PALBA.CZ

Ferdinand Ritter von Mannlicher

Pušky tohoto typu rozhodovaly ve světové válce a dosud po 100 letech se tohoto systému užívá.
Ferdinand Mannlicher se hlásil vždy k Mostu, jako městu svých předchůdců

Ferdinand Karl Adolf Josef Mannlicher (1848-1904) se narodil 30.ledna, roku 1848, tedy v roce, kdy Evropa byla zachvácena vlnou nacionálních revolucí. Narodil ve městě Mainz, do místní buržoazní rodiny, původně pocházející z města Brüx, dnešního Mostu v Čechách. Jeho otec pracoval jako úředník (k.k. Ober-Feldkriegskommissär) v místní posádkové pevnosti - Festung Mainz, která byla dle Karla Baedekera, považována za jednu z nejsilnějších pevností Německého spolku. Jelikož se Ferdinand Mannlicher celý život hlásil ke svému rodinnému původu ve městě Most / Brüx, zmíním pár podrobností na toto téma. První zmínka o rodu Mannlicherů v Mostě uvádí, že se ve městě objevil Jan Mannlicher, který sem přišel roku 1563, po třináctileté službě u opata Jakoba v nedalekém Oseku. Oženil se s Magdalenou Sittauerovou. Z manželství se narodil Adam Mannlicher, který zemřel v Mostě roku 1631. Jméno Mannlicherů se pak postupně objevují ve veřejném životě města. Například Jakob byl v roce 1605 rychtářem. Další z Mannlicherů, Jan Václav (1663-1733), byl celním správcem císařského cla. Jeho syn z druhého manželství Václav Bernhard byl v Mostě poštmistrem. Franz Josef Mannlicher byl v letech 1723 až 1742 kronikářem města a uváděl se zde v latinském jazyce, jako Franciscus Josephus Mannlicher. Posledním předkem slavného vynálezce žijícím v Mostě byl Josef Mannlicher. Zemřel roku 1844 v Praze. Syn jeho Josef se v Mohuči (Meinz) oženil s Albertinou Haackovou a z manželství se roku 1848 narodil vynálezce Ferdinand Mannlicher. Roku 1857 se rodina přestěhovala do města Josefstadt, které bylo v podstatě předměstím Vídně, hlavního města monarchie. Mladý Ferdinand zdárně absolvoval střední školu a následně i technickou univerzitu - Institut kk Polytechnisches (ck polytechnický institut Vídeň), založenou roku 1815 a od roku 1872 přejmenovaná na Technische Hochschule Wien. Tou dobou již ale Ferdinand Mannlicher, zahájil svoji profesionální kariéru. Nejprve pracoval jako zaměstnanec Österreichische Südbahn (Jižní železnice) a později jako inženýr u Kaiser Ferdinands-Nordbahn, jinak známá jako Severní dráha císaře Ferdinanda, nacházející se převážně na průmyslovém území Čech, kde spojovala Vídeň s Prahou a pruským Slezskem. Již roku 1869 se díky vynikajícím výsledkům stal hlavním inženýrem. U severní dráhy pracoval až do roku 1887, ale pro jeho další kariéru byl důležitý jiný rok. Tím byl neblaze proslulý rok 1866, kdy byla rakouská vojska drtivě poražena u Východočeského Hradce Králového (Schlacht bei Königgrätz) nebo jinak známé, jako bitva u Sadové. Právě tato porážka z třetího července, byla často připisována nedostatečnému vybavení c.k. armády, především pak technologické převaze pruských jehlovek.
Ferdinanda Mannlichera tato moderní technologie zaujala a ruční zbraně se staly jeho koníčkem. V roce 1875 vytvořil zásobník pro standartní armádní pušku M1867 Werndl–Holub (upravená puška Lorenz) a následujícího roku se vydal do severoamerické Filadelfie, na první Světovou výstavu 1876 (EXPO Philadelphia) pořádanou v Americe. Celkově se jednalo o v pořadí šestou Světovou výstavu a samotný nápad na konání výstavy, se datuje až do roku 1866 a pocházel od matematika Johna Campbella. Výstava měla být oslavou k 100.výročí podpisu deklarace nezávislosti Filadelie. Přípravy na tuto velkou událost začaly tři roky před zahájením (v době výstavy ve Vídni). Místem konání byl park Fairmount v údolí řeky Schuylkill ve Filadelfii ve státě Pennsylvánie a pokrývala plochu 115 hektarů. Výstavu navštívilo, od 10.května do 10.listopadu, přesně 9 milionů 910 tisíc 966 návštěvníků, pro nás je ale nejdůležitější návštěvník, který zde studoval představená konstrukční řešení u moderních ručních zbraní. Zapálený konstruktér zbraní, zaujal i Josefa Werndla (1831–1889), který mu nabídl práci šéfkonstruktéra ve společnosti OEWG (Österreichische Waffenfabriks-Gesellschaft) ve Steyru, Horním Rakousku. V pouhých sedmadvaceti letech se tak jeho um a konstrukční genialita, staly základem, na kterých tato zbrojovka získala světové renomé a stala jednou z největších v Evropě.

Infanterie-Repetier-Gewehre M1886

V roce 1883 se zabýval náhradou za pušky Werndl, která využívala náboj 11x58R Werndl, plněný černým prachem. Stejný náboj ráže 11 mm použil konstruktér i u své první pušky, představené pod názvem Mannlicher M1885 (pokusná puška). Nová konstrukce využívala unikátní přímotažný závěr, pojmula pět nábojů a úsťová rychlost činila 440 m/s, vážila 4.52 kg a maximální dostřel 1725 m. Moderní řešení zaujalo představitele armády a bylo rozhodnuto o zahájení výroby, pod názvem Model 1886. Paradoxní je, že tento typ začal být vyráběn v zastaralé ráži 11x58R Werndl a na tuto administrativní chybu se přišlo až po výrobě 1520 pušek, kdy výsledky zkoušek (1887) ukázaly, že tato munice je již nevhodná. Obětním beránkem této kauzy, se stal inspektor pěchoty, arcivévoda Rudolf. V roce 1886 byl totiž francouzskou armádou přijat první služební náboj laborovaný bezdýmným prachem 8×50R Lebel, který je považován za otce moderních nábojů. Tomu se musela přizpůsobit i konstrukce nové zbraně. Vznikla tedy varianta M1886/90, která vznikla úpravou pušky M1886, výměnou hlavně s hledím a používala náboje ráže 8x52R Mannlicher, plněné slabě dýmavým prachem. Mezi léty 1888-1892, takto bylo upraveno 95 % pušek M1886. Výroba modernizovaného typu probíhala mezi léty 1886–1887 a bylo vyrobeno celkem 100 000 pušek. Ty sloužily jak u rakousko-uherské armády, tak i armádách Chile a Číny. Za svoji práci obdržel Ferdinand Mannlicher, roku 1887, všeobecný záslužný Řád železné koruny (Österreichisch-Kaiserlicher Orden der Eisernen Krone). Jednalo se o třetí třídu, která umožňovala kterémukoliv muži povýšení do rytířského šlechtického stavu, samotný titul ale ještě nezískal.
Tohoto roku, vznikla i pozoruhodná konstrukce s bubínkovým zásobníkem, pod označením Infanterie-Repetier-Gewehre M1887 (pokusná puška). Ferdinand Mannlicher vyrobil několik kusů těchto pušek, právě pro vojskové zkoušky v roce 1887, kdy měla být vybrána nová puška pro rakousko-uherskou armádu, k čemuž se ještě vrátím. Puška využívala náboj 8x52R (8mm M1888 scharfe Patrone). S nábojem M1888 činila úsťová rychlost 615m/s. Zbraň vážila 4,6 kg a hledí bylo stavitelné na vzdálenost 400-1600 m. Testů se účastnila dříve zmíněná, upravená puška M1886 Mannlicher (8x52R), puška M1887 s bubínkovým zásobníkem (8x52R), M1887/88 Mannlicher-Schoenauer a belgické pušky Schulhof. V roce 1888 vojenská komise doporučila výrobu nejjednodušší nabízené pušky a to M1886, k niž již existovaly výrobní nástroje a zázemí. Přijatá puška byla označena jako M1888 a byla zahájena její výroba. Je potřeba zmínit, že tato varianta využívala náboj 8×52R ráže 8 mm, plněné černým prachem, tato vada byla odstraněna až později. Konkrétně u varianty Mannlicher M1888/90 pro 8 mm náboje plněné slabě dýmavým prachem se lišila pouze přidáním stupnice pro střelbu novými náboji na boční stěnu hledí. Tyto pušky byly ve výzbroji pouze krátkou dobu, protože se projevila jejich slabina - závěr uzamčený pouze jedním ozubem trpěl brzkým opotřebením a byly brzy nahrazeny puškou Mannlicher M1895. V roce 1890 v rakouské armádě došlo k modernizaci náboje 8×50 R Mannlicher jeho adaptací na bezdýmný válečkový prach. Vznikl tak vynikající náboj určený pro novou generaci pušek. V roce 1890 se objevila karabina M1890 a roku 1895 legendární puška M1895. Obě měly přímotažný závěr se zdokonaleným uzamykacím mechanizmem, který tvořil otočný závorník vybaveným v přední části dvěma uzamykacími ozuby. Na rozdíl od otočného závěru, používaném u jiných pušek, střelec neztrácí při přebíjení vizuální kontakt s cílem - klika závěru mu nezakrývá záměrnou. Nadšení z jednoduchého ovládání závěru ale po zkušenostech z boje opadlo. Řešení mělo své nevýhody, závěr vyžaduje poměrně velkou sílu k otevření, zejména v mrazu nebo blátivých podmínkách mohlo docházet k zaseknutí nebo velmi obtížnému otevření. Stávalo se, že vojáci v zákopu museli k otevření použít i své nohy a na závěr dupnout. Puška M1895 používala náboje ráže 8 mm plněné bezdýmným prachem a tvořila hlavní pěchotní výzbroj rakousko-uherské armády během první světové války. Od roku 1895 do roku 1918 bylo vyrobeno více než 3 milióny těchto zbraní. Ve spolupráci s dalším vynikajícím konstruktérem Otou Karlem Schönauerem (1844 - 1913), vznikla puška Mannlicher–Schönauer, která si našla zákazníka v řecké armádě pod označením Y1903/14. Současně s vojenskou karabinou přichází na trh její civilní provedení, kulovnice model 1903. Toto řešení se vyznačuje zdokonalenou konstrukcí zásobníku, který již nevyčníval z pažby. Je typické pro pušky z posledních let 19.století (švédská M1896, německá M1898) u kterých se konstruktéři patrně inspirovali. Ferdinand Mannlicher vytvořil i několik inovativních poloautomatických pistolí, konkrétně M1894 a M1901, také pistolovou karabinu M1901 nebo lehký kulomet M1885, kterému se budu věnovat samostatně.
Za svoji práci byl oceněn mnohými zahraničními řády a vyznamenáními (Řád čestné legie a pruský Řád koruny), ale ten nejdůležitější získal 14.prosince 1892, kdy mu Císař František Josef I. (1830-1916) udělil rytířský titul (Ritter von), právě v návaznosti na dřívější Řád železné koruny (1887). V roce 1899 byl doživotně jmenován do rakouské horní komory (Österreichisches Herrenhaus) říšské rady parlamentu. Ferdinand Ritter von Mannlicher zemřel v 55ti letech, dne 20.ledna roku 1904 ve Vídni, aniž by po sobě zanechal mužského potomka. U OEWG ve Steyeru, pracoval celkem 27 let a za tu dobu získal šest patentů, které často používáme, u současných zbraní, dodnes.

Zdroj:
http://www.hungariae.com/Mann87.htm
https://steyrerpioniere.wordpress.com/2 ... annlicher/
http://mostecky.denik.cz/zpravy_region/ ... 60102.html
http://firearmshistory.blogspot.cz/2014 ... azine.html
https://cs.wikipedia.org

Tady jsou ještě veškeré dostupné obrázky oné pušky Infanterie-Repetier-Gewehre M1887, s bubínkovým zásobníkem








Různé druhy munice:


Mannlicher M1888


Úmrtní oznámení

Swiss Model 1893: A Mannlicher Cavalry Carbine

Ono celkové hodnocení kvéru M1895 je kapitola sama o sobě. V českých zemích je nejčastěji slyšet velká kritika, otázkou pak je nakolik je oprávněná.
Jako hlavní negativum je zmiňována otevřená náb. schránka a s tím související možnost snadného zabordelení celého mechanizmu zbraně, kdy k otevření závěru bylo třeba i silného kopu. Ovšem na druhou stranu se mělo jednat o nejrychleji střílející opakovačku a ve Štucu i s velkým progresem co se týče celk. délky.

Dle mého názoru to zas tak zoufalé nemohlo být, vždyť jejich využití ani náhodou neskončilo pádem monarchie. Spíš to přičítám poválečnému hanění všeho austrijáckého.

Co se týče toho náboje, tak to je nemlich to samé. Akorát škarohlídský pohled je více opodstatněnější.

Díky za článek Rase,

Tak po rozpadu monarchie se pro naši armádu dokonce zvažovala možnost výroby pušek Mannlicher (ve skladech jich bylo nejvíc), problém ale byl v tom, že na našem území nebyly vhodné podniky a ani stroje (všechny byly v Rakousku, Maďarsku atd.). Proto došlo k nákupu německých strojů na výrobu pušek Mauser z Belgie nebo odkud.
Konstrukčně nebyly pušky Mannlicher špatné, jinak by se nerozšířily po celé Evropě v mnoha variantách, ale problém vidím v tom, že klasická puška M1895 už byla trochu překonanou konstrukcí (hlavně nábojová schránka). Přeci jen i samotný Mannlicher si toho asi byl vědom a tak vznikla puška Mannlicher–Schönauer, v řecké armádě jako Y1903/14, která je podle mě obdobou Mauserovky K98 (ranné verze). Osobně vidím problém spíš jen u balistiky samotného náboje, kdy je puška Mannlicher 1895, podobná spíš Mauseru M1888 (taky používala náboje s obdobně zaobleným koncem). Což třěba pěkně vyřešili v Rakousku u karabiny Steyr Mannlicher M95/30 která používala už náboje 8x56R (špičatý konec projektilu s mnohem lepší balistikou). Právě rakouskou M95/30, beru jako nejlepší evoluci pušek Mannlicher, vycházející z poznatků WW1 - útočných jednotek (co nejkratší puška využívající nový lepší náboj). Obecně vzato, Mannlicherovy konstrukce pravidelně srážela nevhodná munice, která byla k dispozici - nejprve munice 11x58R Werndl, pozděj pak 8x52R Mannlicher.

Poruchovost pušek bych dal i na vrub podmínkám v jakých se používaly, přeci jen se moc nečistily, nebo nechránily před vlivem okolí (nečistoty, déšť, bláto atd.). Navíc po rychle vycvičených brancích (různého intelektu) asi nešlo chtít víc než aby se trochu naučili ovládat zbraň a na víc nebyl čas. U vojáků v předválečném období bych tyto poruchy vyloučil, přeci jen to byli v podstatě profesionálové a věděli jak se o zbraně starat. V chaosu opravdové války taky dají najít závady způsobené nesprávnou obsluhou (ve stresu, nebo opomenutí), načež se puška snáz zasekla nebo poškodila.

Původně jsem chtěl do článku dát i výpovědi pamětníků, jak museli stoupat na závěry, nebo téměř kopat, ale pak jsem si řekl, že si to tahle puška nezaslouží. Ne v hlavním článku. Pokud ale najdete nějaké vzpomínky, postřehy bývalých vojáků (klidně i nelichotivé) tak budu rád - tady už to nevadí

Dne 11. dubna 1921 byla na ministerstvu obrany zorganizována porada, ze které podle zápisu vyplynulo, že naše armáda disponuje výzbrojí, která více než výzbroj připomíná velké muzeu. Armáda celkově disponovala 95 druhy zbraní a z toho bylo více než 40 procent zbraní ručních.

Z celkového počtu 295 330 kusů pušek, bylo polovina rakouských opakovacích pušek 8x50R Steyr Mannlicher M95. Tato zbraň byla ve všech svých modifikacích počátkem 20. století základní dlouhou ruční palnou zbraní rakousko – uherské armády. V průběhu Velké války se osvědčila na všech frontách, kde tato armáda, tedy i naši vojáci, operovala.
Po rozpadu monarchie převzaly pušky M95 do výzbroje prakticky všechny nástupnické státy. Naše armáda přijala pušky M95 do výzbroje samozřejmě také. Mělo to více důvodů, ale fakt je, že kromě zbraní legionářů zde byly k dispozici pouze zbraně nacházející se na československém území, což byly v drtivé míře právě M95 a jednak byly v Čechách zavedené a válkou nedotčené výrobní kapacity munice do těchto zbraní. Ve výzbroji vydržely až do přezbrojení puškami vzor. 98/22, následně vz.24. U některých ozbrojených složek vydržely pušky M95 až do třicátých let minulého století.

Osobně si myslím že to byla dobrá, době odpovídající zbraň. S jistýma muchama. Koneckonců byla páteřní zbraní rakousko-uherské pěchoty po celou velkou válku. Nevím proč na ni byl někdo vysazen, když jsme měli ve výzbroji dokonce několik desítek tisíc pušek systému Werndl vzor 1873. Souhlasím se Zemaktem - vše rakouské bylo špatné. A tím to pro mnoho lidí haslo.

Na rozdíl od otočného závěru střelec neztrácí při přebíjení vizuální kontakt s cílem (klika závěru mu nezakrývá záměrnou). Nadšení z jednoduchého ovládání závěru ale po zkušenostech z boje opadlo. Řešení mělo své nevýhody, závěr vyžaduje poměrně velkou sílu k otevření, zejména v mrazu nebo blátivých podmínkách mohlo docházet k zaseknutí nebo velmi obtížnému otevření (stávalo se, že vojáci v zákopu museli k otevření použít i své nohy a na závěr dupnout). Od roku 1895 do roku 1918 bylo vyrobeno více než 3 milióny těchto zbraní.

Pěchotní puška Mannlicher M1895
Hmotnost pušky: 3,65 kg
Hmotnost s bodákem: 3,93 kg
Délka pušky: 1272 mm
Délka hlavně: 765 mm
Délka s bodákem: 1515 mm
Úsťová rychlost: 620 m/s
Dostřel: 1950 m
Munice: 8×50R / 8×56R Mannlicher

Rase píše: Poruchovost pušek bych dal i na vrub podmínkám v jakých se používaly, přeci jen se moc nečistily, nebo nechránily před vlivem okolí (nečistoty, déšť, bláto atd.). Navíc po rychle vycvičených brancích (různého intelektu) asi nešlo chtít víc než aby se trochu naučili ovládat zbraň a na víc nebyl čas. U vojáků v předválečném období bych tyto poruchy vyloučil, přeci jen to byli v podstatě profesionálové a věděli jak se o zbraně starat. V chaosu opravdové války taky dají najít závady způsobené nesprávnou obsluhou (ve stresu, nebo opomenutí), načež se puška snáz zasekla nebo poškodila.

Už to je ovšem dost zásadní nevýhoda, protože pokud chci vést válku s nasazením velkého počtu odvedenců (což při konfliktu mezi velmocemi bylo samozřejmé), je přece jasné, že jejich schopnost (či neschopnost) správně používat tuto na údržbu a ovládání složitější pušku ve válečných podmínkách, bude spolurozhodovat o výsledku války.

jarl - jenže R-U žádnou světovou válku a miliony odvedenců nečekalo. Mělo namlátit Srbsku v de facto předpokládané policejní akci a jít zase domů. Potom už bylo co bylo a na jiné řešení nebyl čas.

Za poslední roky jsem četl spoustu vzpomínkových knih na téma Velká válka - našich vojáků v ní. A kluci - ani jednou jsem tam nečetl, že by si stěžovali na svoji pušku tak, jak se zde píše. Možná tomu nepřikládali velkou váhu.

Tak pušky, ale i pistole byly v této ranné fázi obecně dost poruchové - i ten světově oblíbený Mauser C96 se hodně zasekával atd. To je asi jeden z důvodů, proč Mannlicher přišel se zmíněnou puškou s revolverovým zásobníkem (revolvery fungovaly bez větších problémů a byly spolehlivější než pistole). Všechny pušky této doby měly své mouchy, některé byly lepší, jiné méně, z těch lepších se staly legendy (Mauser, Mannlicher, Mosin) a udržely se velice dlouho. Stačí se podívat jak složitá byla obsluha kulometů, oproti puškám, jak složitý výcvik tihle lidé museli prodělat (na což byli patřičně hrdí a byli elitou armády). Právě složitost obsluhy byla jedním z důvodů, proč se mnohé revoluční konstrukce zbraní neujaly.
To je případ i pušek z 19.století, které využívaly k zažehnutí střelného prachu elektrickou jiskru - fungovaly, ale vojáci by je údajně nedokázali obsluhovat (což je otázka):
http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=4645

Pátrači, s tím si dovolím nesouhlasit. Počátkem 20. století už s nějakým velkým konfliktem počítaly snad všechny tehdejší evropské mocnosti, i když nečekaly, že bude trvat roky, ale jenom měsíce. Proto si přece udržovaly statisícové armády a zavedly všeobecnou branou povinnost. Ono stačilo zanalyzovat zkušenosti z rusko-japonské války, která se vedla poměrně dlouho, a v náročných podmínkách, aby bylo zřejmé, že střetnutí dvou relativně vyrovnaných soupeřů nerozhodne několik velkých bitev, a bude nutné povolávat početné kontingenty záložáků s nedostatečným výcvikem.

Na opakovačkách systému Mannlicher oceňují jejich příznivci hlavně ten přímotažný závěr, který měl umožňovat rychlejší střelbu (údajně až 30 výstřelů na minutu), protože střelci stačilo vyvinout pouze dva pohyby místo čtyř u jiných systémů. Ale pokud by to byla nějaká zásadní výhoda, proč se tento typ závěru nikdy výrazněji neuplatnil i u jiných výrobců vojenských pušek? Patrně konstruktéři usoudili, že výhoda teoreticky rychlejší střelby nevyváží jeho nedostatky.

Rakousko-uhersko zavedlo všeobecnou brannou povinnost 5. prosince 1868, tedy 48 let před velkou válkou
Francie ji zavedla v roce 1793.

Domnívám se, že na počátku století ji měli v evropě všechny státy mimo Švýcarsko už minimálně 40 let. Souvislost s Velkou válkou mi tady uniká. Proč se přímotažný závěr neuchytil v jiných armádách nevím. Jeho praktičnost nemohu posudit, na rozdíl od mnoha jiných pušek jsem ji neměl nikdy v ruce. Faktem je, že žádnou jinou masově zavedenou zbraň s přímotažným závěrem neznám. NO vlasně znám, například například švýcarská Schmidt – Rubin či kanadská puška Ross

Spolehlivost závěru manlicherovky nebyla dle mě dána jeho nevhodností, ale byla ovlivňována hlavně nečistotami a závěr byl zcela jistě náchylný ke korozi. Myslím si, že hlavním problémem zbraně nebyl přímotažný závěr, ale nesprávné lícování nábojové komory a náboje. Časté uvíznutí nábojnice vystřeleného náboje - tedy po výstřelu - skutečně znemožňovala následně otevření závěru, kdy vojáci otevírali závěr sešlápnutí botou, jak zde opakovaně píšete s možným poškozením závěru.

Před válkou to problém nebyl - munice se vyráběla ve vysoké kvalitě. Ale po jejím zahájení kdy spotřeba munice enormě narostla, přešlo se k levnějším materiálům a její kvalita klesla. Tím nastaly problémy této jinak dle mého dobré pušky.

Našel jsem v poznámkách tato zajímavá čísla:

V březnu 1939 se ve skladech československé armády nacházelo téměř 300 tisíc opakovaček Mannlicher

Puška vz. 86/90 - 6 751 kusů
Puška vz. 88/90 - 31 801 kusů
Puška vz. 90 - 9 708 kusů
Puška vz. 90/95 - 10 373 kusů
Puška vz. 93 - 2 942 kusů
Puška vz. 95 - 194 935 kusů
Puška krátká vz. 95 - 322 kusů
Puška uříznutá vz. 95 - 3 033 kusů
Karabina vz. 88/95 - 20 625 kusů
Karabina vz. 90 - 185 kusů
Karabina vz. 95 - 3 805 kusů
Karabina četnická vz. 90 - 2 127 kusů
Karabina četnická vz. 95 - 9 980 kusů
CELKEM - 296 587 kusů

Co jsem se dočetl, tak stejný systém využívá světoznámá puška M1 Garand, nebo M2. Mannlicher zkrátka tak předběhl svou dobu, že ho omezovaly jen nedostatky ve schopnostech tehdejšího ocelářského průmyslu, výrobní metody a samozřejmě nevhodná munice, která ještě nebyla na potřebné úrovni. Většina pozdějších zbraní využívá, nějakým způsobem, Mannlicherův systém (údajně i druhoválečný BREN). Jen se moc nevyužil u opakovacích pušek - u samonabíjecích pušek již ano, nebo lehkých kulometů. Už o tom píšu

Já jsem z M1895 něco nastřílel a je to velmi příjemná zbraň. Samozřejmě jsem z toho střílel v klidu na střelnici, ne někde v zákopech u Caporetta. Konstrukčně na té pušce nevidím nic, čím by výrazně pokulhávala za Mauserem 98, s výjimkou složitější výroby závěrového mechanismu a otevřené nábojové schránky (btw: viděl jsem odnímatelnou plechovou krytku, ale nevím, zda byla původní nebo to byl nějaký pozdější tuning). Na použití nábojového rámečku jako takovém nevidím nic špatného, možná jen to, že byl asymetrický. Když mohl mít symetrické rámečky už Gewehr 88...

Osobně si myslím, že ta výhoda rychlejší střelby byla prostě na přelomu 19. a 20. století hodnocena jako málo důležitá. Pokud nebyla dokonce považována za nevýhodu. Obavy z přílišné spotřeby střeliva se objevovaly v podstatě pokaždé, když došlo k zavádění nějaké novinky, která zvyšovala palebnou sílu (jehlovky, americké opakovačky, kulomety, později samonabíjecí a samočinné ruční zbraně).

Mauser 98 se dle mého názoru rozšířil víc zejména kvůli té o něco jednodušší konstrukci závěru a kvůli tomu, že německá armáda prostě byla větší. V poválečných přebytcích bylo tedy Mauserů víc a snáze dostupné bylo i vybavení na jejich výrobu. A když se konečně armády rozhoupaly k dalšímu zvyšování palebné kapacity pěchoty, šel už vývoj cestou automatických a samonabíjecích zbraní.

Rase: závěr s otočným závorníkem používá dnes kde co, v čele s AK(M)-47/74

Schválně jsem se mrkl, co se o mannlicherovce píše v časopise První světová válka, kde je srovnávána s ruským Mosinem:

"Zdánlivou převahu Mannlicherova závěru ale prakticky eliminuje řada neduhů. Rakouský princip potřeboval k fungování větší fyzickou sílu, byl mnohem složitější a poruchovější, což se navíc násobilo kvůli nekrytému otvoru pro vyhazování nábojových rámečků ve spodní části těla zbraně. Ke slabinám připočítejme také tyto rámečky, bez nichž se mannlicherovka stávala jednoranná, kdežto tehdy obvyklé nabíjecí pásky používané také u opakovačky Mosin se po nabití vytahovaly a nabíjecí systém se obešel bez nich. Ruská zbraň platila za mnohem jednodušší i odolnější, přičemž navzdory nutnosti provádět sekvenci čtyř pohybů vykazovala snadnější ovládání bez potřeby vyvinout hrubou sílu."

Tak nějak bych to viděl i já. Mannlicherovka byla náročná na výrobní zpracování, vyžadovala zkušenou obsluhu a díky náchylnosti k poruchovostí kvůli prachu a blátu byla i náročná na údržbu. To z ní dělalo ideální zbraň pro profesionální vojáky znající její přednosti a nedostatky, ale v podmínkách Velká války se tyto přednosti vytrácely a pro masové armády bojující v zákopové válce za nejrůznějších klimatických podmínek, by byla vhodnější zbraň pracující na jednodušším principu. Pozdější vývoj ledacos odstranil a po zavedení samonabíjecích zbraní odpadl i ten požadavek na fyzickou sílu, ale za první světové války byly v jiných armádách podle mého názoru zavedeny i vydařenější opakovačky

Mám dotaz: L. H. Oswald střílel puškou Mannlicher Carcano to byl nějaký "klon"?

Carcano (též Mannlicher-Carcano nebo Paravicini-Carcano) je název užívaný pro označení výrobní řady italských opakovacích vojenských pušek.

Zbraň využívající jako základ rakouský systém Mannlicher byla upravena italskými konstruktéry.

(další viz např. https://cs.wikipedia.org/wiki/Carcano_(puška)

Přičemž Oswald použil konkrétně model Fucile di Fanteria Mo. 1938 - krátká puška M 1938, modernizovaná verze přijatá v roce 1938 používající nový náboj ráže 7,35 mm, kapacita 5 nábojů

Různé varianty pušek Mannlicher se dostaly do mnoha států. Především u všech nástupnických zemí R-U (Československo, Polsko, Jugoslávie, Rakousko, Maďarsko atd.), také nejbližším sousedům, jako bylo Rumunsko, Bulharsko, Albánie, Osmanská říše, kořistně pak především do Ruska. Licenčně nebo jinak i do dalších evropských států, do Itálie, Řecka, Finska, Německa, nebo i Španělska a Portugalska. Jinak též do exotických zemí jako je Ekvádor, Persie, Afgánistán, Filipíny, Chile, Thajsko, Siam a vojska čínské dynastie Čching.

to Jarl: aby to bylo fér, tak obdobná negativa jako u M95 byla vyčítána Mosinkám při jejich porovnávání s Mausery. Zde se ale spíše jedná o pozdější produkci. Carské by měly být ok.

Mannlicherovy konstrukční inovace, ovlivnily i zbraně v Německu.
Příkladem budiž známý Gewehr 88 (někdy milně uváděn název M.88 Mauser, který ale s toto zbraní nechtěl mít nic společného). Konstrukcí této opakovací pušky ráže 8 mm byli pověřeni důstojníci puškové zkušební komise Gewehrprüfungskommission (G.P.K.) ve Spandau. Vývoj zbraně nebyl svěřen žádné ze zbrojovek, protože velení německé armády věřilo, že pušková zkušební komise se vyhne případným konstrukčním nedostatkům zbraně. Komise při vývoji zbraně vyšla z osvědčeného závěrového mechanismu pušky Mauser 1871/84, doplněným dvěma předními uzamykacími ozuby. Od mauserovky byla převzata i konstrukce neotáčivé hlavy závěru a můstku pouzdra závěru. Nábojová schránka byla systému Mannlicher (za což jednotliví výrobci rakouské firmě Österreichrische Waffenfabriks-Gesellschaft odváděly licenční poplatky). To byl asi i jeden z důvodů, proč Mannlicher získal všeobecný záslužný, pruský Řád koruny (Königlicher Kronenorden) - zlatý tlapatý kříž v bílém smaltu, ve středovém medailonku je zobrazena pruská královská koruna a kolem lem s řádovým heslem ve zlatě. Motto: Gott mit uns