PALBA.CZ

Mitrailleuse systému Salvator-Dormus

Devadesátá léta 19.století byla obdobím, kdy došlo k zásadním změnám ve výzbroji armád. Základní zbraní vojáka se stala opakovací puška s otočným či přímoběžným závěrem. Do výzbroje se zaváděly moderní armádní revolvery a první samočinné pistole. Podpůrnou zbraní se staly samočinné kulomety na puškové střelivo, nahrazující dosud okrajově používané rozměrné kulomety mechanické. V roce 1884 si Američan žijící v Anglii, Hiram Stevens Maxim (1840-1916), patentoval svůj kulomet fungující na principu zpětného rázu při výstřelu, kdy krátký zpětný pohyb hlavně uváděl do pohybu závěr a podávací mechanizmus automaticky, dokud byla stisknuta spoušť. Maximův kulomet předváděný v řadě států se rázem stal hitem a všechny významnější armády si začaly opatřovat jeho vzorky k vyzkoušení. Známý tuzemský velkoprůmyslník Emil Škoda (1839-1900) včas zachytil novinky v oboru zbraní a již roku 1886 si zajistil čerstvý patent na kulomet tuzemského systému Salvator-Dormus. S vývojem této nové zbraně byl pevně spjat Olomoucký rodák, Feldmarschalleutnant Georg Ritter von Dormus (1853-1940). Georg Dormus pocházel ze staré rakouské vojenské rodiny a možná překvapí, že se narodil v Olomouci. Absolvoval k.u.k. Technische Militärakademie Stiftskaserne ve Vídni a velkou část své kariéry se věnoval dělostřelectvu. V roce 1881 se na akademii vrátil jako učitel odborných předmětů. Na této univerzitě přednášel i arcivévoda Karel Salvátor Rakousko-Toskánský (1839-1892), který měl vojenské vzdělání a zaměřil se na velmi progresivní zbraň - dělostřelectvo. Roku 1858 byl i Karel Salvátor generálním inspektorem dělostřelectva v Toskánsku. Od roku 1860 vykonával funkci plukovníka a stal se majitelem 77. pěšího pluku a od roku 1866 byl polním podmaršálkem. Karel Salvátor měl jako koníčky hydrotechniku, architekturu a byl aktivní v inovacích vojenských zbraní. V této oblasti se stal autorem několika vynálezů, mezi něž patří: kombinovaná kulová a broková opakovačka z roku 1884, jednoranná lovecká ručnice s hradlovým závěrem a automatická opakovací pistole, o niž se ještě zmíním. Tématem této práce je ale jeho spolupráce s již zmíněným Polním podmaršálkem Jiřím rytířem z Dormusů, která dala světu pozoruhodnou konstrukci Mitrailleusy (archaicky kartáčovnice) - protipěchotní rychlopalná zbraň označovaná také jako kulomet. Na této konstrukci spolupracovali již od roku 1886 a s velkou pravděpodobností byl původně navrhován na náboj 11x58R Werndl, plněný černým prachem. Konstrukce se ale vyvíjela a ještě před spuštěním sériové výroby, byl zvolen moderní náboj 8x50R ráže 8mm.
Kulomet fungoval na principu tlaku plynů na dno nábojnice při výstřelu, kdy se závěr hlavně otevíral pomocí kloubového mechanizmu zpožděně a zabezpečoval podání a odpálení dalšího náboje automaticky. Na rozdíl od podávání nábojů z plátěného pásu u kulometu Maxim, typ Salvator-Dormus používal gravitační podávání ze zásobníku nasazovaného shora jako u dřívějších mechanických kulometů. Vynálezci si nechali tento princip patentovat 17. srpna roku 1888 v Rakousko-Uhersku, a následujícího roku i v Německu. Patent v Německu, je již ale zapsán na jméno Emila Škody, který již roku 1886 zakoupil práva na výrobu této zbraně. Zbraň kombinovala ověřené konstrukční řešení, se zcela unikátními. Velkou výhodou byla jednodušší a tedy i levnější řešení konstrukce oproti kulometu Maxim. Nevýhodou pak byl otevřený gravitační zásobník, tedy gravitační posun munice do závěru a nábojové komory, který způsoboval vnikání nečistot do celého mechanismu, díky čemuž docházelo k zasekávání zbraně. Zajímavostí je, že úderník byl obdobný jako u revolveru. Dalším netradičním řešením bylo, že pružinu úderníku bylo možno zkracovat nebo prodlužovat, pomocí závitové tyče, která byla zakončena klikou v zadní části zbraně. Kadence střelby tak bylo možno upravovat v rozmezí 175-500 výstřelů za minutu, našel jsem ale i hodnoty 80-650.
Výroba kulometu probíhala ve Škodových závodech (Waffenwerke Skoda) v Plzni. Prvních pět kulometů vzniklo na objednávku arcivévody Karla Salvátora, již v roce 1889. Další pětice následovala roku 1891, kdy zbraně číslo 6 a 7 podrobil rakouský Vojenský technický výbor rozsáhlým zkouškám, přičemž druhý z kulometů vystřílel celkem 60000 ran. Během testů se ukázalo, že použití zbraně na trojnožce pro pěchotu, nebo kolové lafetě pro jezdectvo, nesplňuje očekávání. Především kvůli nespolehlivému gravitačnímu podávání nábojů. Kulomet byl přesto přijat do výzbroje jako 8mm Mitrailleuse M1893, pouze však pro pevná palebná stanoviště. Stalo se tak 15.října roku 1893, kdy je přijala nejprve armáda a následujícího roku námořnictvo. Obecně je považován za první kulomet zavedený v rakousko-uherských ozbrojených silách. Zde zmíním, že armáda tyto kulomety využívala pouze k osazení v pohraničních pevnostech. Jeden až dva kusy byly osazeny na lodě, přičemž byl kulomet doplněn o pancéřový štít tloušťky 6 mm a otočnou lafetu. Celá konstrukce vážila 220 kg. Na každou tuto zbraň pak připadalo 4000 kusů střeliva a mechanismus potřeboval 5 litrů mazacího oleje. Takto byl upraven kulomet pro bitevní křižník Zenta, o kterém se ještě zmíním. Při armádních zkouškách v roce 1891, byl testován i Maximův kulomet, který se ukázal být spolehlivějším a dokonce došlo k zakoupení menšího množství zbraní, které následně sloužily pod označením M1889.

Název: Škoda Maschinengewehr M1893
Výrobce: Waffenwerke Skoda, Plzeň
Výroba v letech: 1895-1918
Systém: Salvator-Dormus
Munice: 8mm a 6,5mm Mannlicher nebo 7,92mm Mauser
Zásobník: gravitační schránka na 20 nebo 30 nábojů
Váha zbraně: 20kg kg včetně provozních kapalin
Délka zbraně: 1070 mm
Délka hlavně: 525 mm
Mířidla: označena od 100-1600 kroků
Hledí: stavitelné na 1600 m
Rychlost palby: nastavitelná 80-650 ran/min
Úsťová rychlost: 618m/s


Za zmínku stojí i další výtvor z produkce Karla Salvátora a Georga Dormuse. Konkrétně již zmíněné automatické opakovací pistole, které nesla označení Repetierpistole Dormus. Přesný by byl název Repetierpistole System Carl Salvator und Georg Ritter von Dormus, ale arcivévoda zemřel v roce 1892, proto je rozšířenější tento krátký název jen s příjmením Georga von Dormuse. Bylo vyrobeno celkem 50 kusů pistolí k vojskovým zkouškám v roce 1897, kam bylo zasláno celkem 31 pistolí. Není zcela jasné, jak přesně si pistole vedla, ale patrně se zasekávala a je otázkou, zda vůbec fungovala. Zbraň byla odmítnuta kvůli problémům se zásobením náboji a přílišné složitosti konstrukce. Jisté je, že jedna z prvních samonabíjecích pistolí neohromila a celý koncept byl na dlouho opuštěn. Výroba patrně proběhla opět v Plzni nebo nějaké menší výrobně v Čechách nebo Rakousku. Vzhledem k absenci zmínek u Škodovky, tak bych odhadoval výrobu na zbrojovku ve Štýru. Tuto zbraň zmiňuji proto, že krásně potvrzuje fakt, že konstrukce zbraní od této dvojce, sice byly často revoluční konstrukce, ale poněkud překombinované a velmi složité konstrukce. Nyní ale zpět ke kulometu Škoda.Ten se příliš nerozšířil a v letech 1889 až 1906, se jich vyexpedovalo celkem 234 kusů. Z nich odebralo námořnictvo pro montáž na palubách lodí, 24 kusů kulometů M1893, v letech 1894-1899. V letech 1903-1906 pak 50 kusů M1901. O něco lépe se kulometu dařilo u pozemního vojska, které odebralo v letech 1894-1900 celkem 95 kusů M1893. Ty byly zakoupeny pro pancéřové kasematy pevností v Haliči a Tyrolsku, kromě toho tucet vylepšených zbraní zakoupilo pro zkoušky u pěchoty a jezdectva. Zbylé kulomety byly objednány soukromými firmami, osobami nebo již zmíněným arcivévodou. Již v září roku 1891 putoval kulomet výrobního čísla 11 na kolové lafetě do Číny, kam byl v říjnu 1905, vyvezen ještě jeden kulomet, tentokrát vylepšený M1901. Když v Číně vypuklo, na přelomu 19. a 20.století, tzv. boxerské povstání, proslavil se zde roku 1900 jediný kulomet Salvator-Dormus použitý ochrankou rakouského vyslanectví v Pekingu pro rozprášení útočícího davu. V roce 1894 koupilo jeden kulomet na námořní lafetě Bulharsko, o dva roky později jeden Brazílie a v květnu 1897 putoval jeden kus na kolové jízdní lafetě až do dalekého jihoafrického Transvaalu. V roce 1901 zakoupilo šest kusů Holandsko, přičemž další kus zakoupilo následujícího roku. Dánsko zakoupilo jeden kus. Všechny kulomety firmy Škoda se vyráběly na puškové střelivo 8mm Mannlicher, u exportních variant pak i v ráži 7,92mm Mauser nebo 6,5mm Mannlicher.
Kulomety Salvator-Dormus byly testovány i americkou armádou a to již v roce 1894. Celkově bylo při testech vystříleno 600 nábojů, ale především šlo o to, prozkoumat, jak zbraň funguje. Komise nenalezla žádné mechanické vady, ale samotnou konstrukci zhodnotili jako málo robustní pro použití v polních podmínkách. Vzhledem k nasazení těchto kulometů v rakousko-uherské armádě, které se omezilo jen na lodě a pevnosti, byl tento posudek překvapivě objektivní. Prvního bojového nasazení se kulomety dočkaly v roce 1900, kdy byl rakousko-uherský bitevní křižník Zenta vyslán do Číny, k připojení se na potlačení Boxerského povstání. Křižník Zenta se účastnil obrany rakousko-uherského velvyslanectví v Pekingu. Obránci disponovali jedním kulometem Salvator-Dormus M1893. Kulomet se ukázal být velice spolehlivým a odolným. Údajně střílel 9 minut bez poruchy. Spolehlivost nedosahovala úrovně pozdějších kulometů, ale v éře prvních kulometů, to znamenalo slušný výsledek.

Škoda těžký kulomet M1902

Když v roce 1900 zemřel zakladatel plzeňského závodu Emil Škoda, zdědil jeho podnik již jako akciovou společnost jeho syn Karel (1878–1929). Ten pokračoval ve snaze svého předchůdce o rozvoj zbrojního oddělení, které si v té době již vydobylo výsadní postavení, v dodávkách pro rakousko-uherské námořnictvo. Přehled z konce roku 1901 ukazuje, že Škodovy závody dosáhly úctyhodné produkce, když od roku 1890 dodaly domácím i zahraničním zákazníkům, mimo jiné i 210 kulometů. Po neúspěchu na armádních zkouškách z roku 1897, inženýři v plzeňské Škodovce upravili konstrukci kulometu M1893, aby lépe vyhovoval zadání. Kulomet získal vodní chlazení hlavně, které obsahovalo 3 litry vody. Princip byl promyšlenější než u ostatních kulometů kupříkladu Maxim, kdy se jednalo o prostý válec na vodu. Chladící válec u kulometů Škoda, využíval cirkulační pumpu, která zajišťovala stálý přísun chladící kapaliny (vody). Bylo tak omezeno vysychání a odpařování vody při vytrvalejší palbě. Gravitační zásobník (schránka), byla nahrazena praktičtějším podavačem plátěného nábojového pásu. I vnitřní konstrukce byla upravena, díky čemuž se zvýšila kadence na 300 ran/min. V roce 1901 tak byly upravené čtyři kulomety, označené jako M1903, poslány do výběrového řízení na nový kulomet pro jezdectvo. Po dvou letech testování byla konstrukce definitivně odmítnuta. V roce 1904, totiž komisi nabídl svůj kulomet Němec Andreas Wilhelm Schwarzlose (1867-1936). Jeho zbraň byla po úspěšných zkouškách zavedena jako kulomet Schwarzlose M.7/12. Výroba probíhala ve Štýrské zbrojovce OEWG až do konce války v roce 1918.
Ještě dodám, že dva kulomety Škoda M1902 (chybně udáváno jako Salvator-Dormus), měly být osazeny na obrněný automobil Škoda-Daimler (1907). Tento zajímavý projekt skončil u výroby jediného funkčního prototypu. Zmíním, že vozidlo bylo v podstatě současníkem - následovníkem, známého obrněného automobilu Austro-Daimler Panzerauto, z roku 1905. Některými částmi se konstruktéři inspirovali, nebo je rovnou převzali. Když si ale uvědomíme, že i původní Austro-Daimler měl nemalé problémy. Vozidlo prakticky nejelo, strašně kouřilo a z hluku se plašily koně (i císařův). Prototyp přesto generály zaujal a výrobce dostal roční lhůtu na "vychytání much". Ale další předváděčka dopadla podobně jako ta první, a tak z výroby sešlo. Ještě ale dodám pár drobností k vozidlu Škoda-Daimler.
Tento automobil vznikl jako soukromá iniciativa firmy Škoda. Už předtím se firma pokoušela dostat mezi společnosti zabývající se výzkumem nových pokrokových konstrukcí. Možná i proto v roce 1905 oslovila firmu Daimler, která armádě neúspěšně nabízela svůj produkt Austro-Daimler Panzerkraftwagen. Později Daimler od spolupráce odstoupil, ale Škoda vyvinula vlastní návrh obrněného automobilu. Podvozek měl dvě tuhé nápravy, odpružení podélnými listovými pery a náhonem na zadní nápravu. Pancéřování stroje bylo lehké - pancéřovým plechem o síle 3mm. Motor mohl být během jízdy chlazen vzduchem, když situace dovolovala odklopení ochranných plechů. V bojovém prostoru se plechy sklopily. Korba vozidla byla systému pancéřované vany nekryté seshora. Řidič seděl na výše položené sedačce, přičemž mu pro úplný výhled z vozidla chyběl průzor. Vozidlo disponovalo celkem 6 střelišti na otočných čepech, umístěných následovně (proporcionálně): 2 vlevo, 1 vpředu, 2 vpravo a 1 vzadu. Výzbroj byla tvořena dvojicí kulometů Škoda ráže 8 mm. Zásoby munice tvořily 4 schránky po 510 nábojích, umístěných uvnitř vozidla. Dále bylo vozidlo vybaveno dvojicí dvjnožek, pro případné použití kulometů mimo vozidlo.


Škoda těžký kulomet M1909 a M1913

V roce 1909 pak inženýři přepracovali koncept kulometu M1902, s přihlédnutím na konstrukci kulometu Schwarzlose, který byl zařazen do výzbroje armády v roce 1905. Byl přepracován závěr, mazací zařízení. Úpravy zvýšily kadenci na 425 ran/min. Zásobení municí obstarával plátěný nábojový pás na 250 nábojů, který vstupoval na levé straně a vycházel ve vrchní části. Ani toto řešení neeliminovalo všechny problémy s podáváním munice, jelikož plátno bylo citlivé na vlhkost a bylo nutno jej mazat vazelínou. U jiných kulometů se tak rychle přešlo na kovový nábojový pás. V roce 1913 byl představen finální design původního návrhu kulometu Salvator-Dormus. Zbraň obdržela nový podavač nábojového pásu, novou nízkou lafetu a pancéřový štít, patrně šíře 6 mm. Ani tato konstrukce se ale nemohla rovnat kvalitám kulometu Schwarzlose. Pro potřeby rezervních jednotek, byl vyroben jen menší počet těchto zbraní. Škodovy závody se za 1.světové války již výrobou kulometů nezabývaly, zato vytvořily zbraň obdobné velikosti a určení – zákopový kanon ráže 3,7cm M1915. Přestože firma se svými kulomety doma, ani v zahraničí příliš neuspěla, nevzdala se a v jejich vývoji pokračovala. V roce 1909 přišla s novým modelem, již zařízeným na nábojový pás, a jeho zdokonalenou verzi z roku 1911 se jí konečně podařilo uplatnit ve dvou kusech v Číně. Roku 1912 sem putovalo dalších 12 kusů, v následujícím roce již 96, ale zbytek dodávky zhatila v roce 1914 válka. Tyto čínské kulomety ji přečkaly v továrním skladu a v roce 1919 je firma použila v počtu 31 kusů při vyzbrojení obrněných vlaků číslo pět PLZEŇ a číslo šest PRAHA, které postavila pro mladou československou armádu. Oba vlaky měly shodné složení: Dvě lokomotivy typ 99 opancéřované 6 mm deskami z niklové oceli, dva dělové vozy, dva kulometné vozy, dva předběhové vozy a muniční vůz. Dělový vůz byl ozbrojen dvěma 7 cm kanóny v otáčivých věžích s téměř kruhovým odměrem a dvěma kulomety Salvator-Dormus v čelní stěně. V bočních stěnách byly střílny pro pušky. Kulometný vůz byl ozbrojen pěti těžkými kulomety v bočních stěnách, kde bylo 10-12 střílen pro pušky, dvěma kulomety v čelní a dvěma v zadní stěně. Na střeše měl pozorovací věžičku, z ní mohl střílet 9 cm minomet nebo lehký kulomet. Všechny vozy byly pancéřovány 8 mm pancířem. Vlak bylo možno rozdělit na dva vlaky kratší, proto ono zdvojení počtu lokomotiv a předběhových vozů. V současnosti jsou tyto kulomety k vidění ve vídeňském Heeres Geschichtlichemuseum - vojenskohistorickém muzeu (Army History Museum). Pokud nechceme jezdit až do Vídně, tak jeden z kulometů je dodnes k vidění v expozici Vojenského technického muzea v Lešanech.


Zdroj:
Vladimír Francev: Československé zbraně ve světě - ke stažení zde:
http://knihy.abz.cz/imgs/teaser_pdf/444 ... 753140.pdf
http://www.hungariae.com/Skoda.htm
http://www.armeetpassion.com/skoda1893.html
https://www.forgottenweapons.com/salvat ... chine-gun/
http://guns.wikia.com/wiki/%C5%A0koda_M1909
http://pospec-blog.blogspot.cz/2011/10/ ... -1907.html
http://survincity.com/2012/03/machine-gun-skoda/
http://peashooter85.tumblr.com/post/117 ... achine-gun
http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=7088
https://en.wikipedia.org/wiki/Salvator-Dormus_M1893
https://de.wikipedia.org/wiki/Georg_von_Dormus

Ještě fotografie dvou typů kulometů Škoda z Vídeňského muzea.

Parádní souhrn kulometů Škoda. Za mne velké díky

Děkuju za pozitivní reakci
Hodně mi pomohl náhodný nález knihy: Československé zbraně ve světě, V míru i za války (2015). Od Vladimíra Franceva.
Díky ní jsem mohl doplnit i informace k exportním úspěchům těchto zbraní a detailní popis vyrobených kusů. Zdá se, že jsou to veškeré informace k tomuto pozoruhodnému kulometu. Navíc se krásně ukázalo, jak progresivním podnikatelem byl Emil Škoda. Sázka na tuzemskou konstrukci, sice byla krokem mimo, ale když si člověk uvědomí, že mechanické kulomety, nebo ranné automatické kulomety, byly konstrukčně dost komplikované, tak to není tak nelogické. Jak již bylo řečeno, tak kulomet Škoda byl konstrukčně nenáročnější a levnější než Maxim - což byl zdánlivě velký bonus.
Praktičtější ale bylo řešení jakým se vydal Schwarzlose, když vycházel z ranných vezí kulometu Maxim. Klasický problém i v dnešní době, zda je lepší přijít s vlastním řešením zbraní, nebo koupit licenci a postupně zbraň přepracovat.
Kniha k přečtení je zde:

http://knihy.abz.cz/imgs/teaser_pdf/444 ... 753140.pdf

Při posuzování té či oné konstrukce a jejích tvůrců je třeba vždy mít na paměti, že ji posuzujeme dnešníma očima - tedy, že dnes víme, co oni nevěděli a vědět nemohli. Nebyly zkušenosti s taktickým nasazením takových zbraní, nikdo netušil, jaké nároky bude klást zákopová válka v letech 1914-18, neřku-li manévrové boje vysoce mobilních jednotek WW2. Období na přelomu 19. a 20. století bylo etapou hledání, zkoušelo se, co bude fungovat a co ne, co má budoucnost... Ukázat jim tehdy MG.42 nebo FN Minimi, nejspíš by je nikdo nepochopil. Kulomet M93 představoval konstrukční směr, který se dále nerozvíjel, ale fungoval, a v mezích svých (a tehdejších) možností fungoval poměrně dobře.

Kulomet Škoda byl na svou dobu velice užitečnou zbraní, ale některé prvky, použité u jeho konstrukce jsou zastaralé i na svoji dobu (gravitační zásobník), nebo dost subtilní, což kritizovaly i tehdejší zkušební komise - což byl problém u zbraně pro pěchotu (a jezdectvo). Tohle všechno by se dalo omluvit a zbraň by se na trzích mohla prosadit mnohem víc, jen kdyby nevznikl přelomový kulomet Maxim. Ten byl tak revoluční, že se jednalo v podstatě o takový Dreadnought mezi automatickými zbraněmi. Nastavil nový standard a nic před ním, už nebylo dostačující. Ostatní kulomety tak buď zmizely, nebo musely být upraveny na nový standard.
Kulomet Salvator-Dormus byl patentován dva roky po kulometu Maxim. Nevím zda byly vyvíjené pararelně, nebo konstruktéři znali konstrukci kulometu Maxim (i to je možné) a snažili se přijít s něčím méně náročným. Je docela škoda, že se Emil Škoda nechal zvyklat neúspěchem kulometu, a kategorii ručních zbraní víc nerozvíjel. Přeci jen z dnešního pohledu by se velice hodila licence na kulomet Madsen, jehož potenciál,kolem roku 1900, ale nikdo plně neocenil.

Osobně to vnímám drobet jinak. Tolik diskutovaná gravitační schránka byla vlastní pouze prvním modelům, po té se konstrukční řešení přiklonilo k tehdy běžnému standartu v podobě plátěných pásů viz Schwarzlose se všemi jeho nedostatky. To, že vojáci zadali do výroby v letech 1908/09 vedle Schwarzloseho i Škodovku by mohlo znamenat, že si tím udělali takovou pojistku pro případ neúspěchu první zbraně. Ten se však nekonal, kulomet se osvědčil a po té již bylo zbytné jej pro sichr dublovat. Vyrobené škodovky M1909 pak sloužily u Landwehru či ve výcviku a snad si i trochu zastřílely ve Velké válce.

Nicméně, pouze spekuluji.

I Emil Škoda mohl sáhnout po snadnějším řešení a koupit licenci na kulomet Maxim (předběhnout i Schwarzloseho). Místo toho zariskoval a vydal se cestou, která mohla znamenat buď větší úspěch než Maxim, nebo jen ztrátu vložených investic za nákup licence. Navíc první zbraně zafinancoval samotný arcivévoda Salvátor, který nejspíš finančně zastřešoval i původní konstrukční práce (byť Dormus asi taky neměl hluboko do kapsy).
Navíc oněch více jak 200 vyrobených kusů taky neznamenalo propadák a dost možná se tím pokryly náklady. Pokud by se uskutečnila zmíněná předválečná zakázka s Čínou, v plném rozsahu, mohlo to znamenat zlom a nastartovat tak další investice do licencí na kulomety atd.
Přeci jen finální design M1913, už byl plnohodnotným kulometem své doby a inženýři se nemuseli za nic stydeť. Tady už byla hodně dobrá šance na úspěch na světových trzích.

On ten slavný Maxim, který svého času byl jakýmsi etalonem, má také určité nedostatky. Na prvním místě je složitost a z ní vyplývající výrobní náročnost. Systém pásového zásobování je u něj značně komplikovaný, náboj je z textilního pásu nabíjen do komory ve čtyřech krocích, což je dost (nejprve je pás posunovačem popoptažen o jeden náboj, pak je náboj vysouvačem vytažen z pásu, poté přenašečem podán před nábojovou komoru a pak teprve pohybem závěru zasunut do komory), což je mimochodem důvod, proč je třeba při nabíjení Maximu nutno uvést ruční pákou mechanismus do chodu 2x po sobě. Systém gravitačního zásobování (ale ani klasický plochý zásobník, jaký má např. BREN) nic takového nepotřebuje.

Poměrně hezká animace je k vidění ZDE: https://www.youtube.com/watch?v=GwWanU9 ... DiU5h0leuF Za pozornost stojí postup při vybíjení zbraně: vydolovat z ní zbylý nevystřelený náboj není právě jednoduché.

Tkané nábojové pásy snadno absorbují vlhkost a špínu. Pokud přijdou do styku s olejem, mají tendenci se ihned olepit svinčíkem. A při nevhodném nebo dlouhodobém skladování textil degraduje - pás se pak vlivem rázového namáhání při střelbě trhá a rozpadá.

Jeden z důvodů, proč se p. Škoda rozhodl pro konstrukci popsanou v článku, může být ten, že se snažil uvést na trh jednodušší a levnější alternativu.

Jen navážu na Martina H. - Maxim byl skutečně poměrně náročný (a tudíž nákladný) na výrobu. Škoda M1902 byla výrobně jednodušší, ale rychlost palby 300/min. byla relativně nízká a skutečně jí byla vyčítána i určitá subtilnost = potenciální nevhodnost pro polní službu (to těžko posoudit).
Když pak Schwarzlose přišel se svým M1907, už nebylo co řešit. Schwarzlose byl totiž taky výrobně značně jednodušší, než Maxim, přitom dosahoval vyšší rychlosti palby, než Škodovka. Jeho volba tak byla logická. M1909 pak přišla dva roky po Schwarzlosem, který se mezitím osvědčil a nebyl důvod jej vyměnit.

Je docela zajímavé, že Rasem postnutý náhled knihy od pana Franceva se o nějakém zařazení byť marginálním M1909 do C. a k. armády vůbec nezmiňuje. Oproti v různých internetových zdrojích popsané malé sérii použité u Landwehru a strážních jednotek.

Taky mi z netu vypadl jeden obrázek, ale zda-li se jedná o škodovku, to silně pochybuji

Pročítal jsem si nějaké starší články a našel jsem zmínku o dalším konstruktérovi, k.u.k. důstojníkovi, který na konci 19.století navrh velice pozoruhodný lehký kulomet (s lepším potenciálem než Salvátor-Dormus). Našel jsem k tomu relativně dost informací, tak zase něco sepíšu. Emil Škoda si mohl vybírat z víc tuzemských konstrukčních řešení než jsem čekal

Zemakt píše:Je docela zajímavé, že Rasem postnutý náhled knihy od pana Franceva se o nějakém zařazení byť marginálním M1909 do C. a k. armády vůbec nezmiňuje. Oproti v různých internetových zdrojích popsané malé sérii použité u Landwehru a strážních jednotek.

Taky mi z netu vypadl jeden obrázek, ale zda-li se jedná o škodovku, to silně pochybuji

Kulomet Perino M1910, ráže 6,5x52 Carcano. Celkem málo známá italská věc. Ten voják na obrázku je ve stejnokroji Arditů.

Jo jo, říkal jsem si, že to mají v popisce špatně. Každopádně klobouk smekám

Ten chlapík jak drží kulomet levou rukou to je jako foregrip?

U standartního provedení zbraně je v těch místech, kde má voják levou ruku, uchycený otočný čep ke spojení zbraně s podstavcem (trojnožkou). Osazení přední rukojeti by zde bylo logické a snadné. Domnívám se, že na fotografii je jakási "vylehčená" varianta, pokus o transformaci na lehký kulomet (už samotný Perino M1910 byl poněkud zeštíhlenou verzí předchozího modelu M1908). Také mířidla jsou neobvyklá, na snímku je zřetelně vidět nestandartní vysoká muška na předním konci pláště hlavně. Řekl bych, že zbraň na obrázku byla upravena pro střelbu z ruky ("od boku"), místo z obvyklého trojnohého podstavce.

V tom případě Schwarzeneger ve filmu Comando hadr a škrábá brambory . Co to s tím kloučkem muselo udělat jen Pán Bůh ví, každopádně to musel být pěknej mazec. O tomto kulometu jsem neměl ani potuchy, nastuduji.

No, sranda to asi nebyla, ale on ten kulomet samotný (bez střeliva, podstavce a vodní náplně) vážil kolem 15 kg. Takže víc než zpětný ráz musela střelce obtěžovat a vysilovat samotná hmotnost zbraně. Holt "lehký kulomet" byl tehdy trochu jinak "lehký" než dnes.

Výzbroj obrněného automobilu Škoda-Daimler

Dodám, že dva kulomety Škoda M1902 (chybně udáváno jako Salvator-Dormus), měly být osazeny na obrněný automobil Škoda-Daimler (1907). Tento zajímavý projekt skončil u výroby jediného funkčního prototypu. Zmíním, že vozidlo bylo v podstatě současníkem - následovníkem, známého obrněného automobilu Austro-Daimler Panzerauto, z roku 1905. Některými částmi se konstruktéři inspirovali, nebo je rovnou převzali. Když si ale uvědomíme, že i původní Austro-Daimler měl nemalé problémy. Vozidlo prakticky nejelo, strašně kouřilo a z hluku se plašily koně (i císařův). Prototyp přesto generály zaujal a výrobce dostal roční lhůtu na "vychytání much". Ale další předváděčka dopadla podobně jako ta první, a tak z výroby sešlo. Ještě ale dodám pár drobností k vozidlu Škoda-Daimler.
Tento automobil vznikl jako soukromá iniciativa firmy Škoda. Už předtím se firma pokoušela dostat mezi společnosti zabývající se výzkumem nových pokrokových konstrukcí. Možná i proto v roce 1905 oslovila firmu Daimler, která armádě neúspěšně nabízela svůj produkt Austro-Daimler Panzerkraftwagen. Později Daimler od spolupráce odstoupil, ale Škoda vyvinula vlastní návrh obrněného automobilu. Podvozek měl dvě tuhé nápravy, odpružení podélnými listovými pery a náhonem na zadní nápravu. Pancéřování stroje bylo lehké - pancéřovým plechem o síle 3mm. Motor mohl být během jízdy chlazen vzduchem, když situace dovolovala odklopení ochranných plechů. V bojovém prostoru se plechy sklopily. Korba vozidla byla systému pancéřované vany nekryté seshora. Řidič seděl na výše položené sedačce, přičemž mu pro úplný výhled z vozidla chyběl průzor. Vozidlo disponovalo celkem 6 střelišti na otočných čepech, umístěných následovně (proporcionálně): 2 vlevo, 1 vpředu, 2 vpravo a 1 vzadu. Výzbroj byla tvořena dvojicí kulometů Škoda ráže 8 mm. Zásoby munice tvořily 4 schránky po 510 nábojích, umístěných uvnitř vozidla. Dále bylo vozidlo vybaveno dvojicí dvojnožek, pro případné použití kulometů mimo vozidlo.

http://pospec-blog.blogspot.cz/2011/10/ ... -1907.html
https://jkkrd.ru/warfare/broneavtomobil-dajmler.html
viewtopic.php?t=7636

Rakouský těžký kulomet M1893 na fotografii z archivu VHU Praha.


A ještě jedna zajímavá vozíčková verze - pěkně komplet.