PALBA.CZ

Řecko 1944, 45. Č 1.
Mapa okupačních zón



bývalého království Řecka, období 1941 až 1944.

Německý Wehrmacht obsadil,
po válečném dobrodružství Mussoliniho italské armády s řeckou armádou,
celé pevninské Řecko, až v dubnu 1941,

http://www.palba.cz/viewforum.php?f=196&start=60

a zde:

http://www.palba.cz/viewforum.php?f=196&start=30



Po celé 4 roky okupace útočili řečtí vlastenci na své okupanty a jejich domácí fašistické kolaboranty, kteří na jejich odbojovou činnost odpovídaly krvavým terorem o proti celým rodinám. Osvobozenecké hnutí v Řecku bylo velice rozsáhlé, a díky Komunistické straně Řecka (KKE, jež měla jako vzor VŘSR a prosazovala myšlenky Stalina) se rozrostlo ještě více. Komunisté využily totiž boje proti okupantům také k tomu, že se nespokojily jen s bojem proti okupantům, ale bojovali i proti ostatním skupinám a stranám (pravicově smýšlejícím) odbojovým organizacím (vedli proti nim přímý boj již od roku 1943), které by mohly komplikovat levicovým stranám poválečnou cestu k absolutní moci - k diktatuře... (viz zde také mapu



útoků Wehrmachtu na Řecko, duben 1941.)
! Vše zde řečené, po druhé světové válce, přerostlo v Řecku v občanskou válku (1946 - 1949, viz také zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98eck ... v%C3%A1lka
a zde:
http://druhavalkakonec.euweb.cz/recko%2044.htm
, což jsou také i podklady, ze kterých jsem také čerpal informace, stejně jako: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV, str. 387, Martin Gilbert, Druhá světová válka, Úplná historie, a další - viz Použité podklady.

Vzájemná válka mezi odbojem v Řecku v období 2. světové války.
Důvody pozdější Občanské války v Řecku musíme hledat ve 2. světové válce.. V dubnu 1941 nacistické Německo a jeho spojenci okupovali Athény a v Řecku pak ustanovili doslova loutkovou vládu z lidí, kteří sympatizovali s fašismem a německým nacismem. Tehdejší řecký král Jiří II. emigroval do Egypta, kde vznikla tzv. exilová vláda Řecka (Zde viz dramatický útěk řeckého krále Jiřího II., z Kréty v článcích pod názvem: Xa. díl. Operace Merkur, květen 1941. Č 16., viz Č 18.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=134&t=4321
celou operaci viz výše odkaz. Řekové však nepřijali ani vládu ustanovenou okupanty, ale ani exilovou vládu okolo Jiřího II. Sami pak v zemi, postupně, začali tvořit organizace tzv. domácího odboje. Největší skupinou se stala Národně osvobozenecká fronta (EAM), která vznikla díky spolupráci představitelů čtyř největších levicových stran. Nejsilnější pozici v organizaci EAM měla od počátku KKE - Komunistická strana Řecka (dále pak KKE). Jak jsem již napsal výše - radikální část EAM se během 2. světové války nespokojila pouze s bojem proti okupačním armádám, ale vedla nejen slovní, ale i ozbrojenou kampaň "proti ostatním odbojovým organizacím, které by mohly zkomplikovat levicovým stranám poválečnou cestu k moci." V roce 1943 ovládali partyzáni z EAM již většinu venkovských oblastí Řecka. Ozbrojená větev komunistická strany a s ní i levicový odboj - Řecká lidová osvobozenecká armáda (ELAS) měla v té době na 25 000 mužů ve zbrani a dalších 80 000 v záloze. Což v oné době znamenalo, že se ELAS stala nejsilnější odbojovou silou v zemi. V září 1943 kapitulovala a přešla na stranu Spojenců Itálie a její vojska se stáhla z Řecka. Většinu italské výzbroje přebrala právě levicová ELAS!!! Spojenci, zvláště anglo-američané, v obavách o pozdější politický vývoj v zemi ukončili materiální podporu ELAS a začali vyzbrojovat ryze protikomunistické organizace. Napětí mezi jednotlivými odbojovými uskupeními přerostlo v půlce roku 1943 v ozbrojený konflikt, ve kterém měli komunisté, díky ukořistěné výzbroji a počtu mužů a žen v ELAS, výrazně navrch. Vedoucí představitelé britských jednotek, ještě na začátku roku 1944 dokázali sice zprostředkovat určité příměří, ale ELAS svými vojenskými akcemi již dokázala většinu ostatních organizací zcela eliminovat. V březnu 1944 EAM vytvořil tzv. Politický výbor národního osvobození (PEEA).
Nově složená vláda si získala podporu nejen mezi místními obyvateli, ale dokonce se k ní přiklonila část řecké armády bojující v exilu. Místně působící stoupenci pro britské politiky, demokraticky smýšlející Řekové, následně internovali na 5 000 řeckých vojáků (prokomunisticky smýšlející ELAS) v zajateckých táborech, kvůli pokusu o vzpouru. V květnu 1944 se všechny odbojové organizace sjely do Bejrútu v Libanonu, aby jednaly o poválečné uspořádání země. Na základě konečného jednání měla vzniknou vláda národní jednoty, kde měla EAM (levicově složená) čtvrtinu křesel.

Od Libanonské konference k demokracii v Řecku
V září 1944 kapitulovalo Bulharsko a postupně stáhlo své jednotky ze severního Řecka a v říjnu 1944 se začala stahovat i Wehrmacht. ELAS využila doby kdy v zemi relativně nevládl nikdo a začala obsazovat řecká města. Jenomže KKE se nepodařilo převzít celkovou kontrolu nad zemí, protože Sovětský svaz a především "Stalin, zatím nebyl ochoten ohrozit své spojenectví s USA a Velkou Británií." Řecko bylo podle dřívějších dohod - zcela v zóně vlivu západních Spojenců a Stalin pro své potřeby "volné ruky" v jiných území respektoval anglo-americké zájmy. Podle Stalinových instrukcí se měla ELAS vyhnout veškerým konfrontacím s nově vzniklou vládou v Athénách,



kterou vedl Georgius Papandreus. Situace postupně přerostla normál - v době, když se začalo s řešením otázky odzbrojení všech odbojových organizací, - v přímý a otevřený boj. EAM se odmítla nechat odzbrojit v obavě, že bude bezbranná vůči pravicovým jednotkám. Navrhla plán kompletního a současného odzbrojení obou táborů. Premiér Řecka Papandreus plán odmítl, což vedlo na začátku prosince 1945 k odchodu všech ministrů EAM z vlády (kdo se zde později učil? Nebo se jedná jen o běžný tah, který ani zde nevyšel?). Komunisté prakticky okamžitě zorganizovali (3. prosince 1944) vládou oficiálně zakázané levicové shromáždění v Athénách. Dav o počtu 200 000 lidí pochodoval až k hrobu "Neznámého vojína", kde se začalo střílet. Není prokázáno dodnes, kdo první vystřelil, zda policie či demonstranti. Na místě však zůstalo nejméně 28 mrtvých a přibližně 148 zraněných. V Athénách se okamžitě rozhořel boj mezi ELAS a místní policií podporovanou britskými jednotkami. Událost vstoupila do dějin jako Dekemvriana ( Prosincové události). Celou událost se pokusil vyřešit Winston Churchill, který zorganizoval mírové rozhovory mezi znesvářenými stranami. Jednání byla neúspěšná (Následně poslal Winston Churchill do Athén parašutisty). V té době Stalin a Sovětský svaz nijak nepodpořil bojující řecké komunisty a na základě dřívější dohody o sférách vlivu nechal událostem v zemi volný průběh (vše využila komunistická propaganda v SSSR a chtěla tak zakrýt mnohé, co prováděla v zemích svého vlivu - např. Polsku, Bulharsku atd.). Na začátku ledna 1945 bylo jasné, že ELAS v bojích nemůže vyhrát, a tak na následných mírových rozhovorech komunisté kývli na vyklizení měst , jako byla Soluň a Patras a odzbrojení jednotek na poloostrově Peloponés. Boje o moc pak trvaly 37 dní a vyžádaly si na 7 000 mrtvých. "Komunisté nakonec v bojích prohráli, ale jejich ozbrojené křídlo ELAS nebylo rozpuštěno a hlavně, komunisté získali čas na plánování dalších kroků." Krvavé počínání jednotek ELAS vyústilo v odchod nekomunistických činitelů z EAM a výraznému poklesu popularity komunistů mezi obyčejnými Řeky, což vedlo k posílení stran demokracie v Řecku. Jednalo se však jen o přestávku, která následně vyústila v krvavou Občanskou válku v Řecku v letech 1946 až 1949. Komunisté byli nakonec poraženi (mnozí museli doslova utéct z Řecka a uchýlit se i s rodinami do států pod kontrolou SSSR) a Řecko se přidalo k západní demokracii.

Boj ELAS a demokratického odboje s okupanty do konce roku 1944.
Národně osvobozenecké hnutí, jak již bylo řečeno na počátku článku, začalo prakticky okamžitě po okupaci Řecka do konce května 1941 (data jsou i dle obsazení Kréty a ostrovů Řecka). O rozsahu bojů partyzánů a nejvíce její nejsilnější složky - ELAS - říká východní historiografie:
" Od května 1943 do října 1944 podnikla vojska Národně osvobozenecké armády (ELAS) podle údajů jejího vrchního velitele generála Stefanose Sarafise proti okupantům velký počet úspěšných operací a bojů, z nichž 327 mělo větší rozsah (byla použita informace, kterou pro Velkou vlasteneckou válku, svazek 4, Kapitola XIV, str. 387, dodal historický podklad: S. Sarafis, Greek Resistance Army, The Story of ELAS, London 1951, p. 279.)." Poté se dozvíme, že - Když vstoupila RA na Balkán zesílil řecký odboj jako celek svůj boj proti okupantům a do konce října 1944 bylo "téměř" celé pevninské Řecko osvobozeno od okupantů. A v pokračování pak východní historiografie říká, cituji: "Řečtí vlastenci draze zaplatili za toto vítězství. Měli obrovské ztráty na lidech i na majetku. Podle neúplných údajů popravili fašističtí okupanti a řečtí kolaboranti za čtyři roky okupace 70 000 lidí, spálili v pecích a umučili na nucených pracích 105 000 lidí. Za války proti Itálii a v bojích ELAS proti okupantům zahynulo 85 000 lidí. Celkem ztratil řecký lid za války 520 000 lidí, což bylo asi 7% veškerého obyvatelstva. Bylo úplně zničeno 193 000 bytů a 215 000 jich bylo poškozeno (historické informace a data byla použita z: P. Mawromatis, Bietrag des griechischen Volkes an der Diderstandsbewegung gegen den deutschen Faschismus /IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 12 370, l. 10)."

Řecko 1944, 45. Č 2.

Je velkým pokrytectvím historiografie východu, že své násilné působení v Polsku, ale i částečně na Podkarpatské Rusi a společné působení NKVD a RA i v ostatních státech, které SSSR osvobozováním získala do sféry vlivu, vysvětlují jen jako kladné. Kdežto v případě Řecka, kde Stalin, aby mohl dělat co dělal v řečených státech, tedy bral si i násilím (zvláště v Polsku), nedal rozkazy k zásahu, přesto v rámci politické propagandy a Studené války - "my jsme ti hodní", východní historiografové těžce obviňují "ty zlé kapitalisty Ameriky a Velké Británie.., jak oni se to chovali v Řecku...".! Veřejně napsanou knihu Winstona Churchilla - The Second World War (Druhá světová válka) používají, výtržky z ní, jako důkaz o těch zlých úmyslech. Prostě při Jaltské a další konferenci byla udělána dohoda, že Řecku pomůže Velká Británie a USA a ostatním na postupu východní, střední Evropou a částí Balkánu, po těžkých dohadech, - SSSR. Nejen Churchill, který pomáhal v Řecku již 1941, ale ani Roosevelt nechtěli, aby Řecko patřilo komunistům. Tak zněla praktická dohoda.
Britští parašutisté, jejich prvé výsadkové jednotky, přistály v Řecku 4. října 1944 (zde viz



britskou hlídku parašutistů, 5. prosince 1944 v ulicích Athén.). Totiž Hitler dal rozkaz k vyklizení Řecka až dne 3. října 1944 ( a né jak se očekávalo - již po 11. září 1944) a uvolněná místa začala okamžitě obsazovat komunisty ovládaná ELAS (bez jakýchkoliv povelů, bez rozhodnutí vlády - má poznámka). Německé velení protáhlo evakuaci vojsk z Athén, protože začalo nejprve evakuovat své jednotky z poloostrova Peloponésu. A tak, bez odporu německých jednotek, Britové spěchali zabrat osvobozené území. Nejprve však severního Peloponésu. A až v noci na 4. října 1944 se jednotky Britů (výsadková a tanková brigáda) vysazovaly v prostoru města Patrai, což proběhlo také bez odporu (vše na rozkaz od exilové Řecké vlády - má poznámka). "Hitlerovská vojska zde už nebyla. Celý ostrov byl v podstatě již v rukou Národně osvobozenecké armády (tedy nejen ELAS). Při postupu za ustupujícími Němci pronikly anglické výsadkové oddíly ke Korintu a obsadily jej. Ochranné prapory kolaborantské vlády Joannise Rallise kapitulovaly. Dne 12. října se anglické velení dozvědělo o odchodu německých vojsk z Athén. Na jeho rozkaz byli ihned druhý den vysazeni na letišti 10-12 km západně od Athén výsadkáři.
Německé velení znepokojené úspěšnou činností Rudé armády v prostoru Bělehradu, pokračovalo celý říjen v evakuaci svých vojsk z Řecka. Dne 1. listopadu 1944 opustili hitlerovci Soluň." Britové bez otálení rychle obsadili i Soluň, toto strategicky důležité město i s jeho přístavem. V předchozích dnech, před 1. listopadem, ale i po něm se další a další britské oddíly již vyloďovaly na nejdůležitějších ostrovech v Egejském moři. Ve dnech 10 -11. listopadu překročily poslední německé jednotky stahující se do Jugoslávie severní hranice Řecka. Hned za anglickými jednotkami přijela do Řecka emigrantská královská vláda Georgia Papandrea (historickým podkladem pro informace zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 389.)."
Východní historiografie pak ironicky připomněla, že Britové sice obsadily Soluň a Athény, ale většinu území držela komunisty ovládaná ELAS a tak bylo na občanskou válku"zaděláno".
A následuje použití autobiografie:
Angličtí imperialisté se rozhodli s EAM skoncovat. Churchill psal 7. listopadu 1944 v dopise Edenovi: ´Zcela určitě očekávám střetnutí s EAM a my se mu nesmíme vyhýbat... (podklad pro tuto větu čerpala Velká vlastenecká válka z: W. S. Churchill, The Second World War, vol. VI, p. 250.)".
A poté skutečně následovali události, o kterých se hovoří v Č 1., které vyvrcholily střelbou na protestní demonstraci (odzbrojení jednotek ELAS), kdy veškeré prameny říkají, že dodnes se neprokázalo kdo začal střílet jako první. Jen východ má jasno a píše: "Policie a intervenční vojsko začaly střílet do demonstrantů. Druhý den po střelbě do "pokojné demonstrace (s ručními zbraněmi - má poznámka)" zahájila anglická vojska spolu s monarchistickými oddíly a policií útočné akce proti nepočetným oddílům ELAS, které byly v Athénách. Rozpoutaly se krvavé boje. Angličané Athény barbarsky bombardovali a ostřelovali z moře. Bylo zabito 6 000 lidí a pobořeno mnoho budov (historickým podkladem pro informace v uvozovce zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 390, 391.)."
Následovaly boje, mezi ELAS a vládními vojsky a Brity, které vyvrcholily pádem Papadnreovy vlády( podala demisi v lednu 1945). Nová Plastirasova vláda dosáhla toho, že ELAS v únoru 1945 složila zbraně a východní historiografie říká, že její vláda znamenala teror proti levici a dál píše:
"Když se v dubnu 1945 dostala k moci monarchofašistická vláda admirála Petrase Vulgarise, teror ještě zesílil. V Řecku propukla bratrovražedná občanská válka, která trvala dlouhou dobu a skončila porážkou lidových demokratických sil (historickým podkladem pro informace v uvozovce zde byla: Velká vlastenecká válka, svazek 4, Kapitola XIV., str. 391.)."

Poté následují věty proč ELAS prohrála - ty věty jsou plné naříkání, že do země měla přijít Rudá armáda a"bylo by".. Vzpomenuty jsou tři státy kde se lidově demokratická revoluce na Balkáně přece povedla (Rumunsko, postupně i Maďarsko, ale především však Bulharsko - sféry vlivu SSSR po válce - a Jugoslávie, jako zdánlivě čtvrtý, který není takřka zdůrazňován a každý ví proč, stejně jako Albánie což by ten pátý.....) Je zdůrazněn boj dělníků a rolníků - nostalgicky je také řečeno, že je škoda, že se revoluce "lido-demo" nepodařila také ve Francii a Itálii, kde byly také silné komunistické strany...!
No jo, ale ty přece osvobodili Američané a Britové a tak se nemůžeme divit, že?, říká svými větami východní historiografie... Po válce 2. světové, po dohodách v ní, jsou tyto dohody - ve Studené válce - zase zpochybňovány... jak běžné!


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60