PALBA.CZ

V posledním článku věnovanému finským pobřežním obrněncům, jsem se v rámci popisu služby párkrát zmínil o jejich věrných souputnících, hlídkových člunech VMV. Ačkoliv je finská lodní třída Vainamoinen relativně známou i mezi laickou veřejností, o člunech VMV se toto rozhodně tvrdit nedá. Důvodů vedoucích k obecně malému povědomí o těchto lodích lze nalézt jistě velké množství, však se také nejednalo o nějaká impozantní, hlavněmi se ježící plavidla. Zrovna tak, něco málo přes třicet metrů dlouhé čluny příliš krásy nepobraly. Nicméně, to co jim bylo upřeno na designu, se bohatě vrátilo v přísné účelovosti, jednoduchosti a částečně i výkonnosti.

Ony výše zmíněné přednosti pak ve své podstatě způsobily, že z původně protipašeráckých hlídkových plavidel se později v krizových létech války, staly děvečky téměř pro všechno. Finské Námořní síly – Merivoimat, tak v jejich podobě získaly neúnavného dříče, schopného zastat roli dělového člunu, průzkumného, eskortního a záchranného plavidla, protiponorkového stíhače, ba dokonce torpédového člunu. Avšak vše má svůj čas a tak dříve než se pustím do popisu jejich konstrukce a nasazení v Zimní respektive Pokračovací válce, přenesu se do Finska počátku dvacátých let 20. století, kdy celý svět hleděl světlým zítřkům vstříc.

Kieltolaki versus čs. lihová flotila

Jedno staré přísloví praví „za vším hledej ženu“, pro účely této kapitoly by se však mohla hodit jeho drobná modifikace do podoby „za vším hledej chlast“.

Problémy severských zemí s nadměrnou konzumací alkoholu jsou široce známé, o jejím vlivu na zdraví domácí populace nemluvě. Rovněž není žádným tajemstvím, že boj Severských zemí s touto metlou lidstva sahá hluboko do jejich minulosti, přičemž každý ze států v této válce uplatňoval vlastní taktiku. Finsko samozřejmě nestálo stranou, když téměř na samém počátku své existence zaujmulo v boji proti alkoholu tvrdý postoj v podobě prohibice, tzv. kieltolaki 1).

1) Kromě Finska, byla alkoholová prohibice zavedena již dříve na Islandu a v Norsku.



Úplná alkoholová prohibice ve Finsku vstoupila v platnost již v roce 1919, kdy došlo k zákazu prodeje, výroby, dovozu, dopravy či pouze držení veškerých lihovin obsahujících více než 2% etylalkoholu. Vzhledem k dobře známým negativům z toho plynoucích, se o smysluplnosti takovéhoto řešení nemá cenu příliš dlouze rozepisovat. Vzestup černého obchodu, ruku v ruce s výskytem mnohem silnějšího alkoholu, tu více, tu méně kvalitního vč. jeho zdravotních dopadů na konzumenty tvořil pouze část důsledků tohoto zákazu. Nebývalý rozkvět pašování špiritusu, dal rovněž vyniknout mnoha kontroverzním existencím a dobrodruhům, kteří ve vidině rychlého zbohatnutí byli schopni téměř všeho. Pro našince je neméně zajímavé, že nesmazatelným i když pochybným písmem se do historie kieltolaki zapsala plavidla, hrdě plující pod československou námořní vlajkou 2). A jak to vlastně bylo s čs. lihovou flotilou?

1) Vznik československého úřadu plavebního s domovským přístavem Praha se datuje již k 15. dubna 1920, kdy byl přijat zákon o jeho zřízení a jenž byl uveden ve Sbírce zákonů a nařízení Státu československého, ročník 1920, částka LVII.



Na základě zákona č. 316 z 15. dubna 1930, plnila státní vlajka ČSR rovněž funkci vlajky námořní

V rozmezí let 1920 až 1923 brázdila baltský a severomořský prostor malá, cca 220 tunová plachetnice jménem Kehrwieder. Sama o sobě by tato skutečnost nebyla až tak zajímavá nebýt vlajky, pod kterou tato loď plula. Kehrwieder byla totiž pravděpodobně vůbec první lodí plující pod čs. námořní vlajkou. O konkrétním živobytí posádky této plachetnice pod vedením kapitána Alfréda Kindermana prameny taktně mlčí. Každopádně jak je z níže uvedených řádek zřejmě, není třeba si dělat velké iluze.

Přestože zákon o čs. námořní plavbě platil již pár let, ke zřízení čs. námořního registru došlo až v roce 1923. Na konci roku pak do něj byl zapsán i Kehrwieder, ovšem pod novým, poněkud poetičtějším názvem Rusalka. S novým jménem na přídi však plavidlo žádnou díru do světa neudělalo, neboť ještě v rámci plavby před samotným přejmenováním, šla plachetnice ke dnu. Záznamů objasňujících příčinu zániku plavidla se příliš nedochovalo, ve valné většině vzájemně zmiňují potopení v bouři vč. celé posádky. Ovšem na druhou stranu existují i jiné indicie, které v souvislosti s pašováním lihovin přičítají potopení lodi na vrub finské celní stráži.

V průběhu dvacátých let, se z pašování alkoholu do Finska stal velmi lukrativní obchod, který s určitou mírou rizika generoval nemalé zisky. Středoevropská poloha Československé republiky s minimální možností státní kontroly nad vlastními registrovanými plavidly a zejména absence společné bilaterální úmluvy o šíři a podmínkách plavby ve finského pobřežním pásmu, tak stála za atraktivitou čs. námořní vlajky pro různá rejdařská individua 3).

3) Na rozdíl od států, jenž měly s Finskem uzavřenou úmluvu zakazující plavbu lodí s alkoholem ne blíž, než 12 n. m. od finského pobřeží a zákazu překládky alkoholu na finské lodě, ČSR takovou smlouvu uzavřenou neměla. Pro čs. lodě vezoucí lihoviny, k nemalé radosti pašeráků, stále platila 3 mílová nedotknutelnost finského pobřežního pásma. Příčinou tohoto stavu byly pravděpodobně nadstandardní vztahy obou zemí, kdy tehdejší ČSR platila za jednoho z největších dovozců do Finska.

Tito rejdaři, pak využívali čs. námořní vlajky jako výborného krytí pro svoje podloudné čachry, přičemž pašerácká flotila postupně nabývala na síle. Situace později dospěla již tak daleko, že v roce 1930 bylo v čs. námořním rejstříku registrováno celkem 6 lodí zabývajících se plavbou „toulavou“, z nichž jediná Legiobanka se svojí lodí Legie se dala považovat za seriózního rejdaře.



Mezi nejznámější postavy prohibičního období patřil bezesporu jistý Ing. Ervín Spitzer, označovaný severským tiskem jako československý král pašeráků, v přístavních putykách a pajzlech spíše známý jako československý Al Capone. Tento rodák z Ostravska a spolumajitel švédské Shipping Co. Ltd. založil v roce 1924 v Gdaňsku rejdařství s úzkou specializací na pašování lihovin. Z počátku tvořily Spitzerovu flotilu parníky Dalibor, Míla a Neptun, které doplňoval trojstěžník Marie. Později byla do čs. námořního registru dopsána ještě Jiřina a snad i Merkur. V této souvislosti stojí rovněž za zmínku, že Dalibor, Míla, Neptun a Marie kdysi patřily finské společnosti Kalandus zabývající se, světe div se, obchodem s alkoholovými nápoji.

O tom, že byl Ervín vykukem par excellence, zřejmě nemůže být žádných pochyb. Vždyť, jak sám říkal…..My obchodujeme přesně v mezích zákona. Obchodujeme s lihem, ale jen ve vodách, kde je dovoleno. Co dělají s lihem, ti kteří jej od nás kupují, to už, prosím, není naše starost…... Drzost tohoto malého obtloustlého člověka zřejmě neznala mezí, neboť na jednu z nočních vyjížděk pozval i české novináře, ba dokonce v době úpadku pašeráckého řemesla neváhal požádat čs. stát o subvence. Ovšem Spitzer nebyl ani zdaleka jediný.

Mezi další rejdaře živící se pašováním lihového carga a provozující svá plavidla pod čs. námořní vlajkou patřili zejména Leo Glass z Hamburku, Gerhard Wiess z Berlína, ale rovněž jakýsi Pavlíček. Pomineme-li obdivuhodnou fantazii, kterou Leo Glass v rámci pojmenování svých plavidel projevil, tak z lodí Únor, Srpen a Duben pouze ta poslední byla zapsána v čs. námořním registru. Toto však nijak nebránilo ke zneužívání čs. vlajky i na neregistrovaných lodích. V této souvislosti je znám zejména případ lodě Mělník, výše uvedeného Gerharda Weisse, který za neoprávněnou plavbu pod čs. námořní vlajkou dostal od tehdejších úřadů pokutu 20 000 Kč. Ale rovněž i plavidla Leming rejdaře Pavlíčka.



Kromě ručních zbraní posádky, byly pašerácké lodě rovněž vybaveny torpédy. V tomto případě se však jednalo o torpéda lihová. Torpéda byla vyrobena z několika kovových profilů, které po smontování na palubě lodi vytvořily jakousi hranolovitou klec, do které byly posléze ukládány lahve se špiritusem. Vyvážení torpéda bylo prováděno pomocí písku, který se nasypal do dutých plechových schránek na přídi a zádi klece. Přestože alkohol je lehčí než voda, umělá zátěž držela torpédo v cca 3 až 4 metrové hloubce. Takto ponořené torpédo pak bylo pašeráckým člunem taženo v lodní brázdě, přičemž v případě nebezpečí byla před přestřižením lana, na jeho konec uvázána malá bóje. Po absolvování případné prohibiční kontroly, pak stačilo pouze bójku nalézt a pokračovat ve vleku.

Jako poslední osobu, kterou bych mohl výčet čs. pašeráků uzavřít, mohu zmínit čs. občanku Annu Hablerovou, která získala půlroční právo vlajky pro své tři lodě Magdalena, Smíchov a Tábor. Nicméně provázanost výše jmenované s hamburským rejdařem Leo Glassem, zavdává vcelku jasný důvod k domněnce, zda-li Hablerová nebyla pouze jeho bílým koněm.

Ovšem, abych nebyl k čs. námořní dopravě přelomu dvacátých a třicátých let 20. století příliš krutý, mohu v samém závěru této pasáže dodat, že pašování lihového carga do Finska nebylo specialitou pouze čs. rejdařů. Na nezákonném obchodu se špiritusem, v té době participovaly snad všechny baltské národy, zejména pak Lotyši, Estonci a Litevci.

Vartiomoottorivene

Jak je z výše uvedených řádků patrné, Finská republika ve svém tažení proti alkoholu neměla zrovna na růžích ustláno. Značná míra rafinovanosti a vynalézavosti tehdejších podloudníků kladla na finské represivní složky značné nároky, které ve své důsledku později vedly ke vzniku pobřežní stráže a v jejím rámci rovněž hlídkových člunů VMV.

Na pevnině, neslo hlavní tíhu boje proti podloudnému živlu ministerstvo vnitra, jmenovitě oddělení prohibiční policie (kieltolakipoliisikomennuskunta). V průběhu času, tak jak sílila pašerácká ofenzíva, se na její eliminaci rovněž podílela provinční a dopravní policie (lääninetsiviki respektive liikkuva poliisi). Na rozdíl od pevninské části, dohled nad pobřežními vodami a v jisté míře i samotným
pobřežím patřil do ranku celní správy (tullilaitos), spadající pod ministerstvo financí. Nicméně vzhledem k nedostatečnému či obstarožnímu vybavení vhodnými plavidly zdála se efektivita této složky poněkud kontroverzní.

Odpovědí Finské republiky na čím dál tím více agresivnější metody pašeráků lihu se tedy stala, v roce 1930 vzniklá finská pobřežní stráž – Merivartiosto. Hlavním iniciátorem a rovněž i budoucím velitelem nově vzniklé námořní ozbrojené složky byl nadporučík Väinö Miettinen, který ve svém návrhu z roku 1929 mj. plánoval vybavit pobřežní stráž osmi nově vyrobenými čluny.



Otec finské Pobřežní stráže

Hned na úvod bylo ještě nutné vypracovat zákonné zaštítění celého procesu, kterého se zhostilo ministerstvo vnitra a po té šlo vše ráz na ráz (návrh zákona byl předložen dne 28. února 1930). Hlavním projektantem nových člunů se stal osmadvacetiletý diplomovaný inženýr Jaakko Juhani Rahola (1902 -1973), jemuž se jeho dítko, jak se později ukázalo, náramně vyvedlo.

Jako primární konstrukční materiál necelých 25 metrů dlouhého trupu člunů zvolil Rahola dřevo. Těžko říci zdal-li tak učinil prvoplánovitě, každopádně později za války v minami zamořených vodách Baltu, tomuto řešení vděčila nejedna posádka za život. Na svoji délku měly čluny poměrně vysoké boky, zabezpečující stabilní plavbu i při zvýšeném vlnobití, přičemž pohon byl svěřen dvěma domácím benzínovým osmiválcům značky Ares, roztáčejících dvojici lodních šroubů. Společný výkon 900 k pak hlídkovým člunům o výtlaku 30 tun propůjčoval maximální rychlost v řádu 23-24 uzlů. Jediná palubní nástavba v podobě společné kormidelny a velitelského můstku byla umístěna téměř ve středolodí plavidla. Do předolodí konstruktér situoval palebné stanoviště 2 cm kanónu Madsen, přičemž na zadní palubě kromě jiného pak našla své místo veslice, která byla v případě nouze schopna pojmout celou osmičlennou posádku.



Stavbu prvního z  plánované série člunů pobřežní stráže byla pověřena loděnice E. Suortin Veneveistämö z Helsinek v úzké spolupráci s dodavatelem pohonných jednotek, motorárnou Areksen motorverkstad. Jaké důvody vedly zadavatele objednávky z prosince 1929 zrovna k výběru podniku Emila Suortina, lze v dnešní době jen těžko říci. Každopádně poněkud úsměvný je ten fakt, že u tohoto výrobce motorových člunů si nechali „šít“ rovněž lihoví pašeráci. Avšak, a jak ostatně z níže uvedených řádků vyplývá, Merivartiosto s touto loděnicí zrovna velkou díru do světa neudělala.

Hned z počátku roku 1930 začalo být totiž všem zainteresovaným osobám celého projektu zřejmé, že práce na prvním z člunů se u Suortina vcelku vlečou, a že loď bude sotva dohotovena včas. Plán dodávek hlídkových člunů pobřežní stráži tak již na počátku doznal poměrně zásadní trhliny. Nicméně, tato byla velmi rychle odstraněna, díky zadání výroby další dvojice plavidel německému výrobci Abeking & Rasmussen z Brém.

Na rozdíl od finské loděnice šla Němcům práce od ruky a již v červnu téhož roku byly obě lodě spuštěny na vodu. V průběhu prací došlo k částečným úpravám původního projektu, souvisejících zejména se záměnou pohonných jednotek za benzínové dvanáctiválce Maybach po 560 k vč. zástavby pomocného 100k motoru téže značky.

V první polovině roku 1931 dochází k plnému zařazení VMV 1 a 2 do služby u pobřežní stráže, když téměř vzápětí dochází k jejich premiérovým záchytům kontrabandu. Tou dobou již finalizovaly dokončovací práce na původním VMV 1 od Suortina, díky zpoždění přeznačeného na VMV 3. Bohužel peripetie tohoto zřejmě prokletého člunu neměly konce. Hned na první operační plavbě (10. června 1931) vypukl v motorovém prostoru požár, a ačkoliv se posádce nakonec podařilo oheň zvládnout, poškození plavidla byla takového rázu, že jej později bez většího rozmyslu sama potopila.



Po výše zmíněné trojici člunů, následovala objednávka (leden 1931) na další dva čluny VMV s pořadovými čísly 5 a 6. Experimentování s vhodným výrobcem však stále pokračovalo, neboť k založení kýlů došlo v loděnici Uudenkaupungin, nacházející se v malém pobřežním městě Uusikaupunki na jihozápadě Finska 4). Jako předloha této sesterské dvojice posloužil nešťastník VMV-3. Z několika málo odlišností, kterými se lodě od svého vzoru lišily, lze pak zmínit typickou vyšší palubní nástavbu a rovněž pomocný 140k motor Ares. Do služby byla pětka a šestka zařazena na sklonku roku 1931.

4) Pozornému čtenáři zřejmě neuniklo přeskočení pořadového čísla 4. Označení VMV 4 nesl původně norský motorový člun (20 m, 30 tun, 16 uzlů) z roku 1916, který byl v lednu 1930 zabaven lihovým pašerákům. V červenci následujícího roku byl pod výše uvedeným označením zařazen do služby u Merivartiosto , ve které vydržel až do roku 1938. Po té došlo k jeho prodeji ve veřejné dražbě, přičemž finský erár tak ještě obdržel 3 364 finských marek.

V dubnu 1932 dochází k další objednávce, směřující tentokrát do loděnice v Turku (Turun Veneveistämö). Jako předobraz nového člunu posloužil VMV 5, s kterým byl VMV 7 až na pár drobností téměř identický. Do služby byla sedmička zařazena ještě téhož roku, nicméně dlouho se z ní netěšila. Dne 1. října 1933 došlo v rámci běžné hlídky ke srážce s jiným motorovým člunem, díky níž došlo v motorovém prostoru k úniku paliva a následné explozi benzinových výparů. Přestože se posádka snažila seč mohla, po téměř hodině marného úsilí svůj boj s ohněm vzdala a potápějící se člun opustila. V této souvislosti stojí rovněž za zmínku, že dva vážně zraněné členy posádky přijmul na svoji palubu, nedaleko plující pašerácký škuner Omar. Zbytek námořníků z VMV 7 si pak zřejmě musel za notného skřípění zubů svoji hrdost tvrdě odveslovat.



Přestože úplná alkoholová prohibice skončila ve Finsku v dubnu 1932, podloudné čachry s alkoholem vč. jeho pašování pokračovalo směle dál. Z počátku roku 1934 tak finský parlament schválil finanční injekci ve výši 20 milionů finských marek, která měla posloužit k razantnímu posílení stávající flotily pobřežní stráže. Ačkoliv byly dva ze šesti již dodaných hlídkových člunů v pánu, Merivoimat vyhodnotil jejich konstrukční řešení jako vydařené a vyhlásil soutěž o dodání dalších plavidel. Na rozdíl od dosavadních poměrů, v podobě téměř kusové produkce se v tomto případě však mělo jednat o výrobu téměř velkosériovou. Vítězem a zároveň tak adresátem objednávky na deset člunů VMV (pořadová čísla 8 až 17) se posléze stal nám již dobře známý výrobce z Turku, jenž stál za vznikem člunu VMV 7.

I když nově stavěné lodě jakoby z oka vypadly svým starším sestrám, provozem získané zkušenosti se promítly do cca metr delšího trupu a jiných maličkostí. Mnohem důležitější změna se však odehrála v motorovém prostoru, kde došlo k instalaci dvojice vznětových osmiválců Ares, nově vyvinutých z původních benzínových. K výměně za diesel došlo rovněž i na pozici pomocného motoru (180 k). Vzhledem k těmto úpravám tak výtlak člunů vzrostl o necelou tunu, nicméně výkonnější pohonné jednotky o společném výkonu 1 120 koní byly schopny udržet maximální rychlost na téměř čtyřiadvaceti uzlech. Dalším, ovšem ne již tak markantním rozdílem, byla změna na pozici hlavní a v té době jediné palubní zbraně. Změna to ovšem nebyla nijak dramatická, neboť dosavadní 2 cm dánský kanón Madsen byl nahrazen zbraní téže ráže, pocházející z produkce domácí zbrojovky Lahti.

A jak si loďaři v Turku s touto na finské poměry nezvykle velkou zakázkou vlastně poradili? Zde lze jen pouze konstatovat, že velmi slušně. V březnu 1934 byla oficiálně doručena objednávka, přičemž celý kontrakt se podařilo postupně naplnit do konce roku následujícího.

Služba

K zařazení prvních člunů VMV do služby u finské pobřežní stráže došlo v první polovině roku 1931 a jak už jsem se částečně zmínil, jejich posádky do toho začaly hned od počátku šlapat naplno. Například, již 19. května narazil VMV 1 na v poklidu pod čs. vlajkou plující plavidlo Serpentin. Důkladnou kontrolou však bylo posléze zjištěno, že Serpentin se ve skutečnosti jmenuje Mars a v jeho podpalubí se ukrývá 122 000 litrů špiritusu. Loď se zakázaným cargem vyplula z Tallinu a teprve až na volném moři posádka provedla záměnu názvu a dokumentů tak, aby budila dojem československého šífu. Svého času pak tento záchyt nelegálního kontrabandu patřil mezi vůbec největší jednorázové úspěchy Merivartiosto.

Ovšem ani o bratříčkovi VMV 2 se nedá tvrdit, že by zrovna zahálel. Za zmínku rozhodně stojí námořní hlídka z 14. října 1933, která se později zvrtla v regulérní bitvu. Onoho dne finský strážní člun VL Merikotka eskortoval zabavené lodě Atlantica a z předchozích řádek známý trojstěžník Omar do Helsinek. Vcelku poklidná plavba se však v momentě zvrtla, když se na obzoru objevil další pašerák, v podobě lodi s/s Rell. Počáteční nejistota finských námořníků ohledně úmyslů podloudnické lodi však brzy vzala za své, když její kapitán, zřejmě nekritický obdivovatel admirála Tegetthoffa, se jal Merikotku rovnou z chodu taranovat. Kormidelník strážního člunu sice obratným manévrem blížící srážku odvrátil, avšak při míjení plavidel se na palubu člunu snesla sprška střel vypálených z ručních zbraní nepřátelské lodi. Finové střelbu samozřejmě opětovali, přičemž jejich početní nevýhodu v palebných prostředcích, alespoň částečně eliminoval samopal Bergmann. Přestože střelba z obou stran byla poměrně intenzivní, ztráty na životech prozatím neutrpěla žádná ze stran, jen na té pašerácké bylo několik mužů zraněno. Pokračující střelecký duel čím dál, tím blíže směroval k patové situaci, když se na bojišti objevil VMV 2. Proti 2 cm kanónu samozřejmě neměli pašerácké pušky a pistole žádnou šanci a bylo dobojováno.



Výše uvedené příhody, ovšem tvořily pouze zlomek mimořádných událostí, kterým byly posádky člunů VMV v tomto obdobím vystaveny. I tak lze snadno vytušit, že služba u Merivartiosto nebyla vůbec žádná selanka. Každopádně, jednou vše končí a zrovna tak skončily i zlaté pašerácké časy. Na obzoru se však začala rýsovat nová hrozba, proti níž byl boj proti černému trhu s lihem jen hrou pro děti. Onou hrozbou byla válka.

Okamžik vypuknutí Zimní války zastihl finské Námořní síly v již více jak týdenním mobilizačním shonu. Přestože Pobřežní stráž tvořila součást pohraničních sil řízených Ministerstvem vnitra, zároveň byla jednou z jejich částí. A jako taková, tvořila jedno z pěti seskupení s povinnostmi a hierarchií velení z toho vyplývající 5). Celkem 30 člunů a eskortních plavidel Merivartiosto, tak de facto plnilo úkoly spjaté s doprovody lodních transportů na Alandy, hlídkováním, ale i protiponorkovou činností.

5) Dále to byly: Pobřežní flotila, Námořní velitelství Botnický záliv, Námořní velitelství jihozápadní Finsko a Námořní velitelství Ladožské jezero pod vedením armády.

V souvislosti s těmito činnostmi došlo u člunů k doplnění jejich výzbroje o kulomety, hlubinné miny a zadýmovací zařízení. Přestože v průběhu Zimní války docházelo k poměrně intenzivnímu nasazení námi sledovaných člunů, štěstěna k nim byla velkorysá, přičemž všechna plavidla se tak bez velké újmy dočkala vyhlášení klidu zbraní. Avšak, tento klid spíše předznamenával příchod bouře, která také v podobě Pokračovací války zanedlouho přišla.

Krátké období mezi válkami Merivoimat využil ke konsolidaci a vstřebání nedávno získaných zkušeností, což se ostatně nevyhnulo ani člunům VMV. Do nových bojů plavidla vstupovala s částečně pancéřovanou nástavbou a dalšími úpravami, zejména v oblasti výzbroje. Adaptací rozličné výzbroje na hlídkové čluny tak finské námořnictvo poměrně rychle a efektivně vyřešilo v té době panující problém s nedostatkem specializovaných plavidel. V tomto pak nemalou výhodu představovala velmi dobrá, odolná a relativně výkonná konstrukce člunů VMV.

Část plavidel byla vybavena jednoduchými držáky pro dvě torpéda ráže 45 cm, umístěnými téměř na samém konci zádě a po směru plavby mírně vyosenými. Samotné vypuštění torpéd pak probíhalo velmi jednoduše, kdy se prostě jen překulila přes bok trupu. Takto vyzbrojené improvizované motorové torpédové čluny v letech 1940-1941 sloužily v rámci motorové torpédové flotily (mottoritorpedovenelaivueessa). Později, když Merivoimat začal do své výzbroje zařazovat původně italské čluny MAS (Baglieto typ 500) byla torpédová „Vémvéčka“ předisponována k 1. respektive 2. hlídkové flotile (vartiomoottorivenelaivueessa), samozřejmě již bez torpéd.



Další neméně zajímavou modifikací původních protipašeráckých člunů byla jejich transformace do podoby jakéhosi dělového člunu, ne nepodobného britským MGB. U vybraných plavidel došlo k posílení již výše uvedené hlavňové výzbroje o další 2cm kanón a zejména 4cm Bofors. Obě zbraně byly situovány na zadní palubě, doplněné kulometným dvojčetem ve středolodí. V rámci protiponorkové služby si plavidla stále ponechávala schopnost nést 4 – 5 hlubinných min, ovšem díky hmotnostním limitům se zřejmě jednalo o kusy nesoucí původní výzbrojní schéma. Po většinu času druhé světové války, se domovem naprosté většiny člunů VMV stala již výše uvedená 1. a 2. hlídková flotila.

Hned v úvodu článku jsem zmínil, že rozsahem a různorodostí své válečné působnosti, můžeme hlídkové čluny VMV směle pasovat do role děveček pro všechno. O nástrahách a úskalích jejich služby, ale vlastně i námořní válce ve vodách severním Baltu obecně, snad může nejlépe vypovědět popis několika letních dnů roku 1942.

Bitva o Someri

Someri, Commeps a nebo také Sommarö. Tři jména, jejichž společným jmenovatelem je necelý kilometr dlouhý a sotva půl kilometru široký ostrov ve Finském zálivu, vzdálený cca 25 km od finského pobřeží. Na počátku července roku 1942 se na tomto kusu skály odehrála jedna z nemnoha námořních bitev Pokračovací války, a ať měřítkem malá, již od samotného počátku velmi zajímavá.

Tento původně finský demilitarizovaný ostrůvek, jehož jedinou dominantou byla 16 m nad mořem čnějící vyvýšenina, se po ukončení Zimní války nacházel v důsledku moskevské mírové smlouvy pod kuratelou Sovětského svazu. Ovšem za necelé dva roky, v prosinci 1941, se na něm vylodili finští vojáci, kteří z něj záhy vybudovali vcelku příhodné pozorovací stanoviště monitorující pohyby vynořených sovětských ponorek.

K obraně Someri vyčlenilo finské velení pouze 100 mužů, pocházejících z Itä-Suomenlahden Rannikkoprikaati´s 10. Torjuntakomppanie. Vzhledem k nevelké velikosti ostrova, se však i v dnešní době může tento počet jevit jako zcela dostačující. Nicméně, jednotka o síle slabé roty překvapivě disponovala značným množstvím palebných prostředků v podobě dvojice polních kanónů ráže 75 mm, dvojice 81mm minometů, trojice 45mm protitankových kanónů, čtveřice 20mm protiletadlových kanónů (6. lehká protiletadlová baterie), dvou 20mm protitankových kanónů, dvou 12,7mm velkorážových kulometů a v poslední řadě ještě čtveřice lehkých kulometů. Na tak nepočetnou jednotku, vskutku impozantní. Obrana byla dále organizována do čtyřech sektorů, jmenovitě Länsijyrkkä, Pohjoispää, Majakka a Itäpää, přičemž většina budov a přístavní molo se nacházelo na severní straně ostrova.



Finská přítomnost na ostrově samozřejmě sovětskému námořnímu velení nedopřávala příliš klidného spánku a tak netrvalo dlouho, aby na stůl nepadlo rozhodnutí poslat vetřelce tam, kam patří. K samotné realizaci útočné obojživelné akce byl vybrán 1. Samostatný námořní prapor, jehož 330 mužů mělo k dispozici 8 motorových torpédových člunů a 7 hlídkových člunů. Dvě minolovky třídy Fugas a dělový člun třídy Moskva pak byly vyčleněny výhradně pro palebnou podporu vyloďujících se sovětských mariňáků. V poslední řadě a pro všechny případy, byla ještě uvedena do pohotovosti těžká artilerie nacházející se na nedalekém ostrově Lavansaari 6).

6) Později po bitvě byl u padlého sovětského důstojníka nalezen plán samotné operace. Sovětské útočné síly měly být rozděleny do čtyř skupin, kdy první skupina (velitel Kokopka) měla se čtyřmi plavidly a 77 muži zaútočit na Majakka. Druhá skupina (velitel Kopsaloff), taktéž se čtyřmi čluny a 79 muži z jihu na Itäpää. Přístavní molo a zastavěné části ostrova měla vzít ztečí třetí skupina (velitel Osikoff) se dvěma plavidly a 27 mariňáky. Poslední, čtvrté skupině se dvěma čluny a 29 muži byla předurčena rovněž Itäpää, ovšem útok měl být veden od severovýchodu. Navíc v záloze byla připravena další čtveřice hlídkových člunů se 122 muži vč. těžkých zbraní, zásob a proviantu.

Jako počátek Bitvy o Someri můžeme označit nálet sovětských bombardérů, který se uskutečnil 8. července 1942 v 00:38 hod a který směřoval na východě situovaný sektor Itäpää. Bombardování s malými přestávkami pokračovalo asi do 01:15 hod, každopádně kromě zpřetrhaných telefonních linek a několika menších požárů vyznělo vcelku do prázdna. Na druhou stranu ani protiletadlová palba obránců se příliš nevyznamenala, neboť nebyl pozorován žádný zásah nepřátelského letadla.

Chvíli po té co ustalo bombardování ostrova, zpozorovaly finské hlídky od sověty obsazeného ostrova Lavansaari blížící se skupinu sedmi nepřátelských plavidel, identifikovaných jako motorové torpédové čluny. Dle jejich kurzu se posléze zdálo, že cílem nájezdu se stane východní pobřeží Someri, tedy před malou chvílí bombardovaný Itäpää. Krátce po té, Finové vyhlásili na celém ostrově bojový poplach, ovšem to již první sovětská útočná skupina byla v dostřelu palubních zbraní a za neustálé palby začala kolem ostrova kroužit. K původně spatřeným člunům se posléze přidávala další a další plavidla, nicméně sovětští kanonýři pálili pánu bohu do oken, když v naprosté většině ostrov přestřelovali.

První pokus o násilné vylodění, však na sebe nenechal příliš dlouho čekat a stalo se tak přesně v 01:27 hod na jihozápadě pobřeží u Majakka. Útočná skupina složená z 5 torpédových a hlídkových člunů byla sice odražena, nicméně přibližně ve stejnou dobu došlo k zásahu a nevratnému poškození finského velkorážového kulometu v Itäpää. Na tomto místě, v 01:30 hod také došlo k druhému pokusu o vylodění, tentokrát však úspěšnému. Na východ od Itäpää, ve skrytu vysokého útesu se totiž podařilo pevně uchytit 20-ti sovětským mariňákům. V ten samý čas se však po zásahu dávkou z 20mm kanónu z Itäpää poroučel ke dnu sovětský torpédový člun, který zkoušel své štěstí z jižního směru.

Kromě již výše zmíněných pokusů o proniknutí do nitra ostrova, jich do cca 04:30 hod stihli sověti vykonat ještě dalších sedm, přičemž úspěšným se stal pouze ten z 01:40 hod. V tomto případě se útočníkům podařilo, rovněž na východním pobřeží Itäpää vylodit větší množství mužů. Každopádně snahám o proražení se nevyhnul žádný ze čtyř finských sektorů, když v rámci boje dokázaly dvě „pětasedmdesátky“ z Majakka potopit 2 motorové torpédové čluny a společná kanonáda vedená z Länsijyrkkä a Pohjoispää ještě jeden.

Od 01:40 hod začala do bitevní vřavy přizvukovat finská pobřežní baterie ráže 152 mm, nacházející se na ostrově Ulko-Tammio, ležícího na sever od Someri. Palba to však byla vcelku rozptýlená a nepřesná, což se k zmatečnému charakteru boje dalo vcelku předpokládat. A tak v 05.00 hod ráno byla palba ukončena.



Kanóny pobřežních baterií na Ulko-Tammio, jsou do dnes k vidění

Ve stejný čas, kdy zahájili pobřežní dělostřelci ostřelování vyloďujících se sovětů, došla zpráva o napadení Someri také námořnímu velení. Námořnictvo reagovalo v tomto případě neprodleně, a tak již od 01:58 hod zvedají postupně kotvy dělové čluny Hämeenmaa a Uusimaa z Lehkého námořního detachmentu, situovaného rovněž na nedalekém Ulko-Tammio. Kromě toho byl na Ulko-Tammio povolán další dělový člun Turunmaa, který se měl postarat o eskortu transportů, směřujících s posilami na Someri. Mezitím skupina plavidel Hämeenmaa a Uusimaa, pod vedením poručíka komandéra Mattse Wikberga doprovázená hlídkovými čluny VMV 8, 9, 10, 11, 12, 17 plnou parou směřovala těžce zkoušeným obráncům ostrova na pomoc.

Jako první z finských lodí, která se dostala do kontaktu s nepřítelem, byl Uusimaa a stalo se tak v 02:50 hod, kdy jeho hlídky zaznamenaly na jižním kurzu před Someri dvě plavidla. O dvě minuty později byla na stejné pozici spatřena třetí loď, vůči které měl dělový člun již poněkud výhodnější pozici, přičemž neprodleně zahájil palbu. Během krátkého palebného přepadu finští dělostřelci prokázaly výtečnou mušku, neboť v 03:00 hod šel sovětský torpédový člun ke dnu. O deset minut později dorazil v tichosti k východnímu pobřeží Someri člun VMV 8, přičemž během krátké chvíle napočítal 26 až 28 v oblasti se potulujících sovětských plavidel.¨



O tom, že se vody kolem Someri sovětskými loděmi jenom hemží, se vzápětí přesvědčil i Uusimaa, jenž byl napaden dvěma torpédovými čluny. Vzápětí musel podobný útok odrážet i Hämeenmaa, přičemž jedno z vypálených torpéd ho v padesáti metrové vzdálenosti od přídě minulo a později explodovalo na ostrovních skaliscích. Do probíhajícího boje však měla co říct i doprovodná Vémvéčka, např. posádka VMV 10 pozorovala deset přímých zásahů svého palubního kanónu na trupu nepřátelského člunu, jenž posléze začal hořet a z místa boje zmizel. V rozmezí 03:16 – 03:17 hod došlo k dalšímu torpédovému útoku na Uusimaa, nicméně i v tomto případě tři vypálené smrtonosné doutníky neškodně explodovali na skalách. Tři minuty po té, zaznamenal Hämeenmaa přímý zásah nepřátelského torpédového člunu. Hořící sovětské plavidlo položilo kouřovou clonu a snažilo se z místa boje zdekovat. Bohužel pro něj, však v 03:32 inkasovalo ještě jeden zásah, po němž tento nešťastník explodoval.

Výše uvedeným výbuchem torpédového člunu zároveň první fáze námořní bitvy pomalu skončila, když ustupující sovětská plavidla zmizela z dohledu a oběma finským dělovým člunům doprovázených čtveřicí Vémvéček tak v plavbě k Someri nestálo nic v cestě.

Mezitím se na Someri děly věci. Kolem půl čtvrté hodiny ranní, na východním pobřeží uchycení sovětští mariňáci vypudily obránce Itäpää, kteří byli nuceni ustoupit na hranici se sousedním sektorem Majakka. Nicméně na této úzké šíji se držely zuby nehty, blokujíce tak dalšímu nepřátelskému postupu do nitra ostrova. Ovládnutím Itäpää se sovětům poněkud usnadnila cesta k posílení již vyloděných mužů. V 04:15 hod tak dvě plavidla vylodila na severovýchodě ostrova další námořníky, kteří se ihned zapojili do probíhající vřavy. Další dva pokusy o přísun posil však byly obránci odraženy, přičemž si dvě pětasedmdesátky připsaly další úspěch v podobě zničení dvou torpédových člunů. Dle pozdějších odhadů činil celkový počet vyloděných útočníků více jak 150 mužů, ale pojďme zpět na moře.

V 05:20 hod se finské uskupení plavidel Uusimaa, Hämeenmaa, VMV 8, 9, 10, 12, 17 a torpédový člun Vasama nacházelo na severu ostrova, v severovýchodním a později východním kurzu. Za neustálého vedení palby po nepřátelských plavidlech, ale i letadlech mu však kvapem ubývala munice. V 05:45 již nabyla situace s municí kritické hodnoty, kdy začala ohrožovat pokud možno bezpečné odpoutání plavidel z boje. Naléhavé volání bojující skupiny o návrat k doplnění zásob však finské námořní velitelství nebralo v potaz a nařídilo jí dále setrvávat u Someri.



V půl sedmé ráno posílila finskou přítomnost německá minolovka M 18, která se do probíhajícího boje poprvé obula v 8:45 hod. Přestože pulzující intenzita bitvy umožnila finským plavidlům šetřit drahocennými granáty, kolem desáté hodiny vykazovaly muniční sklady 102mm granátů dělových člunů nulu, přičemž čtyřiceti milimetrové Boforsy se k tomuto stavu rychle blížily. Ovšem, již za necelou hodinu se na obzoru objevila dvojice minonosek Karppi a Kuha se sto kusy 102mm a dvěstěpadesáti kusy 40mm granátů na palubě. Překládka munice příliš času nezabrala, přičemž v 11:10 hod bylo vše hotovo.

V tento moment se v popisu bitvy vrátím o několik hodin zpátky na Ulko-Tammio, kam v 05:30 hod dorazily první posily určené na pomoc bojujícím obráncům Someri. Zde následně došlo k rychlé výstavbě posilové roty pod vedením poručíka Tupoly, ve složení dvou pěších a jedné čety kulometné. Poslepovaný kádr této improvizované jednotky pocházel zejména z velitelství pobřežní brigády a mužstva II. a III. fortu 12. Pobřežní dělostřelecké skupiny. V půl desáté dopoledne se muži poručíka Tupoly nalodili na dělový člun Turunmaa a za doprovodu osmi motorových člunů odpluli na Someri, kam také bez větších potížích v 10:45 hod dorazili.

Na ostrově se Tupola příliš dlouho nerozkoukával, neboť nedlouho po krátkém seznámení s taktickou situací vydal první příkazy k protiútoku. Hlavní tíhu útoku proti postavení sovětských mariňáků měla nést nově příchozí rota. Stávající finská posádka ji pak měla krýt palebnými prostředky a dále se starat o eliminaci dalšího možného výsadku. V 12:15 hod se nad ostrovem prohnalo pět sovětských stíhaček, které po sobě zanechaly několik lehce zraněných mužů. Krátce po té o sobě dala vědět sovětská 130mm pobřežní baterie z Lavansaari. Na ostrov v krátkém sledu dopadlo 50 granátů, avšak většího efektu nedosáhly.

Přesně v 13:00 hod začali Finové s dělostřeleckou přípravou předznamenávající brzký protiútok. Kromě ostrovních děl na ní rovněž participovaly dělové čluny a německá minolovka M 18. Po uplynutí osmi minut, zahalila úzkou šíji mezi Majakka a Itäpää kouřová clona, přičemž za další dvě minuty vyrazili útočníci do zteče. Zpočátku šlo vše velmi dobře. První cíl útoku, bývalé postavení 40mm Boforsu, bylo obsazeno takřka z chodu. Vše se však záhy obrátilo, když sporadickou střelbu obránců zastoupil náhlý palebný přepad sovětského dělového člunu Moskva soustředěný na Majakka, ke kterému se posléze přidala 130mm baterie z Lavansaari. Útok finské roty na Itäpää se tak v husté nepřátelské palbě zpomalil a posléze zastavil.



Dělový člun Moskva

Zhruba v téže době o sobě daly opět vědět sovětské torpédové čluny, neboť v rozmezí šedesáti minut oba finské dělové čluny čelily třem torpédovým útokům. Zavčasu varovaní kormidelníci, však stihli včas srovnat kurs s blížícími se torpédy, která tak neškodně proplula kolem. Prvním dvěma atakujícím člunům se záhy po odpálení torpéd podařilo ve zdraví zmizet, zato druhá dvojice dopadla neskonale hůře. Oba čluny byly zasaženy dělostřelbou finských lodí a po chvilce se bezmocně zastavily. VMV 9 se pokusil o odtažení jednoho z nich, ale ten měl evidentně více než dost a po chvilce se potopil. To samé s druhým člunem se chystal provést i VMV 13, ale v tomto případě zasáhl Uusimaa a než stihla posádka Vémvéčka cokoliv udělat, sovětský člun sfouknul jako svíčku. Oba hlídkové čluny po té z moře vylovily 11 přeživších sovětských námořníků.

V 15:00 hod se do toho Finové na ostrově opřeli podruhé, nicméně i přes vlastní dělostřeleckou podporu se útok rozvíjel těžko. Pomalu ustupující Sověti se snažili zachytit v řídké ostrovní zástavbě, odkud však byly postupně vypouzeni ručními granáty a bombami. Nedaleko na moři plující dělové čluny byly s municí opět na suchu a tak, když se na horizontu objevil dělový člun Moskva, položily kouřovou clonu a zmizely na sever. Celé toto divadlo pokračovalo na pozadí neustále pokračujících leteckých útoků. Ve čtyři hodiny odpoledne spatřila hlídka na Uusima periskop, načež nad domnělou pozicí ponorky bylo shozeno pět hlubinných min.

Chvilková nepřítomnost finských plavidel u ostrova samozřejmě neunikla sovětské pozornosti, kteří jí okamžitě využili k posílení svých zle tísněných mariňáků. V 16:40 hod připluli od východu k Itäpää tři torpédové čluny a vysadili zde určité množství posil. V rámci této akce došlo k zásahu jednoho člunu z trojice, která však na více nečekala, položila kouřovou clonu a zmizela do bezpečí.



Mezitím na finských dělových člunech finišovala nakládka munice, opět realizovaná za účasti plavidel Karpi a Kuha. V 17:15 hod bylo vše přeloženo, přičemž skupina nově posílená o minolovky Ruotsinsalmi a Riilahti zamířila zpět k Someri. V 18:00 hod se finská plavidla objevila u ostrova, o čemž se na vlastní kůži mohl přesvědčit člun Moskva v doprovodu jednoho hlídkového člunu. Chvilku po té, začala nově přibyvší dvojice minolovek z malého odstupu doslova a do písmene zametat svými kulomety východní část Someri. Kolem osmé hodiny večerní se na bojišti objevila další německá minolovka, tentokrát však M 37, doprovázená ozbrojeným tendrem Nettelbeckem. Po krátkém rozkoukání se německé lodě přidaly k dosavadním zametačům a co víc, vyslaly na ostrov svoji menší jednotku. Přestože Němci do pozemního boje již nezasáhly, později pomohli alespoň eskortovat 60 zajatých sovětů na palubu M 37. V 21:00 hod do boje zasáhl i VMV 8, když právě díky jeho palbě z palubního Madsena, kulometů, ale i pěchotních pušek se vzdala skupinka 10 sovětů.

V 23:15 hod signalizovali obránci ostrova na okolní lodě rozkaz k zastavení palby, neboť se zdálo, že ostrov je již plně v jejich rukách. Omyl! V reálu se na něm nacházelo ještě několik desítek sovětských mariňáků, ale nepředbíhejme. Finové každopádně neponechali nic náhodě a na večer začali s výstavbou obranné linie. Na rozdíl od předchozího dne, vypadala situace obránců toho večera poněkud radostněji, zvláště když jim dva z pevniny vyslané remorkéry přivezly munici se zásobami. Navíc kolem 23:00 jim tendr Lieska přivezl dva 40mm Boforsy.

Na rozdíl od ostrovní fronty si příslušníci lodních posádek mohli o nějakém byť krátkém klidu zbraní jen zdát. Sovětské velení totiž ani zdaleka neházelo flintu do žita. Zamezit nenadálému překvapení ze strany nepřátelských plavidel měla hlídková linie sestavená z člunů VMV, rozprostřená na jihovýchod od Someri. A skutečně, již v 23:30 hod vstoupily čluny do kontaktu s aktivitou sršící Moskvou, kdy krátkou přestřelku zakončilo položení kouřové clony a ústup hlídkových člunů na bezpečnou distanc. Za této situace finské námořní velení neponechávalo nic náhodě a nařídilo plavidlům  2. Minolovné flotily vytralovat západní přístupy k Someri pro případ, že by do boje byl vyslán Detachmend Väinämöinen.



9. července v 01:35 hod se opět střetly finské dělové čluny s Moskvou, podporovanou třemi torpédovými čluny. Torpédový útok sovětských plavidel vyšel jako vždy vniveč, nicméně finská plavidla položila kouřovou clonu a ustoupila na sever od ostrova. Příhodné situace se okamžitě pokusilo využít sovětské velení a začalo opět organizovat posily pro vyloděné mariňáky. V 02:30 hod se finská plavidla pokusila přiblížit blíže k Someri, ale přesná sovětská palba je opět přiměla zatroubit k ústupu. Další pokus o navázání kontaktu s ostrovem uskutečnily Finové ve 03:20 hod, tentokrát však ze severozápadního směru. Zřejmě náhoda tomu chtěla, ale právě zde narazily na trojici hlídkových a dvojici torpédových člunů, pravděpodobně vezoucích posily na ostrov. S odstupme doby lze jen těžko říci, který z protivníků byl více překvapen, každopádně finské palubní kanóny poslaly v mžiku jeden torpédový člun ke dnu a jeden poškodily. Rykem boje vyrušená posádka Someri spatřila pouze tři plavidla, ovšem i tak zaznamenala úspěch. Jedna z pětasedmdesátek dosáhla přímého zásahu, po kterém zasažený člun explodoval, a další loď se jí podařilo poškodit. Po tomto výprasku pak vůle sovětských námořníků k dalšímu boji znatelně ochabla, přičemž zbytek člunů vzal nohy na ramena.

V rozmezí 04:30 - 05:30 hod dělové čluny opět doplnily munici a když se k nim připojily minolovky Ruotsinsalmi a Riilahtiremained, mohly Uusimaa a Turunnmaa odplout do klidnější oblasti poblíž Punuparta k zaslouženému odpočinku. V blízkosti Someri pak zůstal jen Hämeenmaa s oběma minolovkami.

V 07:05 hod se neúnavná Moskva přiblížila na vzdálenost tří kilometrů od Someri s úmyslem jednou pro vždy skoncovat s otravnými pětasedmdesátkami. Ostrovní baterie 75mm kanónů však ostřelování přežila bez větší újmy a tak o několik hodin později se karty obrátily. V nevelké blízkosti od Itäpää se objevil Hämeenmaa a začal po zuby nehty držících se sovětech pálit z kulometů. Zbytek bojeschopných příslušníků 1. Samostatného námořního praporu odolával finskému ostřelování téměř ještě jednu hodinu, ale pak to ve zjevně neúnosné situaci zabalil. V 12:45 hod se vzdalo posledních 53 přeživších sovětských mariňáků a de facto bylo dobojováno. Přestože sovětské ataky vedené z moře a vzduchu stále neustávaly na další pokus o vylodění a dobytí ostrova již nedošlo.



O tom, že válečná štěstěna je věc vrtkavá se však měly rovněž přesvědčit i finské dělové čluny. Dne 10. července v 12:25 se kilometr severně od Someri nacházející Hämeenmaa stal cílem leteckého útoku. V tomto případě se skupině šesti střemhlavých a dvou torpédových bombardérů doprovázených čtveřicí stíhaček zadařilo. Jedna ze svržených pum prorazila nad čarou ponoru levobok člunu a pronikla do ubikací posádky. Následnou explosí pumy zahynuli čtyři muži posádky a devět jich bylo zraněno. Následujícího dne na večer napadly sovětská letadla finské dělové čluny opět. Tentokrát to odnesl Turunmaa, jenž se sice přímému zásahu trojice útočících bombardérů SB vyhnul, nicméně na palubu sršící střepiny nedaleko dopadajících bomb usmrtily dva muže a sedm jich zranily. Ovšem toto vše, lze považovat již za dozvuky dvou právě skončených dnů bitvy, svým rozsahem malé, ale velmi intenzivní.

O oficiálním ukončení celé operace ze sovětské strany, rozhodl její velitel námořní kapitán I. třídy G. Levchenko dne 11. července 1942, v jednu hodinu ranní. Hned druhý den na to, co nebyly pozorovány žádné pohyby nepřátelských plavidel, učinila finská strana to samém. A nastal čas bilancování.

Jak je z výše uvedených řádek více než zřejmé, sovětské námořnictvo ve své snaze o ovládnutí Someri tvrdě narazilo a také za to těžce zaplatilo. Ostatně, trestuhodné podcenění protivníka, ruku v ruce se zanedbaným průzkumem nemohlo jinak dopadnout. Na samotném ostrově bylo posléze nalezeno 128 padlých mariňáků, když do zajetí jich putovalo 63. Do celkového počtu zajatých je nutno rovněž započítat dalších 78 mužů, které přímo ze studených vod Baltu vylovila finská a německá plavidla. Ztráty mezi posádkami válečných plavidel jsou pak odhadovány v rozmezí 200 – 210, respektive 300 – 350 námořníků. Zde je nutné podotknout, že se opravdu jedná jen o odhady, neboť realita byla mnohdy jiná.

Za celou Bitvu o Someri si finský Marivoimat nárokoval potopení 18-ti sovětských plavidel a sestřelení pětice letadel. Ve skutečnosti Sovětské námořnictvo přišlo o 7 torpédových a hlídkových člunů. Poškozeno bylo dalších deset člunů vč. další pětice jiných lodí. Oproti sovětským ztrátám, byly ty finské zcela zanedbatelné. Na ostrově přišlo o život 15 mužů, 10 jich bylo těžce zraněno a 35 lehce. Později v nemocnici zemřeli na následky utrpěných zranění ještě čtyři muži. Dělové čluny pak v důsledku leteckých útoků přišly o šest námořníků a 16 zraněných.



A jak to vlastně bylo s čluny VMV dál? Specifika námořní války na severním Baltu zůstala až do zastavení bojů prakticky neměnná, jen možnosti a bojové zkušenosti sovětského námořnictva postupně nabývaly na síle. A tak se na již výše uvedeném zařazení Vémvéček u Finských námořních sil toho příliš neměnilo. Z celkem 14 člunů tohoto typu, s kterými vstupoval Merivoimat do víru Druhé světové války se ve zdraví dočkalo zastavení bojů devět lodí. Za oběť stále se lepšící mušce sovětských letců padly tři čluny a o další dva se postaraly bývalí kamarádi ve zbrani, v rámci operace Tanne Ost.



Němci zničená VMV sedmnáctka

Přestože měla celá flotila člunů VMV po ukončení konfliktu již něco natočeno, o náročnosti válečné služby nemluvě, některá z plavidel prokázala obdivuhodnou životnost. Jako první čluny byly na počátku padesátých let vyřazeny VMV 1 a 2, následované druhou dvojicí „benzínových“ Vemvéček. To se již psal rok 1959. Na „diesely“ postupně došlo v průběhu let šedesátých, přičemž obzvlášť tuhý kořínek prokázal VMV 13. K vyřazení „šťastné třináctky“ došlo až v roce 1972, kdy byl prodán do soukromých rukou. Další desítky let pak sloužil jako rybářská loď, aby se tento zasloužilý bojovník do věčných lovišť odebral v roce 2000, kdy ho rozebrali na palivové dříví. Inu, finská zima umí být obzvláště krutá. Podobným osudům byl naštěstí ušetřen VMV 11, který je v současnosti ke spatření v expozici námořního muzea Merikeskus Vellamossa. Mimochodem, zde je člun obdařen podobou, ve které Vémvéčka vstupovala do svého proti-alkoholového tažení.
Hlídkové čluny Vartiomoottorivene
TTD (VMV 17):
Výrobce: popsáni v textu
Výroba: 1930 - 1935
Délka: 25,6 m
Šířka: 4,4 m
Ponor: 1 m
Výtlak: 30,7 tun
Pohon: 2 x diesel Areksen Ares 1 120 k, 1 x disel Areksen 180 k
Rychlost: 23,8 uzlu
Posádka: 8 (10) mužů
Výzbroj: popsána v textu

VMV 1 – vyřazen 14. listopadu 1950
VMV 2 – vyřazen 14. listopadu 1950
VMV 3 – potopen následkem požáru strojovny 1. června 1931
VMV 5 – vyřazen 25. února 1959
VMV 6 - vyřazen 25. února 1959
VMV 7 – potopen následkem požáru strojovny 1. října 1933
VMV 8 – potopen v Helsinkách 26. února 1944 sovětskými letadly
VMV 9 - vyřazen 25. dubna 1960
VMV 10 – potopen německou palbou v rámci operace Tanne Ost v záři 1944
VMV 11 – v současné době umístěn v expozici Merikeskus Vellamossa
VMV 12 - potopen v Helsinkách 6. února 1944 sovětskými letadly
VMV 13 – vyřazen 1972 po té rybářská loď, v roce 2000 rozebrán na palivové dříví
VMV 14 - potopen německou palbou v rámci operace Tanne Ost v záři 1944
VMV 15 – vyřazen 8. května 1964
VMV 16 – vyřazen 30. ledna 1965
VMV 17 – potopen u ostrova Tiurinsaarella Koivistolla 18. černa 1944 sovětskými letadly

Zdroje:
http://www.espoo.fi/kaupunginmuseo/muse ... iranom.htm
http://druhasvetova.mzf.cz/?p=armada/fi ... imni_valce
http://battleships.spb.ru/KO/0196/Storog-kat.html
http://forum.axishistory.com/viewtopic.php?t=129534
http://maximietteita.blogspot.cz/2016/0 ... boats.html
http://forum.axishistory.com/viewtopic.php?t=177512
https://en.wikipedia.org/wiki/Algoth_Niska
http://www.finsko.com
http://www.talvisota.fi/merivoimat
http://kotisivut.fonet.fi/~aromaa/Navygallery/
http://www.alternativefinland.com/initi ... l-complex/
http://www.navypedia.org
http://www.sa-kuva.fi
http://www.palba.cz
http://www.valka.cz
http://www.cs.wikipedia.org
http://www.fi.wikipedia.org
http://www.salmi.org

A History of the Czechoslovak Ocean Shipping Company, 1948-1989 – Lenka Krátká
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930, tisk č. 788 „Zpráva výboru technicko-dopravního“
Na mořích a oceánech - Ivan Hrbek
Na vlnách moří a oceánů - Václav Švarc
Zbraně 18/2016 - "Pod hladinou Baltu" Alois Bělota, Jitka Průšová

Podle dochovaných vyprávění pamětníků nebo v té době aktivních čs. námořníků se sice o čsl. "podloudnících" hodně psalo v tisku a mluvilo, ale de iure šlo o legální (byť nikterak společensky povznášející) obchod. Dnešní kriminálně-politickou terminologií by se tomu asi říkalo "využívání mezer v zákoně", nicméně čsl. lodi finskou prohibici neporušovaly. Jejich úkol spočíval v převozu lihovin nebo čistého lihu z evropských přístavů, zejména z Německa, do blízkosti finských pobřežních vod. Lodi finských obchodních společností toto provádět nemohly, neboť se na ně vztahoval prohibiční zákon. Kdežto čs. námořní loď byla svrchovaným územím RČS a dokud nevplula do finských výsostných vod, nikomu, včetně finské celní stráže, po jejím nákladu nic nebylo. Skutečnými podloudníky byli muži posádek finských motorových člunů, kteří na širém moři těsně u hranice třímílového pásma finských pobřežních vod přebírali lana od "torpéd". Ti také zpravidla bývali ozbrojení, většinou vojenskými puškami a revolvery, a v případě střetu s hlídkovým člunem se často uchylovali k násilí.
Loď Marie se těchto plaveb prakticky nezúčastňovala, většinu své kariéry u Spitzera kotvila v přístavu jako plovoucí sklad lihu.

Tak tak, doufám, že to tak ostatně z článku vyplývá. Jinak přes určité informační embargo o tomto "fenoménu" existuje kniha z vydavatelství Mare-Czech. Lihová flotila na Baltu. Bohužel je vyprodaná, takže nezbývá sosat z vícero zdrojů a ústřižků.

Marie jako plovoucí sklad, proč by ne. Každopádně v roce 1932 byla zadržena přímo při předávce carga v zakázaném pásmu, toliko dobový tisk.

Opravdu vydařený článek! Nejvíce mě zaujala ta československá pašerácká flotila, o které jsem se nedávno dozvěděl z jednoho Destroymanova článku (viz použité zdroje). Je to vážně zajímavé a je škoda, že ta kniha Lihová flotila na Baltu už je vyprodaná. Jinak s pašeráky alkoholu samozřejmě nebojovalo jenom finské námořnictvo, ale stejný problém řešili za prohibice i Američané. Na přiloženém obrázku je americký torpédoborec Ammel pronásledující podloudnickou plachetnici.

Jo jo Jarle, za nasměrování k tomuto tématu může ten, jehož jméno je zde na Palbě zapovězeno . Jinak ohledně té publikace, když budu citovat pana Přikryla z Mare-Czech, tak zatím je kniha v nedohlednu, což vyvolává určité naděje. A děkuji za pochvalu.

Aby byl výčet provozovaných člunů VMV za druhé světové války kompletní, mohu ještě zmínit:

- čluny VMV 18, 19, 20. V tomto případě se jednalo o původně tři čluny určené k výcviku civilní gardy. Po jejím zrušení v roce 1944 byly čluny převedeny pod Pobřežní stráž. Čluny dosahovaly výtlaku v rozmezí 21-22 tun a maximálky 10-11 uzlů

- čluny VMV 101 až 104. Tyto původně německé Infanteriebooty sloužily v létech 43-44 na Ladožském jezeře, kam se dostaly s Einsazstabem Fähre Ost. Čluny o výtlaku 10 tun dosahovaly 7 uzlové rychlosti. Výzbroj se skládala z kanónů ráže 57 a 20 mm.

Skvělé čtení a příjemně strávený čas.

O těch podloudnících vím také od Destra, dokonce jsem kvůli tomu rozšířil svoji přednášku o zajímavost, která rozhodně lidi zaujme.

Co se týká příslovečné finské houževnatosti v boji, není co dodat a za debakl si sověti mohou sami. Je zajímavé, že co se týká Finů se nikdo v SSSR nepoučil až do konce války ani o kousek. Prostě paka.

V souvislosti s mým, níže uvedeným příspěvkem

Tak tak, doufám, že to tak ostatně z článku vyplývá. Jinak přes určité informační embargo o tomto "fenoménu" existuje kniha z vydavatelství Mare-Czech. Lihová flotila na Baltu. Bohužel je vyprodaná, takže nezbývá sosat z vícero zdrojů a ústřižků.

se musím omluvit za mystifikaci. Přestože kniha má přebal a ISBN, vydaná zatím nebyla. Tímto děkuji palbákovi Galrinovi, který tomu přišel na kloub.

V jednom starém čísle polského časopisu Okrety Wojenne jsem našel článek o finských torpédových člunech nazvaný Okrety z drewna i ludzie ze stali (Lodě ze dřeva a lidé z oceli) a myslím, že jej klidně můžeme vztáhnout i na posádky finských hlídkových člunů.

Tak snad se již blýská na lepší časy:

https://www.nejlevnejsi-knihy.cz/kniha/ ... vnici+(07)