Uprchlý tank, aneb mimořádná událost 2. října 1983
Napsal: 19/9/2016, 05:29
Při opakovaném pročítání skvělé série Pátračových článků Podporučík Argonantus ve válce, která nebyla jsem narazil na zmínku o mimořádné události „s uprchlým tankem, který cestou přejel Žigulíka“. A vytanulo mi, že před pár měsíci jsem měl příležitost právě o této příhodě mluvit s někdejším důstojníkem ČSLA, který v té době sloužil u 1. td a na zmíněnou „mimořádku“ se velmi dobře pamatoval.
Druhého října 1983 byla neděle. Dva vojáci základní služby, oba zařazení jako řidiči tanků, byli toho dne na vycházce. Večer při návratu, oba už pořádně opilí, se začali přít, kdo z nich jezdí s lepším tankem: jeden z nich byl totiž dočasně převelen od 1. tp ze Strašic ke 2. tp, který v letech 1981 – 82 prodělal přezbrojení na typ T-72. Chlubil se tudíž, že umí jezdit s novějším a výkonnějším strojem, zatímco jeho stejně podroušený spolubojovník se nechtěl dát a vychvaloval svůj T-55A. Rovněž se pochlubil, že je nositelem třídnosti 1 a tvrdil, že je považován za nejlepšího tankového řidiče u 1. td. A rozhodl se to předvést naostro – hned a na místě. Bylo krátce před 19. hodinou.
Ve stavu, v jakém se nacházel, se svévolně odebral do parku techniky pluku. Ten byl sice střežen na volno puštěnými služebními psy, jenže v důsledku nedodržování služebních předpisů došlo už před časem k narušení jejich vycvičenosti: osádky tanků provádějící údržby vozidel vstupovaly do areálu, aniž by vyčkaly stažení zvířat psovody stráže (kteří se rovněž své povinnosti rádi zřekli), takže psi si na tankisty zvykli a valně si jich nevšímali.
Jako ve všech tehdejších parcích techniky, i v tomto visely na stěnách garáží zapečetěné skřínky s klíči – umožňovaly s vozidly vyjet v případě požáru. Je třeba si uvědomit, že v každém tanku bylo 960 litrů nafty a 43 nábojů do kanonu, o další munici nemluvě. Toho podnapilý voják využil, usedl za rajčáky, nastartoval a rozjel se. Prorazil ocelová vrata BoPo brány a octl se na silnici. Po několika desítkách metrů se střetl s osobním automobilem zn LADA, řízeným ženou, jež utržila těžká zranění – kupodivu a naštěstí děsivou událost přežila (zkuste si představit, že se vracíte autem z návštěvy u známých a z čista jasna vás převálcuje tank!), přestože si její léčení vyžádalo více než 3 měsice v nemocnici.
Opilý tankista zatím pokračoval v jízdě, jenže nikdo nevěděl, co má v úmyslu a kam míří. Byla studená válka a vládl normalizační socialismus. Jednotky Pohraniční stráže uzavřely hranice, vyzbrojily se PT zbraněmi a čekaly na přístupech k hraniční čáře. Zburcované okolní posádky vyjížděly s tankobornou technikou uzavřít prostor, stavěly se hlídky na křižovatkách a uzávěry. Bylo nařízeno monitorovat i lesní cesty, neboť někdo poměrně rozumně usoudil, že pásové vozidlo s vysokou průchodivostí terénem se nutně nemusí držet jen zpevněných komunikací. V pondělí v 06:30 ráno vzlétly z plzeňského letiště dva bitevní vrtulníky Mi-24Vs, vyzbrojené protitankovými raketami Šturm, s úkolem vyhledat a zaútočit. Nenašly nic.
Jak se později ukázalo při vyšetřování, opilý řidič dokázal udržet tank na silnici, pouze při průjezdu obcí se nevyhnul plechové budce na autobusové zastávce: zmačkal ji jako papír od sekané. Přejel silnici Praha – Karlovy Vary, provoz byl naštěstí tak řídký, že nejen že nedošlo k dalšímu střetu, ale obrněného mastodonta si dokonce nikdo ani nevšiml, a pokračoval ještě 2 – 3 kilometry v jízdě po poli. Postupně si zřejmě začal uvědomovat, co provedl a jaké budou nevyhnutelné následky. Otočil tank o 180 stupňů, zařadil první redukovaný rychlostní stupeň, vyskočil z tanku a lehl si před jeden z pásů. Byl samozřejmě na místě mrtev. Opuštěné vozidlo s běžícím motorem a zařazenou rychlostí se pomalu doplazilo zpátky ke karlovarské silnici, přejelo ji na jíném místě zpět a znovu zmizelo ve tmě. Ztracený tank byl objeven až před polednem druhého dne: na své bludné pouti totiž prorazil stěnu velkého družstevního seníku a zaryl
se do hromady několika desítek tun slámy. S takovou překážkou si ovšem už jeho motor poradit nedokázal a zadusil se.
Velitel pluku mjr. Šourek se vrátil do posádky z dovolené v neděli kolem 17:00. Měl správně přijet už v pátek, ale prodloužil si volno o víkend (při vyšetřování se na to nepřišlo). Kupodivu, přes závažnost případu nebyl zbaven velitelské funkce, neboť se za něj postavil okresní tajemník KSČ v Rakovníku Rudolf Pavlíček a dokonce i velitel divize plk. Loučka. Ten sice mjr. Šourka bezodkladně potrestal (udělil mu „Výstrahu pro neplnění funkčních povinností“), ale paradoxně tak zabránil mnohem přísnějšímu trestu. Platilo totiž, že žádné provinění nesmí být trestáno dvakrát, takže mjr. Šourek nemohl být postižen odvoláním z funkce, jak bylo původně nadřízenými orgány zamýšleno.
Zajímavou shodou okolností zůstává, že k velmi podobné události s podobným koncem došlo krátce předtím u tankového pluku U.S. Army v Oberndorfu a. Neckar. Svobodník Keefer, tankový řidič, se v areálu kasáren svévolně zmocnil tanku M60, nějakou dobu se s ním projížděl po městě a demoloval osobní auta, načež (pravděpodobně úmyslně) sjel s tankem z mostu do řeky a utopil se. Vylovení tanku z Neckaru a vyproštění mrtvého těla z korby trvalo 28 hodin. Jako pravděpodobný důvod jednání svobodníka Keefera uvedly vyšetřující orgány hrozbu vojenského soudu pro krádež armádní pistole.
Za poskytnuté informace a rozhovor děkuji pplk. v. v. Vladimíru Kubánkovi.
Druhého října 1983 byla neděle. Dva vojáci základní služby, oba zařazení jako řidiči tanků, byli toho dne na vycházce. Večer při návratu, oba už pořádně opilí, se začali přít, kdo z nich jezdí s lepším tankem: jeden z nich byl totiž dočasně převelen od 1. tp ze Strašic ke 2. tp, který v letech 1981 – 82 prodělal přezbrojení na typ T-72. Chlubil se tudíž, že umí jezdit s novějším a výkonnějším strojem, zatímco jeho stejně podroušený spolubojovník se nechtěl dát a vychvaloval svůj T-55A. Rovněž se pochlubil, že je nositelem třídnosti 1 a tvrdil, že je považován za nejlepšího tankového řidiče u 1. td. A rozhodl se to předvést naostro – hned a na místě. Bylo krátce před 19. hodinou.
Ve stavu, v jakém se nacházel, se svévolně odebral do parku techniky pluku. Ten byl sice střežen na volno puštěnými služebními psy, jenže v důsledku nedodržování služebních předpisů došlo už před časem k narušení jejich vycvičenosti: osádky tanků provádějící údržby vozidel vstupovaly do areálu, aniž by vyčkaly stažení zvířat psovody stráže (kteří se rovněž své povinnosti rádi zřekli), takže psi si na tankisty zvykli a valně si jich nevšímali.
Jako ve všech tehdejších parcích techniky, i v tomto visely na stěnách garáží zapečetěné skřínky s klíči – umožňovaly s vozidly vyjet v případě požáru. Je třeba si uvědomit, že v každém tanku bylo 960 litrů nafty a 43 nábojů do kanonu, o další munici nemluvě. Toho podnapilý voják využil, usedl za rajčáky, nastartoval a rozjel se. Prorazil ocelová vrata BoPo brány a octl se na silnici. Po několika desítkách metrů se střetl s osobním automobilem zn LADA, řízeným ženou, jež utržila těžká zranění – kupodivu a naštěstí děsivou událost přežila (zkuste si představit, že se vracíte autem z návštěvy u známých a z čista jasna vás převálcuje tank!), přestože si její léčení vyžádalo více než 3 měsice v nemocnici.
Opilý tankista zatím pokračoval v jízdě, jenže nikdo nevěděl, co má v úmyslu a kam míří. Byla studená válka a vládl normalizační socialismus. Jednotky Pohraniční stráže uzavřely hranice, vyzbrojily se PT zbraněmi a čekaly na přístupech k hraniční čáře. Zburcované okolní posádky vyjížděly s tankobornou technikou uzavřít prostor, stavěly se hlídky na křižovatkách a uzávěry. Bylo nařízeno monitorovat i lesní cesty, neboť někdo poměrně rozumně usoudil, že pásové vozidlo s vysokou průchodivostí terénem se nutně nemusí držet jen zpevněných komunikací. V pondělí v 06:30 ráno vzlétly z plzeňského letiště dva bitevní vrtulníky Mi-24Vs, vyzbrojené protitankovými raketami Šturm, s úkolem vyhledat a zaútočit. Nenašly nic.
Jak se později ukázalo při vyšetřování, opilý řidič dokázal udržet tank na silnici, pouze při průjezdu obcí se nevyhnul plechové budce na autobusové zastávce: zmačkal ji jako papír od sekané. Přejel silnici Praha – Karlovy Vary, provoz byl naštěstí tak řídký, že nejen že nedošlo k dalšímu střetu, ale obrněného mastodonta si dokonce nikdo ani nevšiml, a pokračoval ještě 2 – 3 kilometry v jízdě po poli. Postupně si zřejmě začal uvědomovat, co provedl a jaké budou nevyhnutelné následky. Otočil tank o 180 stupňů, zařadil první redukovaný rychlostní stupeň, vyskočil z tanku a lehl si před jeden z pásů. Byl samozřejmě na místě mrtev. Opuštěné vozidlo s běžícím motorem a zařazenou rychlostí se pomalu doplazilo zpátky ke karlovarské silnici, přejelo ji na jíném místě zpět a znovu zmizelo ve tmě. Ztracený tank byl objeven až před polednem druhého dne: na své bludné pouti totiž prorazil stěnu velkého družstevního seníku a zaryl
se do hromady několika desítek tun slámy. S takovou překážkou si ovšem už jeho motor poradit nedokázal a zadusil se.
Velitel pluku mjr. Šourek se vrátil do posádky z dovolené v neděli kolem 17:00. Měl správně přijet už v pátek, ale prodloužil si volno o víkend (při vyšetřování se na to nepřišlo). Kupodivu, přes závažnost případu nebyl zbaven velitelské funkce, neboť se za něj postavil okresní tajemník KSČ v Rakovníku Rudolf Pavlíček a dokonce i velitel divize plk. Loučka. Ten sice mjr. Šourka bezodkladně potrestal (udělil mu „Výstrahu pro neplnění funkčních povinností“), ale paradoxně tak zabránil mnohem přísnějšímu trestu. Platilo totiž, že žádné provinění nesmí být trestáno dvakrát, takže mjr. Šourek nemohl být postižen odvoláním z funkce, jak bylo původně nadřízenými orgány zamýšleno.
Zajímavou shodou okolností zůstává, že k velmi podobné události s podobným koncem došlo krátce předtím u tankového pluku U.S. Army v Oberndorfu a. Neckar. Svobodník Keefer, tankový řidič, se v areálu kasáren svévolně zmocnil tanku M60, nějakou dobu se s ním projížděl po městě a demoloval osobní auta, načež (pravděpodobně úmyslně) sjel s tankem z mostu do řeky a utopil se. Vylovení tanku z Neckaru a vyproštění mrtvého těla z korby trvalo 28 hodin. Jako pravděpodobný důvod jednání svobodníka Keefera uvedly vyšetřující orgány hrozbu vojenského soudu pro krádež armádní pistole.
Za poskytnuté informace a rozhovor děkuji pplk. v. v. Vladimíru Kubánkovi.