PALBA.CZ

Reportáž z cesty po Izraeli v rámci tematického zájezdu zaměřeného na vojenskou historii této malé země - poslední den.

ÚVOD

Jelikož program už prošel několika změnami daných dohodou mezi účastníky celého zájezdu, byl program na tento den tento:

25.3. středa – Gush Ecion – blok kibuců, které byly během války o nezávislost obléhány arabskou přesilou a nakonec dobity a zbylí obránci zmasakrováni, Beer Ševa – Hatserim - největší vojenské letecké muzeum v Izraeli (vč. letounů dovezených z Československa v roce 1948), Yad Mordechai – osada na okraji Negevské pouště, která se v květnu 1948 hrdinně bránila egyptské přesile a byla téměř srovnána se zemí, Ašdod – most Ad Halom (Až sem), u kterého první 4 izraelská letadla dovezená z Československa zastavila 29.5.1948 postup egyptské obrněné brigády a tím zachránila Tel Aviv, návrat na hotel, večeře, noční procházka přes Betlém ke chrámu narození páně a potom už cesta na letiště Ben Guriona a cesta domů.

Je fakt, že v tuto dobu jsem byl už velmi unavený. Navíc jsem byl nachlazený - druhý den na Golanách se sněhem a deštěm jsem už nerozchodil a mojí paní bylo ještě hůře. Ale vše jsme absolvovali i za cenu, že nám bylo jasné, že to doma možná odležíme. A tak se nyní na ten poslední den podívejte.
Tuto reportáž zpracovávám s více než rok apůl dlouhou prodlevou ale mám to vše tak v hlavě, že si myslím, že i zde dodržím mojí osobou nastavený standard.

Kapitola první: Kibuc na jihu Izraele: Yad Mordechai, polská stopa v Izraeli

Yad Mordechaj byl založen v roce 1943. Jeho jméno má pro Stát Izrael ikonický význam, nese totiž jméno Mordechaje Anielewicz, jednoho z vůdců povstání ve varšavském ghettu. Zakladateli kibucu byli Židé původem z Polska, napojení na levicovou složku sionistického hnutí ha-Šomer ha-ca'ir. Během války za nezávislost v roce 1948 byl kibuc místem těžkých bojů. Egyptská invazní armáda se tudy pokoušela o průnik do pobřežní nížiny směrem k Tel Avivu. Po dobu bojů byly ženy a děti z kibucu evakuovány. Nakonec ovšem zdejší oblast ovládla izraelská armáda. Egypt si podržel kontrolu pouze nad územím, které je dnes známo jako Pásmo Gazy.


Letecký pohled na kibuc těsně před bitvou

Koncem 40. let měl kibuc rozlohu katastrálního území 1,7 kilometrů čtverečních. V obci funguje muzeum povstání v ghettu, základní škola a mateřské školy.


Dnešní podoba zástavby kibucu

Vesnice je pro blízkost Pásma Gazy opakovaným terčem raket různého typu odpalovaných, které jsou odpalovány z nedalekého pásma Gazy ovládaného de facto hnutím Hamás.

Pár slov k Hamásu.

Hamás, což znamená doslova a do písmene „nadšení“; je zkratka pro Hnutí islámského odporu, Harakat al-Muqawama al-Islamíja, což je palestinská politická strana, která vznikla v roce 1987 jako odbočka egyptských Muslimských bratří. Proto je považována za islamistickou, i když evidentně Hamásu nejde o islámský stát typu Irán. Spíše se zatím proklamoval ve směru sekulárního státu opřeného o pevnou víru obyvatel. Od svého vzniku má strukturovanou organizaci, která se dělí na dvě části.

Primo: vojenská složka, která funguje v utajení a provádí útoky proti Izraeli. Nazývá Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma a od svého vzniku spáchalo nespočet útoků proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu i proti vojenským cílům. Nejvyšší intenzita teroristických útoků proti Izraeli spáchaných Hamásem spadá do období druhé intifády v leech 2000–2005, kdy šlo zejména o sebevražedné útoky. Od roku 2001 do současnosti se Hamás podílí na ostřelování Izraele z pásma Gazy různými druhy raket ze samovýroby a také z několika zahraničních zdrojů, a minometů.

Secundo: Druhá část je označována jako civilní či politická a poskytuje sociální služby, rekrutuje své členy skrz mešity, shání peníze a organizuje nejrůznější aktivity. Zde se rodí politická a občanská nenávist proti všemu židovskému a zde se zrodily i nápady na postupně využití arabského ovládnutí OSN a jeho složky UNESCO za účelem postupného politického odebírání nejvýznamnějších míst judaismu Židům a jejich přidělování Arabům. Zde se musí uznat, že pracují s velkým nasazením a daří se jim. Sice je to na hony vzdáleno historickým reáliím, ale s tím se v OSN nikdo nezatěžuje. Rozhoduje ten, kdo má moc, a to je dnes ten, kdo má ropu.

Hamás je už dlouho naprosto nezávislý na oficiálním palestinském vedení a na jeho úkor získává příznivce hlavně v sociálně odloučených a chudých oblastech pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. V rámci palestinských struktur a organizací se považuje za nejméně zkorumpované hnutí. Mezi palestinskými Araby získává na popularitě jak díky mnohým sociálním programům, na které používá část peněz od EU a OSN, tak díky teroristickým akcím namířeným proti Izraeli.

Hamás je na seznamu teroristických organizací několika zemí, například Kanady, Izraele, Japonska, Spojených států a dokonce i Egypta.
Ale Hamás je zdatný a tak za využití všech možností přivedl Pásmo Gazy do tří válek s Izraelem. Pokaždé to bylo velmi exponované, široce medializované a a vždy krajně rozporné, tedy to, jak to bylo u nás v Evropě prezentováno. Nebudeme se v této reportáži bavit o tom, kdo za co může, ale vyjmenujeme si ty tři války.

Operace Lité olovo, proběhla v několika podobách a obdobích od 8 27. prosince 2008 do 18. ledna 2009. Ze strany Izraele se jednalo se o leteckou a později i o pozemní operaci za účasti velkého množství sil.

Operace Pilíř obrany, byla vybojována od 14. do 21. listopadu 2012. Ze strany Izraele šlo leteckou operaci. Poprvé v této válce Hamás použil vlastní obyvatelstvo jako štíty před nálety a poprvé bylo prokázáno skladovaní zbraní a raket v objektech OSN, kterážto organizace tento fakt bagatelizovala a odmítla jej jakkoliv řešit.

Poslední válkou, a to naprosto nekompromisní a s velkými ztrátami na obou stranách byla Operace Pevná skála. Byla to letecká a pozemní operace Izrael.
Operace začala týden po nalezení tří mrtvých těl unesených a zavražděných izraelských mladíků na Západním břehu Jordánu, z jejichž vraždy Izrael obvinil dva členy hnutí Hamás navzdory tomu, že představitelé hnutí Hamás svou účast popřeli, ale připustili, že se tak mohlo stát bez vědomí politického křídla hnutí- z toho plyne, že Hamás neví, co se děje uvnitř jeho samého. Izrael reagoval odvetnou operací nazvanou Bratrův obránce, směrovanou na potlačení buněk a infrastruktury Hamásu. Výsledek byl ten, že bylo zabito šest palestinských příslušníků Hamásu a dalších 613 osob bylo zatčeno.

2. července, den po pohřbu unesených mladíků, byl unesen šestnáctiletý palestinský mladík a byl upálen zaživa. Je to tragédie co se nikdy neměla stát. I zde lze konstatovat, že izraelské policie a tajné služby nedokázaly uhlídat svoje občany a tak k tomu mohlo dojít. Nakonec bylo zatčeno a z brutální vraždy obviněno 6 lidí ve věku 16–25 let, pocházejících z ortodoxních židovských rodin.

Již během Chudajrova pohřbu se maskovaní Palestinci střetli s izraelskými policisty, nepokoje se dále rozrostly do celého východního Jeruzaléma, na jih Izraele a do mnoha arabských vesnic po celé zemi. Izraelský premiér Netanjahu vraždu palestinského mladíka odsoudil a vrahy označil za "židovské teroristy".
Současně vzplanulo vzájemné raketové ostřelování mezi Izraelem a Pásmem Gazy a to navzdory nabídce příměří zprostředkovaného egyptskou rozvědkou. V pondělí 7. července bylo na Be er-ševu, Aškelon, Ašdod, Nes Cijonu - ležící asi 20 km od Ben Gurionova letiště a mnohá další města vypáleno podle údajů IDF přibližně 80 raket.

K útoku se přiznalo hnutí Hamás, a aby ukázalo, že je v pohodě, během noci na 8. července pokračovalo v ostřelování izraelských měst. Během dalšího dne na Izrael vyletělo více než 154 raket, z nichž Železná kopule zneškodnila 29 raket. Několik raket dokonce zasáhlo město Chaderu ležící asi 50 kilometrů severně od Tel Avivu. Izraelská armáda také potlačila několik pokusů Palestinců infiltrovat jih Izraele. Operace Ochranné ostří oficiálně začala v úterý 8. července 2014 v 1:30 hodin.

Bojová činnost skončila až 26. srpna 2014, po dlouhých 50dnech. Izrael zaplatil 66 mrtvými a 469 raněnými vojáky, mrtvými a 87 raněnými civilisty. Počet padlých a raněných na druhé straně není znám. Oficiální údaj je 2070 mrtvých a 10 000 raněných. Dle EU, OSN a Hamásu to vše byly nevinné oběti izraelské agrese.

Tak i v této válce se OSN bez ohledu na realitu postavila proti Izraeli. Prokázané zneužití nemocnic, škol, a objektů OSN pro skladování raket a dalšího válečného materiálu zapírala. Když už to nešlo – zdrojem informace byla indická televize, tak celý případ bagatelizovala a zadržené rakety vrátila Hamásu s tím, že mu nemůže zabavit jeho majetek.

Jako naprosto nový fenomén války proti Izraeli je zjištění a zničení 38 útočných tunelů, vykopaných z Pásma Gazy pod bariérou do Izraele. Byly v nich mimo jiné nalezeny i uniformy IDF, izraelské zbraně. Účel je jasný, koneckonců ze tří byl Izrael infiltrován teroristy z Hamásu, ale OSN opět tento jev odmítlo jakkoliv řešit.

Po této historické a bohužel i nedávně historické vložce se vrátíme ke kibucu Yad Mordechai.

Jak jsem uvedl, nese jméno po jednom z vůdců povstání ve varšavském ghettu. Mordechaj Anielewicz se narodil v roce 1919, přesné datum se neví. Byl vůdce židovského protiněmeckého odboje během Druhé světové války. Nakonec se stal i velitelem Židovské bojové organizace, a vedl povstání ve varšavském ghettu. To se zapsalo do dějin jako největší židovské povstání během druhé světové války, a inspirovalo další vzpoury jak v dalších ghettech, tak ve vyhlazovacích táborech.


Dochovaná fotografie Mordechaje Anielevicze

Pocházel z chudé rodiny a vyrůstal ve Varšavě, kde se stal členem a posléze vůdcem sionistického mládežnického hnutí ha-Šomer ha-ca'ir. Po vypuknutí druhé světové války se zapojil do odbojových aktivit. Když se začaly objevovat první zprávy o masovém vyvražďování Židů, začal v ghettech organizovat židovské obranné skupiny. Po první vlně deportací z varšavského ghetta v červenci až září 1942, se zasadil o zřízení odbojového hnutí Židovská bojová organizace, které sdružovalo různé židovské skupiny, a stanul v jeho čele. V přípravě na povstání se jeho organizace spolu s Židovským odbojovým svazem podílela na pašování zbraní do ghetta, výcviku, a budování bunkrů a úkrytů. Povstání započalo 18. ledna 1943 a podařilo se jím na tři měsíce zastavit deportace do vyhlazovacího tábora Treblinka.

xxxxx
Dvě fotografie pomníku hrdiny, Mordechaje Anielewicze

Jeho rozhodující fáze vypukla 19. dubna téhož roku, když početně i vojensky silnější německé jednotky začaly ghetto likvidovat. Nerovný boj trval celkem čtyři týdny. Němci při něm sice utrpěli ztráty, ale kromě malého počtu židovských odbojářů, kterým se podařilo uprchnout, byli zbývající Židé buď zabiti, nebo deportování do vyhlazovacích táborů. Anielewicz a většina jeho druhů zemřeli ve velitelském bunkru v obklíčení německými vojáky, kteří se je pokoušeli vypudit plynem, a to buď na následky jeho vdechnutí, či spáchali sebevraždu, aby se vyhnuli zajetí.

Je autorem věty v deníku, který propašovala ven jeho spolubojovnice Cvija Lubetkinová, která zní:

“ My všichni zahyneme, ale bojujeme alespoň pro pár řádek v učebnicích dějepisu“.

Samotná Cvija byla jednou z vůdčích osobností povstání ve varšavském ghettu a jedinou ženou ze 34 jeho bojovníků, kteří přežili válku. Poté, co 10. května 1943 odvedla skupinu přeživších bojovníků z ghetta varšavskými kanály, se i nadále zapojovala do odbojových aktivit ve Varšavě, kde se v roce 1944 zúčastnila varšavského povstání.


Cvija Lubetkin

Po skončení války se věnovala poskytování pomoci těm, co přežili holocaust, ale po prvních pogromech na Židy které rozpoutali Poláci hned po válce odešla v roce 1946 do tehdy ještě Britské mandátové správy v Palestině. Svého spolubojovníka z povstání, Jicchaka Zuckermana, a společně s ním a několika dalšími přeživšími bojovníky z ghetta a partyzány založila kibuc Lochamej ha-Geta'ot. V roce 1961 svědčila, podobně jako její manžel, v procesu s Adolfem Eichmannem.

Tato statečná a velmi respektovaná žena zemřela v roce 1976. Její vnučka Roni Zuckermanová se v roce 2001 stala první stíhací pilotkou Izraelského vojenského letectva.

Kibuc sám je velmi úpravný, je poměrně silně opevněný a po celém jeho území – jak v zastavěných plochách, tak i na polích a u komunikací jsou rozmístěny převozné betonové protiraketové úkryty. Samotný památník obrany kibucu v roce 1948 je sloučením památky na tyto boje tak i na muže, jehož název nese.


Takto vypadá převozný kryt , jakých je v jižním Izraeli a v tomto kibucu mnoho a mnoho.

Dnes rozstřílená vodní cisterna se stala jedním z prvních cílů egyptských dělostřelců a po jejím zničení obránci trpěli žízní. Přesto o kibuc bojovali s nasazením, které snese jakoukoliv kritiku.

xxxxx
Cisterna na vodu po vybudování a po válce.

Hlavní prostory osídlení kibucu jsou na kopci a tím přirozeně dominuje pobřežní silnici mezi Gazou a Aškelonem.

Egypt vyslal expediční sbor v síle asi 9 800 mužů pod velením generálmajora Ahmad Ali al-Mwawi do Palestiny už v dubnu 1948. Mwawi rozdělil své síly do dvou proudů. Jeden se dal na pochod směrem k Jeruzalému, druhý postupoval podél pobřeží na Tel Aviv. Přestože to bylo z pohledu OSN protiprávní konání, ani OSN ani velení britského mandátního vojska s tím nic neudělalo.

Egypťané obešli několik osad podél jejich tras při postupu v před, ale když narazil na Yad Mordechai, stalo se dne 16. května 1948, Mwawi rozhodl, že toto místo je třeba dobít. Bylo mu jasné, že si v týlu nemůže nechat takový silný opěrný bod. Egypťané měli výhodu v tom, že měli obrněné síly v četně tanků, dělostřelectvo a ničím nerušenou vzdušnou nadvládu. Pro útok na kibuc bylo určeno 2 500 vojáků.

xxxxx
První obrázek ukazuje improvizovaný obrněný automobil, zde při přípravě k evakuaci děti z kibucu. Druhý potom ukazuje památník těmto pancířům přímo v kibucu

Pod hrozbou přímého útoku vedení a velení kibucu rozhodlo o evakuaci žen a dětí s tím, že muži se budou o kibuc bít do vyčerpání možností obrany. Pod krytem noční tmy 19. května, bylo za pomoci improvizovaných obrněných vozidel a obrněných autobusů evakuováno 92 dětí a 62 žen. Na místě zůstalo 110 obránců, z toho 21 žen, ze samotného kibucu a dvě družstva bojovníků Palmachu. Obránci měli pušky, ruční granáty lehké kulomety a několik protitankových prostředků PIAT. Velitelem obrany kibucu byl Abba Kovner, ostřílený partyzánský velitel z bojů proti Němcům na okupovaném území Sovětského svazu a také velmi rozporná osobnost.


Abba Kovner řídí poradu. Je to ten chlapík s velkou kšticí, opřený o předloktí.

Těsně po úsvitu dne 19. května, zaútočily dva egyptské pěší prapory s obrněnou jednotkou včetně praporu tanků a s podporou dělostřelectva na obranná postavení před kibucem.

Egypťané obránce z postavení vytlačili a dokonce překročili plot kolem kibucu, ale nakonec obránci stržení rozhodným protiútokem vojáků Palmachu přešli do vlastního útoku a egyptskou pěchotu rozprášili. V boji bylo zabito dle egyptských hlášení 112 egyptských vojáků a více než 220 jich bylo zraněno. Obránci utrpěli ztráty ve výši pěti mrtvých a jedenácti zraněných.

Jenže stala se nebývalá věc. Velící egyptští důstojníci zamachrovali a s předstihem ohlásili nahoru nepravdivou zprávu, že kibuc byl dobit. Tuto zprávu okamžitě jako velké vítězství ohlásilo i rádio v Káhiře. Nyní už nebylo cesty zpět a kibuc bylo nutno dobít za každou cenu.

Následující den Egypťané provedli dle zdrojů mezi čtyřmi až sedmi útoky a pokaždé byli odraženi. Bohužel si tyto boje vyžádali na straně obránců dalších 13 padlých a 20 raněných. Ztráty egyptských vojáků přesáhly na padlých 80 a raněných přes 150.

V noci Palmach poslal jednu četu posil, včetně šesti dezertérů z britské armády, s jedným prostředkem PIAT a třemi kulomety. Přítomnost zkušených a velmi dobře motivovaných Palmašniků byla okamžitě poznat. Egypťané navíc byli při svém úsilí brzděni neúčinností jejich dělostřelectva a neschopností efektivně koordinovat součinnost pěchoty s tanky.

Po útocích 20. května, Egypťané reorganizovali své síly a velení převzal osobně generál Mwawi, což přineslo lepší řízení boje. Další dva dny 21. a 22. května egyptské dělostřelectvo a letectvo rovnaly kibuc se zemí, bránily obráncům v odpočinku a nakonec se z obránců staly krysy, přežívající v tunelech a jeskyních. Kibuc sám se změnil v pole trosek.

Dne 22. května, velitel obrany disponující už jen 48 bojeschopnými obránci a tížen možným těžkým osudem 60 raněných, žádá o povolení prostor kibucu vyklidit a ustoupit k hlavním silám Hagany na severu. Než povolení dostal, začal generální útok egyptské armády.

Obránci pochopili, že pokud se nemají nechat vyhladit dělostřelectvem a letectvem, musí něco udělat. Bez rozkazu opustili kibuc a vybudovali obranu hned za ním směrem na sever. V kibucu zůstala jen poločeta Palmachu, rozhodnuta jej udržet nebo padnout. 23. května Egypťané po celodenním boji s touto poločetou obsadili část zničeného kibucu. Během dne Palmašniky podpořili několika protiztečemi i další obránci. V noci všichni obránci, naprosto vyčerpaní bojem a téměř bez munice, ustoupili mimo kibuc do poslední linie obrany.

Tento ústup Egypťané, vyčerpaní úplně stejně, nezpozorovali a tak druhý den obránci s potěšením sledovali, jak egyptské dělostřelectvo plné čtyři hodiny ostřeluje prázdná postavení v kibucu a nakonec na ně provádí i nálet. Nakonec přešla do útoku egyptská pěchota a tanky a bez boje trosky kibucu obsadili.
Izraelská zdržovací bitva u kibucu Jad Mordechaj poskytla Státu Izrael několik dnů času, které měly hodnotu budoucí existence státu. Hagana a Palmach díky tomu stihly vybudovat obrannou linii výše na severu a postavit se tak egyptským silám pohodujícím na Tel Aviv k mostu, který dnes nese jméno Ad Halom.
Dne 5. listopadu, v prvních dnech operace Yoav , izraelské síly ruiny kibucu obsadili a od té doby je to izraelské území a také jím zůstane.


Další historický kousek zemědělské techniky v kibucu. Je to krásný traktor.

Kibuc je dnes skutečně velmi úpravný - dvě fotky by to měly prokázat:

xxxxx

Jinak je zde stálá hrozba místním lidem ze strany raketových útoků a toto bylo jediné místo, kde jsem měl takový zvláštní pocit možného nebezpečí, nikde jinde v Izraeli jsem takový pocit neměl.


Zde je mapa kde je vidět jak Blízko má kibuc Yad MOrdechai k Pásmu Gazy.

Před 9 lety například, v dubnu 2006 dopadla raketa nedaleko od společné jídelny, a to právě ve chvíli, kdy členové kibucu zasedali ke slavnostní večeři na počátku šabatu. Nikdo nebyl zraněn, ale budova jídelny byla těžce poškozena

Kapitola druhá: Nejznámější a rozhodně nejslavnější most v Izraeli

Gešer ad Halom, v doslovném překladu most Až sem je jméno mostu v Ašdodu v Izraeli, u kterého došlo v rámci Operace Plešet na přelomu května a června 1948 k úspěšnému protiútoku izraelské armády, který zastavil invazi egyptské armády postupující na Tel Aviv ve válce za nezávislost. Podstatným aspektem útoku bylo první faktické nasazení Izraelského vojenského letectva se stroji československé výroby.


Zde je tato mostní celebrita po opravě, ke které bylo přistoupeno po válce.

Tento historicky první izraelský nálet byl proveden 29. května 1948 čtyřmi právě smontovanými stíhačkami Avia S-199 101. peruti izraelského letectva, které byly do Izraele z Československa dopraveny v rámci Operace Balak.

Operace Balak byla vojenská, politická a logistická akce provedená během první arabsko-izraelské války v roce 1948, v době před koncem britského mandátu nad Palestinou i po vzniku Státu Izrael, jejímž cílem bylo provést nákup zbraní, včetně bojových letadel, v zahraničí. Nakonec to bylo převážně v Československu a pak je dopravit na území vznikajícího židovského státu.

V květnu 1948 se Britové stáhli z mandátní Palestiny a 14. května byl vyhlášen stát Izrael, který se ovšem okamžitě stal terčem invaze několika okolních arabských států. Tyto státy a jejich ozbrojené síly disponovaly vlastním vojenským letectvem. Tel Aviv se brzy stal terčem egyptského náletu.


Při cestě k mostu od parkoviště je možno shlédnout tuto ukázku fungování mírové smlouvy mezi Egyptem a Státem Izrael. Díváte se na památník padlým egyptským vojákům, zde na území Izraele. Nemohu jinak než dát palec nahoru .

Operace Balak proto v této době vstoupila do své urychlené logistické fáze. Po nákupu zbraní musely být tyto zbraně nyní urychleně dopraveny do Izraele. Z Československa tehdy dorazil první stroj typu Avia S-199 založený na německé konstrukci stíhacího letounu Messerschmitt Bf 109G. Tato letadla už jsou dnes chronický známá, tedy je nebudeme řešit. První byly jako zemědělské nářadí dodány 4 výše uvedené stroje a za pomoci pěti našich techniků z Avie Letňany, složeny a po krátkém zalétnutí nasazeny do akce.

Následovaly další transporty. K nim se používala celá plejáda těžkých dopravních letadel, například dopravní letadlo Douglas C-54 Skymaster. Díky Operaci Balak se fakticky zrodilo Izraelské vojenské letectvo

xxxxx
Zde je podoba mostu v dnešní době, fotka je z jara a tedy je zde i voda. Druhá fotka je jiný most. Je to most přes propast času. Nový, moderní most a za ním je vidět ten starý.

Ačkoliv byl z vojenského hlediska útok u Gešer ad Halom nezdarem, protože selhávaly kulomety i bombové roznětky letounů, z psychologického hlediska měl silný dopad na Egypťany. Skutečnost, že Izrael má vlastní vojenské letectvo, byla pro egyptské velitele velkým překvapením. Dvě z letadel byla sice ztracena (jedno sestřeleno, druhé značně poškozeno), avšak to, že Izraelci přišli o polovinu svého „letectva“, Egypťané nevěděli a rozhodli se nepokračovat v útoku, dokud nebudou mít odpovídající protiletecké krytí. Jejich postup na Tel Aviv se tak zastavil a už nikdy během války nenabyl ztracenou dynamiku.


Památník se jmény všech padlých izraelských vojáků v této oblasti.

Tento nálet byl jednou z mnoha operací na jihu Izraele proti Egyptské armádě. Došlo k němu v rámci Operace Plešet.

Operace Plešet byla vojenská akce provedená během první arabsko-izraelské války na přelomu května a června 1948, těsně po vzniku Státu Izrael, izraelskou armádou. Byla cílena proti arabskému regionu okolo města Isdud a proti invazním egyptským silám.
Víme už, že v květnu 1948 čelil nově vzniklý Izrael invazi několika zahraničních armád, včetně egyptské, která se tlačila mimo jiné od jihu od Gazy skrz pobřežní nížinu podél břehu Středozemního moře do centra země. Dobyla židovskou vesnici Yad Mordechaj a postupovala dál.


Zde je další součást památníku u mostu. Kruhová pevnůstka jen pár desítek metrů od něj, možná to původně byla cistra na vodu ale nevím to jistě.

Generální štáb izraelské armády se obával frontálního egyptského útoku na Tel Aviv, popřípadě roztržení židovského státu na několik územně oddělených fragmentů. Brigáda Giv'ati byla proto pověřena provedením akce, která by zničila soustředění egyptských vojsk u Isdudu. Na operaci s ní měla spolupracovat Negevská brigáda - elitní útvar tvořený bojovníky Palmachu ve čtyřech praporech.

V Isdudu bylo cca 2300 arabských vojáků 2. egyptské brigády, jíž velel Muhammad Naguib pozdější významný egyptský politik, Izraelci měli k dispozici v tomto regionu dva pěchotní prapory a další podpůrný prapor.


Velitel a soupeř vojákům izraelských sil u Isdudu, generál Muhammad Naguib.

Izraelský útok sestával z pozemních i vzdušných operací. V noci z 2. na 3. června pak začala vlastní Operace Plešet. Odehrávaly se zde těžké boje s četnými ztrátami na obou stranách. Poprvé zde Egypťané čelili konvenční armádě, nikoliv skupinám lokálních židovských milic jako v Yad Mordechaj a jiných osadách na jihu země.

Během Operace Plešet padlo přes 100 Izraelců. Kvůli příliš ambiciózním cílům a špatné koordinaci mezi třemi útočnými formacemi se Izraelcům nepodařilo vojsko protivníka zničit, ale Egypťané zastavili svůj postup na Tel Aviv. Místo toho se soustředili na poziční boje a také na zřízení západovýchodního spojení na linii Madždal a Bajt Džibrin, které umožňovalo výpad směrem k Jeruzalému a zároveň odřízlo na delší dobu část izraelského území v Negevské poušti.
Ikona naší historiografie ve všem co se týká letadel, Jiří Rajlich, velmi ceněná mimo jiné i Nori Harelem, kterého z mých reportáží už znáte k tomu řekla, cituji:

„Historici nemilují úvahy na téma: co by bylo, kdyby. Přesto mi to nedá a občas si takové otázky kladu. Osobně jsem přesvědčen, že bez tehdejší – hlavně rychlé – pomoci Československa by Izrael zanikl vzápětí poté, co se zrodil.“

Most název získal na počest této události – až sem se dostal útočník. Most byl v této válce zničen a poté rekonstruován a přestavěn. Dnes po něm vede čtyřproudová dálnice číslo 4.



A takto zde vypadala krajina na jaře - krásně žlutě kvetoucí keře, nepodařilo se mi zjistit co je to zač. Květ má podobu malých žlutých bambulek a je to dekorativnější, než by bylo z fotografie jasné.

Kapitola třetí: Kibuc- Guš Ecion

Guš Ecion bylo označení pro skupinu židovských osad založených ve 20. letech 20. století a nacházejících se jižně od Jeruzaléma, při severní části hory Hebron v Judeji, které byly zničeny během izraelské Války za nezávislost. Zařazení jeho zničení a povraždění jeho obránců do Války za nezávislost je dle mého tak trochu na vodě, ale jde jen o výklad období, po které tato válka trvala. Rozhodně k němu došlo poměrně dost dlouho před vyhlášením Státu Izrael.

Dnes název Guš Ecion nese skupina izraelských osad založených po Šestidenní válce v roce 1967 ve stejné oblasti. Nyní je to na Západním břehu Jordánu, patří tedy mezi jeden z objektů, jejichž likvidací Palestinci podmiňují možné zahájení mírových rozhovorů.

První moderní židovský pokus osídlit oblast, dnes známou jako Guš Ecion, se uskutečnil v roce 1927 skupinou jemenských Židů, kteří zde, v návaznosti na biblické umístění, založili zemědělskou vesnici Migdal Eder. Pozemky byly zakoupeny zde, protože odsud bylo přibližně stejně daleko do Betléma i do Hebronu. Výstavba tedy probíhala na vlastní, řádně koupené půdě. Arabské nepokoje v roce 1929 však přinutily skupinu těchto osadníků vesnici opustit.

Jemenští Židé, to je historická a etnografická ojedinělost, která stojí za pár slov.

Jemenští Židé, jsou Židé, kteří žijí nebo jejich předci žili v Jemenu na jižním cípu Arabského poloostrova. V letech 1949 až 1950 byla většina jemenských Židů přepravena do Izraele v rámci operace Létající koberec. V roce 2013 žilo v Jemenu necelých 90 Židů. Jestli tam nějací přežili dodnes, není jisté.


Jemenský žid v tradičním oděvu.

Jejich původ není znám. Kolují mýty a legendy o části národa, která zde našla domov za exilu z Egypta, o Královně ze Sáby či o ztracených deseti izraelských kmenech, kdy jeden znich měl dojít- celý nebo jeho část až takto daleko od původní vlasti.

První systematické osídlení Jemenu začalo pravděpodobně ve 3. století před naším letopočtem v období, kdy vrcholil arabský obchod s kořením. Možná zde vznikly židovské obchodní stanice a postupně se změnily ve velkou komunitu. Je také známá skutečnost, že roku 25 před naším letopočtem do této oblasti poslal z Judeje Herodes pomocné sbory, aby podpořili Římany při dobývání jižní Arábie. Tyto sbory byly z velké části tvořeny Židy a jelikož se nikdy zpět nevrátili, možná je původ jemenských židů zde.


Jemenský Žid troubící na šófar

Nejstarší dochované zmínky lze nalézt na nápisech, kde jsou záznamy o židovském království v Himjáru a jeho králi Júsufu As'aru Zú Nuwásovi - vládl v letech 517-525 , který přijal judaismus. Aby jej mohl přijmout, musel zde být nějaký judaistický základ. Další informace poskytují islámské prameny v 7. století, kdy byly jihoarabské kmeny obráceny na Islám. V 9. století mohli jemenští Židé ještě vlastnit půdu a jejich postavení bylo o mnoho lepší než postavení jiných Židů v muslimských státech. Rozkvět místní komunity, a to jak ekonomický tak kulturní, nastal v době vzrůstajícího obchodu s Indií mezi 10. a 13. stoletím. Toto období znamenalo odtrhnutí se od duchovních center v Babylónu a Palestině a přimknutí k egyptské majmonovské škole.

Úpadek obchodu s Indií znamenal i úpadek a stagnaci místní židovské komunity. Po následující čtyři století jakékoliv zprávy o této komunitě chybějí a další zmínky byly nalezeny v roce 1629 poté, co se v zemi znovu chopili vlády šiítští zajdovští imámové a Židé se stali terčem útoků, kvůli legitimitě vlastní přítomnosti v zemi. Roku 1680 následovalo vyhnání ze San'á, tedy hlavního města Jemenu v té i dnešní době.

Velký zlom v dějinách jemenských Židů nastal v 18. století, kdy dynastie kásimovských imámů přinesla zemi politickou integritu a hospodářský rozkvět. Židé měli taková privilegia, že některé rodiny byly ustanoveny za dozorce nad ražením mincí a vybíráním daní. To je naprostá ojedinělost a svědčí o o jejich vzdělanosti, a schopnosti integrování se do většinové společnosti.

19. století přineslo nekonečnou řadu nepokojů a kmenových povstání a úpadek. Politického chaosu v zemi využili Britové a roku 1839 dobyli Aden. O 33 let později se stal Jemen opět provincií osmanské říše a na krátkou dobu se otevřel cizím vlivům. V roce 1891 byla znovuobnovena šiítská vláda a židovské postavení bylo opět v úpadku.

Nástup sionismu znamenal konec historie jemenských Židů. Během první alije 1881-1882 začalo velké stěhování do Palestiny. Do roku 1945 přišlo do země celkem 30 tisíc repatriantů. Při operaci Orlí křídla v září roku 1950 bylo do Izraele přepraveno na 50 tisíc Židů. To byl de facto konec židovské historie v Jemenu.

Ale zpět k tématu.

V roce 1935 poskytl židovský obchodník Šmuel Holcmann pomoc při opětovném osídlení této oblasti. Poskytl finance, zakoupil stavební materiál potraviny a nářadí. První kibuc zde byl, tedy na jeho poctu, pojmenován Kfar Ecion, kdy slovo Ecion je hebraizací jména Holcmann. Jenže ani tento pokus neměl dlouhé trvání. Arabské povstání v Palestině v letech 1936–1939 zde znemožnilo pokojný život. Nakonec to osadníci vzdali a v roce 1937 odešli zpět do Jeruzaléma.


Počátky budování kibucu v roce 1943

V průběhu Druhé světové války Židovský národní fond zorganizoval v roce 1943 třetí pokus o osídlení této osady a prostřednictvím členů náboženského sionistického hnutí ha-Po'el ha-Mizrachi - osadnické hnutí, znovu-založil Kfar Ecion. Navzdory tvrdé půdě, nedostatku pitné vody, drsným zimám a neustálému nebezpečí arabských útoků však tato skupina uspěla a kibuc se začal vzmáhat.


Budování zděných objektů a nádrž na vodu, 1944

Jejich izolace byla uvolněna v roce 1945, kdy byly rovněž členy hnutí Mizrachi založeny kibucy Masu'ot Jicchak a Ejn Curim. Navzdory blížícímu se zápasu o izraelskou nezávislost, a jako projev solidarity, založila sekulární organizace Ha-Šomer ha-Ca'ir čtvrtý kibuc s názvem Revadim. Když se vše začalo rozbíhat se stoupající intenzitou přišel rok 1947.

xxxxx
Objekty vesnice Masu ot Jitchak a vesnice Ejn Curim oboje fotografie pořízeny v roce 1947

29. listopadu 1947 byl OSN schválen Plán na rozdělení Palestiny. To je známá věc a není třeba to rozebírat. Guš Ecion připadl do oblasti, která měla náležet arabskému státu, ale velitelství Hagany se i přes tuto skutečnost rozhodlo soustavu vesnic udržet a odmítlo evakuaci.

xxxxx
Výsadba stromů a tvorba plužin, tedy polí v roce 1947. Kibuc se vzmáhal a dařilo se jej posunovat kupředu.

Arabské nepřátelství začalo téměř okamžitě a cestování do Jeruzaléma se stalo nesmírně obtížným. Po pět měsíců byl blok obléhán. Nejprve arabskými milicemi a potom dorazila jordánská Arabskou legií. Během zimy se projevy nepřátelství zintenzivnily a několik konvojů Hagany, které přivážely pomoc z Jeruzaléma, byly Araby ničeno ze zálohy.

V lednu byly za britské asistence evakuovány ženy a děti. Mimořádný konvoj s posilami, který se do Guš Ecionu pokusil dostat pod rouškou tmy byl odhalen, obklíčen a jeho posádka svedla mnohahodinovou bitvu s arabskými milicemi. Nakonec řidiči i doprovod opustili vozidla, opevnili se v malé opuštěné zahrádce za kamennými zídkami a bojovali až do vyčerpání munice. Potom se pokusili vzdát. Byli do jednoho povražděni, mnozí byli mučeni, podřezáni a několik jich bylo vykastrováno a potom upáleno.


Pomník obětem výše popsaného masakru posádky konvoje do Guš Ecionu

V Guš Ecionu nebyl dostatek zásob. Jediná pomoc mohla přicházet prostřednictvím leteckých balíků, které byly shazovány z letounů Piper Cub, které startovaly v Tel Avivu.

27. března bylo pozemní spojení s Jeruzalémem úplně přerušeno, když byl další konvoj donucen se vrátit zpátky do Jeruzaléma. V následujících měsících pokračovaly arabské nepravidelné síly v malých útocích proti Guš Ecionu, které však Hagana úspěšně odrážela. V tomto období se dokonce židovským jednotkám podařilo přepadnout ze zálohy arabský vojenský konvoj a podle britských zdrojů i arabskou civilní dopravu a bohužel i britský vojenský konvoj na cestě mezi Jeruzalémem a Hebronem. Hlavně poslední jmenovaný útok měl možná osudový vliv na zánik celého bloku.

Obránci Guš Ecionu a centrální velitelství v Jeruzalémě odmítali evakuaci a přestože měli pouze málo zbraní, bylo rozhodnuto, že toto strategické místo a jediná židovská pozice na jižním přístupu od Hebronu k Jeruzalému, musí být udržena.

xxxxx
Zde je jeden z důvodů, proč obránci tak dlouho odolávali. Vchod do jednoho z podzemních úkrytů a samotný úkryt, uchovaný jako muzejní exponát. Současně je tento kryt součástí malého muzea, kde je promítán film o všem, co se v této reportáži popisuje a má souvislost s tímto místem.

Jenže situace se stávala neudržitelnou a 12. května 1945 požádal velitel Kfar Ecionu centrální velitelství v Jeruzalémě o možnost opustit kibuc, ale byl odmítnut. Ten samý den Arabové obsadili ruský ortodoxní klášter, který Hagana používala jako hraniční pevnost pro oblast Kfar Ecionu, při čemž zabili 24 z jeho 32 obránců. O den později 13. května zaútočily dva arabské pěší prapory, lehké dělostřelectvo a místní nepravidelné síly na objekty kibucu ze dvou směrů.
Obrana se po třech hodinách boje zhroutila. Během dne kibuc padl a posádka i civilisté se vzdali. Napřed se zdálo, že budou vzati do zajetí, ale poté, co byli nahnáni na jeden velký dvůr, začali být týráni. Nakonec vojáci zajordánské legie opustili toto místo, ale nechali zde své kulomety. Těch se po jejich odchodu chopili místní Arabové a za výkřiků: „ to máte za Dejr Jásin“ začala palba z kulometů a pušek. Když všichni zajatci leželi na zemi, byli dobiti noži, bodáky a pažbami. Současně byl kibuc prohledáván, a každý kdo byl nalezen, byl uštván a zabit tam, kde byl dostižen. Britové nijak do masakru nezasáhli, přitom zcela jistě mohli. Zde já osobně vidím důsledek toho výše citovaného útoku útoku na britský konvoj.

xxxxx
Vojáci zajordánské Arabské legie a jejich tři zajatci.

Celkové počet obětí masakru dosáhl počtu 248. Pouze třem mužům a jedné dívce se podařilo uprchnout. Další den 14. května 1948, tedy ve stejný den, kdy byla vyhlášena izraelská nezávislost, zajati Arabskou legií tři poslední živí obránci. Toto chování Zajordánské legie nebývá obvyklé. Na rozdíl od různých arabských milicí, které byli jen skupiny ozbrojených lidí, tato legie byla pravidelnou armádou, velmi ukázněnou, dobře vycvičenou a řízenou britskými důstojníky. Asi už vášně dosáhly limitní hranice.

A jak to bylo dál?

Od roku 1949 až do roku 1967 byl Guš Ecion kontrolován Jordánskem. V tomto období nově založili přeživší z kibuců Masu'ot Jicchak, Ejn Curim a Revadim nové komunity v Izraeli, na západ od místa Guš Ecion. Přeživší z Kfar Ecionu nakonec založili poblíž Haify, v oblasti hory Karmel kibuc Nir Ecion.
Během jordánské vlády nad Západním břehem a východním Jeruzalémem byly všechny židovské budovy zničeny a z tisíců pokácených stromů, které byly předtím vysázeny v Guš Ecionu, přežil jediný, známý jako „Osamělý dub.“


A zde je ten slavný strom

V důsledku Šestidenní války z roku 1967, získal Izrael kontrolu nad oblastí bývalého Guš Ecionu. Ještě v tom roce sepsaly děti, které byly v lednu 1948 evakuovány - nyní už dospělí lidé, nyní však již dospělí, petici premiérovi Levi Eškolovi, aby jim umožnil znovu obnovit Kfar Ecion. Stalo se.

xxxxx
Dnešní zástavba Kibucu

Od té doby Guš Ecion neustále roste. Na místě vesnic Ein Curim a Revadim byla založena osada Roš Curim a drůbežárny osady Kfar Ecion byly postaveny na místě, kde dříve stával kibuc Masu'ot Jicchak. V oblasti historického Guš Ecionu bylo vybudováno mnoho osad a dvě města.
Celá tato enkláva dne působí rozporuplným dojmem. Na jedné straně je vidět velmi estetická úprava prostorů kibucu. Je zde vidět velká houževnatost osadníků a nekompromisní odhodlání udržet si vše, co dosáhli. Je zde na co koukat. Na druhou stranu jsou tyto objekty de facto pevnostmi, protože jsou ze všech stran obklíčeny nepřátelským prostředím. Jako všechny osady na Západním břehu je tento kibuc vystaven nenávisti jak místních obyvatel, tedy Arabů, tak světových organizací a dokonce i části izraelské společnosti.


Parková výzdoba kibucu

Kibuc je obehnán těžkými ženijními překážkami, je trvale za velkých nákladů střežen armádou a přímo u něj je autobusová zastávka a křižovatka, kterou lze nazvat místo smrti. Přímo zde se odehrálo nejvíce útoků automobily na lidi čekající na dopravní prostředky a zde bylo střežícím vojáky a ozbrojenými občany zabito nejvíce arabských útočníků. Pro Židy je důležitým místem, kde se opět konají velké vzpomínkové akce, je místem exkurzí vojáků, škol.

xxxxx
Vojáci IDF na exkurzi v Guš Ecionu.

No a tím naše návštěva tohoto místa skončila a pokračovalo se dál. Vdli jsme v autobude mnoho rozhovorů jaký bude osud těchto osad na Západním břehu, jestli budou obnoveny rozhovory a kdo má jakou motivaci jednat či naopak nejednat. Je to tak, že každý si musí udělat svůj názor sám.

Kapitola čtvrtá: letecké muzeum Hatzerim


Vstupní areál do muzea

Základna Hatzerim se nalézá v Negevské poušti nedaleko města Be er-ševa. Své jméno dostala po blízkém kibucu. Zahájila provoz 3. října 1966 jako vůbec první izraelská letecká základna, jež nevyužívala prostory některé bývalé lokace britského letectva. Do současnosti sloužila pro celkem jedenáct izraelských letek včetně útvarů s bojovými letadly F-15I Ra’am, F-16I Sufa a A-4N Skyhawk, vrtulníky UH-60 Black Hawk a střelami s plochou dráhou letu Delilah.
Je to hodně velké letecká základna a muzeum je její integrální součástí a je také spravováno izraelským vojenským letectvem. Jaká je dispozice muzea a jeho okolí ukazuje tento výřez z mapy:



Jinak je to muzeum, které je snem každého fandy letadel, tedy moje až tak ne. Mám letadla rád, roky jsem sloužil u letectva, ale muzea mě až tak neberou, považuji je za nudné a vždy mě deptá stav exponátů, kdy vždy určitá část připomíná šrot. A toto muzeum není výjimkou. Je to o penězích a to platí úplně všude na světě.


Toto je jen centrální výstavní plocha- asi 30% strojů je zde, zbytek je všude okolo.

Muzeum dnes nabízí na několika plochách zajímavý průřez celou – a to hodně divokou historii izraelského letectva. Myslím si, že jsou zde na středové ploše asi úplně všechny typy letadel, na kterých příslušníci Chel Ha’Avir, což je oficiální název izraelského letectva v hebrejštině létali. Tedy od strojů pocházejících z Druhé světové války až po stroje, na kterých létají a brání svoji zemi dnes. Logicky ale většina exponátů je přece jen historického charakteru, jelikož nejmodernější letouny podléhají přísnému utajení a v muzeu se nevyskytují.

Pro nás jsou důležité tyto stroje:

Stíhací letouny Avia S.199 a Spitfire Mk IX. Nebudu už kdoví pokolikáté popisovat, jakou vděčnost dodnes Izraelci pociťují za tyto mašiny, bez jejichž dodání by nově ustavený Stát Izrael v roce 1948 možná nedokázal uhájit svou nezávislost proti přesile armád arabských států. Avia S-199 známá též pod přezdívkou „Mezek“ tak jí hovorově říkali i izraelští piloti, jinak se nazývala Sakin, což znamená nůž. Konstrukčně se jednalo o německý Messerschmitt Bf 109G s nepříliš vhodným motorem Jumo 211F. ČSR prodala Izraeli celkem 25 kusů, z nichž jeden byl ztracen během přepravy. Zbývající sloužily u 101. tajeset a připsaly si šest sestřelených nepřátel. Poslední bojové nasazení nejslavnější nacistické stíhačky tak historickou ironií osudu prodělala její československá verze a v kokpitech seděli Židé, mezi nimi pozdější izraelský prezident Ezer Weizman. Na Palbě o nich máme od HansS skvělou práci.

xxxxx
Zde je Avia S-199 a výkladový panel k ní.

Jako další akvizic z Československa lze uvést 59 letuschopných a 2 uzemněné stroje Spitfire Mk IX. Jakmile došli do Izraele, piloti je rychle a hodně rádi vyměnili za neoblíbené Avie. Na Spitfirech potom jednou provždy rozhodli otázku, kdo bude pánem na nebi nad Izraelem.

xxxxx
Spitfire Mk IX a výkladový panel k tomuto stroji.

Z novějších typů lze uvést mj. rozsáhlou sbírku různých verzí F-4 Phantom II a A-4 Skyhawk.

Zajímavá část expozice je vše kolem letounů Kfir. Jde zcela jistě o nejznámějším letadlo vyráběným v Izraeli. Je to tak nějak řečeno klon francouzského typu Mirage 5 poháněný americkým motorem General Electric J79. Izrael tak vlastně reagoval na zastavení dodávek náhradních dílů z Francie po šestidenní válce v červnu 1967. Demonstrátorem typu Kfir byl dvoumístný stroj jménem Technolog - objevuje se i název Kfir-TC1. Vznikl instalací amerického motoru J79-J1E do Mirage III BJ. V zadním kokpitu se nalézaly měřicí přístroje. Letoun poprvé vzlétl 21. září 1970 a pilotovalo ho izraelské letecké eso Dani Šapira, jeden z pilotů prošlých pilotními kursy u nás v Československu. Mašina překonala všechna očekávání, zejména po stránce manévrovacích schopností.

xxxxx

Zde je ten pilot. První obrázek je jeho fotka z roku 1948, druhá ho ukazuje už jako starého pána. Dani Šapiro je člověk s talentem od Boha, jde li o pilotáž čehokoliv. Mimo jiné testoval i ukořistěné stroje sovětského původu, tak jedna lahůdka:

xxxxx
Letoun MiG 21, přeběhlík z Iráku.

Nyní tento stroj patří mezi nejvzácnější exponáty. 16. srpna 1966 přistál v Izraeli irácký pilot Monir Radfa. Přesné okolnosti, které předcházely této akci, dosud nejsou zcela jasné, ale jistě nešlo o nějaký impulzivní útěk, nýbrž o dlouho a pečlivě plánovanou operaci. O zapojení tajných služeb ostatně vypovídá i nové trupové číslo.


Zde je moje fotografie tohoto přeběhlého MiG-u

A nyní se podíváme na Izraelskou leteckou celebritu v cizích službách. Kfir koupila do své výzbroje Srí Lanka, Ekvádor a Kolumbie. Ale kvality této stíhačky zaujaly i ozbrojené síly USA. Americké námořnictvo a námořní pěchota si pronajaly celkem 25 kusů verze Kfir-C1, které pod názvem F-21A Lion sloužily jako stroje napodobující protivníka při výcviku vzdušného boje. V roce 1989 se vrátily do Izraele a byly nahrazeny letouny F-5E a F-16N. Celkově bylo vyrobeno více než 220 kusů těchto strojů.



Tento krasavec stojí přímo u vstupu do muzea. Je to letoun Kfir C-7. Na zemi leží možná protizemní výzbroj a je vyzbrojen PL raketami Sidewinder.

V roce 1980 zahájila firma IAI vývoj lehkého víceúčelového bojového letadla, které by mohlo nahradit typ Kfir. Stroj nazvaný Lavi připomínal křížence typů Mirage/Kfir a F-16. První prototyp vzlétl 31. prosince 1986, ale roku 1987 byl projekt zastaven. Kromě finančních potíží k tomu přispěl tlak od USA, aby Izrael koupil letadla F-16, což se nakonec i stalo. Byly vyrobeny tři prototypy tohoto letadla.

Hatzerim ovšem neuchovává jen letadla s Davidovými hvězdami, ale rovněž poměrně širokou škálu prostředků pro ničení vzdušných cílů a pozemních radiolokátorů. A pochopitelně nemůže chybět rozsáhlá kolekce letecké i protiletadlové techniky arabských států, která byla buď získána coby válečná kořist, nebo byla „přivezena“ dezertéry.

Je zde i něco, co má šmrnc. Dne 9. září 1969 se izraelská úderná skupina vylodila u Al-Hafáír a poté 9 hodin ničila egyptská vojenská zařízení. V odvetu zaútočili Egypťané velkým množstvím letadel na izraelské pozice. Útok byl odražen a navíc byla Izraelci zjištěna pozice sovětského výkonného a velmi utajovaného radaru P-12.

Následně rozvědka a hloubkový průzkum IDF tvrdě pracovaly a dne 25. prosince podniklo navíc izraelské letectvo rozsáhlou operaci, při níž bylo zničeno 12 baterií SAM-2 a izraelské zvláštní jednotky při operaci Kuře 35 na ostrově Rás Ghaleb demontovaly a odvezly do Izraele moderní sovětský radar P-12 pro sledování nízkoletících cílů. Radarový systém P-12 ukořistil Izrael i během operace Kohout 53.

Ten první únos ale stojí za pár slov. z 26. na 27. prosince roku 1969 přiletělo komando výsadkářů vrtulníkem, který se nízko nad zemí vyhnul odhalení radarem, postřílelo stráže a svářečkami zavařilo vstupní dveře a další u jednotlivých pracovišť. Ve 2.00 dne 27. prosince již výsadkáři rozebrali části radarové stanice, které připravili k přesunu do Izraele, a přivolali dva vrtulníky CH-53 z protější strany Rudého moře. Jeden z nich přenášel komunikační karavan a radarovou anténu, zatímco druhý přenášel těžší, téměř čtyřtunový radar. Oba stroje úspěšně odletěly na izraelské území. Izraelci poté mohli testovat způsoby, jak tento radar nejúčinněji oblbnout a zároveň zpravodajsky vytěžit zajatou posádku.



Zde je vzácný kousek. Osobně se přiznám, že jsem ho záměrně hledal. Zlé jazyky tvrdí, že když se o jeho ztrátě - v plně funkčním stavu -dověděl egyptský prezident Násir, utrpěl infarkt, kterému podlehl. Je to ale blbost.

Tento kousek je ten mrzce zcizený při operaci Kohout 53, ten první byl stabilní verze. ČSLA těchto radarů dovezla postupně 93 souprav. Tento přístroj se stal základem pro radar P-18, a ten byl ve výzbroji naší armády ještě v devadesátých letech.

Sekce radiolokátorů je také velmi zajímavá. Vybral jsem čtyři kusy.

xxxxx
Na prvním snímku je radiolokátor- takový hodně veliký. Ani netuším co to je zač. Na druhém snímku je taková rarita - jde o optický dálkoměr.

xxxxx

První snímek je zajímavý - znáte ho z mé práce o izraelské protiraketové obraně. Jde o radar od protiletadlového a protiraketového systému HAWK, typ MIM-23. Druhý potom je radar SNR-125 pro řízení palby a navádění střel systému S-125 NĚVA sovětského původu.

Vedle venkovních expozic se v muzeu nalézá také pavilon nabízející mnoho dalších exponátů z dějin Chel Ha’Avir, např. zbraně, výstroj, fotografie a diorámy. Mezi nimi je také zobrazení známého „prvního útoku“ čtyř stíhačů Avia S-199, jež dne 29. května 1948 doslova v poslední chvíli zastavily egyptské síly nedaleko Tel Avivu.

V další sekci jsou vrtulníky:

xxxxx
Zde je malá ukázka. Jsou to vrtulníky amerického původu a mezi nimi je zaparkována krásná mašina- hydroplán PBY Catalina. Na druhém snímku jsou těžké vrtulníky.

Je zde i velká a to hodně velká kolekce pozemní techniky. Já jsem vybral jen pár fotografií, kde je ukázáno něco málo z hlavňových a raketových prostředků protiletadlové obrany a to jak z výzbroje IDF tak něco málo i z kořistních prostředků.

xxxxx

Odpalovací zařízení PL raket HAWK na podvozku OT M-113

xxxxx

Zde je zase něco pro milovníky kolopásů - fešácký Halftrack s protiletadlovou výzbrojí a OT-M-113 s rychlopalným rotačním kanonem VULCAN

xxxxx

Malorážové PL kulomety a nějaký typ samohybného PL raketového prostředku.

Atraktivitu muzea zvyšuje i Boeing 707, jenž se zúčastnil slavné protiteroristické záchranné operace v ugandském Entebe a ve kterém se dnes promítají filmy o minulosti i současnosti izraelských vzdušných sil.



Zde je to letadlo. Byl jsem i uvnitř a byla to tak trochu komedie. Přišel ke mně vojáček, byl to Falaš, a když jsem mu pomocí pasu vysvětlil, že jsem z České republiky, začal na mě drmolit, kdo ví co. Když pochopil, že se nedomluvíme, objal mě, čímž mě překvapil a několikrát opakoval anglicky, že moc děkuje. Ještě dnes mě to rozechvěje, když si na to vzpomenu.

Psal jsem, muzea techniky moc rád nemám, a že vždy se stane, že nemalá část těchto muzeí vypadá jako šrotiště.

xxxxx

Zde je to evidentně Šilka a na druhém obrázku je to podvozek tanku Sherman a na něm nějaká záhada.

xxxxx

Tady by to mohl být BTR-50 sovětského původu a na něm nějaká PL nástavba. To druhé je něco, co ani netuším, co by mohlo být.

xxxxx

A zde by to měl být klasický sovětský obrněný transportér, druhý snímek je vrak nákladního automobilu s PL dvojčetem.

Zde jste tedy viděli takovou část muzea. Plno techniky v různém stavu, polovina bez označení, podhuštěné pneumatiky, koroze. Myslím si, že tak 30% muzea vypadá takto a ještě hůře. Na druhou stranu je to také úžasný pohled. Mě se to líbilo moc. Taková jako archeologie

Jako poslední část muzea, kterou jsem viděl je expozice trosek sestřelené nepřátelské techniky

xxxxx

Zde například ocasní část syrského MiG-u 21 sestřeleného nad Golanami a rocky něčeho z Války za Nezávislost.

xxxxx

Trosky z války na Sinajském poloostrově a to druhé je pro Izraelce něco jako připomínka těžkých, ale významných dob. Je to malá část trosek egyptské Dakoty, kterou střelil na Tel Avivem Modi Alon v době Války za nezávislost.

No a tím bych to povídání o návštěvě muzea leteckých vzdušných sil Státu Izrael v Hatzerimu. Stálo to za návštěvu a pokud někdy v Izraeli budete, zkuste se tam podívat.

Kapitola pátá: Noční procházka Belémem a konec zájezdu.

Betlém je město, které ukazuje několik různých tváří. Je dnes převážně muslimské, ale má stále významnou křesťanskou populaci, která ale početně stále klesá. V posledních letech se palestinská samospráva snaží odchodu křesťanů čelit, protože jejich odchod ji nestaví do dobrého světla navíc tyto křesťany – mnoho z nich je ze starobylých rodů a mají ve městě významná společenská a správní postavení - potřebuje. Pravda je, že mezi křesťany a muslimy v Betlémě, a nejen zde panují jak na území Státu Izrael i na palestinských územích korektní vztahy. K rozhodnutí křesťanů emigrovat přispívá hlavně špatná ekonomická situace a malé možnosti na vzdělávání. Křesťané také mohou snáze emigrovat do západních křesťanských zemí než muslimové.

Starý zákon též říká, že Betlém je rodištěm izraelského krále Davida, proto se Betlém označoval jako Davidovo město. Další název pro Betlém je Efrataa Starý zákon také zmiňuje, že v blízkosti města zemřela Jákobova manželka Ráchel.

Ovšem podle Evangelií se zde narodil Ježíš Kristus. Herodes Veliký poté nařídil, aby ve městě byli zabiti všichni chlapci mladší dvou let. Ježíšovi rodiče Marie a Josef kvůli tomu uprchli se svým mládětem Egypta, zpátky do Izraele se vrátili krátce po Herodově smrti. Ale své mládí Ježíš prožil již v Nazaretu. Nebudeme probírat celou genezi Ježíšova života, i když by to bylo zcela jistě zajímavé. Nejsem křesťan, vlastně asi nejsem příslušník žádného náboženství, ale mám k víře hlubokou úctu. Po mých návštěvách ve svaté zemi tato úcta navíc získat nový rozměr. Ono stát u chrámu božího hrobu, u domu kde Jěžíš žil v Tiberias, to je něco, co člověka musí zasáhnout.

Ale šupky dupky zpátky do města

Během povstání Bar Kochby v letech 132 našeho letopočtu až 135 našeho letopočtu bylo město zpustošeno. NO nic podíváme se na toto povstání blíže.
Na rozdíl od první židovské války, o které máme díky svědectví Iosepha Flavia dostatek informací, existuje k druhému židovskému povstání podstatně méně pramenů, takže mnohé okolnosti povstání nejsou známy. Důležitým pramenem jsou zejména zápisy Cassia Diona o římských dějinách a archeologické nálezy v jeskyních v okolí Mrtvého moře, obzvláště ve Vádí Murabba'at, kde se židovští povstalci v poslední zoufalé fázi ukryli a zanechali po sobě kromě běžných nástrojů také mince které sami razili a množství hebrejských, aramejských a řeckých rukopisů včetně Bar Kochbovi vlastnoruční dopisy.


Busta římského politika a historika Cassia Diona

Příčiny povstání nejsou zcela jasné, jednou z nich byl zřejmě plán císaře Hadriána na přebudování zničeného Jeruzaléma v pohanské město Aelia Capitolina, ve kterém měl na místě zničeného chrámu stát Jovův chrám. Hadrián navíc zakázal Židům obřízku.

Hadrián následně zakázal Židům jejich náboženství, popravoval jejich učence a zakázal vlastnit a užívat Tóru. Mnozí Židé byli odvedeni do otroctví. Na místě Jeruzaléma nechal postavit zmíněné římské město Aelia Capitolina, do kterého byl Židům vstup zakázán a ve kterém byl vybudován chrám se dvěma sochami, jednou Jovovou, druhou vlastní, Hadriánovou. Judeu přejmenoval podle dávných Pelištejců na Palestinu, aby zahladil i sebemenší památku na židovské osídlení. Veškeré naděje, že Židé obnoví svůj stát, tak na dlouhá staletí vzaly za své.

Do čela povstání se postavil Šimon bar Kozeba, který díky podpoře rabína Akivy získal podporu židovských předáků. S vůdcem povstání byly spojovány mesiášské představy a bylo mu dáno nové přízvisko bar Kochba, což znamená „Syn hvězdy“. Mesiášské představy na jednu stranu přinesly velké sepětí povstalců a jejich houževnatý odpor, na druhou stranu však byly důvodem, proč se do něj křesťané odmítli zapojit.

Zprvu byli Židé velmi úspěšní – podařilo se jim dobýt Jeruzalém a velkou část území Judska. O závažnosti povstání hovoří i to, že k jeho potlačení vyslal císař Hadrián vojevůdce Sexta Julia Severa. Bar Kochbovu vzpouru, která si podle Diona Cassia vyžádala životy půl milionu Židů (nepočítaje ty, kteří byli prodáni do otroctví či zemřeli hladem), porazili Římané až po třech letech s nasazením téměř dvanácti legií a mnoha pomocných sil včetně námořnictva. Ztráty Římanů byly tak těžké, že v jedné bitvě byla jedna legie včetně pomocných sborů naprosto zničena. Císař Hadrián dokonce ve své zprávě senátu vynechal obvyklou větu „Jsem zdráv a vojsko je v pořádku.“


Aby se povstalci odřízli od toho, proti čemu bojoval, razili si vlastní mince. Zde jednu z nich vidíte.

Bar Kochba nalezl útočiště v pevnosti Bejtar, kam se stáhl po ztrátě Jeruzaléma. Podle Eusebia byl pád pevnosti způsoben dlouhotrvajícím obležením a nedostatkem jídla.
Pro Židy byl pád Bejtaru katastrofou srovnatelnou s pádem Chrámu. Ze zpráv vyplývá, že obléhání Betaru bylo dlouhé a těžké a že k jeho pádu přispěly neshody mezi Bar Kochbou a jeho muži. Talmud traduje, že z obleženého Betaru nikdo neunikl. Zbytky tohoto města a pevnosti jsou identifikovány v Chirbet al-Jehúd uvnitř současné palestinské obce Battir, 7 km jihozápadně od Jeruzaléma.

Betlém sám byl obležen a obránci odrazili dva útoky. Nakonec Římané prorazili hrabu a vnikli do Města. Jenže v bojích uvízli a nakonec to vyřešili stejně jako v Safedu tak, že vylezli po skupinách na střechy domů a potom po nich přebíhali za záda obránců a tak je porazili.

Tím na dlouhý čas Židé na Betlém ztratili jakýkoliv vliv. Křesťané sice upadli v nemilost, ale zásadní represálie se jim vyhnuly.

Samotní Římané aby utlumili sílu Ježíšova místa narození nad jeskyněmi kde se narodil vybudovali svatyni zasvěcenou bohu Adónovi. Po rozpadu římského impéria a vzniku východořímské říše toto území připadlo právě jí. Nakonec zde císařovna Hlena Konstaninopolská známá také jako Svatá Helena postavit vůbec první křesťanský kostel – chrám Narození Páně.


Byzantská mince s vyobrazením Svaté Heleny

V průběhu samaritánské revolty v roce 529 byl kostel vypálen a rozvalen, brzy na to byl ale obnoven na popud byzantského císaře Justiniána I. V roce 614 dobyli Betlém Peršané, chrám Narození Páně však nechali netknutý.

Krátce poté, co byl v roce 637 Jeruzalém dobyt muslimskými vojsky, navštívil Betlém chalífa Umar ibn al-Chattáb a přislíbil, že chrám bude moci nadále sloužit křesťanům což bylo celá dlouhá staletí dodržováno. Koneckonců pro islám je Ježíš jedním z ceněných proroků.

V roce 1099 dobyla Betlém křižácká vojska, na Vánoce roku 1100 zde byl BalduinI . korunován prvním králem Jeruzalémského království. V této době začal Betlém vzkvétat hlavně díky velkému množství křesťanských poutníků. Betlém byl znovu dobyt muslimy pod vedením Saladina v roce 1187 a křesťanští duchovní byli donuceni odejít ale o 5 let později se jich část mohla vrátit. Betlém se nakrátko vrátil pod křesťanskou vládu v letech 1229 až 1244. Po nástupu sultána Bajbarse v roce 1260 muslimská tolerance vůči křesťanům značně opadla, křesťanský klérus byl opět donucen opustit město a v roce 1263 byly zničeny betlémské hradby.

Od roku 1517 do konce 1. světové války městu vládli Osmané, s přestávkou v letech 1831 až 1841, kdy zde panoval egyptský vojevůdce Muhammad Alí. Po první světové válce byl Betlém začleněn do Britského mandátu Palestina.

Po druhé světové válce měl Betlém na základě plánu OSN na rozdělení Palestiny připadnout do jeruzalémské zóny pod mezinárodní správou. V důsledku vypuknutí izraelské války za nezávislost dobyla Betlém jordánská armáda a stáhlo se sem množství arabských uprchlíků z oblastí obsazených Izraelem. Tento příliv uprchlíků natrvalo změnil demografickou strukturu města, křesťané ztratili většinu na úkor muslimů. Jordánsko udrželo kontrolu nad městem až do Šestidenní války v roce 1967, kdy bylo spolu s celým Západním břehem Jordánu obsazeno Izraelem.

Betlém byl poté jedním z míst ozbrojených střetů mezi Izraelci a Palestinci. V květnu roku 2002 se při vpádu izraelských sil zabarikádovalo v chrámu Narození Páně přibližně 180 Palestinců. Po několikatýdenním obléhání a devíti obětech na palestinské straně byli zbývající povstalci propuštěni. Izraelská armáda v chrámu posléze našla 40 výbušných zařízení.

Většina vjezdů do města je dnes pod kontrolou izraelské armády, pohyb obyvatelů Betléma do blízkého Jeruzaléma a okolí je omezován bezpečnostní bariérou a propustkami. Od začátku druhé intifády v roce 2000 je získání takovéto propustky velice obtížné. Tato opatření mají pro Betlém negativní ekonomické i sociální dopady.

Na a jak to bylo s naší noční procházkou k tomuto chrámu? Po příjezdu na hotel jsme dostali večeři – dobrou večeři. Já si dal nějaké kuřecí maso s kari omáčkou, k tomu jako přílohu rýži, těstoviny a opékané brambory, obloženou placku co jsem si sám obložil a děsně sladký dezert.

Potom byla hodinu pauza na balení a následoval poslední výpad tohoto zájezdu. Šli jsme nočním Betlémem. Bylo už po 20 hodině večer a byla všude krásná tma. Kudy jsem šli, bych už nedal dohromady. Bylo to doprava, rovně, doprava, nahoru, doleva, dolů a tak pořád dokola. A najednou nevelké náměstí a v jeho čele nenápadná stavba. Byl to ten Chrám narození páně. Bohužel už zavřený a tedy nepřístupný, ale za ti procházku to stálo. Koneckonců jsme stáli pár metrů od místa, kde se narodil Ježíš Kristus.


Fotil jsem celou cestu, ale podařila se mi jedna jediná fotka, zde ji máte. Rozhodl jsem se, že stejně do Izraele pojedu a že to nějak sfouknu, abych se podíval i dovnitř, protože tu jeskyni kde se Ježíšek narodil a dýchala na něj zvířata, jak je známe z vánočních Betlémů pod našimi stromečky, v kostelech, či náměstích, prostě vidět musím.

Po tomto následovalo něco úplně jiného. Došlo k nákupu, na což ženy co s námi cestovaly, čekaly celý zájezd. No a chlapi taky.

Šéf zájezdu nás vzal do křesťanského obchodu se vším možným. Díky dobrým vztahům, které náš šéf a majitelé obchodu, kteří patří k velmi rozvětvení významné rodině, která v Betlémě sídlí od 12. století, jsme na vše, co koupíme měli automaticky slevu 50%.

A tak se nakoupila kosmetika od Mrtvého moře, krásné šátky, pro mládež ty divný hadry co se u nás nosí kolem krku a místní je nosí na hlavách a další věci. Mimo jiné jsem koupil malý Betlém vyřezávaný z olivového dřeva – tyto řezbářské dílny jsou součásti obchodu. Ono mít na stole na Štědrý den betlém vyrobený v Betlémě, arabským křesťanem ze dřeva, které vyrostlo ve Svaté zemi, to není jen tak něco.

Na to, že bylo skoro 22 hodin, to tam žilo, to by jeden nevěřil. Po nákupu jsme se opět cestou rovně, doleva, rovně, doprava, rovně, doprava, nahoru, doleva, dolů a tak pořád dokola, dorazili na hotel. Po cestě jsem ještě koupil dvě granátová jablka, každé těžké asi třičtvrtě kila. Pozorovatel Signalista je má ráda a tak jsem věděl, že ji to nadchne.

A šlo se na dvě hodiny do betle. Potom budíček, lehká jakoby snídaně – já snědl pět sušenek a vypil hrnek čaje - a začala nakládka autobusu na cestu na letiště Ben Guriona, které se nachází asi 15 kilometrů jihovýchodně od Tel Avivu. Zde jsme podstoupili klasickou předletovou proceduru, včetně výslechů kdo mi balil kufr a podobné. Potom jsme se napáskovali do mašiny a v po desáté dopoledne jsme přistáli na Ruzyni.


A jde se na start: směr domů…….

Po odbavení nás autobus hodil na hlavní nádraží a shodou okolností nám za dvacet minut jel rychlík do Olomouce. Naše snacha nás čekala u vlaku v Olomouci a hodila nás domů, kde jsme se jen osprchli a já osobně jsem odumřel na 13 hodin.

Bylo to naprostý drso, ale byl to super týden a já dnes mohu napsat, že už mám za sebou druhý takový týden ze září tohoto roku. A tu jeskyni kde se Ježíšek narodil, jsem na vlastní oči viděl. A plánuji si další takový divoký týden i na příští rok.

ZÁVĚR.

Máte za sebou přečtení celkově šesti rozsáhlých reportáží o mé - Pátračově cestě do Státu Izrael. Byl jsem součástí zájezdu, který tvořila skupina prima lidí, se kterými byla zábava, příjemné povídání o historii, náboženství, politickém vývoji a dalších věcech, které takovou cestu vždy doprovází. Koneckonců jsme byli tématický zájezd po vojenské historii Izraele a v té zemi kde se protínají tři nejvýznamnější světová monoteistická náboženství a dějiny dlouhé tisíce a tisíce let to ani jinak nejde.

Na naše kolegy ze zájezdu rádi vzpomínáme, zde píšu i za svoji paní, která byla na této cestě se mnou. I když už jsem je neviděl a asi ani neuvidím, možná někdy. Já bych rád. Bylo to prima.

Díky této cestě moje poznatky o této zemi získali jiný rozměr. Osobní zkušenost je nenahraditelná a velmi rychle se to projevilo v přednáškách i pracích, kterých jsem autorem.

Z druhé cesty vzniknou také reportáže. Ale jen dvě, jelikož většinu míst jsem navštívil při první cestě a tak budu psát jen o tom, co bylo nové, abych se neopakoval.

Tuto reportáž pošlu jak svému zájezdu z roku 2015 tak tomu letošnímu, jelikož jsem tomu letošnímu poslal i loňské. Prvnímu zájezdu pošlu i nové věci, aby viděli, kde jsme byli a co mohou vidět třeba někdy v budoucím čase.

Až zpracuji druhý zájezd, dám sem samostatný post, kde se pokusím popsat své dojmy, své manželky a obou mých dětí. Jak na ně a na mě ta země působila, kde vidím problémy a kde klady. Jak se tam žije z pohledu návštěvníka, jak je to s bezpečností a další problematiku.

Vám kolegové Palbáci děkuji za velkou trpělivost, co jste s touto sadou reportáží doposud měli.