Sedmidenní válka, RČS 1919. Část 4.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Sedmidenní válka, RČS 1919. Část 4.

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek
Sedmidenní válka, RČS 1919

Část 4. "Útok na Karvinnou"


Úspěch dosažený skupinou mjr. Bláhy dne 23. ledna 1919, završený večerním obsazením bohumínského nádraží však v celkovém denním postupu, tak jak jej Velitelství čs. operujících vojsk na Těšínsku plánovalo (dále jen "čs. velitelství"), tvořil pouze jeho dílčí část. V tomto kontextu je tedy na místě, abych z čs. pohledu nastínil i další aspekty prvního operačního dne sedmidenní války.

Kromě, již v předcházející části zmíněných jednotek obsazujících Bohumínsko, vyrazila dle Šnejdárkova rozkazu v 13:00 hod. do útoku rovněž skupina pod vedením mjr. Vlasáka s jasně stanoveným cílem, dobýt a obsadit karvinnskou uhelnou oblast. Současně s oběma skupinami pak z jihovýchodu, ze slovenského území od Čatce, vyrazily dva prapory 35. stř. pl. italských legií (rotm. Aujeský) směrem na Jablůnkovský průsmyk. Účelem tohoto výpadu italských legionářů ze Slovenska na Těšínsko, pak nebylo nic jiného než odlehčit čs. jednotkám na hlavním útočném směru a pokud možno rozštěpit polské obranné síly. V této souvislosti se může na mysl vkrádat určitý stín pochybnosti zda-li vůbec mělo čs. velení v oné době dostatek relevantních informací o počtu a kvalitě nepřátelských jednotek. Neboť a jak se ostatně později dozvíme, příliv dalších a dalších čs. jednotek na těšínské bojiště po celou dobu války neustával. V samém důsledku si tak RČS nad nepřítelem stále udržovala velmi solidní početní převahu. Nicméně to opět poněkud předbíhám a tak pojďme zpět ke Karvinné.

Jakožto u Bohumína i současná podoba Karviné se od té tehdejší, dost podstatně liší. Zcela původní, dnes již neexistující Karvinná, padla již před mnoha lety za oběť stále se rozšiřující těžbě uhlí. Když nedaleko se nacházející Fryštát, Darkov, Ráj a jiné méně významné obce, byly „moderní“ Karvinou absorbovány již na konci čtyřicátých let 20. století (pro zvýraznění této skutečnosti píši v textu Karvinnou se dvěma n). Napříč celou karvinnskou oblastí, opírající se o severní okraj beskydského předhůří, se v poměrně mělkém údolí vine řeka Olše, tvořící jak tehdy tak dnes, prakticky jedinou přírodní překážku. Na rozdíl od „německého“ Bohumína, byla Karvinná a de facto i její blízké okolí zcela v područí polské populace. Češi respektive Čechoslováci, zde pak tvořili národnost zcela minoritní 1).

1) Dle již několikrát zmiňovaného sčítání obyvatelstva z roku 1910, žilo v Karviné celkem 16 400 obyvatel. Z toho bylo 13 500 Poláků, 2 000 Němců a jen 900 Čechů. Ve Fryšátě byly jednotlivé národnosti zastoupeny v poměru 2 900 : 1 700 : 250. A opět se sluší poznamenat, že místní starousedlíci - Šlonzáci a Židé byli v rámci sčítání zahrnuti mezi Poláky a Němce.

Obrázek Obrázek

Nedaleko Jablůnkovského průsmyku se nacházející tunel (Kalchberg) a tehdejší česko - slovenská hranice.

Pro samotný útok na karvinnský uhelný revír vyčlenilo čs. velení z počátku čtyři prapory pod vedením již zmíněného mjr. Vlasáka. Které byly v pozdější fázi doplněny ještě dvojicí z Nového Bohumína nám již dobře známých jednotek mjr. Bláhy (III/21 stř. pl. a II/54 p. pl.). Jmenovitě se jednalo o prapory I a II/21 stř. pl. francouzských legiích, které se ještě v odpoledních hodinách 23. ledna nacházely v Moravské Ostravě. A dále pak I/93 p. pl. situovaný v Lazích a Orlovský prapor dobrovolníků z Orlové. Oba dva tyto prapory byly organizovány ve skupině stk. Kučery.

Oproti síle čtyř respektive šesti praporů mohl polský úsekový velitel pplk. Springwald postavit do pole cca 2 000 mužů, z nichž pouze I. prapor pluku Těšínské země (dále jen „těšínský prapor"), jedna jezdecká a dělostřelecká četa měla charakter řádného vojska. Zbytek tvořily 3 – 4 setniny milice a blíže neurčený počet vyzbrojených dobrovolníků, ve valné míře horníků. Polská obranná linie ve směru Fryštát, Doubrava, Karvinná se na severu opírala o kótu 284 Doubrava, pokračujíc přes jámu Eleonora (dobové označení pro důl) a doubravskou železniční stanici, jámy: Bettina, Jindřichova, Hoheneggerova, zakončená na jihu kótou 297 Lazov. Krátce před zahájením čs. útoku byly jednotlivé setniny hlavní obrané síly v podobě těšínského praporu pod vedením mjr. Topoliňskiho rozmístěny následovně:

- 2. setnina v Doubravě vč. předsunuté čety v Rychvaldě,

- 3. setnina v Karvinné,

- 1. setnina vč. kulometné a dělostřelecké čety zálohou ve Fryštátě.

Dle původního záměru čs. velitelství v Moravské Ostravě se ihned po příjezdu obou legionářských praporů do Orlové mělo dát do pohybu celé skupinové uskupení mjr. Vlasáka, přičemž čas příjezdu byl plánován na 16:30 hod.. Nicméně tak jak už to v životě bývá, plány jsou od toho, aby se měnily. S včasným příjezdem legionářů na bojiště to nebylo zas tak horké a tak vcelku přišla vhod iniciativa stk. Kučery. Kučera totiž v souladu s instrukcemi rozdělil své dva prapory do tří podskupin, s níže uvedenými úkoly:

- severní podskupina s 1. a 2. setninou Orlovského praporu, posílená jednou četou od 1/93 p. pl., pod vedením npor. Friče měla zaútočit ze směru od orlovského sirotčince na doubravské nádraží a po jeho zmocnění dále na jámy Eleonora a Betina,

- střední podskupina s 3. setninou Orlovského praporu, posílená 3/93 p. pl. a četou kulometů pod vedením kpt. v zál. Pavlíka měla obsadit jámy Františku a Hlubinu,

- jižní podskupina, po spojení s II/21 stř. pl. měli její dvě setniny I/93 p. pl. doprovázené kulometnou ½ setninou společně postupovat na samotnou Karvinnou a jámy Karel, Jan, Hohenegger, vč. karvinnského nádraží.

A přestože do plánovaného času příjezdu legionářů zbývalo ještě půl hodiny, pomalu nastávající soumrak pravděpodobně donutil setníka vyrazit už v 16:00 hod.. Jako vůbec první kontakt s nepřítelem tak navázala IX. asistenční setnina ze severní podskupiny v rámci postupu na doubravskou železniční stanici. Přestože se na nádraží nacházející četa 2. setniny těšínského praporu bránila zuby nehty, početní převaha útočníků ji na konec donutila ustoupit z nádraží k jámě Bettina, kde se četa posléze připojila ke zde na obraných pozicích vyčkávajícímu odřadu těšínkého praporu, skládající ho se z 1. setniny a části 2. setniny. S podporou kulometné čety a blíže neurčeného množství ozbrojených horníků se pak následně podařilo obráncům Bettiny postup Ćechoslováků zcela zastavit. Do té doby si boj o doubravskou železniční stanici vyžádal na polské straně 2 padlé, 4 raněné a 7 zajatých mužů. Na straně XI. asistenční setniny to byli jen 4 ranění.

Obrázek Obrázek

Jámy respektive doly Eleonora a Bettina.

Na rozdíl od jednotek na severním křídle, se vývoj situace v operační oblasti střední podskupiny vyvíjel nesrovnatelně lépe, přičemž ve 20:00 hod. byl denní plán splněn. Nicméně ani zde se to neobešlo bez menší komplikace. Obě setniny se daly na pochod, ve shodě se severní podskupinou, již v 16:00 hod.. Z počátku šlo vše bez větších komplikací, ovšem při míjení dělnické kolonie poblíž Jindřichovy jámy se obě jednotky dostaly pod rozháranou nepřátelskou palbu, vedenou z nedalekých domků. Avšak díky rychlé výpomoci jedné ze setnin jižní podskupiny npor. v zál. Ryšavého, se podařilo vzít kolonii do kleští a nepřátelský odpor během chvíle zlomit. Chvíli po té však nastávající noc, vystavila dalšímu čs. postupu na tomto úseku utrum.

Zatímco jednotky na severu a středu útočné sestavy již nějakou dobu bojovaly, jižní podskupina v Orlové stále vyčkávala příjezdu legionářských praporů. Ovšem už v 17:00 hod. došla Ryšavému trpělivost a se svými dvěma setninami vyrazil. Následně tak v krátké době padly do čs. rukou jámy Jindřich a Větrná. Mezitím ovšem konečně dosupěl na perón orlovského nádraží vlak s legionáři.

Z dnešního pohledu se může zdát historka o zdržení dvou legionářský praporů poněkud úsměvná, ovšem tehdy to zřejmě zas taková švanda nebyla. Ve skutečnosti se totiž opět jelo do války. A oč vlastně šlo?
Krátce po odjezdu z Moravské Ostravy dorazil totiž vlak s I a II/21 stř. pl. do Hrušova, kde po krátké zastávce začal s legionářským ešalonem, místní národně uvědomělý polský nádražní úředník, šíbovat z koleje na kolej. O tom, zda mu v jeho „bohulibé“ činnosti pomohla přestat přiložená hlaveň ke spánku, se můžeme dnes pouze domnívat, každopádně téměř hodinové zpoždění vojenského transportu, do značné míry ovlivnilo závěrečný účet prvního dne sedmidenní války.

V 17:30 hod. dorazily tedy konečně do Orlové dva transporty s legionářskými prapory, když jako první z vlakové soupravy sesedal II/21 stř. pl.. Již při svém příjezdu do místní železniční stanice se oba ešalony dostaly do řídkého postřelování polskými kulomety a tak na nějaké to otálení nebyl zrovna čas. Ihned po svém zformování zahájil druhý prapor postup podél železniční tratě ve směru na Doubravu s konečným cílem, karvinnské nádraží. Jednotlivé roty praporu pak byly v rámci pochodu situovány do tří útočných proudů, kdy na jih od tratě si razila cestu 6. rota, přímo po trati postupovala 7. rota a severní krytí bylo vloženou na bedra 5. roty. A právě pátá roty si toho dne ze všech legionářských jednotek zabojovala de facto nejvíce. Na severním okraji Orlové totiž „pátá“ vešla do styku s VI. asistenční setninou Orlovského praporu ze severní podskupiny. Společnými silami obou jednotek se následně podařil obchvat jámy Eleonora, hájené 2. setninou těšínského praporu, přičemž ve 20:00 hod. byla jáma obsazena. Tou dobu dlel I/21 stř. pl. stále v Orlové a přestože se s ním počítalo pro útok na samotnou Karvinnou, díky nastávající noci zde, kromě jedné čety, zůstal zálohou. Ona četa pak obsadila nedaleko na jihovýchodě ležící Lazy.

Jediným aktivním ohniskem odporu, tak stále zůstávala Bettina o jejíž obsazení se doposavad a stále marně pokoušela IX. asistenční setnina Orlovského praporu. Přesto i zde mělo být v krátké době rozhodnuto. Příchod VI. asistenční setniny s 5. rotou II/21 stř. pl. do blízkosti obraného perimetru Bettiny, totiž poměrně rázně změnil rozložení sil na bojišti. Obě dobrovolnické setniny vzápětí, takřka z chodu, v koordinaci ze severu od Eleonory útočící pátou legionářskou rotou, zaútočili čelně na Bettinu. A když do toho všeho začalo ještě „tvrdit muziku“ čs. doprovodné pěchotní dělo, není divu, že polští obránci zaveleli k ústupu. V 21:00 hod tak Bettina padla do čs. rukou, přičemž muži od 1. a 2. setniny těšínského praporu se stáhli do nedalekého lesíka, ležícího cca 800 m na východ od jámy. Nicméně i na tomto místě příchod nočních hodin udělal dalšímu vedení operací přítrž. Tou dobou se zbývající dvě roty II/21 stř. pl. nacházely již nějaký čas v Doubravě, která jim v nastávající mrazivé noci poskytla střechu nad hlavou 2).

2) Podoba počátečního období zimy 1918/1919 ani zdaleka nepřipomínala, že by se mělo jednat o nejchladnější měsíce roku. Charakter počasí ještě v první polovině první dekády ledna 1919 tak spíše připomínal předjaří. O nově rašící jehnědy tehdy nebyla zrovna nouze. Od 16. ledna však začal padat sníh a prudce se ochladilo. Sněhová pokrývka po té dosáhla místy až 0,75 cm, když noční mrazy několikrát atakovaly hranici minus 30 stupňů Celsia. V samém důsledku pak toto počasí mělo nemalý vliv na množství omrzlinami trpících vojáků.

Obrázek

Skupinu mjr. Bláhy ve složení legionářský III/21 stř. pl. a domácí II/54 p. pl., jsem naposledy zmínil v souvislosti s jejím nočním transportem po trati č. 259a z Nového Bohumína do Petrovic, kde jak již bylo ostatně řečeno, měla utvořit severní krytí jednotek mjr. Vlasáka. Ovšem ani v Petrovicích se mužům obou praporů nedostalo zaslouženého odpočinku, neboť odtud pokračovali dále do Fryštátu. Čs. velitelství totiž s Bláhovo skupinou počítalo pro konečný útok na Karvinnou a to ze severovýchodního směru.
Nicméně, na tomto místě je nutné zmínit ještě jednu čs. akci, která se odehrála v pozdějších večerních hodinách dne 23. ledna. Přestože se jednalo o podnik se znaky jisté partyzánštiny, mající na později vedené bojové operace vliv minimální, svým způsobem vypovídal o tehdejším bojovém nadšení čs. dobrovolnických jednotek a iniciativě jejich velitelů.

Tuto akci měla na svědomí III. asistenční setnina, jenž doposud dlela posádkou v Suché. Ačkoliv čs. velitelství se setninou pro jakékoliv vedení bojových akcí v tyto dny nepočítalo, velitel „třetí asistenční“ npor. Bayer byl zcela evidentně jiného názoru. Nedaleko v Horní Suché, stále se nacházející hlídku 5. setniny těšínského praporu zesílenou oddílem milice vzali tedy čs. dobrovolníci útokem, přičemž obec ve večerních hodinách obsadili. Do čs. zajetí tak putovalo 14 mužů a 2 důstojníci. V rámci přestřelky u místního nádraží padl jeden příslušník dobrovolnické setniny. Zbytky ustoupivších Poláků se po té zachytili v tehdejším Albersdorfu, nynějších Albrechticích. Následkem tohoto poněkud svévolného jednání velitele třetí asistenční, pak nevědomky došlo k zajištění jižního boku hlavního čs. uskupení, táhnoucího příštího dne na Karvinnou. Pro danou dobu je pak příznačné, že o tomto nemělo čs. velitelství vč. skupinového velitele mjr. Vlasáka ani tucha 3).

3) Mimo asistenčních setnin organizovaných v rámci Bohumínského a Orlovského praporu, zasáhli do bojů sedmidenní války, tu více tu méně, i jiné asistenční a dobrovolnické oddíly. V příloze této části je uveden stručný popis dvou z nich.


Obrázek

Pro dané období je více než příznačné, že se to samými skupinami a podskupinami jen hemží. Výstavba pravidelné čs. armády však byla takřka na samém počátku a tak se nelze této skutečnosti ani moc divit. Na fotografii pózuje čs. "hlavní" skupinový velitel mjr. Vlasák.

Vůči množícímu se počtu zpráv o úspěšném postupu čs. jednotek ve večerních hodinách 23. ledna, nemohlo být Oblastní vojenské velitelství v Těšíně samozřejmě zcela imunní. A tak s ohledem na sílu vlastních jednotek učinilo jediný možný správný krok a nařídilo úsekovému veliteli mjr. Springwaldovi ústup do oblasti Kačice - Pohvizdov. Polský major však nechtěl dát svoji kůži zadarmo a veliteli těšínského praporu rozkázal ustoupit pouze do prostoru Ráj – Pohvizdov. Kousek od Ráje mělo jediné polské dělostřelectvo v oblasti (½ baterie respektive jedna četa) pod ochranou jezdecké čety zaujmout pozici, vhodnou pro postřelování karvinnského nádraží a přístupových cest od Fryštátu. Bohužel pro Poláky, se však v oblasti již objevily čelní hlídky skupiny mjr. Bláhy a tak veliteli těšínského praporu mjr. Topolińskimu nezbylo nic jiného, než ustoupit přes Stonavu do Pohvizdova. V průběhu následujícího dne pak došlo na základě rozkazu polského úsekového velitelství, nacházejícího se toho času v Louce, k vystřídání praporu ½ praporem III. Wadovického p. pl.. Nyní však pojďme zpět do ranních hodin dne 24. ledna, kdy se čs. jednotky, až na jednu výjimku, daly opět do pohybu a kdy jejich velitelé, neměli o vyklizení pozic Poláky sebemenšího tušení.

Onu výjimku představovali muži ze dvou praporů skupinového velitele Bláhy, kteří po sesednutí ve Fryštátě pokračovali mrazivým ránem již po svých. Ke svému cíli, karvinnskému nádraží, pochodovaly oba prapory odděleně, kdy II/21 stř. pl. si to hezky "štrádoval" po silnici ve směru přes Nové Město, kdežto II/ 54 p. pl. přímo po železniční trati. Postup obou jednotek byl tak koordinován, aby těsně po rozbřesku, mohli společnými silami zaútočit na karvinnské nádraží ze severovýchodu.

Nad ránem toho dne, vyrazili rovněž ze svého nocoviště v Doubravě také muži od II/21 stř. pl., jimž připadla úloha zaútočit na Karvinnou ze západu. O něco jižněji, jim pak byl v patách I/21 stř. pl., pochodující po elektrifikované dráze z Orlové přes Solcu. K zajištění jižního křídla postupující jednotky ze směru od Horní Suché, vyčlenil prapor jednu rotu s četou kulometů. Nicméně mi již víme, že díky iniciativě třetí asistenční, to bylo vcelku zbytečné. Každopádně v 6:00 hod. byli muži mjr. Bláhy na výchozích pozicích a po krátkém a jednoznačném boji s polskou milicí, karvinnskou železniční stanici obsadili. Přibližně ve stejnou dobu vzala skupina mjr. Vlasáka útokem samotnou Karvinnou, bráněnou rovněž nepočetnou milicí. V 11:00 hod. bylo dokonáno, ovšem i tak si obsazení města vyžádalo dva padlé z II/21 stř. pl., o polských ztrátách bohužel čs. záznamy mlčí. V průběhu postupujícího dne a bez větších komplikací padly do čs. moci i okolní jámy, přičemž tak skončil druhý den sedmidenní války. Skupina mjr. Bláhy odjela ještě téhož dne k zaslouženému odpočinku do Fryštátu, I/21 stř. pl. se na krátko ubytoval v Solce a II/21 stř. pl. zůstal v Karvinné. V průběhu bojů o karvinnskou uhelnou oblast, ve dnech 23. -24. ledna 1919, utrpěla čs. strana celkové ztráty ve výši 7 padlých a 16 raněných, polské ztráty jsou neznámé 4).

4) 21. stř. pl. 3 padlé a 4 raněné, I/93 p. pl. 3 padlé a 4 raněné, Orlovský prapor 8 raněných z toho 3 těžce a III. asistenční setnina 1 padlého.

Obrázek Obrázek

Karvinnská železniční stanice s budovou nádraží a nedaleký pešunk.

Přestože došlo oproti původnímu plánu k menšímu zdržení, čs. velitelství v Moravské Ostravě mohlo být s dosavadním vývojem situace vcelku spokojeno. Před další metou, však bylo nutné jednotky nechat odpočinout a přeskupit, neboť cílem měl být samotný Těšín.

Příloha:

Asistenční setniny a jiné dobrovolnické formace účastnící se sedmidenní války

III. asistenční setnina vznikla počátkem listopadu 1918 v Suché z místních a Šumbereckých rodáků. Z počátku pod vedením npor. Štúra později npor. Bayera vykonávala strážní službu směřující proti Poláky obsazené Horní Suché. V rámci výše popsané akce, ve dnech obsazování karvinnského uhelného revíru, zajala 2 důstojníky a 14 mužů, když v přestřelce u nádraží padl jeden její příslušník. Později konala výzvědnou činnost proti Albrechticím. K rozpuštění setniny došlo 28. dubna 1919.

Jízdní Národní garda byla postavena na troskách, respektive koních c. k. jízdního oddílu o 70 jezdcích, jenž byl v době převratu po jednotlivých četách posádkou v Orlové, Hrabůvce a Vítkovicích. Na rozdíl od orlovské čety, podařilo se v průběhu revolučních dní zbylé dvě jednotky odzbrojit a získat tak pro nově vznikající čs. armádu 46 koní. Pod vedením rytm. Fialy (zástupce rytm. Eliáš) se nově budovaná švadrona přesunula do Moravské Ostravy, kam jí posléze následovalo dalších 60 čtvernožců z jezdecké kadetky v Hranicích. Dostatečný počet koní, v oné době tak vzácného artiklu, umožnil následně organizovat švadronu takřka na plných stavech, když 1. četa byla trvale přidělena na orlovské velitelství. V době sedmidení války byla 2. a 3. četa jizdní gardy přidělena jako severní krytí postupující II. brigády plk. Hanáka, v prostoru Albrechtic. Zde také 25. května u albrechtické železniční stanice absolvovala svůj první křest ohněm. Téhož dne si zabojovala také 1. četa působící v rámci seskupení Orlovského praporu a I/21 stř. pl.. U Solce se jezdcům podařilo zajmout 24 polských vojáků. V následujících měsících po válce byla švadrona oslabena odvelením jedné čety do Olomouce, aby nakonec 8. července položila základ 2. švadrony 12. dragounského pluku (Olomouc).


PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36&t=7273

Zdroje:
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.snejdarek.cz
http://www.polonistika.cz
http://www.vlast.cz
http://www.hornictvi.info
http://www.zsr.sk
http://www.obrazyzkroniky.cz
http://prachatickydenik.cz
Nástin dějin Těšínska, Valenta Jaroslav
Arbitráž z 28. července 1920 po osmdesáti letech, Valenta Jaroslav
O Těšínsko - Vzpomínky a úvahy, Pelc Ferdinand,
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
Vojenské rozhledy č. 4/1924, Artur Pekárek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Kyselá Těšínská jablíčka, Jiří Bílek
Židé ve Slezku, SPYRA, Janusz, WODZINSKI, Marcin
Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku, Petr Majer
Komplikovaná proměna, Jan Solpera
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“