PALBA.CZ

Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 10.
Mapa útoků všech tří frontů v Berlínské operaci



, 1. Běloruský a 1. Ukrajinský front začínaly útoky dne 16. dubna a 2. Běloruský front, severněji, dne 20. dubna 1945.
3) Berlínská operace, dobytí Berlína.
I východní historiografie v prvních větách své kapitoly o spuštění Berlínské operace přiznává, že po Jaltské konferenci (4. až 11. února 1945) již existovala úzká spolupráce, nebo vzájemné informování, kdy východ, či západ, začne útočit a existovaly i jiné koordinace hlavních vojenských štábů Spojenců. Píše totiž, že dne 15. dubna 1945 oznámila STAVKA západním spojencům , že RA znovu zahájila útočné operace (čili spustila Berlínskou operaci). A dále pak popisuje kolektiv východních historiků útočnou operaci na dobytí Berlína slovy, cituji:

"Časně ráno 16. dubna 1945 přešla vojska 1. Běloruského a 1. Ukrajinského frontu do útoku. Před tím, v pásmu 1. Běloruského frontu, po celou noc útočily bombardéry Po 2 náležející 4. Letecké armádě 2. Běloruského frontu (2. běloruský front měl útok zahájit 20. dubna 1945.).
Útok úderného uskupení 1. Běloruského frontu začal 16. dubna 1945 v 5 hodin ráno moskevského času, tj dvě hodiny před svítáním, mohutnou dělostřeleckou přípravou /zde viz



dělostřelecká příprava pod Seelovskými výšinami./ (V Berlíně v té době byly 3 hodiny, rozednívalo se okolo páté hodiny). Tři minuty před ukončením dělostřelecké přípravy se na zvláštní znamení (svislý paprsek světlometu) rozsvítilo v pásmu sovětské 3. a 5. ÚA, 8. GA a 69. A, 143 protiletadlových světlometů, při jejichž světle vyrazila pěchota s tanky přímé podpory na zteč (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 233, 234.)."

Tolik tedy, poměrně stroze, východní historiografie z konce padesátých a z 60. let 20. století, o začátku Berlínské operace, jak jí popsal kolektiv historiků východu. Nyní mými slovy, co shromáždili za detaily, téhož začátku bitvy, západní historici do začátku 21. století z východních i západních historických pramenů, z vojenských hlášení obou stran, a z otevřených archivů po 50., 60. letech od konce Druhé světové války, také obou stran.
Nejprve bližší detaily ke světlometům a jejich rozestavění, včetně toho, že je obsluhovaly ženy.
Rozkazem maršála Žukova byla určena doba začátku Berlínské operace - 16. duben 1945, dvě hodiny před svítáním. Již předtím však Žukov nařídil, aby byly k zabezpečení viditelnosti jeho armád, jejich úderných uskupení, a jak doufal i k oslepení a zmatení Němců, vydán zvláštní pokyn, podle něhož se mělo v konci dělostřelecké přípravy rozsvítit 143 obrovských protiletadlových světlometů, namířených nikoliv vzhůru, ale přímo do německých pozic (což bylo již několikrát použito, např. při překonávání Dněpru na podzim 1943 - má poznámka). Jak říkají již vzpomínané různé historické prameny, které uvedu i na konci - Plán se světlomety měl však i odpůrce, včetně maršála Koněva. Ti tvrdili, že světla mohou oslepit nejen německé, ale i jejich vlastní vojáky... Vše se světlomety se tedy vyzkoušelo ještě jednou při válečné hře. Tam Žukov nabyl plné důvěry, že světlomety přinesou výhodu jen sovětské straně, sovětským vojákům. A pak již, podle Žukovovi směrnice byly světlomety dopraveny od frontové světlometné roty a 5. protiletadlového sboru (PVO, do pozic. Obsluhy světlometů byly ženské, a do pozic dorazily, a byly připraveny k akci, do večera 15. dubna 1945.
Světlomety byly rozmístěny od frontové linie ve vzdálenosti od 366 metrů do 9 144 metrů s odstupem mezi sebou 183 metrů. Dosah jejich účinnosti byl 4,8 kilometru.
Rozhodnutí Koněva, jehož úderné oddíly musely na počátku útoku ještě překročit řeku Nisu, vyznívalo tak, že jeho vojska budou útočit nejen ještě za tmy, ale navíc měla být spuštěna úplná a celoplošná dýmová clona a jejich dělostřelecká příprava neměla být krátká, ale měla trvat 145 minut (historickým podkladem pro informace je zde: (historickým podkladem pro informace, ze kterých jsem vše sestavil jsou zde: Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování str. 82, originál vydán 2001, překlad 2005, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a další z Použité podklady na konci článků.).
A pak ještě něco strohého o konci dělostřelecké přípravy od východní historiografie, které však nepostrádá pojmenování zúčastněných sovětských jednotek, abychom pak samotný útok rozvinuli dle historických pramenů více vojenských historiků obou stran, mnou složených a popsaných informací. Cituji nejprve východní historiografii:

"Dělostřelectvo přeneslo palbu do hloubky.
Noční bombardéry Po 2 z 16. Letecké armády zaútočily na opěrné body a uzly odporu hlavního pásma německé obrany. Hned nato vzlétly bombardovací letouny 18. Letecké armády a bombardovaly především druhé pásmo německé obrany. Jakmile se rozednilo, objevily se nad bojištěm bitevní a bombardovací letouny 16. Letecké armády, které svými údery působily nepříteli citelné ztráty. Stíhače dobře chránily pozemní vojska ze vzduchu a zajišťovaly bojovou činnost bitevních a bombardovacích letounů.
Nepřítel, který byl umlčen dělostřeleckou přípravou a nenadálou noční ztečí při záři světlometů, nekladl zpočátku organizovaný odpor: například německá 309. pd, která se bránila v pásmu sovětské 3. ÚA, ztratila asi 60% svého stavu (historickým podkladem pro informaci zde bylo: AMO SSSR, f. 233, inv. čís. 2 356, sp. 805, l. 14.). Proto se okolo 7. hodiny podařilo téměř na celé frontě prolomit první postavení hlavního pásma nepřátelské obrany (my se z novějších historických pramenů, za chvilku, dozvíme i trochu jinou verzi o prolamování první obrany - má poznámka).
Sovětští vojáci prokázali v těchto bojích hromadné hrdinství a vynalézavost (tahle věta však beze zbytků prostě platí - má poznámka). Sovětská gardová střelecká divize ze 3. ÚA, která dokončovala průlom hlavního pásma nepřátelské obrany, se k večeru 16. dubna 1945 přiblížila k železniční trati (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 234.)."

Nyní si opět odskočme a řekněme si, co o tomhle prvém dni hovoří většina západní historiografie, v době let 2001 a 2005. Popíší vše svými slovy s několika vstupy, a s citací.
Již na počátku rozvinutí vět o dělostřelecké přípravě v Berlínské operaci se koncem 20. a na začátku 21. století objevují věty, které říkají, že se dříve (v 50., 60.,, 70., 80. a 90. letech 20 století) obvykle tvrdilo, že Bitva o Berlín byla zahájena v časných ranních hodinách 16. dubna 1945, ale, že se dá říci, a to fakticky, že začala již na sklonku předcházejícího dne. Totiž již brzy navečer 15. dubna 1945, sovětská letadla z 4. a 16. Letecké armády bombardovala první pásmo německé obrany.
A právě zde přidávají západní historici pohled do hlášení německých velitelů Skupin armád a armád, která byla zasílána na vyšší, nebo nadřízená velitelství, ale i dojmy některých tehdy velících generálů, z jejich memoárů, či memoárů pobočníků. A tak se například od německé Skupiny armád Visla (Weichsel), které tehdy velel generál Heinrici (jemuž jeho podřízení říkali, dle jeho postavy a způsobů chování - Jedovatý trpaslík - má poznámka), před spuštěním Bitvy o Berlín, že byl velice nervózní. A to natolik nervózní, jak napsal později i jeho pobočník, že v atmosféře tehdejších okamžiků přestal přecházet po velitelství a řekl: " Jsem přesvědčen, že útok (Sovětů) začne zítra ráno", pak prý ihned vydal rozkaz veliteli německé 9. A, generálu Bussemu: "Stáhněte se zpět a zaujměte postavení na druhé obranné linii!" Tehdy prý ne všichni jeho podřízení generálové chápali proč se mají vzdát svých prvosledových pozic a měli pocit, že ustupují z boje dokonce ještě dřív, než "Rus" pořádně vystřelil. Ale Henrici - "Jedovatý trpaslík" - ihned svým kritikům odpovídal, že "v ocelárně také nikdo nenechá hlavu pod bucharem a včas uhne!" Byla to jeho letitá zkušenost z východní fronty posledních válečných let...!
A tak se pod nastalou tmou začaly stahovat jednotky německé 9. A, zatím bez jakýchkoliv ztrát a problémů...! Na svých pozicích pak zůstávaly, v dobře opevněných úkrytech v prvních liniích, jen strážní a nezbytné útvary, které ani nevěděly, že většina, celé jádro 9. A, se stáhlo do druhosledových pozic.
Západní historiografie pak za desítky let od 2. světové války pochopila politickou přípravu sovětského vojáka před bojem a proto dál píše, že v době, kdy německý voják z 9. A opouštěl večer 15. dubna své prvé sledy, v tu samou dobu se sovětští vojáci scházeli ke svým tradičním shromážděním. V těchto tradičních sovětských shromážděních před bojem jim "zapálení politruci" ve vášnivých projevech prováděli tzv. motivaci - antifašistickou stranickou rétoriku, která byla promíchána starým ruským patriotismem a výzvami ke cti a vojenské družnosti. Na mnohé rudoarmějce měly takový vliv, že ti byli až "pře motivováni" a dělali i základní vojenské chyby v boji. Na závěr těchto shromáždění přísahali rudoarmějci na své rudé prapory, že budou bojovat statečně a čestně. Což pak skutečně činili.
Generálplukovník Vasilij Čujkov, velitel 8. GA, ve své knize pak psal, cituji: "Leninova tvář jako živá shlížela z rudých praporů na vojáky osvoboditele, jakoby je podněcovala, aby byli odhodlanými bojovníky v této poslední bitvě s nenáviděným nepřítelem."
A pak již všichni s napětím očekávali až nastane den 16. dubna. Jak již bylo řečeno, s úderem 4,00 ráno vydal Žukov rozkaz a více než 40 000 polních děl (přesněji 41 600 děl se zúčastnilo útoku na Berlín), minometů a raketometů (Kaťuša) začalo pálit do německých obranných řad. Byla to nevídaná, zuřivá přehrazující palba, která na východní frontě v dosavadním průběhu 2. světové války nebyla nikde k vidění. Na německé pozice bylo vypáleno více než 1 milión granátů a raket (bylo to více než 100 000 tun železa). Přímí účastníci tehdejší dělostřelecké přípravy hovořili o "ohlušujícím hlomozu s děsivým chvěním země, když bouřlivý příval oceli a trhavin proměňoval lesy a vesnice až do vzdálenosti 8 km v hořící peklo". Tehdejší dělostřeleckou přípravu, která trvala u 1. Běloruského frontu půl hodiny ještě podpořily stovky vzletů sovětského letectva. Jak již bylo řečeno, východní historiografií, před ukončením dělostřelecké přípravy náhle oblohu a prostor nepřítele ozářily tisíce zelených a červených světel. Na tyto signály ženské obsluhy sovětských světlometů zapnuly obrovské mechanizmy, které svou intenzitou sta miliard svíček v okamžiku proměnily noc v jasný den. Oslepujícím světlem ozářená scenérie Seelovských výšin poskytovala takový obraz, že i Žukov tvrdý vojenský realista, se ve svém popisu scenérie uchýlil do filozofických úvah, když napsal, že všude kolem sebe viděl něco mimořádného - "tento obraz byl nesmírně působivý a snad za celý svůj život jsem takovou podívanou nezažil... (historickým podkladem pro informace, ze kterých jsem vše sestavil jsou zde: G. K. Žukov - Vzpomínky a úvahy 2, str. 317, dále pak Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování str. 90,91, originál vydán 2001, překlad 2005, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a další z Použité podklady na konci článků.)."

Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 11.
Zde ještě náčrt postavení jednotlivých svazků obou stran, za sovětskou, 1. Běloruského



frontu, útočníků, a i německé obrány, ke dni útoků, dne 16. dubna 1945 ráno, vše před Seelovskými výšinami.
Západní historiografie pak dále píše, že bylo zasazeno sovětského letectvo, to když sovětské dělostřelectvo přeneslo svou palbu hlouběji do německých obranných postavení. V tuto dobu se již sovětské mechanizované a střelecké divize dostaly do útoku, spolu s podpůrnými tanky a SHD. Statisíce nadšených až pře motivovaných vojáků, se s divokým řevem hnalo přes Odru po pontonových mostech k Seelovským výšinám. A že nejsou ta slova o "až moc velké motivaci" vylhaná, o tom svědčí některé příhody, které vyšly na světlo světa později, po konci 2. světové války. Na východním břehu řeky Odry bylo stále ohromné množství rudoarmějců a jejich bojový duch byl natolik silný, že na mnoha místech se řada z nich roztrpčená dlouhým čekáním, kvůli přeplněným mostům a přívozům, snažila sama dostat na druhý břeh - na člunech, sudech, kusech dřeva, kmenech stromů, ale i větvích stromů. Takto improvizovaně pádlovali na druhý břeh, nebo se jednoduše vrhali do řeky v plné výzbroji, "aby ji přeplavali". Jeden z přímých účastníků kapitán Golbov vzpomíná dokonce jak viděl jednoho plukovního lékaře, "statného muže jménem Nikolajev, jenž běžel ke břehu a táhl za sebou směšnou malou loďku". Od něho, jako od lékaře, "se očekávalo, že zůstane vzadu za první linií na polním obvazišti, ale namísto toho byl v člunu a zuřivě vesloval na druhou stranu...".
Sovětští vojáci již tady měli od německého dalekonosného dělostřelectva velké ztráty.

Ale vepředu, kam dorazila sovětská pěchota a dojížděly první tanky podpory, se Němci, ta část, která zůstala v první linii, vůbec nezmohla na odpor.
Z německých obranných postaveních prvé linie se ozvaly pouze ojedinělé kulometné dávky, které byly rychle umlčeny.
Sovětští velitelé byli zpočátku velmi spokojeni, že se útok rozvíjel dobře. Asi po půlhodině ustala dělostřelecká příprava a velitelé armád začali dostávat prvá rádiová hlášení, která tlumočili ihned dál. Generál Čujkov tak mohl podat hlášení, že jeho 8. GA "dobyla bližší cíle", Žukov, který celé zahájení útoku sledoval právě z Čujkovova velitelského stanoviště, kde měl dokonalý přehled na celé kostřínské předmostí, Čujkovovi na jeho předsunuté velitelské stanoviště vřele blahopřál. Radost maršála Žukova trvala však jen do té doby, než útok dospěl k Seelowským výšinám, kde se zastavil. Ve svých memoárech (Konec Třetí říše, Velká vlastenecká válka 1941-1945 /jako spoluautor/, slovensky rozsáhlé paměti příznačně nazvané Od Stalingradu po Berlín,
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vasilij_I ... C4%8Cujkov
.), tehdy generál, pozdější maršál Sovětského svazu V. I. Čujkov o potížích nepíše, proč se zastavili, vše nepopsal, ale příčina spočívala částečně i ve světlometech. Jen píše, že někteří z jeho podřízených hlásili, že světla v postupu jejich vojsk spíš překážela, než pomáhala. Ve svých pamětech pak Čujkov přímo uvádí, že vojáci oslepeni a zmateni mocnými paprsky, se v řadě sektorů "zastavili, když dospěli k potokům a kanálům, kterými bylo údolí Odry protkáno, a museli čekat na rozbřesk, aby zřetelně viděli překážky, které měli překonávat."
Generál Andrej Getman, který tehdy velel jednomu ze sborů Katukovovy 1. GTA, si stěžoval generálporučíkovi Popjelovi, členu Žukovova štábu a vojenskému historikovi, že světlomety "neoslepily hlavní síly nepřítele, ale řeknu vám co provedly - úplně osvětlily naše tanky a tak je vystavily německým dělostřelcům." Na některých úsecích skutečně dostaly obsluhy rozkaz, aby světlomety zhasly, ale vzápětí přišel rozkaz z vyšších míst, že je mají okamžitě znovu rozsvítit - hrůzné bojiště zaplavilo tak přerušované bleskové světlo.
Faktem je, že sovětský postup pod Seelovskými výšinami nezastavilo jen světlo. Byly zde mnohem vážnější problémy, jako byl rozbahněný, močálovitý terén, který byl protkán potoky a zavodňovacími kanály, které byly v důsledku jarního tání rozvodněné, to vše se ukázalo být mnohem závažnější překážkou, než se původně očekávalo Mnohé z SHD a motorových vozidel uvízlo a začaly se zpožďovat, což bez tak již chaotický postup ještě více ztěžovalo. Mnoho tanků přímé podpory zapadlo, stejně jako auta a to nejen s pásy, ale i s koly, do bahna a tak se stalo snadným terčem pro německé dělostřelectvo, které už zaujalo pozice a pálilo do všeho před sebou. Bylo zničeno mnoho tanků a SHD pro přímou podporu a mnohde byl rozstřílen dovoz munice. Vůbec největší překážkou se tehdy stal, před Seelowskými výšinami ležící "Hauptkanal" (Hlavní kanál). Několik mostů přes něj bylo Němci přesně ostřelováno a břehy byly příliš strmé, aby se daly překonat motorovými vozidly, která kvůli oblevě nemohla projet nebo zapadla do bahna. A proto právě zde, před Hlavním kanálem, na hlavní ose postupu, se Čujkovova vojska zastavila, což vlastně znamenalo, že postoupila jen asi o 1,5 kilometru od východiště k útoku. Informovaný Žukov v tom momentě nevýslovně zuřil. Byl pod ohromným tlakem své osoby i tlakem, který na něho a Koněva vytvářela STAVKA a začal sám nemilosrdně tlačit na své podřízené. Nemohl vše prý tehdy pochopit. Vždyť spolu se svým štábem naprosto jednoznačně zařídili, že letecká podpora a dělostřelecká palba měly zcela zničit hlavní postavení německé obrany. Němci neměli být vůbec schopni se tak rychle vzpamatovat. Náhle bylo jasné, že Němci záměry Sovětů předvídali a svá vojska stáhli.
"Naše dělostřelectvo pálilo na všechno, jen ne na nepřítele", později konstatoval hořce Vasilij Kuzněcov, velitel 3. ÚA a dodal: "Jako obvykle jsme se drželi našich bojových postupů a Němci tyto naše metody již znali (historickým podkladem pro informace, ze kterých jsem vše sestavil jsou zde: G. K. Žukov - Vzpomínky a úvahy 2, str. 317, 318 a 319, dále pak Karl Bahm, Berlín 1945. Konečné zúčtování str. 90,91 a92, originál vydán 2001, český překlad 2005, dále pak, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert, Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky, Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR, John Keegan – Druhá světová válka, Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945, Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945, Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945 a další z Použité podklady na konci článků.)."

A pojďme nyní trochu dál s východní historiografií. S tou jsme se zastavili, když vojáci RA ze 3. ÚA dorazili k večeru 16. dubna 1945 k železniční stanici. Cituji tedy z východní historiografie:

"Aby se nezpomalilo útočné tempo, bylo rozhodnuto zmocnit se této čáry v noci (pásma obrany německé 309. pd - má poznámka). Po krátké dělostřelecké přípravě vyrazily navečer jednotky na zteč. Nepřítel kladl odpor. V 63. gardovém střeleckém pluku byl vyřazen z boje velitel 1. roty. Sovětské vojáky to však nezadrželo. Stranická organizátorka roty zdravotnická instruktorka četařka Ludmila Kravcová, která byla v bojové sestavě, převzala velení rotě a postavila se do čela zteče. Nepřítel byl vržen zpět. Pluk se zmocnil železniční tratě a zahájil z této čáry 17. dubna ráno znovu útok (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 830, inv. čís. 211 324, sp. 1, l. 101.). Za tento hrdinský čin byl Ludmile Kravcové udělen titul hrdiny Sovětského svazu.
Odpor nepřítele pak prudce vzrostl, zejména v druhém obranném pásmu, které probíhalo na čáře Wriezen - Seelow před kostřínským předmostím. Postup sovětských vojsk se zpomalil.
Sovětští letci kteří podporovali útok 8. GA, shodili uprostřed bojů na padácích 4 velké klíče vyrobené podle vzoru historických klíčů od Berlína, jichž se ruská vojska zmocnila za sedmileté války. U každého klíče visela destička s textem: ´Gardoví vojáci, kamarádi, kupředu k vítězství! Posíláme vám klíče od berlínských bran!...´ Výzva spolubojovníků-letců proletěla jako blesk mezi útočícími jednotkami a vyvolala v gardových vojácích obrovské nadšení. S novou silou se vrhli na zteč, avšak ani tentokrát se jim nepodařilo zlomit nepřátelský odpor. Nepřítel tu měl velké výhody. Přední okraj druhého obranného pásma probíhal po Seelowských výšinách, odkud bylo možno pozorovat celý terén až k Odře.
Tyto výšiny s městem Seelowem uprostřed mají prudké svahy, těžko přístupné nejen pro tanky, ale i pro pěchotu. Navíc byly zbrázděny zákopy a okopy, v nichž byly umístěny nepřátelské palebné prostředky. Fašisté tu vyhloubili protitankový příkop hluboký 3 m a široký 3,5 m.
Přístupy k výšinám byly ostřelovány mnohapatrovou křížovou dělostřeleckou a kulometnou palbou i palbou z pušek. Nepřítel uzpůsobil pro obranu dokonce jednotlivé budovy a přeměnil je v opěrné body. Každý z nich byl olemován zákopy, které byly chráněny minovými poli. Na cestách vybudovali hitlerovci zátarasy z klád a kovových nosníků. Přístupy k nim zaminovali (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 234.).
Aby zastavilo útok sovětských vojsk, zesílilo hitlerovské velení bránící se jednotky. Zasadilo do boje tři divize ze zálohy. Na čáře Seelow - Dolgelin působilo na 50 tanků a více než 3 dělostřelecké oddíly. Po obou stranách dálnice směřující ze Seelowa na západ byly kromě toho v palebných postaveních 4 protiletadlové dělostřelecké pluky, kterých tu bylo použito k protitankové obraně. Tak se hitlerovcům podařilo vytvořit zde hustotu přibližně 200 děl na kilometr fronty. Polovina z nich byly protiletadlové kanóny ráže 88 mm (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 39, inv. čís. 377 133, sp. 1, l. 55.).
O Seelowské výšiny se proto vedly houževnaté a krvavé boje. Velitel 1. Běloruského frontu nařídil, aby zvýšil sílu úderu, zasadit do bitvy tankové armády a nečekal, až vševojskové svazky prolomí hlavní pásmo nepřátelské obrany, jak stanovil plán. Vzájemná součinnost tankových svazků a vševojskových nebyla však včas zorganizována, takže postupovaly pomalu. Nepřítel pevně držel obsazené čáry.. Ani noční boje nepřinesly očekávané výsledky.
Velitel frontu nařídil prolomit druhé pásmo nepřátelské obrany 17. dubna ráno. Za tím účelem byly v noci přisunuty tanky a dělostřelectvo. Asi 800 dálkových bombardérů udeřilo na nepřátelské opěrné body. V 10 hodin 30 minut zahájila 8. GA v součinnosti s 1. GTA po půlhodinové dělostřelecké přípravě znovu útok. Hitlerovci kladli zuřivý odpor. Avšak odolat náporu gardových vojáků už nedokázali.
Obrovskou pomoc při dobývání druhého pásma německé obrany na Seelowských výšinách poskytlo svazkům 8. GA spolu s letectvem a tanky svou hromadnou palbou dělostřelectvo. Velitel dělostřelectva 1. Běloruského frontu generálplukovník dělostřelectva V. I. Kazakov zesílil úder dělostřelectva 8. GA na Seelowské výšiny tím, že na ně soustředil palbu několika kanónových brigád z pásma 5. ÚA a dělostřeleckých oddílů velké mohutnosti z pásma 69. A (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII, str. 234, 235.)."

Pád Berlína, duben, květen 1945. Č 12.

Aby obchvátil celý úsek Seelovských výšin, kde měli Němci svou nejlepší a nejpevnější obranu Berlína, rozhodl se velitel sovětské 1. GTA generálplukovník tankových vojsk M. J. Katukov provézt následující manévr: 11. samostatný tankový sbor (11. samostatný tankový sbor byl pro Bitvu o Berlín operačně podřízen přímo veliteli 1. GTA) útočil severně od Seelowa, zatímco 11. gardový tankový a 8. gardový mechanizovaný sbor útočily na Berlín jižně od něho. Německá obrana byla tímto tankovým manévrem zcela dezorganizována.

"Sovětské tanky zahájili úspěšný postup směrem na západ. 8. GA pod velením generálplukovníka V. I. Čujkova se 17. dubna zmocnila Seelowa. Tak zde bylo prolomeno druhé pásmo hitlerovské obrany. Pravokřídelní armády úderného uskupení (47. A a 3. ÚA) prolomily druhé obranné pásmo teprve 18. dubna ráno /zde viz ještě místa dopadu



dělostřelecké přípravy a prvé útoky RA, v prvém sledu, na Seelowských výšinách, kde se bránily mladí i staří příslušníci německého Volkssturmu/ (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII. str. 235.).
Úkol, který měl být splněn 16. dubna, tj. prolomit celé taktické pásmo nepřátelské obrany, byl tedy splněn teprve ráno třetího dne útoku. Hrozilo nebezpečí, že při pomalém postupu vojsk 1. Běloruského frontu se dobývání Berlína protáhne. STAVKA uvážila tuto skutečnost a pozměnila úkol 1. Ukrajinskému frontu a 2. Ukrajinskému frontu. Podle směrnice ze 17. dubna 1945 měly tankové armády 1. Ukrajinského frontu útočit na Berlín z jihu. Ve směrnici z 18. dubna bylo veliteli 2. Běloruského frontu uloženo, aby nejpozději 22. dubna překročil řeku Odru a hlavními silami pokračoval v útoku na jihozápad (podle směrnice ze 6. dubna se předpokládalo, že útok půjde severozápadním směrem). Úder zaměřený na obejití Berlína měl zasadit ze severu (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 496, l. 105.). Tím byl v průběhu Berlínské operace proveden manévr k obchvatu německého berlínského uskupení a to jak ze severu, tak i z jihu silami tří frontů.

Dne 16. dubna 1945 v 6 hodin 15 minut (některé západní prameny říkají v 5 hodin ráno - má poznámka) začala v pásmu 1. Ukrajinského frontu mohutná dělostřelecká příprava, pod jejíž ochranou přesunovali ženisté předem připravené potřebné materiály a začali stavět přepravu přes řeku Nisu. Tanky přímé podpory se včlenily do bojových sestav pěchoty, která zaujala výchozí postavení k násilnému překročení řeky (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII. str. 235.).
Rovněž v 6 hodin 15 minut vytvořilo dělostřelectvo a letectvo 1. a 2. gardového bitevního leteckého sboru 2. Letecké armády po celé frontě dýmovou clonu (historickým podkladem pro informace zde je: AMO SSSR, f. 236, inv. čís. 20 969, sp. 22, l. 10.). To znemožnilo nepříteli pozorovat činnost sovětských vojsk a zastřelo mu výhled na úseky, kde se připravoval průlom.
Stíhací letectvo chránilo pozemní vojska ze vzduchu.
Pod ochranou dýmové clony, mohutné dělostřelecké palby a za podpory letectva zahájili pěšáci a dělostřelci násilný přechod Nisy. Vojáci se přepravovali na druhý břeh na loďkách, prámech, po útočných lávkách nebo prostě plavali přes řeku. Nad nepřátelskou obranou se při zdolávání Nisy objevily letouny. 6. gardového a 4. bombardovacího leteckého sboru. Zaútočily na uzly odporu, spojovací uzly a na velitelská stanoviště (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII. str. 235, 236.).
Vojáci 175. gardového střeleckého pluku 58. gardové střelecké divize z 5. GA, jíž velel generálplukovník A. S. Žadov, nečekali na loďky a na postavení přeprav, vrhli se rovnou do vody a přebrodily jjí. Zvláště směle a rozhodně si počínali vojáci 1. praporu gardového kapitána P. F. Ruděnka. Roty gardových poručíků G. S. Goloboroďka a G. I. Višňakova překročily řeku jako první. Kulometčíci přenášeli v rukou kulomety, rozmisťovali je na druhém břehu řeky a zajišťovali palbou přepravu střeleckých jednotek. Zároveň s pěchotou se přepravovalo i doprovodné dělostřelectvo. Energicky si počínali i ženisté. Když stavěli na úseku 178. gardového střeleckého pluku téže divize útočnou lávku, odnesla voda jeden její článek. Gardoví ženisté se postavili do studené vody, drželi na ramenou prkna, čímž nahradili zmizelou část lávky, a umožnili přejít více než 300 lidem (historickým podkladem pro informace zde je: AMO SSSR, f. 923, inv. čís. 180 092, sp. 1, l. 134.).
Pěšáci se pak rychle dostali na nepřátelský břeh a rozprášili hitlerovské zajišťovací jednotky. Ženisté zřídili průchody v nepřátelských minových polích. Sovětští vojáci se za podpory dělostřelectva a letectva zmocnili mnoha opěrných bodů.
Zároveň začaly ženijní a mostní útvary stavět přepravy a budovat mosty přes Nisu. Některé z nich byly hotové do 9 hodin, takže bylo možno začít s přepravou druhých sledů střeleckých vojsk a dělostřelectva. Nápor Rudé armády vzrůstal. Nepřítel na něj reagoval několika protiztečemi, které však všechny byly útočícími útvary úspěšně odraženy. Dne 16. dubna 1945 v poledne bylo přes Nisu postaveno několik mostů, každý o nosnosti 60 tun. To umožnilo zasadit do boje předsunuté oddíly tankových armád a přepravit těžké dělostřelectvo.
Sovětská vojska stále postupovala na západ. Úderné uskupení 1. Ukrajinského frontu se navečer přiblížilo k druhému pásmu nepřátelské obrany, která probíhala na čáře východně Chotěbuze-Weisswasser-Niesky. Zde se bránily 3 nepřátelské tankové divize (21. td, Liebstandarte Adolf Hitler a td Bohemia) a několik samostatných útvarů a jednotek (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII. str. 236.).
Dne 17. dubna večer bylo přes rozhořčený odpor hitlerovců prolomeno i druhé pásmo jejich obrany. Vojska úderného uskupení frontu zahájila postup k třetímu obrannému pásmu, které probíhalo podél Sprévy. Nepřítel neměl volné síly, aby jimi udržel obranu na této čáře. Proto se tu hlavně bránila vojska, která ustupovala pod náporem Rudé armády. Přesto se však hitlerovcům podařilo přesunout část sil z jiných úseků fronty. Dne 17. dubna byla z prostoru Gubenu do prostoru na jihovýchod od Chotěbuze přesunuta 275. pěší divize a 70. ženijní brigáda, tj. z toho úseku v pásmu 1. Běloruského frontu, na nějž se neútočilo (historickým podkladem pro informace zde je: AMO SSSR, f. 236, inv. čís. 2 673, sp. 2 583, l. 100-101.).
Velitel 1. Ukrajinského frontu se rozhodl se dohodl s hlavním stanem na uměně směru útoku tankových armád na Berlín. Uložil své 3. GTA, které velel generálplukovník P. S. Rybalko, aby překročila v noci na 18. dubna Sprévu, pokračovala dále v prudkém útoku na jižní okraj Berlína a v noci na 21. dubna se probila do města. 4. GTA pod velením generálplukovníka D. D. Leljušenka, která útočila ve směru na Luckenwalde, měla se v téže době zmocnit Postupimi a jihozápadní části Berlína. Maršál I. S. Koněv důrazně žádal, aby tankisté a všichni vojáci úderného uskupení frontu zdolali v noci Sprévu z chodu a nedopustili, aby se nepřítel na jejím břehu upevnil (A právě zde je uvedena historická informace ve : Velká vlastenecká válka, svazek 5. Kapitola VII, str. 237, ve které se říká, pod čarou, že, cituji:
"Tvrzení rozšířené ve vojenskohistorické literatuře o předem naplánované variantě nasazení tankových armád 1. Ukrajinského frontu není dokumenty doloženo. Tyto armády se neobrátily na Berlín podle předem promyšlené varianty, nýbrž na návrh, který předložil I. S. Koněv vzhledem k dané situaci. "
Z toho by plynulo, že západní historiografie svou tezi, že Stalin již při plánování vymazal úsek, kde se mohly 3. GTA a 4. GTA zapojit do boje o město Berlín neprovedl při plánování již 1. až 3. dubna 1945... Svědci mazání Stalina v mapě nejsou totiž - u západní historiografie - uvedeni).

Před dalším útokem proběhlo rychlé doplňování vojsk nejen mužstvem, ale i stranickými kádry. I tyto věty jsou ve Východní historiografii a my uvidíme jak se to dělalo.... Čili Rudá armáda utrpěla při dobývání tří obraných čar před Berlínem velké ztráty. Protože to jsou důkazy o ztrátách, ocituji vše jak to podává východní historiografie pro posouzení každého, jak se o ztrátách pak psalo.... Vůbec se nejednalo o lehkou dobu. Cituji:

"Političtí pracovníci, stranické a komsomolské organizace vysvětlovali vojákům nové úkoly, které je čekaly v nastávajících bojích. Rotní stranické organizace, které utrpěly velké ztráty, byly doplněny komunisty z jednotek nacházejících se v týlu. V rotách a bateriích se konaly stranické a komsomolské schůze, na nichž se shrnovaly výsledky předešlých bojů a zobecňovaly zkušenosti z násilného překročení Nisy. V letácích ´Předej po rojnici´ se líčily statečné činy hrdinů. Vydávaly se bojové letáčky. Na schůzích a shromážděních se ozývala stručná, pádná hesla, jako ´Zdoláme Sprévu! ´, Dobudeme Berlín! ´. Vojáci je psali na věže tanků, na ochranné štíty děl, na boky letounů. Stovky plakátů podél cest znázorňovaly, kolik kilometrů ještě zbývá do Berlína. Skvělí sovětští vojáci toužili z plna srdce splnit příkaz vlasti - dokončit porážku nepřítele (historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola VII. str. 237.)."


Použité podklady:


Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případně doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=260