Dějiny středověku v letech 680 – 689
Napsal: 18/3/2017, 22:40
Dějiny středověku v letech 680 – 689
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 680
Římská říše
• Theophanes Confessor (AM 6172, rok 679/680)
V tom roce se na příkaz zbožného císaře Konstantina shromáždil v Konstantinopoli svatý ekumenický Šestý koncil 289 biskupů a otců. [Jednal 7. října 680 – 16. září 681.]
• Tažení proti Slovanům
Císařská armáda, která již zpacifikovala Slovany v Thrákii, se tohoto roku se převalila do dnešní Makedonie, kde k míru donutila i jejich zdejší soukmenovce. Kmen Dragovičů z okolí Thessaloniky (Soluně) dokonce přinutila platit tribut. Teprve tímto římským vítězstvím a rozbitím Prebondova kmenového svazu pominulo pro Soluň slovanské nebezpečí a město již trvale zůstalo v císařových rukou. Konstantinopol obnovila svoji svrchovanost i nad jejím okolím, třebaže dále od města byla její moc problematická. Slovanské kmeny si zachovaly plnou suverenitu a jejich kmenová knížata žádné příkazy od Bosporu neposlouchala. Také obyvatelstvo Soluně do velké míry slavinizovalo.
• Tažení proti Bulharům
Císařská armáda zahájila tažení proti tureckým Bulharům chána Asparucha, kteří minulý rok překročili Dunaj a usadili se na sever od řecké osady Odessos (Varna, Bulharsko). Početné vojsko zaútočilo jednak po souši z Thrákie, jednak se vylodilo z válečných lodí, které připluly do dunajské delty. Slovansko–bulharským bojovníkům se však podařilo císařské generály vlákat do léčky a úplně jej rozdrtit. Císař Konstantin IV. tak ztratil Moesii. Boje trvaly až do září roku 681.
• Koncil v Římě a v Konstantinopoli
Protože po dobytí Sýrie, Palestiny, Egypta a části severní Afriky Araby se převážná část monofyzitického obyvatelstva ocitla mimo říši, mohl císař Konstantin IV. Pogonatos konečně skoncovat s kompromisním monotheletismem a po mnohaletém rozkolu se usmířit s Římem. Ke změně náboženské politiky státu směrem k ortodoxii mělo dojít na koncilu v Konstantinopoli, na který byl pozván i papež Agathon. Náměstek Kristův se o nově vzniklé situaci chtěl poradit s ostatními západními biskupy, a proto svolal na 17. 3. do Lateránu na synodu 125 biskupů. Představitelé západní církve poté vyslali do Konstantinopole delegaci, do níž zvolili jako své zástupce biskupy z Portu, Rhegia a Paterna. Agathon k nim přidal ještě dva kardinály jako své legáty a na cestu je vybavil obsáhlým dogmatickým listem. Protože však panovaly pochyby o jejich schopnostech, omluvil se císaři, že posílá muže, kteří nejsou ani učení, ani výřeční, neboť žijeme v těžké a barbarské době. Třetí konstantinopolský, tj. šestý ekumenický koncil byl slavnostně zahájen 7. 11. a trval až do září příštího roku.
• Krutý čin v císařské rodině!
Bratři a spoluvládci císaře Konstantina Herakleios a Tiberios se domáhali skutečného podílu na vládě, což imperátor vyřešil roku 680/681 tak, že je nechal s uřezanými nosy internovat v paláci. Za nového spoluvládce si vybral svého syna Justiniána.
• Dne 13. 10. zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Agathon. Na uvolněný arcibiskupský stolec usedá ještě týž měsíc Jan ze Samanúdu.
• Možného rozpadu Samovy říše využili Avaři a zahájili útok na dolní Rakousko.
Arabský chalífát
• Rozbroje v arabském chalífátu
Okamžitě po smrti chalífy Muáviji ibn Abí Sufján v dubnu roku 680 propukl v říši zápas o moc mezi královským rodem Umajjovců a konkurenčními Hášimovci. Muávijův syn Jazíd s podporou křesťanských souvěrců své matky Majsúny úspěšně potřel syny zavražděného chalífy Álího († 661) Hasana a Husajna: starší Hasan zemřel po požití jedu, zatímco mladší Husajn byl dostižen na útěku, zajat a po useknutí rukou popraven. Hášimovci, tj. strana Alího neboli šíité, však ještě neřekli poslední slovo.
Po svém nástupu na trůn uzavřel Jazíd novou mírovou smlouvu s východními Římany s platností na dobu deseti let. Zvýšil svůj tribut na tisíc solidů, jednoho otroka a jednoho koně denně, zřekl se ve prospěch Konstantinopole poloviny daňových výnosů z Kypru, který se stal na několik století kondominiem obou mocností, a dále příjmů z větší části Arménie a Ibérie (Gruzie).
Polyhistor al–Masúdí srovnává Jazída s faraónem – a má tím na mysli faraóny, jak je viděl Starý zákon. Spatřoval v něm krutého vládce, obklopeného stejně krutými úředníky, za nějž se přestalo dbát přísných pravidel muslimského chování. Nebezpečný soupeřem byl Jazídovi Abdalláh ibn az–Zubajr, zdržující se v Mekce. Za bojů mezi nimi roku 683 vyhořela svatyně Kába.
• Rozbroje v arabském chalífátu
Po Muáwijově smrti nejprve povstali šíité (šíat–Alí, tj. strana Alího) v Iráku, kteří si přáli vládu Alího syna Husajna. Ten byl roku 680 zavražděn po prohrané bitvě u Karbalá, den jeho smrti je však šíity vzpomínám dodnes a Husajn je nejslavnějším mučedníkem šíitského hnutí. Ještě téhož roku však propuklo další povstání: v Mekce se proti slabému vládci Jazídovi I. prohlásil chalífou az–Zubajr, Kurajšovec, syn jednoho z hlavních Muhammadových spolubojovníků, uznaný v celém Hidžázu a po Jazídově smrti roku 683 také v Iráku, Střední Asii a části Sýrie. Toto povstání bylo poraženo roku 692 nebo 963 vojevůdcem chalífy Abd al–Malika Hadždžádžem.
Franská říše
• Občanská válka ve franské říši
Po vraždě mladého austrasijského krále Dagoberta II. († 679) a následném krachu jednání o převzetí vlády v Austrasii neustrijsko–burgundským králem Theuderichem propukla v říši občanská válka mezi neustrijským majordomem Ebroinem na straně jedné a mocnými austrasijskými šlechtici majordomem Pipinem II. Středním a champagneským vévodou Martinem na straně druhé. V bitvě u Bois-du-Fays východně od Laonu nebo u Rethelu v Champagni (též bitva u Lucofao – Laonu) byli Austrasijci poraženi, Martin se vzdal a skončil ve vězení, zatímco Pipin se zachránil útěkem. Třebaže jeho situace byla nezáviděníhodná, Neustrijci se nepokusili ovládnout austrasijské území.
• Smrt majordoma Ebroina
Brzo po návratu z vítězného tažení, tj. někdy v rozmezí 25. 4. – 12. 5., byl všemocný majordomus Ebroin zavražděn Frankem Ermenefridem (Ermenefredem), který snad jednal v soukromé záležitosti. Atentátník utekl k Pipinovi a neustrijského majordomátu se ujal Waratton, jehož rod pocházel z okolí Rouenu. Nový nejvyšší představitel neustrijské šlechty uzavřel s Austrasijci mírovou smlouvu a uznal Pipinův majordomát oproti výměně rukojmí. Waratton se však dlouho ve funkci neudržel, neboť byl zbaven moci svým agresivním synem Gislemarem. Ten se již narozdíl od svého otce necítil mírovou smlouvou vázán a příští rok na Pipina zaútočil.
• Občanská válka ve franské říši
V tu dobu, kdy králové zemřeli, podléhalo království Austrasie dvěma vévodům, Martinovi a Pipinovi; ten druhý byl synem Ansegisuse, syna svatého Arnulfa, jak historie vylíčila výše. Byl nazýván Pipin Krátký a byl otcem Karla Martela, jak v historii uvedeme dále. Oba vévody spojovala nenávist vůči Ebroinovi a králi Theodericovi; vyrazili s armádou Austrasie proti nim a král a Ebroin jim vyšli vstříc a utkali se s nimi v bitvě na místě zvaném Lucofao; bitva byla pozoruhodně divoká a velký počet mužů padl na obou stranách. Austrasijci nakonec byli poraženi a uprchli z pole. Ebroin je pronásledoval, nemilosrdně pobíjel a ničil jejich zemi. Martin, kterému se s určitými obtížemi podařilo uniknout, se pevně zachytil ve městě Laonu, zatímco Pipin utekl do Austrasie. Po tomto vítězství se Ebroin vrátil do Neustrie a poslal za Martinem, který ještě dlel v Laonu, a vybídl ho, aby bez obav přišel promluvit si s králem. Ale vyslanci, kteří tam byli posláni, však přísahali na prázdné rakve, aby jej oklamali. A když jim uvěřil, že to myslí doopravdy, a přišel ke králi, okamžitě jej zabili i se všemi jeho společníky, které si vzal s sebou.
• Smrt majordoma Ebroina
Ebroin ještě ne zcela ztrestán svým předchozím utrpením znovu začal škodit Frankům a byl ještě brutálnější než kdy předtím. Ale Náš Pán ztrestal příkladně jeho zlé skutky za krátký čas pomstil prolitou krev sv. Leodegara a jeho bratra, které umučil, skrz Franka jménem Hermanfred, který když na něj jedné noci narazil, tak jej okamžitě napadl a zabil [680]. Když se toto událo, uprchl do Austrasie k Pipinovi Krátkému. Frankové si pak zvolili majordomem jiného muže jménem Garato. Garato uzavřel mír s Pipinem z Austrasie a přijal od něho rukojmí na jeho potvrzení. Garato měl syna jménem Gislemer, který byl pyšný a odvážný, ale také surový, a choval se hanebně, zvláště pak ke svému otci, jehož vyštval z paláce. Svatý Ouen jej káral za takové chování a zakazoval mu chovat se s takovou brutalitou vůči svému otci. Ten však napomínání svatého muže nevěnoval žádnou pozornost a vyprovokoval mnoho svárů a bitev s Pipinem, vládcem Austrasie, s nímž jeho otec Garato uzavřel spojenectví. Ale kvůli jeho hříšnému chování vůči jeho otci a kvůli i dalším zločinům, které spáchal, Náš Pán se mu pomstil a náhle odloučil jeho duši od těla tak, jak to prorokoval sv. Ouen [683]. Když zemřel, tak se jeho otec Garato opět ujal svého úřadu v paláci. Měl manželku, moudrou a urozeného rodu, jejíž jméno bylo Ansefleda. Zemřel poté, co vládl paláci po krátký čas [686].
• Biskupská synoda, sv. Lambert vypovězen
Král Theoderic svolal biskupskou synodu (asi roku 680) na radu Ebroinovu. Některé pak odstranil z jejich diecézí a jiné vypověděl do exilu bez možnosti návratu. Uprostřed této bouře a pronásledování Svaté církve, byl sv. Lambert odstraněn z města Treet (Maestricht) a vstoupil do kláštera, aby unikl vřavě tohoto světa. A zůstal tam ve svatosti a zbožnosti po dobu sedmi let.
Ansegises byl zabit v tu dobu mužem jménem Gondouin [před rokem 685, podle kroniky Sigeberta z Gembloux byl Gondouin možná jím adoptovaný syn]. Ansegise, také známý jako Anchises, byl synem svatého Arnulfa a otcem Pipina Krátkého, který byl zase otcem Karla Martela. Ebroin zadržel sv. Leodegar a jeho bratra Guerina a brutálně je mučil. Nakonec byl Guerin ukamenován k smrti a sv. Leodegar vsazen do vězení, kde byl dlouho mučen hladem. Pak mu Ebroin vyloupl oči a utrhl jazyk a rty. Nicméně Bůh mu jazyk vrátil spolu se schopností řeči (jak je to úplněji popsáno v jeho životopisu). Nakonec mu usekl hlavu a tím dokonal jeho mučednictví.
• Přírůstek v Pipinově rodině
Pipinovi a jeho manželce Plektrudě se narodil druhý syn a pozdější majordomus Grimoald.
• Smrt královny Bathildy
Poblíž Paříže v klášteře v Chelles zemřela neustrijsko–burgundská královna Bathilda, vdova po Chlodvíkovi II. Později byla kanonizována.
• Ve vysokém věku zemřel v říjnu roku 680 Ebroinův spojenec pařížský biskup Agilbert.
Itálie
• Synoda v Římě
V březnu roku 680 svolal papež Agatho shromáždění západních biskupů, které mělo být přípravou na velký koncil v Konstantinopoli (listopad 680 – září 681). Jednalo se o stanovisko k eutychiánské „herezi“ a monotheletismu, „herezi“ uznávající dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli (theléma) v jeho osobě, jež se začala prosazovat v 7. století.
• Další morová epidemie na Apeninském poloostrově
V létě propukl v zemi velký mor, který vylidnil Řím a zpustošil celou Itálii. Paulus Diaconus uvádí, že obyvatelstvo Pávie prakticky vymřelo.
• Mír mezi Langobardy a východními Římany
Italští Langobardi uzavřeli s Konstantinopolí mír a obě strany si uznaly stávající hranice.
• Střídání na vévodském stolci Beneventa
Poté, co vládl vévodství šestnáct let, odešel z tohoto světa Romuald [662 – 677]. A po něm vládl po tři roky vévodství Samnitů [tj. Benevenťanů] jeho syn Grimuald [677 – 680]. Wigilinda, sestra Cunicpertova a dcera krále Perctarita, byla s ním spojena svazkem manželským. A když Grimuald rovněž zemřel, stal se vévodou jeho bratr Gisulf [za regenství jeho matky Theuderaty] a vládl nad Beneventem po sedmnáct let [680 – 706]. Jeho ženou byla Winiperga, která mu porodila syna Romualda.
• Mor na Apeninském poloostrově
V té době během osmé indikce (tj. roku 680) došlo k zatměné Měsíce. Rovněž v tu samou dobu, tj. pátého dne před květnovými nonami [2. 5.] o desáté hodině denní, se vyskytlo zatmění Slunce. A poté následovala velmi hrozná morová nákaza, která řádila po dobu třech měsíců, tj. v červenci, srpnu a v září. A množství zemřelých bylo tak velké, že dokonce rodiče se svými dětmi a bratři se svými sestrami byly po dvou umisťováni na máry a na nich vezeni do svých hrobek ve městě Římě. A stejným způsobem vylidnil tento mor i Ticinum (Pavii), neboť všichni zbývající občané uprchli do horských oblastí i dalších míst, takže tráva a křoví se rozrůstaly na tržištích a všude na ulicích města. A mnozí tvrdili, že za nocí procházeli městem dobrý a zlý anděl. A kolikrát zlý anděl nesoucí lovecké kopí zaklepal z příkazu dobrého anděla tímto kopím na dveře nějakého domu, tak tolik lidí tam zemřelo příštího dne. Pak měl jistý muž zjevení, že morová nákaza nepřestane, dokud nebude zbudovám oltář sv. mučedníkovi Sebastiánovi v chrámu blahoslaveného Petra, který se nazývá „Ad Vincula“. A když se to stalo a ostatky mučedníka sv. Sebastiana byly přeneseny z města Říma na oltář ve shora uvedeném kostele, tak mor ustal. [Ticinský biskup Damianus si u římského pontifika musel vyprosit ostatky svatého mučedníka, aby je mohl umístit v chrámu sv. Petra ad Vincula.]
Hispánie
• Konec vlády krále Vamby
Hrabě Ervich (Ervig) sesadil vizigótského krále Vambu a usedl na trůn, třebaže byl řeckého původu a tudíž neměl podle stávajících pravidel na vládu nárok. Byl se však vědom vratkosti své pozice, a proto se snažil dobře vycházet s biskupy a naklonit si i poddané.
• Puč proti králi Vambovi
Okolnosti, za nichž se skončila vláda krále Vamby, jsou detailně popsány v zápisech 12. toledského koncilu z roku 681 a v Historia Wambae sv. Julián z Toleda, jehož dne 30. 1. 680 na stolec osobně. Vím, že v neděli dne 14. října roku 680 se Vamba cítil natolik zle, že se v obavách z blízké smrti počal kát, načež byl v přítomnosti svých seniores oblečen do mnišského hábitu a ostříhán jako kněz. Když však nápor nemoci úspěšně překonal, již nemohl být králem, protože to zapovídal 17. kánon 6. toledského koncilu. V abdikačním listě, který pak osobně podepsal, jmenoval svým nástupcem hraběte Ervicha, což ovšem bylo v příkrém rozporu s církevními kánony. (Tento dokument si mohli biskupové jeden po druhém prohlédnout na 12. koncilu.) Vamba pak vydal další dokument adresovaný Juliánovi do Toleda, v němž mu přikazoval Ervicha co nejdříve pomazat. I když takto líčí konec jeho vlády zápisy zmíněného koncilu, my víme, že se jednalo o puč a že Vamba jen tak pokojně neodstoupil, ale o trůn - byť neúspěšně - bojoval. Je sice pravda, že kanonické právo nestálo na jeho straně - i v roce 642 znemožnil Chindasvint svému předchůdci na trůnu, aby se opět chopil moci tím, že jej nechal ostříhat jako kněze. Ale kdyby všichni ti mocní šlechtici a biskupové jenom trochu chtěli, aby jim Vamba vládl i nadále, nebylo problém zákony obejít.
A to co se stalo, bylo opravdu velmi podivné. Aby se Ervich a biskupové vyhnuli podezření, přikročili k vydání spisu se svojí vlastní verzí toho, co se ve skutečnosti stalo. Ale až do konce 9. století kolovala mezi lidem i verze, že Ervich podal královi jakýsi nápoj, který způsobil onu chorobu a zbavil jej trůnu. A o její pravdivosti by mohlo svědčit i to, že někteří účastníci 12. koncil věnovali Ervichovi značnou pozornost a pokoušeli se jej obvinit. Vamba zemřel ještě před 13. toledským koncilem, jenž byl zahájen dne 4. listopadu roku 683.
• Vlády se ujímá Ervich
Ještě týž den [zřejmě v den abdikace Vamby] byl vyhlášen králem Ervich; jeho oficiální korunovace pak proběhla v neděli 21. října. V době jeho nástupu na trůn zuřil v Hispánii hrozný hladomor. Prameny nám sice nepřinášejí detailní zprávy, ale již to, že jej kronikáři vůbec zaznamenali, svědčí o rozměrech této katastrofy. V lednu příštího roku se Ervich zmíní o hladu v prohlášení adresovaném biskupům, kteří se sejdou na 12. koncilu.
Británie
• Synoda na pláni v Heathfieldu – papež Agathon sonduje, zda církev Anglů není zasažena monotheletickým kacířstvím
V těch časech [tj. roku 680] se [arcibiskup v Canterbury] Theodor doslechl, že ve víře církevní obce v Konstantinopoli vypukly velké zmatky pro Eutychovo kacířství. Ve snaze ochránit před takovou nákazou církevní obec Anglů. kterým stál v čele, uspořádal shromáždění velkého počtu ctihodných biskupů a doktorů-učitelů a dám horlivě prověřoval víru každého z nich. A vyšlo najevo, že všichni jednomyslně souhlasí s katolickou vírou. Proto se postaral, aby stanovisko bylo zaneseno do synodálních písemností, a to k poučení a připamatování těm budoucím.
Tohoto koncilu se rovněž zúčastnil a vyhlášení katolické víry potvrdil ctihodný Jan, hlavní kantor chrámu svatého apoštola Petra a opat kláštera svatého Martina. Ten na příkaz papeže Agathona přijel před nedávnem z Říma pod vedení, nejctihodnějšího opata Biscopa, příjmením Benedikta, o němž jsme se již zmínili. [Podle jiného pramene byl Jan vyslán do Británie koncilem, který zasedal v Římě roku 679.] [¼]
Vedle závazku učit zpěvu a čtení, dostal však Jan v příkazech od papeže ještě jiný pokyn, a to pečlivě zkoumat, jaká je víra v církvi Anglů, a podat o tom zprávu po návratu do Říma. Proto si také s sebou přivezl usnesení koncilu blahoslaveného papeže Martina, jenž se konal nedlouho předtím [tj. třicet let, 1. lateránský koncil] se souhlasem sto pěti biskupů v Říme a byl namířen proti hlavně proti těm, kdo hlásali, že v Kristu je pouze jediná podstata a jediná vůle. Zápis koncilu svěřil Jan řečenému klášteru [Wearmouth-Jarrow] nejzbožnějšího opata Benedikta k přepsání. Nové kacířství vyvolalo totiž svého času velké zmatky ve víře církevní obce v Konstantinopoli: s přispěním páně bylo však již tehdy odhaleno a jeho hlasatelé přemoženi. Z tohoto důvodu se ovšem papež Agatho chtěl dovědět také něco o stavu víry v Británii – stejně jako v ostatních královstvích –, zda totiž zůstala kacířskou nákazou nedotčená. Tento úkol uložil nejctihodnějšímu opatu Janovi, který právě dostal pokyn k odjezdu do Británie.
V Británii se za tím účelem sešla synoda, jak jsme vypravovali, jež shledal, že víra tu je ve všem všudy neporušeně katolická. A opat Jan dostal kopii protokolu, aby ji odvezl do Říma.
Vraceje se však do vlasti, byl nedlouho poté, co přeplul Oceán zachvácen nemocí a zemřel. Jeho tělo pak přátelé pro lásku ke svatému Martinovi, jehož klášteru stál v čele, přenesli do Toursu a tam s poctami pohřbili. Již na cestě do Británie poskytla mu totiž tourská církevní obec vlídné pohostinství a bratři jej naléhavě prosili, aby na zpáteční cestě do Říma použil stejné cesty a zavítal do jejich kostela. Tam také dostal průvodce a pomocníky na cestu i ke splnění uloženého úkolu.
Ačkoli tedy zemřel cestou, kopie katolického vyznání národa Anglů byla donesena do Říma a tam papežem a všemi, kdo ji slyšeli nebo četli, co nejmilostivěji přijata.
• Benedikt Biscop se vrací z Říma do Británie
Tento Benedikt totiž na počest nejblahoslavenějšího knížete apoštolů vybudoval v Británii při ústí řeky Wear klášter [Wearmouth–Jarrow roku 674, domovský klášter Bedy Ctihodného]. Poté odjel do Říma spolu se spolupracovníkem a druhem na tom díle Ceolfrithem, který se po něm stal opatem toho kláštera. V Římě jej papež Agatho blahé paměti přijal s poctami, protože Benedikt již dříve často zajížděl do města [celkem čtyřikrát]. A na požádání dostal na potvrzení svobod kláštera, který postavil, od papeže privilegium, stvrzené apoštolskou autoritou. Z něho vyplývalo, že [northumbrijský] král Ecgfrith si stavbu přál a dal k ní souhlas a že Benedikt založil klášter poté, co mu král po svolení daroval i potřebnou držbu půdy. Přijal také návrh, že do Británie přivede řečeného opata Jana, aby v jeho klášteře po jeden rok vyučoval způsobu zpěvu, jenž se pěstoval u svatého Petra v Římě. Opat Jan postupoval podle pokynů od papeže a zpěváky onoho kláštera naučil teorii i praxi zpívání i čtení nahlas. Všechno, co vyžadoval celoroční koloběh při celebrování svátečních dnů, kázal rovněž zachytit písmem. Ten záznam se v řečeném klášteře uchovává, opsali si jej však i mnozí jiní z okolí. Opat Jan ovšem nevyučoval jenom bratry řečeného kláštera. Málem ze všech klášterů onoho království se totiž sbíhali poslechnout si ho všichni, kdo se zpěvem měli již zkušenosti. Mnozí se však také snažili pozvat opata Jana, aby vyučoval i jinde.
• Rehabilitovaný biskup z Yorku sv. Wilfrid se účastní synody v Římě
V té době shromáždil řečený papež Agatho v Římě synodu sto dvaceti pěti biskupů proti těm, kdo hlásali, že Pán a Spasitel má jedinou vůli a jedinou podstatu. K jednání poručil zavolat také Wilfrida, aby zasedl mezi biskupy a prohlásil svou vlastní víru, jakožto i víru království či ostrova, ze kterého přišel. Bylo shledáno,že on i jeho věřící jsou vírou katolíci, a usneseno zanést to mezi ostatní zápisy téže synody. A stojí psáno takto: „Wilfrid, Bohu milý biskup církevní obce v Yorku, se odvolal k papežskému stolci se svou záležitostí a byl papežskou pravomocí osvobozen od jistých i nejistých obvinění. A nacházeje se spolu se stopětadvaceti biskupy biskupy na synodě, soudním to místě, vyznal pravou a katolickou víru a svým podpisem potvrdil vyznání za celou severní část ostrovů Británie a Irska, které jsou obývány národy Anglů a Britů, jakož i Irů a Piktů. [Do Říma byl pozván také arcibiskup z Canterbury Theodor, protože však nepřijel, přizval papež Wilfrida, který byl právě v Římě přítomen se svým vlastním sporem.]
Rok 681
Římská říše
• Theophanes Confessor (AM 6173, rok 680/681)
V tom roce zbavil Konstantinos císařské důstojnosti své bratry Herakleia a Tiberia a vládl sám se svým synem Justiniánem.
• Církevní hodnostáři jednají na 6. ekumenickém koncilu
V Konstantinopoli jednají církevní hodnostáři na 6. ekumenickém koncilu. Na jeho 13. zasedání dne 23. 8. byli odsouzeni zastánci monotheletismu, tzn. víry, že Ježíš Kristus má sice podstatu lidskou i Boží, ale jedinou vůli. Za kacířství byl opět prohlášen i monofyzitismus tvrdící, že Ježíš Kristus má podstatu pouze Boží, oproti ortodoxnímu názoru, že Vykupitel má podstatu lidskou a Boží a tudíž i dvě vůle. Konstantinopolský patriarcha Jiří uznal své bludařství a kál se, kdežto tvrdohlavý Makarios z Antiochie musel být sesazen a poslán do vyhnanství. Již zemřelí zastánci jediné Kristovy vůle patriarchové Kyrillos z Alexandrie a Sergios a Pyrrhos z Konstantinopole byli slavnostně prokleti a jejich mozaikové obrazy vyškrábány. Papežští legáti souhlasili i s odsouzením papeže Honoria I., který roku 634 Sergiovi monotheletismus schválil. Dne 16. 9. potvrdili všichni biskupové učení o dvojí vůli Ježíšově včetně císaře Konstantina IV. Pogonata jako dogma a jednání ukončili.
• Krutý čin v císařské rodině! [/color]
Bratři a spoluvládci císaře Konstantina Herakleios a Tiberios se domáhali skutečného podílu na vládě, což imperátor vyřešil roku 680/681 tak, že je nechal s uřezanými nosy internovat v paláci. Za nového spoluvládce si vybral svého syna Justiniána.
Arabský chalífát
• Potiarabské povstání v Arménii a Ibérii
Boj o nástupnictví po zemřelém arabském chalífovi Muávijovi vyvolal v letech 681 – 682 povstání v Arménii a v Ibérii (Gruzii) a možnost, že Římané tyto ztracené oblasti opět ovládnou, byla teď více než reálná. Arabové však měli problémy i v Albánii (krajina na břehu Kaspického moře na jih od Kavkazu), kterou v důsledku římsko–chazarského sblížení napadli chazarští poddaní Hunové. Po dohodě s arménský „katholikosem“ a s arabským vládnoucím knížetem Řehořem Mamikoneanem k nim Albánci vyslali jistého biskupa. Třebaže jeho mírová mise byla úspěšná, následoval roku 685 další hunský vpád, při němž Řehoř padl.
• Ukba opět v čele muslimské severní Afriky
Po smrti chalífy Muáviji odvolal jeho nástupce Jazíd guvernéra Ifríikíje, tj. severní Afriky, Abú al-Muhadžír Dinára a po šesti letech vrátil do funkce jeho nepřítele Ukbu ibn Nafí al–Fihrího. Ukba se ujme svého úřadu příští rok.
Bulharsko
• Vznik bulharského státu
Po těžké porážce císařské armády tureckými Bulhary uzavřel imperátor Konstantin s chánem Asparuchem mírovou dohodu, podle níž se impérium zavázalo výplatou tributu a vzdalo se části provincie Moesie. Toto území sice císař už dávno neměl pod kontrolou, neboť bylo pod slovanskou nadvládou, ale nyní to bylo poprvé, co to přiznal oficiálně. Bulhaři a „sedm slovanských kmenů“ uzavřeli dohodu o soužití, čímž vznikl nový politický útvar na Balkáně – první bulharský stát. Oslabení římské říše umožnilo Asparuchovu bratru Kuberovi, jenž zatím udržoval příměří, upevnit svoji moc v Makedonii a připravit se k útoku na Thessaloniku (Soluň).
• Vznik bulharského státu
Vojenská hrozba římské říše, který v té době byl rozhodně velmocenským hegemonem východu, stejně jako avarské útoky směrem ze severozápadu z prostoru karpatské kotliny ještě utužily svazek „sedmi slovanských kmenů“ s Prabulhary. Slované také převzali kmenové pojmenování Bulharů, takže ve franských pramenech se setkáváme z označením Bulharorum Societas. V čele vznikajícího státu Prabulharů a Slovanů, jenž zaujímal zhruba území na jih od toku Dunaje až po hřbety Staré planiny a černomořské pobřeží na východě po tok řeky Timok (Srbsko) vlévající se pod Železnými vraty zprava do Dunaje, stál Asparuch a až do své smrti roku 702 soustřeďoval ve svých rukou veškerou moc. Centrem říše se stal původní vojenský tábor Prabulharů Pliska, nacházející se poblíž dnešního města Šumen v severovýchodním Bulharsku.
Franská říše
• Občanská válka v říši
Neustrijský majordomus Gislemar, který minulý rok sesadil z úřadu svého otce Warattona a zmocnil se tak vlády v Neustrii a Burgundsku, úspěšně zaútočil na svého protivníka austrasijského majordoma Pipina II. Středního. Vojenská situace Austrasijců byla více než špatná.
Itálie
• Smrt papeže Agathona
Dne 10. 1. zemřel papež Agathon a za jeho nástupce byl zvolen Leon II. Na své potvrzení ve funkci Konstantinopolí však musel čekat dlouhých devatenáct měsíců.
Hispánie
• 12. toledský koncil
Po své korunovaci [21. 10. 680] ve snaze zabezpečit si trůn svolal král Ervicha dvanáctý toledský koncil a dne 9. ledna roku následujícího jej i zahájil. Biskupové v 1. kánonu objasnili okolnosti, za nichž trůn získal, a zbavili obyvatelstvo přísahy věrnosti jeho předchůdci Vambovi. Ervicha prohlásili zákonitým vládcem a každému, kdo by se proti němu bouřil, hrozili klatbou. Potom se zabývali těmi, kteří se již na smrtelné posteli v bezvědomí kají. Co se má dělat, když se dotyčný náhle uzdraví? Má se snad ignorovat viditelný znak tonzury a mnišský hábit? A co když takoví lidé prohlásí, že byli v bezvědomí a o žádnou církevní službu nežádali. Těmto lidem se přece zakazovalo znovu se vrátit do svých předchozích úřadů a hodností. Je naprosto zřejmé, že se to týkalo Vamby - jako by se starý král po svém uzdravení chystal opětovně usednout na trůn.
Olej do ohně přili i biskup města Valery de Arriba (Valeria v cartaginské provincii) Gaudentius, který ústy svého vyslanc poloýil tuto nevhodnou otázku: Když jsem vážně onemocněl a učinil pokání, mohu později znovu legálně zastávat svůj biskupský úřad? Biskupové mu v dlouhém listu odpověděli kladně - pokání prý nezbavuje člověka jeho práv daných mu Bohem, ale má jej uchránit před hříchem a chaosem světa. To by ale znamenalo, že pro Gaudentia platila jiná pravidla než pro Vambu. Již Ervichovy prvé skutky svědčí o tom, že byl pod úplným vlivem šlechty a biskupů, jakoby jim musel až do konce své vlády splácet nějaký dluh za získání trůnu. A tyto jeho ústupky jsou naprosto zřejmé z jeho postoje vůči církvi, vůči daním či vjeho úpravách Rekcesvintova zákoníku aj.
• Další záplava protižidovských zákonů
Prokázalo se, že Ervich je stejně fanatický ve své nenávisti vůči Židům jako byl jeho předchůdce Rekcesvint. Proti Židům vydal minimálně 28 kánonů a to stejně rychle jako kdysi Sisebut, když se roku 612 ujal vlády. Všechny vypracoval za pouhých dvanáct týdnů, které uplynuly od jeho korunovace, a předložil je účastníkům 12. koncilu s výzvou, aby „vytrhli kořeny a oďtali větve ze židovského morového stromu“. A biskupové souhlasili a zahrnuli je do svého 9. kánonu.
Král trval na Rekcesvintově zákoně o kacířích - každá veřejná obrana kacířských názorů se trestá vyhnanstvím a konfiskací majetku. A kdyby někdo bránil kacířské názory z nevědomosti, měl být poslan k místnímu biskupovi nebo knězi, aby jej poučil. Ale kdyby své názory nezměnil, měl být potrestán jako ten, kdo si byl svého kacířství vědomý. Židům se zakazovalo číst a vlastnit knihy, ve kterých by byla napadána křesťanská víra. Trestem za to pak bylo ostříhání na veřejnosti a sto ran holí anebo bičem a Ervich nařizoval, aby takto byly trestány i děti starší deseti let. Král rovněž zrušil tu část Sisebutova zákona, který Židům poskytoval nejenom právo, ale i povinnost propustit křesťanské otroky, i když jejich vlastnictví již samo o sobě bylo nezákonné. Židé je museli se souhlasem místního biskupa do sedmdesáti dnů počínaje 1. únorem prodat, aby po 1. dubnu již žádný z nich takového člověka neměl. A kdyby tento zákon porušili, měli ztratit polovinu svého majetku. Zbytek Sisebutova zákona byl pak potvrzen s výjimkou trestu smrti za proselitismus, tj. obrácení na židovskou víru. Ervich rovněž nijak neupravil Rekcesvintovy protižidovské zákony, i když zrušil tu jejich část, která stanovovala trest smrti ukamenováním anebo upálením v peci pro jejich porušitele. Tento způsob trestu smrti, jenž nerozlišoval mezi jednotlivými zločiny, totiž zřejmě považoval za zbytečně přísný.
Na rozdíl od Rekcesvinta však Ervich stanovil povinnost nechat se pokřtít. A každý Žid, jeho rodina a otroci, kteří by to do jednoho roku od vydání tohoto zákona nestihli, měli dostat sto ran bičem, pak měli být ostříháni a vyhnáni, přičemž jen na králi záleželo, zda jim zabaví i majetek. A stejný trest měl být uložen i Židovi, jenž by slavil židosvkou Velko noc anebo jakýkoliv jiný židovský svátek. Avšak trest za obřízku - ať Žida či křesťana - byl daleko tvrdší, když jak obřezavateli, tak obřezanému hrozila ztráta pohlavních orgánů a zabavení veškerého majetku. A ženě, která by obřezávala anebo která by jiné poslala na obřízku, měl být uřezán nos a měla ztratit svůj majetek. A to byl i trest za proselitismus.
Kromě toho počínaje dnem zahájením 12. toledského konclu, tzn. 12. lednem roku 681, nemohl žádný Žid potrestat křesťana nebo mu dávat příkazy,
pokud by mu to král výslovně nepřikázal. A proto se žádný Žid nemohl stát „správcem majetku“ (actor). Toto nařízení svědčí i o tom, že dosud církev a kláštery Židy do těchto funkcí často dosazovali. Značně byli omezováni ti Židé, kteří chtěli cestovat. Když takový člověk přišel do jiného města nebo provincie, tak se okamžitě musel hlásit u místního biskupa, kněze anebo soudce, kteří pak měli dbát na to, aby neslavil sabat či jiný židovský svátek. Měl se ubytovat u křesťanů a věřících, jíst s nimi a dostavit se ke svatému přijímání. Kněz v místě jeho původního bydliště se jej měl dotázat, kam má namířené, a pak dopředu napsat knězi v cíli jeho cesty o jeho příchodu. Žid se pak nemohl vrátit do svého původného obydlí, pokud by nepředložil listy ode všech biskupů a kněží všech míst, kterými prošel, v nichž muselo být uvedeno datum jeho příchodu, délka pobytu a datum odjezdu. Nebylo dovoleno cestovat v době sabatu či jiných jejich svátků, protože všechny jejich komunity musely přijít na setkání s biskupem nebo soudcem. Bylo dokonce potřebné ustanovení, že při takovýchto příležitostech nesmí bý biskupové se židovskými ženami o samotě, a každý biskup nebo kněz, který by židovku znásilnil nebo s ní měl pohlavní styk, bude zbaven svého duchovního úřadu a vyhnán.
Na dodržování těchto zákonů měli dohlížet biskupové a obviněný Žid nesměl mít advokáta, který by jej obhajoval. Stejně jako další vizigótští králové se i Evrich domníval, že někteří biskupové ani soudci na plnění těchto divokých zákonů příliš netrvají, zřejmě mnohdy i proto, že se nechali podplatit. Za to pak nařídil pokutu 72 solidů. Aby se předešlo úplatkářství, nesměli soudci v takovýchto případech konat bez vědomí biskupů a rovněž tak byl stanoven trest knězi či laikovi, který by od Žida přijal takovýto úplatek za to, aby mohl v tajnosti vykonávat své náboženské rituály.
A konečně aby se nějaký Žid nemohl vymlouvat na neznalost zákona, dal Ervich všem svým biskupům a kněžím instrukce, aby ve svých kostelech shromáždili celou jejich komunitu a texty těchto zákonů jim přečetli. Všechna prohlášení o zřeknutí se židovské víry a o konverzi na víru křesťanskou měla pak být uchovávaná v archívech místního kostela. A poznámka na konci textu z rukopisu Ervichova zákoníku nás pak infornuje o tom, že těchto 28 zákonů bylo Židům veřejně přečteno v chrámu sv. Marie v Toledu dne 27. ledna roku 681, tzn. tři dny po skončení koncilu. králův prospěch snad můžeme říci pouze to, že zrušil trest smrti stanovený Sisebutem za proselitismus, který pak Rekcesvint rozšířil na porušení kteréhokoliv ze svých deseti zákonů. Žid, který by se zdráhal opusti víru svých předků, sitak alespoň uchoval svůj život a bylo mu dovoleno strádat za otřesných podmínek. Evrichovy nové zákony byly zaměřené proti praktikování židovského náboženství, a proto se netýkaly Židů, konvertovali ke křesťanství. Takoví lidé však ještě před tím než podepsali prohlášení o zřeknutí se víry svých předků, museli dlouze dokazovat pevnost svého úmyslu a pak přednést dlouhou přísahu. A kdyby se následně zjistilo, že i nadále a potajmu praktikují své židovské obřady, přišli by o veškerý majetek, dostali by sto ran bičem a pak by byli ostříháni a posláni do exilu. Židé však nebyli omezováni ekonomicky, i když podmínky, za nichž museli cestovat, jistě poškodily jejich obchodní činnost.
Z textu všech zákonů jasně plyne, že všechna protižidovská opatření byla neúčinná a že navzdory soudnímu teroru Židé i nadále praktikovali své náboženské obřady, vlastnili křesťanské otroky a zastávali úřady, v nichž mohli rozhodovat o osudech křesťanů. Kromě toho si někteří duchovní i laikové těchto „urážek“ prostě nevšímali nebo považovali úplatek za dobrý důvod k tomu, aby nic nepodnikali. A proto většina biskupů přítomných na koncilu musela tyto zákony přijmout s radostí, přičemž my s jistotou víme pouze o jednom. Jedná se o mocného toledského metropolitu Juliána, významného vzdělance té doby, syna křesťanským rodičům avšak s židovskými kořeny. Julián je autorem dnes už ztraceného pojednání (Modlitby), v němž obhajuje zákony a kánony, které odpíraly Židům právo vlastnit křesťanské otroky. V již zachované odpovědi Židům napsané z králova podnětu a králi věnované pak polemizuje s tvrzením, že Mesiáš ještě nepřišel. Na jeho začátku krále ubezpečuje, že v den posledního soudu mu bude odpuštěno, že dupal po krku Kristových nepřátel a odvážně zachovával vysoký stupeň křesťanské víry. Svůj Prognosticon věnoval Hydaliovi, barcelonskému biskupovi, který se však velmi podivil, když se dozvěděl, že mu poslal jednu její kopii po Židovi, jehož jméno bylo Restitutos. A byl to právě Julián, který dosáhl toho, že se toledská stolice stala první v celé hispánské církvi. Takže když bude v budoucnosti kterýkoliv biskup povolán králem a metropolitou do Toleda na oslavu velkých svátků, k účasti na soudnímu jednání či k spolupráci na vysvěcování biskupů anebo prostě na jakýkoliv králův příkaz, musí se do města dostavit v dané době pod hrozbou exkomunikace.
• Ervichův zákoník
Král Ervich požádal biskupy shromážděné na 12. koncilu, aby upravili protiřečící si zákony a odstanili vše, co nebylo spravedlivé, což se však nemělo týkat jeho zákonů proti Židům ani jeho úprav Vambova vojenského zákona. Která zákony tedy přikázal biskupům upravit? Snad ty nemnohé nové zákony, které potom začlenil do svého nového zákoníku. Anebo chtěl upravit celý starý Rekcesvintův zákoník? Ale že by celou celou tuto práci stihl Ervich a jeho právníci dokončit za tři měsíce od té doby, co nastoupil na trůn? Jisté je pouze to, že zákoník byl dokončený a vydaný před 21. říjnem roku 681, tj. ve výroční den jeho nástupu na trůn, protože tento den vstupoval i v platnost. Cena Ervichova zákoníku byla 12 solidů, tzn. dvojnásobek toho, co stál Rekcesvintův zákoník, přičemž dodnes se zachoval pouze jediný originální rukopis. Důvodem těchto úprav byly nejasnosti a nejdnoznačnost mnoha dosavadních zákonů. Král vypustil ty Rekcesvintovy zákony, podle nichž měli být trestáni ti, kdo mrzačili své otroky, a nahradil několik dalších nařízení novými zákony ze své vlastní právnické dílny. Rovněž do svého zákoníku začlenil Vambovy zákony o duchovenstvu, které asi nebyly příliš populární, především pak ale řádek po řádku upravil Rekcesvintův zákoník, přičemž v něm provedl mnoho malých změn a včlenil do něj mnoho dodatků, kterými chtěl objasnit význam jednotlivých zákonů a někdy i jejich smysl. Práce vykonaná králem a jeho právníky je prostě ohromující, zvláště když si uvědomíme, kolik zákonů změnil a vyložil. Důležitý je ovšem ten fakt, že učinil i mnohé ústupky šlechtě, když snížili tresty pro ty, kteří byli odsouzeni v souladě s trestním právem, a zasadil se o jejich privilegia. Ale za toto všechno - tj. za svolání dvou koncilů, za úpravy Vambova vojenského zákona, za odpuštění nezaplacených daní a amnestování šlechtických vzbouřenců a za ústoupkyšlechtě - získal pouze to, že jej uznali králem.
Británie
• Království Sussex přijalo křesťanství jako poslední v Británii!
V letech 681 – 685 bylo christianizováno království Sussex. Misionářem Sussexu se stal představitel domácího anglosaského duchovenstva Wilfrid z Yorku (634 – 709), první Anglosas, který jako věrozvěst (678/679) působil také na kontinentu.
• Jak biskup Wilfrid obrátil na víru v Krista království Jižních Sasů
Vyhnán ze svého biskupství [678], Wilfrid dlouho bloudil po mnoha krajích, až přišel do Říma. Potom se vrátil do Británie, a i když pro nepřátelství [northumbrijského] krále Ecgfritha nemohl být přijat ve svém kraji či diecézi, v hlásání slova Božího mu nikdo bránit nemohl. Vypravil se tedy do království Jižních Sasů, aby tam hlásal slova víry a přisluhoval spásnou koupelí. To království se rozkládá na jih a na západ od Kentu až po hranice Západníc Sasů, na území pro sedmi tisíc rodin, a tehdy ještě sloužilo pohanským kultům. Králem jižních Sasů byl Æthewealh [648 - 685], pokřtěný nedlouho před tím v mercijském království za přítomnosti a na naléhání krále Wulfhera [†675]. Wulfhere jej také po skončení křestního obřadu přijal jako svého syna. Na znamení tohoto osvojení mu daroval dva kraje, a to ostrov Wight a kraj Meonware na území národa Západních Sasů [Meonwarové byli příbuzní s Juty].
A tak se souhlasem krále, ba k jeho velké radosti, omyl Wilfrid posvátným pramenem nejdříve královy předáky a jejich družiny. Nato kněží Eappa, Padda, Burghelm a Eddi pokřtili ostatní lid, buď již hned tehdy, anebo v dobách pozdějších. Rovněž byla pokřtěna královna jménem Eafae, a to ve své vlasti, to znamená v království Hwicců. […] V té době daroval král Æthewealh nejctihodnějšímu biskupovi Wilfridovi pozemky pro osmdesát sedm rodin, aby na nich mohl usadit své lidi, kteří bloudili jako vyhnanci. Pozemky ležely v místě řečeném Seleseu [Selsey], což znamená latinsky „Ostrov mořského telete“. […]
Když tedy Wilfrid dostal to místo, založil tam klášter a zavedl mnišský způsob života, především pro ty bratry, které přivedl s sebou. Je známo, že až dodnes drží drží ten klášter jejich nástupci. Wilfrid sám potom v těch končinách po pět let, to znamená až do smrti krále Ecgfritha, vykonával jak slovem, tak činem ctihodný úřad biskupa. Všichni ho uznávali, a protože mu král s držbou řečeného místa daroval i všechen majetek, který se tam nacházel, tedy polnosti i osoby, vychoval je všechny ve víře v Krista a omyl je vodou křtu. Bylo mezi nimi i dvě stě padesát otroků a otrokyň: ty všechny pokřtěním nejenže zachránil před otročením ďáblu, ale osvobodil je také od jha otroctví lidského. Daroval jim totiž osobní svobodu.
• Kentský arcibiskup Theodor dále dělí biskupství
Theodor rovněž tři roky po odchodu Wilfrida [681] přidal k jejich počtu ještě další dva biskupy: Tunberhta pro církevní obec v Hexhamu [681 - 684], když Eata zůstal v Lindisfarne, a Trumwina [681 - 685] pro království Piktů; to bylo totiž v tom čase podrobena království Anglů [do roku 685].
• Někdy po roce 681 přechází mladý Beda Ctihodný (*672/673) z Wearmouthu do nedalekého sesterského kláštera v Jarrow.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 680
Římská říše
• Theophanes Confessor (AM 6172, rok 679/680)
V tom roce se na příkaz zbožného císaře Konstantina shromáždil v Konstantinopoli svatý ekumenický Šestý koncil 289 biskupů a otců. [Jednal 7. října 680 – 16. září 681.]
• Tažení proti Slovanům
Císařská armáda, která již zpacifikovala Slovany v Thrákii, se tohoto roku se převalila do dnešní Makedonie, kde k míru donutila i jejich zdejší soukmenovce. Kmen Dragovičů z okolí Thessaloniky (Soluně) dokonce přinutila platit tribut. Teprve tímto římským vítězstvím a rozbitím Prebondova kmenového svazu pominulo pro Soluň slovanské nebezpečí a město již trvale zůstalo v císařových rukou. Konstantinopol obnovila svoji svrchovanost i nad jejím okolím, třebaže dále od města byla její moc problematická. Slovanské kmeny si zachovaly plnou suverenitu a jejich kmenová knížata žádné příkazy od Bosporu neposlouchala. Také obyvatelstvo Soluně do velké míry slavinizovalo.
• Tažení proti Bulharům
Císařská armáda zahájila tažení proti tureckým Bulharům chána Asparucha, kteří minulý rok překročili Dunaj a usadili se na sever od řecké osady Odessos (Varna, Bulharsko). Početné vojsko zaútočilo jednak po souši z Thrákie, jednak se vylodilo z válečných lodí, které připluly do dunajské delty. Slovansko–bulharským bojovníkům se však podařilo císařské generály vlákat do léčky a úplně jej rozdrtit. Císař Konstantin IV. tak ztratil Moesii. Boje trvaly až do září roku 681.
• Koncil v Římě a v Konstantinopoli
Protože po dobytí Sýrie, Palestiny, Egypta a části severní Afriky Araby se převážná část monofyzitického obyvatelstva ocitla mimo říši, mohl císař Konstantin IV. Pogonatos konečně skoncovat s kompromisním monotheletismem a po mnohaletém rozkolu se usmířit s Římem. Ke změně náboženské politiky státu směrem k ortodoxii mělo dojít na koncilu v Konstantinopoli, na který byl pozván i papež Agathon. Náměstek Kristův se o nově vzniklé situaci chtěl poradit s ostatními západními biskupy, a proto svolal na 17. 3. do Lateránu na synodu 125 biskupů. Představitelé západní církve poté vyslali do Konstantinopole delegaci, do níž zvolili jako své zástupce biskupy z Portu, Rhegia a Paterna. Agathon k nim přidal ještě dva kardinály jako své legáty a na cestu je vybavil obsáhlým dogmatickým listem. Protože však panovaly pochyby o jejich schopnostech, omluvil se císaři, že posílá muže, kteří nejsou ani učení, ani výřeční, neboť žijeme v těžké a barbarské době. Třetí konstantinopolský, tj. šestý ekumenický koncil byl slavnostně zahájen 7. 11. a trval až do září příštího roku.
• Krutý čin v císařské rodině!
Bratři a spoluvládci císaře Konstantina Herakleios a Tiberios se domáhali skutečného podílu na vládě, což imperátor vyřešil roku 680/681 tak, že je nechal s uřezanými nosy internovat v paláci. Za nového spoluvládce si vybral svého syna Justiniána.
• Dne 13. 10. zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Agathon. Na uvolněný arcibiskupský stolec usedá ještě týž měsíc Jan ze Samanúdu.
• Možného rozpadu Samovy říše využili Avaři a zahájili útok na dolní Rakousko.
Arabský chalífát
• Rozbroje v arabském chalífátu
Okamžitě po smrti chalífy Muáviji ibn Abí Sufján v dubnu roku 680 propukl v říši zápas o moc mezi královským rodem Umajjovců a konkurenčními Hášimovci. Muávijův syn Jazíd s podporou křesťanských souvěrců své matky Majsúny úspěšně potřel syny zavražděného chalífy Álího († 661) Hasana a Husajna: starší Hasan zemřel po požití jedu, zatímco mladší Husajn byl dostižen na útěku, zajat a po useknutí rukou popraven. Hášimovci, tj. strana Alího neboli šíité, však ještě neřekli poslední slovo.
Po svém nástupu na trůn uzavřel Jazíd novou mírovou smlouvu s východními Římany s platností na dobu deseti let. Zvýšil svůj tribut na tisíc solidů, jednoho otroka a jednoho koně denně, zřekl se ve prospěch Konstantinopole poloviny daňových výnosů z Kypru, který se stal na několik století kondominiem obou mocností, a dále příjmů z větší části Arménie a Ibérie (Gruzie).
Polyhistor al–Masúdí srovnává Jazída s faraónem – a má tím na mysli faraóny, jak je viděl Starý zákon. Spatřoval v něm krutého vládce, obklopeného stejně krutými úředníky, za nějž se přestalo dbát přísných pravidel muslimského chování. Nebezpečný soupeřem byl Jazídovi Abdalláh ibn az–Zubajr, zdržující se v Mekce. Za bojů mezi nimi roku 683 vyhořela svatyně Kába.
• Rozbroje v arabském chalífátu
Po Muáwijově smrti nejprve povstali šíité (šíat–Alí, tj. strana Alího) v Iráku, kteří si přáli vládu Alího syna Husajna. Ten byl roku 680 zavražděn po prohrané bitvě u Karbalá, den jeho smrti je však šíity vzpomínám dodnes a Husajn je nejslavnějším mučedníkem šíitského hnutí. Ještě téhož roku však propuklo další povstání: v Mekce se proti slabému vládci Jazídovi I. prohlásil chalífou az–Zubajr, Kurajšovec, syn jednoho z hlavních Muhammadových spolubojovníků, uznaný v celém Hidžázu a po Jazídově smrti roku 683 také v Iráku, Střední Asii a části Sýrie. Toto povstání bylo poraženo roku 692 nebo 963 vojevůdcem chalífy Abd al–Malika Hadždžádžem.
Franská říše
• Občanská válka ve franské říši
Po vraždě mladého austrasijského krále Dagoberta II. († 679) a následném krachu jednání o převzetí vlády v Austrasii neustrijsko–burgundským králem Theuderichem propukla v říši občanská válka mezi neustrijským majordomem Ebroinem na straně jedné a mocnými austrasijskými šlechtici majordomem Pipinem II. Středním a champagneským vévodou Martinem na straně druhé. V bitvě u Bois-du-Fays východně od Laonu nebo u Rethelu v Champagni (též bitva u Lucofao – Laonu) byli Austrasijci poraženi, Martin se vzdal a skončil ve vězení, zatímco Pipin se zachránil útěkem. Třebaže jeho situace byla nezáviděníhodná, Neustrijci se nepokusili ovládnout austrasijské území.
• Smrt majordoma Ebroina
Brzo po návratu z vítězného tažení, tj. někdy v rozmezí 25. 4. – 12. 5., byl všemocný majordomus Ebroin zavražděn Frankem Ermenefridem (Ermenefredem), který snad jednal v soukromé záležitosti. Atentátník utekl k Pipinovi a neustrijského majordomátu se ujal Waratton, jehož rod pocházel z okolí Rouenu. Nový nejvyšší představitel neustrijské šlechty uzavřel s Austrasijci mírovou smlouvu a uznal Pipinův majordomát oproti výměně rukojmí. Waratton se však dlouho ve funkci neudržel, neboť byl zbaven moci svým agresivním synem Gislemarem. Ten se již narozdíl od svého otce necítil mírovou smlouvou vázán a příští rok na Pipina zaútočil.
• Občanská válka ve franské říši
V tu dobu, kdy králové zemřeli, podléhalo království Austrasie dvěma vévodům, Martinovi a Pipinovi; ten druhý byl synem Ansegisuse, syna svatého Arnulfa, jak historie vylíčila výše. Byl nazýván Pipin Krátký a byl otcem Karla Martela, jak v historii uvedeme dále. Oba vévody spojovala nenávist vůči Ebroinovi a králi Theodericovi; vyrazili s armádou Austrasie proti nim a král a Ebroin jim vyšli vstříc a utkali se s nimi v bitvě na místě zvaném Lucofao; bitva byla pozoruhodně divoká a velký počet mužů padl na obou stranách. Austrasijci nakonec byli poraženi a uprchli z pole. Ebroin je pronásledoval, nemilosrdně pobíjel a ničil jejich zemi. Martin, kterému se s určitými obtížemi podařilo uniknout, se pevně zachytil ve městě Laonu, zatímco Pipin utekl do Austrasie. Po tomto vítězství se Ebroin vrátil do Neustrie a poslal za Martinem, který ještě dlel v Laonu, a vybídl ho, aby bez obav přišel promluvit si s králem. Ale vyslanci, kteří tam byli posláni, však přísahali na prázdné rakve, aby jej oklamali. A když jim uvěřil, že to myslí doopravdy, a přišel ke králi, okamžitě jej zabili i se všemi jeho společníky, které si vzal s sebou.
• Smrt majordoma Ebroina
Ebroin ještě ne zcela ztrestán svým předchozím utrpením znovu začal škodit Frankům a byl ještě brutálnější než kdy předtím. Ale Náš Pán ztrestal příkladně jeho zlé skutky za krátký čas pomstil prolitou krev sv. Leodegara a jeho bratra, které umučil, skrz Franka jménem Hermanfred, který když na něj jedné noci narazil, tak jej okamžitě napadl a zabil [680]. Když se toto událo, uprchl do Austrasie k Pipinovi Krátkému. Frankové si pak zvolili majordomem jiného muže jménem Garato. Garato uzavřel mír s Pipinem z Austrasie a přijal od něho rukojmí na jeho potvrzení. Garato měl syna jménem Gislemer, který byl pyšný a odvážný, ale také surový, a choval se hanebně, zvláště pak ke svému otci, jehož vyštval z paláce. Svatý Ouen jej káral za takové chování a zakazoval mu chovat se s takovou brutalitou vůči svému otci. Ten však napomínání svatého muže nevěnoval žádnou pozornost a vyprovokoval mnoho svárů a bitev s Pipinem, vládcem Austrasie, s nímž jeho otec Garato uzavřel spojenectví. Ale kvůli jeho hříšnému chování vůči jeho otci a kvůli i dalším zločinům, které spáchal, Náš Pán se mu pomstil a náhle odloučil jeho duši od těla tak, jak to prorokoval sv. Ouen [683]. Když zemřel, tak se jeho otec Garato opět ujal svého úřadu v paláci. Měl manželku, moudrou a urozeného rodu, jejíž jméno bylo Ansefleda. Zemřel poté, co vládl paláci po krátký čas [686].
• Biskupská synoda, sv. Lambert vypovězen
Král Theoderic svolal biskupskou synodu (asi roku 680) na radu Ebroinovu. Některé pak odstranil z jejich diecézí a jiné vypověděl do exilu bez možnosti návratu. Uprostřed této bouře a pronásledování Svaté církve, byl sv. Lambert odstraněn z města Treet (Maestricht) a vstoupil do kláštera, aby unikl vřavě tohoto světa. A zůstal tam ve svatosti a zbožnosti po dobu sedmi let.
Ansegises byl zabit v tu dobu mužem jménem Gondouin [před rokem 685, podle kroniky Sigeberta z Gembloux byl Gondouin možná jím adoptovaný syn]. Ansegise, také známý jako Anchises, byl synem svatého Arnulfa a otcem Pipina Krátkého, který byl zase otcem Karla Martela. Ebroin zadržel sv. Leodegar a jeho bratra Guerina a brutálně je mučil. Nakonec byl Guerin ukamenován k smrti a sv. Leodegar vsazen do vězení, kde byl dlouho mučen hladem. Pak mu Ebroin vyloupl oči a utrhl jazyk a rty. Nicméně Bůh mu jazyk vrátil spolu se schopností řeči (jak je to úplněji popsáno v jeho životopisu). Nakonec mu usekl hlavu a tím dokonal jeho mučednictví.
• Přírůstek v Pipinově rodině
Pipinovi a jeho manželce Plektrudě se narodil druhý syn a pozdější majordomus Grimoald.
• Smrt královny Bathildy
Poblíž Paříže v klášteře v Chelles zemřela neustrijsko–burgundská královna Bathilda, vdova po Chlodvíkovi II. Později byla kanonizována.
• Ve vysokém věku zemřel v říjnu roku 680 Ebroinův spojenec pařížský biskup Agilbert.
Itálie
• Synoda v Římě
V březnu roku 680 svolal papež Agatho shromáždění západních biskupů, které mělo být přípravou na velký koncil v Konstantinopoli (listopad 680 – září 681). Jednalo se o stanovisko k eutychiánské „herezi“ a monotheletismu, „herezi“ uznávající dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli (theléma) v jeho osobě, jež se začala prosazovat v 7. století.
• Další morová epidemie na Apeninském poloostrově
V létě propukl v zemi velký mor, který vylidnil Řím a zpustošil celou Itálii. Paulus Diaconus uvádí, že obyvatelstvo Pávie prakticky vymřelo.
• Mír mezi Langobardy a východními Římany
Italští Langobardi uzavřeli s Konstantinopolí mír a obě strany si uznaly stávající hranice.
• Střídání na vévodském stolci Beneventa
Poté, co vládl vévodství šestnáct let, odešel z tohoto světa Romuald [662 – 677]. A po něm vládl po tři roky vévodství Samnitů [tj. Benevenťanů] jeho syn Grimuald [677 – 680]. Wigilinda, sestra Cunicpertova a dcera krále Perctarita, byla s ním spojena svazkem manželským. A když Grimuald rovněž zemřel, stal se vévodou jeho bratr Gisulf [za regenství jeho matky Theuderaty] a vládl nad Beneventem po sedmnáct let [680 – 706]. Jeho ženou byla Winiperga, která mu porodila syna Romualda.
• Mor na Apeninském poloostrově
V té době během osmé indikce (tj. roku 680) došlo k zatměné Měsíce. Rovněž v tu samou dobu, tj. pátého dne před květnovými nonami [2. 5.] o desáté hodině denní, se vyskytlo zatmění Slunce. A poté následovala velmi hrozná morová nákaza, která řádila po dobu třech měsíců, tj. v červenci, srpnu a v září. A množství zemřelých bylo tak velké, že dokonce rodiče se svými dětmi a bratři se svými sestrami byly po dvou umisťováni na máry a na nich vezeni do svých hrobek ve městě Římě. A stejným způsobem vylidnil tento mor i Ticinum (Pavii), neboť všichni zbývající občané uprchli do horských oblastí i dalších míst, takže tráva a křoví se rozrůstaly na tržištích a všude na ulicích města. A mnozí tvrdili, že za nocí procházeli městem dobrý a zlý anděl. A kolikrát zlý anděl nesoucí lovecké kopí zaklepal z příkazu dobrého anděla tímto kopím na dveře nějakého domu, tak tolik lidí tam zemřelo příštího dne. Pak měl jistý muž zjevení, že morová nákaza nepřestane, dokud nebude zbudovám oltář sv. mučedníkovi Sebastiánovi v chrámu blahoslaveného Petra, který se nazývá „Ad Vincula“. A když se to stalo a ostatky mučedníka sv. Sebastiana byly přeneseny z města Říma na oltář ve shora uvedeném kostele, tak mor ustal. [Ticinský biskup Damianus si u římského pontifika musel vyprosit ostatky svatého mučedníka, aby je mohl umístit v chrámu sv. Petra ad Vincula.]
Hispánie
• Konec vlády krále Vamby
Hrabě Ervich (Ervig) sesadil vizigótského krále Vambu a usedl na trůn, třebaže byl řeckého původu a tudíž neměl podle stávajících pravidel na vládu nárok. Byl se však vědom vratkosti své pozice, a proto se snažil dobře vycházet s biskupy a naklonit si i poddané.
• Puč proti králi Vambovi
Okolnosti, za nichž se skončila vláda krále Vamby, jsou detailně popsány v zápisech 12. toledského koncilu z roku 681 a v Historia Wambae sv. Julián z Toleda, jehož dne 30. 1. 680 na stolec osobně. Vím, že v neděli dne 14. října roku 680 se Vamba cítil natolik zle, že se v obavách z blízké smrti počal kát, načež byl v přítomnosti svých seniores oblečen do mnišského hábitu a ostříhán jako kněz. Když však nápor nemoci úspěšně překonal, již nemohl být králem, protože to zapovídal 17. kánon 6. toledského koncilu. V abdikačním listě, který pak osobně podepsal, jmenoval svým nástupcem hraběte Ervicha, což ovšem bylo v příkrém rozporu s církevními kánony. (Tento dokument si mohli biskupové jeden po druhém prohlédnout na 12. koncilu.) Vamba pak vydal další dokument adresovaný Juliánovi do Toleda, v němž mu přikazoval Ervicha co nejdříve pomazat. I když takto líčí konec jeho vlády zápisy zmíněného koncilu, my víme, že se jednalo o puč a že Vamba jen tak pokojně neodstoupil, ale o trůn - byť neúspěšně - bojoval. Je sice pravda, že kanonické právo nestálo na jeho straně - i v roce 642 znemožnil Chindasvint svému předchůdci na trůnu, aby se opět chopil moci tím, že jej nechal ostříhat jako kněze. Ale kdyby všichni ti mocní šlechtici a biskupové jenom trochu chtěli, aby jim Vamba vládl i nadále, nebylo problém zákony obejít.
A to co se stalo, bylo opravdu velmi podivné. Aby se Ervich a biskupové vyhnuli podezření, přikročili k vydání spisu se svojí vlastní verzí toho, co se ve skutečnosti stalo. Ale až do konce 9. století kolovala mezi lidem i verze, že Ervich podal královi jakýsi nápoj, který způsobil onu chorobu a zbavil jej trůnu. A o její pravdivosti by mohlo svědčit i to, že někteří účastníci 12. koncil věnovali Ervichovi značnou pozornost a pokoušeli se jej obvinit. Vamba zemřel ještě před 13. toledským koncilem, jenž byl zahájen dne 4. listopadu roku 683.
• Vlády se ujímá Ervich
Ještě týž den [zřejmě v den abdikace Vamby] byl vyhlášen králem Ervich; jeho oficiální korunovace pak proběhla v neděli 21. října. V době jeho nástupu na trůn zuřil v Hispánii hrozný hladomor. Prameny nám sice nepřinášejí detailní zprávy, ale již to, že jej kronikáři vůbec zaznamenali, svědčí o rozměrech této katastrofy. V lednu příštího roku se Ervich zmíní o hladu v prohlášení adresovaném biskupům, kteří se sejdou na 12. koncilu.
Británie
• Synoda na pláni v Heathfieldu – papež Agathon sonduje, zda církev Anglů není zasažena monotheletickým kacířstvím
V těch časech [tj. roku 680] se [arcibiskup v Canterbury] Theodor doslechl, že ve víře církevní obce v Konstantinopoli vypukly velké zmatky pro Eutychovo kacířství. Ve snaze ochránit před takovou nákazou církevní obec Anglů. kterým stál v čele, uspořádal shromáždění velkého počtu ctihodných biskupů a doktorů-učitelů a dám horlivě prověřoval víru každého z nich. A vyšlo najevo, že všichni jednomyslně souhlasí s katolickou vírou. Proto se postaral, aby stanovisko bylo zaneseno do synodálních písemností, a to k poučení a připamatování těm budoucím.
Tohoto koncilu se rovněž zúčastnil a vyhlášení katolické víry potvrdil ctihodný Jan, hlavní kantor chrámu svatého apoštola Petra a opat kláštera svatého Martina. Ten na příkaz papeže Agathona přijel před nedávnem z Říma pod vedení, nejctihodnějšího opata Biscopa, příjmením Benedikta, o němž jsme se již zmínili. [Podle jiného pramene byl Jan vyslán do Británie koncilem, který zasedal v Římě roku 679.] [¼]
Vedle závazku učit zpěvu a čtení, dostal však Jan v příkazech od papeže ještě jiný pokyn, a to pečlivě zkoumat, jaká je víra v církvi Anglů, a podat o tom zprávu po návratu do Říma. Proto si také s sebou přivezl usnesení koncilu blahoslaveného papeže Martina, jenž se konal nedlouho předtím [tj. třicet let, 1. lateránský koncil] se souhlasem sto pěti biskupů v Říme a byl namířen proti hlavně proti těm, kdo hlásali, že v Kristu je pouze jediná podstata a jediná vůle. Zápis koncilu svěřil Jan řečenému klášteru [Wearmouth-Jarrow] nejzbožnějšího opata Benedikta k přepsání. Nové kacířství vyvolalo totiž svého času velké zmatky ve víře církevní obce v Konstantinopoli: s přispěním páně bylo však již tehdy odhaleno a jeho hlasatelé přemoženi. Z tohoto důvodu se ovšem papež Agatho chtěl dovědět také něco o stavu víry v Británii – stejně jako v ostatních královstvích –, zda totiž zůstala kacířskou nákazou nedotčená. Tento úkol uložil nejctihodnějšímu opatu Janovi, který právě dostal pokyn k odjezdu do Británie.
V Británii se za tím účelem sešla synoda, jak jsme vypravovali, jež shledal, že víra tu je ve všem všudy neporušeně katolická. A opat Jan dostal kopii protokolu, aby ji odvezl do Říma.
Vraceje se však do vlasti, byl nedlouho poté, co přeplul Oceán zachvácen nemocí a zemřel. Jeho tělo pak přátelé pro lásku ke svatému Martinovi, jehož klášteru stál v čele, přenesli do Toursu a tam s poctami pohřbili. Již na cestě do Británie poskytla mu totiž tourská církevní obec vlídné pohostinství a bratři jej naléhavě prosili, aby na zpáteční cestě do Říma použil stejné cesty a zavítal do jejich kostela. Tam také dostal průvodce a pomocníky na cestu i ke splnění uloženého úkolu.
Ačkoli tedy zemřel cestou, kopie katolického vyznání národa Anglů byla donesena do Říma a tam papežem a všemi, kdo ji slyšeli nebo četli, co nejmilostivěji přijata.
• Benedikt Biscop se vrací z Říma do Británie
Tento Benedikt totiž na počest nejblahoslavenějšího knížete apoštolů vybudoval v Británii při ústí řeky Wear klášter [Wearmouth–Jarrow roku 674, domovský klášter Bedy Ctihodného]. Poté odjel do Říma spolu se spolupracovníkem a druhem na tom díle Ceolfrithem, který se po něm stal opatem toho kláštera. V Římě jej papež Agatho blahé paměti přijal s poctami, protože Benedikt již dříve často zajížděl do města [celkem čtyřikrát]. A na požádání dostal na potvrzení svobod kláštera, který postavil, od papeže privilegium, stvrzené apoštolskou autoritou. Z něho vyplývalo, že [northumbrijský] král Ecgfrith si stavbu přál a dal k ní souhlas a že Benedikt založil klášter poté, co mu král po svolení daroval i potřebnou držbu půdy. Přijal také návrh, že do Británie přivede řečeného opata Jana, aby v jeho klášteře po jeden rok vyučoval způsobu zpěvu, jenž se pěstoval u svatého Petra v Římě. Opat Jan postupoval podle pokynů od papeže a zpěváky onoho kláštera naučil teorii i praxi zpívání i čtení nahlas. Všechno, co vyžadoval celoroční koloběh při celebrování svátečních dnů, kázal rovněž zachytit písmem. Ten záznam se v řečeném klášteře uchovává, opsali si jej však i mnozí jiní z okolí. Opat Jan ovšem nevyučoval jenom bratry řečeného kláštera. Málem ze všech klášterů onoho království se totiž sbíhali poslechnout si ho všichni, kdo se zpěvem měli již zkušenosti. Mnozí se však také snažili pozvat opata Jana, aby vyučoval i jinde.
• Rehabilitovaný biskup z Yorku sv. Wilfrid se účastní synody v Římě
V té době shromáždil řečený papež Agatho v Římě synodu sto dvaceti pěti biskupů proti těm, kdo hlásali, že Pán a Spasitel má jedinou vůli a jedinou podstatu. K jednání poručil zavolat také Wilfrida, aby zasedl mezi biskupy a prohlásil svou vlastní víru, jakožto i víru království či ostrova, ze kterého přišel. Bylo shledáno,že on i jeho věřící jsou vírou katolíci, a usneseno zanést to mezi ostatní zápisy téže synody. A stojí psáno takto: „Wilfrid, Bohu milý biskup církevní obce v Yorku, se odvolal k papežskému stolci se svou záležitostí a byl papežskou pravomocí osvobozen od jistých i nejistých obvinění. A nacházeje se spolu se stopětadvaceti biskupy biskupy na synodě, soudním to místě, vyznal pravou a katolickou víru a svým podpisem potvrdil vyznání za celou severní část ostrovů Británie a Irska, které jsou obývány národy Anglů a Britů, jakož i Irů a Piktů. [Do Říma byl pozván také arcibiskup z Canterbury Theodor, protože však nepřijel, přizval papež Wilfrida, který byl právě v Římě přítomen se svým vlastním sporem.]
Rok 681
Římská říše
• Theophanes Confessor (AM 6173, rok 680/681)
V tom roce zbavil Konstantinos císařské důstojnosti své bratry Herakleia a Tiberia a vládl sám se svým synem Justiniánem.
• Církevní hodnostáři jednají na 6. ekumenickém koncilu
V Konstantinopoli jednají církevní hodnostáři na 6. ekumenickém koncilu. Na jeho 13. zasedání dne 23. 8. byli odsouzeni zastánci monotheletismu, tzn. víry, že Ježíš Kristus má sice podstatu lidskou i Boží, ale jedinou vůli. Za kacířství byl opět prohlášen i monofyzitismus tvrdící, že Ježíš Kristus má podstatu pouze Boží, oproti ortodoxnímu názoru, že Vykupitel má podstatu lidskou a Boží a tudíž i dvě vůle. Konstantinopolský patriarcha Jiří uznal své bludařství a kál se, kdežto tvrdohlavý Makarios z Antiochie musel být sesazen a poslán do vyhnanství. Již zemřelí zastánci jediné Kristovy vůle patriarchové Kyrillos z Alexandrie a Sergios a Pyrrhos z Konstantinopole byli slavnostně prokleti a jejich mozaikové obrazy vyškrábány. Papežští legáti souhlasili i s odsouzením papeže Honoria I., který roku 634 Sergiovi monotheletismus schválil. Dne 16. 9. potvrdili všichni biskupové učení o dvojí vůli Ježíšově včetně císaře Konstantina IV. Pogonata jako dogma a jednání ukončili.
• Krutý čin v císařské rodině! [/color]
Bratři a spoluvládci císaře Konstantina Herakleios a Tiberios se domáhali skutečného podílu na vládě, což imperátor vyřešil roku 680/681 tak, že je nechal s uřezanými nosy internovat v paláci. Za nového spoluvládce si vybral svého syna Justiniána.
Arabský chalífát
• Potiarabské povstání v Arménii a Ibérii
Boj o nástupnictví po zemřelém arabském chalífovi Muávijovi vyvolal v letech 681 – 682 povstání v Arménii a v Ibérii (Gruzii) a možnost, že Římané tyto ztracené oblasti opět ovládnou, byla teď více než reálná. Arabové však měli problémy i v Albánii (krajina na břehu Kaspického moře na jih od Kavkazu), kterou v důsledku římsko–chazarského sblížení napadli chazarští poddaní Hunové. Po dohodě s arménský „katholikosem“ a s arabským vládnoucím knížetem Řehořem Mamikoneanem k nim Albánci vyslali jistého biskupa. Třebaže jeho mírová mise byla úspěšná, následoval roku 685 další hunský vpád, při němž Řehoř padl.
• Ukba opět v čele muslimské severní Afriky
Po smrti chalífy Muáviji odvolal jeho nástupce Jazíd guvernéra Ifríikíje, tj. severní Afriky, Abú al-Muhadžír Dinára a po šesti letech vrátil do funkce jeho nepřítele Ukbu ibn Nafí al–Fihrího. Ukba se ujme svého úřadu příští rok.
Bulharsko
• Vznik bulharského státu
Po těžké porážce císařské armády tureckými Bulhary uzavřel imperátor Konstantin s chánem Asparuchem mírovou dohodu, podle níž se impérium zavázalo výplatou tributu a vzdalo se části provincie Moesie. Toto území sice císař už dávno neměl pod kontrolou, neboť bylo pod slovanskou nadvládou, ale nyní to bylo poprvé, co to přiznal oficiálně. Bulhaři a „sedm slovanských kmenů“ uzavřeli dohodu o soužití, čímž vznikl nový politický útvar na Balkáně – první bulharský stát. Oslabení římské říše umožnilo Asparuchovu bratru Kuberovi, jenž zatím udržoval příměří, upevnit svoji moc v Makedonii a připravit se k útoku na Thessaloniku (Soluň).
• Vznik bulharského státu
Vojenská hrozba římské říše, který v té době byl rozhodně velmocenským hegemonem východu, stejně jako avarské útoky směrem ze severozápadu z prostoru karpatské kotliny ještě utužily svazek „sedmi slovanských kmenů“ s Prabulhary. Slované také převzali kmenové pojmenování Bulharů, takže ve franských pramenech se setkáváme z označením Bulharorum Societas. V čele vznikajícího státu Prabulharů a Slovanů, jenž zaujímal zhruba území na jih od toku Dunaje až po hřbety Staré planiny a černomořské pobřeží na východě po tok řeky Timok (Srbsko) vlévající se pod Železnými vraty zprava do Dunaje, stál Asparuch a až do své smrti roku 702 soustřeďoval ve svých rukou veškerou moc. Centrem říše se stal původní vojenský tábor Prabulharů Pliska, nacházející se poblíž dnešního města Šumen v severovýchodním Bulharsku.
Franská říše
• Občanská válka v říši
Neustrijský majordomus Gislemar, který minulý rok sesadil z úřadu svého otce Warattona a zmocnil se tak vlády v Neustrii a Burgundsku, úspěšně zaútočil na svého protivníka austrasijského majordoma Pipina II. Středního. Vojenská situace Austrasijců byla více než špatná.
Itálie
• Smrt papeže Agathona
Dne 10. 1. zemřel papež Agathon a za jeho nástupce byl zvolen Leon II. Na své potvrzení ve funkci Konstantinopolí však musel čekat dlouhých devatenáct měsíců.
Hispánie
• 12. toledský koncil
Po své korunovaci [21. 10. 680] ve snaze zabezpečit si trůn svolal král Ervicha dvanáctý toledský koncil a dne 9. ledna roku následujícího jej i zahájil. Biskupové v 1. kánonu objasnili okolnosti, za nichž trůn získal, a zbavili obyvatelstvo přísahy věrnosti jeho předchůdci Vambovi. Ervicha prohlásili zákonitým vládcem a každému, kdo by se proti němu bouřil, hrozili klatbou. Potom se zabývali těmi, kteří se již na smrtelné posteli v bezvědomí kají. Co se má dělat, když se dotyčný náhle uzdraví? Má se snad ignorovat viditelný znak tonzury a mnišský hábit? A co když takoví lidé prohlásí, že byli v bezvědomí a o žádnou církevní službu nežádali. Těmto lidem se přece zakazovalo znovu se vrátit do svých předchozích úřadů a hodností. Je naprosto zřejmé, že se to týkalo Vamby - jako by se starý král po svém uzdravení chystal opětovně usednout na trůn.
Olej do ohně přili i biskup města Valery de Arriba (Valeria v cartaginské provincii) Gaudentius, který ústy svého vyslanc poloýil tuto nevhodnou otázku: Když jsem vážně onemocněl a učinil pokání, mohu později znovu legálně zastávat svůj biskupský úřad? Biskupové mu v dlouhém listu odpověděli kladně - pokání prý nezbavuje člověka jeho práv daných mu Bohem, ale má jej uchránit před hříchem a chaosem světa. To by ale znamenalo, že pro Gaudentia platila jiná pravidla než pro Vambu. Již Ervichovy prvé skutky svědčí o tom, že byl pod úplným vlivem šlechty a biskupů, jakoby jim musel až do konce své vlády splácet nějaký dluh za získání trůnu. A tyto jeho ústupky jsou naprosto zřejmé z jeho postoje vůči církvi, vůči daním či vjeho úpravách Rekcesvintova zákoníku aj.
• Další záplava protižidovských zákonů
Prokázalo se, že Ervich je stejně fanatický ve své nenávisti vůči Židům jako byl jeho předchůdce Rekcesvint. Proti Židům vydal minimálně 28 kánonů a to stejně rychle jako kdysi Sisebut, když se roku 612 ujal vlády. Všechny vypracoval za pouhých dvanáct týdnů, které uplynuly od jeho korunovace, a předložil je účastníkům 12. koncilu s výzvou, aby „vytrhli kořeny a oďtali větve ze židovského morového stromu“. A biskupové souhlasili a zahrnuli je do svého 9. kánonu.
Král trval na Rekcesvintově zákoně o kacířích - každá veřejná obrana kacířských názorů se trestá vyhnanstvím a konfiskací majetku. A kdyby někdo bránil kacířské názory z nevědomosti, měl být poslan k místnímu biskupovi nebo knězi, aby jej poučil. Ale kdyby své názory nezměnil, měl být potrestán jako ten, kdo si byl svého kacířství vědomý. Židům se zakazovalo číst a vlastnit knihy, ve kterých by byla napadána křesťanská víra. Trestem za to pak bylo ostříhání na veřejnosti a sto ran holí anebo bičem a Ervich nařizoval, aby takto byly trestány i děti starší deseti let. Král rovněž zrušil tu část Sisebutova zákona, který Židům poskytoval nejenom právo, ale i povinnost propustit křesťanské otroky, i když jejich vlastnictví již samo o sobě bylo nezákonné. Židé je museli se souhlasem místního biskupa do sedmdesáti dnů počínaje 1. únorem prodat, aby po 1. dubnu již žádný z nich takového člověka neměl. A kdyby tento zákon porušili, měli ztratit polovinu svého majetku. Zbytek Sisebutova zákona byl pak potvrzen s výjimkou trestu smrti za proselitismus, tj. obrácení na židovskou víru. Ervich rovněž nijak neupravil Rekcesvintovy protižidovské zákony, i když zrušil tu jejich část, která stanovovala trest smrti ukamenováním anebo upálením v peci pro jejich porušitele. Tento způsob trestu smrti, jenž nerozlišoval mezi jednotlivými zločiny, totiž zřejmě považoval za zbytečně přísný.
Na rozdíl od Rekcesvinta však Ervich stanovil povinnost nechat se pokřtít. A každý Žid, jeho rodina a otroci, kteří by to do jednoho roku od vydání tohoto zákona nestihli, měli dostat sto ran bičem, pak měli být ostříháni a vyhnáni, přičemž jen na králi záleželo, zda jim zabaví i majetek. A stejný trest měl být uložen i Židovi, jenž by slavil židosvkou Velko noc anebo jakýkoliv jiný židovský svátek. Avšak trest za obřízku - ať Žida či křesťana - byl daleko tvrdší, když jak obřezavateli, tak obřezanému hrozila ztráta pohlavních orgánů a zabavení veškerého majetku. A ženě, která by obřezávala anebo která by jiné poslala na obřízku, měl být uřezán nos a měla ztratit svůj majetek. A to byl i trest za proselitismus.
Kromě toho počínaje dnem zahájením 12. toledského konclu, tzn. 12. lednem roku 681, nemohl žádný Žid potrestat křesťana nebo mu dávat příkazy,
pokud by mu to král výslovně nepřikázal. A proto se žádný Žid nemohl stát „správcem majetku“ (actor). Toto nařízení svědčí i o tom, že dosud církev a kláštery Židy do těchto funkcí často dosazovali. Značně byli omezováni ti Židé, kteří chtěli cestovat. Když takový člověk přišel do jiného města nebo provincie, tak se okamžitě musel hlásit u místního biskupa, kněze anebo soudce, kteří pak měli dbát na to, aby neslavil sabat či jiný židovský svátek. Měl se ubytovat u křesťanů a věřících, jíst s nimi a dostavit se ke svatému přijímání. Kněz v místě jeho původního bydliště se jej měl dotázat, kam má namířené, a pak dopředu napsat knězi v cíli jeho cesty o jeho příchodu. Žid se pak nemohl vrátit do svého původného obydlí, pokud by nepředložil listy ode všech biskupů a kněží všech míst, kterými prošel, v nichž muselo být uvedeno datum jeho příchodu, délka pobytu a datum odjezdu. Nebylo dovoleno cestovat v době sabatu či jiných jejich svátků, protože všechny jejich komunity musely přijít na setkání s biskupem nebo soudcem. Bylo dokonce potřebné ustanovení, že při takovýchto příležitostech nesmí bý biskupové se židovskými ženami o samotě, a každý biskup nebo kněz, který by židovku znásilnil nebo s ní měl pohlavní styk, bude zbaven svého duchovního úřadu a vyhnán.
Na dodržování těchto zákonů měli dohlížet biskupové a obviněný Žid nesměl mít advokáta, který by jej obhajoval. Stejně jako další vizigótští králové se i Evrich domníval, že někteří biskupové ani soudci na plnění těchto divokých zákonů příliš netrvají, zřejmě mnohdy i proto, že se nechali podplatit. Za to pak nařídil pokutu 72 solidů. Aby se předešlo úplatkářství, nesměli soudci v takovýchto případech konat bez vědomí biskupů a rovněž tak byl stanoven trest knězi či laikovi, který by od Žida přijal takovýto úplatek za to, aby mohl v tajnosti vykonávat své náboženské rituály.
A konečně aby se nějaký Žid nemohl vymlouvat na neznalost zákona, dal Ervich všem svým biskupům a kněžím instrukce, aby ve svých kostelech shromáždili celou jejich komunitu a texty těchto zákonů jim přečetli. Všechna prohlášení o zřeknutí se židovské víry a o konverzi na víru křesťanskou měla pak být uchovávaná v archívech místního kostela. A poznámka na konci textu z rukopisu Ervichova zákoníku nás pak infornuje o tom, že těchto 28 zákonů bylo Židům veřejně přečteno v chrámu sv. Marie v Toledu dne 27. ledna roku 681, tzn. tři dny po skončení koncilu. králův prospěch snad můžeme říci pouze to, že zrušil trest smrti stanovený Sisebutem za proselitismus, který pak Rekcesvint rozšířil na porušení kteréhokoliv ze svých deseti zákonů. Žid, který by se zdráhal opusti víru svých předků, sitak alespoň uchoval svůj život a bylo mu dovoleno strádat za otřesných podmínek. Evrichovy nové zákony byly zaměřené proti praktikování židovského náboženství, a proto se netýkaly Židů, konvertovali ke křesťanství. Takoví lidé však ještě před tím než podepsali prohlášení o zřeknutí se víry svých předků, museli dlouze dokazovat pevnost svého úmyslu a pak přednést dlouhou přísahu. A kdyby se následně zjistilo, že i nadále a potajmu praktikují své židovské obřady, přišli by o veškerý majetek, dostali by sto ran bičem a pak by byli ostříháni a posláni do exilu. Židé však nebyli omezováni ekonomicky, i když podmínky, za nichž museli cestovat, jistě poškodily jejich obchodní činnost.
Z textu všech zákonů jasně plyne, že všechna protižidovská opatření byla neúčinná a že navzdory soudnímu teroru Židé i nadále praktikovali své náboženské obřady, vlastnili křesťanské otroky a zastávali úřady, v nichž mohli rozhodovat o osudech křesťanů. Kromě toho si někteří duchovní i laikové těchto „urážek“ prostě nevšímali nebo považovali úplatek za dobrý důvod k tomu, aby nic nepodnikali. A proto většina biskupů přítomných na koncilu musela tyto zákony přijmout s radostí, přičemž my s jistotou víme pouze o jednom. Jedná se o mocného toledského metropolitu Juliána, významného vzdělance té doby, syna křesťanským rodičům avšak s židovskými kořeny. Julián je autorem dnes už ztraceného pojednání (Modlitby), v němž obhajuje zákony a kánony, které odpíraly Židům právo vlastnit křesťanské otroky. V již zachované odpovědi Židům napsané z králova podnětu a králi věnované pak polemizuje s tvrzením, že Mesiáš ještě nepřišel. Na jeho začátku krále ubezpečuje, že v den posledního soudu mu bude odpuštěno, že dupal po krku Kristových nepřátel a odvážně zachovával vysoký stupeň křesťanské víry. Svůj Prognosticon věnoval Hydaliovi, barcelonskému biskupovi, který se však velmi podivil, když se dozvěděl, že mu poslal jednu její kopii po Židovi, jehož jméno bylo Restitutos. A byl to právě Julián, který dosáhl toho, že se toledská stolice stala první v celé hispánské církvi. Takže když bude v budoucnosti kterýkoliv biskup povolán králem a metropolitou do Toleda na oslavu velkých svátků, k účasti na soudnímu jednání či k spolupráci na vysvěcování biskupů anebo prostě na jakýkoliv králův příkaz, musí se do města dostavit v dané době pod hrozbou exkomunikace.
• Ervichův zákoník
Král Ervich požádal biskupy shromážděné na 12. koncilu, aby upravili protiřečící si zákony a odstanili vše, co nebylo spravedlivé, což se však nemělo týkat jeho zákonů proti Židům ani jeho úprav Vambova vojenského zákona. Která zákony tedy přikázal biskupům upravit? Snad ty nemnohé nové zákony, které potom začlenil do svého nového zákoníku. Anebo chtěl upravit celý starý Rekcesvintův zákoník? Ale že by celou celou tuto práci stihl Ervich a jeho právníci dokončit za tři měsíce od té doby, co nastoupil na trůn? Jisté je pouze to, že zákoník byl dokončený a vydaný před 21. říjnem roku 681, tj. ve výroční den jeho nástupu na trůn, protože tento den vstupoval i v platnost. Cena Ervichova zákoníku byla 12 solidů, tzn. dvojnásobek toho, co stál Rekcesvintův zákoník, přičemž dodnes se zachoval pouze jediný originální rukopis. Důvodem těchto úprav byly nejasnosti a nejdnoznačnost mnoha dosavadních zákonů. Král vypustil ty Rekcesvintovy zákony, podle nichž měli být trestáni ti, kdo mrzačili své otroky, a nahradil několik dalších nařízení novými zákony ze své vlastní právnické dílny. Rovněž do svého zákoníku začlenil Vambovy zákony o duchovenstvu, které asi nebyly příliš populární, především pak ale řádek po řádku upravil Rekcesvintův zákoník, přičemž v něm provedl mnoho malých změn a včlenil do něj mnoho dodatků, kterými chtěl objasnit význam jednotlivých zákonů a někdy i jejich smysl. Práce vykonaná králem a jeho právníky je prostě ohromující, zvláště když si uvědomíme, kolik zákonů změnil a vyložil. Důležitý je ovšem ten fakt, že učinil i mnohé ústupky šlechtě, když snížili tresty pro ty, kteří byli odsouzeni v souladě s trestním právem, a zasadil se o jejich privilegia. Ale za toto všechno - tj. za svolání dvou koncilů, za úpravy Vambova vojenského zákona, za odpuštění nezaplacených daní a amnestování šlechtických vzbouřenců a za ústoupkyšlechtě - získal pouze to, že jej uznali králem.
Británie
• Království Sussex přijalo křesťanství jako poslední v Británii!
V letech 681 – 685 bylo christianizováno království Sussex. Misionářem Sussexu se stal představitel domácího anglosaského duchovenstva Wilfrid z Yorku (634 – 709), první Anglosas, který jako věrozvěst (678/679) působil také na kontinentu.
• Jak biskup Wilfrid obrátil na víru v Krista království Jižních Sasů
Vyhnán ze svého biskupství [678], Wilfrid dlouho bloudil po mnoha krajích, až přišel do Říma. Potom se vrátil do Británie, a i když pro nepřátelství [northumbrijského] krále Ecgfritha nemohl být přijat ve svém kraji či diecézi, v hlásání slova Božího mu nikdo bránit nemohl. Vypravil se tedy do království Jižních Sasů, aby tam hlásal slova víry a přisluhoval spásnou koupelí. To království se rozkládá na jih a na západ od Kentu až po hranice Západníc Sasů, na území pro sedmi tisíc rodin, a tehdy ještě sloužilo pohanským kultům. Králem jižních Sasů byl Æthewealh [648 - 685], pokřtěný nedlouho před tím v mercijském království za přítomnosti a na naléhání krále Wulfhera [†675]. Wulfhere jej také po skončení křestního obřadu přijal jako svého syna. Na znamení tohoto osvojení mu daroval dva kraje, a to ostrov Wight a kraj Meonware na území národa Západních Sasů [Meonwarové byli příbuzní s Juty].
A tak se souhlasem krále, ba k jeho velké radosti, omyl Wilfrid posvátným pramenem nejdříve královy předáky a jejich družiny. Nato kněží Eappa, Padda, Burghelm a Eddi pokřtili ostatní lid, buď již hned tehdy, anebo v dobách pozdějších. Rovněž byla pokřtěna královna jménem Eafae, a to ve své vlasti, to znamená v království Hwicců. […] V té době daroval král Æthewealh nejctihodnějšímu biskupovi Wilfridovi pozemky pro osmdesát sedm rodin, aby na nich mohl usadit své lidi, kteří bloudili jako vyhnanci. Pozemky ležely v místě řečeném Seleseu [Selsey], což znamená latinsky „Ostrov mořského telete“. […]
Když tedy Wilfrid dostal to místo, založil tam klášter a zavedl mnišský způsob života, především pro ty bratry, které přivedl s sebou. Je známo, že až dodnes drží drží ten klášter jejich nástupci. Wilfrid sám potom v těch končinách po pět let, to znamená až do smrti krále Ecgfritha, vykonával jak slovem, tak činem ctihodný úřad biskupa. Všichni ho uznávali, a protože mu král s držbou řečeného místa daroval i všechen majetek, který se tam nacházel, tedy polnosti i osoby, vychoval je všechny ve víře v Krista a omyl je vodou křtu. Bylo mezi nimi i dvě stě padesát otroků a otrokyň: ty všechny pokřtěním nejenže zachránil před otročením ďáblu, ale osvobodil je také od jha otroctví lidského. Daroval jim totiž osobní svobodu.
• Kentský arcibiskup Theodor dále dělí biskupství
Theodor rovněž tři roky po odchodu Wilfrida [681] přidal k jejich počtu ještě další dva biskupy: Tunberhta pro církevní obec v Hexhamu [681 - 684], když Eata zůstal v Lindisfarne, a Trumwina [681 - 685] pro království Piktů; to bylo totiž v tom čase podrobena království Anglů [do roku 685].
• Někdy po roce 681 přechází mladý Beda Ctihodný (*672/673) z Wearmouthu do nedalekého sesterského kláštera v Jarrow.