Charakteristické rysy rozvoje obranného boje Rudé armády.
Napsal: 4/6/2017, 20:58
RUDÁ ARMÁDA V OBRANĚ
Kapitola druhá: CHRAKTERISTICKÉ RYSY ROZVOJE OBRANNÉHO BOJE RUDÉ ARMÁDY ZA VELKÉ VLASTENECKÉ VÁLKY
PÁR SLOV ÚVODEM
Kapitola druhá: CHRAKTERISTICKÉ RYSY ROZVOJE OBRANNÉHO BOJE RUDÉ ARMÁDY ZA VELKÉ VLASTENECKÉ VÁLKY
PÁR SLOV ÚVODEM
Taktika vševojskového obranného boje se za probíhající Velké vlastenecké války rozvíjela. Základ byl to, co jsem popsal v prvním díle tohoto cyklu, ale je logické, že každý den Rudá armáda nabírala zkušenosti a bylo stále jasnější, že předválečné postuláty nevyhovují. A tak se přihlíželo ke všemu, co neskutečným počtem životů zaplacené zkušenosti přinesly.
Při organizování boje v obraně se muselo přihlížet k tomu, jak útočí nepřítel. A co si budeme nalhávat, byl to nesmírně zkušený nepřítel. Než překročil sovětskou státní hranicí, porazil polskou, norskou, belgickou, nizozemskou, francouzskou, řeckou a jugoslávskou armádu a dvakrát dal pořádný výprask britské armádě. Válčit prostě uměl.
Jak to tedy Němci dělali?
Německý armádní sbor, který přešel do útoku, byl členěn do dvou sledů, měl silnou dělostřeleckou skupinu, zálohy které bylo možno využít pro rozvíjení úspěchu při prolomení obrany. Útočil v pásmu širokém 8 až 12 kilometrů a zesiloval se 6 až 8 dělostřeleckými oddíly ze zálohy vrchního velení a až 4 tankovými prapory.
Německá pěší divize útočila ve dvou sledech, měla tankovou skupinu, protitankovou zálohu a opět silnou dělostřeleckou skupinu. Tato divize útočila na šířce 3 až 4 kilometry, dostala jako posilu až tři dělostřelecké oddíly a 1 tankový prapor.
Obě tato vojsková tělesa při útoku do prvního sledu vyčleňovala až 2/3 sil a prostředků - cílem byl silný úder, aby obrana protivníka byla prolomena hned při prvním náporu. Tím byla vytvořena tato taktická hustota na 1 kilometr fronty:
2 až 3 pěší prapory
50 děl a minometů
25 až 30 tanků přímé podpory pěchoty
2 až 2,5 ženijní roty
Před útokem byla nasazena dělostřelecká příprava, která trvala i 2 až 3 hodiny, nebo naopak mohutný palebný přepad a několik silných leteckých úderů bitevních letadel. Běžné bombardéry ve stejnou dobu provedly nálety na druhé sledy a týlová zařízení obránců.
Druhé sledy a armádních sborů a pěších divizí byly určeny k tomu, aby rozvíjely úspěch prvních sledů. Zálohy měly úkolů několik:
- stupňovat sílu úderu prvních sledů
- odrážet protizteče
- ničit skupiny nepřítele, které zůstaly v týlu
- zabezpečovat boky útočících útvarů
Byl to prostě drtivý úder na úzké frontě. Pokud došlo k průrazu celé taktické hloubky obrany, což bohužel v první fázi války proti SSSR byl běžný jev, okamžitě došlo k postupu vpřed a část sil současně zahájila obkličování vpravo i vlevo sil co zůstaly v jejich týlu.
To vše se díky zpravodajcům vědělo. Ale nedošlo dost rychle k revizi pravidel pro budování obrany a hlavně, nepodařilo se správně vyhodnotit, jak to s bojem v obraně bylo hlavně ve Francii. Zde nebylo dost informací - SSSR byl de facto nepřítel jak Francouzů, tak Britů a informace nedostal.
Sice bylo nezbytné, aby Rudá armáda vytvářela takovou obranu, která by tyto těžké údery dokázala zachytit a odrazit, ale současně musela vytvořila podmínky pro přechod do útoku. Všeobecně se má za to, že velitelé Rudé armády věděli teoreticky co je potřeba udělat, ale neměli zkušenosti v boji s tak silným a zkušeným nepřítelem jakým byly německé síly.
A NYNÍ SE MŮŽETE ZAČÍST DO OBSAHU PRÁCE
To že Rudá armáda dne 21. června 1941 nebyla varována a byla napadena s překvapením, vnutilo jejím součástem boj, na který nebyly připraveny a obranu často ani nedokázali připravit a úderům čelily často v pochodových sestavách. Ty součásti, které obranu připravily dle platných regulí, dokázaly útoky občas odrazit, ale to byla výjimka, která neměla dlouhého trvání. Druhý úder byl už zpravidla osudový.
Sovětská pěchota brání dělostřelce před pronikajícím nepřítelem.
V prvním období války nepřítel postupoval tempem, které bralo dech. Ničil, zajímal a zaháněl na útěk vše, co mu stálo v cestě. Přesto mnoho součástí vytrvalo v postaveních do vyčerpání všech možností. To rozvrátilo mobilizační rozvinutí dalších sil a velmi rychle se přestalo dařit dodávat vojskům potřebný materiál. Bylo málo lidí, málo výzbroje.
Němci při začátku války neměly převahu v ničem. Spíše ve všem byli slabší - početně. Ale jejich zkušenost tento počáteční handicap okamžitě smázla. Rudá armáda se pokoušela v rámci příhraničního sražení i o mohutné protiúdery. Například v červnu 1941 byl na jihozápadní frontě organizován protiúder 8. mechanizovaného sboru do boku a týlu 1. tankové skupiny nepřítele.
Jak to proběhlo?
26. června 1941dosáhla německá 1. tanková skupina v luckém a dubenském směru prostoru Luck- Varkoviče., 20 km severovýchodně od Dubna. Velitel frontu nařídil 8. mechanizovanému sboru provést úder z prostoru severně od osady Brody ve směru Dubno, do boku a týlu nepřítele. A jak to dopadlo? Čtěte dál.
Sbor byl obrovské vojskové těleso:
Velel mu generál-poručík Dmitrij Ivanovič Rjabyšev, politický zástupce byl brigádní komisař Nikolaj Kirillovič Popel, náčelník štábu byl podplukovník Alexandr Vasiljevič Cinčenko, který zastupoval plukovníka Fjodora Grigorijeviče Katkova
xxxxx
Velitel 8. mechanizovaného sboru generál-poručík Dmitrij Ivanovič Rjabyšev a jeho politický zástupce brigádní komisař Nikolaj Kirillovič Popel
12. tanková divize ve složení 23. tankový pluk; 24. tankový pluk; 12. motostřelecký pluk; 12. houfnicový dělostřelecký pluk; 12. výzvědný prapor; 12. zvláštní protiletadlový dělostřelecký oddíl; 12. zvláštní spojovací prapor; 12. pontonový prapor; 12. servisní prapor; 12. automobilový dopravní prapor; 12. zdravotní prapor; 12. regulační rota; polní pekárna, polní poštovní stanice; polní pobočka Státní banky.
Divizi velel plukovník Ivan Vasiljevič Vasiljev
34. tanková divize ve složení 67. tankový pluk; 68. tankový pluk; 34. motostřelecký pluk; 34. houfnicový dělostřelecký pluk; 34. výzvědný prapor; zvláštní protiletadlový dělostřelecký oddíl; pontonový prapor; zvláštní spojovací prapor; zdravotní prapor; automobilový dopravní prapor; servisní prapor; regulační rota; polní pekárna; polní poštovní stanice; polní pobočka Státní banky.
Divizi velel Michail Michailovič Němcov.
7. motorizovaná Černichovská divize M.V.Frunze ve složení 27. motostřelecký Rudozástavový pluk; 300. motostřelecký pluk; 405. tankový pluk; 23. dělostřelecký pluk; 145. zvláštní stíhací protitankový oddíl; 90. zvláštní protiletadlový dělostřelecký oddíl; 97. výzvědný prapor; 36. lehký inženýrský prapor; 118. zvláštní spojovací prapor; 99. dělostřelecký parkový oddíl; 86. zdravotní prapor; 26. automobilový dopravní prapor; 66. servisní prapor; 17. regulační rota; 67. polní pekárna; polní poštovní stanice; polní pobočka Státní banky.
Divizi velel Alexandr Vasiljevič Gerasimov
xxxxx
Pečlivost autora těchto výčtů – je uveden níže – je velká, potěšila mě hlavně čísla polních pošt divizí. Tak jsem vložil dvě fotografie ukazující polní poštovní stanici a polního pošťáka u vojáků.
Sborové jednotky:
2. motocyklový pluk
192. zvláštní spojovací prapor
45. zvláštní motoinženýrský prapor
108. zvláštní sborová letecká eskadra
Do začátku nařízeného protiúderu se sbor nestihl řádně rozvinout, zorganizovat a připravit. Na pravém křídle sboru se rozvinula na frontě dlouhé 10 kilometrů 34. tanková divize s 67. a 68. tankovým plukem a na křídle levém potom na šířce 8 kilometrů 12. tanková divize se s 23. a 24. tankovým plukem. Jeho 7. motorizovaná divize čelila mnoha leteckým útokům a zatím se jen blížila k levému křídlu sboru.
Jednotlivé divize, než dosáhly čáry zasazení, musely urazit v průměru 500 kilometrů, což vyčerpalo jejich zásoby PHM, a díky tomu, že trvale čelily, leteckým úderům postupně během přesunu slábly. Podotýkám, že ty přesuny byly spíše ke škodě celého boje, protože sbor než byl zasazen, musel třikrát změnit prostor rozmístění. Jakoby se s ním nadřízené velitelství nevědělo rady.
Ke dni 22. června 1941 v v půl páté ráno byl u sboru vyhlášen bojový poplach. V 6 hodin ráno byla kompletně zničena na letišti Stryj jeho 108. zvláštní sborová letecká eskadra- jako u mnoha jiných leteckých součástí, stály její letadla jak na přehlídce. Ve vyrovnaných řadách, bez maskování a ochrany.
Početní stavy tankové techniky u 8. tankového sboru, zdroj do zdroje liší. Jsou uváděna čísla od 858 do 932 tanků všech možných typů.
Jenže jak se se sborem šibovalo sem a tam - několikrát dostal rozkazy zaujmout ten či onen prostor nebo čáru dvakrát změnil podřízenost a operační úkol - jen jezdil a jezdil. Do půlnoci 23. června sbor najezdil přes dvě stě kilometrů a ani jednou si nevystřelil. Než se dostal do výchozích postavení k útoku na nepřítele, najel sbor dalších 300 kilometrů. Byl už vážně oslaben.
Důsledek působení německého bitevního letectva - opuštěné sovětské těžký tanky po bitvě u Dubna. Je zajímavé, že přestože tanků T-35 bylo poměrně málo, fotografií jejich zničených exemplářů je hodně. Tak jsem u toho zůstal, a bych nebyl za fouňu.
K okamžiku vyražení na zteč, sbor, aniž by bojoval s pozemním protivníkem byť jen 5 minut, měl tyto ztráty tankové techniky.
- KV: 5 strojů v opravě v továrnách; 6 strojů zůstalo na místě; 10 jich bylo nezvěstných; 28 nenávratně ztraceno.
- T-35: 1 stroj na opravě v továrně; 10 zůstalo na místě; 8 jich zůstalo nezvěstných na cestě
- T-34: 5 jich zůstalo na cestě; 40 zmizelo beze stopy na cestě; předáno jiným jednotkám, 18 nenávratně ztraceno
- BT: 46 jich bylo na opravách v továrnách; 46 jich bylo ponecháno na místě; 77 zmizelo beze stopy ne cestě; 27 jich bylo předáno dalším jednotkám; 67 nenávratně ztraceno
- T-26: 16 bylo v opravě v továrnách; 17 ponecháno na místě; 120 zmizelo beze stopy; 7 předáno dalším jednotkám; 172 nenávratně ztraceno
- T-37, T-40: 4 zmizely beze stopy; 6 nenávratně ztraceno
Takže sbor šel do boje s nějakými 60% tabulkového stavu tankové techniky. Většina strojů byla ztracena závadami a nedostatkem PHM. Následně se staly obětí letectva nepřítele.
Ale dejme se do boje.
Před frontou sboru byly jednotky německé 16. tankové divize. Bohužel čára pro zahájení útoku byla zvolena špatně. Před bojovými sestavami tekla říčka Slonuvka s bahnitými břehy, tedy de facto protitanková překážka.
Zteč sboru začala 26. června v 9 00. Sbor útočil na linii Srjebno, Baraně, Sestratin, Pjaski, Grycovolja, Stanislavčik a udeřil na bránící se jednotky německé 16. tankové divize. Tempo útoku se však rozjet nemohlo, neboť sovětské tankové jednotky narazily na organizovaný odpor, v cestě byla pro tanky neprůchodná bažinatá řeka a všechny přepravy byly zničeny.
Díky příchodu motorizovaných jednotek, které dokázali překročit řeku a vytvořit malá předmostí a ženisté vytvořili přepravy, bylo možno postoupit o 4 až 12 kilometrů. Německá 16. tanková divize byla otřesena, ale nebylo to nic, co by ji zlomilo. Vysunula protitankové baterie a rychlou střelbou a protiútoky skupin tanků se jí útok 8. sboru podařilo zastavit. Složitost útoku a obtížnost situace kdy z nebe padaly každou minutu desítky bomb, vyvolaly pochyby, jestli je rozumné v útoku nadále pokračovat. Byl dokonce učiněn pokus vyvést sbor z boje. Ale velmi rychle bylo rozhodnuto pokračovat v útoku. Nyní se dostavil úspěch, jednotky 8. sboru začaly ničit týlový prostor 3. motorizovaného sboru nepřítele a donutily tento sbor přejít do obrany. 27. a 28. června sbor vedl divoké boje, dokázal porazit 16. tankovou divizi - i když ne zničit a vážně potloukl i části sil německých 75. a 111. pěší divize. Sbor postoupil v průměru o 32 kilometrů a probil se do prostoru 4 kilometry západně od Dubna.
Zde se jeho situace prudce zhoršila. Odtrhl se od svého souseda- 15. mechanizovaného sboru, který ve svém úkolu neuspěl. Nepřítel ale zastavil své útočné plány a zahájil rozhodné kroky k eliminaci úspěchu 8. mechanizovaného sboru. Na sbor se soustředilo úsilí postupně pěti divizí nepřítele a čelil hromadným náletům bitevního letectva.
xxxxx
Zničená sovětská tanková technika v bitvě u Dubna – osud většiny tankové techniky mechanizovaných sborů v prvních měsících války
Dva dny trvala krutá bitva jednotek sboru v obklíčení, do kterého nakonec padl. Podařil se probít částem 7. motorizované divize a 12. tankové divize. Sborové jednotky byly odeslány na východ ke Kyjevu. 34. tanková divize byla zničena úplně. Velkou zásluhu na tom, že se části jednotek sboru probily z obklíčení, měl brigádní komisař Nikolaj Kirillovič Popel, zástupce velitele sboru pro věci politické.
7. července 1941 se zbytky sbory přesouvaly na trase Kazatin, Skvira, Bílá Cerkev ke Kyjevu. Ráno 8. července byl již sbor za Dněprem a postupoval k Nežinu. Tam se v noci toho dne shromáždil. Vedení sboru bylo v polovině července rozpuštěno a divize se staly samostatnými. Tedy 12. tanková a 7. motostřelecká. Pořád to byla slušná síla, ale 8. mechanizovaný sbor už byl historií. Osudy 7. motostřelecké divize jsem dále nesledoval, ale 12. tanková divize byla úplně zničena v obklíčení u Kyjeva a za den jejího zániku je určen den 8. září 1941.
Protiútok tohoto sboru byl součástí příhraničního sražení a měl být součástí obranné operace a měl pomoci zastavit nepřítele. Byla to tedy součást obranné operace vybojované podle předválečných pravidel.
Boj tohoto sboru rozhodně byl statečný, ale skončil krutou taktickou porážkou a zničením většiny sil sboru. Po stránce operační lze říci, že byl natolik nebezpečný, že na několik dní zastavil postup 16. tankové a 16. motorizované divize nepřítele a současně donutil německé velení proti němu nasadit síly75., 44., 111. a 129. pěší divize. A jeho boj v obklíčení vázal tolik sil nepřítele, že bylo možno vyvést hlavní síly sovětské 6. a 26. armády z hrozícího obchvatu a tedy možná i obklíčení.
Pro úplnost uvádím, že oba velitelé obou tankových divizí padli v boji a 8. mechanizovaný sbor byl znovu zřízen 17. února 1943.
Zde jsem čerpal z knihy od brigádního komisaře Nikolaje Kirilloviče Popela „V těžkých dobách“, a potom z práce od člověka, který na portálu Vojna.net, odvedl před 9 roky fascinující práci, http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=920, má jméno Hoblik, a před jeho pracovitostí a pečlivostí hluboce smekám.
A nyní se vrátíme ke všeobecnému pohledu na vývoj obranné taktiky Rudé armády v době Velké vlastenecké války.
Německé útočící svazy a svazky používali osvědčenou a vyzkoušenou taktiku, kterou měli za roky válčení po celé Evropě v krvi. Přestože nejde mluvit o nějaké početní převaze v tancích - naopak nebo letadlech – opět naopak.
Nijak se tím, že Rudá armáda má těchto prostředků vedení války výrazně více nezatěžovaly a vytvářely na směrech úderů lokální převahu obrněné techniky, která – bohužel - mělkou obranu bez potíží prolamovala. Víme z první práce, že sovětská obrana postrádala dostatek dělostřelectva a nebyla vyřešena letecké podpora obrany. Navíc překvapivé nálety v nočních hodinách na počátku napadení SSSR zajistili skutečnost, že luftwaffe velkou část sovětského letectva zničila na zemi. Následně přes velmi statečný boj sovětských pilotů si dokázala udržet vzdušnou převahu, často absolutní.
Díky tomu že to opět měli Němci dobře nacvičeno, před útočící čelo vytrvale nalétávaly skupiny strojů a bitevní a běžné frontové bombardéry vytvářely doslova peklo. Rudoarmějci nebyli zbabělí, ale toto byla zkušenost, která rozvracela morálku celých divizí- a nic nepomáhaly ani zoufalé stesky – kde jsou naše letadla?
Pokud byl odpor i přesto rozhodný, pěchota se zastavila, tanky couvli a jen zajišťovaly, aby jednotky Rudé armády zůstaly na místě. Následovalo několik náletů na míru a do takto potlučené obrany směřoval další, zpravidla už úspěšný útok.
Němci po celou dobu útoku prováděli intenzivní průzkum. Využívali toho, že neexistoval souvislý zákopový systém a poměrně lehce pronikali až k druhým sledům. Tím se jim dařilo odhalovat slabiny v obraně, a na potom směřoval útok, pokud se někde jinde zadrhl. Už velitelé německých praporů měli informace, které jim umožňovali úspěšný postup a boj i se silnějším nepřítelem v obraně. Jakmile se Němci probili přes hlavní pásmo odporu, vytvořili několik předsunutých odřadů a ty vyrazily do hloubky sovětské obrany za účelem rozvrácení týlových složek prvních sledů a útoku na druhé sledy dříve, než se tyto připraví na protiútoku. Za předsunutými odřady postupovaly hlavní síly a rozvíjeli úspěch a když bylo potřeba předsunuté odřady podpořily nebo vyprostily, pokud někde uvízli a hrozilo jim zničení.
Když se člověk alespoň trochu znalý problematiky taktiky útoku, obrany a zvláštních druhů boje, podívá na to, jak se sovětská taktika vedení obranného boje vyvíjela v průběhu celé války, musí si všimnout toho, že tvrdá škola války, jak v jiném vláknu uvedl kolega Fidler – Darwinova teorie v praxi – vedla k tomu, že se obrana měnila a každá změna byla k lepšímu. Inu zkušenosti získané v boji jsou sice draze placené, ale vedou k rychlému zlepšení.
V červnu a na podzim roku 1941 se střelecké divize bránily v širokých pásmech, díky čemuž se bojová sestava u divizí a pluků nečlenila do hloubky a obrana měla malou taktickou hloubku. Hustota tanků a dělostřeleckých prostředků byla v obraně nepatrná a palebný opor proti nepřátelskému úderu byl založen převážně na systému paleb pušek, kulometů a minometů. Vše bylo rozprostřeno rovnoměrně podél celé fronty.
Sovětské protitankové dělo v boji
Pokud se podíváme na ženijní zabezpečení obrany, byla tvořena vybudovanými praporními rajóny, v nichž nebyly budovány zákopy ale pouze okopy. O tom už jsem psal - voják neviděl kolegu a nemohl mu v případě potřeby skrytě zákopem, či spojovacím zákopem přijít na pomoc. Rajóny byly rozmístěny na jednom postavení a to ve své podstatě znemožňovalo manévr silami a prostředky během boje a ztěžovalo velení. V konečném důsledku tak totiž každý prapor bojoval sám za sebe.
V bitvě u Moskvy se už ale začaly objevovat určité změny. Na některých úsecích – spíše to byla iniciativa velitelů divizí a pluků, se konečně objevují souvislé zákopy a to na předním okraji rotních a praporních rajónů. Protitanková obrana se zdokonalila. Všech prostředků pro boj s tanky – už je dostatek protitankových pušek, objevují se první opravdu účinné protitankové granáty a průmyslově vyráběné zápalné láhve – spolu s kanóny se začíná používat soustředěněji a je tedy možno s nimi snadněji manévrovat, pokud je potřeba je použít mimo jejich aktuální prostor rozmístění. Navíc se objevují protitankové opěrné body.
Pro protitankovou palbu se začalo používat dělostřelectvo všech ráží, včetně protiletadlových zbraní. Objevují se první náznaky systému zabezpečení míst tyku dvou vyšších vojskových součástí a už je běžné, že velitelé od praporu výše myslí na krytí svých boků. Navíc, a to se ukázalo velmi cenné o rok později u Stalingradu, vojska začala sbírat cenné zkušenosti v boji v zimních podmínkách.
V roce 1942 došlo ke změnám ve vedení vševojskového obranného boje. Bojová sestava se nově členila do hloubky, byly budovány souvislé zákopy už v postaveních družstev a ty se propojovaly do opěrných bodů čet. Voják najednou viděl kamaráda vpravo i vlevo, navzájem se mohli povzbudit i pomoci si. To mělo neskutečný vliv na morálku vojáka, který čelil dělostřelbě a útokům tanků a pěchoty nepřítele. Najednou viděl – už tomu nemusel věřit - že není sám. Byla výrazně posílena protitanková obrana, což bylo dáno navýšením počtů těžkých zbraní u střeleckých divizí.
Změny nastaly i v ženijním budování obrany. Změna byla v tom, že v hlavním pásmu obrany se vyvářelo několik obraných postavení pro druhé sledy pluků a divizí. To výrazně ztížilo dříve popisované nájezdy předsunutých odřadů nepřítele po prolomení hlavního pásma odporu.
Bohužel i v této době se v taktické hloubce obrany stále budovalo jen jedno pásmo, takže pokud nepřítel měl dostatečně silné druhé sledy zálohy, opět se mu dařilo prolamovat celou taktickou hloubku obrany, jen za to platil výrazně větší cenu.
Na místech zvláštního významu – Leningrad, Sevastopol, před tím v roce 1941 to byla Oděsa a na konci roku 1942 Stalingrad, byla obrana budována jako souvislá, několika stupňová a opřená o kvalitní, mnohasledový zákopový systém. Šířka obrany svazků a tím i pluků se zúžila, tím narostla hustota sil a prostředků a to umožnilo vybudovat dvě, někdy i tři pásma obrany. Navíc obránci těchto míst projevovali velkou aktivitu a obrana těchto míst je dnes legendární.
Po jarních vážných potížích na jihozápadním směru – myslím tím boje o Charkov, převzala v roce 1943 Rudá armáda po boji o Kurský oblouk strategickou iniciativu a zahájila souvislý kyvadlový útok směrem na západ. Obrana vybudovaný Rudou armádou u Kurska byla doslova a do písmene fenomenální. Na kritických místech vybudována dvě úplná hluboká pásma těžkého polního opevnění optimalizovaného k protitankovému boji. Třetí se právě dokončovalo a čtvrté vznikalo. V hloubce ještě bylo vytvořeno státní pásmo obrany. Lze snad i říci, že sovětská strana nemohla být připravena lépe.
Takto je to správně. Do země!
Je i tak zajímavé, že dva soustředné německé údery – severní do obranného pásma Centrálního frontu pod velením generála Konstantina Konstantinoviče Rokosovského a jižní vedený do postavení Voroněžského frontu pod velením Nikolaje Fjodoroviče Vatutina měly velmi odlišný průběh.
Centrální front německý úder zachytil. Německý plán počítal s průměrným postupem o 20 km denně až do hloubky 110 kilometrů. Už během prvních dnů bojů Němci pouze velmi pomalu překonávali prstence protitankové obrany a platily obrovskými ztrátami za každý kilometr země. Boj byl veden s obrovskou houževnatostí na obou stranách, a přestože Němci nasazovali všechny síly, Rudá armáda odolávala. A tak to také zůstalo.
Sovětská pěchota u Kurska
Ale na jihu byla situace výrazně horší. Od samého začátku se Němcům dařilo postupovat až nečekaně rychle. Prvního dne útoku pronikla II. tanková armáda SS téměř 20 kilometrů do sovětské obrany. Ostřílení, motivovaní a houževnatí vojáci Waffen SS dokázali svým příkladem strhnout ostatní složky armády a Voroněžský front nedokázal odolávat úpornému a nikdy nepřestávajícímu několikadennímu tlaku. Němci na jihu tedy sice pomalu, ale jistě postupovali vpřed den za dnem. V jeden kritický moment se jim do cesty postavila 3. stíhací protitanková dělostřelecká brigáda plukovníka Rukosujeva. Dělostřelci neměli ani minutu na zakopání a tak zahájili boj s děly úplně odkrytými. Od začátku tahali za kratší konec lana, ale boj, o kterém si asi nedělali žádné iluze, přijali.
Sovětští dělostřelci v bitvě u Kurska
Některé baterie byly vyhlazeny do posledního vojáka. Byly zaznamenány i okamžiky, kdy poslední výstřel z děla padl, už když ho začínaly drtit pásy německého tanku. Dělostřelci bez své těžké zbraně potom sváděli boj s německou pěchotou a v něm padli do posledního. Ale německý postup tito rudoarmějci- kanonýři, kteří se mohou hrdě hlásit ke svým předkům z baterie Rajevského u Borodina ve válce s Napoleonem, zadrželi tak dlouho, než se za jejich zády zachytily na další čáře ustupující jednotky a posily s hlubokého týlu. Ani jeden dělostřelec neutekl a stejně tak i Němci udržovali tlak s houževnatostí, která snese jakoukoliv vojáckou kritiku.
Nakonec byla situace kritická natolik, že sám Stalin nařídil k posílení obrany převelet do oblasti ještě 27. armádu a dvě tankové jednotky. Vatutin dostal rozkaz udržet se, dokud posily nedorazí.
Rozhodující tankové střetnutí, které vešlo do dějin, se odehrálo předposlední den bitvy, 12. července 1943. Toho dne překonala II. tanková armáda Waffen SS útočící z jihu poslední linii obranných zákopů u Prochorovky. Němci vrhli do tohoto prostoru skutečný výkvět své armády - divize Waffen SS Totenkopf, Das Reich a Leibstandarte Adolf Hitler spolu s jednotkami divize Wehrmachtu Gross Deutschland.
Sovětská obrana se zde zhroutila a německé tanky postupovaly k Prochorovce. Aby sovětské velení zabránilo nejhoršímu, převelelo k Prochorovce 5. gardovou armádu a 5. gardovou tankovou armádu od Stepního frontu. Přesun 5. gardové tankové armády proběhl za bílého dne a celá armáda se valila stepí v dlouhých kolonách, bez maskování a s troufalou drzostí. Na finesy nebyl čas. Naštěstí letectvo armádu účinně pokrylo, a když se Němci dověděli, že budou čelit lavině skoro tisícovky sovětských tanků, nezbylo než to přijmout. Nezaváhali ani vteřinu.
Tanky 5. gardové tankové armády před přechodem do útoku na Prochorovku
Sovětští tankisté věděli, že proti velké metné dálce některých německých tanků nemají šanci, nezpomalili, přešli do předbojových sestav a v nich se z chodu navezli do německých formací. Prochorovka se během okamžiku stala epicentrem celé kurské bitvy. Na linii kratší než tři kilometry se zde pancíř proti pancíři střetlo 1 400 tanků a samohybných děl - více než tři čtvrtiny z nich byly ovšem tanky Rudé armády. Byla to největší tanková bitva všech dob.
xxxxx
Dvě umělecké představy bitvy u Prochorovky.
Přes neskutečné ztráty nakonec Rudá armáda postup Němců zastavila a začala je vytláčet zpět. Bylo dokonáno.
Kvalitní obrana, dokonale ženijně vybudovaná, pokrytá masou dělostřelectva a schopná velkých protiútoků, dokázala odrazit to nejlepší, co německé ozbrojené síly na východní frontě měly. Tankové protiútoky, které měly pomoci obranu udržet, byly proti tomu, co jsem popsal v souvislosti s 8. mechanizovaným sborem, výrazně lépe plánovány, zajištěny i provedeny, ale ani to nezabránilo tomu, že ztráty Rudé armády mnohonásobně převyšovaly ztráty nepřítele. Němci prostě až do konce války byli velmi dobří vojáci.
V dalším období už Rudá armáda nebyla přinucena přejít do obrany pod tíhou nějakého zničujícího německého ofenzivního kroku. Nyní, až do konce války do obrany přecházela po ukončení vlastních útočných operací, kdy bylo potřeba obnovit útočný potenciál vojsk. Často navíc do obrany přecházela poté, co vytvořila na nepřátelské straně předmostí po násilném překročení velkých vodních překážet. V tom případě bylo úkolem obrany tato předmostí udržet.
Rudoarmějci v této fázi války v těchto jinak velmi obtížných situacích - přece jen mezi vojskem na předmostí a armádou je vodní tok, často je málo munice a hodně práce muselo odvést letectvo a dalekonosné dělostřelectvo na vlastním břehu řeky. Ale nebylo moc případů, kdy by od bitvy u Kurska do konce války sovětská vojska předmostí neudržela. Rudoarmějci už vyrostli a válčit uměli.
Převoz těžké techniky přes vodní překážku – Rudá armáda postupuje
Tedy platí, že od konce roku 1943, v roce 1944 i 1945, bylo udržení předmostí a důležitých čar obsazených v průběhu útočných operací, výhodných pro přechod k další útočné činnosti bylo hlavním cílem obranné činnosti sovětských vojsk.
V této době vytrvalého postupu Rudé armády na západ bylo pro obranu sovětských vojsk charakteristické to, že:
- byla organizována ve zkrácených lhůtách
- často v dotyku s nepřítelem, který toho využíval protiúderům při vlastní převaze
- s omezenými silami a prostředky a při velké vyčerpanosti jednotek přecházejících do obrany
Za těchto složitých podmínek je dobré konstatovat, že sovětské jednotky v této situaci nepropadaly panice, bojovaly houževnatě a hlavně bylo jasné, že sil je dost a stačí je dostat na správné místo. Proto bylo běžné, že pro plnění úkolů obrany v taktické hloubce byly běžně nasazeny síly a prostředky získané manévrem sborových záloh ve prospěch divizí, záloh armád pro posílení sborů a někdy byly nasazeny i zálohy frontové. Tím bylo možno velmi rychle vytvořit velkou hustotu a úspěšně odrážet nepřátelské zteče.
Poslední opravdu velkou obranou operaci vybojovala Rudá armáda v Maďarsku, když čelila razantnímu pokusu německých sil o proražení k obklíčené Budapešti. Celý ten maglajz dostal název Operace Jarní probuzení, německy je to Frühlingserwachen, rusky Балато́нская оборони́тельная опера́ция, byla poslední velká ofenziva Německé armády v celé II. světové válce.
Operace Jarní probuzení oficiálně začala v 04:30, 6. března. Zahájila ji masivní dělostřelecká příprava provedená dělostřelectvem 6. tankové armády SS a po ní následoval postup motorizované pěchoty divize Leibstandarte Adolf Hitler.
Prvním jejich úkolem bylo vyčistit několik koridorů napříč sovětskými minovými poli, aby bylo možno zahájit útok na rozsáhlý systém zákopů. Rudá armáda se v této době dokázala zakopat neuvěřitelně rychle a opravdu důkladně. Tím se Němci zaměstnali celé dopoledne, ale umožnilo to obrněným silám divize zahájit útok. Tanky a polopásová vozidla narazily na značné potíže a často uvízly v bahnitém terénu této oblasti. Zvláště velmi těžké tanky Tiger dokázali bez velkého úsilí zapadnout až po věže. To způsobilo, že pancéřoví granátníci museli své údery provádět bez obrněné podpory a postup byl pomalý.
Levý soused Leibstandarte, divize Hitlerjugend postupovala s obdobnými potížemi. Síly 2. tankového sboru SS se dokonce dostaly na výchozí pozice útoku až při setmění, takže Sověti měli čas rozmístit další pěchotní síly a také malé množství tankové podpory.
Ráno 7. března německý útok začal v plné síle. Jak divize Leibstandarte tak divize Hitlerjugend konečně prorazily sovětskou obranu a mohly vyslat své obrněné jednotky do akce. Brzy 8. března Hitlerjugend postoupila o 16 km, dokud nenarazila na dělostřelectvo zakopané na hřebenech. Sovětští dělostřelci ukázali, že umí a jejich postup zastavili. Ale za svítání 9. března dvanáct Jagdpantherů a Jagdpanzerů IV vyrazilo v linii do kopce a zatlačilo obránce zpět. Děla se nepodařilo většinou stáhnout a Němci je rozjezdili.
Jenže tím obě divize narazili čelně na sovětský 30. sbor a 18. tankový sbor. Následovaly zuřivé boje, kde Sověti dokonce použili své protiletadlové dělostřelectvo k přímé palbě proti německým tankům. Druhého dne se k útoku přidaly divize Hohenstaufen a Wiking. Sovětské jednotky začaly ustupovat, tlak byl příliš velký a nebylo rozumné v marném boji ztratit mnoho sil.
Jenže špatný odhad rychlosti postupu Němců způsobil, že I. tankový sbor SS dohnal ustupující Sověty u kanálu Sió. Německé Panthery a Jagdpanthery způsobily těžké ztráty sovětským kolonám nákladních vozů, které doposud nestihly kanál překročit. Boje podél kanálu vyvrcholily 12. března úpornou snahou vytvořit na druhé straně 30 metrů široké vodní překážky předmostí. Útok divize Hitlerjugend skončil neúspěchem, když jeho palebná podpora tanky a stíhači tanků byla odehnána z břehů kanálu ničivou palbou protitankových děl. Motorizovaná pěchota se pokusila postoupit pomocí gumových člunů, ale kulometná palba jí způsobila těžké ztráty. Přesto vytrvala a nakonec malé předmostí vytvořila. V sektoru divize Leibstandarte útok postupoval dobře a divizi se podařilo postoupit skrze město, poskytující dobré krytí před palbou.
Německá pěchota postupuje u Balatonu
K podpoře útoku byla přisunuta 88 mm protiletadlová děla a těžké tanky Tiger II. Společnými silami zničily mnoho sovětských protitankových zbraní a opevnění. Němci konečně upevnili předmostí a ženisté se pustili do práce na stavbě tankového mostu. Jeden Jagdpanzer IV jej překonal, ovšem most neunesl tíhu druhého a ten se propadl do vody. Jen za neustálých oprav se podařilo most udržet v provozu a umožnit přísun posil, které byly zoufale zapotřebí pro vypořádání se s protiútokem velké tankové formace rudé armády.
I. tankový sbor SS dokázal most zajistit po další tři dny, odrážejíc nespočetné protiútoky. V tuto chvíli již Sověti způsobovali Němcům obrovské ztráty. Německý útok zde nakonec úplně uvízl a Němci se rozhodli změnit zaměření severním směrem. Divize Leibstandarte a Hitlerjugend dostaly rozkazy přesunout se severně, než se připojí k útokům směrem na Dunaj.
Už ale bylo pozdě. Následujícího den zahájila útok Rudá armáda. Více než 3 000 vozidel, včetně 600 tanků, objelo obklíčenou Budapešť, profrčelo po obou stranách jezera Velence a navezlo se do německých sestav. IV. tankový sbor SS byl tímto náporem doslova zavalen, odhodlaně bojující divize Wiking byla téměř obklíčena. Hitler vydal rozkaz, aby se divize držela za každou cenu. Divizní velitel SS-Oberführer Karl Ullrich ignoroval rozkazy a stáhnul své muže na nové čáry dříve, než byla divize zcela obklíčena. Na pomoc jim přišla divize Hohenstaufen, také navzdory rozkazům. Kamarádství bylo více než křik.
xxxxx
Zničené německé tanky, stíhače tanků a samohybná děla po bitvě u Balatonu
I. tankový sbor SS, ustupující největší možnou rychlostí na sever, aby se vyhnul obklíčení, se dokázal dostat z pasti, ovšem za cenu ztráty většiny výbavě. K 20. březnu 1945 I. tankovému sboru SS zbývalo pouze 80 tanků, útočných a samohybných děl. Všechny divize Waffen-SS byly těžce zasaženy, v tuto chvíli většina z nich byla pod polovinou předepsaného stavu a měly mizivé naděje na posily.
Německá fronta v Maďarsku byla rozdrcena a začala ustupovat do Rakouska, s cílem bránit hlavní město Vídeň. Divize Waffen SS nyní při neustálém ústupu chránily zadní voje.
Pro taktickou obranu v tomto období bylo charakteristické další rozvíjení všech prvků obrany v důsledku širokého manévru silami a prostředky v průběhu obranného boje. Význam dělostřelectva tanků v obranném boji ještě více stoupl. Mimo jiné zdroje jsem zde nyní čerpal https://worldoftanks.eu/cs/news/history ... e-balaton/
Faktem je, že jak válka probíhala, bylo pro obranu Rudé armády charakteristické, že se zvyšovala její nezdolnost. Tedy rostla schopnost:
- bránících se vojsk udržet obsazené postavení
- odrazit útok nepřítele, který je převaze
- způsobit nepříteli takové ztráty aby sám přešel do obrany.
Nezdolnost obrany byla její odolností, hlubokém členění a aktivitě. Největší význam pro její nezdolnost mělo stále větší a větší sycení obrany protitankovými prostředky.
Rozvoj protitankové obrany byl dán těmito faktory:
- zvětšení hustoty a hloubky rozčlenění prostředků pro boj s tanky
- upuštění od lineárního rozmísťování těchto prostředků
- soustředění hlavního úsilí protitankové obrany na nebezpečné tankové směry k čemuž bylo přibráno více různých prostředků při zachování rozhodné úlohy dělostřelectva
Velký význam mělo i to, že v průběhu války byly postupně sloučeny protitankové opěrné body a protitankové uzly s praporními rajóny obrany. To značně ulehčilo organizaci obrany a velení silám a prostředkům protitankové obrany za boje a zabezpečilo jednotné řízení boje vševojskovým velitelem.
Tankoborníci s protitankovou puškou hledají nové stanoviště.
K zesílení obrany bylo již na počátku války použito tanků. Byly umísťovány do protitankových rajonů a léček. Od druhého období války se části tank používalo k zesílení opěrných bodů jako obrněných protitankových ohnisek. Zavedení samohybných děl do výzbroje a nárůstem počtů tanků došlo ve třetím období války k dalšímu posílení protitankových rajónů. Jako palebných protitankových prostředků zpevňujících bojovou sestavu pěchoty se začalo v široké míře používat zakopaných tanků a samohybných děl. To opět nezdolnost obrany značně zvětšilo.
Takto popsané zdokonalování protitankové obrany sovětských vojsk se stalo základem obrany Rudé armády a umožnilo odrážet i velmi těžké tankové útoky nepřítele. Přesto se nejednou stalo, že to nestačilo, a zkušený nepřítel vybavený velmi dobrou výzbrojí i takovou obranu dokázal narušit či dokonce prorazit a způsobit vážné krizové situace. Ale i v těchto případech už vojáci Rudé armády nepropadali panice a spoléhajíce se na zálohy v hloubce taktické obrany bojovali dál a s rozvahou zvládali i krátkodobá obklíčení.
Dalším faktorem, důležitým pro rozvoj taktiky obranného boje bylo stále větší soustřeďování hlavního úsilí obrany na směrech očekávaných hlavních nepřátelských úderů. To bylo realizováno hlavně pomocí zvyšování taktické hustoty vojsk a to především dělostřelectva. Toho a stále více motorizovaného, měla nyní Rudá armáda dost. Díky tomu na těchto směrech byla obrana velmi odolná – proti stovkám hlavní různé ráže a vždy schopných přímé střelby, se bylo pro Němce při útoku velmi obtížné prosadit.
I na konci války se takto bojovalo s letadly- asi to nebylo moc účinné ale bylo to pro vojky lepší než nedělat nic a trpně čekat než začnou padat bomby.
Jak válka šla, výrazně se měnil i systém organizace palby v obraně. Před válkou se soudilo, že dělostřelectvo v obraně jen zesiluje palbu pěchoty. Za války význam palby dělostřelectva neobyčejně vzrostl. Již od druhého období války se základem systému palby na všech stupních stala palba děl a minometů, vždy ve spojení s palbou kulometů a zátarasy. A od třetího období války se palba dělostřeleckých prostředků všeho druhu stala hlavní palebnou údernou silou při boji s útočící pěchotou a tanky nepřítele.
Za války se také významně změnil pohled na ženijní úpravu obranných postavení. Rudá armáda postupně opustila praxi ohniskové obrany a od jara 1943 úplně přešla k organizaci poziční obrany s využitím komplexního zákopového systému. Během války se stále více používaly různé typy zátarasů včetně ohňových a výbušných- minových.
A nakonec je nutno říci, že došlo k překotnému rozvoji manévru silami a prostředky v obraně. To se projevovalo stále sofistikovanějším učleňováním vojsk do hloubky,vytvářením druhých sledů, zvětšováním počtů různých záloh a upřesněním jejich speciálních úkolů, pružným manévrováním zálohami přímo v ose postupu nepřátelského útoku a současně i silami a prostředky z pasivních úseků a samozřejmě i prováděním rozhodných protiztečí.
Draze zaplacená zkušenost ukázala, že provedení protizteče během obranného boje o první postavení bylo málokdy účinné. Bylo to dáno tím, že útočná bojová sestava nepřítele v tomto okamžiku byla málokdy dostatečně rozvrácena a byla dobře podporována palbou děl a minometů. V těchto podmínkách bylo většinou účelné přibrat k odražení nepřítele prapory druhých sledů pluků z připravených postavení. Úkolem těchto praporů potom bylo zastavit nebo zadržet nepřátelský útok.
Zkušenost ukázala, že největší úspěch přináší v obranném boji to, že nepřítele, kterého nelze zastavit na předním okraji je lepší nechat za tuhého odporu postupně pronikat taktickou hloubkou obrany, doslova si ho vést tudy, kudy je potřeba. V pravý moment potom jeho postup zastavit a zahájit protizteče do jeho obou boků silami druhých sledů divizí a použít k tomu maximum dělostřelectva a leteckých úderů. Je ale pravda, že zdaleka ne každý velitel Rudé armády na tento způsob vedení obrany měl dost pevné nervy.
Tím se dá říci, že aktivita Rudé armády v průběhu války výrazně rostly. Sovětská vojska dokázal v druhé polovině války v obraně manévrovat velkými silami, soustřeďovat palebné prostředky těžkým úderům a hlavně rostly zkušenosti Rudé armády jako celku.
Až do konce války ale platí, že přes vše, co Rudá armáda dokázala změnit ve svém myšlení, vybavení vojska, výcviku a výchově veškerého personálu, každý německý útok nebo protiútok znamenal vážné nebezpečí a bylo potřeba počítat s tím, že to bude draze zaplacená bitva.
Tím jsem tuto kapitolu či spíše její obsah vyčerpal.
ZÁVĚR:
TATO KAPITOLA BYLA TAK TROCHU POKEC. Nyní budou následovat další a budou se věnovat všemu, co jsem zde jen naznačil podrobně, a to i za pomoci obrazových pomůcek, tedy schémat.
Co nás čeká? ROZBOR VÝVOJE:
- bojové sestavy a taktické hustoty
- pásem obrany a jejich ženijního budování
- rozvíjení systému palby v obraně
- organizace součinnosti vojsk
-organizace protivzdušné obrany vojsk v obranném boji
- bojového použití druhů vojska a letectva
- vedení obranného boje
V PRŮBĚHU CELÉ VELKÉ VLASTENECKÉ VÁLKY
Anebo také ne. Když nyní vidím, co jsem v posledních řádcích slíbil, propadám malomyslnosti.
ZDROJE:
Vývoj taktiky sovětské armády v letech velké vlastenecké války (1941-1945), Naše vojsko Praha 1959
Organizace bojiště Rudé armády ve 2. světové válce, Davod Porter, Svojtka 2009
Zajatí sovětští generálové, Alexandr Maslov, BB art, 2004
https://topwar.ru/22959-voenno-pochtova ... voyny.html
http://www.xliby.ru/voennaja_istorija/b ... 5_g/p5.php
Tři další články z ruské wikipedie - při pokusu překopírovat odkazy jsem skončil u 3 až 5 řádků.
http://militera.lib.ru/science/0/pdf/ta ... ivizia.pdf
http://www.redtanks.bos.ru/batall_3.htm
