Sovětské ponorky třídy "Akula" byly nejobávanější zbraní studené války. Operovaly ve vodách severního Atlantického oceánu a byly tak schopny zasáhnout USA desítkami jaderných hlavic.
V roce 1974 oznámil Leonid Brežněv vývoj nového ponorkového nosiče balistických raket. V kódu NATO dostala tato nová třída název "Typhoon" - česky "Tajfun". Rusové třídu nazývají jako "Akula" - "žralok", resp. Projekt 941. Ale neplést si to z onačením NATO pro ruskou útočnou ponorku "Akula", kterou Rusové nazývají Projekt 971 "Bars".
Každá ponorka nese dvacet dalekonosných balistických raket umístěných v silech ve dvou řadách. Přitom každá raketa nese až tři jaderné hlavice. Dále je ponorka vybavena torpédy. Ponorka se sestává ze dvou oddělených titanových tlakových trupů umístěných vedle sebe a je rozdělena na 19 sekcí. Maximální hloubka ponoru je až 500 metrů. Tvar ponorky a odolná konstrukce věže umožňuje prolomit led při vynoření. Originální je uspořádání zadních řídících ploch v horizontální rovině. V přední části trupu jsou umístěny příďová hloubková kormidla, které je možné sklopit do trupu. Torpédová sekce se nachází v horní části přídě. Nouzové únikové komory jsou umístěny ve věži.
Dva atomové reaktory každý o výkonu 190 MW pohánějí dvě parní turbíny každá o výkonu 50 000 hp a čtyři turbogenerátory. Výkon parních turbín se přenáší na dva lodní šrouby a uděluje podmořskému plavidlu nejvyšší rychlost až 27 uzlů. Ponorka také disponuje dvěma 800 kW diesel generátory pro nouzový režim. U Tajfunu je rovněž redukován různými systémy akusticky hluk, byla použita nová generace zvukové izolace či speciální vnější nátěr trupu ponorky.
Mezi lety 1981 a 1989 bylo postaveno a vstoupilo do služby šest Tajfunů. Sedmá loď byla započata, ale již nebyla dokončena. Třída Tajfun se stavěla v Severodvinsku pod vedením hlavního konstruktéra S.N. Kovalova. Do dnešních dnů se jedná o největší a nejdražší ponorky všech dob, které jsou dvakrát větší než americká třída Ohio. Rusové jim dali přezdívku „zlaté rybky”.
Všech šest ponorek třídy Tajfun patří k Severní Flotile. Základna je dislokována v zátoce Něrpičaja, Zapadnoj Litse u Murmansku. V roce 1992 na jedné ponorce vypukl požár při testování odpálení rakety a ta byla údajně dočasně vyřazena kvůli nedostatku finančních prostředků na její opravu.
Hlavní výzbroj ponorky tvořilo zpočátku 20 třístupňových mezikontinentálních raket typu RSM-52 (kódové označení NATO nese název SS-N-20). Ovšem ty byly později nahrazeny modernějším typem SS-N-24/26.
V poslední době došlo k výměně balistických raket za rakety Bulava (SS-NX-30), což je v podstatě námořní verze rakety Topol-M a shoduje se s ní ve většině parametrů. Všechny Typhoony byly kvůli přezbrojení staženy ze služby a první kus (TK 208 Dmitrij Donskoj) se do služby opět vrátil jako testovací platforma. V září 2004 z něj byla odpálena raketa Bulava, která přesně zasáhla cíl na Kamčatce.
Technické údaje:
Rozměry trupu 175 x 22,9 x 11,5 m
Výtlak vynořené ponorky / Výtlak ponořené ponorky: 24 500 / 33 800 tun
Rychlost při plavbě pod vodou / Rychlost při plavbě na hladině: 27 uzlů / 15 uzlů
Výzbroj: 20 balistických raket, torpédomety 2 x 650 mm a torpédomety 4 x 533
Posádka: 150
Hlídková plavba: 90 - 120 dní
Doktrína
Atomové ponorky nesoucí balistické rakety s jadernými hlavicemi patří do tzv. nukleární triády (což jsou ponorky na moři, rakety na souši a strategické bombardéry ve vzduchu). Při posuzování předností a záporů strategických ponorek jsou nejčastěji srovnávány bojová pohotovost, zranitelnost a nákladnost.
Bojová pohotovost u raket s jadernou náloží na souši činí až 95 %, zatímco u strategických ponorek činí max. 20 %. Ovšem v případě ponorek bojová pohotovost vyjadřuje počet ponorek na moři. Současně je však třeba vzít v úvahu, že většina ponorek, které kotví v základnách,však také může odpálit své rakety (mezikontinentální dosah raket nevyžaduje, aby ponorka připlula do blízkosti pobřeží protivníka).
V případě raketových jaderných sil umístěných na souši se schopnost přežití údajně pohybuje okolo 10 % (tento údaj se vztahuje na stacionární odpalovací šachty, jejichž poloha je protivníkovi předem známa – u mobilních raket je schopnost přežití vyšší).
Naproti tomu u strategických ponorek na moři může schopnost přežití dosahovat až 100 %, neboť poloha ponorky plující ve velké hloubce je velmi těžko zjistitelná. Naproti tomu ponorky v základnách mají schopnost přežití nižší. Na rozdíl od raket umístěných v zodolněných podzemních šachtách jsou totiž ponorky v základnách zranitelné i konvenčními zbraněmi a navíc je snadnější překvapivě zasáhnout cíl na pobřeží než v hloubce území. Až 100 % schopnost přežití ponorek na moři však není garantována za všech okolností. V praxi totiž závisí na způsobilosti vlastního námořnictva bránit oblast, v níž ponorka operuje, a na schopnosti protivníka ponorku vyhledat a zničit.
Co se týče nákladovosti ponorek tak je třeba zahrnout do celkových nákladů nejen náklady na vývoj a stavbu ponorek a jejich raket a běžné provozní náklady, ale též náklady na výstavbu a udržování pobřežní infrastruktury (kotviště, doky atd.), náklady na likvidaci jaderných reaktorů z vyřazených ponorek či náklady na činnost námořnictva při zajišťování obrany prostoru, ve kterém ponorka operuje. Rozvoji flotily strategických ponorek také brání velké vstupní investice při stavbě každé ponorky, neboť taková ponorka musí být zcela dokončena. Oproti tomu pozemní raketové jednotky lze do služby zařazovat průběžně.
Typhoon x Ohio
