Bitva v zálivu Leyte - 7. část, závěr a moje zhodnocení
Napsal: 24/9/2005, 17:54
Bitva skončila a jednotlivé japoské lodě a svazy se snažily dosáhnout relativního bezpečí svých základen. Ne všem se to však podařilo. Za úsvitu 26. 10 11944 se spojily operační skupiny TG 38.1 a TG 38.2 kontraadmirálů Bogana a McCaina a kolem 6.00 z nich odstartovala první z celkem tří útočných vln. V 8.10 přišla informace leteckého průzkumu o pozici Japonců a do vzduchu šla druhá a v 12.45 i třetí formace. Celkem proti Kuritovi vzlétlo 257 letounů.
První vlna našla Kuritu v 8.30 u jižního pobřeží ostrova Mindoro. Lehký křižník Noširo zasáhlo torpédo a loď se později v 11.37 potopila. Bitevní loď Jamato dostala svůj příděl v podobě dvou pumových zásahů. Jedna puma zasáhla i těžký křižník Kumano a vyřadila z provozu část kotlů. To spolu se zásahem torpéda z předešlého dne snížilo rychlost na 5 uzlů. Kumanu se později podařilo dosáhnout Manily a po provizorní opravě se vydal na cestu do Japonska. 6.11. byl napaden skupinou ponorek a zasáhla ho další dvě torpéda. Ochromená loď byla odtažena do Dasolského zálivu kde ji 25.11. potopily americké palubní letouny.
Při náletu druhé formace bylo Jamato zasaženo dalšíni třemi pumami na přídi. Došlo k proražení trupu na levoboku před věží A a loď nabrala asi 3000 tun vody. Pro vyrovnání vzniklého náklonu bylo nutno zaplavit oddělení na zádi dalšími 2000 tunami vody.
Kolem 12.00 byl Kurita napaden svazem 47 bombardérů Liberator ale ze 150 pum pouze 4 zasáhly Nagato a navíc způsobily jen menší škody. Blízké výbuchy však zranily a zabily mnoho členů posádek.
Poslední japonskou ztrátou byl torpédoborec Hajašimo. Ještě v Mindorském moři mu došlo palivo. Ostatní lodě mu ho poskytly menší množství, tak aby dokázal doplout k tankeru v Coronské zátoce. Při dalším náletu však Hajašimo zasáhla puma a kapitán, aby zabránil potopení, najel s lodí na břeh ostrova Semirara. Opuštěný vrak se později stal cvičným terčem amerických pilotů.
Kurita na zpáteční cestě proplouval i oblastí v níž ho před třemi dny Dace a Darter připravily o tři křižníky. Tentokrát se mu podařilo vyhnout se číhajícím ponorkám a 28.10 kolem 21.30 zakotvily jeho lodě v Brunejské zátoce.
Byl to však smutný návrat. 22.10. opouštělo zátoku 5 bitevních lodí, 10 těžkých a 2 lehké křižníky a 15 torpédoborců a po osmi dnech se vrátily 4 bitevní lodě, 2 těžké a 1 lehký křižník a 8 torpédoborců. Navíc, kromě torpédoborce Jukikaze, byla všechna plavidla středně až těžce poškozena. Svaz který mohl případným úspěchem výrazně prodloužit válku v Tichém oceánu přišel o velkou část své síly.
Bitva u Leyte se zapsala do dějin jako největší námořní bitva nejen počtem lodí ale hlavně svým rozsahem, Bojovalo se v rozlehlé oblasti filipínského souostroví, letecké údery byly podnikány často na vzdálenosti několika set kilometrů.
Zhodnotit celou bitvu je dosti problematické. Je jasné kdo vyhrál a kdo byl poražen. Navíc neúspěch operace Šó-Gó výrazně ovlivnil japonskou námořní strategii v konečné fázi bojů v pacifiku.
I přes obrovskou sílu obou amerických loďstev měl japonský plán reálnou šanci na úspěch a jen některé skutečnosti nedovolily Japoncům realizovat jej do důsledku.
První bylo americké palubní letectvo. Američané u Leyte disponovali více než 1500 letadly, zatímco na japonských lodích bylo jen 108 strojů a na letištích v oblasti dalších 300-400.
Hlavní předností a zároveň nedostatkem plánu byla jeho komplikovanost a náročnost na časovou koordinaci. Po válce mnozí historici vyčítali Kuritovi, že v Bruneji rozdělil svůj svaz a Nišimurovu část poslal na popravu do úžiny Surigao. Oficiálním důvodem rozdělení byla malá rychlost Fuso a Jamaširo (pouze 24 uzlů) a proto byly k Leyte poslány kratší cestou.Naskýtá se tedy otázka proč celý Kuritův svaz nezvolil tuto kratší trasu a namísto toho volil delší cestu kolem Palawanu a Mindora k průlivu San Bernardino. Celý Kuritův svaz by měl při své síle reálnou šanci probojovat se do Leytského zálivu a ještě před americkou protiakcí tam napáchat značné škody. Je zde však i jiné vysvětlení. Kurita mohl chtít americké síly překvapit ze dvou směrů, z jihu a ze severu. Zatímco by Oldendorfovy lodě odrážely Nišimuru a Šimu vpadl by jim ze severu do zad. Navíc se zdá nepravděpodobné, že by v bitvě v níž šlo Japoncům o vše, rozdělil své síly z vlastní iniciativy bez pokynů shora. To, že byl Nišimura zničen nemohl ovlivnit, neměl přesné informace o síle amerického 7. loďstva v průlivu¨Surigao, zaráží však Nišimurova pasivita v nočním boji v němž byli Japonci mistři. Naopak Šima na základě vlastního úsudku raději ustoupil.
Kurita měl 25.10. velkou příležitost americké inazní síly zdecimovat. Tu mu poskytl viceadmirál Ozawa, jemuž se podařilo podle plánu odlákat americké 3. loďstvo k severu a navíc ještě unikl s velkou částí své skupiny. Kuritovy taktické chyby však znemožnily proniknout k nákladním lodím a místo toho se zapletl do šarvátky se skupinou doprovodných letadlových lodí, tedy se soupeřem proti němuž stačilo vyslat 2-3 těžké křižníky a pár torpédoborců. Navíc mohl nařídit použití tříštivých granátů místo protipancéřových které jen prolétaly tenkostěnými trupy a během pár minut mohlo být po přestřelce. Později se stáhl v okamžiku kdy jeho křižníky byly necelých 5 mil (asi 9 km - v námořním boji na dosah) od letadlových lodí a mohly celou americkou skupinu během pár minut zničit a následně celé hodiny křižoval severně od ostrova Samar.
Přes velké vítězství však nelze přehlížet chyby na americké straně. Jde hlavně o sérii rozhodnutí admirála Halseyho napadnout Ozavu. Později to vysvětloval tím, že neměl přesnější informace. Je potom zvláštní, že někteří jeho podřízení (Mitscher, Bogan, McCain, Lee a dokonce část jeho vlastního štábu) vycházející ze stejných podkladů odhadli japonské plány mnohem přesněji a navrhovali ponechat u San Bernardina nejen bitevní lodě ale i jednu skupinu letadlových lodí.
Jak by případný boj dopadl? Viceadmirál Lee byl jedním z největších odborníků té doby v otázkách použití bitevních lodí a jeho skupina se skládala z šesti nejnovějších plavidel tříd South Dakota a Iowa. Velitel tak měl k dispozici celkem 54 moderních, výkonných děl ráže 406 mm a s pomocí letadel mohl Kuritovu skupinu zcela zničit bez ohledu na to, že v jejím středu bylo Jamato.
Později na základě chybně rozšifrovaného telegramu zase Halsey odeslal část svého svazu zpět i když bylo jasné, že tam připlují po skončení bojů. V té době si už měl Leeho lodě ponechat a dorazit Ozavovu skupinu. Tak se během jednoho dne hnalo americké 3. loďstvo 300 mil k severu a pak k jihu aniž by dosáhlo výraznějšího úspěchu a nejslavnější akcí celé bitvy o záliv Leyte se nakonec stal hrdinný boj osmi torpédoborců se skupinou bitevních lodí a křižníků viceadmirála Kurity u ostrova Samar.
A jaké byly skutečné ztráty?
Japonci přišli o 3 bitevní lodě, 4 letadlové lodě, 6 těžkých a 4 lehké křižníky a 11 torpédoborců. Oproti tomu Američané ztratili jen 1 lehkou a 2 eskortní letadlové lodě, 2 torpédoborce a 2 eskortní torpédoborce. Na palubách japonských lodí padlo kromě tisíců námořníků i 5 admirálů.
Po porážce a obrovských ztrátách u Leyte přestalo japonské námořnictvo existovat jako kompaktní celek. Pouze jednotlivé lodě nebo malé skupinky se snažily vzdorovat obrovské americké převaze. Poslední japonská šance na prodloužení války skončila v okolí Filipín a ani masivní nálety kamikaze jejichž oficiální vznik se datuje do tohoto období už na tom nemohly nic změnit. Byla proražena vnitřní obranná linie a Japonsko během následujících týdnů přišlo o spojení s jižními oblastmi bohatými na ropu a další suroviny kvůli nimž začalo před necelými třemi lety válku.
Další díly série:
Bitva v zálivu Leyte - 1. část, úvod
Bitva v zálivu Leyte - 2. část, útok ponorek na Kuritu
Bitva v zálivu Leyte - 3. část, Sibuyanské moře
Bitva v zálivu Leyte - 4. část, průliv Surigao
Bitva v zálivu Leyte - 5. část, střetnutí u Samaru
Bitva v zálivu Leyte - 6. část, mys Engano
Bitva v zálivu Leyte - 7. část, závěr a moje zhodnocení
Celková situace v oblasti
Bitva u ostrova Samar
Bitva v úžině Surigao
První vlna našla Kuritu v 8.30 u jižního pobřeží ostrova Mindoro. Lehký křižník Noširo zasáhlo torpédo a loď se později v 11.37 potopila. Bitevní loď Jamato dostala svůj příděl v podobě dvou pumových zásahů. Jedna puma zasáhla i těžký křižník Kumano a vyřadila z provozu část kotlů. To spolu se zásahem torpéda z předešlého dne snížilo rychlost na 5 uzlů. Kumanu se později podařilo dosáhnout Manily a po provizorní opravě se vydal na cestu do Japonska. 6.11. byl napaden skupinou ponorek a zasáhla ho další dvě torpéda. Ochromená loď byla odtažena do Dasolského zálivu kde ji 25.11. potopily americké palubní letouny.
Při náletu druhé formace bylo Jamato zasaženo dalšíni třemi pumami na přídi. Došlo k proražení trupu na levoboku před věží A a loď nabrala asi 3000 tun vody. Pro vyrovnání vzniklého náklonu bylo nutno zaplavit oddělení na zádi dalšími 2000 tunami vody.
Kolem 12.00 byl Kurita napaden svazem 47 bombardérů Liberator ale ze 150 pum pouze 4 zasáhly Nagato a navíc způsobily jen menší škody. Blízké výbuchy však zranily a zabily mnoho členů posádek.
Poslední japonskou ztrátou byl torpédoborec Hajašimo. Ještě v Mindorském moři mu došlo palivo. Ostatní lodě mu ho poskytly menší množství, tak aby dokázal doplout k tankeru v Coronské zátoce. Při dalším náletu však Hajašimo zasáhla puma a kapitán, aby zabránil potopení, najel s lodí na břeh ostrova Semirara. Opuštěný vrak se později stal cvičným terčem amerických pilotů.
Kurita na zpáteční cestě proplouval i oblastí v níž ho před třemi dny Dace a Darter připravily o tři křižníky. Tentokrát se mu podařilo vyhnout se číhajícím ponorkám a 28.10 kolem 21.30 zakotvily jeho lodě v Brunejské zátoce.
Byl to však smutný návrat. 22.10. opouštělo zátoku 5 bitevních lodí, 10 těžkých a 2 lehké křižníky a 15 torpédoborců a po osmi dnech se vrátily 4 bitevní lodě, 2 těžké a 1 lehký křižník a 8 torpédoborců. Navíc, kromě torpédoborce Jukikaze, byla všechna plavidla středně až těžce poškozena. Svaz který mohl případným úspěchem výrazně prodloužit válku v Tichém oceánu přišel o velkou část své síly.
Bitva u Leyte se zapsala do dějin jako největší námořní bitva nejen počtem lodí ale hlavně svým rozsahem, Bojovalo se v rozlehlé oblasti filipínského souostroví, letecké údery byly podnikány často na vzdálenosti několika set kilometrů.
Zhodnotit celou bitvu je dosti problematické. Je jasné kdo vyhrál a kdo byl poražen. Navíc neúspěch operace Šó-Gó výrazně ovlivnil japonskou námořní strategii v konečné fázi bojů v pacifiku.
I přes obrovskou sílu obou amerických loďstev měl japonský plán reálnou šanci na úspěch a jen některé skutečnosti nedovolily Japoncům realizovat jej do důsledku.
První bylo americké palubní letectvo. Američané u Leyte disponovali více než 1500 letadly, zatímco na japonských lodích bylo jen 108 strojů a na letištích v oblasti dalších 300-400.
Hlavní předností a zároveň nedostatkem plánu byla jeho komplikovanost a náročnost na časovou koordinaci. Po válce mnozí historici vyčítali Kuritovi, že v Bruneji rozdělil svůj svaz a Nišimurovu část poslal na popravu do úžiny Surigao. Oficiálním důvodem rozdělení byla malá rychlost Fuso a Jamaširo (pouze 24 uzlů) a proto byly k Leyte poslány kratší cestou.Naskýtá se tedy otázka proč celý Kuritův svaz nezvolil tuto kratší trasu a namísto toho volil delší cestu kolem Palawanu a Mindora k průlivu San Bernardino. Celý Kuritův svaz by měl při své síle reálnou šanci probojovat se do Leytského zálivu a ještě před americkou protiakcí tam napáchat značné škody. Je zde však i jiné vysvětlení. Kurita mohl chtít americké síly překvapit ze dvou směrů, z jihu a ze severu. Zatímco by Oldendorfovy lodě odrážely Nišimuru a Šimu vpadl by jim ze severu do zad. Navíc se zdá nepravděpodobné, že by v bitvě v níž šlo Japoncům o vše, rozdělil své síly z vlastní iniciativy bez pokynů shora. To, že byl Nišimura zničen nemohl ovlivnit, neměl přesné informace o síle amerického 7. loďstva v průlivu¨Surigao, zaráží však Nišimurova pasivita v nočním boji v němž byli Japonci mistři. Naopak Šima na základě vlastního úsudku raději ustoupil.
Kurita měl 25.10. velkou příležitost americké inazní síly zdecimovat. Tu mu poskytl viceadmirál Ozawa, jemuž se podařilo podle plánu odlákat americké 3. loďstvo k severu a navíc ještě unikl s velkou částí své skupiny. Kuritovy taktické chyby však znemožnily proniknout k nákladním lodím a místo toho se zapletl do šarvátky se skupinou doprovodných letadlových lodí, tedy se soupeřem proti němuž stačilo vyslat 2-3 těžké křižníky a pár torpédoborců. Navíc mohl nařídit použití tříštivých granátů místo protipancéřových které jen prolétaly tenkostěnými trupy a během pár minut mohlo být po přestřelce. Později se stáhl v okamžiku kdy jeho křižníky byly necelých 5 mil (asi 9 km - v námořním boji na dosah) od letadlových lodí a mohly celou americkou skupinu během pár minut zničit a následně celé hodiny křižoval severně od ostrova Samar.
Přes velké vítězství však nelze přehlížet chyby na americké straně. Jde hlavně o sérii rozhodnutí admirála Halseyho napadnout Ozavu. Později to vysvětloval tím, že neměl přesnější informace. Je potom zvláštní, že někteří jeho podřízení (Mitscher, Bogan, McCain, Lee a dokonce část jeho vlastního štábu) vycházející ze stejných podkladů odhadli japonské plány mnohem přesněji a navrhovali ponechat u San Bernardina nejen bitevní lodě ale i jednu skupinu letadlových lodí.
Jak by případný boj dopadl? Viceadmirál Lee byl jedním z největších odborníků té doby v otázkách použití bitevních lodí a jeho skupina se skládala z šesti nejnovějších plavidel tříd South Dakota a Iowa. Velitel tak měl k dispozici celkem 54 moderních, výkonných děl ráže 406 mm a s pomocí letadel mohl Kuritovu skupinu zcela zničit bez ohledu na to, že v jejím středu bylo Jamato.
Později na základě chybně rozšifrovaného telegramu zase Halsey odeslal část svého svazu zpět i když bylo jasné, že tam připlují po skončení bojů. V té době si už měl Leeho lodě ponechat a dorazit Ozavovu skupinu. Tak se během jednoho dne hnalo americké 3. loďstvo 300 mil k severu a pak k jihu aniž by dosáhlo výraznějšího úspěchu a nejslavnější akcí celé bitvy o záliv Leyte se nakonec stal hrdinný boj osmi torpédoborců se skupinou bitevních lodí a křižníků viceadmirála Kurity u ostrova Samar.
A jaké byly skutečné ztráty?
Japonci přišli o 3 bitevní lodě, 4 letadlové lodě, 6 těžkých a 4 lehké křižníky a 11 torpédoborců. Oproti tomu Američané ztratili jen 1 lehkou a 2 eskortní letadlové lodě, 2 torpédoborce a 2 eskortní torpédoborce. Na palubách japonských lodí padlo kromě tisíců námořníků i 5 admirálů.
Po porážce a obrovských ztrátách u Leyte přestalo japonské námořnictvo existovat jako kompaktní celek. Pouze jednotlivé lodě nebo malé skupinky se snažily vzdorovat obrovské americké převaze. Poslední japonská šance na prodloužení války skončila v okolí Filipín a ani masivní nálety kamikaze jejichž oficiální vznik se datuje do tohoto období už na tom nemohly nic změnit. Byla proražena vnitřní obranná linie a Japonsko během následujících týdnů přišlo o spojení s jižními oblastmi bohatými na ropu a další suroviny kvůli nimž začalo před necelými třemi lety válku.
Další díly série:
Bitva v zálivu Leyte - 1. část, úvod
Bitva v zálivu Leyte - 2. část, útok ponorek na Kuritu
Bitva v zálivu Leyte - 3. část, Sibuyanské moře
Bitva v zálivu Leyte - 4. část, průliv Surigao
Bitva v zálivu Leyte - 5. část, střetnutí u Samaru
Bitva v zálivu Leyte - 6. část, mys Engano
Bitva v zálivu Leyte - 7. část, závěr a moje zhodnocení
Celková situace v oblasti
Bitva u ostrova Samar
Bitva v úžině Surigao
