PALBA.CZ

Dreyse Maschinengewehr Model 1913

V roce 1908, zavedla Německá armáda do výzbroje legendární kulomet Maschinengewehr M1908 (MG 08), který vycházel z konstrukce Hirama Stevense Maxima (1840–1916) Hirama Maxima, z roku 1885. Jednalo se o vodou chlazený typ a první model kulometů, nesly označení MG 01 a MG 03. Nový model byl vyvinutý v roce 1908 a vyráběl se v továrně v berlínské čtvrti Spandau. Do začátku první světové války bylo vyrobeno 4 919 kusů. Jelikož byl tento kulomet velice těžký a díky rozměrné lafetě jej bylo možno používat pouze ze statických pozic, vznesla Armáda požadavek na vývoj lehčího kulometu. Cílem bylo zajistit vojsku lehký kulomet, který by dokázal malé útočící jednotce poskytnout dostatečnou palebnou sílu dřív, než bude pozice zesílena těžkými kulomety Maxim. Měl být schopen nepřetržité palby, dostatečně lehký, aby jej dokázal přenášet pouze jeden voják. Brzy se objevily první návrh, nejzajímavějším byl lehký kulomet Dreyse, který navrhl Louis Schmeisser.
Známý německý zbrojař Louis Schmeisser (1848-1917) je znám především svojí prací u zbrojovky Bergmann, pro níž navrhl velké množství ručních zbraní a kulometů. V roce 1907 navrhl velice zajímavý lehký kulomet, který prakticky vzato vylepšoval jeho dosavadní konstrukci, ale najdeme zde odlišné prvky vnitřního mechanismu. Hlavní rozdíl je, že zámek Bergmann stoupá svisle, zatímco zámek Dreyse se otáčí. Velice spolehlivý byl systém podávání munice z nábojového pásu. Součástí byl i mechanický urychlovač, který pomocí tří čelistí, spolehlivě odebíral náboje z nábojového pásu. Kadence tak vzrostla až na 600 výstřelů za minutu.
Veškerá výrobní práva na tuto zbraň zakoupila zbrojovka Rheinische Metallwaren und Maschinenfabrik AG v Düsseldorfu. Tuto malou společnost na výrobu zbraní a střeliva, později známou jako Rheinmetall, založil v roce 1889 podnikatel a vynálezce Heinrich Ehrhardt (1840-1928). Později společnost rozšířila sortiment a začala vyrábět děla, do začátku války se stala největším výrobcem zbraní v Německu. Od ledna 1914 zaměstnávala více než 8 000 lidí, v roce 1915 to bylo již 14 000 a před koncem války dokonce až 48 000 lidí. Do konce roku 1917 společnost vyráběla denně více než 2,5 mil. nábojů a granátů, 50 různých dělostřeleckých zbraní a více než 500 pistolí, pušek a kulometů.
Nový kulomet Schmeisserovy konstrukce, byl zaveden do výzbroje v roce 1912 a oficiálně pojmenován Dreyse Maschinengewehr Model 1913, na počest Johanna Nikolause von Dreyse (1787-1867), německého puškaře, který proslul jako konstruktér "jehlovky", kterou si nechal patentovat 1828 a roku 1840 ji zavedla do výzbroje pruská armáda. Nový kulomet byl schopen nepřetržité palby díky vodnímu chlazení hlavně, která se tak nepřehřívala. Oproti vývoji ve Francii, kde byly kulomety chlazené vzduchem, upřednostňovala německá armáda právě tento systém. Jednal ose zároveň o nejlehčí kulomet své doby, jelikož vážil necelých 17 kg i s municí a vodou. Lehká opěrka byla brzy nahrazena lehkou dvojnožkou, kterou bylo možno snadno sklopit, aniž by se výrazně snížila přesnost. Pokud jde o mířidla, tak ty mohla být optická a přiblížením, nebo klasická sklopná s číselníkem. V roce 1915 byla vyvinuta upravená verze, která se skládala z pouze 120 dílů a zbraň bylo možno rozložit na 6 částí. Tyto lehké kulomety sloužily jak v německé armádě, tak i armádě bulharské a turecké. Na Palestinskou frontu bylo údajně dodáno až 3 000 lehkých kulometů typu Dreyse. Zlom přišel až s modelem 1918, kdy bylo použito vzduchového chlazení hlavně ale tento typ se již nestihl dostat na frontu. Podle jiných zdrojů, se na frontu dostaly, ale pouze v omezeném množství a prakticky mohly jen krýt ústup německých vojsk. Měly vzniknout dvě verze, první pro jezdectvo o hmotnosti 8,5 kg a pěchotní o hmotnosti 9,7 kg. Pro potřeby letectva měl vzniknout kulomet Flieger MG 13. Byť se jednalo o velice kvalitní zbraň, které se nedostalo adekvátního uznání, čekala jej velice zajímavá budoucnost v období poválečném.
Poněkud překvapivě byl ve 20.letech testován Rudou Armádou, kde vzbudil velké nadšení. Dodejme, že zde od roku 1923, pracoval konstruktér Vasilij Děgťarjov na konstrukci jednoduchého a lehkého kulometu, inspirován kulometem Lewis. Zvolil ale jiný systém uzamykání závěru, pomocí dvou závor. Do druhé světové války vstupovala Rudá armáda se 170 000 těmito kulomety a dalších 660 000 bylo vyrobeno v jejím průběhu. Tato jednoduchá a snadno ovladatelná zbraň byla používána i v poválečném období zejména v rozvojových zemích. Po válce požadovalo vojenské velení Reichswehru vzduchem chlazený kulomet, který by měl být co nejuniverzálnější, ať už jako pěchotní zbraň nebo výzbroj obrněných vozidel a letadel. Podmínky versailleské smlouvy sice vývoj nových automatických zbraní zakazovaly, ale zákaz byl obejit. Jako základ pro nový kulomet posloužil vodou chlazený lehký kulomet Dreyse MG 13. Název byl zachován původní - Maschinengewehr 13 (MG 13). Hlavní změnou bylo odstranění chladícího válce a jeho nahrazení lehkým návlekem. Zbraň byla navržena v roce 1928 a výroba probíhala v letech 1930 až 1935. Celková délka byla 1 443 mm, kadence 550 ran/min, úsťová rychlost 890 m/s, maximální dostřel 2 000 m a hmotnost pouze 13,3 kg. Zbraň opět používala munici ráže 7,92 x 57 mm Mauser, které byly uložena buď v klasickém zahnutém zásobníku na 25, nebo bubnovém na 75 nábojů (Doppeltrommel 13). V roce 1930 byl do služby přijat vylepšený model (MG 13k) se zkrácenou hlavní na 600 mm. Jednalo se o hlavní kulomet používaný meziválečným Reichswehrem. Od roku 1936 byl prakticky vyřazen a nahrazován kulomet MG 34. Většina nadbytečných kulometů byla prodána Španělsku a Portugalsku, ale část jich zůstala ve skladech. Do služby se kulomety MG 13 vrátily až na konci války, kdy byly z důvodu nedostatku jiných zbraní vydávány jednotkám.
Zajímavé je, že prvky z kulometu Dreyse MG 13, byly použity u konstrukce legendárního Maschinengewehr Model 1934 (MG 34), který nahrazoval zmíněný MG 13. Ranný design pochází opět od firmy Rheinmetall a jako základ byl použit Model 1929 a MG 15. Byly použity ale i prvky ze zbraní LMG 32, Solothurn MG 30 a Dreyse MG 13. Vývoj byl oficiálně řízen šéfinženýrem Louisem Stangem ze společnosti Rheinmetall v Sömmerda, ačkoliv většinu práce odvedl Heinrich Vollmer ze společnosti Mauser Werke v Oberndorfu. Zde se již jednalo o velmi dobrou zbraň vynikající kvality, ale výroba byla pomalá a tedy i drahá (327 Říšských Marek). Pro její výrobu bylo použito 49 kg materiálu. Zbraň byla okamžitě zařazena do výzbroje, ale v polních podmínkách docházelo často k poruchám. Posun zaznamenal až novější model MG 42, který se používá v podstatě dodnes.

Zdroj:
http://tonnel-ufo.ru/german/articles.php?id=2779
https://cs.wikipedia.org/wiki/Johann_Ni ... von_Dreyse
https://de.wikipedia.org/wiki/Heinrich_Ehrhardt
http://www.wehrmachtheeer.wz.cz/Wehrmac ... /MG34.html
http://survincity.com/2012/03/machine-g ... -15-08-15/
http://www.primeportal.net/armory/yuri_pasholok/mg-13/
https://cs.wikipedia.org/wiki/MG_13
https://cs.wikipedia.org/wiki/MG_08

Dreyse-Muskete M1918




vnitřní uspořádání kulometu Bergmann


vnitřní uspořádání kulometu Dreyse


Dreyse model 1918


poválečný MG 13

Ještě nějaké ty fotografie z meziválečného období

Dodal bych ještě, že segmentový zásobník MG.13 byl použit v menší sérii u opakovacích pušek G.98 (verze s nasazovacím zásobníkem místo nábojové schránky) a u některých pokusných systémů německých samonabíjecích pušek.

Při psaní článku bylo hodně matoucí, že Němci nazývají stejně různé lehké kulomety. Člověk si pak není jistý, zda MG18 je odlehčená varianta kulometu Maxim, nebo nejnovější verze kulometu Dreyse, případně jiný lehký kulomet, zavedený v roce 1918. To samé s mezistupněm MG15, kdy se prakticky všechny kulomety upravovaly dle poznatků z bojů. Do toho je i problém zjistit, co je předválečný lehký kulomet Bergmann a co je Dreyse - vypadají prakticky stejně. Fotografií lehkých kulometů Dreyse z bojů 1914-1918 je minimum - skoro žádné, což je docela zajímavé, kdy byly nasazeny. Další věcí je, že MG13 byl nazýván jak původní kulomet Dreyse, tak i lehký kulomet z konce 20.let.

Martin Hessler: V menší míře se objevují i upravené pušky s prodlouženou nábojovou schránkou na dvacet nábojů. Schránka se ale nedala odejmout a plnila se stejně, jako běžná nábojová schránka. Jiné pušky s odnímatelným zásobníkem, byly určené pro letce, byly hodně háklivé na znečištění, ale objevují se i na Východní frontě. Tady fotografie vojáků s puškami s prodlouženým zásobníkem. V pozadí lehký kulomet Bergmann:



Edit:
tak jsem našel co myslíš, jedná se o Mauser Selbstlader M1915 : https://www.forgottenweapons.com/mauser ... fle-video/ Bylo vyrobeno 200 těchto pušek v delší variantě a 400 kratších karabin. Zásobník byl podobný jako u MG13, ale nebyly zaměnitelné.

Tyto lehké kulomety sloužily jak v německé armádě, tak i armádě bulharské a turecké. Na Palestinskou frontu bylo údajně dodáno až 3 000 lehkých kulometů typu Dreyse.

Našel jsem zajímavou fotografii vojáků na Palestinské frontě, vyzbrojených lehkým kulometem.
Tady to vypadá spíš na Bergmann, ale lehké kulomety Dreyse zde byly očividně nasazeny podobně (možná i přijely v jedné várce).

Rase píše: Edit:
tak jsem našel co myslíš, jedná se o Mauser Selbstlader M1915 : https://www.forgottenweapons.com/mauser ... fle-video/
Bylo vyrobeno 200 těchto pušek v delší variantě a 400 kratších karabin. Zásobník byl podobný jako u MG13, ale nebyly zaměnitelné

Po pravdě jsem měl na mysli experimenty s puškou G.41 (M) upravenou pro použití zásobníku z MG.13, původně měla pevnou náboj. schránku na 10 nábojů. Ale Mauser 1915 (někde je uváděno 1916) jsou také zajímavé. S tou citlivostí na špínu se to objevuje ve více textech, ale zřejmě jde o informaci přebíranou z jednoho zdroje. Ve skutečnosti šlo o to, že odemykání mechanismu bylo založeno na principu setrvačnosti hmoty, takže podmínkou funkce bylo založení pažby v rameni. Při střelbě od boku nepracovala spolehlivě (hrozilo předčasné odemčení závěru) a pokud by byla pažba opřena např. o pevnou překážku, neodemkl by se závěr vůbec. Samotné ovládání téhle zbraně také nevynikalo jednoduchostí ani intuitivností. Takže nic vhodného pro široké použití v polních podmínkách.

Obecně z koncepčního (nikoli konstrukčního) hlediska lze MG.13 považovat za ideového předchůdce slavných kulometů MG.34 a jeho pokračovatele MG.42.

Tak to pak je tady tahle puška Walther G.41 se zásobníkem z MG.13 na 25 nábojů (viz obrázek). Po vyřazení a prodeji většiny MG.13 jim asi zbylo větší množství zásobníků, které takto zkusili zužitkovat. Jednal ose ale o poměrně raritní záležitost. Hodně mě ale baví, že německé druhoválečné konstrukce zbraní začaly tam, kde skončily na konci WW1. Tyto pušky, kulomety, prakticky vzato i ta slavná osmaosmdesátka vznikla v této době. Něco o ní sepíšu

Rase píše:Tak to pak je tady tahle puška Walther G.41 se zásobníkem z MG.13 na 25 nábojů (viz obrázek). Po vyřazení a prodeji většiny MG.13 jim asi zbylo větší množství zásobníků, které takto zkusili zužitkovat. Jednal ose ale o poměrně raritní záležitost. Hodně mě ale baví, že německé druhoválečné konstrukce zbraní začaly tam, kde skončily na konci WW1. Tyto pušky, kulomety, prakticky vzato i ta slavná osmaosmdesátka vznikla v této době. Něco o ní sepíšu

Líbí se mi, jak se tu někdo o něčem zmíní a kolega Rase hned s pohotovostí jemu vlastní vyloví doplňující informace, obrázky a pokud možno nějaký ten link

Ono zkonstruovat kvalitní a spolehlivý zásobník není vůbec jednoduché. Není to jen krabice na náboje, je to nedílná a stěžejní součást mechanismu zbraně s poměrně složitou kinematikou. Navíc se od ní vyžaduje 100% zaměnitelnost, pokud možno v rámci celé produkce. Takže pokud je vhodný zásobník po ruce, proč vymýšlet vymyšlené...?

Pan Rase je senzační!

"Po vyřazení a prodeji většiny MG.13 jim asi zbylo větší množství zásobníků, které takto zkusili zužitkovat." pravděpodobnější, je, že původní zbraně byly prodány i se zásobníky. Ale protože byla zaběhnutá výroba (byly na ni přípravky pro lisování) tak bylo prostě jednodušší vyrobit už vyzkoušené zásobníky, než vymýšlet něco nového. Ono ke zbrani je obvykle dodáno nějaké konkrétní množství zásobníků a španělé a portugalci asi neodebrali kulomety jen s pár kusy. Proto bych za reálnější považoval výrobu z původních přípravků (třeba i u nějaké firmy která původně zbraně nedělala) A udělat solidní zásobník opravdu není jednoduché, takže použití něčeho fungujícího je logické.