Britští vojáci nasazení v Severním Rusku
Značně napjaté vtahy mezi Britským impériem a Ruskem ukončila spojenecká smlouva podepsaná 31. srpna 1907 v Petrohradě. Do té doby totiž obě mocnosti soupeřily o vliv v Asii a tento konflikt byl znám jako "Velká hra". Právě zmíněná smlouva rozdělila Persii (dnešní Írán) na sféry vlivu – severní (ruská), jižní (britská) a neutrální střední. Uznala též britský protektorát nad Afghánistánem a obě mocnosti se dohodly, že Tibet je součástí Číny. Výsledkem byl vznik Trojdohody, aliance Francie, Ruska a Velké Británie, která se ustavila jako protiváha k mocnostem Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie). Když v roce 1914 propukla První světová válka, tito spojenci si rozličně pomáhali i vysíláním expedičních sborů - Rusové kupříkladu poslali jednotky do Francie. Oproti tomu na území Haliče se objevovaly jednotky z Belgie, Osmanské říše ale i Británie - Armoured Car Expeditionary Force (ACEF). Právě u této jednotky se krátce zdržíme. Sbor čítal 566 vojáků, 28 obrněných automobilů, 39 různých podpůrných automobilů, 47 motocyklů, 12 obrněných vozů Lanchester, 2 Rols-Roys, 11 Ford a 4 Pierce-Arrow. Sbor poprvé nasazený v červnu 1916 v Haliči se později dostal do Rumunska, na Kavkaz a po říjnové revoluci až do Persie. Velitel ACEF Oliver Stillingfleet Locker-Lampson (1880-1954) se v oné divoké době poněkud zapletl i do tamní politiky. V roce 1916 měl být požádán aby se zapojil do atentátu na Rasputina, pokusit se dostat cara ze země nebo se připojit ke Kornilovově pokusu o převrat proti Kerenského vládě. Zajímavostí je, že zůstal v roce 1918 zůstal v Rusku a dotáhl to až na post zástupce ruského ministra informací.
V případě ACEF bylo působení jednotky směřováno především na suchá jižní bojiště, která byla pro manévrové boje obrněných formací ideální. Britské angažmá v chaosem zmítaném Rusku tím ale nekončilo. Jiné Britské expediční síly totiž musely čelit arktickému klimatu na dalekém severu, kde musely bránit Murmansk, Archangelsk a jeho okolí. Nasazení Dohodových jednotek zde započalo v březnu 1918, kdy místní sovět pozval britské vojáky na ochranu přístavu v Murmansku. Britové se stejně jako bolševici obávali, že německá armáda, kterou na sever pozvali po vyhlášení nezávislosti Finové, snadno dojde až do města a postaví tam ponorkovou základnu. To by narušilo britské snahy v námořní válce proti Německému císařství, a tak se ostrovní velmoc rozhodla vyslat na ruský sever expediční sbor. Situace se ale velmi brzy obrátila a ze spojenců se stali nepřátelé, protože bolševici uzavřeli
Brestlitevský mír (3. března 1918). Expediční síly vyslané na ochranu ruského území byly najednou cizí interventi a Britové se svými spojenci museli místo Finů a Němců čelit formující se Rudé armádě. Pro zajímavost uvedu, že představitelé britské a francouzské vlády se rozhodli pro vojenskou intervenci v Severním Rusku hned ze tří důvodů: Chtěli ochránit zásoby materiálu v Archangelsku, aby padly do německých nebo bolševických rukou; aby zahájili ofenzívu na záchranu československých legií uvízlých podél transsibiřské železnice, a obnovit východní frontu; a s pomocí československých legionářů porazit Bolševiky a podpořit místní antikomunistické síly. Jelikož však Britové a Francouzi neměli dostatek vojáků, požádali o pomoc amerického prezidenta
Woodrow Wilsona (1856-1924), který sice souhlasil, leč jen s omezenou účastí. Dosti nepřehlednou politickou situaci nezlehčovalo ani drsné severské klima. Vojáky bojující za polárním kruhem sužovaly v létě vedro, mračna komárů a dlouhé dny, v zimě pak s nekonečná tma a zima. Nouze však Brity přivedla k sérii důmyslných opatření, díky kterým dokázali i v nehostinných podmínkách bojovat a vítězit.
Tento úkol mohli svěřit tehdejší polárnické celebritě,
Ernstu Shackletonovi (1874-1922). O jeho zkušenosti nejlépe svědčí to, že se mu se skupinou dobrodruhů podařilo přežít tři roky v antarktické pustině. Shackleton byl 22. července 1918 jmenován dočasným majorem a od října sloužil u
Severo-ruských expedičních sil pod velením generálmajora
Edmunda Ironsidea (1880-1959), s úlohou poradenství o vybavení a výcviku britských sil v arktických podmínkách. Jeho úkolem bylo udržet muže v murmanské zimě v teple, k čemuž využil kopie oděvů, které měl na své dlouhé antarktické expedici. Vojáci severoruské expedice si je nemohli vynachválit, snad jen s výjimkou bot, které na sněhu příliš klouzaly. I když byli pěšáci díky zkušenostem polárníků před zimou chráněni, dělostřelci museli počítat s tím, že kvůli mrazu byl dostřel jejich děl menší, a noční můru mechaniků představovalo nekonečné nahřívání leteckých motorů. Pokusy prolít je horkou vodou přinášely výsledek jen na chvíli, a tak nezbývalo než u letadel nechat hořet ohně. Problémy byly i s vodou chlazenými kulomety Vickers. Kvůli nižší teplotě tuhnutí začali Britové do vody přidávat alkohol, ovšem ten se v rukou ruských spojenců začal rychle ztrácet. Na nedostatek alkoholu ale vzpomínali i vojáci Jeho Veličenstva: příděly rumu byly navzdory obtížným podmínkám omezeny. Nehostinná krajina, ve které nebyly cesty, nutila Brity přicházet také s nápaditými logistickými řešeními. Pro ofenzivu směrem k Oněžskému jezeru, která začala v únoru 1919 chtěli využít soby, kteří se hodili jako tažná zvířata do saní. Zde však na rozdíl od ostatních řešení narazili na nepřekonatelný problém: sobi žrali pouze lišejník rostoucí v severní Karélii, takže pro tažení na jih byli nepoužitelní, i když v hlubokém týlu našli své velmi dobré uplatnění. Ernst Shackleton byl za své cenné služby jmenován důstojníkem Řádu britského impéria. Začátkem března 1919 se vrátil do Anglie a zaobíral se plány na hospodářský rozvoj Severního Ruska. Uprostřed hledání kapitálu však jeho plány ztroskotaly, když Severní Rusko padlo do bolševických rukou. Spojenecká mise se na pobřeží Severního ledového oceánu udržela až do října 1919. Za jejím neúspěchem nakonec nestálo počasí, jak se mohlo v jejích počátcích zdát, ale spíše neochota spojeneckých vlád platit další válku v daleké zemi vedenou bez jakékoli naděje na vítězství. V podmínkách ekonomické krize bylo velmi obtížné přesvědčit veřejnost o tom, že dodatečné výdaje na armádu ve skutečnosti nejsou jen zbytečně vynaložené peníze. Tváří v tvář odhodlanému protivníkovi, omezenému rozpočtu a mizivým vyhlídkám na úspěch se spojenecká vojska nakonec stáhla, čímž ukončila tuto kapitolu ruské občanské války.
Zdroj:
https://www.helion.co.uk/military-histo ... 918-20.php
https://murena.io/s/9feABAiqCtwMNei
https://armyhistory.org/the-american-in ... 1918-1919/
https://en.wikipedia.org/wiki/North_Russia_intervention
https://cs.wikipedia.org/wiki/Brestlite ... D_m%C3%ADr
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernest_Henry_Shackleton
https://en.wikipedia.org/wiki/Edmund_Ir ... n_Ironside
Vždycky do toho vleze něco důležitějšího.
