Osmanská říše a Pan-Turanismus
Napsal: 24/10/2017, 17:52
Osmanská říše a Pan-Turanismus
Pokud chceme pochopit politicko-vojenskou situaci Osmanské říše před první světovou válkou a v jejím průběhu, musíme se podrobně podívat až do druhé poloviny 19.století. V důsledku porážek na Balkáně, vytlačení ze Severní Afriky (Libye a Egypta), omezování vlivu v Arábii a Iráku, začalo Turecké národní hnutí spatřovat své poslední útočiště právě v samotné Anatólii. Část společenských elit šla ve svých plánech ještě dál a hledali budoucnost ve spojení všech Turkických národů střední Asie, do jednoho státu, doslova Pan-Turanismus.
Již od konce Krymské války spělo hospodářství do hluboké krize, ta byla podpořena tuhou zimou na konci roku 1874 a neúrodou. Státní pokladnu velice významně zatěžovalo splácení zahraničních dluhů, což se vláda snažila řešit novými daněmi. Velice rychle tak situace spěla k nepokojům v celém národnostně a nábožensky různorodém státě. Na Balkáně propukly tuhé boje s povstalci a Ruskou armádou. Výsledkem byly drtivé ztráty tureckého vojska a prakticky ztráta většiny balkánských držav. Rusové byli nuceni zastavit postup až 13 km od Cařihradu, jelikož do Marmarského moře bylo vysláno britské námořnictvo, které pohrozilo zásahem. Dne 19. února 1878 tak hrabě Ignaťjev uzavřel předběžnou mírovou dohodu v městečku San Stefano. V době, kdy se vedly v Bulharsku rozhodující boje, dosáhla ruská vojska bojových úspěchů také na kavkazské frontě. Osmanskou armádu čítající 90 000 vojáků, zde vedl Muchdar paša. Vojáci byli vyzbrojení nejmodernějšími opakovacími puškami Henry-Martiny-PeeBody, opakovačkami Winchester 66 (Yelouboy) a Winchester 73 (Turkish Henry), které byly nakoupeny v Británii a USA. Dělostřelectvo disponuje děly Krupp C73 ráže 87 mm a C73 ráže 75 mm. Na druhé straně fronty se formovala stotisícová Ruská armáda pod velením velkoknížete Michaila Nikolajeviče. Rusové byli sice hůře vyzbrojeni, ale lépe připraveni k boji. Součástí armády byly i gruzínské vojenské oddíly a milice. Zoufalou situaci na frontách definitivně vyřešil až kancléř Bismarck, který svolal 13. června 1878 Berlínský kongres. Turecké území na Balkáně tak bylo silně okleštěno, ale změny se týkaly i území na Kavkaze. Zde Rusko získalo Kars, Batumi a Ardachan, ale muselo vrátit Bajazid. Počet tureckých uprchlíků je odhadován na 130 000 až 750 000. Počet mrtvých je odhadován na 200 000, přičemž příčinou bylo vyvražďování, epidemie a nedostatek potravin. Berlínskou smlouvou se stala Arménie součástí evropských zájmů a záminkou pro humanitární intervenci. V zemi se totiž začínalo vzmáhat Arménské národní cítění a byly zde obavy, že v případě snah o autonomii, by došlo k intervenci některé z velmocí - především Ruska. Z obavy ze ztráty vlivu nad oblastí, rozhodl se sultán Abdülhamid II. podniknout demonstrativní ukázku moci. V letech 1894 až 1896 při násilnostech zemřelo přes 88 tisíc Arménů. Dalších 100 000 podlehlo následnému hladomoru a nemocem. Jedná se o odhad německého evangelického teologa a orientalisty Johannese Lepsiuse (1858–1926), který se celou událostí podrobně zaobíral. Násilí vypuklo v létě roku 1894 v oblasti Sasun, následujícího roku se nepokoje šířily od města Trapezunt na pobřeží Černého moře na jih do téměř každého většího města s arménskou populací. Bylo zničeno dva a půl tisíce vesnic, přičemž obyvatelé asi 500 z nich byli donuceni konvertovat k islámu. Došlo ke znesvěcení asi 650 kostelů a klášterů, z nichž asi polovina byla přestavěna na mešity.
Roku 1907 byl v Soluni založen výbor "Jednota a pokrok" známý i jako Mladoturci. Jejich cílem bylo prosadit politické a společenské reformy. Angažovalo se v něm i mnoho příslušníků armády a inteligence. Následujícího roku provedli revoluční převrat, v jehož důsledku byl sultán Abdülhamid II. přinucen obnovit ústavu. V roce 1909 byl sesazen a poslán do vyhnanství do Soluně, načež revolucionáři vytvořili vlastní vládu. Mladoturci byli rovněž iniciátory dalšího masakru, při němž bylo v roce 1909 v Kilikii zabito 30 000 Arménů. Situace na Balkáně měla ale dál eskalovat a v roce 1912 vypukla první balkánská válka. Ta skončila ohromným debaklem a Osmanská říše tak přišla o 85 % evropského území. V důsledku těchto bojů musely z Balkánu a Kavkazu uprchnout stovky tisíc muslimů, včetně Turků, Čerkesů a Čečenců. Až 850 000 těchto uprchlíků se usadilo v oblastech s Arménským osídlením. Vzhledem k tomu, že většina uprchlíků do oblasti přišla bez majetku (statky byly odkupovány především v Bulharsku), velice nelibě nesli soužití vedle dobře zajištěných sousedů. Tato situace se tak stala živnou půdou pro budoucí konflikt, při němž se uprchlíci velice aktivně zapojili do vyvražďování Arménů a zabírání jejich majetku. Obecně se dá ale říci, že Osmanská společnost byla v této době velice rozlícena a jeden z deníků vyjádřil náladu té doby: "Toto ať je varováním. Nedělejte si pohodlí. Nenechte svou krev vychladnout, dokud se nepomstíte." Mnozí z obyvatel říše viděli porážku v bojích jako Alláhův trest společnosti, která neuměla držet pospolu.
V důsledku porážek na Balkáně, vytlačení ze Severní Afriky (Libye a Egypta), omezování vlivu v Arábii a postupného vytlačování z Iráku, začalo Turecké národní hnutí spatřovat své poslední útočiště právě v Anatolii. Ta měla být vyčištěna od všech menšin - Řeků, až po zmíněné Armény. Část elit ale šla ve svých plánech ještě dál a hledali budoucnost ve spojení všech Turkických národů do jednoho státu, doslova Pan-Turanismus. Název Tūrān, nebo-li země Tur, pocházel z perského označení pro region v Centrální Asii. Tato oblast byla osídlena již v prehistorické době a používali jej i v Sasánovské říši pro kmeny při Severovýchodních hranicích jejich říše. Podle pozdějších zmínek se mělo jednat o pravlast Turků. V podstatě by se dalo říci, že se jednalo o Pan-Turkismus. Tradičně je zmiňováno, že jeho moderní počátky sahají až k osmanským důstojníkům a vzdělancům, kteří studovali nebo žili v Německu. Hlavní myšlenkou bylo spojit turkické národy od Altaye po Bospor. K šíření tohoto nacionalistického hnutí přispěly koncem 19.století knihy a dílo proslulého maďarského orientalisty Ármina Vámbéryho (1832-1913), který procestoval celou oblast Turkestánu v době, kdy vrcholil střet mezi Ruskem a Británií o Střední Asii. Hlavní myšlenkou Pan-Turanismu bylo očištění a posílení Turecké národnosti v Osmanské říši a spojení Tureckých národů v zahraničí. Velice politicky aktivním byl doktor Nâzım Bey (1870-1926) a samotná vláda. Od roku 1913 drželi moc pevně v rukou tzv. "Tři pašové", trojice tvořená předsedou vlády a ministrem vnitra Talatem, ministrem námořnictva Džamalem a ministrem války Enverem. Tyto myšlenky byly prosazovány tehdejší propagandou a tvořil důležitý aspekt Mladotureckého hnutí. Jak již ale bylo zmíněno, pokud měl vzniknout národnostní koridor od Anatólie až ke Kaspickému moři, odtud do Turkestánu až k hranicím Číny, musela být Arménská menšina zlikvidována nebo odsunuta. Vzhledem k tomu, že v Centrální Asii se dělily o vliv Rusko s Velkou Británií, bylo logické, že v příští válce s nimi Pašové nebudou moci spolupracovat, byť ministr námořnictva Džamal paša prosazoval navázání spojenectví s Británií, byl přehlasován. Dne 2. srpna 1914 uzavřeli zástupci Osmanské říše tajnou smlouvu s Německem. Do války, na straně centrálních mocností, se ale země zapojila až 2. listopadu 1914.
Válka na Kavkazské frontě
Nejelitnější jednotky III. armády, byly dislokovány na Kavkaze a v lednu 1915 se střetly s ruskými vojsky na arménském území. Po drtivé porážce u Šarikamiše, byli Arméni obviněni ze zapříčinění porážky. Od května 1915, byli Arméni deportováni z východních provincií směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Významní lidé a intelektuálové byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Mladí muži byli popraveni cestou a zbytek lidí podlehl hladu, žízni a nemocem. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii. Přeživší byli zabiti nebo vyhnáni do pouště. Vyhlazení se podařilo uniknout především obyvatelům provincie Van a těm co uprchli do Istambulu. Boje na Kavkazské frontě ale pokračovaly a líté boje probíhaly v Karské oblasti. Zde byly vázány elitní jednotky proti Rusům a boje probíhaly především v okolí velkých pevností. Ruskou kavkazskou armádu, složenou především z Kozáků, vedl od ledna 1916 generál pěchoty Nikolaj Judenič (1862-1933). Jeho armáda se skládala z 1. kavkazského armádního sboru a 2. turkestánského armádního sboru 1. kavkazský armádní sbor měl sílu dvou pěších divizí dvou kozáckých střeleckých brigád a 1. kavkazské kozácké divize. 2. turkestánský armádní sbor měl sílu čtyř brigád. Součástí armády bylo i několik arménských batalionů. Judenič správně předpokládal mohutnou ofenzívu Turků svým směrem a rozhodl se protivníka předejít. Protiofenziva byla směřována proti mohutné pevnosti Erzurum, kterou chránily menší pevnosti v okolních horách. V případě úspěchu by se naskytla volná cesta do hloubky území protivníka. Desátého ledna 1916 byla ofenzíva zahájena a 3. armáda pod velením Envera Paši, byla velice zaskočena a začala ustupovat. Boje probíhaly v hlubokém sněhu a silných vánicích. Rusové ale byli vybaveni teplým oblečením a bílými maskovacími převlečníky, rovněž využívali taktiku úderných družstev, kterou dokázali likvidovat kulometná hnízda. Při této počáteční ofensivě nazvané jako bitva u Koprukoy, ztratili Turci 20 000 mužů a Rusové 12 000. V závěrečné fázi bojů, se Rusové dostali až k mohutné pevnosti Erzurum. Pevnost byla napadena v noci a obsazena po pěti dnech krutých bojů, dne 19. února 1916. Rusové ukořistili 9 standard, 327 děl a zajali 5 000 vojáků. Turci přišli o 10 000 vojáků, Rusové ztratili 1 000 vojáků, 4 000 byly zraněny a 4 000 utrpělo omrzliny. Toto vítězství otevřelo ruské armádě bránu až k Černému moři. V průběhu léta 1916 byl za námořního výsadku kozáků dobyt významný přístav Trabzon. Další porážku Turci utržili v bitvě o Erzican a museli začít ustupovat na Západ. Obsazená území Západní Arménie, byla začleněna do Ruska a většinou úředníků vedoucí správu oblastí se stali Arméni. Díky těmto vítězstvím, uznaly státy Dohody Ruské nároky na Konstantinopol, černomořské průlivy a severní část turecké Arménie.
Na druhé straně Kaspického moře, ve střední Asii, probíhalo od roku 1916 tzv. Basmačské povstání. Cílem hnutí bylo osamostatnit muslimské národy od Ruské nadvlády. Oblastí nepokojů byl tehdejší Turkestán, přesněji dnešní Kazachstán a Uzbekistán. Tisíce lidí bylo zabito, nebo utekli do Číny. V roce 1917 probíhaly boje o Kokand, kde na jedné straně stály síly, které vedl Igrash Bey a na druhé straně Rusové podporováni Armény. K tomuto povstání se ještě vrátíme, nyní zpět na Kavkaz. V prosinci 1917 uzavřeli Bolševici s Osmanskou říší mír, všechny kavkazské národy ale odmítly uznat bolševickou nadvládu a ti tak ztratili kontrolu nad oblastí. V únoru 1918 vzniká nezávislá Zakavkazská demokratická federativní republika (Arménie, Gruzie a Ázerbájdžán). Jelikož hrozil vpád Osmanských vojsk do země, proběhla konference v Trabzonu, po níž se federativní republika musela vzdát západní Arménie a měst Batumi, Kars a Ardahan. Smlouva obsahovala demilitarizaci všech ruských a arménských jednotek jak v západní, tak i ve východní Arménii. Vybíjení Arménů tak mohlo znovu pokračovat. Turci velice brzy, v květnu, začali požadovat města Gjumri, Ečmiadzin a Tbilisi. Gruzínští delegáti byli zděšeni vývojem situace a tak 26. května 1918 vyhlásili samostatnost, načež se federativní republika rozpadla. Turci obsadili město Ečmiadzin, a měli tak volný přístup k centru arménského odporu, městu Jerevan. Arménské vojsko však bylo schopno odvrátit totální porážku a zvítězilo v bitvách u Sardarabadu a Karakilisu v květnu 1918. Část východní Arménie tak zůstala nezávislá. Situace na ostatních frontách ale byla pro Osmanskou říši katastrofální a pod dojmem hrozícího kolapsu byla Mladoturecká vláda sesazena. Tři pašové a část jejich stoupenců prchla do zahraničí. V prosinci 1918 se Turci ještě pokusili zabránit ztrátě provincií obydlených Armény ve východním Turecku - Fakhr al-Din Pirioghl vyhlásil v západní Arménii Jihozápadní kavkazská republika. Hlavním městem se stal Kars a republika se měla stát loutkovým státem Turecka. Republika existovala zároveň s britskou intervenční správou západní Arménie a byla rozpuštěna v květnu 1919 po nátlaku Britů. Turci se rovněž snažili udržet přístupu ke Kaspickému moři a tedy i možného propojení s turkickými národy na Západ od tohoto vnitrozemského moře, můžeme spatřit v arménsko-ázerbájdžánské válce. Ta probíhala od roku 1918 do roku 1920. Za Arménskou republiku se postavila Velká Británie a za Ázerbajdžánskou demokratickou republikou Turecko. Vzhledem k odlehlosti se ale obě mocnosti zapojily do konfliktu pouze v okolí Baku. Boje probíhaly o Náhorní Karabach a Nachičevan. V srpnu 1920 byla uzavřena mírová smlouva v Sèvres, která byla jedna ze smluv končící první světovou válku mezi státy dohody a Osmanskou říší. Turecko bylo nuceno uznat arménskou nezávislost a odstoupit jim velkou část svého území na východě. Turecká vláda ale mírovou smlouvu neratifikovala. Mustafa Kemal začal bojovat proti rozdělení tureckého území a požádal o pomoc Moskvu. Získal tak jak zlato, tak i zbraně (mimo jiné houfnice). V září 1920 turecká armáda zaútočila na arménskou provincii Kars. V říjnu 1920 padlo město Alexandropol a Arméni byli nuceni zažádat o mír. Arménie ztratila veškeré území západní a velkou část východní Arménie. Turkům se sice nepodařilo udržet koridor ke Kaspickému moři, dokázali ale udržet východní hranici země.
Pokud se podíváme na dění v Turkestánu v této době, tak v lednu 1920 obsadila Rudá armáda významné město Chiva v Uzbekistánu. V listopadu 1921 se v Turkestánu objevil bývalý Osmanský ministr války, Enver Paša. Ten hodlal v oblasti vytvořit konfederaci svobodných států, přesně dle idejí Pan-Turanismus. Dokonce vyzval tamní národy k džihádu a podařilo se mu tak proměnit povstaleckou skupinu partyzánů na impozantní sílu čítající 16 000 mužů. Povstalcům se podařilo obsadit Bucharu, Samarkand a Dušanbe. Rudá armáda se ale začala postupně přesouvat do oblasti a za podpory loajálních sil přešly do protiútoku. Bolševické síly byly dokonce podporovány letouny. V květnu 1922 odmítl Enver Paša mírovou nabídku. Začaly boje, při níž byli povstalci vytlačováni na východ regionu. Během jednoho z posledních útoků kavalerie, byl zabit i samotný Enver Paša. Jeho nástupcem se stal Selim Paša, ten byl ale se zbytkem vojsk donucen k ústupu do Afghánistánu. Od této doby podpora hnutí upadala a omezovala se jen na menší výpady. Boje v regionu probíhaly ale velice dlouho a poslední pevnost Basmačských povstalců padla až v roce 1934. Co se týče myšlenek Pan-Turanismu, tak ty nebyly tak zcela zapomenuty ani v Turecku. V roce 1923 založil Mustafa Kemal - Atatürk, Turckou republiku a Mladotureckou stranu zakázal. Větší část jejich členů ale vstoupila do Lidové strany Mustafy Kemala.
Zdroj:
Johannes Lepsius - Armenia and Europe: An Indictment (1897)
Vojtěch Mayerhofer - Illustrovaná kroniíka války východní (1879)
https://en.wikipedia.org/wiki/%C3%81rmi ... mb%C3%A9ry
https://en.wikipedia.org/wiki/Naz%C4%B1m_Bey
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ham%C3%AD ... A9_masakry
https://en.wikipedia.org/wiki/Russian_C ... rld_War_I)
https://kolackovsky.blog.idnes.cz/blog. ... tver=touch
https://bostonraremaps.com/inventory/ki ... anism-map/
Ármin Vámbéry (1832-1913) a jeho cesta po střední Asii