Dějiny Středověku v letech 700 - 709

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny Středověku v letech 700 - 709

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 700 – 709
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 700
Franská říše
Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.
Na akvitánský trůn usedá Eudo
Po smrti svého jménem nám neznámého předchůdce se kolem roku 700 stává akvitánským vévodou Eudo. Majordomus Pipin se snažil této mocenské změny využít ve svůj prospěch a vyrazil s vojskem na jih s cílem připoutat Akvitánii těsněji k franské říši. Frankové však byli poraženi a zahnáni zpět na vlastí území. Eudo nyní může v klidu vládnout jako suverénní panovník pouze formálně podřízený franské říši. Je o něm známo, že měl dva syny Hunoalda a Atu a možná dceru Lampegii.
Dar bavorského vévody Rupertovi
Roku 696/699/700 věnoval bavorský vévoda zbytky římského města Juvava (Salcburku) vedoucímu křesťanské misie v Bavorsku wormskému biskupovi Rupertovi, který se stal zdejším arcibiskupem a založil klášter a kostel sv. Petra.
Durynsku bude vládnout vévoda Heden
Okolo roku 700 se Durynsko dostalo pod vliv ve Würzburgu sídlícího a okolí tohoto města ovládajícího vévody Hedena († před rokem 717/719). Od něho vyšla snaha získat pro misijní práci v Durynsku „apoštola Frísů“ Willibrorda, který sem vyslal několik anglosaských misionářů. Jejich působení mělo sice jistý úspěch, ale s přežívajícím pohanstvím se tu musel nadále potýkat i další anglosaský věrozvěst Bonifatius. Přišel sem nejprve roku 719, kdy mu však v delší a významnější činnosti zabránil konflikt se zde již působícím franským kněžstvem, a poté v první polovině 20. let 8. století. Nejstarší klášter, jenž tehdy vznikl, byl Ohrdruf (roku 725), nacházející se u dnešního města Gothy.
Je možné, že s tím souvisí tato zpráva: „Pipin zrušil vévodský statut Durynska.“
Evropa nemá dostatek zlata
Muslimové odřízli západní Evropu od zdrojů zlata, což výrazně omezuje ražbu mincí, takže nová produkce je pouze neplnohodnotnou kopií starých římských vzorů. Panovníci a biskupové uschovávají zlaté předměty, ve společnosti převažuje směnný obchod.

Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6192, A. D. 699/700)
V tom roce propukl velký mor. Mouamed [Muhammad ibn Marván] v čele velkého množství Arabů podnikl tažení proti Abderachmanovi [Abd al-Rahman ibn Muhammad ibn al-Ash'ath]. Když dosáhl Persie, tak spojil své síly s Kaganem. Pak vedli válku proti Abderachmanovi, zabili ho a Persii znovu předali Kaganovi.
Římané napadli Sýrii a postoupili až k Samosatě. Zpustošili krajinu kolem a zabili, jak se říká, až 200.000 Arabů. Pak pobrali velkou kořist a mnoho arabských zajatců a s velkým strachem v sobě se vrátili domů.

Arabský chalífát
Muslimové postupují k Atlantiku
Po obsazení Kartága pokračují Arabové v expanzi dále na západ a zabírají území dnešního Alžírska a Maroka.


Itálie
Smrt krále Cunicperta
Po smrti langobardského krále Cunicperta roku 700 propukly v zemi boje o trůn, z nichž po třech letech vítězně vyšel Aripert II., syn roku 662 zavražděného krále Godeperta.
Smrt krále Cunicperta a nástup jeho syna Liutperta
V době, kdy došlo k těmto událostem, odešel z tohoto života nejmilovanější vládce Cunicpert poté, co jako nástupce svého otce sám držel moc v království Langobardů po dobu dvanácti let. Na pláni Coronate, kde vedl válku proti Alahisovi (roku 688), vystavěl klášter ku cti sv. mučedníka Jiřího. [Rovněž obnovil město Modenu z poloviny zničenou během Alahisova povstání.]
Byl to velmi hezký muž vyznačující se všemi dobrými vlastnostmi a smělý válečník. Oplakáván všemi Langobardy byl pohřben nedaleko kostela Našeho Pána Spasitele [v Ticinu – Pavii], který předtím postavil jeho dědeček Aripert. A království přenechal svému synu Liutpertovi [s přestávkami 700 – 702], jenž byl ještě v chlapeckém věku.
Úpadek kdysi světovládného Říma
Počet obyvatel kdysi milionového Říma klesl na pouhých třicet tisíc.


Hispánie
• V den 13. výročí svého nástupu na trůn, tj. 15. listopadu roku 700, přibral vizigótský král Egika ke spoluvládě svého syna Vitizu.


Irsko
Irové jsou opravdu šikovní!
V klášteře v Kellsu je vyhotoven nádherný soubor evangelií Book of Kells; jeho výzdoba je spíš germánská a keltská než římská.
Narození „apoštola Slovanů“ salcburského biskupa Virgila
Okolo roku 700 se narodil pozdější salcburský biskup Virgil, vlastním jménem Feirgil. Pocházel z irského královského rodu a vzdělání se mu nejspíše dostalo v klášteře Iona založeném sv. Columbanem Starším (502/522 – 597) na posvátném ostrově Hy, který je součástí Hebrid. Potom se stal opatem irského kláštera Aghaboe (Achad–bó–Cainnigh), ale podobně jako mnoho jeho souputníků veden touhou vydat se do světa opustil svůj klášter a odešel někdy v letech 742 – 743 na kontinent. Spolu s ním tam přišel i pozdější pasovský biskup Sidonius. Zprvu Virgil pobýval zhruba dva roky v Quierzy (Carisiacum, Francie) na dvoře majordoma Neustrie a staršího syna Karla Martella Pippina III. Mladšího, jenž potom vyslal oba iroskotské mnichy do Bavorska.


Střední Evropa
Kočovníci opět nebezpeční
Avaři využili nejednoty slovanských kmenů a opanovali dnešní dolní Rakousko.

Rok 701
Franská říše
Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.


Itálie
Smrt papeže Sergia
Dne 8. 9. zemřel papež Sergius I. a 30. 10. nastoupil na uvolněný papežský stolec Řek Jan VI. Z neznámých důvodů se však k němu císař Tiberios III. choval nepřátelsky a vyslal ze Sicílie do Říma exarchu Theofylakta. Italské nacionalisticky laděné milice však pochopily, že Jan je v nebezpečí, a proto mu vyrazily na pomoc a rozbily si svůj tábor před městem, kde zase bouřil římský lid. Jan si ovšem roztržku s Konstantinopolí nepřál a choval se umírněně: poručil uzavřít městské brány a jednáním dosáhl stažení milic. Třebaže v Itálii měl větší moc než exarcha, stále vystupoval jako poddaný císaře a uznával legitimitu jeho moci – ukvapený rozchod s Konstantinopolí by totiž mohl povzbudit k akci italské Langobardy, z nichž byl nejnebezpečnější Římu vévoda beneventský.
Krátká Raginpertova uzurpace
A když uplynulo osm měsíců [tj. od nástupu krále Liutperta na trůn], tak Raginpert, vévoda města Turína, kterého zde zanechal dřívější král Godepert (†662) když byl zabit Grimualdem, jak jsme o tom psali výše, přišel s velkými silami a bojoval proti Ansprandovi a Rotharitovi, vévodům Bergamoňanů a Novariánů (Novara). A když je porazil v otevřeném poli, tak se zmocnil království Langobardů. Ale zemřel ještě téhož roku.
Vláda nad Langobardy přechází na Ariperta
Pak jeho syn Aripert se znovu připravil na válku a bojoval v Ticinu s králem Liutpertem a s Ansprandem a Atem a Tatzem a také Rotharitem a Faraoem. A všechny přemohl v bitvě a vzal dítě Liutperta živé jako zajatce. Ansprand rovněž uprchl a opevnil se na ostrově Commacina (Como).


Hispánie
Změna v čele vizigótského království
Roku 698/701 zemřel vizigótský král Egika a na trůnu jej vystřídal jeho syn Vitiza. Za jeho vlády napadli Arabové africkou Ceutu, na samotnou Hispánii se ale ještě neodvážili zaútočit.


Římská říše
Tunisko definitivně v rukou muslimů
V bitvě u Tabarky porazili Arabové berberskou kněžnu Káhinu, díky zradě jejího adoptivního syna Chálída ji dopadli na útěku a připravili o hlavu. Po čtyřiceti letech bojů se tak definitivně zmocnili celé Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) a chalífův místodržící Hassán bin Numán al-Ghassání začal s pomocí místních Řeků a Římanů budovat její správu. Boje se nyní přenesly dále na západ na území dnešního západního Alžírska a Maroka.
Theophanes Confessor (AM 6193, A. D. 700/701)
V tom roce podnikl Abdelas [Abdallah ibn Abd al-Malik] tažení proti zemi Římanů. Marně obléhal Taranton a vrátil se domů. Vybudoval Mopsuestii a umístil do ní posádku.


Arabský chalífát
• Dne 18. 6. zemřel alexandrijský monofyzitický patriarcha Šimon.


Bulharsko
Smrt zakladatele bulharského státu
V bitvě s Chazary zahynul bulharský chán Asparuch a na trůnu jej nahradil jeho syn Tervel (701 – 721).


Rok 702

Franská říše
Majordomus Pipin se dělí se svými syny o vládu nad říší
Mezi 14. 3. 697 a 25. 2. 702, s největší pravděpodobností roku 697 rozdělil franský majordomus Pipin II. Střední vládu mezi své dva syny. Protože s mladším synem Grimoaldem II. počítal jako se svým nástupcem, vzdal se v jeho prospěch úřadu majordoma. Grimoald odešel do Neustrie s úkolem být poblíž merovejskému králi, mít přehled a jeho stycích se šlechtou a omezovat tak králův manévrovací prostor. Starší Drogo byl jmenován vévodou burgundským, zatímco jeho otec vládl jako „princeps Francorum“ a z území Austrasie dohlížel na východní germánské kmeny.

• Franský misijní biskup sv. Emmeram zemřel jako mučedník u Bad Aiblingu.


Itálie
Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
Langobarský vévoda Gisulf z Beneventa napadl italskou Kampánii. Papeži Janovi VI. se jej ale podařilo vyjednáváním přimět k odchodu a za obrovské sumy vykoupit zajatce.
Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
V té době pak Gisulf, vládce Benevenťanů, zabral město Římanů Suru (Sora) a stejně tak města Hirpinum (Arpino) a Arx (Arce). [Na březích anebo poblíž řeky Liris (Garigliano) přibližně padesát mil jihovýchodně od Říma.] Tento Gisulf přišel v době papeže Jana [Jan VI. (701 – 704) anebo Jan V. (685)] s veškerými svými silami do Kampánie, pálil zde a drancoval a vzal mnoho zajatců. Svůj tábor si rozbil až na místě, které je nazýváno Horrea [snad Puteoli anebo místo u pátého milníku na Via Latina] a nikdo se mu neodvážil vzdorovat. A pontifik poslal k němu kněží s apoštolskými dary a vykoupil všechny zajatce z rukou jeho vojáků.
Boj o moc v království Langobardů
Ale když se Rotharit vrátil do svého města Bergamusu (Bergamo), tak se chopil královské moci. Král Aripert proti němu vytáhl s velkou armádou a poté, co jako první napadl a obsadil město Lauda (Lodi), oblehl i Bergamus a dobyl jej bez větších potíží beranidly a dalšími válečnými stroji. Zmocnil se a uvěznil falešného krále Rotharita, oholil mu vousy a ostříhal vlasy a poslal do exilu do Turína, kde byl po několika dnech zabit. A podobně zbavil života v koupeli i Liutperta, kterého zajal. [Nechal ho uškrtit.] Také poslal armádu na ostrov Commacina (Como) proti Ansprandovi. A když se to Ansprand dozvěděl, uprchl do Clavenny (Chiavenna) a odtud přišel přes Curii (Chur), město Rhaetů, k Theutpertovi, vévodovi Bavorů, a byl s ním po devět let. A armáda Aripertova zmocnila se ostrova, na němž byl Ansprand, a zničila jeho město.


Hispánie
Změna na vizigótském trůnu
Když roku 702 zemřel král Egika přirozenou smrtí, stanul v čele vizigótského státu jeho syn a od roku 700 i spoluvládce Vitiza, aby vládl až do konce roku 710. Kronikář roku 754 ho sice popisuje jako blahosklonného muže, ale vyčítá mu způsob, jakým získal trůn. Vitiza povolal zpět všechny ty, které jeho otec vyhnal, vrátil jim majetky a otroky, veřejně spálil daňová přiznání, které je Egika přinutil podepsat, a vrátil jim palácové hodnosti. Jeho postoj k Židům ale neznáme. Za Vitizovy vlády se konaly významné církevní koncily a hispánskou církev důstojně a moudře spravoval Felix z Toleda. Ale zápisy 18. toledského koncilu prý zachované pouze v jediném rukopisu se pak bohužel někdy ve středověku ztratily, a tak nic nevíme o problémech, která řešila hispánská církev těsně před islámským útokem. Toledského primase Felixe pak nahradil Gót Gunderich, o němž se kronikář roku 754 zmiňuje s obrovskou chválou. Ale po něm se na toledský stolec dostal další Gót Sindered, sice velmi zbožný muž, který však na Vitizovo nabádání vládl svému duchovenstvu tvrdou rukou. V jisté pasáži této kroniky se uvádí, že za doby společné vlády Egiky a Vitizy (700 - 702) jakýsi vojenský velitel jménem Teudimer odrazil námořní útok východních Římanů proti Hispánii. Nic víc však o tom nevíme.
Vláda krále Vitizy
Doba vlády krále Vitizy - toto jedno z nejtemnějších odobí existence vizigótského království - představuje již po celá desetiletí vděčné téma mnoha odborných diskuzí. V zásadě existují dvě tradiční hodnocení tohoto panovníka. Nejstarší protivizitovská historiografie je zastoupena asturskými kronikami, vzniklými přibližně kolem roku 900, které s časovým odstupem dvou set let vysvětlují vpád muslimů a „ztrátu Hispánie“ jako trest za hříchy, jichž se dopustil Vitiza a hispánský lid. Král se prý choval skandálně a svůj vlastní životní styl vnutil lidu a především kněžím, za což podle rotenské kroniky stihl vizigótské království trest Boží - „králové a biskupové opustili Pána, a proto všechna hispánská vojska zahynula.“ Ale úplně odlišný názor na dobu po Egikovi pak pochází z mozarabského prostředí, a to z doby, kdy od islámského vpádu ještě neuplynuvalo ani sto let. Mozarabská kronika z poloviny 8. století se nedívá na události minulé z náboženského hlediska, ale uvádí konkrétní skutky a události, které ještě byly v paměti poměrně živé. Mozarabové 8. století považovali Vitizovu vládu za staré dobré časy, na něž v područí muslimů vzpomínali s nostalgií. Král byl sice drzý a domýšlivý, ale nesporně shovívavý, přičemž mozarabská kronika připomíná jeho výše uvedené skutky ve prospěch otcem zničené šlechty. Dále její autor uvádí, že „v té době celá Hispánie nejvíce rozkvétala, prostoupena radostí, domýšlivostí a nevázanými požitky“. Na druhou stranu víme, že vláda krále Vitizy byla poznamenána katastrofami - hladomory propuklými v důsledku neúrody a velkými morovými epidemie, které zlikvidovaly velkou část obyvatelstva. Vitiza měl v době nástupu na trůn asi dvacet let, takže když začátkem roku 710 zemřel, jistě nedosáhl ani třicítky.


Británie
Koncil Austerfieldu: roztržka mezi sv. Wilfridem a northumbrijským králem Aldfrithem se dále prohlubuje
Poté, co jej král Aldfrith vyhnal z biskupského stolce v Hexhamu, žil sv. Wilfrid jedenáct let v Mercii a byl biskupem Středních Anglů. Okolo roku 702 svolal král do Austerfieldu koncil a nechal Wilfridovy následovníky exkomunikovat. Příštího roku odjede Wilfrid do Říma postěžovat si papeži.

• Beda Ctihodný pobývající v klášteře Jarrow byl vysvěcen na kněze

Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6194, A. D. 701/702)
V tom roce Baanes přezdívaný Heptadaimon [Vahan Sedmeroďáblů, jinak neznámý] podrobil Arabům Čtvrtou Arménii. Apsimaros poslal na Kefalonii do exilu [budoucího císaře] Philippika, syna patricia Nikefora, protože tomu se zdálo, že se stane císařem. Tvrdil totiž, že ve snu viděl, jak jeho hlavu zastínil orel. A když to císař uslyšel, ihned jej vykázal.

Arabský chalífát
Problémy Arabů s berberskou královnou Kahinou (698 - 702/703)
Po porážce a smrti náčelníka Kusaily v bitvě u Mammy roku 690 severoafričtí Berbeři nerezignovali a pod vedením kněžny Kahiny kladli spolu s Římany tuhý odpor vojenské expanzi umajovských chalífů. Hasan ibn al-Numán vypochodoval z Egypta a zmocnil se římského Kartága i několika dalších významných měst. Když hledal nějakého dalšího silného nepřítele, kterého by mohl porazit, bylo mu řečeno, že nejmocnějším vládcem na severu Afriky je královna Berberů (malikat al-barbar) al-Kahina. Proto se za ní vydal do Numidie. Obě armády se utkaly u Meskiany v dnešní alžírské provincii Oum al-Bouaghi. Zde Kahina uštědřila Hasanovi tak těžkou porážku, že opustil Ifrikíju (tj. Afriku, dnešní Tunisko) a na čtyři či pět „zalezl“ do Cyrenaiky v Libyi.
Protože si však uvědomovala, že nepřítel je příliš silný a že se vrátí, rozhodla se realizovat taktiku „spálené země“, aby její zpustošená vlast nestála nikomu za dobývání. Tato taktika sice neměla žádný dopad na nomády v horách a pouštích, ale usedlé obyvatelstvo úrodných krajů a oáz jí bylo těžce postiženo. Kahina tak ztratila jeho podporu a Araby svým činem od další expanze stejně neodradila. Hasan se samozřejmě vrátil a podle rad jednoho zajatého berberského důstojníka adoptovaného Káhinou, porazil královnino vojsko na neznámém místě - asi kdesi v dnešním Alžírsku. Protože královna výsledek bitvy předvídala, poslala své dva skutečně biologické syny k Arabům pod ochranu svého syna adoptivního, přičemž Hasan jednomu z nich dokonce svěřil velení části svých sil. Podle jedné zprávy zemřela Kahina v boji proti vetřelcům smrtí válečníka s mečem v rukou, podle druhé spáchala sebevraždu a požila jed, aby nepadla do rukou nepříteli. K tomu došlo někdy v 90. letech 7. století anebo v prvém desetiletí století následujícího, nejspíše však roku 702 anebo 703. Podle Ibn Chalduna se Kahina narodila roku 566 a zemřela věku 127 let, což však nemůžeme brát doslova, neboť autor takovým přehnaným číslem chce jenom říci, že byla „velmi stará“. Legendou o Kahině se poprvé zaštitovali Berbeři, když ve španělském al-Anadalusu bojovali proti Arabům, kteří chtěli prosadit vládu s ohledem na etnický původ, v moderní době přišla rovněž vhod francouzským kolonialistům, berberským nacionalistům, arabským nacionalistům, sionistům, severoafrickým Židům, severoafrickým feministkám, Maghrebským nacionalistům atd.


Rok 703
Itálie
Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
Roku 702/703/704 zaútočil na území města Říma beneventský vévoda Gisulf II., obsadil města Soru, Arpino a Arces a z tábora u Horrea pustošil kraje kolem řeky Liris, aby se po vyplacení velké sumy ve zlatě opět stáhl. Zmíněné pohraniční lokality, o které se vedly spory, byli buďto pod kontrolou papeže, nebo náležely podobně jako Terracina a Gäeta císaři, zastoupenému svým sicilským patriciem. (Sora patřila papeži určitě.)
Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
V té době pak Gisulf, vládce Benevenťanů, zabral město Římanů Suru (Sora) a stejně tak města Hirpinum (Arpino) a Arx (Arce). [Na březích anebo poblíž řeky Liris (Garigliano) přibližně padesát mil jihovýchodně od Říma.] Tento Gisulf přišel v době papeže Jana [Jan VI. (701 – 704) anebo Jan V. (685)] s veškerými svými silami do Kampánie, pálil zde a drancoval a vzal mnoho zajatců. Svůj tábor si rozbil až na místě, které je nazýváno Horrea [snad Puteoli anebo místo u pátého milníku na Via Latina] a nikdo se mu neodvážil vzdorovat. A pontifik poslal k němu kněží s apoštolskými dary a vykoupil všechny zajatce z rukou jeho vojáků.
Aripert II. si vybojoval královský trůn Langobardů a mstí se Ansprandově rodině
Z bojů o langobardský královský trůn uprázdněný roku 700 úmrtím krále Cunicperta vyšel roku 703 nakonec vítězně Aripert II., syn roku 662 zavražděného krále Godeperta, zatímco jeho poražený protivník princ Ansprand, Cunicpertův syn, prchl se svým mladším synem Luitprandtem do bavorského exilu. Členové Ansprandovy rodiny, kteří upadli do Aripertových rukou, byli krutě zmrzačeni – nejstaršímu synovi Sigiprantovi vypíchli oči, manželce Theodoradě uřízli nos a uši, stejně jako jeho sestře Auroře. Když pomineme tyto násilnosti, jeví se zbožný, ale lakotný Ansprand jako umírněný panovník. Neovládl však všechna langobardská území na Apeninském poloostrově – pouze do Friaulu mohl dosazovat vévody podle svého uvážení, zatímco spoletské a beneventské vévodství měla zajištěnou širokou autonomii.
Aripert II. si vybojoval královský trůn Langobardů a mstí se Ansprandově rodině
Poté, co král Aripert upevnil svoji vládu, zbavil očí Sigipranda, syna Ansprandova, a postihl různými způsoby všechny ty, kdo s ním byly nějakým způsobem pokrevně spřízněni. Rovněž držel ve vazbě Liutpranda, mladšího Ansprandova syna. Ale protože ho nepovažoval za osobu, která by měla z důvodu svého mládí jakkoukoliv důležitost, neuložil mu žádný tělený trest a nechal jej odejít, aby se mohl vrátit ke svému otci. Není pochyb o tom, že se to stalo z příkazu Boha Všemohoucího, který ho připravoval k vládě nad královstvím. A když Liutprand přišel ke svému otci do Bavorska, způsobil mu tím obrovskou radost. A král Aripert nechal zadržet manželku Ansprandovu, Theodoradu jménem. A ta když se s ženskou tvrdohlavostí chvástala, že se stala královnou, tak byla krása jejího obličeje zničena a ona znetvořena uříznutím nosu a uší A rovněž sestra Liutprandova, Aurora jménem, byla zmrzačena stejným způsobem.
Spoleto má nového vládce
Když pak zemřel Transamund, vévoda Spoletiánců [663 – 703], nastoupil na otcovo místo jeho syn Faruald [703 – 724]. Navíc Wachilapus byl Transamundův bratr a řídil to samé vévodství spolu se svým bratrem.


Římská říše
Konspirace sesazeného císaře Justiniána II.
Během Justiniánova exilu v krymském městě Chersonésos se donesly k tamním městským úředníkům zvěsti, že konspiruje s úmyslem znovu se zmocnit trůnu. Protože jim to připadalo až příliš nebezpečné, rozhodli se jej zatknout a poslat zpátky do Konstantinopole do rukou císaře Tiberia. Když se to ale Justinián dozvěděl, uprchl k Chazarům, jejichž chán jej přijal s velkou úctou a takovým pohostinstvím, že jej roku 703 dokonce oženil se svojí dcerou, která přijala jméno Theodora. Císař Tiberius znepokojen Justiniánovými intrikami však poslal k Chazarům vyslance, aby požadovali jeho vydání. Protože chán si nepřál kvůli němu narušit alianci s Římany, souhlasil a byl ochoten předat jej do rukou vyslanců. Ale Justinián uprchl znovu, tentokráte k Bulharům, jejichž chán Tervel jej přijal a souhlasil s tím, že jej podpoří. Roku 705
Theophanes Confessor (AM 6195, A. D. 702/703)
V tom roce povstali vůdci Arménů proti Saracénům a zabili ty Saracény, kteří byli v Arménii. Ještě jednou navázali kontakt s Apsimarem a přivedli do své země Římany. Nicméně Mouamed [Muhammad ibn Marván] podnikl tažení proti nim a zabil mnoho lidí. Podrobil Arménii Arabům a pokud jde o arménské vůdce, tak ty shromáždil na jednom místě a zaživa upálil.
V tom samém roce podnikl Azar v čele 10.000 mužů tažení do Kilikie. Císařův bratr Herakleios se s ním utkal a pobil většinu nepřátel. Zbytek pak poslal jako zajatce císaři. [V žádném jiném zdroji není toto tažení zmíněno. Možná se jedná o tu samou porážku Arabů zmíněnou k příštímu roku.]


Arabský chalífát
Změna v čele Afriky
Egyptský místodržící odvolal guvernéra Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Hassána bin Numán al-Ghassáního, zkonfiskoval mu jeho obrovský majetek a nahradil Músou ibn Nusairem. Ten původně spravoval město Basru a asi i on velmi miloval peníze, protože byl obviněn ze zpronevěry a přinucen prchnout do Egypta. Na přímluvu bratra chalífy Abd al–Malika však dostal milost a ve funkci místodržícího byl poslán do Ifríkíje (Afriky) s úkolem dobýt celý Maghrib („Země zapadajícího slunce“). K domorodým Berberům se choval tolerantně, mnoho jejich náčelníkům obrátil na islám a svěřoval jim některé odpovědné funkce. Berbeři se proto přidali na jeho stranu a dodali muslimské expanzi novou sílu – západní Alžírsko, Maroko a Španělsko dobyli již oni.

Problémy Arabů s berberskou královnou Kahinou (698 - 702/703)
Po porážce a smrti náčelníka Kusaily v bitvě u Mammy roku 690 severoafričtí Berbeři nerezignovali a pod vedením kněžny Kahiny kladli spolu s Římany tuhý odpor vojenské expanzi umajovských chalífů. Hasan ibn al-Numán vypochodoval z Egypta a zmocnil se římského Kartága i několika dalších významných měst. Když hledal nějakého dalšího silného nepřítele, kterého by mohl porazit, bylo mu řečeno, že nejmocnějším vládcem na severu Afriky je královna Berberů (malikat al-barbar) al-Kahina. Proto se za ní vydal do Numidie. Obě armády se utkaly u Meskiany v dnešní alžírské provincii Oum al-Bouaghi. Zde Kahina uštědřila Hasanovi tak těžkou porážku, že opustil Ifrikíju (tj. Afriku, dnešní Tunisko) a na čtyři či pět lez „zalezl“ do Cyrenaiky v Libyi.
Protože si však uvědomovala, že nepřítel je příliš silný a že se vrátí, rozhodla se realizovat taktiku „spálené země“, aby její zpustošená vlast nestála nikomu za dobývání. Tato taktika sice neměla žádný dopad na nomády v horách a pouštích, ale usedlé obyvatelstvo úrodných krajů a oáz jí bylo těžce postiženo. Kahina tak ztratila jeho podporu a Araby svým činem od další expanze stejně neodradila. Hasan se samozřejmě vrátil a podle rad jednoho zajatého berberského důstojníka adoptovaného Káhinou, porazil královnino vojsko na neznámém místě - asi kdesi v dnešním Alžírsku. Protože královna výsledek bitvy předvídala, poslala své dva skutečně biologické syny k Arabům pod ochranu svého syna adoptivního, přičemž Hasan jednomu z nich dokonce svěřil velení části svých sil. Podle jedné zprávy zemřela Kahina v boji proti vetřelcům smrtí válečníka s mečem v rukou, podle druhé spáchala sebevraždu a požila jed, aby nepadla do rukou nepříteli. K tomu došlo někdy v 90. letech 7. století anebo v prvém desetiletí století následujícího, nejspíše však roku 702 anebo 703. Podle Ibn Chalduna se Kahina narodila roku 566 a zemřela věku 127 let, což však nemůžeme brát doslova, neboť autor takovým přehnaným číslem chce jenom říci, že byla „velmi stará“. Legendou o Kahině se poprvé zaštitovali Berbeři, když ve španělském al-Anadalusu bojovali proti Arabům, kteří chtěli prosadit vládu s ohledem na etnický původ, v moderní době přišla rovněž vhod francouzským kolonialistům, berberským nacionalistům, arabským nacionalistům, sionistům, severoafrickým Židům, severoafrickým feministkám, Maghrebským nacionalistům atd.

Arméni nespokojeni s nadvládou muslimů
Náboženský útisk a neúnosné daňové břemeno vedly roku 703 a 705 k povstání Arménů pod vedením Smbata Bagratuniho proti jejich arabským pánům. Přes římskou podporu byla však tato jejich revolta neúspěšná a Smbat prchl do Laziky (v jižní části Kolchidy, tj. na východním pobřeží Černého moře). Následovala tvrdá odveta – mnoho arménských knížat bylo roku 705 upáleno ve dvou kostelech v Nachčiawanu a Chramu, jiní byli popraveni nebo deportováni.


Franská říše
Založeno biskupství v Utrechtu
Franský majordomus Pipin II. Střední založil roku 703/704 biskupství Utrecht a do jeho čela postavil anglosaského misionáře Willibrorda.


Británie
Sv. Wilfrid již podruhé našel pomoc v Římě
[Poté, co jej northumbrijský král Aldfrith vyhnal roku 691 z biskupského stolce v Hexhamu, žil sv. Wilfrid jedenáct let v Mercii a byl biskupem Středních Anglů. Okolo roku 702 svolal král do Austerfieldu koncil a nechal Wilfridovy následovníky exkomunikovat. Roku 703 odjel Wilfrid do Říma postěžovat si papeži.]
Když přišel do Říma a za přítomnosti žalobců dostal před shromážděním přečetných biskupů s apoštolským otcem Janem [VI.] místo k obhajobě, bylo podle soudu všech prokázáno, že žalobci proti němu nejednou vznesli nepravdivá nařčení, výše řečený papež napsal králům Æthelredovi a Aldfrithovi, aby zařídili Wilfridův návrat do biskupského úřadu, protože byl odsouzen nespravedlivě.
Důvod Wilfridova osvobození podepřelo předčítání z protokolů synody papeže Agathona blahé paměti, která se kdysi [roku 679] – jak jsme již řekli – odbývala za Wilfridovy přítomnosti ve městě, když zasedal mezi biskupy přímo na koncilu. Když tedy, jak případ vyžadoval, synoda po několik dní podle příkazu papeže předčítala před šlechtou a velkým počtem lidu tyto protokoly, dostala se až k místu, kde stálo psáno: „Wilfrid, Bohu milý biskup církevní obce v Yorku, se odvolal k papežskému stolci se svou záležitostí a byl papežskou pravomocí osvobozen od obvinění určitých i neurčitých…“ a tak dále, jak jsme citovali výše. Když se toto četlo, zmocnil se posluchačů údiv. A jen předčítající utichl, začali se jeden druhého vyptávat, kdo že to je, ten Wilfrid. Tehdy poradce papeže Bonifác a přemnoho jiných, kteří viděli Wilfrida v Římě za časů papeže Agathona, vypovídali, že je to tentýž biskup, kterého obžalovali jeho vlastní lidé a který nedávno přišel do Říma, aby jej soudil papežský stolec. „Tentýž člověk,“ povídají, „který již před drahným časem sem přišel stejně obžalován a který brzy po vyslechnutí a posouzení případu a rozepře z obou stran byl papežem Agathonem blahé paměti uznán za vyhnaného protiprávně ze svého biskupství. A papež Agatho jej choval v takové úctě a vážnosti, že mu jako muži neporušené víry a poctivého ducha přikázal zasednout na synodě biskupů [680], již tehdy shromáždil.
Jakmile to vyslechli, prohlásili všichni shodně s papežem, že muž takové vážnosti, který skoro čtyřicet let vykonával biskupský úřad, nesmí být nikdy odsouzen, nýbrž že se musí se ctí vrátit do vlasti, zcela zproštěn každé žalobou tvrzené viny.

Rok 704
Římská říše
• Císař Tiberius II. požádal Chazary o vydání svého uprchlého předchůdce na trůně Justiniána II., manžela chánovy dcery. Sesazený císař proto zemi Chazarů raději opustil a uchýlil se do hlavního města bulharského státu Plisky, kde požádal chána Tervela ochranu a opětovné uvedení na trůn, za což mu pak kromě jiného nabízel i ruku své dcery. Chán souhlasil a začal připravovat intervenci, k níž vybízel i svého strýce Kubera. Ten však odmítl, protože od války z let 688 – 689 byl Justinánův nepřítel.
Theophanes Confessor (AM 6196, A. D. 703/704)
V tom roce Azidos [Jazíd ibn Hunajn], syn Chouneiův, podnikl tažení proti Kilikii a oblehl pevnost Sision [dříve Sis, nyní Kozan, 64 km severně od Adany, u vstupu do jednoho z průsmyku pohoří Antitaurus]. Císařův bratr Herakleios jej napadl a v bitvě zabil 12.000 Arabů.
V tuto dobu žil Justinián v Chersonu a věřejně prohlašoval, že znovu získá Impérium. Jeho obyvatele pak vyděsilo nebezpečí hrozící jim ze strany císaře natolik, že se ho rozhodli buďto zabít anebo poslat císaři. A ten se to dozvěděl a podařilo se mu uniknout. Dosáhl Darasu [zřejmě někde na vysočinách jihozápadního Krymu] a dožadoval se audience u chána Chazarů. A když se o tom kagan dozvěděl, přijal jej s velkými poctami a dal mu za manželku svoji vlastní sestru Theodoru. [Toto jméno asi přijala až při svatbě s Justiniánem.] A za krátký čas dostal povolení odejít dolů do Phanagourie [na poloostrově Tamaň], kde žil s Theodorou.
Jakmile se Apsimaros dozvěděl o těchto věcech, tak napsal kaganovi, jemuž sliboval mnoho darů, pokud mu pošle Justiniána živého. A pokud ne, tak přinejmenším alespoň jeho hlavu. Kagan se podvolil a vyhověl jeho žádosti a za Justiniánem poslal stráž pod záminkou jeho ochrany, prý aby se nestal obětí spiknutí svých vlastních krajanů. Rovněž vydal rozkaz Papatzysovi, svému zástupci v této oblast, a Balgitzisovi, veliteli [krymského] Bosporu, aby Justiniána zabili, až dostanou pokyn. Nicméně tyto skutečnosti oznámil jistý kaganův sluha Theodoře, takže se to dozvěděl i Justinián. Ten pak pozval Papatzyse k důvěrnému jednání a uškrtil jej provazem. To samé pak provedl s velitelem Balgitzisem. Ihned poté poslal Theodoru pryč ze země Chazarů, zatímco on sám tajně utekl z Phanagourie a přišel dolů do Tomidy [na pobřeží Kerčského průlivu], kde si našel rybářskou loď, vybavil ji vším potřebným, nastoupil na ni a přeplavil se přes Asas do Symbolonu [Balaklava], který je poblíž Chersonu. Poslal tajnou zprávu do Chersonu a vzal s sebou Barasbakouriose [pravděpodobně princ Varaz-Bakur původem z dnešní Gruzie, bývalý konzul anebo prokonzul, podle pečetí patricius a komita thematu Opsikion] i s jeho bratrem, stejně jako Štěpána, Moropaulose a Theophila. Plavil se s nimi kolem majáku v Chersonu, a když pluli kolem Nekropely [Karkinická zátoka], u ústí Danaprisu a také Danastrisu, tak povstala taková bouře, že se všichni již vzdávali naděje, že budou ušetřeni. Jeho sluha Myakes mu řekl: „Pohleď, ó Pane, již se chystáme zemřít. Učiňte slib Bohu pro vaši záchranu, a to takovou, že pokud vám vrátí zpět vaše Impérium, tak nevykonáte pomstu na žádném svém nepříteli.“ Ale on s hněvem odpověděl: „Pokud bych měl ušetřit jediného z nich, tak ať mě Bůh raději utopí právě na tomto místeě.“
Bouři přestál bez úhony a vplul do řeky Dunaje. Pak odeslal Štěpána k Terbelisovi, vládci Bulharů, aby získal jeho pomoc při znovuzískání impéria jeho předků, za což mu slíbil odevzdat velké množství darů a vlastní dceru za manželku. Ten jej přijal s úctou a pod přísahou mu slíbil, že mu bude poslušen a po všech stránkách nápomocen. Sebral obrovskou spoustu Bulharů a Slovanů, kteří mu podléhali, a následujícího roku je ozbrojil a přitáhl před Císařské Město.

Franská říše
Založeno biskupství v Utrechtu
Franský majordomus Pipin II. Střední založil roku 703/704 biskupství Utrecht a do jeho čela postavil anglosaského misionáře Willibrorda.


Itálie
Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
Roku 703/704 zaútočil na území města Říma beneventský vévoda Gisulf II., obsadil města Soru, Arpino a Arces a z tábora u Horrea pustošil kraje kolem řeky Liris. Po vyplacení velké sumy ve zlatě však opět stáhl. Zmíněné pohraniční lokality, o které se vedly spory, byli buďto pod kontrolou papeže, nebo náležely podobně jako Terracina a Gäeta císaři, zastoupenému svým sicilským patriciem. (Sora patřila papeži určitě.)
Beneventský vévoda Gisulf dělá papeži opět problémy
V té době pak Gisulf, vládce Benevenťanů, zabral město Římanů Suru (Sora) a stejně tak města Hirpinum (Arpino) a Arx (Arce). [Na březích anebo poblíž řeky Liris (Garigliano) přibližně padesát mil jihovýchodně od Říma.] Tento Gisulf přišel v době papeže Jana [Jan VI. (701 – 704) anebo Jan V. (685)] s veškerými svými silami do Kampánie, pálil zde a drancoval a vzal mnoho zajatců. Svůj tábor si rozbil až na místě, které je nazýváno Horrea [snad Puteoli anebo místo u pátého milníku na Via Latina] a nikdo se mu neodvážil vzdorovat. A pontifik poslal k němu kněží s apoštolskými dary a vykoupil všechny zajatce z rukou jeho vojáků.-

Británie
• V anglickém benediktýnském klášteře ve Whitby vznikla biografie papeže Řehoře Velikého.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Dějiny Středověku v letech 700 - 709

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 705

Římská říše
Císař Justinián II. se opět ujímá vlády
S vojenskou pomocí bulharského chána Tervela se vrátil Justinián II. Rhinotmetos (Beznosý) zpět do Konstantinopole a již po druhé se chopil moci. Okamžitě zahájil represe a vysloveně se kochal krví – své odpůrce nechal po tisících narážet na kůl, stínat nebo oslepovat. Císaře Tiberia III. sesadil a uvěznil. Tervela za jeho pomoc odměnil výplatou pravidelného tributu a titulem kaisara, tzn. nejvyšší hodností, která mohla být barbarskému králi udělena.
Intervence Bulharů ve prospěch sesazeného Justiniána
Chán Tervel přešel hranice, zničil římské ozbrojené síly a přes Dlouhé hradby pronikl až na předměstí Konstantinopole, které vyplenil. Jeho přímý útok přímo na městské hradby však obránci odrazili. Císaři Justiniánovi se pak podařilo proniknout do města odpadní stokou a vyvolat zde povstání, jenž císaře Tiberia II. donutilo k útěku. Justinián se tak již podruhé mohl ujmout vlády. Chánu Tervelovi se pak odvděčil ročním tributem ve zlatě a titulem caesara. Bulharům rovněž odstoupil provincii Zagora na severu sousedících s jejich asparuchovským státem.
Císař Justinián II. se opět ujímá vlády
Během Justiniánova exilu v krymském městě Chersonésos se donesly k tamním městským úředníkům zvěsti, že konspiruje s úmyslem znovu se zmocnit trůnu. Protože jim to připadalo až příliš nebezpečné, rozhodli se jej zatknout a poslat zpátky do Konstantinopole do rukou císaře Tiberia. Když se to ale Justinián dozvěděl, uprchl k Chazarům, jejichž chán jej přijal s velkou úctou a takovým pohostinstvím, že jej roku 703 dokonce oženil se svojí dcerou, která přijala jméno Theodora. Císař Tiberius znepokojen Justiniánovými intrikami však poslal k Chazarům vyslance, aby požadovali jeho vydání. Protože chán si nepřál kvůli němu narušit alianci s Římany, souhlasil a byl ochoten předat jej do rukou vyslanců. Ale Justinián uprchl znovu, tentokráte k Bulharům, jejichž chán Tervel jej přijal a souhlasil s tím, že jej podpoří. Roku 705 se Justinián objevil před Konstantinopolí doprovázen obrovskou armádou Bulharů a Slovanů. Protože monumentální hradební zdi vylučovaly přímý útok, musel hledat jiné prostředky, jak je překonat. Nakonec se mu s pouze několika společníky podařilo proniknout do města akvaduktem, zde se spojit s dalšími svými straníky, kteří si přáli jeho návrat, vyvolat povstání a opět se chopit moci.
Když se v srpnu císař Tiberius dozvěděl, že se Justinián blíží, uprchl z města a dařilo se mu po několik měsíců se skrývat. Nakonec byl ale dopaden a vrácen do Konstantinopole, kde jej Justinián nechal spolu s jeho předchůdcem Leontiem v poutech vodit městem a pak oba veřejně popravit. Vítězný Justinián nyní nechal přivést do Konstantinopole svoji chazarskou manželku Theodoru, aby se jako první císařovnou neřímského původu i s jejich synem Theodorem připojila k jeho dvoru.
Mocenských zmatků v římské říši využili Arabové, kteří vyslali vojenské expedice do Malé Asie, aby testovali možnosti tamní obrany i ochotu římských jednotek na útoky odpovídat. Ale Justinián vše ignoroval a místo rozhodné akce se zaměřil na pronásledování a likvidaci vnitřního nepřítele. Roku 711
Císař Justinián II. se opět ujímá vlády
Ale Justinián, který ztratil svoji císařskou moc a prodléval v exilu v Pontu, se s pomocí Terebelluse, krále Bulharů, opět chopil vlády a usmrtil ty patricie, kteří jej vyhnali. Zmocnil se rovněž Lea [Leontius] a Tiberia [Tiberius Apsimar], kteří uchvátili trůn, a zabil je v cirku před očima všech lidí. [Justinián II., jenž byl deportován do Chersonésu, byl vypuzen občany tohoto města a potuloval se jižními oblastmi dnešního Ruska, aby se nakonec uchýlil k Chazarům, hunskému kmeni usazenému na březích Azovského moře, jejichž kagan mu dal za manželku svoji sestru Theodoru. Vládnoucí císař Tiberius pak ke kaganovi poslal posly s velkými dary a žádal jej, aby Justiniána zabil anebo mu jej vydal. Kagan byl jeho velkorasým návrhům příznivě nakloněn, ale Theodora svého manžela varovala. Ten proto uprchl k Dunaji, kde se s cílem znovuzískat trůn spojil s Terbelem či Terebellusem. S pomocí Bulharů pak napadl a dobyl Konstantinopol. Jeho dva soupeře, kteří vládli, zatímco on byl v exilu, nechal zakovat do řetězů a předvést před svůj trůn v hipodromu, kde jim šlápl na krk a nechal věřejně popravit.]
Vytrhl oči Gallicinusovi, patriarchovi Konstantinopole, a poslal jej do Říma, přičemž na jeho místo biskupa ustanovil opata Cyra, který se o něj staral, když byl v exilu v Pontu. [Callinicus, ne Gallicinus, pronesl před deseti lety po Justiniánově pádu kázání, v němž se radoval z jeho pádu.] Nařídil papeži Konstantinovi, aby se k němu dostavil, a přijal jej se ctí. Padl předním na zem, požádal jej, aby prosil za jeho hříchy, a poté, co obnovil všechny výsady jeho církve, mu povolil návrat zpět. Když pak poslal armádu do Pontu, aby se zmocnila Filippicuse, kterého tam držel v otroctví, tak ten samý ctihodný papež mu to se vší rozhodností zapověděl. Nicméně mu v tom nemohl zabránit.
Theophanes Confessor (AM 6197, A. D. 704/705)
V tom roce zemřel Abimelech, vůdce Arabů, a vládu převzal jeho syn Oualid.
V tom samém roce Justinián spolu s Terbelem a jeho Bulhary dosáhli Císařského Města, utábořili se od Charsinské [Adrianopolské] brány až po Blacherny a po dobu třech dnů vyjednávali s obyvateli Města. Ti je však uráželi a odmítali jejich návrhy. Nicméně Justinián s několika svými krajany si bez boje našli cestu akvaduktem [Valentovým akvaduktem poblíž Adrianopolské brány] a s výkřikem „Vyhrabte ty kosti“ ovládli město [21. 08. 705]. Na krátkou dobu si svým sídlem zvolil palác v Blachernách.
• Budoucí císař Leo III. Syrský vstoupil do armády a rychle služebně postupuje.


Arabský chalífát
Povstání Arménů
Náboženský útisk a neúnosné daňové břemeno vedly roku 703 a 705 k povstání Arménů pod vedením Smbata Bagratuniho proti jejich arabským pánům. Přes římskou podporu byla však tato jejich revolta neúspěšná a Smbat musel uprchnout do Laziky (v jižní části Kolchidy, tj. na východním pobřeží Černého moře). Následovala tvrdá odveta – mnoho arménských knížat bylo roku 705 upáleno ve dvou kostelech v Nachčiawanu a Chramu, jiní byli popraveni nebo deportováni.
Změna v čele arabského chalífátun
Chalífa Abd al–Malik (Abdulmalik) zemřel a na trůn usedl jeho syn al-Valíd. V následujícím roce začal stavět velkou mešitu a nemocnici v Damašku a Prorokovu mešitu v Medíně. Došlo za něj k celé řadě úspěšných výbojů. Právě za jeho vlády získali muslimové důležitá, bohatá města v Transoxánii, dostali se do údolí Ferghány a překročili také řeku Indus. V oblasti správy chalífátu ukončil Valíd vedení státních finančních záležitostí v řečtině, ačkoli Rhómaiové byli i nadále v této oblasti zaměstnáváni.
Změna v čele arabského chalífátu
V období let 685 – 715. tj. za chalífů Abd al–Malika a jeho nástupce al–Walída I., došlo k centralizaci státu, byla v něm zavedena jednotná měna (zlaté dínáry, stříbrné dirhamy a měděné falsy) a arabština se stala jednotícím úředním jazykem. Každý, kdo v těchto dobách konvertoval k islámu, se musel stát klientem některého arabského rodu nebo kmene, jednotlivých náčelníků či příslušníků arabské aristokracie. O příliš velký počet konvertitů neměla ovšem centrální moc zájem, protože to znamenalo snižování daňových příjmů.
Věřící mají opravdu reprezentativní svatostánek
Muslimové přestavěli chrám Sv. Jana Křtitele v Damašku na mešitu.
• Arabský guvernér Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Músa ibn Nusair dosáhl nezávislosti na egyptském místodržícím. I nadále pokračuje v expanzi na západ a podmaňuje se západní Alžírsko a Maroko.


Itálie
Smrt papeže Jana VI.
Dne 11. 1. zemřel papež Jan VI. a 1. 3. nastoupil na papežský stolec syn řeckého úředníka Platon jako Jan VII. Jeho vztahy k langobardskému králi Aribertovi II. se vyvíjely výborně – panovník vrátil církvi majetek v Kottijských Alpách, kterého se zmocnili jeho předchůdci, a darovací smlouvu psanou zlatým písmem poslal do Říma. Hrozivě však narostly spory s Konstantinopolí: císař Justinián vyslal do Říma dva východní metropolity a prostřednictvím nich požadoval podpis kánonů trullanské synody z roku 692. Jan sice podepsat odmítl, ale i tak byl vystaven výtkám ortodoxních, kteří jej označili za zbabělce, neboť nekanonická akta měl rovnou proklít. Za Janova pontifikátu bylo obnoveno benediktýnské opatství Subiaco zničené Langobardy roku 601.
Smrt správce Fora Julii Ada a nástup Ferdulfa do čela vévodství
Když zemřel ve Foru Julii Ado, který, jak jsme již řekli, byl jeho správcem [tj. loci servator, 695 – asi 705], získal vévodství Ferdulf, muž lstivý a nafoukaný, který přišel z oblasti Ligurie. Když však chtěl získat slávu vítězstvím nad Slovany, tak přivolal velké neštěstí nejenom na sebe, ale i na lid Fora Julii. Jistým Slovanům dal určitou sumu peněz a požadoval, aby poslali armádu do této provincie. A ti to udělali. To však zapřičinilo obrovskou pohromu pro provincii Forum Julii.
Friulská šlechta i s vévodou Ferdulfem prakticky vybita Slovany
Slovanští lupiči se totiž vrhli na stáda a pastevce ovcí v jejich sousedství, vzali je jako kořist a odehnali je pryč. Správce toho místa, který se v jejich jazyce nazývá sculdahis [germánsky schultheiss, místní magistrát podřízený soudcům, gastaldům a vévodům], muž urozeného původu, velmi odvážný a schopný, je pronásledoval, nicméně je nemohl dohonit. Vévoda Ferdulf jej potkal, když se odtamtud vracel, a ptal se ho, co se stalo s těmi lupiči. A Argait, to bylo totiž jeho jméno, mu odpověděl, že unikli. To Ferdulfa rozzuřilo natolik, že k němu promluvil takto: „Jak byste mohl udělat alespoň něco odvážného, když vaše jméno, Argait, pochází od slova arga [To byla těžká urážka, neboť to byl langobardský název pro zbabělce, člověka bezcenného, nehodného, zbytečného].“ A Argait puzen obrovským hněvem – vždyť to byl odvážný muž – mu odpověděl takto: „Ať Bůh dá, aby jsme ani vy, ani já, vévodo Ferdulfe, neodešli z tohoto světa dříve, dokud ostatní nepoznají, kdo z nás je arga.“ A tak spolu promluvili, nejdříve jeden a pak druhý, v domácím jazyce. [Protože Paulus použil pojem vulgaria verba, tak je možné, že spolu mluvili latinsky, což by mohlo znamenat, že jejich germánský jazyk již vyhasínal.]
O několik dní později pak došlo k tomu, že armáda Slovanů, kterým vévoda Ferdulf dal onu částku peněz, přitáhla v plné síle a postavila si svůj tábor na vrcholu vysoké hory, k němuž bylo velmi těžké přiblížit se prakticky z kterékoliv strany. A když přitáhl vévoda Ferdulf se svojí armádou, tak začal chodit kolem hory, aby zjistil, z jakého vyššího místa by bylo nejvýhodnější na něj zaútočit. A Argait, o němž jsme již mluvili, toto řekl Ferdulfovi: „Nezapomeňte, vévodo Ferdulfe, že jste řekl, že jsem líný a neužitečný, a že jste mě při našem hovoru nazval argou. Ale nyní ať hněv Boží padne na toho z nás, kdo zaútočí na Slovany jako druhý.“ A když řekl ona slova, otočil svého koně tam, kde výstup na horu byl z důvodu strmosti terénu velmi obtížný a zaútočil na tábor Slovanů. A Ferdulf se zastyděl, že sám na Slovany ještě nezaútočil, a proto ho následoval tou příkrou, tvrdou a neschůdnou cestou, přičemž jeho armáda šla za ním jako za svým vůdcem. Když Slované viděli, že útočí tak strmým terénem, mužně se hotovili k obraně a pak proti nim bojovali více kameny a sekyrami než zbraněmi a srazili je téměř všechny s koní a na zemi zabili, čímž dosáhli vítězství. [Podle jiného výkladu se Slované nebránili sekerami, ale pouze jimi poráželi stromy a ty pak vrhali na útočící Langobardy.] Nezvítězilyi tedy svojí vlastní silou, ale shodou okolností. Na tom místě pak zahynula veškerá friulská šlechta, na tom místě padl vévoda Ferdulf a i ten, kdo ho k útoku vyprovokoval, byl zabit. Tam také díky lehkomyslnosti, nerozvážnosti a nesvornosti zahynulo velké množství odvážných mužů, kteří by mohli pod jednotným a prospěšným vedením mohli přemoci mnoho tisíce nepřátel.
Nicméně jeden z Langobardů, Munichis jménem, který byl otcem pozdějších vévodů Petra z Fora Julii a Ursuse z Cenety (Ceneda), si jako jediný počínal odvážně a mužně. Když byl totiž sražen s koně, tak jeden ze Slovanů jej náhle napadl a svázal mu provazem ruce. On však těma svázanýma rukama vykroutil oštěp z pravé ruky toho samého Slovana, vrazil mu jej do těla a pak tak, jak byl svázaný, skočil dolů z těch strmých míst a unikl. A tyto události jsme v naší historii uvedli proto, aby propříště nedocházelo k takovým neshodám, jež způsobily tolik zla.
Do čela friulského vévodství nastupuje Corvolus
A když vévoda Ferdulf tímto způsobem zemřel, byl na jeho místo ustanoven Corvolus. Ale vévodství držel jenom po krátký čas [705 – 706], neboť když urazil krále, byl zbaven očí a žil v hanbě.


Bulharsko
Smrt chána Kubera
Po roce 705 mizí zprávy o bulharském chán Kuberovi. A protože to musel být muž již pokročilého věku, tak je celkem možné, že zemřel. Jeho stát na území dnešní Makedonie pak existoval dalších 15 – 20 let než byl vyvrácen Avary.

Británie
Smrt krále Aldfritha – počátek úpadku northumbrijského království
Léta 705 [podle jiných zdrojů naopak roku 703 či 704] od Vtělení Páně zemřel ani ne ještě v dovršeném dvacátém roce svého panování [685–705] northumbrijský král Aldfrith. Nástupcem na trůně se stal [Eadwulf v letech 705–706 a] jeho syn Osred [706 – zavražděn roku 716], asi osmiletý chlapec, a vládl pak jedenáct let.
Změny na biskupských stolcích
Na počátku Osredovy vlády odešel za nebeským životem Hædde, biskup Západních Sasů [675–705?]. Byl to dobrý a spravedlivý člověk, povinnosti biskupa vykonával však spíše z vrozené lásky k ctnostem než na základě znalostí získaných studiem. […]
Když Hædde zemřel, bylo biskupství [Winchester] toho království rozděleno na dvě diecéze. Jednu dostal Daniel [Winchester v letech 705? – 744] a řídí ji až po maše časy [731], druhou [Sherborne] po čtyři léta důrazně spravoval Aldhelm [705–710]. […]
Po jeho smrti převzal biskupství Forthhere [710–738], který žije dodnes: také on je člověk velmi vzdělaný v posvátných Písmech.
V době správy těchto biskupů [705] bylo synodálním usnesením stanoveno, aby království Jižních Sasů patřící zatím do winchesterské diecéze, v jejímž čele tenkrát stál Daniel, mělo vlastní biskupské sídlo a vlastního biskupa. Jako první biskup byl Jižním Sasům vysvěcen Eadberht, který působil jako opat kláštera blahé paměti biskupa Wilfrida, zvaného Selsey. Když Eadberht zemřel [716], převzal biskupský úřad Eolla [716/717 – před rokem 731]. Sám však před několika lety odešel z tohoto světa a biskupství zůstalo dodnes neobsazené.
Po zásahu Říma jsou kentský arcibiskup a mercijský král nuceni usmířit se se sv. Wilfridem
[Poté, co jej král Aldfrith vyhnal z biskupského stolce v northumbrijském Hexhamu, žil sv. Wilfrid jedenáct let v Mercii a byl biskupem Středních Anglů. Okolo roku 702 svolal král do Austerfieldu koncil a nechal Wilfridovy následovníky exkomunikovat. Příštího roku odjel Wilfrid do Říma stěžoval si papeži, který uznal, že byl odsouzen neprávem. Na cestě zpět v Galii vážně onemocněl.]
Když si pak [kentský] arcibiskup Berhtwold a kdysi král, nyní opat Æthelred přečetli listy, které Wilfrid přivezl od apoštolského stolce, uvítali ho s nejvyšší milostí. Æthelred povolal Cenreda [704 – 709], jehož místo sebe udělal králem [Mercie], a požádal ho, aby byl biskupovým přítelem, což král učinil. Northumbrijský král Aldfrith však biskupa přijmout odmítl, ale dlouho již naživu nezůstal [†705]. Tak se stalo, že za vlády jeho syna Osreda [706 – 716] se konala na břehu řeky Nidd synoda, která – po počáteční rozmíšce z obou stran – nakonec za souhlasu všech přijala Wilfrida zpátky jako představeného jeho vlastní církevní obce. A tak po čtyři léta, to znamená až do dne své smrti [tj. roku 709], vedl život v míru.

Rok 706

Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6198, A. D. 705/706)
V tom roce Justinián znovu získal Říši, dal mnoho darů a drahocenných nádob Terbelisovi a propustil jej v míru domů. [Theophanes zamlčel, že Justinián uděli Terbelisovi titul caesara, což je doloženo pečetí, a že oba seděli bok po boku, když přijímali slib věrnosti lidu Konstantinopole.] A Apsimara, který opustil Město a uprchl do města Apollonias [Apollonia ad Rhyndacum – Apolyont], pronásledovali, zatkli a předvedli před Justiniána. Rovněž Herakleios bylv poutech přiveden z Thrákie i se všemi veliteli, kteří stáli na jeho straně. Všichni pak byli na hradbách naraženi na kůl. Justinián rovněž poslal po zemi své emisary a ti stejně tak odevzdali smrti mnoho lidí, kteří zastávali úřady, a to nyní anebo i v minulosti. A pokud jde o Apsimara a Leontia, tak ty vodili v řetězech celým Městem až do hipodromu, kde se právě konaly hry, před veřejností je dovláčeli až k trůnu, na němž tam Justinián seděl, a srazili ho k jeho nohám. A ten jim pak až do konce prvního závodu šlapal nohama po krcích, zatímco lid křičel: „Položil jste svoji nohu na kobru a baziliška, zašlápl jste lva a hada!“ A pak je poslal do Kynegionu [15. 02. 706], aby jim zde byla setnuta hlava.
Oslepil patriarchu Kallinika, vykázal jej do města Říma a na jeho místo ustanovil Kýra, poustevníka na ostrově Amastris, jenž mu předpověděl návrat do úřadu a jeho druhou vládu. Rovněž zničil nespočetné množství lidí, jak civilistů, tak vojáků: některé nechal zašít do pytle a podstoupit bolestivou smrt v moři, jiné pozval na oběd anebo večeři, ale jakmile vstali od stolu, tak je narazil na kůl nebo jim setnul hlavu. A tak všichni lidé byli zachváceni velkými obavami. A také vyslal loďstvo, aby mu přivezla jeho manželku ze země Chazarů. Ale mnoho lodí se potopilo i s jejich posádkami.

• Úředním jazykem římské říše se stala místo latiny řečtina.


Arabský chalífát
Nejstarší muslimská nemocnice
K projevům islámské etiky patřila i stavba špitálů a útulků pro slepce a invalidy. Nejstarší muslimská nemocnice byla založena podle perských vzorů roku 706 nebo 707 v Damašku. Podobné nemocnice vznikaly pak i v dalších městech. Zřizovány byly např. při mešitách, kde byly budovány i chány čili karavanseráje pro cestující. V mešitách bylo pamatováno na místa i pro postižené.
• Arabský chalífa al–Valíd začal stavět velkou mešitu a nemocnici v Damašku a Prorokovu mešitu v Medíně.


Franská říše
• Vévoda Hetan II. vysvětil na kopci Marienbergu u Würzburgu kamennou rotundu, nejstarší dosud stojící kostel na pravém břehu Rýna.

Itálie
Další rychlá výměna na vévodském stolci Fora Julii
A když vévoda Ferdulf [705 – 705] tímto způsobem zemřel, byl na jeho místo ustanoven Corvolus. Ale vévodství držel jenom po krátký čas [705 – 706], neboť když urazil krále, tak byl zbaven očí a žil v hanbě.
Později získal vévodství Pemmo [706 – 739], muž nadaný a své zemi užitečný. Jeho otec Billo byl rodákem z Bellunumu (Belluno), ale protože zde pobuřoval, odešel později do Fora Julii a žil zde poklidně. Tento Pemmo měl manželku, Ratpergu jménem. A protože její zjev byl velmi hrubý, často žádala svého manžela, aby ji propustil a vzal si nějakou jinou manželku, která by byla více hodna stát se manželkou tak velkého vévody. Ale pak jí jistý moudrý muž řekl, že její způsoby, pokora a úctyhodná skromnost těší jejího manžela více než krása jejího těla. S touto manželkou zplodil Pemmo tři syny: Ratchise, Ratchaita a Ahistulfa, energické muže, jejichž narozemí zvýšilo pokoru jejich matky, čímž se jí dostalo ještě větší cti. Tento vévoda shromáždil všechny syny všech těch šlechticů, kteří zemřeli ve válce, o níž jsme již mluvili, a vychovával je spolu se svými vlastními dětmi, jakoby je sám zplodil.
Změna i na vévodském stolci Beneventa
Když pak zemřel Gisulf, vévoda Benevenťanů [680 – 706], ujal se vlády nad lidem Samnitska Romuald [706 – 732] ... Romoald, vévoda Beneventa, si pak za manželku vybral Gumpergu, která byla dcerou Aurony, sestry krále Liutpranda. S ní zplodil syna, kterého nazvali jménem jeho otce, Gisulf. Po ní měl další manželku, Ranigundu jménem, dceru Gaidualda, vévody Brexie (Brescie).


Británie
Synoda na břehu řeky Nidd: po zásahu Říma sv. Wilfrid plně rehabilitován
[Poté, co jej král Aldfrith vyhnal z biskupského stolce v northumbrijském Hexhamu, žil sv. Wilfrid jedenáct let v Mercii a byl biskupem Středních Anglů. Okolo roku 702 svolal král do Austerfieldu koncil a nechal Wilfridovy následovníky exkomunikovat. Příštího roku odjel Wilfrid do Říma stěžoval si papeži, který uznal, že byl odsouzen neprávem. Na cestě zpět v Galii vážně onemocněl.]
Když si pak [kentský] arcibiskup Berhtwold a kdysi král, nyní opat Æthelred přečetli listy, které Wilfrid přivezl [roku 705] od apoštolského stolce, uvítali ho s nejvyšší milostí. Æthelred povolal Cenreda [704 – 709], jehož místo sebe udělal králem [Mercie], a požádal ho, aby byl biskupovým přítelem, což král učinil. Northumbrijský král Aldfrith však biskupa přijmout odmítl, ale dlouho již naživu nezůstal [†705]. Tak se stalo, že za vlády jeho syna Osreda [706 – 716] se konala na břehu řeky Nidd synoda, která – po počáteční rozmíšce z obou stran – nakonec za souhlasu všech přijala Wilfrida zpátky jako představeného jeho vlastní církevní obce. A tak po čtyři léta, to znamená až do dne své smrti [tj. do roku 709], vedl život v míru.

Rok 707

Římská říše
Theophanes Confessor (AM 6199, A. D. 706/707)
V tom roce se Oualid zmocnil nejsvětějšího chrámu v Damašku. Ten ubohý muž to udělal ze závisti ke křesťanům, protože tento kostel byl neobyčejně krásný. [Stavba mešity v Damašku byla započata roku 705 a roku 706/707 byla zvětšena o chrám svatého Jana.] Rovněž zakázal, aby seznamy veřejných úřadů byly sepsány řecky. Místo toho měly být zaznamenány arabsky, a to s výjimkou číslovek, protože to je v jejich jazyce téměř nemožné. A z tohoto důvodu mají křesťanské notáře až do dnešních dní.
Smrt svrženého císaře
Císař Justinián II. poručil popravit svého svrženého předchůdce Tiberia III.
Arabové útočí na římskou Malou Asii
Mladší bratr arabského chalífy al-Valída I. Maslama zahájil útok proti římské říši a dobyl některá pohraniční území včetně důležitých pevností Mopsuesty a Tyany.
Persie vazalem čínské říše
Poslední perský král Jazdkart III. (633 – 651) měl za své vlády ještě dost času, aby zplodil několik dítek. Jeho syn Péróz poslal z Tocharistánu poselstvo k čínskému císaři Kao–cungovi s prosbou o válečnou intervenci, ale císař dobře uvážil vzdálenost a poslal vyslance domů. Později jednal Péróz znovu s císařem a ten ho uznal za perského krále a zároveň čínského vazala. Určil mu za hlavní město Ci–ling, nejspíše Zarang, město v Sístánu, tedy uprostřed Íránu. To musilo vypadat jako vtip, protože by si musil Péróz toto sídlo vybojovat na Arabech zpět. Tak se stalo, že v letech 661 – 663 se stal Írán vazalským státem Číny, nazýván byl Po–s´(Persie) a Péróz byl ve skutečnosti pouhým čínským guvernérem. Péróz byl brzy nato poražen Araby (chorasánským guvernérem Hakamem ibn Amrem), ale zřejmě se domohl zpět Tocharistánu, protože Rabí ibn Zijád, nástupce Hakamův, musil roku 671 zemi znovu dobývat. Peróz přišel roku 673 do Číny, složil poddanský hold císaři a byl jmenován generálem vojenských gard po pravici. Ale o nějaké intervenci v jeho prospěch nebylo již ani řeči. Roku 677 byl ještě na dvoře a císař mu dovolil zbudovat chrám ohně v Čchang–nganu. Asi roku 678 zemřel a zanechal syna, zvaného v čínských letopisech Ni–ni–š´, což je asi čínská výslovnost jména Narsé. Čínský hodnostář jej přivedl s vojskem do Tocharistánu. Není známo, jak působil v zemi, ale roku 707 se vrátil zpět k císařskému dvoru, byl jmenován velitelem gard po levici a brzy nato zemřel.

Arabský chalífát
Nejstarší muslimská nemocnice
K projevům islámské etiky patřila i stavba špitálů a útulků pro slepce a invalidy. Nejstarší muslimská nemocnice byla založena podle perských vzorů roku 706 nebo 707 v Damašku. Podobné nemocnice vznikaly pak i v dalších městech. Zřizovány byly např. při mešitách, kde byly budovány i chány čili karavanseráje pro cestující. V mešitách bylo pamatováno na místa i pro postižené.


Franská říše
Narození budoucího vládce franské říše
Kolem roku 707 se Karlu Martelovi a jeho první ženě Chrotrudě narodil nejstarší syn Karloman.


Hispánie
Předzvěst arabského útoku na Pyrenejský poloostrov
Arabský guvernér guvernér Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Músa ibn Nusair postavil v tuniském arzenálu loďstvo, s nímž napadl Baleáry. Po roce je obsadil.


Itálie
• Dne 18. 10. zemřel papež Jan VII.
Velkorysý dar langobardského krále Ariperta papeži
V té době Aripert, král Langobardů, restituoval darem patrimonia v Kottijských Alpách, patřící kdysi pod jurisdikci Apoštolského Stolce, kterých se již před dlouhou dobou zmocnili Langobardé, a odeslal darovací smlouvu napsanou zlatým písmem do Říma.


Rok 708
Franská říše
Smrt Pipinova syna Droga
Milovaný starší syn Pipina II. Středního Drogo, vévoda champagneský a burgundský, tohoto roku zemřel a byl pohřben v Metách. Část jeho pravomocí přešla na jeho mladšího bratra majordoma Grimoalda II., otcova designovaného nástupce; se čtyřmi Drogovými syny se prozatím nepočítá.
Narození budoucího franského majordoma
Majordomovi Grimoaldovi se narodil nemanželský syn a jeho budoucí nástupce Theudoald.
• Na území dnešního Německu opět vznikají první velkostatky.


Itálie
Změny na papežském trůnu
Po smrti papeže Jana VI. (†18. 10. 707) usedl dne 15. 1. na papežský stolec starý invalida Sisinnius, původem Syřan. Za jeho dvacetidenního pontifikátu (†4. 2.) již nemohl být realizován jeho ambiciózní plán rekonstrukce městského opevnění, ležícího toho času v ruinách. V čele církve jej dne 25. 3. nahradil jeho krajan Konstantin I.


Římská říše
Válka s Bulhary
Císař Justinián II. považoval břímě tributu vypláceného ve zlatě chánu Tervelovi za natolik tíživé, že byl ochoten riskovat další ozbrojený konflikt s asparuchovským státem. Ale chán jej porazil v bitvě svedené severně od Dlouhých hradeb nedalekou Anchialu a jeho muže pobil, zajal anebo zahnal na útěk. Vedle bulharských Kutrigurů žijících na území dnešní Makedonie tak vyvstal Justiniánovi další nebezpečný soupeř.
Theophanes Confessor (AM 6200, A. D. 707/708)
V tom roce císař Justinián porušil mír s Bulhary. Jízdu themat převezl do Thrakie, vypravil flotilu a vydal se proti Terbelisovi a jeho Bulharům. Když dosáhl Anchialu, zakotvil svoji flotilu před pevností, a poručil, aby se jízda utábořila na rovině nad ním. Nepojal žádné podezření a nepostavil stráže. A když byla armáda rozpýlena po kraji jako ovce schánějící trávu, uviděli vyzvědači Bulharů z okolních hor toto nesmyslnné chování Římanů. Pak se shromáždili a jako divá zvířata, neočekávaně napadli římské stádo. Uštědřili mu obrovské ztráty, vzali mnoho zajatců, zmocnili se mnoha koní a velkého množství zbraní a k tomu ještě zabili mnoho lidí. A pokud jde o Justiniána, tak ten i s těmi, co přežili, vyhledal útočiště v pevnosti, a po dobu třech dnů držel vrata zavřená. Ale když viděl vytrvalost Bulharů, tak jako první přeřezal šlachy svým koním a poručil, aby i ostatní udělali to samé, pak nechal vystavit kořist na hradbách, v noci se nalodil a tajně odplul. A tak s hanbou dosáhl Města.

Arabský chalífát
Arabové stále v plné síle
Arabský guvernér guvernér Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Músa ibn Nusair postavil v tuniském arzenálu loďstvo, se kterým napadl a tohoto roku i obsadil Baleáry. Jeho pozemní síly pak zlikvidovaly poslední ohniska odporu v dnešním západním Alžírsku a Maroku. I na východě šlo prozatím muslimům výborně a u maloasijského Amoria porazili armádu císaře Justiniána II. – cesta na hlavní město impéria Konstantinopol je volná.
• Zemřel syrský učenec Jakob z Edessy, autor syrské gramatiky a překladatel Aristotela.

Rok 709
Franská říše
Pipin vyrazil proti Alamanům
Útokem na vévodu Wilharia z Ortenau zahájil vládce franské říše Pipin II. Střední své první tažení proti Alamanům. Vojensky úspěšný však nebyl, třebaže o jejich podmanění usiloval až do roku 712. Na podrobení svých bývalých vazalů Bavorů a Sasů pak už vůbec neměl síly.
• Alamanský vévoda Gotfrid zemřel a oba jeho synové Lantfrid a Theudebalt se ujali vlády s titulem „dux“ (vévoda).
• Dne 10. 6. bylo vysvěceno i našim turistům velmi dobře známé benediktinské opatství Mont St. Michel.


Arabský chalífát
Vojenské akce arabského chalífátu probíhají nadále úspěšně
Na východě pokračoval arabský chalífa al–Valíd I. v ofenzívě proti římské říši a po vítězné bitvě u Amoria (708) pronikly jeho armády přes Helespont až do Thrákie. Arabský guvernér guvernér Ifríkíje (Tunisko a východní Alžírsko) Músa ibn Nusair zlikvidoval poslední ohniska berberského odporu v Maghribu – „Zemi zapadajícího slunce“, tj. v západním Alžírsku a Tunisku. „Africká hráz se sesula“; cesta na rozpolcený Pyrenejský poloostrov je volná.


Římská říše
• Čistky císaře Justiniána mezi důstojnickým sborem oslabily římskou armádu natolik, že v letech 709 – 710 ztratila na východě celou řadu pevností. ... Arabové zvítězili nad východními Římany a zmocnili se římské Tyany.
Theophanes Confessor (AM 6201, A. D. 708/709)
V tom roce Maslamas [Maslama ibn Abd al-Malik] a Abas [Al-Abbas ibn al-Valíd], jiné zdroje uvádějí jako druhého velitele Sulejmáma] rozzuření zprávou, že Maioumova armáda byla vybita Marianem, podnikli tažení proti Tyaně, oblehli město a přezimovali tam. [Pravděpodobně je zde zmíněna porážka Arabů roku 703/704. Jednou z tehdejších obětí byl Majmún Mardaita, emír antiochijský.]
Císař proti nim vyslal dva generály, jmenovitě Theodora Karteroukase a Theophylakta Salibase, s armádou a houfy rolnických milicí, aby s nimi bojovali a vyhnali je. Ale v důsledku vzájemných neshod podnikli neuspořádaný útok a byli obráceni na útěk; mnoho tisíců jich zahynulo a ještě více jich bylo zajato. Arabové se zmocnili věcí v táboře a zásob a rozhodli se pokračovat v obléhání, dokud se nezmocní města, třebaže předtím ani oni neměli už dost jídla a právě se chystali odtáhnnout. Když to obyvatelé Tyany viděli, vzdali se veškeré naděje, přijali slib bezpečnosti a vyšli z města k Arabům. A tak zůstalo město pusté až do dnešních dnů. Arabové však svůj slib nedodrželi a odvedli některé z nich do pouště a některé si podrželi u sebe jako otroky. [Tyna padla v měsíci březnu po obléhání v délce devíti měsíců, podle jiného zdroje někdy v květnu až červnu.]


Itálie
Vzpurná Ravenna konečně pacifikována
Sicilský patricius Theodoros byl císařem Justiniánem II. Beznosým pověřen pacifikací povstalecké Ravenny. Správce Itálie proto sebral flotilu, připlul do ravennského přístavu a navrhl jednání, s čímž protistrana souhlasila. Když se však přední ravennští duchovní a aristokraté včetně svého vůdce Johannitia objevili na jeho lodi, poručil je zatknout a vsadit do řetězů. Svých vůdců zbavená Ravenna se pak stala lehkou kořistí řeckých žoldnéřů, kteří město obsadili, vyplenili, vypálili a jeho obyvatelé z větší části povraždili. Zajatce převezl Theodoros do Konstantinopole, kde je Justinián odsoudil k trestu smrti zazděním. Odsouzenci byli k exekuci vedeni ulicemi metropole a před nimi šel kat, který okolním davům oznamoval, jaký krutý trest podstoupí. Také ravennský arcibiskup Felix odmítl přísahat imperátorovi věrnost a projevit mu i jiné obvyklé projevy podřízenosti. To se rovnalo vzpouře a metropolita byl proto oslepen a poslán do pontského exilu.
Vznešení návštěvníci Věčného města
Dvacet let po západosaském králi Kadwallovi se v Římě objevili dva jeho anglosaští kolegové – Konrád z Mercie a Offa z Essexu s úmyslem „vyměnit své královské mládí a purpur za šat mnicha“. Nechtěli to samozřejmě zadarmo a kromě svých duší přivezli také zlato. „A nebyli jediní. Dary od poutníků, věřících a kajícníků plynuly stále hojněji do města a umožnily církvi zdobit své kostely se stále větší nádherou.“
Vznešení návštěvníci Věčného města
V těch dnech přišli do Říma dva králové Sasů, aby padli na kolena před apoštoly. Zemřeli však náhle tak, jak si přáli. [Mercijský král Coinred a Offa, princ východních Sasů.]

Británie
Vznešení návštěvníci Věčného města, změny v čele království Merciů a Východních Sasů
Ve čtvrtém roce Osredovy vlády [northumbrijský král v letech 706–716] Cenred, který stál stál velmi vznešeně po nějaký čas [704–709] v čele mercijského království, odložil s ještě větší vznešeností žezlo své vlády. Odešel totiž do Říma a za pontifikátu Konstantina [708–715] přijal tonzuru a stal se mnichem. U hrobu apoštolů setrval v modlitbách, půstech a rozdávání almužen až do posledního dne. Na trůn po něm nastoupil Ceolred [709–716], syn Æthelreda [675–704], který v témže království vládl před Cenredem.
S Cenredem přišel do Říma také syn krále Východních Sasů Sigehera [664–683], o němž jsme již mluvili výše. Jmenoval se Offa [král v letech 705–709] a byl to mládenec pomilováníhodného věku i krásy, jehož si celý jeho národ co nejvroucněji přál jako držitele a uchovatele královského žezla. Ale on, veden stejně oddanou myslí, pustil manželku, svá území, příbuzné i vlast pro Krista a pro evangelium, aby v tomto životě získal stonásobek a ve světě budoucím věčný život. Také on tedy přijal tonzuru, sotva dorazili na posvátná místa v Říme. Dny svého života naplnil v mnišském šatu a nakonec dosáhl tak dlouho vytouženého pohledu na blahoslavené apoštoly na nebesích.
Smrt biskupa Wilfrida a nástup Acky
V témže roce, kdy Cenred a Offa opustili Británii, v kraji zvaném Oundle uzavřel poslední den svého života vynikající biskup Wilfrid, a to čtyřicet let poté, co dosáhl biskupského úřadu. Mrtvé tělo uložené do rakve přenesli do jeho kláštera Ripon a tam ho pochovali v kostele svatého apoštola Petra s poctami, které tak velkému biskupovi přísluší.
Biskupství církevní obce v Hexhamu převzal po Wilfridovi jeho kněz Acca [709–731], rovněž velmi činorodý a před Bohem a lidmi vskutku skvělý muž. …od chlapeckých let byl živen a vychováván mezi duchovenstvem nejsvětějšího a Bohu milého Bosy, biskupa v Yorku [678-703]. Později v naději na další zdokonalení přešel k Wilfridovi a v poslušnosti jemu prožil všechna léta až do biskupovy smrti. S ním se také dostal do Říma a naučil se tam mnoha věcem, užitečným pro správu svaté církve, které se doma naučit nemohl.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“