Dějiny Středověku v letech 710 - 719
Napsal: 10/2/2018, 22:36
Dějiny středověku v letech 710 – 719
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 710
Římská říše
• Čístky císaře Justiniána
Čistky císaře Justiniána mezi důstojnickým sborem oslabily římskou armádu natolik, že v letech 709 – 710 ztratila na východě celou řadu pevností.
• Theophanes Confessor (AM 6202, A. D. 709/710)
V tom roce podnikl Abas tažení proti zemi Římanů, vzal mnoho zajatců a vrátil se domů. V oblasti Helioupole začal budovat Garis. [Spíše však samotný chalífa Valíd než Abbas.]
Hispánie
• Smrt krále Vitizy a nástup Rodericha
Vizigótský král Vitiza zemřel a novým panovníkem byl řádně zvolen Roderich (Rodrigo) z rodu krále Chindasvinta. Vitizovi synové Aquila a Ardobast, pocházející Vambova rodu, však jeho volbu neuznali a zahájili boj o moc. Na své straně měli velitele afrického města Septem (Ceuta) hraběte Juliána a svého strýce Vitizova bratra toledského biskupa Oppu. Opozičníci hledali pomoc u Arabů; hrabě Julián kontaktoval guvernéra Ifríkíje (Afriky) Músu ibn Nusair a vybídl jej k ozbrojenému zásahu na Pyrenejském poloostrově. Chalífův místodržící souhlasil, jako Juliánův spojenec obsadil Ceutu a ještě tento rok v červenci vyslal svého klienta Tárifa, aby provedl průzkum bojem a poplenil hispánské pobřeží. Celá akce dopadla výborně a Tárif nenarazili na sebemenší odpor – v zemi panoval chaos a Roderich připravoval válečné tažení proti vzpurným Baskům.
• Smrt krále Vitizy
Když vizigótský král Vitiza začátkem roku 710 zemřel, jistě nedosahoval věku ani třiceti let. Doba jeho vlády - toto jedno z nejtemnějších odobí existence vizigótského království - představuje již po celá desetiletí vděčné téma mnoha odborných diskuzí. V zásadě existují dvě tradiční hodnocení tohoto panovníka. Nejstarší protivizitovská historiografie je zastoupena asturskými kronikami, vzniklými přibližně kolem roku 900, které s časovým odstupem dvou set let vysvětlují vpád muslimů a „ztrátu Hispánie“ jako trest za hříchy, jichž se dopustil Vitiza a hispánský lid. Král se prý choval skandálně a svůj vlastní životní styl vnutil lidu a především kněžím, za což podle rotenské kroniky stihl vizigótské království trest Boží - „králové a biskupové opustili Pána, a proto všechna hispánská vojska zahynula.“ Ale úplně odlišný názor na dobu po Egikovi pak pochází z mozarabského prostředí, a to z doby, kdy od islámského vpádu ještě neuplynuvalo ani sto let. Mozarabská kronika z poloviny 8. století se nedívá na události minulé z náboženského hlediska, ale uvádí konkrétní skutky a události, které ještě byly v paměti poměrně živé. Mozarabové 8. století považovali Vitizovu vládu za staré dobré časy, na něž v područí muslimů vzpomínali s nostalgií. Král byl sice drzý a domýšlivý, ale nesporně shovívavý, přičemž mozarabská kronika připomíná jeho výše uvedené skutky ve prospěch otcem zničené šlechty. Dále její autor uvádí, že „v té době celá Hispánie nejvíce rozkvétala, prostoupena radostí, domýšlivostí a nevázanými požitky“. Na druhou stranu víme, že vláda krále Vitizy byla poznamenána katastrofami - hladomory propuklými v důsledku neúrody a velkými morovými epidemie, které zlikvidovaly velkou část obyvatelstva.
• Nástup krále Rodericha
Po Vitizově smrti dosadila většina šlechty na trůn Rodericha (Rodriga), pravděpodobně duxe provincie Bætiky, všeobecně považováného za dobrého bojovníka. Třebaže se Roderich ujal vlády legálně, část šlechty spojená s Egikovým a Vitizovým domem spolu s některými provinčními vévody jej obvinila z komplotu a frakčního spiknutí a na trůn začala prosazovat některého z členů rodiny zemřelého krále, mezi nimiž pak zvláště vynikal Egikův syn Oppas. Arabské prameny z doby pozdního středověku, o jejichž hodnověrnostil lze jen těžko pochybovat, přinášejí zprávu o tom, že propukla občanská válka, v níž si lépe vedl Roderich. Je však vysoce pravděpodobné, že nekontroloval celé území vizigótského království a že vitizovská opozice prohlásila ve severovýchodních oblastech poloostrova, tj. v údolí Ebra, v Katalánsku a Septimánii, vládcem jakéhosi Agilu II. Jeho vztah k Vitizovi neznáme, ale je možné, že to byl jeho syn. Tato chaotická situace vytvořila tak vhodné podmínky pro muslimské generály z Ifrikiye, že se rozhodli zaútočit.
• Nástup krále Rodericha
Když Vitiza zemřel, tak trůn podle kronikáře nelegálně uzurpoval Roderich (Rodrigo), a to z iniciativy „senátu“, tzn. s pomocí nejvyšších palácových hodnostářů. Zřejmě se však v jeho prospěch neangažovali biskupové, protože pak by jej nikdo nemohl nazývat „uzurpátorem“. Jeho nástup na trůn rovněž ukazuje, že opatření, které v této oblasti příjímali poslední králové, aby utlumili anebo zabrzdili spiklenecké rejdy svých úředníků, se ukázaly jako naprosto neúčinné. Roderich vládl pouze jeden rok, takže své mince stihl vydat pouze dvakrát, a to v Toledu a v Idanze (Egitanii).
• Nástup krále Rodericha
Po smrti Vitizy dosadila část šlechticů, zřejmě příslušníků rodin pronásledovaných Egikou, na vizigótský trůn Rodericha (Rodriga, Dona Rodriga), jenž byl zřejmě bætickým duxem. Achila nebo Agila II., Vitizův nejstarší syn, kterému měla z otcova rozhodnutí připadnout vláda, se neprosadil, protože jej nepřátelé odřízli od hlavního města Toleda, kde se jedině mohla konat královská korunovace. Roderich měl totiž mnoho stoupenců nejenom v Bætice, ale zmocnil se i cartagenské provincie, kde se právě nacházela metropole. Protože víme, že nechal razit mince i v Lusitánii, můžeme mu přisoudit i vládu nad touto provincií. Na druhou stranu je téměř jisté, že narbonnská a tarragonská púrovincie se vyslovila pro zákonného krále a že Achila pobýval právě v těchto oblastech proslulými svými autonomistickými snahami. O názoru Galicie pak nevíme vůbec nic.
Na druhou stranu je zřejmé, že hispánští biskupové považovali Rodericha za uzurpátora a že většina komitů a významných osobností z údolí Ebra se postavila na Achilovu stranu. Pravděpodobně se mezi nimi nacházel(i) i budoucí Banu Qasi (zřejmě Banu = kmen), v jehož čele v tu dobu stál komec Casius. A pokud by tomu tak i opravdu bylo, je téměř jisté, že comes Pamplony se rovněž připojil k vitizovské straně, protože jenom těžko mohl vitizovce před sebou a nepřátelské Basky za zády. Baskové se zřejmě nezapojovali do vizigótských občanských válek, a pokud ano, tak jenom proto, aby z nich těžili ve svůj prospěch. Můžeme však s úpěchem předpokládat, že ti Baskové, které si Vizigóti podrobili anebo kteří stáli na jejich straně, měli blíže k Achilovi, neboť na vládu jeho otce vzpomínali v dobrém.
Achila, jenž se prohlásil králem pravděpodobně v Narbonne, Tarragoně nebo Barceloně, tak stál v čele početné a silné opozice. Víme také, že Rodrigo musel hned po svém nástupu na trůn vytáhnout do války, třebaže totožnost jeho nepřátel neznáme. Baskové tehdy jistě mohli - ostatně jako již mnohokrát - využít změny na vyizigótském trůnu a možné občanské války a zahájit loupežné nájezdy. Ale hlavním soupeřem uzurpátora jistě byl syn jeho předchůdce, který měl širokou podporu a značné množství vojáků. Proto přišel na sever, aby bojoval s Achilou.
• První útok muslimů na Pyrenejský poloostrov
V roce 710 se předsunutá jednotka berberských vojáků přepravila na malých plavidlech přes šestnáctikilometrový průliv na ostrov zvaný Las Palomas u španělského pobřeží, nedaleko současné Tarify. Jejich velitel Taríf ibn Malik měl k dispozici jenom 400 pěších a 100 jezdců. Nesli jenom lehkou výzbroj, minimální zásoby potravin i vody, žádné těžké vybavení. Nesetkali se však prakticky s žádným odporem a brzy své lodě naplnili nesmírně bohatou kořistí. Tento Tarífův výpad naznačoval, že násilný vpád na španělské území by znamenal opravdovou žeň.
Itálie
• Papež předvolán do Konstantinopole, Ravenna opět povstala
Zničení povstalecké Ravenny a zmasakrování jejího obyvatelstva sicilský patriciem Theodorem otřáslo celou Itálií a vybičovalo zášť místního obyvatelstva vůči Řekům. Již tehdy mohla italská města setřást nadvládu Konstantinopole, byla však nejednotná a příliš se obávala Langobardů. Třebaže papež Konstantin truchlil nad osudem Ravenny, měl ze zkázy svého konkurenta nakonec prospěch, neboť císař Justinián II. se začala ucházet o jeho přízeň a vyzval ho, aby přijel do Konstantinopole urovnat spory vedené kvůli kánonům trullanské synody z roku 692.
Papež měl sice v živé paměti kruté zacházení s ravennskými povstalci, přesto se neodvážil se odmítnout a 5. 10. se nalodil spolu s biskupem Niceteem (Nicetas) ze Silvie Candidy, Jiřím z Portu a mnoha kardinály a úředníky papežské kanceláře v Portu, aby přes Neapol, Sicílii, Rhegio a Crotone pokračoval dále do Hydrunta (Otranto), kde přezimoval. Ihned po papežově odchodu z Říma vtrhl do města ravennský exarcha Jan Rizokopus, zatkl několik jeho vysokých úředníků a bez soudu je nechal popravit. Důvod celé této jeho akce není jasný, snad nějak souvisel s povstáním v Ravenně.
Roku 710 nebo snad až po po zprávě o pádu císaře Justiniána roku 711 totiž Ravenna opět povstala a do čela vzbouřenců se postavil odvážný „capitano del popolo“ Jiří, syn popraveného Johannitia. Městské milice byly rozděleny do dvanácti praporů, které budou existovat ještě v 9. století (Bandus I., Bandus II., Nový prapor, Neporazitelní, Konstantinopolští, Pevní, Veselí, Milánští, Veronský oddíl, Oddíl z čtvrti Classis, Arcibiskupský oddíl a Knechti církve). K povstání se připojil prakticky celý ravennský exarchát, čímž vznikl základ budoucí republiky, první, o němž máme zprávy. Konfederaci tvořila tato města: Sarxena (Sarsina), Cervia, Cesena, Forum Pompilii (Forlimpopoli), Forum Livii (Forli), Faventa (Faenza), Forum Cornelii (Imola) a Bononia (Bologna). Bohužel o bojích s Řeky nemáme zprávy, víme jen, že povstání bylo potlačeno tři měsíce po návratu papeže Konstantina z Konstantinopole do Říma.
Franská říše
• Majordomus Pipin již po druhé táhne proti Alamanům
Vládce franské říše Pipin II. Střední zahájil své druhé tažení proti Alamanům útokem na vévodu Wilharia (Wilharius) z Ortenau a neúspěšně válčil až do roku 712. Obdobný útok na bývalé franské vazaly Bavory a Sasy už vůbec nepřicházel v úvahu.
Británie
• Smrt Theodorova druha Hadriána
Následujícího roku po smrti řečeného otce Wilfrida, tedy v pátém roce vlády [northumbrjského] krále Osreda [706 – 716], zemřel nejctihodnější otec opat Hadrián, spolupracovník [kentského arci]biskupa Theodora blahé paměti při šíření slova Božího. Stalo se tak jedenačtyřicet let poté, co jej spolu s Theodorem vyslal papež Vitalianus do Británie a devětatřicet let od jeho příchodu sem. O tom jak učil a také jak učil Theodor, podává kromě jiného svědectví jeho žák Albín, který se stal jeho nástupcem v čele kláštera:…
• Rok 711
Hispánie
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Guvernér Tangeru Tárik ibn Sijád (Zijád), klient arabského místodržícího Ifríkíje (Afriky) Músy ibn Nusair, podnikl invazi na Pyrenejský poloostrov a v noci na 28. 4. se se svými muži vylodil na Gibraltaru (proto Džabal Tárik – Tárikova hora). Jeho armáda byla však arabská pouze podle jména, neboť akce se účastnilo pouze dvacet Arabů, zatímco všichni ostatní včetně velitele byli severoafričtí Berbeři. Protože ani počet útočníků nebyl nijak impozantní – sedm až devět, maximálně však dvanáct tisíc mužů – nemělo být jejich potření pro vizigótského krále Rodericha problémem. Do jejich opevněného tábora na Gibraltaru však začali přicházet pronásledovaní Židé a opoziční vizigótská šlechta a přidávat se k muslimům, takže Tárik byl nakonec již tak silný, že mohl zahájit tažení do nitra Hispánie. Vizigótský král Roderich tedy přerušil své válečné tažení proti Baskům a obrátit se na jih, aby na Tárika narazil mezi Medina Sidonia a jezerem Janda na řece Guadalete u Jeréz de la Frontera. Počty bojovníků jej postavily do role jasného favorita, např. vždy přehánějící arabské prameny mluví o tom, že přivedl sto tisíc bojovníků.
Rozhodující střet propukl v neděli 19. 7. a tvrdé boje probíhaly až do neděle příští, tj. do 26. 7. O Roderichově porážce nakonec rozhodla zrada jeho bratranců Eby a Sisebuta, bojujících na křídlech: „Tehdy Alláh porazil spolčence, mnozí z nich zahynuli a jejich kostry dlouho pokrývaly bojiště. Král Roderich v bitvě „zmizel“ a již o něm nejsou zprávy, kdežto úspěšný Tárik se vydal dále do vnitrozemí, aby u Éciji svedl další vítěznou bitvu. Pak pokračoval přes Jaén ke Cordóbě a město obsadil. O osudu hlavního města Toleda a tím i celého vizigótského státu pak rozhodla prohraná bitva na řece/u města Salado. Situaci však zkomplikoval hrabivý Músa, který v obavách o to, aby na něj vůbec nějaká kořist zbyla, zakázal Tárikovi do města vstoupit. Ten však jeho příkaz ignoroval a metropoli opuštěnou vyššími vrstvami a klérem obsadil dne 11. 11.
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Prvním místodržícím arabské Ifrikíje (Afriky) se stal ibn Hasan. Ten, který nastoupil po něm, Músá ibn Nusajr, dovedl vítězné arabsko–berberské armády až k pobřeží Atlantiku. V roce 710 byla již celá severní Afrika v arabských rukou. A roku 711 překročil jeden z ibn Nusajrových podřízených berberských velitelů a jeho klient (maulá) Tárik úžinu, oddělující Španělsko od Maroka a zahájil výboj proti vizigótskému státu. Původně zde asi chtěl plenit, poněvadž se do země vypravil s poměrně nepočetným vojskem (7 tisíc Berberů, později doplněných na 12 tisíc bojovníků).
S nimi pak obsadil Gibraltarskou skálu a poté města Carteya a Algeciras. Další útok chtěl vést na Córdobu, ale do cesty se mu postavil se svým vojskem Roderichův synovec Bencius. Byl sice muslimy poražen ale Roderichovi to umožnilo sebrat vojsko a dostavit se ze severu království, kde bojoval proti Frankům a Baskům. Bitva na jezeře Janda se odehrála 19. července roku 711 a Arabové v ní zvítězili, mj. i díky zradě části vizigótské armády, jež byla získána Achilou (Agilou či Aquilou), synem krále Witizy, bývalým, Roderichem sesazeným vizigótským vládcem. Na stranu dobyvatelů se přidali také dva Agilovi významní příbuzní, křesťanští biskupové Oppas a Sisebert. Na konci léta roku 711 byl už Tárik, který ovšem na svém rychlém pochodu nechával nedobyty některé důležité pevnosti (např. Sevillu), pánem zhruba poloviny Hispánie.
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
V roce 710 se předsunutá jednotka berberských vojáků přepravila na malých plavidlech přes šestnáctikilometrový průliv na ostrov zvaný Las Palomas u španělského pobřeží, nedaleko současné Tarify. Jejich velitel Taríf ibn Malik měl k dispozici jenom 400 pěších a 100 jezdců. Nesli jenom lehkou výzbroj, minimální zásoby potravin i vody, žádné těžké vybavení. Nesetkali se však prakticky s žádným odporem a brzy své lodě naplnili nesmírně bohatou kořistí. Tento Tarífův výpad naznačoval, že násilný vpád na španělské území by znamenal opravdovou žeň.
V následujícím roce jeho nadřízený Tárik ibn Zijád vyrazil z Tangeru se silnější výpravou. Od afrických břehů vyplul začátkem dubna a přistál pod rouškou tmy se svými 7.000 muži pod horou, jež dosud nese jeho jméno: Gibraltar (Džabal Tárik, Tárikova hora). Ráno vyrazili pochodem přes písečný pás, oddělující skalnatý vrchol od pevniny, a obsadili území v širokém kruhu kolem městečka, dnes zvaného Algeciras.
Tato akce se poněkud lišila od jiných pokusných výprav, jež byly pro arabský vpád charakteristické. Na počátku 8. století ve Španělsku vládla vizigótská dynastie, a přestože o této době máme jen kusé informace, víme, že španělský král Roderich rychle vytáhl v čele silného vojska, aby vetřelce odrazil. Padl v boji nedaleko místa, kde muslimové přistáli, poblíž římského města Asida Caesarina. Vizigótská armáda se rozpadla. Po této bitvě organizovaný odpor prakticky ustal a Tárik, velící sotva 7.000 mužům, vyslal malý oddíl pod vedením svého důvěrníka jménem Mugíth ar–Rúmí dobýt Córdobu. Když se tato skupina objevila na březích řeky Quadalquiviru (z arabského Wád al–Kabír, tj. Velké údolí) naproti městu, dozvěděla se od jakéhosi pastýře, že Vizigóti Córdobu opustili, až na několik stovek mužů. Kromě toho ar–Rúmí objevil mezeru v opevnění. V noci propašoval do města četu mužů, kteří otevřeli bránu na starém římském mostě. Časně ráno pak hrstka jeho vojáků město dobyla.
Tárík se mezitím hnal plnou rychlostí na sever k vizigótskému hlavnímu městu Toledu. Připojil se k němu jeho vrchní velitel Músá ibn Nusajn, který mu přivedl potřebné posily. Když dorazili pod hradby, našli brány otevřené a město prakticky prázdné. Okupace španělských území severně od Toleda, jež proběhla v příštích letech, se setkala s jen o málo větším odporem než tento počáteční vpád. Jedno či dvě města se pokusila útočníkům bránit a byla vydrancována, ale jinak – podobně jako na východě v Levantě – i zde se zdálo, že muslimové mají zdrcující převahu.
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Po Vitizově smrti dosadila většina šlechty na trůn Rodericha (Rodriga), pravděpodobně duxe Bætiky, který byl považován za dobrého bojovníka. Třebaže se Roderich ujal vlády legálně, část šlechty spojená s Egikovým a Vitizovým domem včetně některých provinčních vévodů jej obvinila z komplotu a frakčního spiknutí. Na trůn pak začala prosazovat nějakého člena rodiny zemřelého krále, mezi nimiž pak zvláště vynikal Egikův syn Oppas. Arabské prameny z doby pozdního středověku, o jejichž hodnověrnostil lze jen těžko pochybovat, přinášejí zprávu o tom, že propukla občanská válka, v níž si lépe vedl Roderich. Je však vysoce pravděpodobné, že nekontroloval celé území vizigótského království a že vitizovská opozice prohlásila ve severovýchodních oblastech poloostrova, tj. v údolí Ebra, v Katalánsku a Septimánii, vládcem jakéhosi Agilu II. Jeho vztah k Vitizovi neznáme, ale je možné, že to byl jeho syn. Tato chaotická situace vytvořila vhodné podmínky pro muslimské generály z Ifrikiye, kteří na Hispánii zaútočili možná i v součinnosti s protiroderichovskou opozicí. Jisté je ale pouze to, že když se zpáva o tom, že se muslimský vojenský oddíl vylodil Algecirasu a že drancuje dolní Andalusii, dostala k vizigótskému panovníkovi, tak ten právě bojoval na severovýchodě.
V červenci roku 711 pak muslimské vojsko tvořené z větší části berberskými pěšáky pod vedením Musova místodržitele Tárika rozdrtilo Roderichovy muže v bitvě na řece Guadalete, pravděpodobně poblíž starověké lokality Laca. Poraženým Vizigótům velel samotný Roderich a na jeho straně stál výkvět vizigótské šlechty se svými ozbrojenými družinami. Lze jen těžko říci, zda účinek muslimských zbraní nebyl při té příležitosti posílen vnitřními roztržkami v řadách nepřátelského vojska, či zda někteří vůči Roderichovi opoziční šlechtici od něj neodpadli v průběhu boje. Samotný Roderich pravděpodobně zahynul v boji a s ním jistě i mnoho dalších šlechticů včetně odpadlíků. A toto vše přispělo ještě k většímu chaosu a značně ztížilo vybudování další vizigótské armády, která by byla schopna invadorům čelit. Nelze se proto divit, že pokus zbytků poražené armády přibrzdit postup muslimů poblíž Éciji žalostně selhal. Tárik, který měl asi velmi dobrá rádce, se vydal přímo do hlavního města vizigótského království Toleda, zatímco své velitele nechal ničit drobná ohniska odporu ve východní Andalusii. A když Tárik Toledo opravdu rychle obsadil, muselo to mít drtivé psychologické a politické důsledky. Ztráta metropole vysoce centralizovaného vizigótské království, v níž musely probíhat i složité liturgické obřady spojené s nástupem nového krále na trůn, pak rovněž znemožnila zorganizování účinné obrany, která se rozpadla do mnoha lokálních jader odporu. Lidé se pak mohli ukrýt za hradby (např. Méridy) anebo prchnout do hor.
Tárikovi se díky jeho dokonalým znalostem správního a vojenského systému vizigótského království podařilo zabránit soustředění nepřátelského vojska tím, že pronikl na sever Pyrenejského poloostrova do Amaye a Astorgy. A Roderichova porážka a smrt ještě navíc vůbec neukončily občanskou válku, neboť Vitizovci (např. Oppas) bez ohledu na důsledky stále spolupracovali s invadory s cílem úplně zničit vizigótskou elitu nepřátelské frakce, která však jediná byla schopna zorganizovat účinnou obranu.
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Když Vitiza zemřel, tak trůn podle kronikáře nelegálně uzurpoval Roderich (Rodrigo), a to z iniciativy „senátu“, tzn. s pomocí nejvyšších palácových hodnostářů. Zřejmě se však v jeho prospěch neangažovali biskupové, protože pak by jej nikdo nemohl nazývat „uzurpátorem“. Jeho nástup na trůn rovněž ukazuje, že opatření, které v této oblasti příjímali poslední králové, aby utlumili anebo zabrzdili spiklenecké rejdy svých úředníků, se ukázaly jako naprosto neúčinné. Roderich vládl pouze jeden rok, takže své mince stihl vydat pouze dvakrát, a to v Toledu a v Idanze (Egitanii). Muza, arabský správce Afriky, poslal do Hispánie svého generála Tarika Ibn Cijada. Tarik prošel Ceutou a vylodil se na skále, která dodnes nese jeho jméno Gebel Tarik (Gibraltar). V bitvě na nám neznámem místě zvaném Transductine Promontorios mu pak Roderich čelil s pomocí vojska, které jeho uzurpace prakticky rozložila. Ale Arabové nepředstavovali jediný problém, protože Rodericha musel bojovat i s dalším vizigótským šlechticem, jenž snad byl Vitizovým příbuzným. Podle svědectví kronikáře ztratil v jediné bitvě trůn, svoji vlast a pravděpodobně i život, protože dále již o něm neexistují žádné zprávy. Jeho manželka Egilo však jeho pád přežila, protože víme, že se později provdala za arabského správce Hispánie. Sindered, metropolita toledský, opustil své věřící a utekl do Říma, kde se roku zúčastnil synody, jejíž zápisy podepsal jako „Sindered, hispánský biskup“. Byl to žoldnéř, ne pastýř. (Jan, 10, 12).
...
Toto vše pro nás zaznamenal mozaarabský kronikář roku 754, tzn. asi 50 let po uvedených událostech. Až pozdější arabští a latinští kronikáři nám zásobují celou řadu podrobností a vykládají např. o tom, jak comes Julián, římský správce Ceuty, a jeho dcera Florinda, kterou Rodrigo alias Roderich znásilnil, umožnili Arabům vstoupit do Hispánie. Mozarabský kronikář však o nic takovém neví, i když tvrdí, že krátce před Tarikovým vyloděním byl jakýsi africký katolický šlechtic Urban rádcem Arabů, načež pokračuje, že se muž rovněž s jménem Urban - možná totožný s tím předcházejícím - stal toledským metropolitou, aby se svým arcidiákonem Egantiem a biskupem z Guadixu (Acci) Fedoriem v míru spravoval hispánskou církev až do své smrti osmnáct let po nástupu na stolec. Je jisté, že Rodericha vystřídal jistý král Aquila (Agila) a že vládl tři roky. kronikář jej nepřipomíná, ale mince svědčí o tom, že skutečně existoval. Své mince pak razil v mincovnách na severovýchodě království, v Narbonně, Geroně a Tarragoně. Panoval sice dost dlouho, aby mohl vydat v Galii až dva druhy mincí, ale ne dost dlouho na to, abychom věděli, co vykonal anebo jak se jeho vláda skončila.
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Když Rodrigo dostal zprávu o arabském vpádu, obrátil se i se svými oddíly obrátit na jih, aby zde čelil muslimům posíleným o kontigenty vitizovského vojska. A výsledekm tohoto střetnutí byla Rodrigova smrt a politické vítězství jeho protivníka Achily, jehož vojsko zůstalo nedotčené. Víme rovněž, že když Muza vstoupil do Toleda, našel zde Vitizova bratra Oppase, že jej odsoudil k smrti a že později Oppas a celá jeho rodina vstoupili do služeb muslimů. Zpráva o Rodrigově smrti a o vítězství Achilově přišla do Pamplony koncem roku nebo začátkem roku. A nikomu na tom nepřišlo nic divného: vždyť tak jako již dříve mnohokrát pouze jedna frakce potřela se zahraniční pomocí frakci druhou. Vizigóti měli v období mezi Rodrigovou smrtí v červenci roku a zánikem království zcela jistě nějakého krále, přičemž není důvodu se domnívat, že by to mohl být někdo jiný než Achila. Když však Muza dorazil v létě roku 712 do Toleda, jehož Tarik dobyl koncem července roku předešlého, rázně skoncoval s nadějemi Gótů, že získají svoji ztracenou moc. A právě tehdy gótští velmoži své hlavní město opustili.
Několik týdnů potom se pamplonský gótský comes a spolu s ním i Baskové dozvěděli o událostech, k nimž došlo v Toledu. Nebylo to sice poprvé, kdy cizí mocnost obsadila vizigótské území, ale nikdy do rukou nepřítele dosud nepadlo hlavní město. A rovněž znepokojivé bylo, že Gótové byli tak roztříštění a jejich šlechta tak rozhádaná, že nikdo nebyl schopen zorganizovat vojsko, které by muslimům mohlo čelit.
• Spolupráce Židů s muslimskými expanzory
Dodnes není nikdo schopen s jistotou říci, proč k muslimské expanzi vůbec došlo. Historické prameny jsou vzácné a celá událost je zahalena mlžným oparem mlčení. Někteří badatelé soudí, že invazi podnítil jistý římský úředník dobře znalý poměrů v Hispánii, který přešel na stranu muslimů a podnítil je k invazi vidinou velké kořisti. A opravdu první nájezd provedený několika sty útočníky přinesl bohatý lup. Avšak již další větší invaze bylo nemyslitelná bez tajných dohod s nespokojenými místními obyvateli Pyrenejského poloostrova. A Židé, kteří velmi často byli nuceni praktikovat svoji víru tajně, ji opravdu přivítali. Muslimové pak shromáždili Židy z dobytého území a vytvořili z nich posádky podmaněných měst. To se stalo např. v Cordóbě, Granadě, Seville anebo Toledu. A lidé, dosud žijící jako otroci, byli náhle povýšeni do stavu spojenců nových vládců poloostrova. Vizigótští šlechtici uprchli na sever a Židé se ujali jejich opuštěných panství. Spolu s křesťany byli však již zanedlouho nuceni platit vysokou daň, kterou islám předepisoval monoteistům neuznávajícím Proroka Mohammeda a Alláha.
Římská říše
• Papež jede do Konstantinopole
Po přezimování v italském Hydruntu (Otranto) pokračoval papež Konstantin I. ve své cestě do Konstantinopole a vydal se podél řeckého pobřeží až na ostrov Caea – úřady všech měst, kam přijel, dostaly příkaz přijmout jej se všemi poctami. Před brány Konstantinopole jej přišli uvítat duchovní v čele s patriarchou Kyrem a delegace senátu vedená císařovým synem Tiberiem. Papež vjel do metropole na koni s mitrou na hlavě a ubytoval se v Placidiině paláci. Císař Justinián II. však pobýval v Nikai (Iznik, Turecko), a proto se musel obtěžovat na schůzku až na druhý břeh Bosporu do Nikomedie (Izmit, Turecko). „Krvavý netvor“ Justinián se zde v očích mnohých očistil tím, že papeže objal, vyzpovídal se mu a přijal z jeho rukou svaté přijímání. Co se však na schůzce projednávalo, se neví, snad papež podepsal 102 kánonů trullanské synody z roku 692 pozměněných tak, aby byly přijatelnější pro západní církev, za což mu byla potvrzena všechna privilegia římské církve. Konstantin se do Itálie vrátil na podzim a jeho návštěva císařské metropole byla na dlouho dobu poslední, neboť po něm odejel na východ až Pavel VI. Římská šlechta a duchovenstvo jej přišlo uvítat do Cajety, odkud ho jásající davy provázely až do Říma, do jehož bran vstoupil dne 24. 10.
• Pád a smrt císaře Justiniána II., na trůn usedá Filippikos
Proti krutému a despotickému Justiniánovi propuklo na podzim povstání. Imperátor byl armádou svržen, zmrzačen a i se svým synem popraven – vláda herakleiovské dynastie tak skončila. Koncem roku nastoupil na trůn Armén Filippikos Bardan (Bardanés) a podle tehdejších zvyklostí poslal do Říma oznámení o svém nástupu na trůn a své vyznání (sacra), v němž informoval papeže o své monotheletistické víře v jednu božskou Kristovu vůli a požadoval jeho písemný souhlas s touto tezí. „Aby tím potěšil oči Římanů“, poslal do italských provincií i hlavu popraveného Justiniána. „Dav se jí vyřítil vstříc a prohlížel s ji s toutéž tupou zvědavostí, jako když do Říma byl zaslán obraz této vavřínem ověnčené hlavy.“ Osobně byl Filippikos marnotratný a rád se oddával nákladným zábavám. Změnou na trůně si říše znepřátelila Bulhary a také Arabové vycítili další příležitost k expanzi.
Monotheletista Filippikos zrušil usnesení 6. ekumenického konstantinopolského koncilu a poručil ze stěn císařského paláce strhat obrazy, které znázorňovaly jeho zasedání. To však mělo za následek roztržku s Římem – papežská kurie prohlásila jeho vyznání víry za kacířské a nechala stejný obraz vymalovat na stěny svatopetrské baziliky; také „populus Romanus“ se vzbouřil a odmítl přijmout obraz heretického císaře. Zlaté solidy s jeho vyobrazením byly staženy z oběhu a nový konstantinopolský vládce nebyl zmiňován ani v modlitbách. Šlechta, vojsko a římský lid vyhlásili nezávislost a ustanovili „Dukatus města Říma“ pod správou vlastního vévody (dux), kterým byl zvolen již pro stávající režim pracující Christophorus. Císař nebo ravennský exarcha to samozřejmě nehodlal tolerovat, Christophora odvolal a do Říma roku 713 poslal jeho nástupce Petra.
• Pád a smrt císaře Justiniána II., na trůn usedá Filippikos
Roku 711 se císař Justinián setkal s papežem Constantinem, který jej navštívil v Konstantinopoli, a souhlasil s určitým kompromisním řešením sporů mezi patriarším biskupským stolcem římským a konstantinopolským. Když se proti papeži vzbouřilo město Ravenna, neváhal nasadit vojenské jednotky, aby jej pacifikovaly. V témže roce vyslal vojenskou expedici proti krymskému městu Chersonésos oficiálně proto, aby zastavila postup Chazarů. Ve skutečnosti však chtěl potrestat místo svého nedobrovolného exilu v letech 695 – 703 a zlikvidovat své tamní osobní nepřátele. Avšak poté, co vojáci město zpacifikovali, jeho správcem jmenovali Eliáše a odjeli, Chersonésos se s podporou Chazarů opět vzbouřil. Vojáci tedy dostali příkaz vrátit se a znovu obnovit pořádek, což však již nebylo tak lehké provést, neboť město bránila silná posádka pod velením jistého Bardanése. Netrvalo dlouho a pozemní i námořní síly vypověděly Justiniánovi poslušnost, připojily se ke vzpouře a prohlásily císařem Bardanése, který tak zahájil svoji vládu pod jménem Phillipicus. Flotila nyní vyplula do Konstantinopole, kde Phillipicus oficiálně sesadil Justiniána, který mezitím uprchl do Malé Asie, aby získal podporu vojenských jednotek themat Armeniakon a Opsikion. To se mu však evidentně nepodařilo a nakonec byl zabit Eliášem, jenž jeho hlavu poslal do Konstantinopole, odkud putovala pro potěchu očí davů do Říma a Ravenny.
• Pád a smrt císaře Justiniána II., na trůn usedá Filippikos
Armáda, která byla poslána proti Filippicovi, se spojila s Filippicovými straníky a udělala jej císařem. Pak Filippicus vytáhl do Konstantinopole proti Justiniánovi, bojoval s ním u dvanáctého milníku od města, porazil ho, zabil ho a získal nejvyšší moc. Justinián vládl ve druhém období své vlády spolu se synem Tiberiem po dobu pěti let. Předtím než jej Leo poslal do vyhnanství mu byl uříznut nos. Poté, co se ujal vlády, poroučel zabít každého, kdo se proti němu postavil, a to stejně často jako si někdo utírá rukou hlen u nosu.
[Justinián hořel až chorobnou tohou pomstít se lidem Chersonésu, kteří jej vypudili ze svého města, a proto proti nim poslal tři expedice. První z nich zadržela přední občany města a poslala je do Konstantinopole, kde byli opékáni zaživa a topeni. To ale císaři nestačilo: své generály obvinil z nedůskledného plnění svých rozkazů a nahradil je jinými, aby pokračovali v krvavé práci. A když se tito generálové sami cítili ohroženi, připojili se ke vzpouře jistého Bardanise, Arména, jenž se prohlásil císařem pod jménem Filippicus a přitáhl ke Konstantinopoli s cílem zbavit Justiniána trůnu. Opuštění svými straníky byli tyran a jeho syn zadrženi a zabiti.]
Poté, co Filippicus, jenž byl nazýván Bardanis, byl potvrzen v císařské důstojnosti, tak nařídil, aby Cyrus, o němž jsme již mluvili, byl vyhnán ze svého patriarchátu, aby se vrátil do Pontu a ujal se opět vedení svého kláštera. Tento Filippicus poslal dopisy se svojí zvrhlou doktrínou papeži Constantinovi, který je spolu s koncilem apoštolského stolce [snad nějakým místním] odmítl. V této záležitosti nechal zhotovit desky se závěry šesti svatých všeobecných církevních koncilů a vystavit je v portiku chrámu sv. Petra. Filippicus pak nařídil, aby desky tohoto druhu byl z císařského města odstraněny. Římský lid se pak rozhodl neuvádět jméno heretického císaře na svých listinách ani jej nezpodobňovat na svých mincích. A z tohoto důvodu nepřinesli jeho obrazy do kostelů a ani jej nezmiňovali při posvátných obřadech. A když vládl po dobu jednoho roku a šesti měsíců, tak se proti němu vzbouřil Anastasius zvaný Artemisius, který jej připravil o moc, zbavil zraku, ale nechal jej zabít (roku 713). Tento Anastasius poslal dopisy do Říma papeži Constantinovi po Scholasticovi, patriciovi a ravenskému exarchovi, v nichž se prohlásil za stoupence katolické církve a to, že uznává šest svatých církevních koncilů.
• Philippicus Bardanes (Vardanes)
Pocházel z patricijské rodiny a v letech 692 - 705 žil v exilu na Kefalonii, když se prý svěřil, že měl sen, v němž se stal císařem. Císařem byl prohlášen v Chersonésu na severním pobřeží Černého moře pouze několik měsíců před tím, než jeho stranící sesadili a zavraždili (4. anebo 24. listopadu roku 711) jeho předchůdce Justniána II. Roku následujícího oficiálně vystoupil s monotheletickou doktrínou, že Ježíš Kristus má sice podstatu lidskou i Boží, ale jedinou vůli, jak ji prosazovali přes odpor Maxima Confessora císaři Heraclius a Constans II. Avšak již císař Constantinus IV. na 6. ekumenickém koncilu oficiálně změnil náboženskou politiku impéria a přihlásil se k ortodoxii. Philippicus proto koncil anathemizoval, nechal z císařského paláce odstranit obraz, znázorňující jeho zasedání, a nahradit jej svým vlastním. Není proto divu, že papež Constantinus odmítl uznat tohoto „heretického“ císaře. Avšak syrské kroniky a Theophanes se o něm vyjadřují velmi pochvalně a zvláště oceňují jeho světskou učenost a výmluvnost. V tom samém roce vedl úspěšnou válku na území impéria proti Arménům a odrazil invazi Bulharů směrem k Thráckému Bosporu, jenž zasáhla i okolí Konstantinopole. Ale už arabský nájezd do Pontu a Pisidie skončil roku 713 nepříjemnou ztrátou pisidské Antiochie.
Dne 11. května roku 713 se Philippicus ještě účastnil oslav založení města, ale již krátce poté v předvečer Letnic, tj. 3. června, sesazen, oslepen a poslán do exilu příznivci nového císaře Anastasia II. po vládě dlouhé jeden rok a šest měsíců (od Justiniánovy smrti). (Podle Griersona byl oslepen až 26. května roku následujícího.) Zemřel 20. ledna roku 714 a byl pohřben v Dalmatském klášteře v Konstantinopoli, který byl v té době považován za vhodné místo pro držení osob, které „upadly do hanby“.
• Theophanes Confessor (AM 6203, A. D. 710/711)
V tom roce Outhman [Uthman ibn al-Valíd, resp. Uthman ibn Hajan] podnikl tažení proti Kilikii a donutil ke kapitulaci mnoho pevností. Kamachon [Kamacha (Kemah) na levém břehu Eufratu mezi Tephrike (Divrigi) a Erzincanem] i s okolním územím byl zrazen Arabům.
Sžírán zlobou při vzpomínkách na spiknutí obyvateli Chersonu, Bosporu a rovněž Klimatu proti němu, vyslal Justiniána do Chersonu patricia jménem Mauros [bulharský náčelník] a patricia Štěpána příjmením Asmiktos. Flotilu vybavil všemi druhy lodí – dromony [klasická veslice se dvěma řadami vesel nad sebou], triérami [se třemi řadami vesel], nákladními a rybářskými loděmi a dokonce chelandiony [nákladní forma dromonu] – uhrazenými z příspěvků poskytnutých senátory, řemeslníky, obyčejnými lidmi i všemi úředníky, kteří žili ve Městě. Flotilu pak vyslal s příkazem pobít mečem všechny obyvatele těchto pevností a ani jednoho neponechat na živu. A předal jim spathariose Eliáše, jehož jmenoval guvernérem Chersonu.
Když přijeli do Chersonu a nesetkali se s žádným odporem, obsadili pevnosti a odevzdali každého člověka meči s vyjímkou dětí, které byly ušetřeny z důvodu svého věku a také proto, aby z nich udělali otroky. A pokud jde o Toudounose [tudun, tj. místokrál, takže titul], jenž byl guvernér Chersonu a zástupce kaganův, a Zoilose, který byl původem První Občan, a dalších čtyřicet prominentních lidí z Chersonu i s jejich rodinami, tak ty poslali jako vězně císaři. A dalších sedm význačných mužů z Chersonu připevnili na dřevěné kůly a opékali je nad ohněm; a dalším dvaceti svázali ruce za zády, přivázali k veslům chelandionu, který naplnili kameny a potopili v moři.
Když byl Justinián o těchto záležitostech informován, tak se rozzuřil, protože děti byly ušetřené, a nařídil, aby se expedice bezodkladně vrátila. Flotila, která vyplula v měsíci říjnu, však byla na volném moři zastižena bouří, a to v dobu, kdy vychází hvězda Taurouras. Téměř celá se potopila a počet mužů, kteří zahynuli ve vracích lodí, byl 73.000. Když o tom Justinián dostal zprávy, tak místo toho, aby pociťoval smutkem, tak byl naplněn radostí. Posedlý šílenstvím hrozil a křičel, aby byla vyslána další flotila, která by zadupala do země úplně každého, prostě každého muže, který se odvážil močit proti zdi. Když se o tom obyvatelé těch pevností dozvěděli, začali držet stráže. A protože jim nezbývalo nic jiného než postavit se proti císaři, tak napsali kaganovi Chazarů a požadovali armádu, aby je bránila.
V tomto okamžiku spatharios Eliáš a Bardanes, který byl původně poslán do exilu, (ale pak byl povolán z Kephalonie zpět, a byl v Chersonu s flotilou), povstali a vyvolali vzpouru. Když se Justinián dozvěděl o těchto věcech, odeslal tam několik dromonů v čele s patriciem Jiřím, příjmením Syřan, jenž byl logothetem genikonu, prefekta Jana a Kryštofa, turmarchu Thrakesiánů, se třemi sty ozbrojenými muži. Předal jim Toudounose a Zoilose s pokynem, aby je uvedli do dřívějších úřadů v Chersonu, prostřednictvím vyslance nabídli omluvu kaganovi a přivedli mu Eliáše a Bardanese. A když se tito muži přeplavili do Chersonu, tak obyvatelé Chersonu s nimi odmítli jednat. Nazítří pak lidé z města pozvali tyto vůdce na jednání, ale měli přijít pouze samotní. Pak za nimi zavřeli brány a usmrtili logotheta genikonu a prefekta mečem, a pokud jde o Toudounose a Zoilose a uvedeného turmarchu spolu se 300 vojáky, tak ty předali Chazarům a poslali je kaganovi. Když však Toudounos zemřel po cestě, tak Chazaři na jeho počest zabili turmarchu i s jeho 300 vojáky. A pak lidé z Chersonu a ostatních pevností prokleli Justiniána a císařem provolali Philippika Bardanese, jenž tam byl v exilu.
Když se to Justinián dozvěděl, ještě více se rozzuřil: zabil děti Eliáše přímo na matčině klínu a donutil ji vdát se za jejího vlastního kuchaře, který byl Ind. Poté vystrojil další flotilu a poslal s ní patricia Maura zvaného Bessos vybaveného beranidly a všemi druhy válečných strojů s pokynem zničit jimi nejenom hradby Chersonu, ale rovnou celé město, a nenechat ani jediného živého; mimoto jej měl o všech svých činech pravidelně informovat. A tak se ten muž přeplavil přes moře a beranidlem smetl věž zvanou Kentenaresios, stejně jako sousední věž zvanou Divoký kanec. Ale když se objevili Chazaři, byl uzavřen mír. Bardanes uprchl a uchýli se ke kaganovi. Kvůli své nečinnosti se flotila neodvážila vrátit k císaři, a tak i oni prokleli císaře a císařem prohlásili Bardanese. Rovněž požádali kagana, aby jim Philippika vydal. Kagan ale požadoval ujištění, že jej nezradí, a sliboval každému muži jeden solidus. S tím okamžitě souhlasili a přijali Philippika jako svého císaře. Když flotila měla zpoždění a zprávy nepřicházely, Justinián pátral po příčině. Vzal s sebou kontingent thematu Opsikion a část Thrakesiánů a postoupil až do Sinope, aby prozkoumal situaci v Chersonu. A zatímco sbíral zprávy o oblasti za mořem, uviděl tu flotilu unášenou větrem směrem na Město. Zařval jako lev a hnal se k němu rovněž. Ale Philippikos jej předhonil a jako první obsadil Město. Justinián přišel do Damatrysu [Samandra] a utábořil v něm své muže. Philippikos poslal svoje straníky patricia Maura a spatharia Jana přezdívaného Strouthos proti Tiberiovi, Eliáše s ozbrojeným oddílem proti Justiniánovi do Damatrysu a ještě dalšího muže proti Barasbakouriosovi, který se dal na útěk.
Mauros šel s výše uvedeným Strouthosem do Blacheren, kde našli Tiberia jednou rukou pevně se držícího malého sloupku u oltářního stolu v chrámu Panny Marie a druhou rukou dřevěného kříže s amulety kolem krku. Jeho babička Anastasia sedící u kněžiště pak padla k nohám Maurovým a prosila jej, aby nezabíjel jejího vnuka, protože od té doby neudělal žádný nevhodný skutek. A dokonce i když se držela nohou tohoto muže a prosila jej se slzami v očích, nezabránila Strouthosovi, aby vstoupil do kněžiště a zmocnil se ho násilím. Vzal mu dřevěný kříž a položil jej na oltář, zatímco jeho amulety si pověsil na svůj vlastní krk. Odvedli chlapce k postraní brance nad čtvrtí Kallinikos, vysvlékli jej, položili na práh, podřezali mu hrdlo jako ovci a nařídili ho pohřbít v chrámu svatého Kosmy a Damiána, který se nazývá Paulinův. Barasbakourios, jenž byl Prvním Patriciem a komitou Opsikionu, byl rovněž zatčen a zabit.
A pokud jde o Eliáše, tak ten jel s vojáky do Damatrysu a vyjednával s armádou, která tam byla. A když dal slib beztrestnosti lidem, kteří byli s Justiniánem, tak ti se rozešli a opustili Justiniána, zanechali jej osamoceného a připojili se ke straně Philippikově. Pak uvedený spatharios Eliáš celý zachvácen zuřivostí se za ním přihnal, chytil ho pod krkem, uřízl mu dýkou hlavu, svlékl mu pás, vše svěřil do rukou spatharia Romana a poslal to Philippikovi. [Císař zemřel 4. 10. nebo 24. 10. roku 711.] Phillipikus to odeslav péči toho samého Romana do zemí na Západě až do Říma.
Ještě předtím než se stal císařem, žil v klášteře Kallistratos jasnovidec a kacířský mnich. A když jednou tam Philippikos zašel, tak mu řekl: „Jste předurčen k vládě nad Impériem“. A když poustevník viděl, že mu to dělá starosti, tak pokračoval: „Pokud vám Bůh přikazuje, tak proč se mu vzpíráte? Říkán vám, že ustanovení Šestého koncilu jsou mylná. Takže pokud se stanete císařem, odvrhněte je a vaše vláda bude pevná a dlouhá.“ A Philippikos mu pod přásahiu slíbil, že tak učiní. A když Leontios nahradil Justiniána, tak Philippikos zašel až nahoru k poustevníkovi, a ten mu řekl: „Nespěchejte, váš čas ještě přijde“. A když se stal císařem Apsimaros, tak Philippikos tam znovu za ním zašel a znovu uslyšel: „Nespěchejte, ta věc na vás již čeká“. Philippikos se se svým tajemstvím svěřil jistému svému příteli, jenž to však oznámil Apsimarovi. Ten ho nechal zbičovat, tonzurovat a okovech poslat do exilu na Kephalonii. A když se Justinián stal podruhé císařem, povolal jej zpět. A když se Philippikos stal císařem, svolal falešný koncil biskupů podle příkazu falešného mnicha a poustevníka a zrušil svatý Šestý ekumenický koncil. Toho samého roku byl tento pošetilý muž oslepen.
Žil bezstarostným životem v paláci a měl hojnost peněz a skvostných věcí, které za mnoho let shromáždili jeho předchůdci konfiskacemi a pod různými jinými záminkami, zvláště pak svrchu uvedeným Justiniánem, a vše nazdařbůh bez užitku promrhal. A zatímco podle projevu se jevil výmluvným a moudrým, tak svými činy prokazoval, že je ve všech ohledech úplně neschopným hlupákem. Byl to kacíř a cizoložník, z církve vyhnal patriarchu Kýra a na jeho místo jmenoval svého komplice a spolukacíře Jana.
Bulharsko
• Další válka s Římany (711 – 713)
Chán Tervel považoval sesazení a smrt císaře Justiniána za dostatečný důvod k válce. Zpustošil tedy Thrákii a pronikl až za Dlouhé hradby. Roku 712 pak dvakrát porazil a zahnal na útěk římskou armádu. Později se dostal až ke Konstantinopoli, vyloupil její předměstí a s kořistí a zajatci se vrátil domů.
Arabský chalífát
• Arabové překročili řeku Indus – islamizace dnešního Pákistánu začala.
Itálie
• Další povstání v ravennském exarrchátu
Už roku 710 nebo snad až po po zprávě o pádu císaře Justiniána povstala i Ravenna a do čela vzbouřenců se postavil odvážný „capitano del popolo“ Jiří, syn popraveného Johannitia. Městské milice byly rozděleny do dvanácti praporů, které budou existovat ještě v 9. století (Bandus I., Bandus II., Nový prapor, Neporazitelní, Konstantinopolští, Pevní, Veselí, Milánští, Veronský oddíl, Oddíl z čtvrti Classis, Arcibiskupský oddíl a Knechti církve). K povstání se připojil prakticky celý ravennský exarchát, čímž vznikl základ budoucí republiky, první, o němž máme zprávy. Konfederaci tvořila tato města: Sarxena (Sarsina), Cervia, Cesena, Forum Pompilii (Forlimpopoli), Forum Livii (Forli), Faventa (Faenza), Forum Cornelii (Imola) a Bononia (Bologna). Bohužel o bojích s Řeky nemáme zprávy, víme jen, že povstání bylo potlačeno tři měsíce po návratu papeže Konstantina z Konstantinopole do Říma.
Franská říše
• Pipinovy válečné aktivity
Vládce franské říše Pipin II. Střední zahájil své třetí tažení proti Alamanům a neúspěšné boje vedl ještě příští rok. Obdobný útok na bývalé franské vazaly Bavory a Sasy už vůbec nepřicházel v úvahu.
• Akvitánci se derou na sever
Roku 711/712 rozšířil akvitánský vévoda Eudo své panství na úkor franské říše tím, že obsadil některá města na severu Akvitánie. Patricius Pipin zasáhl a zaútočil směrem na Bourghes. Nevíme, jestli se mu nepřítele podařilo vytlačit.
• Změna na franském trůnu
V únoru/před 2. 3. zemřel franský král Childebert III. a na uvolněný merovejský trůn nastoupil jeho velmi mladý syn Dagobert III., pouhá loutka v Pipinových rukou. Tělo zemřelého nebylo uloženo v klasické královské nekropoli v pařížském Saint Denis, ale v chrámu sv. Štěpána ve falci Choizy–au–Bac nedaleko Compiegne.
• Změna na franském trůnu
V té době zemřel slavný král Childebert, zbožný muž blahé paměti. Nevíme nic o jeho skutcích, protože historie se o nich nezmiňuje. Zemřel v roce 714 [711] od Vtělení v sedmnáctém roce své vlády a byl pohřben v klášteře v Cauci v chrámu sv. Štěpána. Králem byl korunován jeho syn Dagobert. Byl nazývám Dagobertem Druhým [Dagobert III.] po tom Prvním, která založil opatství sv. Denise (Diviše) a byl čtvrtým svého rodu. Dagobert První měl syna Chlodvíka, Chlodvík pak zplodil Theoderica, Theoderic zplodil Childeberta a Childebert zplodil Dagoberta Druhého. Ačkoliv tedy byli ještě jiní králové mezi nimi, byli oba Dagobertové v přímé rodové linii
• Majordomus Grimoald se žení
Roku 711/712 se franský majordomus Grimoald II., Pipinův mladší syn, oženil s druhou dcerou fríského vévody Radboda Theutsindou. Protože nevěsta byla ještě pohanka, musela se nechat ještě před svatbou pokřtít. Manželství zůstalo bezdětné.
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Rok 710
Římská říše
• Čístky císaře Justiniána
Čistky císaře Justiniána mezi důstojnickým sborem oslabily římskou armádu natolik, že v letech 709 – 710 ztratila na východě celou řadu pevností.
• Theophanes Confessor (AM 6202, A. D. 709/710)
V tom roce podnikl Abas tažení proti zemi Římanů, vzal mnoho zajatců a vrátil se domů. V oblasti Helioupole začal budovat Garis. [Spíše však samotný chalífa Valíd než Abbas.]
Hispánie
• Smrt krále Vitizy a nástup Rodericha
Vizigótský král Vitiza zemřel a novým panovníkem byl řádně zvolen Roderich (Rodrigo) z rodu krále Chindasvinta. Vitizovi synové Aquila a Ardobast, pocházející Vambova rodu, však jeho volbu neuznali a zahájili boj o moc. Na své straně měli velitele afrického města Septem (Ceuta) hraběte Juliána a svého strýce Vitizova bratra toledského biskupa Oppu. Opozičníci hledali pomoc u Arabů; hrabě Julián kontaktoval guvernéra Ifríkíje (Afriky) Músu ibn Nusair a vybídl jej k ozbrojenému zásahu na Pyrenejském poloostrově. Chalífův místodržící souhlasil, jako Juliánův spojenec obsadil Ceutu a ještě tento rok v červenci vyslal svého klienta Tárifa, aby provedl průzkum bojem a poplenil hispánské pobřeží. Celá akce dopadla výborně a Tárif nenarazili na sebemenší odpor – v zemi panoval chaos a Roderich připravoval válečné tažení proti vzpurným Baskům.
• Smrt krále Vitizy
Když vizigótský král Vitiza začátkem roku 710 zemřel, jistě nedosahoval věku ani třiceti let. Doba jeho vlády - toto jedno z nejtemnějších odobí existence vizigótského království - představuje již po celá desetiletí vděčné téma mnoha odborných diskuzí. V zásadě existují dvě tradiční hodnocení tohoto panovníka. Nejstarší protivizitovská historiografie je zastoupena asturskými kronikami, vzniklými přibližně kolem roku 900, které s časovým odstupem dvou set let vysvětlují vpád muslimů a „ztrátu Hispánie“ jako trest za hříchy, jichž se dopustil Vitiza a hispánský lid. Král se prý choval skandálně a svůj vlastní životní styl vnutil lidu a především kněžím, za což podle rotenské kroniky stihl vizigótské království trest Boží - „králové a biskupové opustili Pána, a proto všechna hispánská vojska zahynula.“ Ale úplně odlišný názor na dobu po Egikovi pak pochází z mozarabského prostředí, a to z doby, kdy od islámského vpádu ještě neuplynuvalo ani sto let. Mozarabská kronika z poloviny 8. století se nedívá na události minulé z náboženského hlediska, ale uvádí konkrétní skutky a události, které ještě byly v paměti poměrně živé. Mozarabové 8. století považovali Vitizovu vládu za staré dobré časy, na něž v područí muslimů vzpomínali s nostalgií. Král byl sice drzý a domýšlivý, ale nesporně shovívavý, přičemž mozarabská kronika připomíná jeho výše uvedené skutky ve prospěch otcem zničené šlechty. Dále její autor uvádí, že „v té době celá Hispánie nejvíce rozkvétala, prostoupena radostí, domýšlivostí a nevázanými požitky“. Na druhou stranu víme, že vláda krále Vitizy byla poznamenána katastrofami - hladomory propuklými v důsledku neúrody a velkými morovými epidemie, které zlikvidovaly velkou část obyvatelstva.
• Nástup krále Rodericha
Po Vitizově smrti dosadila většina šlechty na trůn Rodericha (Rodriga), pravděpodobně duxe provincie Bætiky, všeobecně považováného za dobrého bojovníka. Třebaže se Roderich ujal vlády legálně, část šlechty spojená s Egikovým a Vitizovým domem spolu s některými provinčními vévody jej obvinila z komplotu a frakčního spiknutí a na trůn začala prosazovat některého z členů rodiny zemřelého krále, mezi nimiž pak zvláště vynikal Egikův syn Oppas. Arabské prameny z doby pozdního středověku, o jejichž hodnověrnostil lze jen těžko pochybovat, přinášejí zprávu o tom, že propukla občanská válka, v níž si lépe vedl Roderich. Je však vysoce pravděpodobné, že nekontroloval celé území vizigótského království a že vitizovská opozice prohlásila ve severovýchodních oblastech poloostrova, tj. v údolí Ebra, v Katalánsku a Septimánii, vládcem jakéhosi Agilu II. Jeho vztah k Vitizovi neznáme, ale je možné, že to byl jeho syn. Tato chaotická situace vytvořila tak vhodné podmínky pro muslimské generály z Ifrikiye, že se rozhodli zaútočit.
• Nástup krále Rodericha
Když Vitiza zemřel, tak trůn podle kronikáře nelegálně uzurpoval Roderich (Rodrigo), a to z iniciativy „senátu“, tzn. s pomocí nejvyšších palácových hodnostářů. Zřejmě se však v jeho prospěch neangažovali biskupové, protože pak by jej nikdo nemohl nazývat „uzurpátorem“. Jeho nástup na trůn rovněž ukazuje, že opatření, které v této oblasti příjímali poslední králové, aby utlumili anebo zabrzdili spiklenecké rejdy svých úředníků, se ukázaly jako naprosto neúčinné. Roderich vládl pouze jeden rok, takže své mince stihl vydat pouze dvakrát, a to v Toledu a v Idanze (Egitanii).
• Nástup krále Rodericha
Po smrti Vitizy dosadila část šlechticů, zřejmě příslušníků rodin pronásledovaných Egikou, na vizigótský trůn Rodericha (Rodriga, Dona Rodriga), jenž byl zřejmě bætickým duxem. Achila nebo Agila II., Vitizův nejstarší syn, kterému měla z otcova rozhodnutí připadnout vláda, se neprosadil, protože jej nepřátelé odřízli od hlavního města Toleda, kde se jedině mohla konat královská korunovace. Roderich měl totiž mnoho stoupenců nejenom v Bætice, ale zmocnil se i cartagenské provincie, kde se právě nacházela metropole. Protože víme, že nechal razit mince i v Lusitánii, můžeme mu přisoudit i vládu nad touto provincií. Na druhou stranu je téměř jisté, že narbonnská a tarragonská púrovincie se vyslovila pro zákonného krále a že Achila pobýval právě v těchto oblastech proslulými svými autonomistickými snahami. O názoru Galicie pak nevíme vůbec nic.
Na druhou stranu je zřejmé, že hispánští biskupové považovali Rodericha za uzurpátora a že většina komitů a významných osobností z údolí Ebra se postavila na Achilovu stranu. Pravděpodobně se mezi nimi nacházel(i) i budoucí Banu Qasi (zřejmě Banu = kmen), v jehož čele v tu dobu stál komec Casius. A pokud by tomu tak i opravdu bylo, je téměř jisté, že comes Pamplony se rovněž připojil k vitizovské straně, protože jenom těžko mohl vitizovce před sebou a nepřátelské Basky za zády. Baskové se zřejmě nezapojovali do vizigótských občanských válek, a pokud ano, tak jenom proto, aby z nich těžili ve svůj prospěch. Můžeme však s úpěchem předpokládat, že ti Baskové, které si Vizigóti podrobili anebo kteří stáli na jejich straně, měli blíže k Achilovi, neboť na vládu jeho otce vzpomínali v dobrém.
Achila, jenž se prohlásil králem pravděpodobně v Narbonne, Tarragoně nebo Barceloně, tak stál v čele početné a silné opozice. Víme také, že Rodrigo musel hned po svém nástupu na trůn vytáhnout do války, třebaže totožnost jeho nepřátel neznáme. Baskové tehdy jistě mohli - ostatně jako již mnohokrát - využít změny na vyizigótském trůnu a možné občanské války a zahájit loupežné nájezdy. Ale hlavním soupeřem uzurpátora jistě byl syn jeho předchůdce, který měl širokou podporu a značné množství vojáků. Proto přišel na sever, aby bojoval s Achilou.
• První útok muslimů na Pyrenejský poloostrov
V roce 710 se předsunutá jednotka berberských vojáků přepravila na malých plavidlech přes šestnáctikilometrový průliv na ostrov zvaný Las Palomas u španělského pobřeží, nedaleko současné Tarify. Jejich velitel Taríf ibn Malik měl k dispozici jenom 400 pěších a 100 jezdců. Nesli jenom lehkou výzbroj, minimální zásoby potravin i vody, žádné těžké vybavení. Nesetkali se však prakticky s žádným odporem a brzy své lodě naplnili nesmírně bohatou kořistí. Tento Tarífův výpad naznačoval, že násilný vpád na španělské území by znamenal opravdovou žeň.
Itálie
• Papež předvolán do Konstantinopole, Ravenna opět povstala
Zničení povstalecké Ravenny a zmasakrování jejího obyvatelstva sicilský patriciem Theodorem otřáslo celou Itálií a vybičovalo zášť místního obyvatelstva vůči Řekům. Již tehdy mohla italská města setřást nadvládu Konstantinopole, byla však nejednotná a příliš se obávala Langobardů. Třebaže papež Konstantin truchlil nad osudem Ravenny, měl ze zkázy svého konkurenta nakonec prospěch, neboť císař Justinián II. se začala ucházet o jeho přízeň a vyzval ho, aby přijel do Konstantinopole urovnat spory vedené kvůli kánonům trullanské synody z roku 692.
Papež měl sice v živé paměti kruté zacházení s ravennskými povstalci, přesto se neodvážil se odmítnout a 5. 10. se nalodil spolu s biskupem Niceteem (Nicetas) ze Silvie Candidy, Jiřím z Portu a mnoha kardinály a úředníky papežské kanceláře v Portu, aby přes Neapol, Sicílii, Rhegio a Crotone pokračoval dále do Hydrunta (Otranto), kde přezimoval. Ihned po papežově odchodu z Říma vtrhl do města ravennský exarcha Jan Rizokopus, zatkl několik jeho vysokých úředníků a bez soudu je nechal popravit. Důvod celé této jeho akce není jasný, snad nějak souvisel s povstáním v Ravenně.
Roku 710 nebo snad až po po zprávě o pádu císaře Justiniána roku 711 totiž Ravenna opět povstala a do čela vzbouřenců se postavil odvážný „capitano del popolo“ Jiří, syn popraveného Johannitia. Městské milice byly rozděleny do dvanácti praporů, které budou existovat ještě v 9. století (Bandus I., Bandus II., Nový prapor, Neporazitelní, Konstantinopolští, Pevní, Veselí, Milánští, Veronský oddíl, Oddíl z čtvrti Classis, Arcibiskupský oddíl a Knechti církve). K povstání se připojil prakticky celý ravennský exarchát, čímž vznikl základ budoucí republiky, první, o němž máme zprávy. Konfederaci tvořila tato města: Sarxena (Sarsina), Cervia, Cesena, Forum Pompilii (Forlimpopoli), Forum Livii (Forli), Faventa (Faenza), Forum Cornelii (Imola) a Bononia (Bologna). Bohužel o bojích s Řeky nemáme zprávy, víme jen, že povstání bylo potlačeno tři měsíce po návratu papeže Konstantina z Konstantinopole do Říma.
Franská říše
• Majordomus Pipin již po druhé táhne proti Alamanům
Vládce franské říše Pipin II. Střední zahájil své druhé tažení proti Alamanům útokem na vévodu Wilharia (Wilharius) z Ortenau a neúspěšně válčil až do roku 712. Obdobný útok na bývalé franské vazaly Bavory a Sasy už vůbec nepřicházel v úvahu.
Británie
• Smrt Theodorova druha Hadriána
Následujícího roku po smrti řečeného otce Wilfrida, tedy v pátém roce vlády [northumbrjského] krále Osreda [706 – 716], zemřel nejctihodnější otec opat Hadrián, spolupracovník [kentského arci]biskupa Theodora blahé paměti při šíření slova Božího. Stalo se tak jedenačtyřicet let poté, co jej spolu s Theodorem vyslal papež Vitalianus do Británie a devětatřicet let od jeho příchodu sem. O tom jak učil a také jak učil Theodor, podává kromě jiného svědectví jeho žák Albín, který se stal jeho nástupcem v čele kláštera:…
• Rok 711
Hispánie
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Guvernér Tangeru Tárik ibn Sijád (Zijád), klient arabského místodržícího Ifríkíje (Afriky) Músy ibn Nusair, podnikl invazi na Pyrenejský poloostrov a v noci na 28. 4. se se svými muži vylodil na Gibraltaru (proto Džabal Tárik – Tárikova hora). Jeho armáda byla však arabská pouze podle jména, neboť akce se účastnilo pouze dvacet Arabů, zatímco všichni ostatní včetně velitele byli severoafričtí Berbeři. Protože ani počet útočníků nebyl nijak impozantní – sedm až devět, maximálně však dvanáct tisíc mužů – nemělo být jejich potření pro vizigótského krále Rodericha problémem. Do jejich opevněného tábora na Gibraltaru však začali přicházet pronásledovaní Židé a opoziční vizigótská šlechta a přidávat se k muslimům, takže Tárik byl nakonec již tak silný, že mohl zahájit tažení do nitra Hispánie. Vizigótský král Roderich tedy přerušil své válečné tažení proti Baskům a obrátit se na jih, aby na Tárika narazil mezi Medina Sidonia a jezerem Janda na řece Guadalete u Jeréz de la Frontera. Počty bojovníků jej postavily do role jasného favorita, např. vždy přehánějící arabské prameny mluví o tom, že přivedl sto tisíc bojovníků.
Rozhodující střet propukl v neděli 19. 7. a tvrdé boje probíhaly až do neděle příští, tj. do 26. 7. O Roderichově porážce nakonec rozhodla zrada jeho bratranců Eby a Sisebuta, bojujících na křídlech: „Tehdy Alláh porazil spolčence, mnozí z nich zahynuli a jejich kostry dlouho pokrývaly bojiště. Král Roderich v bitvě „zmizel“ a již o něm nejsou zprávy, kdežto úspěšný Tárik se vydal dále do vnitrozemí, aby u Éciji svedl další vítěznou bitvu. Pak pokračoval přes Jaén ke Cordóbě a město obsadil. O osudu hlavního města Toleda a tím i celého vizigótského státu pak rozhodla prohraná bitva na řece/u města Salado. Situaci však zkomplikoval hrabivý Músa, který v obavách o to, aby na něj vůbec nějaká kořist zbyla, zakázal Tárikovi do města vstoupit. Ten však jeho příkaz ignoroval a metropoli opuštěnou vyššími vrstvami a klérem obsadil dne 11. 11.
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Prvním místodržícím arabské Ifrikíje (Afriky) se stal ibn Hasan. Ten, který nastoupil po něm, Músá ibn Nusajr, dovedl vítězné arabsko–berberské armády až k pobřeží Atlantiku. V roce 710 byla již celá severní Afrika v arabských rukou. A roku 711 překročil jeden z ibn Nusajrových podřízených berberských velitelů a jeho klient (maulá) Tárik úžinu, oddělující Španělsko od Maroka a zahájil výboj proti vizigótskému státu. Původně zde asi chtěl plenit, poněvadž se do země vypravil s poměrně nepočetným vojskem (7 tisíc Berberů, později doplněných na 12 tisíc bojovníků).
S nimi pak obsadil Gibraltarskou skálu a poté města Carteya a Algeciras. Další útok chtěl vést na Córdobu, ale do cesty se mu postavil se svým vojskem Roderichův synovec Bencius. Byl sice muslimy poražen ale Roderichovi to umožnilo sebrat vojsko a dostavit se ze severu království, kde bojoval proti Frankům a Baskům. Bitva na jezeře Janda se odehrála 19. července roku 711 a Arabové v ní zvítězili, mj. i díky zradě části vizigótské armády, jež byla získána Achilou (Agilou či Aquilou), synem krále Witizy, bývalým, Roderichem sesazeným vizigótským vládcem. Na stranu dobyvatelů se přidali také dva Agilovi významní příbuzní, křesťanští biskupové Oppas a Sisebert. Na konci léta roku 711 byl už Tárik, který ovšem na svém rychlém pochodu nechával nedobyty některé důležité pevnosti (např. Sevillu), pánem zhruba poloviny Hispánie.
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
V roce 710 se předsunutá jednotka berberských vojáků přepravila na malých plavidlech přes šestnáctikilometrový průliv na ostrov zvaný Las Palomas u španělského pobřeží, nedaleko současné Tarify. Jejich velitel Taríf ibn Malik měl k dispozici jenom 400 pěších a 100 jezdců. Nesli jenom lehkou výzbroj, minimální zásoby potravin i vody, žádné těžké vybavení. Nesetkali se však prakticky s žádným odporem a brzy své lodě naplnili nesmírně bohatou kořistí. Tento Tarífův výpad naznačoval, že násilný vpád na španělské území by znamenal opravdovou žeň.
V následujícím roce jeho nadřízený Tárik ibn Zijád vyrazil z Tangeru se silnější výpravou. Od afrických břehů vyplul začátkem dubna a přistál pod rouškou tmy se svými 7.000 muži pod horou, jež dosud nese jeho jméno: Gibraltar (Džabal Tárik, Tárikova hora). Ráno vyrazili pochodem přes písečný pás, oddělující skalnatý vrchol od pevniny, a obsadili území v širokém kruhu kolem městečka, dnes zvaného Algeciras.
Tato akce se poněkud lišila od jiných pokusných výprav, jež byly pro arabský vpád charakteristické. Na počátku 8. století ve Španělsku vládla vizigótská dynastie, a přestože o této době máme jen kusé informace, víme, že španělský král Roderich rychle vytáhl v čele silného vojska, aby vetřelce odrazil. Padl v boji nedaleko místa, kde muslimové přistáli, poblíž římského města Asida Caesarina. Vizigótská armáda se rozpadla. Po této bitvě organizovaný odpor prakticky ustal a Tárik, velící sotva 7.000 mužům, vyslal malý oddíl pod vedením svého důvěrníka jménem Mugíth ar–Rúmí dobýt Córdobu. Když se tato skupina objevila na březích řeky Quadalquiviru (z arabského Wád al–Kabír, tj. Velké údolí) naproti městu, dozvěděla se od jakéhosi pastýře, že Vizigóti Córdobu opustili, až na několik stovek mužů. Kromě toho ar–Rúmí objevil mezeru v opevnění. V noci propašoval do města četu mužů, kteří otevřeli bránu na starém římském mostě. Časně ráno pak hrstka jeho vojáků město dobyla.
Tárík se mezitím hnal plnou rychlostí na sever k vizigótskému hlavnímu městu Toledu. Připojil se k němu jeho vrchní velitel Músá ibn Nusajn, který mu přivedl potřebné posily. Když dorazili pod hradby, našli brány otevřené a město prakticky prázdné. Okupace španělských území severně od Toleda, jež proběhla v příštích letech, se setkala s jen o málo větším odporem než tento počáteční vpád. Jedno či dvě města se pokusila útočníkům bránit a byla vydrancována, ale jinak – podobně jako na východě v Levantě – i zde se zdálo, že muslimové mají zdrcující převahu.
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Po Vitizově smrti dosadila většina šlechty na trůn Rodericha (Rodriga), pravděpodobně duxe Bætiky, který byl považován za dobrého bojovníka. Třebaže se Roderich ujal vlády legálně, část šlechty spojená s Egikovým a Vitizovým domem včetně některých provinčních vévodů jej obvinila z komplotu a frakčního spiknutí. Na trůn pak začala prosazovat nějakého člena rodiny zemřelého krále, mezi nimiž pak zvláště vynikal Egikův syn Oppas. Arabské prameny z doby pozdního středověku, o jejichž hodnověrnostil lze jen těžko pochybovat, přinášejí zprávu o tom, že propukla občanská válka, v níž si lépe vedl Roderich. Je však vysoce pravděpodobné, že nekontroloval celé území vizigótského království a že vitizovská opozice prohlásila ve severovýchodních oblastech poloostrova, tj. v údolí Ebra, v Katalánsku a Septimánii, vládcem jakéhosi Agilu II. Jeho vztah k Vitizovi neznáme, ale je možné, že to byl jeho syn. Tato chaotická situace vytvořila vhodné podmínky pro muslimské generály z Ifrikiye, kteří na Hispánii zaútočili možná i v součinnosti s protiroderichovskou opozicí. Jisté je ale pouze to, že když se zpáva o tom, že se muslimský vojenský oddíl vylodil Algecirasu a že drancuje dolní Andalusii, dostala k vizigótskému panovníkovi, tak ten právě bojoval na severovýchodě.
V červenci roku 711 pak muslimské vojsko tvořené z větší části berberskými pěšáky pod vedením Musova místodržitele Tárika rozdrtilo Roderichovy muže v bitvě na řece Guadalete, pravděpodobně poblíž starověké lokality Laca. Poraženým Vizigótům velel samotný Roderich a na jeho straně stál výkvět vizigótské šlechty se svými ozbrojenými družinami. Lze jen těžko říci, zda účinek muslimských zbraní nebyl při té příležitosti posílen vnitřními roztržkami v řadách nepřátelského vojska, či zda někteří vůči Roderichovi opoziční šlechtici od něj neodpadli v průběhu boje. Samotný Roderich pravděpodobně zahynul v boji a s ním jistě i mnoho dalších šlechticů včetně odpadlíků. A toto vše přispělo ještě k většímu chaosu a značně ztížilo vybudování další vizigótské armády, která by byla schopna invadorům čelit. Nelze se proto divit, že pokus zbytků poražené armády přibrzdit postup muslimů poblíž Éciji žalostně selhal. Tárik, který měl asi velmi dobrá rádce, se vydal přímo do hlavního města vizigótského království Toleda, zatímco své velitele nechal ničit drobná ohniska odporu ve východní Andalusii. A když Tárik Toledo opravdu rychle obsadil, muselo to mít drtivé psychologické a politické důsledky. Ztráta metropole vysoce centralizovaného vizigótské království, v níž musely probíhat i složité liturgické obřady spojené s nástupem nového krále na trůn, pak rovněž znemožnila zorganizování účinné obrany, která se rozpadla do mnoha lokálních jader odporu. Lidé se pak mohli ukrýt za hradby (např. Méridy) anebo prchnout do hor.
Tárikovi se díky jeho dokonalým znalostem správního a vojenského systému vizigótského království podařilo zabránit soustředění nepřátelského vojska tím, že pronikl na sever Pyrenejského poloostrova do Amaye a Astorgy. A Roderichova porážka a smrt ještě navíc vůbec neukončily občanskou válku, neboť Vitizovci (např. Oppas) bez ohledu na důsledky stále spolupracovali s invadory s cílem úplně zničit vizigótskou elitu nepřátelské frakce, která však jediná byla schopna zorganizovat účinnou obranu.
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Když Vitiza zemřel, tak trůn podle kronikáře nelegálně uzurpoval Roderich (Rodrigo), a to z iniciativy „senátu“, tzn. s pomocí nejvyšších palácových hodnostářů. Zřejmě se však v jeho prospěch neangažovali biskupové, protože pak by jej nikdo nemohl nazývat „uzurpátorem“. Jeho nástup na trůn rovněž ukazuje, že opatření, které v této oblasti příjímali poslední králové, aby utlumili anebo zabrzdili spiklenecké rejdy svých úředníků, se ukázaly jako naprosto neúčinné. Roderich vládl pouze jeden rok, takže své mince stihl vydat pouze dvakrát, a to v Toledu a v Idanze (Egitanii). Muza, arabský správce Afriky, poslal do Hispánie svého generála Tarika Ibn Cijada. Tarik prošel Ceutou a vylodil se na skále, která dodnes nese jeho jméno Gebel Tarik (Gibraltar). V bitvě na nám neznámem místě zvaném Transductine Promontorios mu pak Roderich čelil s pomocí vojska, které jeho uzurpace prakticky rozložila. Ale Arabové nepředstavovali jediný problém, protože Rodericha musel bojovat i s dalším vizigótským šlechticem, jenž snad byl Vitizovým příbuzným. Podle svědectví kronikáře ztratil v jediné bitvě trůn, svoji vlast a pravděpodobně i život, protože dále již o něm neexistují žádné zprávy. Jeho manželka Egilo však jeho pád přežila, protože víme, že se později provdala za arabského správce Hispánie. Sindered, metropolita toledský, opustil své věřící a utekl do Říma, kde se roku zúčastnil synody, jejíž zápisy podepsal jako „Sindered, hispánský biskup“. Byl to žoldnéř, ne pastýř. (Jan, 10, 12).
...
Toto vše pro nás zaznamenal mozaarabský kronikář roku 754, tzn. asi 50 let po uvedených událostech. Až pozdější arabští a latinští kronikáři nám zásobují celou řadu podrobností a vykládají např. o tom, jak comes Julián, římský správce Ceuty, a jeho dcera Florinda, kterou Rodrigo alias Roderich znásilnil, umožnili Arabům vstoupit do Hispánie. Mozarabský kronikář však o nic takovém neví, i když tvrdí, že krátce před Tarikovým vyloděním byl jakýsi africký katolický šlechtic Urban rádcem Arabů, načež pokračuje, že se muž rovněž s jménem Urban - možná totožný s tím předcházejícím - stal toledským metropolitou, aby se svým arcidiákonem Egantiem a biskupem z Guadixu (Acci) Fedoriem v míru spravoval hispánskou církev až do své smrti osmnáct let po nástupu na stolec. Je jisté, že Rodericha vystřídal jistý král Aquila (Agila) a že vládl tři roky. kronikář jej nepřipomíná, ale mince svědčí o tom, že skutečně existoval. Své mince pak razil v mincovnách na severovýchodě království, v Narbonně, Geroně a Tarragoně. Panoval sice dost dlouho, aby mohl vydat v Galii až dva druhy mincí, ale ne dost dlouho na to, abychom věděli, co vykonal anebo jak se jeho vláda skončila.
• Vpád muslimů na Pyrenejský poloostrov
Když Rodrigo dostal zprávu o arabském vpádu, obrátil se i se svými oddíly obrátit na jih, aby zde čelil muslimům posíleným o kontigenty vitizovského vojska. A výsledekm tohoto střetnutí byla Rodrigova smrt a politické vítězství jeho protivníka Achily, jehož vojsko zůstalo nedotčené. Víme rovněž, že když Muza vstoupil do Toleda, našel zde Vitizova bratra Oppase, že jej odsoudil k smrti a že později Oppas a celá jeho rodina vstoupili do služeb muslimů. Zpráva o Rodrigově smrti a o vítězství Achilově přišla do Pamplony koncem roku nebo začátkem roku. A nikomu na tom nepřišlo nic divného: vždyť tak jako již dříve mnohokrát pouze jedna frakce potřela se zahraniční pomocí frakci druhou. Vizigóti měli v období mezi Rodrigovou smrtí v červenci roku a zánikem království zcela jistě nějakého krále, přičemž není důvodu se domnívat, že by to mohl být někdo jiný než Achila. Když však Muza dorazil v létě roku 712 do Toleda, jehož Tarik dobyl koncem července roku předešlého, rázně skoncoval s nadějemi Gótů, že získají svoji ztracenou moc. A právě tehdy gótští velmoži své hlavní město opustili.
Několik týdnů potom se pamplonský gótský comes a spolu s ním i Baskové dozvěděli o událostech, k nimž došlo v Toledu. Nebylo to sice poprvé, kdy cizí mocnost obsadila vizigótské území, ale nikdy do rukou nepřítele dosud nepadlo hlavní město. A rovněž znepokojivé bylo, že Gótové byli tak roztříštění a jejich šlechta tak rozhádaná, že nikdo nebyl schopen zorganizovat vojsko, které by muslimům mohlo čelit.
• Spolupráce Židů s muslimskými expanzory
Dodnes není nikdo schopen s jistotou říci, proč k muslimské expanzi vůbec došlo. Historické prameny jsou vzácné a celá událost je zahalena mlžným oparem mlčení. Někteří badatelé soudí, že invazi podnítil jistý římský úředník dobře znalý poměrů v Hispánii, který přešel na stranu muslimů a podnítil je k invazi vidinou velké kořisti. A opravdu první nájezd provedený několika sty útočníky přinesl bohatý lup. Avšak již další větší invaze bylo nemyslitelná bez tajných dohod s nespokojenými místními obyvateli Pyrenejského poloostrova. A Židé, kteří velmi často byli nuceni praktikovat svoji víru tajně, ji opravdu přivítali. Muslimové pak shromáždili Židy z dobytého území a vytvořili z nich posádky podmaněných měst. To se stalo např. v Cordóbě, Granadě, Seville anebo Toledu. A lidé, dosud žijící jako otroci, byli náhle povýšeni do stavu spojenců nových vládců poloostrova. Vizigótští šlechtici uprchli na sever a Židé se ujali jejich opuštěných panství. Spolu s křesťany byli však již zanedlouho nuceni platit vysokou daň, kterou islám předepisoval monoteistům neuznávajícím Proroka Mohammeda a Alláha.
Římská říše
• Papež jede do Konstantinopole
Po přezimování v italském Hydruntu (Otranto) pokračoval papež Konstantin I. ve své cestě do Konstantinopole a vydal se podél řeckého pobřeží až na ostrov Caea – úřady všech měst, kam přijel, dostaly příkaz přijmout jej se všemi poctami. Před brány Konstantinopole jej přišli uvítat duchovní v čele s patriarchou Kyrem a delegace senátu vedená císařovým synem Tiberiem. Papež vjel do metropole na koni s mitrou na hlavě a ubytoval se v Placidiině paláci. Císař Justinián II. však pobýval v Nikai (Iznik, Turecko), a proto se musel obtěžovat na schůzku až na druhý břeh Bosporu do Nikomedie (Izmit, Turecko). „Krvavý netvor“ Justinián se zde v očích mnohých očistil tím, že papeže objal, vyzpovídal se mu a přijal z jeho rukou svaté přijímání. Co se však na schůzce projednávalo, se neví, snad papež podepsal 102 kánonů trullanské synody z roku 692 pozměněných tak, aby byly přijatelnější pro západní církev, za což mu byla potvrzena všechna privilegia římské církve. Konstantin se do Itálie vrátil na podzim a jeho návštěva císařské metropole byla na dlouho dobu poslední, neboť po něm odejel na východ až Pavel VI. Římská šlechta a duchovenstvo jej přišlo uvítat do Cajety, odkud ho jásající davy provázely až do Říma, do jehož bran vstoupil dne 24. 10.
• Pád a smrt císaře Justiniána II., na trůn usedá Filippikos
Proti krutému a despotickému Justiniánovi propuklo na podzim povstání. Imperátor byl armádou svržen, zmrzačen a i se svým synem popraven – vláda herakleiovské dynastie tak skončila. Koncem roku nastoupil na trůn Armén Filippikos Bardan (Bardanés) a podle tehdejších zvyklostí poslal do Říma oznámení o svém nástupu na trůn a své vyznání (sacra), v němž informoval papeže o své monotheletistické víře v jednu božskou Kristovu vůli a požadoval jeho písemný souhlas s touto tezí. „Aby tím potěšil oči Římanů“, poslal do italských provincií i hlavu popraveného Justiniána. „Dav se jí vyřítil vstříc a prohlížel s ji s toutéž tupou zvědavostí, jako když do Říma byl zaslán obraz této vavřínem ověnčené hlavy.“ Osobně byl Filippikos marnotratný a rád se oddával nákladným zábavám. Změnou na trůně si říše znepřátelila Bulhary a také Arabové vycítili další příležitost k expanzi.
Monotheletista Filippikos zrušil usnesení 6. ekumenického konstantinopolského koncilu a poručil ze stěn císařského paláce strhat obrazy, které znázorňovaly jeho zasedání. To však mělo za následek roztržku s Římem – papežská kurie prohlásila jeho vyznání víry za kacířské a nechala stejný obraz vymalovat na stěny svatopetrské baziliky; také „populus Romanus“ se vzbouřil a odmítl přijmout obraz heretického císaře. Zlaté solidy s jeho vyobrazením byly staženy z oběhu a nový konstantinopolský vládce nebyl zmiňován ani v modlitbách. Šlechta, vojsko a římský lid vyhlásili nezávislost a ustanovili „Dukatus města Říma“ pod správou vlastního vévody (dux), kterým byl zvolen již pro stávající režim pracující Christophorus. Císař nebo ravennský exarcha to samozřejmě nehodlal tolerovat, Christophora odvolal a do Říma roku 713 poslal jeho nástupce Petra.
• Pád a smrt císaře Justiniána II., na trůn usedá Filippikos
Roku 711 se císař Justinián setkal s papežem Constantinem, který jej navštívil v Konstantinopoli, a souhlasil s určitým kompromisním řešením sporů mezi patriarším biskupským stolcem římským a konstantinopolským. Když se proti papeži vzbouřilo město Ravenna, neváhal nasadit vojenské jednotky, aby jej pacifikovaly. V témže roce vyslal vojenskou expedici proti krymskému městu Chersonésos oficiálně proto, aby zastavila postup Chazarů. Ve skutečnosti však chtěl potrestat místo svého nedobrovolného exilu v letech 695 – 703 a zlikvidovat své tamní osobní nepřátele. Avšak poté, co vojáci město zpacifikovali, jeho správcem jmenovali Eliáše a odjeli, Chersonésos se s podporou Chazarů opět vzbouřil. Vojáci tedy dostali příkaz vrátit se a znovu obnovit pořádek, což však již nebylo tak lehké provést, neboť město bránila silná posádka pod velením jistého Bardanése. Netrvalo dlouho a pozemní i námořní síly vypověděly Justiniánovi poslušnost, připojily se ke vzpouře a prohlásily císařem Bardanése, který tak zahájil svoji vládu pod jménem Phillipicus. Flotila nyní vyplula do Konstantinopole, kde Phillipicus oficiálně sesadil Justiniána, který mezitím uprchl do Malé Asie, aby získal podporu vojenských jednotek themat Armeniakon a Opsikion. To se mu však evidentně nepodařilo a nakonec byl zabit Eliášem, jenž jeho hlavu poslal do Konstantinopole, odkud putovala pro potěchu očí davů do Říma a Ravenny.
• Pád a smrt císaře Justiniána II., na trůn usedá Filippikos
Armáda, která byla poslána proti Filippicovi, se spojila s Filippicovými straníky a udělala jej císařem. Pak Filippicus vytáhl do Konstantinopole proti Justiniánovi, bojoval s ním u dvanáctého milníku od města, porazil ho, zabil ho a získal nejvyšší moc. Justinián vládl ve druhém období své vlády spolu se synem Tiberiem po dobu pěti let. Předtím než jej Leo poslal do vyhnanství mu byl uříznut nos. Poté, co se ujal vlády, poroučel zabít každého, kdo se proti němu postavil, a to stejně často jako si někdo utírá rukou hlen u nosu.
[Justinián hořel až chorobnou tohou pomstít se lidem Chersonésu, kteří jej vypudili ze svého města, a proto proti nim poslal tři expedice. První z nich zadržela přední občany města a poslala je do Konstantinopole, kde byli opékáni zaživa a topeni. To ale císaři nestačilo: své generály obvinil z nedůskledného plnění svých rozkazů a nahradil je jinými, aby pokračovali v krvavé práci. A když se tito generálové sami cítili ohroženi, připojili se ke vzpouře jistého Bardanise, Arména, jenž se prohlásil císařem pod jménem Filippicus a přitáhl ke Konstantinopoli s cílem zbavit Justiniána trůnu. Opuštění svými straníky byli tyran a jeho syn zadrženi a zabiti.]
Poté, co Filippicus, jenž byl nazýván Bardanis, byl potvrzen v císařské důstojnosti, tak nařídil, aby Cyrus, o němž jsme již mluvili, byl vyhnán ze svého patriarchátu, aby se vrátil do Pontu a ujal se opět vedení svého kláštera. Tento Filippicus poslal dopisy se svojí zvrhlou doktrínou papeži Constantinovi, který je spolu s koncilem apoštolského stolce [snad nějakým místním] odmítl. V této záležitosti nechal zhotovit desky se závěry šesti svatých všeobecných církevních koncilů a vystavit je v portiku chrámu sv. Petra. Filippicus pak nařídil, aby desky tohoto druhu byl z císařského města odstraněny. Římský lid se pak rozhodl neuvádět jméno heretického císaře na svých listinách ani jej nezpodobňovat na svých mincích. A z tohoto důvodu nepřinesli jeho obrazy do kostelů a ani jej nezmiňovali při posvátných obřadech. A když vládl po dobu jednoho roku a šesti měsíců, tak se proti němu vzbouřil Anastasius zvaný Artemisius, který jej připravil o moc, zbavil zraku, ale nechal jej zabít (roku 713). Tento Anastasius poslal dopisy do Říma papeži Constantinovi po Scholasticovi, patriciovi a ravenskému exarchovi, v nichž se prohlásil za stoupence katolické církve a to, že uznává šest svatých církevních koncilů.
• Philippicus Bardanes (Vardanes)
Pocházel z patricijské rodiny a v letech 692 - 705 žil v exilu na Kefalonii, když se prý svěřil, že měl sen, v němž se stal císařem. Císařem byl prohlášen v Chersonésu na severním pobřeží Černého moře pouze několik měsíců před tím, než jeho stranící sesadili a zavraždili (4. anebo 24. listopadu roku 711) jeho předchůdce Justniána II. Roku následujícího oficiálně vystoupil s monotheletickou doktrínou, že Ježíš Kristus má sice podstatu lidskou i Boží, ale jedinou vůli, jak ji prosazovali přes odpor Maxima Confessora císaři Heraclius a Constans II. Avšak již císař Constantinus IV. na 6. ekumenickém koncilu oficiálně změnil náboženskou politiku impéria a přihlásil se k ortodoxii. Philippicus proto koncil anathemizoval, nechal z císařského paláce odstranit obraz, znázorňující jeho zasedání, a nahradit jej svým vlastním. Není proto divu, že papež Constantinus odmítl uznat tohoto „heretického“ císaře. Avšak syrské kroniky a Theophanes se o něm vyjadřují velmi pochvalně a zvláště oceňují jeho světskou učenost a výmluvnost. V tom samém roce vedl úspěšnou válku na území impéria proti Arménům a odrazil invazi Bulharů směrem k Thráckému Bosporu, jenž zasáhla i okolí Konstantinopole. Ale už arabský nájezd do Pontu a Pisidie skončil roku 713 nepříjemnou ztrátou pisidské Antiochie.
Dne 11. května roku 713 se Philippicus ještě účastnil oslav založení města, ale již krátce poté v předvečer Letnic, tj. 3. června, sesazen, oslepen a poslán do exilu příznivci nového císaře Anastasia II. po vládě dlouhé jeden rok a šest měsíců (od Justiniánovy smrti). (Podle Griersona byl oslepen až 26. května roku následujícího.) Zemřel 20. ledna roku 714 a byl pohřben v Dalmatském klášteře v Konstantinopoli, který byl v té době považován za vhodné místo pro držení osob, které „upadly do hanby“.
• Theophanes Confessor (AM 6203, A. D. 710/711)
V tom roce Outhman [Uthman ibn al-Valíd, resp. Uthman ibn Hajan] podnikl tažení proti Kilikii a donutil ke kapitulaci mnoho pevností. Kamachon [Kamacha (Kemah) na levém břehu Eufratu mezi Tephrike (Divrigi) a Erzincanem] i s okolním územím byl zrazen Arabům.
Sžírán zlobou při vzpomínkách na spiknutí obyvateli Chersonu, Bosporu a rovněž Klimatu proti němu, vyslal Justiniána do Chersonu patricia jménem Mauros [bulharský náčelník] a patricia Štěpána příjmením Asmiktos. Flotilu vybavil všemi druhy lodí – dromony [klasická veslice se dvěma řadami vesel nad sebou], triérami [se třemi řadami vesel], nákladními a rybářskými loděmi a dokonce chelandiony [nákladní forma dromonu] – uhrazenými z příspěvků poskytnutých senátory, řemeslníky, obyčejnými lidmi i všemi úředníky, kteří žili ve Městě. Flotilu pak vyslal s příkazem pobít mečem všechny obyvatele těchto pevností a ani jednoho neponechat na živu. A předal jim spathariose Eliáše, jehož jmenoval guvernérem Chersonu.
Když přijeli do Chersonu a nesetkali se s žádným odporem, obsadili pevnosti a odevzdali každého člověka meči s vyjímkou dětí, které byly ušetřeny z důvodu svého věku a také proto, aby z nich udělali otroky. A pokud jde o Toudounose [tudun, tj. místokrál, takže titul], jenž byl guvernér Chersonu a zástupce kaganův, a Zoilose, který byl původem První Občan, a dalších čtyřicet prominentních lidí z Chersonu i s jejich rodinami, tak ty poslali jako vězně císaři. A dalších sedm význačných mužů z Chersonu připevnili na dřevěné kůly a opékali je nad ohněm; a dalším dvaceti svázali ruce za zády, přivázali k veslům chelandionu, který naplnili kameny a potopili v moři.
Když byl Justinián o těchto záležitostech informován, tak se rozzuřil, protože děti byly ušetřené, a nařídil, aby se expedice bezodkladně vrátila. Flotila, která vyplula v měsíci říjnu, však byla na volném moři zastižena bouří, a to v dobu, kdy vychází hvězda Taurouras. Téměř celá se potopila a počet mužů, kteří zahynuli ve vracích lodí, byl 73.000. Když o tom Justinián dostal zprávy, tak místo toho, aby pociťoval smutkem, tak byl naplněn radostí. Posedlý šílenstvím hrozil a křičel, aby byla vyslána další flotila, která by zadupala do země úplně každého, prostě každého muže, který se odvážil močit proti zdi. Když se o tom obyvatelé těch pevností dozvěděli, začali držet stráže. A protože jim nezbývalo nic jiného než postavit se proti císaři, tak napsali kaganovi Chazarů a požadovali armádu, aby je bránila.
V tomto okamžiku spatharios Eliáš a Bardanes, který byl původně poslán do exilu, (ale pak byl povolán z Kephalonie zpět, a byl v Chersonu s flotilou), povstali a vyvolali vzpouru. Když se Justinián dozvěděl o těchto věcech, odeslal tam několik dromonů v čele s patriciem Jiřím, příjmením Syřan, jenž byl logothetem genikonu, prefekta Jana a Kryštofa, turmarchu Thrakesiánů, se třemi sty ozbrojenými muži. Předal jim Toudounose a Zoilose s pokynem, aby je uvedli do dřívějších úřadů v Chersonu, prostřednictvím vyslance nabídli omluvu kaganovi a přivedli mu Eliáše a Bardanese. A když se tito muži přeplavili do Chersonu, tak obyvatelé Chersonu s nimi odmítli jednat. Nazítří pak lidé z města pozvali tyto vůdce na jednání, ale měli přijít pouze samotní. Pak za nimi zavřeli brány a usmrtili logotheta genikonu a prefekta mečem, a pokud jde o Toudounose a Zoilose a uvedeného turmarchu spolu se 300 vojáky, tak ty předali Chazarům a poslali je kaganovi. Když však Toudounos zemřel po cestě, tak Chazaři na jeho počest zabili turmarchu i s jeho 300 vojáky. A pak lidé z Chersonu a ostatních pevností prokleli Justiniána a císařem provolali Philippika Bardanese, jenž tam byl v exilu.
Když se to Justinián dozvěděl, ještě více se rozzuřil: zabil děti Eliáše přímo na matčině klínu a donutil ji vdát se za jejího vlastního kuchaře, který byl Ind. Poté vystrojil další flotilu a poslal s ní patricia Maura zvaného Bessos vybaveného beranidly a všemi druhy válečných strojů s pokynem zničit jimi nejenom hradby Chersonu, ale rovnou celé město, a nenechat ani jediného živého; mimoto jej měl o všech svých činech pravidelně informovat. A tak se ten muž přeplavil přes moře a beranidlem smetl věž zvanou Kentenaresios, stejně jako sousední věž zvanou Divoký kanec. Ale když se objevili Chazaři, byl uzavřen mír. Bardanes uprchl a uchýli se ke kaganovi. Kvůli své nečinnosti se flotila neodvážila vrátit k císaři, a tak i oni prokleli císaře a císařem prohlásili Bardanese. Rovněž požádali kagana, aby jim Philippika vydal. Kagan ale požadoval ujištění, že jej nezradí, a sliboval každému muži jeden solidus. S tím okamžitě souhlasili a přijali Philippika jako svého císaře. Když flotila měla zpoždění a zprávy nepřicházely, Justinián pátral po příčině. Vzal s sebou kontingent thematu Opsikion a část Thrakesiánů a postoupil až do Sinope, aby prozkoumal situaci v Chersonu. A zatímco sbíral zprávy o oblasti za mořem, uviděl tu flotilu unášenou větrem směrem na Město. Zařval jako lev a hnal se k němu rovněž. Ale Philippikos jej předhonil a jako první obsadil Město. Justinián přišel do Damatrysu [Samandra] a utábořil v něm své muže. Philippikos poslal svoje straníky patricia Maura a spatharia Jana přezdívaného Strouthos proti Tiberiovi, Eliáše s ozbrojeným oddílem proti Justiniánovi do Damatrysu a ještě dalšího muže proti Barasbakouriosovi, který se dal na útěk.
Mauros šel s výše uvedeným Strouthosem do Blacheren, kde našli Tiberia jednou rukou pevně se držícího malého sloupku u oltářního stolu v chrámu Panny Marie a druhou rukou dřevěného kříže s amulety kolem krku. Jeho babička Anastasia sedící u kněžiště pak padla k nohám Maurovým a prosila jej, aby nezabíjel jejího vnuka, protože od té doby neudělal žádný nevhodný skutek. A dokonce i když se držela nohou tohoto muže a prosila jej se slzami v očích, nezabránila Strouthosovi, aby vstoupil do kněžiště a zmocnil se ho násilím. Vzal mu dřevěný kříž a položil jej na oltář, zatímco jeho amulety si pověsil na svůj vlastní krk. Odvedli chlapce k postraní brance nad čtvrtí Kallinikos, vysvlékli jej, položili na práh, podřezali mu hrdlo jako ovci a nařídili ho pohřbít v chrámu svatého Kosmy a Damiána, který se nazývá Paulinův. Barasbakourios, jenž byl Prvním Patriciem a komitou Opsikionu, byl rovněž zatčen a zabit.
A pokud jde o Eliáše, tak ten jel s vojáky do Damatrysu a vyjednával s armádou, která tam byla. A když dal slib beztrestnosti lidem, kteří byli s Justiniánem, tak ti se rozešli a opustili Justiniána, zanechali jej osamoceného a připojili se ke straně Philippikově. Pak uvedený spatharios Eliáš celý zachvácen zuřivostí se za ním přihnal, chytil ho pod krkem, uřízl mu dýkou hlavu, svlékl mu pás, vše svěřil do rukou spatharia Romana a poslal to Philippikovi. [Císař zemřel 4. 10. nebo 24. 10. roku 711.] Phillipikus to odeslav péči toho samého Romana do zemí na Západě až do Říma.
Ještě předtím než se stal císařem, žil v klášteře Kallistratos jasnovidec a kacířský mnich. A když jednou tam Philippikos zašel, tak mu řekl: „Jste předurčen k vládě nad Impériem“. A když poustevník viděl, že mu to dělá starosti, tak pokračoval: „Pokud vám Bůh přikazuje, tak proč se mu vzpíráte? Říkán vám, že ustanovení Šestého koncilu jsou mylná. Takže pokud se stanete císařem, odvrhněte je a vaše vláda bude pevná a dlouhá.“ A Philippikos mu pod přásahiu slíbil, že tak učiní. A když Leontios nahradil Justiniána, tak Philippikos zašel až nahoru k poustevníkovi, a ten mu řekl: „Nespěchejte, váš čas ještě přijde“. A když se stal císařem Apsimaros, tak Philippikos tam znovu za ním zašel a znovu uslyšel: „Nespěchejte, ta věc na vás již čeká“. Philippikos se se svým tajemstvím svěřil jistému svému příteli, jenž to však oznámil Apsimarovi. Ten ho nechal zbičovat, tonzurovat a okovech poslat do exilu na Kephalonii. A když se Justinián stal podruhé císařem, povolal jej zpět. A když se Philippikos stal císařem, svolal falešný koncil biskupů podle příkazu falešného mnicha a poustevníka a zrušil svatý Šestý ekumenický koncil. Toho samého roku byl tento pošetilý muž oslepen.
Žil bezstarostným životem v paláci a měl hojnost peněz a skvostných věcí, které za mnoho let shromáždili jeho předchůdci konfiskacemi a pod různými jinými záminkami, zvláště pak svrchu uvedeným Justiniánem, a vše nazdařbůh bez užitku promrhal. A zatímco podle projevu se jevil výmluvným a moudrým, tak svými činy prokazoval, že je ve všech ohledech úplně neschopným hlupákem. Byl to kacíř a cizoložník, z církve vyhnal patriarchu Kýra a na jeho místo jmenoval svého komplice a spolukacíře Jana.
Bulharsko
• Další válka s Římany (711 – 713)
Chán Tervel považoval sesazení a smrt císaře Justiniána za dostatečný důvod k válce. Zpustošil tedy Thrákii a pronikl až za Dlouhé hradby. Roku 712 pak dvakrát porazil a zahnal na útěk římskou armádu. Později se dostal až ke Konstantinopoli, vyloupil její předměstí a s kořistí a zajatci se vrátil domů.
Arabský chalífát
• Arabové překročili řeku Indus – islamizace dnešního Pákistánu začala.
Itálie
• Další povstání v ravennském exarrchátu
Už roku 710 nebo snad až po po zprávě o pádu císaře Justiniána povstala i Ravenna a do čela vzbouřenců se postavil odvážný „capitano del popolo“ Jiří, syn popraveného Johannitia. Městské milice byly rozděleny do dvanácti praporů, které budou existovat ještě v 9. století (Bandus I., Bandus II., Nový prapor, Neporazitelní, Konstantinopolští, Pevní, Veselí, Milánští, Veronský oddíl, Oddíl z čtvrti Classis, Arcibiskupský oddíl a Knechti církve). K povstání se připojil prakticky celý ravennský exarchát, čímž vznikl základ budoucí republiky, první, o němž máme zprávy. Konfederaci tvořila tato města: Sarxena (Sarsina), Cervia, Cesena, Forum Pompilii (Forlimpopoli), Forum Livii (Forli), Faventa (Faenza), Forum Cornelii (Imola) a Bononia (Bologna). Bohužel o bojích s Řeky nemáme zprávy, víme jen, že povstání bylo potlačeno tři měsíce po návratu papeže Konstantina z Konstantinopole do Říma.
Franská říše
• Pipinovy válečné aktivity
Vládce franské říše Pipin II. Střední zahájil své třetí tažení proti Alamanům a neúspěšné boje vedl ještě příští rok. Obdobný útok na bývalé franské vazaly Bavory a Sasy už vůbec nepřicházel v úvahu.
• Akvitánci se derou na sever
Roku 711/712 rozšířil akvitánský vévoda Eudo své panství na úkor franské říše tím, že obsadil některá města na severu Akvitánie. Patricius Pipin zasáhl a zaútočil směrem na Bourghes. Nevíme, jestli se mu nepřítele podařilo vytlačit.
• Změna na franském trůnu
V únoru/před 2. 3. zemřel franský král Childebert III. a na uvolněný merovejský trůn nastoupil jeho velmi mladý syn Dagobert III., pouhá loutka v Pipinových rukou. Tělo zemřelého nebylo uloženo v klasické královské nekropoli v pařížském Saint Denis, ale v chrámu sv. Štěpána ve falci Choizy–au–Bac nedaleko Compiegne.
• Změna na franském trůnu
V té době zemřel slavný král Childebert, zbožný muž blahé paměti. Nevíme nic o jeho skutcích, protože historie se o nich nezmiňuje. Zemřel v roce 714 [711] od Vtělení v sedmnáctém roce své vlády a byl pohřben v klášteře v Cauci v chrámu sv. Štěpána. Králem byl korunován jeho syn Dagobert. Byl nazývám Dagobertem Druhým [Dagobert III.] po tom Prvním, která založil opatství sv. Denise (Diviše) a byl čtvrtým svého rodu. Dagobert První měl syna Chlodvíka, Chlodvík pak zplodil Theoderica, Theoderic zplodil Childeberta a Childebert zplodil Dagoberta Druhého. Ačkoliv tedy byli ještě jiní králové mezi nimi, byli oba Dagobertové v přímé rodové linii
• Majordomus Grimoald se žení
Roku 711/712 se franský majordomus Grimoald II., Pipinův mladší syn, oženil s druhou dcerou fríského vévody Radboda Theutsindou. Protože nevěsta byla ještě pohanka, musela se nechat ještě před svatbou pokřtít. Manželství zůstalo bezdětné.