Oděv zavražděného conquistadora z roku 1560
Patrně všichni známe příběhy slavných conquistadorů, jako byl Cortés a Pizarro, dlouho jsme ale nevěděli, jak žili a do čeho se oblékali obyčejní vojáci. Během jedné z archeologických výprav začátkem 30. let, byly v severním Peru objeveny zachovalé kusy oděvu vojáka - konkrétně se jedná o doublet a kalhoty. K nálezu došlo na hrobových polích v údolí řeky Rio Chicama, leč nebyly nalezeny pod zemí, ale jen tak pohozené na pláni, navíc bez kosterních pozůstatků nositele. Patrně tedy byly zahozeny vykradači hrobů. Podle krvavých skvrn byl voják brutálně zavražděn nebo padl v boji. Velice zajímavý je i fakt, že byť je střih jasně evropský, materiál je lokální výroby a pochází z Peru. Všité záplaty a silné opotřebení materiálu rovněž ukazují, že oblečení bylo nošeno dlouho. Bavorské armádní muzeum nález získalo v roce 1932 a teprve v roce 2017 byly znovu zkontrolován, zakonzervován a připraven pro první veřejné vystavení.
Kokainem rozjetí divočáci pomohli policii v boji s organizovaným zločinem
Itálii trápí přemnožená stáda divočáků. Farmáři, kterým divoká zvířata způsobují největší škody, dokonce vyrazili demonstrovat do Říma a snažili se přimět vládu, aby začala situaci řešit. Divočáci ale netrápí jen zemědělce, vážné škody způsobují i motoristům a nově i drogovým dealerům. Italská policie se začala intenzivně zajímat o skupinou Albánců po loňské vraždě jednadvacetiletého muže. Policisté byli přesvědčeni, že vražda měla souvislost s drogovým podsvětím a v září 2018 proto začala skupinu odposlouchávat. Odposlechy nakonec potvrdily původní podezření policistů – skupina do Toskánska skutečně pašovala kokain ze sousední Perugie, přičemž hlavním distribučním centrem se stal noční klub v Arezzu, patřící jednomu z podezřelých. Jinak v podstatě všední zločin měl ale zajímavé pozadí – skupina používala pro pašování drog tajnou skrýš ukrytou v lesích nedaleko třináctitisícového Montepulciana. Lesní úkryt ale navštívili nezvaní hosté – nikoliv však policisté z protidrogového, jak by se dalo očekávat, nýbrž stádo divočáků. Zvědavá zvířata, k nelibosti členů gangu, rozryla a rozsypala po lese kokain v hodnotě okolo půl milionu korun. Nářek naštvaných pašeráků nad zničeným kontrabandem zachytili v rámci odposlechů policisté, a poté už vzaly věci rychlý spád. Na základě shromážděných důkazů byli všichni čtyři muži zadrženi a dva z nich posláni do vazby. Celkově divočáci vyšňupali a sežrali kokainu v hodnotě zhruba půl milionu Kč. Každý měsíc zde tři Albánci a jeden Ital odnášeli zhruba 2 kilogramy drogy v kvalitě 85% v přepočtu zhruba 2 500 Kč za gram.
Historie motocyklové přilby
Myšlenka na ochranu jezdcovy hlavy v podobě pevné přilby se zrodila na jaře 1914 na okruhu v Brooklands u Londýna. Za vším stál Eric Gardner, tamní okruhový lékař, který byl velmi znepokojen vysokým počtem nehod. Mezi nejtěžší a obvykle fatální zranění přitom patřily úrazy hlavy, se kterými se setkával na okruhu nejméně dvakrát měsíčně. I poměrně banální a nevinně vypadající pády tak často končily smrtí jezdce. Přišel tedy se základním konceptem konstrukce ochranné přilby, která musela být dostatečně tuhá aby utlumila náraz, přitom také lehká a hladká. Problém ale byl s materiálem, kdy ty standardní (jako dřevo, ocel, guma a kůže) se nehodily. Požádal tedy o pomoc jistého pana Mosse, obchodníka s látkami a majitele krejčovského salonu na londýnském předměstí, jenž byl ochoten vyrobit přilbu z vrstveného stlačeného plátna mořeného šelakem. Nejprve byl britským motocyklovým svazem (ACU) odmítnut, ale svůj vynález dál propagoval a nakonec slavil úspěch. Do poloviny května 1914 měl Gardner dodat přilby pro populární závod Tourist Trophy na ostrově Man. Nutno podotknout, že museli zhotovit přilbu pro každého přihlášeného závodníka, a celkem jich bylo 94 (!) Přes další komplikace (ze strany pověrčivých jezdců) se tak v úterý 19. května předvedly přilby v úžasném světle a nikdo ze závodníků nezemřel na úraz hlavy. Po závodě Eric Gardner obdržel dopis od traťového lékaře, v němž mu kolega děkoval za jeho přilby, díky kterým se prý letos nesetkal ani s jedním otřesem mozku – obvykle nejčastějším nikoliv smrtelným úrazem na závodech. Pár měsíců po závodě propukla První světová válka a pokrok ve světě motorismu se tak zastavil. Další kapitola příběhu motocyklových přileb se tak začala psát až na začátku bouřlivých dvacátých let. Přilby se staly povinnými pro všechny závodníky. Nadále však šlo o záležitost závodníků a do běžného provozu se dostávaly jen velmi pozvolna. Ve dvacátých a třicátých letech ještě prakticky neexistovala specializovaná soustředěná výroba přileb. Výjimkou potvrzující pravidlo je však slavná belgická značka přileb Lazer, nejstarší firma svého druhu na světě. Jak přibývalo dopravních prostředků na silnicích, zpřísňovaly se dopravní předpisy. Týkalo se to nejen automobilů, ale i motocyklů. V roce 1964 byla v Československu zavedena povinnost nosit ochranné helmy. Motorkáři jezdící na menších motorkách (do 200 ccm), mohli i nadále jezdit bez helmy. A to až do roku 1991. Povinnost používat helmu pro motorky s objemem válců nad 50 ccm vstoupila v platnost 1. června 1991, tedy až o 27 let poté.
Petrolejová lampa k pohonu rádia
Termoelektrický generátor (termočlánek) je zařízení, jehož úkolem je přeměnit tepelnou energii na elektřinu. Přičemž využívá principu termoelektrického jevu, známého též jako Peltier-Seebeckův jev, který je přímou přeměnou rozdílu teplot na elektrické napětí a naopak. Tento jev byl poprvé náhodně objeven v roce 1821 německým fyzikem Thomasem Johannem Seebeckem (1770-1831), který zjistil, že existuje elektrické napětí mezi dvěma konci kovové tyčky, pokud mezi těmito konci existuje teplotní gradient. Termočlánek se skládá ze dvou kovů zapojených do série se dvěma spoji (kov A – spoj AB – kov B – spoj BA – kov A). Mají-li spoje navzájem různou teplotu, vzniká na každém ze spojů odlišný elektrický potenciál, který je zdrojem proudu. Může být používán jako spolehlivý zdroj elektrického proudu, ale jeho výkon a energetická účinnost jsou malé (cca 2-3%). Koncept oprášili počátkem 30. let 20. století v Sovětském svazu a v roce 1940 bylo sestrojeno funkční zařízení. Další rozvoj přišel po válce, kdy se od roku 1953 vyráběly termogenerátory TGK-3 v několika továrnách po celém SSSR. Jeho výkon činil 3 W a byl určen k napájení venkovských bateriových radiopřijímačů jako byl "Rodina-47", "Rodina-52", "Iskra", "Tallinn B-2", "Tula" a další. Současně s provozem rozhlasu byla místnost vytápěna a pomocí lampy "Blesk" i osvětlena, což bylo důležité večer, když se dělníci vraceli z práce a chtěli si poslechnout zprávy o "úspěších" v budování socialismu.
