Kniha "Boj o pohraničí" od Emila Hrušky
recenze
27.08.2014 10:57
Paradox či ironie osudu? Je pravdou, že život někdy přináší situace, které by snad člověk ani nevymyslel. Přesně takovou uchystal admirálovi Wilhelmu Canarisovi, kdysi mocnému šéfovi nacistické vojenské tajné služby – abwehru. Dne 9. dubna 1945 byl totiž popraven oběšením v koncentračním táboře Flossenbürg.
Na tom by snad nebylo nic zvláštního, kdyby nešlo o člověka, jenž se významně podílel na rozbití Československa v roce 1938. Země, v níž 5. března 1939 vznikl vůbec první koncentrační tábor na čs. území - v Ostrově u Karlových Varů. Šlo o pobočku nechvalně známého Flossenbürgu, v němž zahynulo na 30 tisíc vězňů.
Canarisův abwehr, přesněji jeho II. oddělení (od 1. června 1938 neslo oficiální označení „sabotáže a rozkládání“), se zaměřilo především na Československo, jako na nejbližší cíl útoku nacistického Německa. Silná německá menšina v ČSR, jejíž příslušníci se v drtivé většině hlásili k nacismu, byla ideálním polem získávání nových lidí pro všechny říšskoněmecké složky, provádějící tajné akce proti Československu.
Podle mezinárodního práva bylo Československo ve válečném stavu s nacistickým Německem již od 17. září 1938. Tedy jako první stát na světě! Jak Emil Hruška, autor publikace Boj o pohraničí, s podtitulkem Sudetoněmecký freikorps v roce 1938 vysvětluje, důvodem byla agrese, „jíž se Německo… dopustilo právě ve dnech, kdy se bojovalo o české pohraničí. Tehdy byly stovky mrtvých a raněných i tisíce ztýraných Čechů a demokratických Němců, ale i Slováků, kteří se nacismu postavili se zbraní v ruce“.
Některé čtenáře možná překvapí zjištění, že kromě tzv. Sudetoněmeckého freikorpsu, protičeskoslovenské teroristické organizace, která vznikla v září 1938, před mnichovským diktátem na čs. území operovaly také pravidelné jednotky SS.
V souvislosti s agresí vůči tehdejšímu Československu je třeba zmínit, že samotná její příprava byla ve srovnání s postupem proti Rakousku a Polsku výjimečná. Jednak promyšleným mechanismem kombinace válečné politiky, psychologického vedení války a praktické diverze – tedy špionáže, teroristických akcí a sabotáží – jednak využitím nacistického „trojského koně“, v daném případě sudetoněmeckého henleinovského hnutí, resp. Sudetoněmecké strany.
Autor zdůrazňuje, že „poprvé v historii vojenství a válek byla v rámci Plánu Grün (počítal s rozbitím Československa vojenským zákrokem k 1. říjnu 1938) připojena k vojenským pasážím i část o psychologickém vedení války“. Předpokládalo to, že vláda i obyvatelstvo Československa budou zastrašeni, síla a vůle k odporu zcela potlačeny a navíc, že německá národnostní menšina republiku co nejvíc oslabí a rozloží zevnitř.
Tento cíl rovněž sledoval henleinovský tisk a propagandistický aparát SdP, de facto řízený z Německa. Nesmírný vliv na německé obyvatelstvo pohraničí měla i šeptanda (Flüsterpropaganda). Tento druh psychologické podvratné činnosti se opíral o anonymitu, tj. nebylo možné určit původce zpráv a hodnověrně si je ověřit. Štvavá propaganda byl dovedně provázána s různými incidenty včetně násilných činů henleinovců.
Poutavá kniha popisuje organizační, personální a materiální aspekty freikorpsu, mapuje jeho nejdůležitější operace a přibližuje nejdůležitější s nimi spojené aktéry. Zvláštní část je věnována jeho aktivitám na Ašsku, které bylo již 21. září 1938 obsazeno nacisty za přímé účasti pravidelných vojenských jednotek z říše.
V závěrečné zprávě, vypracované podplukovníkem Köchlingem z freikorpsu, který opustil 4. října 1938, se mj. píše, že jeho příslušníci do 1. října uvedeného roku usmrtili 110 lidí, 50 zranili a 2029 odvlekli do Německa. Do uvedeného dne provedl 164 „zdařených“ a 75 neúspěšných akcí, při nichž padlo 52 jeho členů, 65 bylo zraněno a 19 se stalo nezvěstnými.
Závěrem několik pro někoho možná překvapivých faktů. Dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. retribuční dekret) zvýšil sankce pro pachatele jak zločinů podle zákona na ochranu republiky, tak trestných činů podle trestního zákona, spáchaných v době zvýšeného ohrožení republiky (tj. od 21. května 1938 do 31. prosince 1946). Dekret rovněž zakládal trestnost členství v různých nacistických organizacích, propagace a podpory fašistického nebo nacistického hnutí a činovnictví v Sudetoněmecké straně.
„Poválečné zbavení občanství většiny sudetských Němců a jejich odsun z republiky tak vlastně desetitisíce z nich zachránily před přísným potrestáním, které tito lidé zasluhovali,“ podtrhuje autor a dodává, že „nacisté, vědomi si toho, že příslušníci německé menšiny se ve značném rozsahu dopouštěli trestné činnosti proti Československu a jeho občanům, tuto trestnou činnost prohlásili nejen za beztrestnou, ale dokonce za ‚zákonnou‘.“
Z Hruškovy publikace jednoznačně plyne, že obránci Československa z roku 1938 se stali prvními hrdiny druhé světové války.
(Vydalo nakladatelství Epocha, Kaprova 12, 110 00 Praha 1, tel.: 224 810 353,
epocha@epocha.cz,
http://www.epocha.cz)
Jana Vrzalová