PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 31.
Mapa japonských anexí v Asii



od roku 1875 do roku 1939, mapa volně přístupná na několika webech.
Japonské námořní zbrojení v 30. letech 20. století.
V zemi "Vycházejícího slunce" bylo pro třicátá léta dvacátého století příznačné že i námořnictvo nechtělo zůstat pozadu za agresivní armádou , která již bojovala v Číně. I japonské císařské námořnictvo mělo stoupence "Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha (seveřanů) a "jižanů" tzv. Skupiny kontroly - tóseiha. V námořnictvu se však jižané i seveřané shodli na jednom principu - Musí být vybudované silné válečné i obchodní loďstvo, které bude podmínkou i zárukou pro provádění "aktivní" - čti "expanzivní, útočné zahraniční politiky"! Kdo dobře vše četl, tak ví, že japonští admirálové byli nespokojeni se stavem - "vlastně již od podpisu Námořní smlouvy pěti velmocí na Washingtonské konferenci roku 1922." Vadil jim poměr tonáže tehdy přiřčený Japonsku (všeobecně je známo, že byl určen poměr VB:USA:Japonsko - 5:5:3), který považovali - diplomaticky řečeno - za politováníhodný...! Stejně, nebo podobně pak admirálové země vycházejícího slunce reagovali na podpis Londýnské námořní smlouvy z roku 1930, ačkoli se po ní pozice Japonského válečného námořnictva velice zlepšila (10:10:7).
"Krach ženevské odzbrojovací konference v roce 1932 byl předznamenáním dalších podobných neúspěchů" - říká pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 87 a dalších, zde viz Použité podklady a u Edwin P. Hoyt ve své knize Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt. originál knihy vyšel v roce 1986, na str. 67 až 108, s mým dalším komentářem následné dění pak cituji od A. S.:

"Otázka omezení námořního zbrojení přišla znovu na pořad mezinárodního jednání v roce 1934. Případné pozitivní výsledky byly vlastně předem ohroženy. Itálie a Francie se již dříve rozhodly sledovat výhradně vlastní cíle, opustily klub námořních velmocí, aby se nemusely podřídit případným dohodám o omezení zbrojení."
Zde pak bylo zřejmé, že podobně budou pokračovat Japonci (jako Itálie a Francie), kde začali mít slovo militantní admirálové. Zasvěcení pozorovatelé se shodovali na tom, "že Japonsko odmítne jakákoli omezení, nebude-li celkové uspořádání vyhovovat jejich představám."
Úloha civilistů v japonské delegaci byla skutečně podřadná a nedůstojná. Hlavním úkolem diplomatů totiž bylo se opatrně pokusit vyvolat dojem, "že nelze pouze Japonsko činit odpovědným za neúspěch námořní konference a vypovězení smluv."
Předběžná jednání k námořní konferenci začala v Londýně již v červnu roku 1934, ale zatím jen za přítomnosti Velké Británie a USA, když japonská delegace se připojila až v říjnu téhož roku.Japonskou delegaci, jako její šéf vedl Isoroku Jamamoto (zde viz foto



Isoroku Jamamota.).
"Nominace padesátiletého viceadmirála je v mnohém charakteristická a symbolická. Kdo jiný by měl být na scéně v okamžiku, kdy se Japonsko veřejně zřekne ideje omezení námořního zbrojení?"
I chování viceadmirála Jamamota tehdy bylo zvláštní a úměrné k zvláštnosti okamžiků, které tehdy nastaly:
"11. září 1934 císař Hirohito definitivně schválil pokyny pro Jamamota. Týden poté se viceadmirál vydal na plavbu Pacifikem do Spojených států. Na palubě byla řada novinářů, kteří se snažili získat od viceadmirála popřípadě od jeho pobočníků informace o japonských stanoviscích před konferencí. Jamamoto podle svědků téměř po celou plavbu setrval v kajutě a hrál poker. Nakonec budoucí ´architekt´ útoku na Pearl Harbour žurnalistům vyhověl a japonsky prohlásil: ´Nikdy jsem nepovažoval Spojené státy za potenciálního nepřítele a japonské plány nikdy nezahrnovaly možnost americko-japonské války.´ "
Ačkoliv bylo všeobecně známo, že Jamamoto studoval "anglicky", kdysi na Harvardu, odmítl se blíže vyjádřit, v dalších odpovědích, s poukazem na skutečnost, že nemůže mluvit a odpovídat anglicky...!
Zcela jinak se zachoval, když připlul na palubě Berengarie do Southamptonu, zde okamžitě poskytl britským novinářům námět pro úvodníky jejich listů, když čistou a bezvadnou angličtinou prohlásil: "Japonsko se dále nemůže podřizovat poměrnému systému. Pro mou vládu neexistuje v tomto bodě žádná možnost kompromisu."
Jednalo se o předem připravený scénář. Totiž ve stejný den, 16. října 1934, Hirohito osobně schválil text telegramu pro viceadmirála Jamamota, ve kterém admirálu dal pokyn přerušit diskusi a oznámit vypovězení Washingtonské smlouvy "v nejbližším vhodném okamžiku jednání."
Celá věc velice spěchala - text dokumentu stanovil, že v případě úmyslu vypovědět smlouvu, je třeba tak učinit do konce roku 1934 a tak "tři dny před vypršením lhůty, 29. prosince 1934, Japonsko formálně vypovědělo Námořní smlouvu pěti velmocí." Ostrovní říše, země vycházejícího slunce, ztratilo veškerou chuť se "podřídit mezinárodním dohodám o limitovaném zbrojení. Do Pearl Harbouru zbývalo necelých sedm let..."
Jak dále napsal pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 88 a dalších, i s mým dalším komentářem a pokračováním z jiných zdrojů viz Použité podklady: "Japonská účast na vlastní Londýnské námořní konferenci "v prosinci 1935 a v lednu 1936 je vlastně bezbarvým epilogem, který nesliboval žádnou naději. Od prvního plenárního zasedání 9. prosince 1935 panovala atmosféra nedůvěry a podezřívání.
Vedoucí americké delegace Norman Davis oponoval myšlence parity loďstev. Tvrdil, že takto by Japonci například získali naprostou převahu ve vodách u břehů Aljašky i Filipín. Japonský delegát Ósami Nagano odrážel tyto námitky tvrzením, že bez rovnosti v námořním zbrojení bude mít Japonsko nejen obtíže s případnou obranou vzdálených držav, ale i mateřských ostrovů."
Japonci ve všech jednáních zaujali zcela jednoznačný a nesmlouvavý postoj, který nepřipouštěl jakékoli kompromisy. " Odmítali veškeré návrhy, jež by v nějaké formě vedly k pokračování nerovnosti.
Cesta k dohodě byla uzavřena a 15. ledna 1936 japonská delegace opustila námořní konferenci. Delegáti západních zemí sice dále pokračovali v jednáních, ale rozhodně nebylo možno předpokládat, že by Japonci podepsali dokument vypracovaný bez jejich účasti. Koncem roku 1936 vypršela Washingtonská a Londýnská námořní smlouva. Japonské odmítnutí účastnit se jednání o nové smlouvě o omezení námořního zbrojení bylo vážnou ranou naději na uchování míru."

Souboje na vnitřní scéně Japonska pokračovaly.
Ve stejné době roku 1934 na domácí japonské politické scéně se císař a dvorské kruhy, které zastupovaly stoupenci Skupiny kontroly - tóseiha, "jižané" snažily stále dohlížet na agresivnější část, stoupence "Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha - na seveřany. Bylo již řečeno, že generál Araki (nejuznávanější člen seveřanů, bližší charakteristika viz Č 28.) opustil ministerstvo války a císař Hirohito musel hledat nového, uznávaného "vůdce armády"! Při hledání padla volba na generálporučíka hraběte Hisačiho Teraučiho, což byl syn proslulého generála a politika z období císařů Meidžiho a Taišoa (císař Meidži vládl 1867 - 1812 a císař Taišoa vládl od 1912 do 1926 a po něm přišel Hirohito).
"Hrabě Terauči - to bylo rozhodující - patřil k přesvědčeným stoupencům Skupiny kontroly - tóseiha, ´jižanům´ Za války bude velitelem v celé jihovýchodní Asii." Zatím byl vyslán na Tchaj-wan řídit přípravy budoucího útoku na jih. "Hlavní problém armády spočívá v tom," prohlásil hrabě, generálporučík Terauči - , že nemá co dělat."
Avšak samotný generálporučík Terauči si na nedostatek činnosti nemohl stěžovat. Když se dostal na Tchaj-wan, tak tam "okamžitě založil zpravodajskou organizaci, která soustřeďovala a vyhodnocoval obrovské množství informací od japonských obchodníků a emigrantů na Javě, Luzonu, v Malajsku a dalších oblastech."
Zpravodajská organizace generálporučíka Teraučiho - "Společnost jižního hnutí" - takový byl název této organizace - získala mnoho zpráv základního významu, které pak v pozdějších letech velice pomohly při útoku v Malajsku, na Filipínách a v Nizozemské Východní Indii.
Ovšem ne vždy slavila Skupina kontroly - tóseiha, ´jižané´ - jen úspěchy. "Například pravidelné velké podzimní manévry armády nepřinesly výsledek právě pro jižany. Dne 10. listopadu (1934) se podle tradiční zvyklosti na manévry dostavil císař, prokázal čest gardové divizi tím, že tábořil v poli s jejím velitelem, svým strýcem princem Asakou. Tentokrát ´seveřané´ uspěli přímo na ´bojišti´. Tzv. západní armáda, veleli jí Araki a Obata, ´zničila´tzv. armádu východní, jíž velel generál Nobujuki Abe. Hirohito měl vidět na vlastní oči přímo na bojišti, kam ho aristokratičtí generálové (jižané) Abeho typu mohou dovézt. Současně chtěl Araki a jeho lidé opět zdůraznit, že přípravy na války proti SSSR nesmí být přerušeny. Obratem se dostavila odezva mezi mladými důstojníky. Několik z nich hned následujícího dne po Abeho fiasku, 15. listopadu, vtrhlo do rezidence ministra války generála Hajašiho a vyhrožovalo vojenským převratem, nezmění-li se směr národní politiky."
Všechno nahromaděné napětí pak vyvrcholilo, jak bylo v té době zvykem, dalším spiknutím. Příprava spiknutí byla odhalena 20. listopadu 1934, což bylo krátce poté, co se císař Hirohito vrátil z již popsaných manévrů. Informace o přípravách spiknutí prozradil Tomioto Jamašita
(zde viz foto



Tomioto Jamašity, foto je volně přístupné na několika webech), který již od srpna 1934 budoval síť svých špiclů v řadách přívrženců Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, seveřanů. Generál Jamašita je ten samý generál, který pak v roce 1942 provedl velice úspěšné tažení v Malajsku a dobyl "singapurskou pevnost".
"K nejdůležitějším generálovým agentům tehdy patřil jednatřicetiletý kapitán Masanobu Cudži, puritán a pozdější šéf Jamašitova štábu za války v Malajsku." Kapitán Cudži tehdy působil jako instruktor na vojenské akademii, kde mnozí důstojníci - učitelé - byli právě stoupenci Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha (seveřané).
Tehdy, jako několikrát předtím, šlo ve spiknutí o intriku a podvod, který zosnovali právě kapitán Cudži a kapitán tajné policie Makoto Cukamoto. "Vypracovali fingovaný plán spiknutí, které mělo vést k puči a k obsazení Tokia."
Celý plán spiknutí takřka doslova "podstrčili naivním kadetům" a poté o něm informovali náměstka ministra války generálporučíka Toronosukeho Hašimota.
"Důsledky pro domnělé aktéry nebyli nikterak tragické. Tři kadeti byli potrestáni třemi měsíci domácího vězení. Podstatnějším výsledkem bylo určité oslabení pozic 'seveřanů', což ovšem zdaleka nezastavilo jejich tlak.
Již v únoru 1935 dochází k dalšímu oživení aktivity. Tehdy mladí důstojníci založili tzv. 'Skupinu národního principu'. Její program, publikovaný 5. února 1935, byl dosti zmatený. Pouze základní myšlenka je zřejmá. Tou je požadavek posílení zbrojení a válečných příprav Japonska."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 32.

Po publikaci posledního pokusu o spiknutí z 5. února 1935, bylo však nejzávažnější, že vznikla štvavá kampaň, kterou rozvinuli nacionalističtí extrémisté a stoupenci Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, seveřané v roce 1935. Obětí štvavé kampaně nacionalistů se stal liberální právník, odborník v oblasti ústavního práva Tacukiči Minobe, což byl profesor císařské univerzity v Tokiu.
"Záminkou k útoku byla Minobeho teorie, která vznikla v době před 1. světovou válkou. Její podstatou byl závěr, že subjektem suverenity je stát a císař je pouze orgánem tohoto státu. Celá záležitost začala 19. února 1935, když baron Takeo Kikuči na zasedání Horní sněmovny obvinil bývalého ministra císařského domu a tehdejšího předsedu tajné rady Ikkiho, že 'v mládí zastával myšlenky směřující proti ústavě' a byl stoupencem Minobeho svatokrádežné teorie, že 'císař je pouhým nástrojem státu'."
Arakiho přítel baron Kikuči fungoval jako aktér útoku stoupenců Skupiny císařské cesty - tzv. kódóha, seveřanů již podruhé. Byl to on, kdo již v roce 1933 obvinil profesory na univerzitě v Kjótu, blízké knížeti Konoemu, z propagování levicových myšlenek. Profesor Minobe byl osobností mezinárodního věhlasu, patřil k předním uznávaným vědcům v zemi, zastával funkci děkana právnické fakulty Císařské univerzity v Tokiu, dokonce učil samotného císaře a členy jeho rodiny. Dvaašedesátiletý učenec nepopudil stoupence Skupiny císařské cesty - tzv. kódóha, seveřany jen svou svatokrádežnou teorií. V rozporu s jejich záměry byl i jeho názor, že by se velení ozbrojených sil nemělo trvale vměšovat do politiky a hospodářství."
Profesor Minobe, se již týden po proklamačním útoku barona Kikučiho, ozval v Horní sněmovně, které byl členem. Na zasedání Horní sněmovny vysvětloval obecný základ teorie ústavního práva, kterou vypracovali přední vědci mnoha zemí tehdejšího světa. Celá tato kampaň vyvolala "rozmrzelost císaře Hirohita." Jak říkají historické zápisy císař by prý přivítal, kdyby byla z pozornosti veřejnosti odstraněna tato nepříjemná záležitost...!
Pochopitelně - bylo snadnější požadovat, aby lidé případně bojovali a umírali za císaře-boha než za nějaký "nástroj státu". A tohle bylo dilema celého sporu.
O jakýsi kompromis se tehdy pokusil ministr války generál Hajaši (zde viz foto



generála Senžuro Hajašiho, foto je volně přístupné na několika webech). Vystoupil v Horní sněmovně, kde se snažil vysvětlit, že "doktrína, která pojímá císaře jako orgán státu je vhodná pouze pro jednání s jinými národy", neboť "západní státy" nemohou pochopit pravou podstatu císaře "a tudíž dávají přednost jednání s celými národy reprezentovanými zástupci". Konoeho skupina (Skupina kontroly - tóseiha, "jižané") se snažila celý vzniklý problém odstranit z jednání v Horní sněmovně, ale pokus se nezdařil. Stal se spíše opak extrémistické skupiny se ještě více zaktivizovali "a v březnu 1935 zakládají předáci Společnosti černého draka ´Výbor pro vykořenění teorie orgánu´". Za poměrně krátkou dobu pak rozvíjejí s náboženskou sektou Omoto-kyo tzv. "Hnutí za změnu národní struktury".
Pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 91 a dalších, i s mým dalším komentářem a pokračováním z jiných zdrojů viz Použité podklady a v nich u Edwin P. Hoyt ve své knize Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt. originál knihy vyšel v roce 1986, na str. 67 až 108, následné dění pak cituji od A. S: cituji:

"Nelze říci, že by šlo o hnutí bez širšího významu. Na jeho petici, vyzývající císaře, aby veřejně vystoupil, převzal otevřeně veškerou odpovědnost a jmenoval kabinet výhradně z princů císařské krve, bylo 400 000 podpisů."
Zde se však ukazovalo, že o něco podobného tehdy císař Hirohito vůbec nestál. Byl zastánce názoru - Veřejně převzít veškerou odpovědnost - to by bylo opravdu netaktické. No a vše řečené potvrzoval fakt, že japonská policie zahájila akce proti Společnosti černého draka, i když do této doby byla její činnost tolerována a bylo proti nim postupováno relativně shovívavě...! Policie zatkla mnoho stoupenců Společnosti černého draka, z nichž 200 jich bylo předáno soudu a odsouzeno, tentokrát však nikoli osvobozeno, jak bylo doposud běžné a obvyklé!
"Olej na hladinu se pokusil nalít sekretář strážce pečeti markýz Kidó (zde viz foto



markýze Koichi Kidóa, foto je volně přístupné na několika webech), který naléhal na profesora Minobeho, aby se vzdal stolice na univerzitě a omluvil se za nedorozumění, která svou teorií způsobil. Zatímco předseda Tajné rady Ikki přišel s rezignací sám, slavný právník sice souhlasil, že stáhne své knihy z tisku, přeformuluje a vyjasní sporná místa, ale rezignovat odmítl."
Bylo 4. dubna 1935, když v císařském paláci proběhla konference, které se účastnilo 17 divizních velitelů o otázkách dalšího postupu v Číně. Na konferenci se generál Mazaki, coby generální inspektor vojenského výcviku (jeden ze tří nejpřednějších a nejvlivnějších vojáků japonského císařství oné doby) a předák stoupenců Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, seveřanů, pokusil rozvinout další diskuzi o otázce "orgánu". A právě tehdy, zřejmě, padlo rozhodnutí císaře Hirohita, že musí mnohem silněji eliminovat vliv "seveřanů" na společnost a armádu! Hirohito tehdy požádal generála Teraučiho, aby "pomohl ukáznit armádu". Generál Terauči nejprve zadaný úkol označil "za obtížný problém", ale nakonec vypracoval s ministrem války generálem Hajašim plán postupu v celé záležitosti!
Válečné námořnictvo, ústy šéfa generálního štábu prince Fušimiho, přislíbilo dne 18. dubna 1935 loajalitu a podporu zmíněnému plánu. "Když armáda útočí na teorii orgánu," prohlásil císař Hirohito svému pobočníkovi generálu Hondžóovi (a tím do jeho Deníku - má poznámka), "jedná proti mé vůli. Když tak činí, jedná, jako kdybych oním orgánem skutečně byl."
Nakonec profesor Minobe přece jenom podlehl tlaku extremistů, musel se vzdát nejen křesla v Horní sněmovně, ale i místa profesora na Císařské univerzitě. A právě tato kampaň tzv. "orgánu", byla především v mnoha aspektech vlastně jen předehrou rozhodujícího střetnutí mezi "seveřany" a "jižany" v japonských ozbrojených silách.

Tlak v Číně se stupňuje.
Opustíme na chvíli domácí politickou domácí scénu Japonska a podíváme se nyní zase do Číny, kde se ve stejné době zvyšoval tlak Kuantungské armády. Nejprve je nutno říci, že po podpisu příměří v Tchan-ku v květnu 1933 následovaly vlastně čtyři roky velice neklidného míru. Japonská Kuantungská armáda a všechny orgány její veřejné správy, upevňovaly všechny možné pozice na dobytých územích a současně postupně pronikaly do rozsáhlých oblastí severní Číny. Zájem Japonců se v oné době soustřeďoval především na provincie Čchachar a Che-pej (v roce 1928 kuomintangská vláda reorganizovala oblast Vnitřního Mongolska, které bylo rozděleno na provincie Džehol, Čchachar, Suej-jüan a Ning-sia. Peking /Pej-pching/ leží v provincii Che-pej - poznámka A. S.).
"Strategicky významný Kalgan a někdejší hlavní město Pej-pching byly považovány za cíle dalšího japonského postupu s tím, že celá oblast Vnitřního Mongolska a provincie Che-pej se staly součástmi sanitárního kordonu budovaného v sousedství Mongolska a Sovětského svazu. Potupné podmínky z Tchang-ku dávaly Japoncům možnost tohoto cíle dosáhnout."

Teprve po odchodu čínských ozbrojených sil za demarkační linii, která probíhala severně od Pej-pchingu, se Japonci stáhli na čáru Velká zeď- Šan-chaj-kuan. Ihned zde využili starých článků ustanovení tzv. "Boxerského protokolu" z roku 1901 a umístili své japonské posádky ve větších městech demilitarizované zóny. Tady pak současně Japonci pokračovali v praxi podněcování "autonomních" hnutí, s jejichž pomocí chtěli po chvíli - prakticky odtrhnout další území od Číny. Při této praxi jim měl pomoci především mongolský kníže Devan, který se měl stát "loutkou" v rukou Japonců. Kníže Devan za jejich podpory vyhlásil v roce 1936 v Čchacharu tzv. vojenskou vládu Mongolska."

Čínská vláda se velice snažila uplatňovat umírněnou politiku. Nechtěla aby Japonci získali jakoukoli záminku k okupaci důležitých strategických center na severu Číny. Čankajškův režim například povolil normální a pravidelné železniční a poštovní spojení s Mandžuskem, což se rovnalo uznání Mandžuska (Mandžukua) jako státu, de facto.
Současně vzrůstal ekonomický tlak Japonska, které hledělo se stále větší nevraživostí na hospodářskou aktivitu jiných, západních, států v Číně. Stanovisko Tokia charakterizovalo prohlášení, které vydal již 17. dubna 1934 šéf Výboru pro informace na ministerstvu zahraničí, kterým byl Eidži Amau:
"Jsme proti ... jakémukoli pokusu Číny využít vlivu jakékoli další země proti Japonsku. Jsme proti jakékoli akci Číny, která by vedla k využívání jedné mocnosti proti druhé. Jakékoli společné operace (zde má Amau na mysli především myšlenku finančního konsorcia pro poskytování půjček, které tehdy chtěli založit některé západoevropské státy - poznámka pochází od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc.), ať již jde o technickou, nebo finanční pomoc, budou mít v této situaci, po incidentech v Mandžusku a Šanghaji, politický význam", prohlašuje se v tomto dokumentu někdy označovaném jako "japonská Monreova doktrína" popřípadě "Amauova doktrína".
Popsaná "Deklarace" byla tehdy přece jenom asi příliš otevřená, protože japonský ministr zahraničí Hirota, o osm dní později, tedy 25. dubna, vysvětloval, že "Amau vydal prohlášení bez jeho vědomí a souhlasu ... a předložil světu ... zcela falešný obraz japonské politiky".

Jenomže v popisované době již nejen dopisovatelé , ale i diplomaté a obchodníci věděli o japonské politice své a nedělali si iluze. I některá neoficiální japonská prohlášení - nabízí se příklad Tanakova memoranda, které uveřejnil japonský tisk o expanzi Japonska na pevninu a ostrovy - vyjadřovala daleko výstižněji skutečné cíle japonské politiky než oficiální diplomacie.
Tokio již v té samé době ztratilo i v hospodářské politice jakékoli skrupule. Vážnou hrozbou pro ostatní státy se stal rozsáhlý, Japonci řízený podloudný obchod, který organizovali především z Číny.

"Základnou pro něj se stala demilitarizovaná zóna, vytvořená na základě podmínek příměří z Thang-ku. Nižší tržní ceny pašovaného zboží podkopávaly hospodářské pozice západních zemí a současně nankingská vláda přicházela o podstatnou část příjmů z cel. V některých provinciích, například v Che-peji a v Šan-tungu - probíhaly akce podloudníků pod přímou ochranou japonských konzulárních úředníků i vojenských činitelů. Pašované zboží poměrně rychle zaplavilo trhy velkých severočínských měst, netrvalo dlouho a objevilo se i na jihu.
Japonští agenti prováděli systematickou konfiskaci stříbra, které byl vyváženo, a takto se v Číně zvyšoval finanční chaos. Japonci se pozvolna zmocňovali kontroly distribuce opia a narkotik v celé Číně, operačním centrem tohoto obchodu se smrtí byla japonská koncese v Tiencinu."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 33.

Japonci již v prvých měsících roku 1935 provedli další rozhodné kroky k ovládnutí kontinentální Číny Byl leden roku 1935, když jednotky Kuantungské armády vpadly do jihovýchodního Čchacharu. Od března stejného roku jednal na kontinentě generál Rensuke Isogai, jeden z "jedenácti spolehlivých". Generál Isogai sice prohlásil, že zde (v Číně) "nemá územní požadavky", ale vzápětí dodal velice naléhavě, aby byla provedena "úplná neutralizace severní Číny". Svými slovy jasně dokazoval, že chce, aby se Čankajškův režim vzdal svrchovanosti v této oblasti ve prospěch Japonců. Čankajšek měl odvolat všechny orgány Kuomintangu a stáhnout čínské jednotky nankingské vlády. Měl potlačit veškeré proti japonské hnutí po celé Číně, poté vyměnit na severu všechny Japoncům nepohodlné úředníky a předat zde správu do rukou místních orgánů. Tak vypadalo jádro Isogaiových požadavků. Jednalo se, ve vztazích mezi státy, o nehorázné a neuvěřitelné požadavky. Pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 93, 94, i s mým dalším komentářem a pokračováním z jiných zdrojů - viz Použité podklady, kde stejné a podobné napsal i Edwin P. Hoyt ve své knize Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt. originál knihy vyšel v roce 1986, vše na str. 67 až 108, následné dění pak cituji od A. S.:

"Můžeme narazit na názor, že to bylo totéž, 'jako kdyby zmocněný generálmajor vítězného císaře Viléma přijel několik let po 1. světové válce do Filadelfie /Philadelfia/ a požadovat, aby bylo území původních třinácti (amerických) států neutralizováno tím, že se federální oddíly, výběrčí daní a politikové stáhnou na západ, za Appalačské pohoří...'
Po šestitýdenním jednání Čankajšek nabídl Japoncům pouze pakt o neútočení, což bylo pro Tokio zanedbatelné. Jako přímý císařův emisar vyrazil 1. května 1935 na kontinent princ Kaja. Tento bratranec císařovny Nagako byl od dětství vychováván spolu s Hirohitem. V předchozím roce - 1934 - navštívil s manželkou Německo, stal se velkým obdivovatelem Hitlera a později stoupencem spojenectví s Berlínem. Princ navštívil japonské oddíly v Tiencinu, odkud cestoval do Mandžuska, kde proběhlo setkání hlavních představitelů japonské armády. Ministr války generál Hajaši, náčelník generálního štábu princ Kanin, velitelé armády z Koreje a Tchaj-wanu a princ Kaja formálně přijeli do hlavního města Mandžukua Sin-ťiangu na zasvěcení chrámu bohyně Amaterasu. Prvořadým cílem jejich návštěvy nebyla účast na slavnostních obřadech. Především šlo o to, jak zpřesnit způsob nátlaku na Čankajška, popřípadě projednat bližší okolnosti přímých akcí ozbrojených sil. To byla doba, kdy se 'o víkendech japonští důstojníci nadutě procházeli ulicemi Tiencinu a Pekingu a vyhlíželi záminku, aby mohli vyvolat incident'."

Dne 6. června 1935 pak v Tokiu padlo rozhodnutí a císař Hirohito a princ Kanin podepsali bojové rozkazy pro Kuantungskou armádu a posádku v Tiencinu. Ale ukázalo se, že není třeba zahajovat operace širšího měřítka. Tato doba měla přijít až za dva roky (víme, že v roce 1937).
Je pochopitelné, že při všem nesměl chybět nyní již generál Kendži Doihara (Dohiharova přezdívka byla - Lawrence z Dálného východu - má poznámka), šéf zpravodajské služby Kuantungské armády. Byl to právě (zde viz foto



generála Doihary, foto je volně dostupné na několika webech) generál Doihara, který jako první uspěl a uzavřel s Čankajškovým emisarem dohodu o provincii Čchacharu. Popisované provincie viz zde



mapa výbojů Japonska 1931-1937, pro Palbu nakreslil Roz.
Teprve krátce poté podepsali ministr války čínské nankingské vlády generál Che Jing-čchin a velitel japonské posádky v Tiencinu japonský generál Jošidžiró Umezu podobný dokument, týkající se provincie Che-pej.
Výsledky všech jednání, ale i tajných dohod v červnu 1935 bylo skutečně stažení koumintangských jednotek z uvedených provincií - přesně tak, jak si přáli Japonci.
"V obou případech také došlo k odvolání guvernérů nepohodlných Japoncům. Činnost organizací Koumintangu byla zastavena nejenom v Che-peji a Čchacharu, ale také v Šan-si, Šan-tungu, a dokonce i ve městě Sia-men v provincii Fu-ťien na jihu Číny. Nankingská vláda si takto v ohromných a strategicky významných oblastech severní Číny podržela čistě nominální (formální) suverenitu, Japonci dosáhli svého bez boje."

Za krátkou dobu po pro Japonce příznivých událostech, které jsou výše popsány, se v úzkém kruhu Hirohitových "velkých bratřích" odehrály úvahy o uspořádání poměrů v severní Číně Většina přítomných byla při debatě nakloněna ideji rozdělit severní Čínu na několik oblastí, ve kterých budou zřízeny loutkové režimy, zcela závislé na Tokiu. I v japonském tisku se náhle začaly objevovat schémata a nákresy, které zobrazovaly "severočínské autonomní oblasti". A při veřejných prohlášeních, jak pro tisk tak i pro rozhlas, zašel nejdále velitel všech vojenských jednotek na území Číny, generál Hajao Tada, který 24. září 1935 řekl, že "ke splnění japonských cílů v Číně je nutno eliminovat vliv ostatních velmocí a dosáhnout rozpuštění Koumintangu". Došlo tak ke zopakování podobné hry, kterou již Japonci sehráli - výrok generála Tada byl diplomacií Japonska vysvětlován jen jako "prohlášení nezodpovědného vojenského mluvčího", kdežto civilní politikové pak v Tokiu formulovali své požadavky v Číně stejně tvrdě, ale slovně si přitom počínali mnohem obratněji.

"Hirotovo ministerstvo zahraničí začalo počátkem podzimu vyvíjet horečnou činnost. Do většiny velkých měst v kontinentální Číně byli vysláni zmocněnci, kteří projednávali s vojáky i diplomaty otázku dalšího postupu. Výsledkem těchto jednání bylo prohlášení ministra zahraničí Kókiho Hiroty z října 1935, jímž formuloval ´tři základní principy´ nové japonské politiky v Číně.
Tokio Hirotovými ´principy´ nabízelo Nankingu spolupráci ve sféře politické i hospodářské za předpokladu, že Čína ´uzná fait accompli (fait accompli - dokončená skutečnost) v Mandžusku, Džeholu, Ch-peji a Čchacharu, zřekne se podpory ostatních zemí a spojí se s Japonskem proti SSSR´. Touto cestou by se Čína stala hříčkou v rukou Japonců."

Již krátce po prohlášeních ministra zahraničí Japonska Kókiho Hirota přešla Kuantungská armáda do akce a začala potlačovat všechna protijaponská vystoupení ve velkých městech na severu Číny. Na japonské vystoupení se "zvedla vlna odporu i uvnitř samotného Koumintangu. Generál Čankajšek tehdy vlastně, zcela jasně a rozhodně, "tři principy" neodmítl a zřejmě byl také ochoten považovat celou severní Čínu za "zvláštní oblast".
Až teprve koncem listopadu Japonci uspěli v otázce "autonomních režimů". Dne "24. listopadu 1935 pro japonský kolaborant a někdejší šéf demilitarizované zóny Jin-Žu-keng proklamoval založení ´vlády východní Che-peje´ a vyzval správy dalších pěti severních provincií, aby následovaly jeho příkladu (Výzvu adresoval správám provincií Che-pej, Čcha-char, Suej-jüan, Šan-tung a Šan-si. Sám prakticky vládl v nárazníkové demilitarizované zóně - poznámka A. S.).
"Čankajškův režim nebyl s to klást odpor japonskému tlaku. Naopak, pokračoval v praktické politice usmiřování (nepřipomíná vše Hitlera v Evropě o několik málo roků později?). Zcela jasným důkazem této tendence bylo rozpuštění Severní politické rady v Pej-pchingu, protože byla trnem v oku Japoncům. Zřízení tzv. Chej-pejsko-čcha-charské autonomní politické rady v čele s Che Jing-čchingem bylo gestem dobré vůle vůči Tokiu, neboť tento generál proslul ústupností před Japonci"

Zdálo se však, že ne všichni japonští civilní ministři byli o všem dění v Číně informováni. Mnozí z nich nic nevěděli o záměrech autorů "nové" politiky v Číně. Že tomu tak zřejmě bylo ukazoval dopis ministra financí Takahašiho knížeti Saiondžimu z 1. října 1935, ve kterém ministr napsal a je zachováno v archivech: "Před několika dny mne navštívil cizí vyslanec a vysvětlil mi naše vlastní plány v severní Číně. Nyní se mi zdá, že v tajnosti probíhají válečné přípravy."

Ve stejné době se armáda snažila, aby byl včas připraven přijatelný výklad budoucích jejich akcí v Číně.
Tak například v depeši z 25. října náčelník štábu Kuantungské armády generálporučík Tošizo Nišio napsal náměstku ministra války generálporučíku Mikio Furušovi: "Musí být jasné, že když někdy v budoucnu vyšleme naše ozbrojené síly do Číny, uděláme to proto, abychom potrestali čínskou vojenskou kliku a ne čínský lid.....!"
Japonský ministr zahraničních věcí Hirota pak na půdě Parlamentu dne 21. ledna 1936 prohlašuje, že se Čína sama rozhodla spolupracovat na základě "tří principů".
Čínský Nanking výrok ministra zahraničí Japonska obratem popřel, ale na druhé straně "Čankajškova vláda nikdy otevřeně neodmítla Hirotův program jako základnu k jednání, ale také ho nikdy nepřijala."
Byla to doba kdy každý ústupek kuomintangského režimu ještě více zvyšoval ambice Tokia. A japonská politika v Číně stále více odrážela pokračující zápas mezi dvěma skupinami v ozbrojených silách, který právě ve druhé polovině roku 1935 začal vrcholit, aby pak krvavé a rozhodné měření sil mezi "seveřany" a "jižany" přišlo v únoru 1936!



Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051