PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 37.
Mapa postupu jednotlivých oddílů japonských důstojníků při povstání



nad ránem dne 26. února 1936, mapa pochází z Wikiwandu, autoři viz zde: http://www.wikiwand.com/en/February_26_Incident
Po únorových volbách, roku 1936, ve kterých zvítězila strana Menseitó (strana Menseitó, strana relativně demokratická, na japonské poměry - dostala 205 křesel - má poznámka) a opoziční strana Seijúkaj získala "jen" 174 mandátů (strana Seijúkaj byla strana nejen příznivců Skupiny císařské cesty - tzv. kódóha, seveřanů a "Společnosti národního principu", ale i všech extremistických hnutí v Japonsku...!) , pociťovali mladí důstojníci, kteří připravovali vzpouru že nutně potřebují "podporu shora". I když se již v lednu 1936 v této souvislosti obrátili na prince Čičibua (zde viz foto



prince Čičibua, bratra císaře Hirohita, foto volně přístupné na několika webech.), ministra války Kawašimu, museli se v únoru obracet znovu na generála Masakiho (který je předtím též "elegantně odpálkoval".). Ale opakovala se podobná a známá situace, emisaři generála Masakiho je sice vlídně přijali, ale žádný příslib podpory jim nedali. Mladí důstojníci si však všechna jednání vyložili jako -"nerozhodnuté, takřka 50:50 stanovisko" - nadřízení je ani nepovzbuzovali, ani je však neodrazovali! Charakteristický byl prý postoj generála Jinzaburo Masakiho (zde viz foto



generála Masakiho, foto volně přístupné na několika webech), který mladým důstojníkům nabídl finanční výpomoc, ale pro případ, že by spiklenci puč uskutečnili a on by ztroskotal doprovodil slovy: "Jestliže se cokoli přihodí, neříkejte, že jsem vám dal peníze...!!!" Bezprostřední přípravy na vzpouru začali mladí spiklenečtí důstojníci již v posledních lednových dnech, když si již večer 28. ledna 1936, zajistili podporu jedné ze setnin 1. divize, kapitána Ičitaró Jamagučiho, který byl synovcem císařova pobočníka generála Hondžóa.
K dalšímu pak pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 106 a dalších stránkách, i s mými vstupy s fakty od něho, ale i z jiných historických pramenů, viz Použité podklady, zde pak: Edwin P. Hoyt ve své knize Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, vše na str. 67 až 180, originál knihy vyšel v roce 1986,
od A.S. cituji:

"Na druhé poradě, probíhala 10. února ve štábních místnostech prvního pluku 1. divize, byl projednáván bezprostřední konkrétní plán. S ním spiklenci 15. února seznámili svého ´ochránce´, generála Jamašitu. Jako den ´D´ byl stanoven 26. únor 1936. Dva dny předtím předal kapitán Jamaguči spiklencům 200 kopií plánu ministerstva i hlavního stanu generálního štábu. Vypracování ´manifestu´mladí důstojníci svěřili Kitovi. Plán byl připraven, stejně jako provolání k národu. Spiklenci byli přesvědčeni, že je jim nakloněna nejedna osoba z nejvyšších míst.
Akce mohla začít."

Poslední únorové dny roku 1936 byla opravdu zima, když i Tokio mělo svou sněhovou pokrývku a právě v osudnou noc z 25. na 26. února padal do liduprázdných ulic města hustě sníh. Jenomže, jak říkají historické archivy, velmi brzy měla zimní tichá noc krvavě skončit.
Byly dvě hodiny v noci, tedy již 26. února, když důstojníci, v oné době důstojníci-spiklenci, vyhlásili poplach v kasárnách 1. a 3. pluku z 1. divize v Azabu.
"Nyní bylo třeba vojáky přesvědčit", napsal ve své knize pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., "že je nutné podniknout kroky k odstranění vlády finanční oligarchie, zkorumpovaných politických stran a zkostnatělé byrokracie, aby mohl být zaveden ´nový pořádek´ a za pomoci armády ´plně obnovena moc císaře´."
U mnohých rozespalých vojáků přinesla řeč dobrých, rétoricky vybavených důstojníků úspěch - "v půl čtvrté ráno se 1 359 vojáků a 91 původně nezúčastněných důstojníků přidalo k hrstce organizátorů (onu hrstku tehdy představovalo pouhých 21 důstojníků - dva kapitáni osm poručíků a jedenáct podporučíků - poznámka autora A.S.). Byla to jen menší část jednotky - 8 500 mužů se nedalo zlákat a zůstalo v kasárnách. Akce se samozřejmě nezúčastnili ani velitelé 1. divize, majoři a plukovníci, kteří bydleli v nedaleké důstojnické čtvrti. Ke skupině vzbouřenců se přidala ještě 7. setnina 3. pluku elitní císařské gardové divize. Její vojáci, na rozdíl od svých druhů z kasáren v Azabu, byli zcela dezinformováni. Setninu vedl poručík Motoaki Nakahaši, přítel císařova bratra prince Čičibua. Svým mužům namluvil, že pochodují k náboženským obřadům do svatyně Meidži..."
(zde viz foto



shromážděných spikleneckých vojáků a důstojníků 26. února 1936, foto je volně přístupné na několika webech.).

Byly 4 hodiny ráno dne 26. února 1936, když jednotlivá komanda, jednotlivé oddíly, spikleneckých mladých důstojníků vyrazila do ulic Tokia za svými cíly (pochodové proudy viz úvodní mapa). Již asi za půl hodiny byly jejich předsunuté hlídky u většiny cílových a důležitých budov hlavního města země vycházejícího slunce.
Spiklenečtí mladí důstojníci obklíčili rezidence významných osob - prince Kanina i císařova bratra Takamucua, strážce tajné pečeti, náměstka ministra války, ministra zahraničí i jeho náměstka, ministra vnitra, a především předsedy japonské vlády, admirála Ókady.
Mladí důstojníci si svůj hlavní stan vzpoury zřídili v luxusním hotelu Sanno (zde viz foto



hotelu Sanno, foto volně přístupné na několika webech a zde viz foto



stráže vzbouřenců před zasněženým hotelem Sanno, dne 26. února 1936, foto volně přístupné na několika webech).
Nejprve však v hotelu Sanno vytáhli všechny hosty z postelí a personálu hotelu pak nařídili, aby všem hostům zajistili náhradní ubytování v jiných tokijských hotelích...!
Již v předchozích pokusech o spiknutí a i někdy "kabaretních pučích", zde byly uvedeny některé překvapivé a obtížně vysvětlitelné skutečnosti, které zachytily jak historické archivy, tak i diplomatické, ba dokonce i noviny z oné doby. Také v tomto prakticky největším a nejkrvavějším puči od začátku 20. století, kterým byla únorová vzpoura mladých důstojníků "se stávaly neskutečné a nepochopitelné věci, události". Poslechněme si co vše v historických a diplomatických archivech a novinových článcích nalezl pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., a poté popsal ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 107 a dalších stránkách, i s mými vstupy s fakty od něho, ale i z jiných historických pramenů, viz Použité podklady, když o puči mladých důstojníků napsal, jak vše pokračovalo. Některé skutečnosti a děje působily až směšně, cituji:

"Vzbouřenci například krátce po zahájení akcí vzbudili ministra války generála Kawašimu, aby mu přednesli své požadavky. Generál se ale zřejmě příliš nevzrušil. Vysvětlil prostě důstojníkům, že 'je silně nachlazen a potřebuje spát'. Poté skutečně znovu ulehl a nerušeně spal až do sedmé hodiny, kdy teprve vstal a začal vyjednávat s rebely. Jiná zarážející příhoda se odehrála na policejním velitelství. Tady se povstalci (mladí důstojníci) jednoduše přidali k policistům ve službě a zdvojnásobili hlídky venku, což bylo zatím vše.
Také události na generálním štábu se vyvíjely poněkud zvláštním způsobem. Když příslušný oddíl vzbouřenců dorazil k budově, v některých oknech bylo světlo. Skutečně, v těchto časných ranních hodinách konferoval šéf Operačního oddělení plukovník Kandži Išiwara se členy svého štábu. Išiwara - muž, který připravil mandžuský incident v roce 1931 - byl vždy dobře informován a lze s jistotou tvrdit, že o přípravách puče věděl. Přesto a nebo právě proto začal hrát úlohu překvapeného a zaskočeného. V pět hodin osobně zastřelil hlídku vzbouřenců a vydal se, podle vlastních slov, 'zjistit, co by se dalo dělat'. Vcelku však nebylo možné podniknout žádná opatření, která by zabránila krveprolití. Komanda smrti, vedená mladými důstojníky se vydala 'zabít ďábelské muže kolem trůnu', aby bylo možné zavést 'nový pořádek'."
Jednotka z císařské gardové divize, kterou vedl poručík Nakahaši měla přibližně sto mužů a její úkol zněl obklíčit dům ministra financí Korekijo Takahašiho, což se jí bez problémů podařilo. Ministr financí Takahaši byl stařík, kterému bylo 81 let a chodil s věčně rozcuchanou houštinou šedivých vlasů. Houština šedivých vlasů byla zakončena na všechny strany trčícím plnovousem, takže "vypadal jako svatý Mikuláš", ale v Japonsku patřil k nejvlivnějším politikům země. Mnozí, včetně novinářů, jej označovali za "finančního kouzelníka".

Finanční kouzelník Takahaši ve stejné době stál v čele strany Seijúkaj, když v minulosti byl i premiérem a několikrát dokonce zastával úřad ministra financí. Jeho dílem bylo posilování pozic monopolů "Zaibacu", především proslulé silné pětky tvořené bankami Micui, Micubiši, Sumitomo, Daiči a Fudži. Za hospodářské krize v 30. letech 20. století se zhroutily i v Japonsku stovky malých a středních firem. Tehdy "v plamenech finanční a hospodářské krize si Takahaši připadal jako mytický salamandr, duch ohně. To byl jeho živel, věděl přesně, co dělá ten starý, nelítostný Takahaši. Podařilo se mu přivést ke krachu drobné podnikatele, majitele směnáren a malých bank. Říkával svým důvěrníkům: 'Ještě trochu paniky, aby situaci bylo možno využít... Podpořím silné, ostatní ať zhynou. To jsou koráli, na kterých se upevní a rozroste finanční systém'."
A byl to právě "finanční kouzelník" Korekijo Takahaši (zde viz foto



Koerekiji Takahašiho, foto volně přístupné na několika webech, včetně Wikipedie.), který měl v několika příštích okamžicích, začátku puče mladých důstojníků, zemřít. Když spiklenci dorazili k Takahašiho domu, postřelil velitel oddílu Nakahaši osobně policistu u vchodu a poté spiklenci vtrhli dovnitř domu. "Nakahaši, jako první pronikl do ložnice, zastihl starce na lůžku, strhl z něj pokrývku, vykřikl, že jde o 'trest z nebes' a třemi výstřely ukončil životní pouť 'finančního kouzelníka'. Posléze ho, 'pro jistotu', ještě dvakrát probodl.
Takahaši však neměl být jedinou obětí pučistů. Jiný oddíl - šlo o dvě stě mužů a tři důstojníky - se vypravil k domu nového strážce tajné pečeti, někdejšího premiéra, admirála vikomta Makota Saitóa (zde viz foto



Makoto Saitóa, foto volně přístupné na několika webech). Ten byl předchozího večera hostem amerického velvyslance Josepha C. Grewa a jeho manželky. Velvyslanec ve svých pamětech uvádí, že onoho večera sledovali film 'Nezbedná Marieta' s Jeanette MacDonaldovou a Nelsonem Eddym v hlavních rolích.
Sedmdesátiletý dvořan se vrátil pozdě v noci a nyní tvrdě spal. Když povstalci vtrhli do domu, snažila se je admirálova manželka nějak zdržet. Na její výzvu, aby okamžik počkali, vůbec nereagovali. Když se objevil Saitó v kimonu na spaní, vystřelili na něj tři důstojníci. Stařec upadl, žena se ho snažila krýt vlastním tělem, což hrdlořezy zřejmě vyvedlo z míry. Jelikož ji nemohli odtrhnout, zasunuli své zbraně pod její tělo a doslova 'napumpovali' další projektily - celkem jich bylo 47 - do těla bývalého premiéra. Později vypovídali, že mu chtěli proříznout hrdlo, což zápletka s manželkou znemožnila. Ostatně ta sama utrpěla vážná zranění."
Ale i druhý japonský admirál, který také na americkém velvyslanectví sledoval již řečené filmové představení, byl jím velký komoří Kantaró Suzuki (zde viz foto



velkého komořího Kantaró Suzukiho, který řádění přežil, foto volně přístupné na několika webech.), se měl o několik chvil později stát obětí vzbouřenců. Kapitán Teruzio Andó vedl k sídlu komořího Kantaró Suzuki celkem sto vojáků. I komoří Suzuki byl vojáky a důstojníky vyburcován ze spánku. "Tentokrát se vrahové zdrželi, protože kapitán Andó se nechal strhnout k debatě o národní politice. Ale netrvala dlouho - a v 5 hodin 10 minut padl admirál Suzuki zasažen třemi výstřely. K baronce Suzukiové, sledující hrůznou scénu, kapitán věcně poznamenal: 'Doposud cítím puls. Skoncuji s ním mečem!' V tomto okamžiku projevila manželka neobyčejnou srdnatost a duchapřítomnost. Naprosto klidně Andóa požádala: 'Považujete-li to za nezbytné nechte mne to udělat.' Podle vlastních slov se kapitán 'zastyděl' a odešel, což velkému komořímu zachránilo život. V době teroristického útoku mu bylo (myšleno komořímu Suzukimu) šestašedesát let, po dvanácti letech, v dubnu 1945, bude jmenován posledním válečným premiérem Japonska."
Celý krvavý den onoho středečního rána dne 26. února 1936 byl vlastně hon na admirály, kteří byli stoupenci Skupiny kontroly - tóseiha, jižanů. Jako za dalším v řadě vyrazili spiklenci za samotným premiérem Japonska, admirálem Keisuke Ókadou. K jeho oficiální rezidenci, toho rána, vyrazili celkem tři stovky spiklenců, vedené pěti důstojníky. Když se přibližovali k premiérově sídlu, zastřelili útočící pučisté všechny čtyři hlídkující policisty, okamžitě vnikli do budovy a začali jí metodicky prohledávat.
"Ókada, na rozdíl od svých kolegů - admirálů, nenavštívil předchozího večera žádné filmové představení. Třiasedmdesátiletý premiér ho strávil se svou milenkou, proslulou gejšou. Když začali vzbouřenci prohledávat dům, nejevil žádnou snahu se nějak zachraňovat. Jen si povzdechl: 'Je po všem. Nač se rozčilovat?'."
Do veškerého dění v obsazeném domě premiéra Ókady zasáhlo služebnictvo, ale především, a to velice účinně, admirálův švagr a zároveň sekretář plukovník Denzó Macuo. Další události pak skutečně probíhaly až komicky. Po sladké noci s gejšou, unaveného a se smrtí smířeného premiéra, služebnictvo prostě vytáhlo z postele a odvléklo jej do pokoje služebnictva - kde jej strčili do záchodu a zavřeli za ním!
Ve stejné době plukovník Macuo kráčel vstříc spiklencům za hlasitého křičení na téma - "Ať žije císař" - "Sláva císaři"...! Provolávání však plukovníku Macuovi nepomohlo - po chvíli padl provrtán deštěm kulek z automatických zbraní. Poté vojáci vyvlekli tělo plukovníka do admirálovy pracovny, kde srovnali podobu mrtvého s fotografií admirála Ókady a patrně za vydatné "pomoci" služebnictva a Ókadovy fotografie došli spiklenci k závěru, že zabili japonského premiéra.
Ještě v ranních hodinách se dostali důstojníci tajné policie k paláci, naoko se začali bratřit s rebely a současně se od služebnictva dozvěděli, že premiér Ókada žije. Načeš okamžitě zinscenovali až neuvěřitelné divadlo.

"Vzbouřenci vynesli z domu rakev s údajnými ostatky premiéra, v průvodu truchlících za rakví kráčel sám Ókada. Jeden tajný policista předstíral srdeční záchvat, aby odpoutal pozornost, a to umožnilo admirálovi zmizet a odjet v připraveném autu."

Ve stejné době probíhaly akce spikleneckých komand také na venkově. Například v Okicu se během noci na 26. února 1936 shromáždila skupina vojáků, záložníků a kadetů s cílem zavraždit knížete Saiondžiho (Saiondži byl onen "Genró" - stařešina, poradce císaře, který nenesl odpovědnost. Byl též několikrát premiérem a byl posledním "Genró" ještě z dob "restaurace Meidži", zde viz foto



knížete Kinmochi Saiondžiho, foto volně dostupné na mnoha webech a i na Wikipedii - má poznámka). Akce s cílem zavraždit knížete Saiondžiho neuspěla a vzbouřenci byli rozehnáni policií.

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 38.

"Krušnější okamžiky prožil bývalý strážce tajné pečeti hrabě Makino. Uchýlil se spolu se svou jednadvacetiletou vnučkou Kazuko do lázní Jugawara, kde hodlal v klidu přečkat nejhorší chvíle. Nebylo mu to souzeno. Již v 5 hodin 40 minut ráno i sem dorazila skupina rebelů, postavila kulomet do vchodu hotelu a žádala vydání Makina. Došlo k přestřelce mezi Makinovou osobní stráží a útočníky, při níž byl zraněn jejich velitel kapitán Hisaši Kono (Posléze ve vězení na následky zranění zemřel). Nakonec se starému intrikánu Makinovi přece jen podařilo uniknout dříve, než útočníci dům zapálili.
V Tokiu mezi tím vlna teroristických akcí pokračovala. V 6 hodin ráno tatáž úderná skupina, která zavraždila admirála Saitóa, přijela k sídlu generála Džotaró Watanabeho, jenž vcelku nedávno vystřídal ve funkci generálního inspektora vojenského výcviku generála Masakiho. Jeden z důstojníků rozbil kulometem zámek a skupina vtrhla do domu. I tentokrát se do věci vložila manželka oběti, aniž se jí podařilo zabránit nejhoršímu. Generál své vrahy čekal na prahu jedné obývací místnosti. Zasažen mnoha výstřely, zemřel prakticky okamžitě. Navíc mu vrahové prořízli hrdlo samurajským mečem. Tím hlavní teroristické akce skončily. Vzbouřenci odjeli obsadit vydavatelství pěti hlavních tokijských listů. Zamýšleli povolit vydávání jediného - tuto výsadu měl dostat konzervativní list 'Asahi'."
(Zde viz foto



ochrany vzbouřeneckých důstojníků a vojáků u redakce listu Asahi, foto volně přístupné na několika webech.)

Základní údaje o puči jsou zde uvedeny z historických i diplomatických archivů a říkají, cituji: "Akcí se nakonec zúčastnilo 1 483 osob, z toho bylo 1 359 vojáků, 91 nepřímých účastníků, 21 důstojníků, 3 lékaři, 8 civilistů a 1 záložník." Podle počtů se zdálo, že jde o sílu v podstatě nevelkou. Faktem však je, že vzbouřenci drželi po celé 3 dny celý střed Tokia a až poté byla celá vzpoura mladých důstojníků potlačena.
Celé 3 dny vznikaly mnohé komplikace. Některé důležité státní orgány byly ochromeny, byly obsazeny a nefunkční vládní úřady. Nevysílal rozhlas, byla uzavřena burza a nevycházely noviny.
Byla to doba, kterou v dané situaci mohlo a mělo ovlivnit stanovisko císaře, které mělo na všechny mimořádný vliv.
"Císař Hirohito odmítl učinit rebelům jakékoliv ústupky, trval na tom, že armáda nese plnou odpovědnost za vzpouru i za její likvidaci...!"
Již v 6 hodin ráno se k císaři do paláce dostavil generál Hondžó (zde viz foto



generála Shigeru Hondžóa, foto volně přístupné na několika webech) a Hirohito mu přikázal, aby "zmíněný incident rychle ukončil", což nebyl právě snadný úkol.

"Když ministr války generál Kawašima v 7 hodin konečně vstal, začal jednat s mladými důstojníky. Ti ho požádali, aby jejich manifest předal císaři. Vláda musí oznámit 'plnou restauraci moci císaře', frakční boj v armádě je třeba skončit, osnovatelé minulých spiknutí a původci rozvratů jsou velezrádci a jako takové je třeba potrestat generály Minamiho, Tatekawu, Koisa a Ugakiho (foto



generála Kazusige Ugakiho, foto volně přístupné na několika webech), s císařova okruhu musí odejít někteří důstojníci, generál Araki bude jmenován velitelem Kuantungské armády, je třeba přihlížet ke stanoviskům Masakiho - to jsou jenom hlavní body ze seznamu požadavků povstalců. Jak je vidět, nepožadovali toho právě málo.

Velení válečného námořnictva bylo od počátku proti puči a požadovalo rázný zásah. Kolem osmé hodiny dorazil do paláce náčelník generálního štábu válečného námořnictva princ Fušimi a oznámil císaři, že námořní síly se stahují ze základny v Jokosuce do Tokijského zálivu, aby mohli případně zasáhnout. Podařilo se mu Hirohita podráždit. Doporučil totiž poskytnout rebelům určité ústupky, především navrhl urychleně sestavit novou vládu. Císař - ostatně již v minulosti měl několik nedorozumění s princem Fušimi - reagoval velmi chladně. 'Požádal jsem vás o zprávu o situaci v námořnictvu', prohlásil a pokračoval: 'Co se týče mého mínění v souvislosti se současným incidentem, již jsem s ním seznámil ministra císařského domu Juasu'. Hirohito tak dal šéfu generálního štábu válečného námořnictva jasně na vědomí, aby v záležitosti zatím nevyvíjel žádné úsilí."

Když tehdy pobouřený princ Fušimi odešel, dorazil po chvíli, přibližně v 9 hodin dopoledne do císařského paláce ministr války generál Kawašima. Kawašima přinesl a císaři přečetl manifest, který sepsali povstalci, mladí důstojníci. Císař Hirohito však znovu odmítl jakékoli smířlivé gesto a k celému manifestu chladně dodal: "Vyzývám vás, jako ministra války, abyste povstání rychle potlačili." Následně pak císař ještě Kawašimu přísně zakázal, aby nikde nedal najevo nejmenší sympatie k povstalcům!!!
Dalším krokem Hirohita byla diskuze s jednotlivými generály, členy nejvyšší válečné rady. Císař zde zdůraznil základní myšlenku - bude to armáda, která musí převzít veškerou zodpovědnost za likvidaci vzpoury. V zápětí pak rozhořčeně prohlásil, že když armáda neuspěje, povolá námořnictvo, popřípadě "půjde na barikády sám"...!

Bylo kolem poledne dne 26. února 1936, když ministr války generál Kawašima vyslal generálmajora Jamašitu, aby vzbouřeneckým mladým důstojníkům oznámil oficiální stanovisko ministerstva války: "Císař byl informován o vašich úmyslech; ministr války chápe vážnost vašich pohnutek; sešla se Nejvyšší válečná rada a rozhodla, že prestiž národa nesmí utrpět," z generálovi lakonické odpovědi čišel naprostý chlad!
A právě v těchto chvílích povstalci jasně pochopili, že si nemohou dělat nejmenší iluze.
Zároveň i předáci vzpoury jasně pochopili, že jsou jejich životy ztraceny.

"V první den puče odpoledne svolal císař Hirohito nejvýznamnější poradní orgány do komplexu císařského paláce. Za panovníkovi účasti zasedala císařská Tajná rada. V jiné budově rokoval zbytek vlády, tedy ti ministři, kteří se odvážili do paláce přijet. Jednat začala také Nejvyšší válečná rada, účastnili se i proslulí a problematičtí přední stoupenci Skupiny císařské cesty - tzv. kódóha, seveřanů, generálové Araki (zde viz foto



generála Sadao Arakaiho, předního a problémového "seveřana", foto je volně přístupné na několika webech) a Masaki. Císař tento orgán požádal, aby zajistil likvidaci vzpoury za minimálního krveprolití. Znovu odmítl jmenovat nového premiéra, aby to nebylo vykládáno jako ústupek rebelům.

Nejvyšší válečná rada přikázala povstalcům, aby zaujali pozice, které jim příslušely podle plánu obrany Tokia z roku 1935 a připojili se k ostatním jednotkám svých divizí.
V 15, 00 dala Tajná rada souhlas k vyhlášení stanného práva, jeho administrátorem se stal ministr vnitra Fumio Gotó. V téže době se loajální jednotky 1. divize přesunuly do postavení podle shora uvedeného plánu, ale rebelové se k nim nepřipojili. V 17,00 se do paláce vrátil generál Jamašita, který s povstalci neúspěšně vyjednával."

Generál Jamašita informoval císaře i o ústupcích, které požadovali rebelující mladí důstojníci, ale císař neustále jakékoliv ústupky odmítal. Také všechny návrhy ministerstva války od generála Tawašimi a ministra válečného námořnictva Osumiho, aby byla jmenována prozatímní vláda označil Hirohito za nepřijatelné. Odmítal i rezignaci dosavadní vlády, kterou mu předložil její úřadující premiér Gotó. Císař argumentoval tím, že odstoupení vlády bude na pořadu až bude zlikvidován puč. Jak říkají historické zápisy, tato tvrdošíjná neústupnost císaře velice znepokojila prince Asaku a Fušimiho, a to natolik, že dokonce požádali o svolání tzv. "Císařskou rodinnou radu"!!!

Druhý den vzpoury, ve čtvrtek 27. února 1936, přestalo na území Tokia sněžit. Obloha nad hlavním městem země vycházejícího slunce byla však stále zatažena těžkými šedivými mraky, což atmosféře řešení vzpoury vůbec nepřidalo. "Již od druhé hodiny ranní četl císař písemné rezignace jednotlivých ministrů, o hodinu později bylo vyhlášeno Stanné právo.
V paláci pokračovala jednání. Po páté hodině vzbudil nevyspalého císařova pobočníka generála Hondžóa princ Fušimi, aby ho informoval o tom, že mu v noci volali povstalečtí důstojníci a vyzvali ho, aby jako nový strážce tajné pečeti přispěl k urovnání incidentu. Princ něco podobného odmítl, upřímně řečeno, nic jiného udělat nemohl.
Dne 27. února 1936 ráno, manévry v podobě jednání o vzpouře v císařském paláci pokračovaly. Bylo 7 hodin když zavolal princ Asaka císařovu bratru princi Takamacuovi, a to do námořní štábní koleje. Požádal jej, aby mu pomohl Hirohita přesvědčit v otázce jmenování nové japonské vlády. Princ Takamacu mu však nevyhověl.
Prakticky v celém císařském paláci bylo celé dopoledne velice rušno. "Místnost komořích připomínala tábor uprchlíků. Za posvátné zdi paláce se uchýlili různí generálové, politici i aristokraté. Nyní zde posedávali, někteří ještě v nočních kimonech, pili čaj, jedli rýži a diskutovali o dramatických událostech předchozích hodin."
Císaře Hirohita puč mladých důstojníků rozhořčil až do krajnosti a proto se proti jeho účastníkům "přímo zatvrdil"! Již několikrát vzpomínaný Deník generála Hondžóa pak nesl výrok císaře z druhého dne puče, z rána 27. února 1936, kdy Hirohito prohlásil: "Zabili mé nejstarší vazaly, kteří byli mou pravou rukou. Tito blázniví násilničtí důstojníci nemohou být v žádném případě pardonováni." Samotný Hondžó se pokusil rebely ještě nějakým způsobem omlouvat slovy, že "jsou zmateni a leccos nechápou. Věří, že jednali v zájmu národa. To byla jejich myšlenka."
Ale císař Hirohito zůstával v tomto případě zcela neoblomný, přestože vysvětlení podobného rázu se jeho pobočník pokoušel několikrát opakovat!
S přibývajícími hodinami byl císař stále více nahněvaný a neklidný. Jak si dál do svého Deníku Hondžó zapsal, přibližně třináctkrát za den se jej ptal, proč armáda ještě nezasáhla a až teprve o půl jedenácté dopoledne se mu dostalo odpovědi, že se loajální jednotky armády daly do pohybu a jednotky 1. divize už zaujaly obranná postavení proti pozicím povstalců. Povstalci však ještě předtím stačili vpadnout do Klubu pairů a před ústími hlavní tam drželi celkem 16 aristokratů až do večera.
V odpoledních hodinách měl ještě přijet i princ Čičibu, o kterém bylo známo, že má mezi spikleneckými mladými důstojníky přátele. V císařském paláci se proto očekávalo, že na večerním zasedání důležité Císařské rodinné radě určitě dojde k srážce mezi Hirohitem a bratrem princem Čičibou... Zároveň se také však rozšířily zvěsti, že vzbouřenci chtějí prince Čičibua unést.
"Na železniční stanici Ueno, kam měl v 17,15 přijet, se proto přihnal komoří z paláce se silnou policejní eskortou, která za vytí sirén doprovodila císařova bratra do paláce. Proti očekávání k žádné kontraverzi nedošlo a oba bratři v soukromí povečeřeli.
V sedm hodin večer se přidali k ostatním princům císařského rodu a jednání rodinné rady začalo. Kromě císaře byli přítomni tři princové vyšší třídy ´šinno´ - sice Hirohitovi bratři Čičibu a Takamacu a císařův bratranec princ Fušimi. Z nižší třídy ´ó´ zde byli čtyři princové - císařovi strýcové Higašikuni a Asaka, bratranec Našimoto a konečně syn prince Kanina Haruhito (sám princ Kanin měl třídu ´šinno´. Přítomen však nebyl, dlel v Odawaře ve své vile na pobřeží.).
Na pořad jednání se dostaly různorodé otázky . Radu znepokojovala především obava, aby se akce nerozšířila mimo hlavní město předtím, než dojde ke jmenování nové vlády a bude dosaženo narovnání s armádou. O půl deváté se rodinná rada rozešla, pouze princ Čičibua ještě půl hodiny jednal s šedou eminencí palácové politiky, sekretářem strážce pečeti markýzem Kidóem.
Není zřejmé k čemu dospěli. Pravda je, že ještě téže noci se princ Čičibu spojil se svým přítelem kapitánem Nonakou (zde viz foto



kapitána Shirou Nonaky, foto přístupné na několika webech.) a vyzval ho, aby přiměl rebely ke kapitulaci. Již se patrně nikdy nedovíme, o čem zmatený a jistě zaskočený kapitán přemýšlel příštích čtyřiadvacet hodin. Poté si Nonaka vložil ústí pistole do úst a stiskl spoušť."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 39.

Již od počátku celé únorové vzpoury mladých důstojníků v roce 1936 bylo zcela patrné, že celá špička japonské armády byla rozhodnuta se distancovat od spikleneckých vojáků a důstojníků...! A také již po velice krátké době po zasedání Císařské rodinné rady již zavolali generálové Niši, Abe a Masaki na ministerstvo války. Zde se pak spojili s přítomnými vzbouřeneckými důstojníky, které okamžitě vyzvali, aby se vzdali a zcela se podřídili císařově vůli. V případě, že tak neučiní - v tom byla ta ironie - povede generál Masaki (seveřan) osobně oddíly, které je zničí. Jak později vypověděli samotní generálové, zdálo se jim, že rebelující mladí důstojníci byli v dané době volání již velice unaveni, ale přesto prý nespokojeni s výsledky akce. I když prý byli mnozí ochotni kapitulovat a spoléhat na císařovu milost, věc prý celkově neskončila... Předáci vzpoury byli prý spojeni s hlavním ideologem celé skupiny Ikkim Kitou - skrýval se v severní části Tokia - a ten již dobře chápal, že mu běží o život, a proto povstalce vyzýval, aby nepolevovali a dál kladli odpor!!!
"Poslední den puče, pátek 28. února 1936, byl stejný jako dny předešlé. Vzbouřenci neuposlechli výzvy, rozhodli se bojovat, což by znamenalo jejich zničení. V jedenáct hodin dopoledne se do úřadovny stanného práva dostavil kapitán Ičitaró Jamaguči (kapitán Jamaguči byl synovcem generála Hondžóa. Vzhledem k jeho spojení se spiklenci byl v březnu 1936 generál Hondžó donucen složit funkci hlavního pobočníka císaře.), aby požádal o hodinový odklad akcí proti rebelům. Přítomní vysocí důstojníci jej mlčky vyslechli, ale ne bez sympatií. Rozhodl však šéf štábu stanného práva plukovník Kandži Išiwara, organizátor mukdenského incidentu. Jakýkoli odklad odmítl, prohlásil, že ´útok bude proveden co možná nejdříve´ a okamžitě vydal příslušné rozkazy pro 1. a císařskou gardovou divizi.
Povstalečtí důstojníci byli ještě jednou vyzváni ke kapitulaci. Tu však odmítli s odůvodněním, že ´neuposlechnou rozkazů formulovaných stoupenci teorie orgánu´."
Nabídli, že se však vzdají, když všichni důstojníci, kteří vzpouru vedli, budou moci spáchat harakiri, před očima císařského komořího, který podá zprávu do paláce. Císař, ale návrh komentoval v rozhovoru s Hondžóem slovy:
"Přejí-li si spáchat sebevraždu, prosím. Ale vyslat císařského svědka těmto mužům, to je zcela nemyslitelné!" Císařova tvrdost překvapila nejen Hondžóa samotného, ale přistoupíme-li na jeho svědectví zapsané v Deníku, otřásla prý i s předáky armády...!
Samotní povstalečtí důstojníci jen zčásti, zdá se, vůbec nechápali příčinu císařova postoje. A jeden z povstaleckých důstojníků si tehdy povzdechl: "Vždyť dokonce i zprávy o leteckých neštěstích jsou předávány trůnu."
A jak dodávají historické archivy, stejně jako i diplomatické, píše dále pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc., ve své knize - Japonská válka 1931-1945, na str. 114 až 118, i s mými vstupy s fakty od něho, ale i z jiných historických pramenů, viz Použité podklady, zde pak: Edwin P. Hoyt ve své knize Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, vše na str. 67 až 180, originál knihy vyšel v roce 1986, jak vše pokračovalo, že mladý důstojník chování Hirohita nepochopil a další, cituji z A. S.:

"Nepochopil podstatné - příčina hněvu z paláce nebyl ani tak odpor k násilným činům, jako skutečnost, že rebelové chtěli prosadit své řešení proti císařské vůli, tj. proti stanoviskům nejvlivnějších členů stoupenců Skupina kontroly - tóseiha, jižanů."
Bylo půl páté odpoledne, když se do císařského paláce dostavil velitel loajálních jednotek za stanného práva, kterým byl generál Kohei Kašii. Doprovázel jej zástupce náčelníka generálního štábu generál Sugijama. Oba generálové pak císaře informovali, že ozbrojený zásah bude možný až příštího rána. Císaře Hirohita prý tehdy liknavost armády rozčílila a před Hondžóem liknavost armády obvinil z porušení subordinace. Nepochybně prý měl důvod, neboť proti vzbouřencům tehdy stála dvacetinásobná přesila (Povstalců bylo 1483. Loajální jednotky, které je obklíčily, měly 23 491 mužů a 350 důstojníků.) a nic se zatím nedělo.

"Poslední pokus velitelských špiček armády přimět císaře zaujmout mírnější stanovisko proběhl v půl osmé večer. Náčelník generálního štábu princ Kanin přijel vlakem z Ódawary a krátce poté se setkali bývalí ministři války Araki a Hajaši (zde viz foto



penzionovaného generála Senzuró Hajašiho, foto je volně přístupné na několika webech). Přítomen byl také princův zástupce generál Sugijima. Trojice generálů pak přesvědčovala Kanina, aby se pokusil působit na Hirohita. Císařův strýc ale odmítl navrhované kroky učinit a odjel do své tokijské vily. Trojice se však ještě nevzdala. Generálové se odebrali na hlavní velitelství stanného práva vysvětlit zdejšímu náčelníkovi štábu situaci."

Trojice generálu pak naléhali na plukovníka Išiwaru slovy: "Musíme se za každou cenu vystříhat ozbrojené srážky, která by narušila morálku armády." Z různých svědectví, různých vyšších důstojníků, bylo známo, že plukovník Išiwara nikdy prý nevynikal nějakým zvláštním taktem, ale tentokrát překročil krajní mez. Právě jeho tehdejší konflikt s generálem Arakim všem ukazoval jak se jednota a soudržnost stoupenců Skupiny císařské cesty - tzv. kódóha, seveřanů, začala hroutit. Jak jednal tehdy Išiwara s generálem, kdysi velice uznávaným Arakim, by si v dřívější době nikdo v armádě nedovolil...!
Když generál Araki přednesl návrh trojice generálů, aby bylo zamezeno ozbrojené srážce, plukovník Išiwara doslova vyštěkl: "Toto je zneuctění nejvyššího velení. Prosím sdělte mi své jméno a hodnost, pane!" Tehdy prý tohle bylo na Arakiho příliš! Rozzuřený generál vybuchl: "Víte dobře, že jsem generál Araki. A já vím, že se pokoušíte napadnout vyššího důstojníka. Radím vám, držte jazyk za zuby!" Išiwara si zřejmě byl dobře vědom své převahy a odměřeně odpověděl: "Nemohu. Pro vojáky je naprosto nepřípustné, aby zbraně svěřené trůnem, použili proti trůnu. Bylo by to proti zdravému rozumu a nemá to nic společného s morálkou armády. Říkáte si generál, ale já nemohu uvěřit, že tak pošetilý člověk může být v Japonsku generálem."
Ale generála Araki se prý musel i přes tuto urážku přenést. Navíc musel ještě pochopit, že jeho zprostředkování je vlastně u konce a jen stěží už bude moci zabránit masakru...
Nakonec se však přece jenom podařilo všem třem generálům přimět generála Kašiiho, aby se ještě pokusil rebelující důstojníky "přesvědčit".
Celou noc z 28. na 29. února (přestupní rok 1936), byli vzbouření důstojníci vyzýváni rozhlasem a megafony, aby se vzdali. Dokonce letadla shazovala letáky slibující beztrestnost řadovým vojákům.
Bezvýchodnost situace zřejmě sehrála v dané situaci svou roli. Když ráno 29. února 1936 o půl deváté začaly jednotky generála Kašiiho postupovat proti obranným postavením povstalců ještě to tak nevypadalo. Ale pak se přece jenom rebelové - obyčejní vojáci - začali trousit v malých skupinkách a přebíhali k loajálním vojákům císaře. "Nakonec se vzdali všichni, důstojníci byli zajištěni policií.

"Císař Hirohito zachoval neústupnost po celou dobu puče. Počkal až byli vzbouřenci odzbrojeni, a teprve poté, 29. ledna 1936 ve 14 hodin odpoledne, požádal podle tradičního zvyku knížete Saiondžiho (onoho ´Genró´ - stařešinu ještě z období Meidži), aby se dostavil do Tokia a doporučil mu nového premiéra. Poprvé nebyl vyslán ke knížeti osobní posel, vzkaz předali pouze telefonicky. Kinmokči Saiondži přijel do hlavního města 3. března 1936.
Bylo ovšem třeba vyřešit jednu podstatnou záležitost. Vyšel totiž najevo omyl pučistů a ukázalo se, že dosavadní premiér admirál Ókada je živ a zdráv. Vznikla prekérní situace, jelikož ho již oficiální císařský reskript prohlásil za mrtvého. Přiznat omyl bylo naprosto vyloučeno. Konec konců i třetí článek tehdejší japonské ústavy prohlašoval císaře za posvátného a nedotknutelného. A božský panovník se nemůže mýlit. Po mnoha úvahách byl přijat šalamounský návrh dvorního intrikána markýze Kidóa. Bylo rozhodnuto, že viníkem je sám ministerský předseda Ókada, který si dovolil oklamat císaře, uvedl jej v omyl, a proto musí podat demisi s celou vládou." A až teprve poté mohl stařičký Genró Saiondži císaři doporučit do funkce nového premiéra. Saiondži vybral knížete Fumimaróa Koneho. "Ten doposud působil jako předseda Horní sněmovny, zřejmě významnější byla jeho úloha vůdce skupiny "velkých bratří" , důvěrného okruhu aristokratů, vykonávajícího silný vliv na Hirohita."
Samotný kníže Konoe byl proti své nominaci - nechtěl se ujmout tohoto úřadu premiéra, dokud neskončí čistky v celé armádě. A tak, když jej císař již 4. března povolal a požádal, aby sestavil vládní kabinet, dokázal mu, s odvoláním na svůj zdravotní stav, že zatím musí funkci odmítnout.
"Jeho chvíle přijde až se začátkem nové fáze japonské agrese v Číně během příštího roku (1937).
Další kandidát, předseda militantní Společnosti pro základy státu, baron Kiičiró Hiranuma, se v dané situaci ukázal být nevyhovující. Jeho pravicové ultraradikální názory byly příliš známé.
Nakonec Saiondži doporučil císaři profesionálního diplomata Kokiho Hirotu, někdejšího velvyslance v Moskvě. Císařské pověření Hirota dostal již 5. března, ale teprve 9. března se ujal úřadu. Během čtyřdenní pauzy probíhala zákulisní jednání o složení nové vlády."
(Zde viz foto



premiéra Kokiho Hiroty, který byl prvním premiérem po vzpouře mladých důstojníků 1936, foto je volně přístupné na několika webech.)

Čistky v japonské armádě po únorovém puči 1936.
Krátce po únorovém puči 1936, nabídli všichni nositelé nejvyšší generálské hodnosti císaři svou rezignaci. Mělo se tím jednat "o výraz pocitu odpovědnosti v souvislosti s pučem (Z Nejvyšší válečné rady tehdy odešli generálové Hajaši, Araki, Mazaki, Hondžó, Abe, Kašii, Hari Sugijama a Forušo, novým předsedou tohoto orgánu se stal generál Džiró Minami, dřívější velitel v Mandžusku - poznámka A. S.) Rezignaci tehdy nepředložili jen Hirohitovi příbuzní - princové Kanin, Asaka a Hagašikuni. Dále pak císař nepřijal rezignaci generálů Teraučiho, Nišiho a Uedy. Naopak, všichni tři dostali vysoké úřady. "Generál Terauči, vůdce Hnutí za očistu armády, se stal novým ministrem války. Niši dostal funkci generálního inspektora vojenského výcviku a konečně Ueda se ujal velení Kuantungské armády. Hirohitův kabinet okamžitě začal provádět přípravy další fáze válečného dobrodružství. Během dvanácti měsíců se výdaje na armádu ztrojnásobily, probíhaly tajné přípravy zvýšení počtu divizí ze 17 na 24.
Důsledkem puče byly nevídané čistky velitelského sboru v armádě (v Japonsku před tím ani potom, tak rozsáhlé čistky nebyly nikdy od doby restaurace Meidži). Úder, který zasáhl stoupence Skupiny císařské cesty - tzv. kódóha, seveřany, byl drtivý. Z celkového počtu asi 8 000 důstojníků bylo v té době, od března do srpna 1936, propuštěno 2 000 do zálohy.
Navíc císař Hirohito schválil nařízení, že pouze důstojníci v činné službě se mohou stát ministry války nebo válečného námořnictva, což vlastně jen upravilo a potvrdilo praxi, která se dodržovala od roku 1913. Od tohoto roku a dále se nestalo, že by zmíněné funkce vykonával generál nebo admirál, který byl v záloze!
Jak již bylo předtím řečeno, odejít musel generál Hondžó ze své funkce císařova pobočníka, kterého svým jednáním zkompromitoval jeho synovec kapitán Jamaguči. Generál Hondžó byl tak dne 24. dubna přeložen do tzv. první zálohy, ale rozhodně neupadl zcela v do nepřízně. Když odcházel byl bohatě obdarován, celých dalších 9 let pak poskytoval císaři Hirohitovi rady, jako "soukromá osoba".

Když se pak generál Hondžó, na podzim roku 1945, dozvěděl, že má být zatčen jako válečný zločinec, odpovědný za mandžuský incident, spáchal dne 20. listopadu 1945 rituální sebevraždu!

"Poněkud hůře dopadl generál Masaki. Půl roku byl zadržován a vyslýchán tajnou policií, ale odmítl veškerá obvinění. Zahájil hladovku a nakonec odmítal i pití a musel ´být násilím přiveden ke zdraví´. Nakonec byl propuštěn, šlo o zásah knížete Koneho. který chtěl ´před novou válkou v Číně sjednotit národ´. Poté se generál Masaki stáhnul do soukromí, věnoval se rodinným statkům na ostrově Kjúšú, aby v roce 1956, v osmdesáti letech, zemřel."

Mnoho mladých důstojníků, kteří byli skutečnými aktéry únorového puče 1936, jako pěšáci na šachovnici těch mocných, skončili ve srovnání se svými spikleneckými předchůdci z minulých let (viz předchozí kabaretní vzpoury a i ostatní vzpoury) mnohem hůře.
"Nejdříve však přijde na řadu vrah generála Nagaty podplukovník Aizawa. Dne 7. května 1936 byl obnoven jeho proces a 3. července byl Aizawa popraven.
O několik dní později proběhne za zavřenými dveřmi proces s devatenácti zbývajícími důstojníky, (celkem bylo mladých důstojníků 21. Kapitán Nonaka /viz foto v Č 38 u konce/ spáchal sebevraždu, kapitán Kono zemřel na následky zranění v nemocnici.) z nichž 13 bude popraveno. O rok později se událost uzavře. Po soudu s civilisty, kteří se zúčastnili vzpoury, budou čtyři popraveni. Dne 19. srpna 1937 pohlédne do ústí pušek popravčí čety i Ikki Kita, někdejší ideolog stoupenců Skupiny císařské cesty - tzv. kódóha, seveřanů,
To již válečná mašinérie císařského Japonska bude opět pracovat na plné obrátky."


Chci všem nyní sdělit, že se tímto s Vámi loučím do pondělí 27. srpna, neboť od pondělí 4. června přebírá otěže pan kolega Jarl, který dle naší domluvy začne na Palbu dávat články o japonské zahraniční expanzi od pádu šógunátu (restaurace Meidži 1868) a i dříve, bude dávat historické události Dálného východu do roku 1922.
Ostatně určitě Vás sám seznámí tématicky.
Já začnu dle původní Osnovy pak dávat, - pokračovat - v pondělí 27. srpna:

5) Období Japonska od roku 1936, vnitřní boje, tlak na Čínu se zvyšoval. Pakt proti Kominterně 25. listopadu 1936, Berlín.
A pak i další a další.



Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné dotazy a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051