Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Moderátor: Rase

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
NEJVĚTŠÍ POZEMNÍ ZBRANĚ RAKOUSKO – UHERSKÉ MONARCHIE
ÚVOD


Rakousko-uherská armáda začala Velkou válku ve své podstatě s velmi zastaralým dělostřeleckým parkem. Ne, že by nebyl k boji použitelný, to zcela jistě ne, ale jeho účinnost byla menší než u protivníků a hlavně byl problém s dostřelem. To platilo hlavně u dělostřelectva těžkého, které nebylo schopno účinně bořit nepřátelské pevnosti.

Zbraní největší mohutnosti a hlavně největšího účinku střely byly v r-u armádě legendární moždíře vz.16. Jejich počátky musíme hledat v roce 1912, kdy byl do výzbroje rakouského dělostřelectva zařazen 30,5 cm moždíř vz. 11. Tato bezesporu pozoruhodná zbraň způsobila opravdový převrat v dělostřelecké technice, neboť dosáhla nebývalé účinnosti a mobilnosti. Byla totiž od počátku konstruována pro motorickou přepravu. Moždíř rozložený do tří přepravních jednotek byl dopravován tahači vz.12 a dělo tak získalo mobilnost srovnatelnou s lehkým dělostřeleckým materiálem. Postupné modernizace vynucené zkušenostmi z bojové činnosti vely k modernizacím a výsledek byl skvělá zbraň.

Jedním z prvních děl na světě od počátku konstruovaných pro dopravu motorovým tahačem byla 15 cm těžká houfnice vz. 15. Počátek této zajímavé konstrukce musíme hledat v roce 1915 – to už armáda monarchie dostala několik pořádných výprasků - právě tehdy byly do výzbroje zavedeny výborné škodovácké 15 cm houfnice vz. 14. Jedinou jejich podstatnější nevýhodou byla přeprava ve dvou jednotkách vynucená hippotrakcí a poměrně malý dostřel. Na základě válečných zkušeností, byla Škodovka pověřena konstrukcí houfnice v ráži 15 cm se zvýšeným dostřelem.

Pohotovosti k palbě a dostřelu byla obětována hmotnost zbraně a již od počátku byla koncipována pro motorickou přepravu. Na počátku roku 1916 byla nastřelena první zbraň a do konce války bylo dodáno 57 kusů houfnic. Přeprava pouze motorovými vozidly.

Na konci roku 1914 byl v Škodových závodech dohotoven prototyp nového kanónu, který měl nahradit zoufale zastaralé obléhací kanóny vz. 80. Dělo bylo podrobeno přísným jízdním i střeleckým zkouškám v nichž zdařile obstálo. Po provedení drobnějších úprav vyžádaných technickou komisí ministerstva války, byl nový kanón zaveden pod označením 15 cm autokanone vz. 15. Jednalo se o zbraň moderní, konstruovanou pro mototrakci. Kanón byl přepravován ve dvou jednotkách, vždy tažených pětitunovými nákladními automobily, které nahradily tahače Daimler vz.17. V průběhu roku 1916 se podařilo dokončit 16 kanónů, které byly okamžitě odeslány na válčiště. Frontové nasazení však prokázalo nedostatečný náměr a Škodovka byla nucena upravit celou lafetu. Zvýšením náměru na 45 stupňů se však podařilo zvýšit dostřel až o 1,5 kilometru. Upravené kanóny byly označeny jako vzor 15/16. Do konce války se podařilo vyrobit 44 hlavní a 43 lafet.

To bylo vše, co se podařilo zavést do výzbroje r-u armády do začátku války nebo rychle po jejím začátku. Ale nebylo všechno to, co tato armáda měla k dispozici později a co předčilo vše, co historie střední Evropy do té doby znala.

Než budu pokračovat, je potřeba uvést, že Škodovka měla dlouhodobou zkušenost s projektováním, výrobou a servisem děl velkých ráží pro výzbroj těžkých lodí rakousko – uherské maríny. To by bylo spíše pro naše námořníky a já se zavázal, že jim do jejich hájemství nebudu už nikdy hekrovat.

Ale je tak trochu ojedinělost, že společnost Škoda, ležící hluboko ve vnitrozemí, zahájila svou zbrojní výrobu v oblasti námořních děl. Bylo to dáno tím, že rakousko-uherské námořnictvo prožívalo velkou expanzi, kterou se chtělo vyrovnat italskému, a proto byla veliká poptávka po lodních dělech.

Na konci 80-tých let 19-tého století Škoda začala vyvíjet své první zbraně, nejprve lodní kanóny středních ráží (37, 47 a 66 mm), posléze však začaly kalibry rychle růst, což souviselo s tím, jak se zvětšovaly rozměry křižníků a bitevních lodí, jež se stavěly pro císařskou marínu. Je dobré připomenout, že nové lodě byly obvykle zhotovené z oceli z Plzně a Vítkovic). Škoda nejprve vyráběla námořní zbraně na bázi licence od německého Kruppa, ale posléze přešla k vlastním konstrukcím.

Obrázek

Dělovka společnosti Škoda, hlavně pro lodní kanóny v různé fázi výroby.

V roce 1900 vznikl v Plzni první kanón ráže 120 mm. Krátce poté následovalo i dělo ráže 150 mm, pak 190 mm, 240 mm a v roce 1908 i vynikající dělo kalibru 305 mm s hlavní o délce 45 ráží. Nové zbraně pak dostaly tři predreadnoughty lodě třídy Radetzky; stojí patrně za zmínku, že plavidlo Radetzky představovalo jedinou velkou válečnou loď v historii, jež měla jméno českého vojevůdce. Každá měla dvě věže po dvou 305mm dělech, avšak již záhy přišla čtveřice bitevníků třídy Tegetthoff, jež měly dokonce čtyři věže po třech dělech stejného typu.

Obrázekxxxxx Obrázek

Velká montovna společnosti Škoda, oba snímky ukazují velkou montovnu Škody Plzeň. V ní jsou rozpracované dvouhlavňové věže pro predreadnoughty třídy Radetzky. Ráže hlavní 30,5 cm, na jejich střeše byla pomocná dělostřelecká výzbroj tvořená lodními kanóny ráže 6,6 cm.

Obrázek

Zde je snímek dvoudělové věže s hlavními kalibry - kanóny 30,5 cm predreadnoughtu SMS Radetzky .

Obrázek

A zde je fotografie předních dvou trojdělových věží s kanóny 30,5 cm bitevní lodi Teggetthoff.

Díky těmto věžím, které také pocházely z Plzně, mělo loďstvo monarchie jako vůbec první na světě bitevní lodě s trojdělovými věžemi. Další třída bitevníků, které však už nebyly dostavěny, měly obdržet děla Škoda ráže dokonce 350 mm. Nová zbraň se však přece jen dostala do boje i bez oněch lodí, jelikož dva kusy (nazvané 35cm Marinekanone L/45 vz. 16) byly usazeny na pozemní lafety a použity na italské a balkánské frontě. Celkově ale byly vyrobeny čtyři kusy.

ObrázekxxxxxObrázek

Velmi zajímavé fotografie původně lodních kanónů 35 cm L-45 M.16. První ukazuje jeho použití na Italské frontě a druhý by měla být montáž do palebného postavení někde na Soluňské frontě.

Obrázek

A do třetice: Lodní kanón 35 cm L/45 M.16 v palebném postavení v dubnu 1916 u Calderanici

Takže toto tak nějak na úvod a nyní se podíváme, co že za obludy to rakousko-uherští kanonýři za Velké války používali.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola číslo 1: PRVNÍ OBLUDA

Jako první byla do výzbroje zavedena těžká houfnice ráže 38 cm. Tato obluda číslo 1 byla přímo nápadem barona Dr. Karla Škody. Ten měl možnost vidět účinek 30,5 cm moždířů na belgické a francouzské pevnosti a nabídl armádě, že jí dodá ještě mocnější zbraň. Podmínky, které nabídl, byly velkorysé. Oznámil, že celou zbraň – vývoj a výrobu včetně nastřelení provede na náklad Škodovky i přestože šlo o částku 1 119 000,- rakouských korun. Vše posvětil rakousko-uherský ministr války generál plukovník Dr. Techniky b.c. Alexandr Krobatin.

ObrázekxxxxxObrázek

Fotografie obou aktérů vyjednávání. První obrázek ukazuje barona Dr. Škodu Karla a ten druhý ukazuje jeho vojenský protějšek, ministra války generálplukovníka Dr. techniky b.c. Alexandra Krobatina.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Škodovka velká děla konstruovat a vyrábět uměla - koneckonců vyzbrojovala bitevní lodě, ale zde šlo o pozemní variantu.

Vznikla houfnice s těmito parametry:

ráže 38 cm
délka hlavně 650 centimetrů
váha granátu 740 kilogramů z toho 68 kilogramů litého tritolu
úsťová rychlost byla 459 m/ sekunda
dostřel 15 kilometrů
náměr: +40 až 75°
odměr: 360°
Hmotnost v palebném postavení 81 727 kilogramů.

Podmínka kterou ale ministr války dal byla, že souhlasí s tím co navrhl baron Škoda, ale děla musí být dvě. A tedy byla dvě. První kus byl smontován v hlavní montovně Škodových závodů v lednu 1916.

Unikátní bylo, že i při těchto parametrech šlo o zbraň plně mobilní a schopnou přepravy pouze motorově. Pro přepravu byl využit vyzkoušený a osvědčený přepravní systém benzino-elektrického vlaku.

Obrázek

Úplně první verze BE vlaku Austro-Daimler A-Zug. Je až neuvěřitelné, co jeden generátorový vůz dokázal přes kabelové rozvody a elektromotory uvést do pohybu.

Autorem tohoto přepravního systému byl Dr. Ing. Ferdinand Porsche technický ředitel společnosti Osterreichische Daimler Motoren AG.

Obrázek

A zde je fotografie tohoto velkého konstruktéra.

Princip byl přelomový a nápaditý.

základní prvek tvořil generátorový vůz, což bylo vozidlo, které obsahovalo benzínový výbušný motor o objemu 20,3 litru a výkonu 155 koní při 1200 otáčkách. Spotřeba byla 4 litry na jeden kilometr. Žralo to více než by se na první pohled zdálo. Tento motor pohaněl elektrický generátor stejnosměrného proudu.

Obrázek

Generátorové vozy při cvičné jízdě

Bylo to dynamo s vnějším buzením o výkonu 90 kw při napětí 300 V a 60 Amperech.

Část vyrobeného proudu spotřebovaly dva elektromotory samotného generátorového vozu a ten tak byl samojízdný a zbytek byl kabelovým rozvoden veden do připojeného přívěsu, kde jej spotřebovávalo celkem napřed 4 a později 8 elektromotorů při dvouosé variantě či později čtyřosé verzi. Bylo to tedy 8 kol na složený vůz. Takže každé kolo mělo vlastní pohon. Nyní pro názornost bude následovat několik fotografií.

Ty bude vždy doplňovat soupis, kde uvedu rozměry a váhy jednotlivých vozů BE vlaku. Pro potřebu této práce jsem vybral dva typy hounic a to ty, co byly plně unifikovaně upraveny pro přepravu BE vlaky.

Obrázek

Generátorový vůz s jednou polovinou ložiště 38 cm houfnice M.16

Tech. údaje: LOŽIŠTOVÝ LEVÝ VŮZ

38 cm houfnice M.16
délka x šířka x výška : 9 015 x 2 600 x 3 385 mm
hmotnost na silnici 36,6 tuny
hmotnost na železnici: 33,0 tuny při trakci generátorovým vozem a 33,8 tuny při trakci lokomotivou

42 cm autohoufnice M.17
délka x šířka x výška : 9 860 x 2600 x 3 430 mm
hmotnost na silnici 44,7 tun
hmotnost na železnici: 41,7 tuny při trakci generátorovým vozem a 41,9 tuny při trakci lokomotivou

Tech. údaje: LOŽIŠTOVÝ PRAVY VŮZ

38 cm houfnice M.16
délka x šířka x výška : 9 015 x 2 600 x 3 385 mm
hmotnost na silnici 37,6 tuny
hmotnost na železnici: 33,0 tuny při trakci generátorovým vozem a 33,8 tuny při trakci lokomotivou

42 cm autohoufnice M.17
délka x šířka x výška : 9 860 x 2600 x 3 430 mm
hmotnost na silnici 43,4 tun
hmotnost na železnici: 39,8 tuny při trakci generátorovým vozem a 40,6 tuny při trakci lokomotivou

A pokračujeme.
Logicky tak tažený - a to označení tažený by spíše mělo být změněno za slovo vedený - ve skutečnosti nebyl generátorovým vozem tažen, ale tím, že měl vlastní elektromotory, byl také samojízdný. V předu jedoucí generátorový vůz pouze zajistil přes potřebné mechanismy to, aby se tato souprava dvou samojízdných vozidel chovala jako běžný tahač s vlekem.

Obrázek

Generátorový vůz s lafetovým vozem

Tech. údaje: LAFETOVÝ VŮZ

38 cm houfnice M.16
délka x šířka x výška : 9 015 x 2 460 x 3 090 mm
hmotnost na silnici 33,0 tun
hmotnost na železnici: 29,4 tuny při trakci generátorovým vozem a 30,2 tuny při trakci lokomotivou

42 cm autohoufnice M.17
délka x šířka x výška : 12 460 x 2460 x 3 175 mm
hmotnost na silnici 38,0 tun
hmotnost na železnici: 34,4 tuny při trakci generátorovým vozem a 35,2 tuny při trakci lokomotivou

Vedené přívěsy byly původně jednoosé, ale s požadavkem přepravovat nové těžké zbraně byly vyvinuty dvouosé. Pod přepravované břemeno – třeba hlaveň se závěrem se po jeho nadzvednutí mechanicky- ručně, zepředu i zezadu zasunul napřed jednoosý a později dvouosý přívěs. Při dojetí na místo se opět vše zvedlo a přívěsy se vyvedly mimo břemeno.

Obrázek

Generátorový vůz s hlavňovým vozem

Tech. údaje: HLAVŇOVÝ VŮZ:

38 cm houfnice M.16
délka x šířka x výška : 9 015 x 2 460 x 2 575 mm
hmotnost na silnici 38,0 tun
hmotnost na železnici: 34,4 tuny při trakci generátorovým vozem a 35,2 tuny při trakci lokomotivou

42 cm autohoufnice M.17
délka x šířka x výška : 11 415 x 2 460 x 2 680 mm
hmotnost na silnici 44,4 tuny
hmotnost na železnici: 40,8 tuny při trakci generátorovým vozem a 41,6 tuny při trakci lokomotivou

Při pohledu z venku to ale na první pohled vypadalo jako by břemeno leželo na dvouosém nebo čtyřosém podvozku.

Geniální bylo i to, že po sundání silničních kol bylo možno tyto soupravy pomocí speciálních ramp usadit na běžné železniční koleje a jet po železnici. Zdrojem pohonu mohl být opět generátorový vůz, nebo běžná parní lokomotiva.

Obrázek

Takto vypadaly BE vlaky na kolejích, zde je pohon zajištěn vlastními generátorovými vozy.

Soupravy tvořené jednoosými přívěsy měly maximální únosnost 20 tun. Při dvouosých přívěsech potom 25 tun. A to stačilo i na nejtěžší pozemní zbraně, které za tímto účelem byly vyvinuty tak, že se rozkládaly na 4 části a tím bylo možno je přepravit a na místě složit. Součástí každého vlaku s kompletní zbraní bylo muniční vozidlo, tedy opět generátorový vůz a k němu dva dvouosé přívěsy.

Obrázek

Generátorový vůz s muničním vozem

Tech. údaje: MUNIČNÍ PLNÝ VŮZ

38 cm houfnice M.16
délka x šířka x výška : 9 015 x 2 460 x 2 920 mm
hmotnost na silnici 33,8 tun
hmotnost na železnici: 30,2 tuny při trakci generátorovým vozem a 31,0 tuny při trakci lokomotivou

42 cm autohoufnice M.17
délka x šířka x výška : 9 015 x 2460 x 2 920 mm
hmotnost na silnici 33,0 tun
hmotnost na železnici: 29,8 tuny při trakci generátorovým vozem a 30,6 tuny při trakci lokomotivou

Nyní máte představu, o jak velké hmotnosti se jednalo a co vše ty BE vlaky pomalu, ale vytrvale, do jakéhokoliv terénu, za různého počasí a po tehdejších komunikacích dokázaly přepravit.

Takže pokud vyrazila na cesty kompletní souprava 38 cm houfnice M.16, tak celá tato kolona BE vlaků vážila 179 tun. Pokud to byla 42 cm autohofunice M.17, dosáhla hmotnost celé této soupravy hmotnost 203,9 tuny.

Při cestách po Alpách proti Italům bylo nutno projíždět úseky velmi klikatých a úzkých cest, často s mnoha tunely. Aby se předešlo tomu, že něco neprojede, vždy jeden BE vlak se šablonou největšího přepravovaného tělesa přemisťované zbraně, celou plánovanou trasu projel a bylo jasno. I to je chytré a svědčí to o tom, rakousko-uherští kanonýři nebyli žádná jelita.

Takto vypadaly soupravy pro tyto těžké zbraně:
38 cm houfnice vz. 16
24 cm kanón vz. 16
42 cm autohoufnice vz.16
42 cm autohoufnice vz.17
42 cm autohoufnice vz.17/t

No a nyní se vrátíme k tomu prvnímu velkému dělu. Bylo do doslova kolektivní dílo:

- výkresovou dokumentaci , výpočty a výrobu prováděla Škodovka na několika pracovištích a dílnách. Spojovalo je jen označení BHL17 což je zkratka slovního označení, které v překladu zní obléhací houfnice délka 17 kalibrů.

- optiku dodávaly firmy Weiss a Goerz

- BE vlaky měl dodat a také dodal Daimler

- granáty dodávala firma Schiller v Temitzu

- nábojnice firma Krupp v Bendorfu

- střeliviny a trhaviny dodávala firma v Blumau, což byla státní muniční továrna

ObrázekxxxxxObrázek

Úplně první vyrobený a zkompletovaný kus 38 cm houfnice M.16, se jménem "BARBARA", po patronce kanonýrů. Snímek je z Velké montovny Škodových závodů. Druhý obrázek potom ukazuje tu samou zbraň při zkouškách mobility a montáží v polních podmínkách v okolí Plzně.

Práce probíhaly neuvěřitelným tempem. Už 21. ledna 1916 se podařilo v Bolevci nastřelit první kompletní zbraň, nazvané po patronce kanonýrů „BARBARA“ a její BE vlak prošel testy 25. ledna 1916 a už 1. března 1916 byla houfnice na BE vlak uložena a pokračovaly jízdní testy. Následovaly balistické zkoušky na dálkové střelnici v Uhrách u města Hajmáskér.

25. března 1916 celou soupravu BE vlaku a zbraně přivezl do Tridentu vlak.

15. dubna 1916 proběhlo nastřelení druhé smluvené zbraně, nazvané „GUDRUN“. Její BE vlak zatím nebyl k dispozici a tak do iridentu vyrazila jen na železničních vagonech.

Organizačně byly vytvořeny dvě jednodělové baterie. Každá měla:
8 důstojníků
210 mužů
5 koní
4 povozy
1 kompletní BE vlak
20 automobilů lehkých i těžkých polovina s přívěsy

Baterii číslo 1 s dělem BARBARA byl určen za velitele kapitán Karel Plíšek

Baterii číslo 2 s dělem GUDRUN byl určen za velitele nadporučík Viktor Liebl

Obě baterie tvořili Těžkou dalekonosnou dělostřeleckou skupinu pod velením plukovníka Karla Padiaura.

ObrázekxxxxxObrázek

Generátorový vůz přepravuje hlavňový vůz s hlavní Barbary na první místo dislokace po horských cestách. Druhý snímek ukazuje spouštění kompletního ložiště do předem vykopané ložišťové jámy. Je to skvělý snímek – ukazuje velký otvor v ložišti, umožňující záklus po vertikále při střelbě plnou elevací.

ObrázekxxxxxObrázek

Zde je fotografie ukazujíc manipulaci s municí ráže 38 cm. Používaly se kleštinové jeřábové hlavy na řetězových jeřábech, ruční pohon. Dále se od místa uložení munice natáhla k dělu polní kolejová dáha a několik vozíků na projektily a stejný počet na nábojky zajistily dopravu munice ke zbrani. Druhá fotografie ukazuje samotné nabíjení zbraně.

ObrázekxxxxxObrázek

38 cm houfnice M.16 BARBARA připravena k palbě a stejná zbraň se skupinou velících důstojníků.

8. dubna 1916 byla Barbara připravena k palbě. Poté její BE vlak vyrazil do Tridentu a postupně odvozil dělo GUDRUN na jeho stanoviště. Gudrun byla připravena k boji 12. května 1916. Tak začala bojová cesta zatím největších děl rakousko-uherské pozemní armády.

ObrázekxxxxxObrázek

38. cm houfnice M.16 GUDRUN, první obrázek ukazuje přepravu její hlavně na místo určení a druhý potom tuto zbraň při čitění a nabíjení

V roce 1916 bylo vyrobeny dva kusy děl - Barbara a Gudrun, číslo 1 a 2
V roce 1917 byly vyrobeny zbraně číslo 3 až 8
V roce 1918 byl vyrobeny zbraně 9,10 a 11
Dále byla vyrobena jedna kompletní hlaveň a jedna byla opravena v generálním rozsahu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola druhá: DRUHÁ OBLUDA

byla ještě zajímavější. Byla to houfnice ráže 42 centimetrů a zajímavá byla tím, že měla delší vývoj a mnohem složitější. Bylo to historicky bezkonkurenčně největší dělo rakousko-uherské armády. A proč jsem ji zařadil až za mladší houfnici ráže 38 cm? No proto, že původně šlo o zbraň, kterou si armáda objednala nikoliv pro polní službu, ale jako zbraň pro těžké pobřežní dělostřelectvo.

Mělo jít o dělo, schopné jedním zásahem zničit jakoukoliv soudobou válečnou loď bez ohledu na pancíře, které ji chránily. A tak světlo světa spatřila

Věžová pobřežní houfnice 42 cm M.14

Takže trochu geneze.

Jakmile došlo k začlenění pancéřování do opevnění, a sem patří i opevnění pobřežního dělostřelectva došlo k pomyslnému souboji mezi dělem a pancířem. Je to zjednodušené ale stále platné. Navíc konstruktéři se utkali v pomyslném souboji s možnostmi armád, hlavně pokud jde o finance. Byla snaha ukrýt pod pancíř všechny obranné prvky, ale vysoká cena tyto možnosti omezovala. Nakonec se objevil nápad – vytvořit přenosné pancéřování, které by bylo možno instalovat na libovolném místě. Takové zařízení vytvořila německá firma Grusson pod názvem fahrbare Panzerlafette, čili pohyblivá pancéřová lafeta, později nazývaná Fahrpanzer. Tato platforma byla vyráběna pro mnoho evropských armád.

Obrázek

Zde je toto zařízení při přepravě na jednoosém podvozku. Už v této fotky je zřejmé, že to byla malá věc. Navíc si člověk jen obtížně představuje, co s obsluhou dvou mužů dělala střelba z palubního kanónku.

ObrázekxxxxxObrázek

A zde je dvojice fotografií které ukazují, že tuto mobilní pancéřovou lafetku bylo možno umístit jak do zákopového systému tak do předem vybudované betonové pevnůstky. To bylo poměrně moudré a pořád zde byla možnost ji kdykoliv odvést pryč. Ale jsou známé instalace, kdy tato věc byla napevno zabetonována do soustavy nějaké pevnůstky.

Ale při pohledu na ni, je jasné, že měla své limity – hlavní byl ten, že omezená hmotnost způsobila, že pancíř byl slabý a dělo mělo omezenou ráži. Teprve na počátku první světové války byla vyrobena přenosná věž, ve které by bylo umístěno dělo větší ráže.

Na přelomu 19. a 20. století nasazení těžce pancéřovaných plavidel radikálně změnilo situaci v rovnováze mezi útokem a obranou při obraně pobřeží. Něco naznačila Krymská válka, kde byly nasazeny plovoucí pancéřované baterie proti ruským opevněním. Následoval rychlý vývoj obrněných plavidel a zkušenosti z následujících válek, prusko-rakouské a americké občanské ukázaly převahu lodí ve střetech s opevněním. Ale ani obránci nespali a čas převahy obrněných lodí byl krátký.

V pobřežních pevnostech byla nasazena pobřežní děla větších ráží s pancéřováním a také houfnice, střílející ze zakrytých postavení. Pod úhlem dopadající dělostřelecké náboje mohly probít slaběji pancéřované paluby lodí.

Koncem 19. století bránila většina států své pobřeží kombinací houfnic a pobřežních děl. Po roce 1905 přišel další vývoj a byl značně zvětšen dostřel lodního dělostřelectva a v roce 1910 již dostřel hlavních kalibrů lodí dosahoval přes 20 kilometrů. Také pobřežní dělostřelectvo začalo plnit i druhou roli - obranu proti obojživelným výsadkům.

Je logické že ambiciosní rakousko-uherská marína nehodlala zůstat bokem a to ovlivnilo rozhodování o nasazení nejtěžších houfnic v pobřežním opevnění.

Zpočátku byly v pevnosti Pula nainstalovány houfnice 305 mm a začalo se uvažovat o instalaci ještě těžších zbraní. V roce 1907 byly v konstrukční kanceláři Škoda v Plzni pod vedením prof. Ing. techniky Oswalda Dirmosera zahájeny první koncepční práce na motorizovaném dělostřeleckém prostředku velké ráže, které bylo prioritně určeno pro nasazení v pobřežních bateriích. V 16. června 1909 vojenská komise povolila další konstrukční práce a dopřesnila technické požadavky. Během necelého roku ležel na stole projekt houfnice ráže 42 cm. Armáda objednala první hlaveň.

17. a 18. 7. 1912 došlo na tovární střelnici v Bolevci k nastřelení této hlavně a byla to velká sláva. Zkoušelo se:
- nastřelení hlavně
- zkoušky prachových náplní
- zkoušky nábojnic
- zkoušky zápalkových šroubů
Během těchto dvou dnů hlaveň vypálila 23 ran. Další zkoušky hlavně, a náplně se konaly 29. a 30. listopadu 1912 a opět bylo vypáleno 23 ran.

V létě 1913 se prováděly zkoušky v okolí válečného přístavu Pola a byly velmi dobré. Byla objednána další zbraň, tedy hlaveň číslo 2 a byla nastřelena těsně před válkou v dubnu 1914. A v létě 1914 zavedla armáda do výzbroje tuto zbraň pod označením 42 cm L/15 Küstenhaubitze.

Vznikla tak houfnice s těmito parametry:

ráže 42 cm
délka hlavně 629 centimetrů
váha granátu 1000 kilogramů z toho 89,6 kilogramů litého tritolu
úsťová rychlost byla 415 m/ sekunda
dostřel 12,7 kilometrů
náměr: +40 až 70°
odměr: 360°
Hmotnost v palebném postavení 112 735 kilogramů.

Některé zdroje uvádí, že armáda objednala osm kusů tohoto děla, které chtěla umístit ve dvou čtyřvěžových pobřežních bateriích. Stanoviště byla navržena již v roce 1913, jedno v pevnosti Pola u pohoří Goblina v poblíž budovaném pancéřovém opevnění Gradina, druhé v pevnosti Kotor při mořské hladině. Ve chvíli započetí války byly práce v Pole teprve zahájeny, v Kotoru se nacházely v koncepční fázi. Ale jiné zdroje dávají jinou genezi zbraně.

Obrázek

A tady tu fešandu máte. Vypadá to dost divně a ten malý kanónek na střeše je malorážová zbraň určená pro protiletadlovou palbu. Faktem je, že při možné rychlopalbě, pokud by zde bylo usazeno těchto zbraní více kusů, byla by to krajně nebezpečná palebná uzávěra.

První zbraň byla u přístavu Pola instalována v říjnu 1914. Škodovka zbraň zabudovala do ocelové otočné lafety s kruhovým pancéřovým krytem, takže připomínala děla uložená v barbetách na starých bojových lodích. Celé to stálo na betonové plošině a otáčelo se na kuličkové dráze.

V podzemí byly vybudovány kryty a muniční sklady a s elektrickými výtahy pro projektily a prachové nábojky. Prvky pro zaměření dodávala nedaleko stojící pozorovatelna. Obsluha měla pouhých 27 mužů ale i tak dokázala pálit rychlostí 2 rány za minutu.

Tato zbraň s integrální věží č. v pevnosti celou dobu války. V roce 1917, kvůli sílícím náletům dohodových letadel, bylo na věži instalováno malé protiletadlové dělo a místo pro obsluhu. Instalaci dalších věží přerušil začátek války a zprávy ze západní fronty. Německá armáda, disponující těžkými houfnicemi 210-420 mm, podpořené rakouskými moždíři 30,5 cm, velmi rychle překonaly odpor belgických a francouzských pevností. Nečekaná účinnost těžkých děl proti pevnostem utvrdila velení rakousko-uherských vojsk v rezignaci na umístění dalších stacionárních děl v pobřežních opevněních.

Na podzim roku 1914 tak armáda zadala požadavek na mobilitu těchto houfnic tak, aby bylo možno je přemisťovat dle potřeby po bojišti a mezi bojišti. Zde se Škodovka předvedla ve skvělém světle. Už dokončovanou věžovou houfnici číslo 2 rekonstruovala, a to tak, aby zbraň i věž bylo možno rozebrat a opět složit z kusů, které bylo možno přepravit po železnici, pomocí motorových tahačů nebo benzino-elektrických vlaků. Podařilo se. Z počátku to ale byl logistický ořech- k transportu děla a všech součástí byl potřebný vlak, složený z 39 vagónů.

A tak se tato druhá houfnice číslo 2. stala prvním takovýmto dělem, přesunutá ze Škodovky na haličskou frontu jako 42 cm Küsten-Haubitzbatterie, pod velením referenta Vojenské technické komise kapitána Karola Martinovského. Byla to baterie číslo 1.

V únoru 1915 zaujalo dělo bojové stanoviště u Tarnowa a 14.2. ostřelovalo tarnowské nádraží v momentě vjezdu ruského vojenského transportu. Ten zasáhlo druhým nábojem a zahynul ruský generál a 200 vojáků. To bylo množné díky leteckému pozorování a radiovému spojení s posádkou děla. Následně se dělo zúčastnilo bojů z Přemyšl a když Přemyšl padl bylo složeno a přemístěno do Poli, kde bylo umístěno na původně plánované palebné stanoviště.

Potom dělo kočovalo jak cikánský vůz. Potřeby fronty a nedostatek nejtěžších děl vyžádal demontáž a přesun postupně.
- srbská fronta
- východní fronta na celkově tři destinace
- jižní Tyrolsko
- srbská fronta u Bělehradu

Během posledních bojů byla houfnice poškozena a vrácena do závodů Škoda k opravě a baterie zde převzala dohotovenou a nastřelenou houfnici číslo 3. Velení převzal kapitán Ferdinand Seder. Byla nasazena u Kotoru, na hranici s Černou Horou. Podporovala palbou rakouskou ofenzívu u Lovcenu.

ObrázekxxxxxObrázek

Zde je vidět jak vypadal kompletní mobilní 42 cm houfnice před bitvou u Lovcenu. A druhý obrázek ukazuje tu samou houfnici při střelbě někde v Dolomitech

Během bojů se k ní připojila nová baterie číslo 2 vyzbrojená houfnicí č. 4. Ta, pod velením kapitána Emila Kruga, dostala stále ještě věž taktéž číslo č. 4. Stalo se 26. listopadu 1915. Velel jí kapitán Krug. Byla nasazena v Kotoru kam přibyla v prosinci a od 8. února 1916 a spolu s baterií č. 1 podporovala útok na Lovcen. Palba měla nejen ničivé, ale i morální účinky.

Na konci února, byla obě dvě děla přesunuta do jižního Tyrolska, k podpoře ofenzívy, nazvané Strafeexpedition, která byla zahájena v květnu 1916.

Pro posílení palby byla nasazena třetí baterie číslo 3 která byla vyzbrojena opravenou zbraní číslo 2. Nové baterii velel kapitán Rudolf Petters. Přestože první část ofenzivy proběhla dobře a houfnice úspěšně ničily italské pevnosti, ofenzíva jako celek se nepovedla – na východě se rozhořela ofenziva generála Brusilova.

Na východní frontu tak byla přemístěna baterie č. 2, na počátku července se nacházela v Chodorově ve východním Haliči. Ale již po několika dnech byla stažena do Maďarska, do Hajmaster, kde byly prováděny střelecké zkoušky. V září se tato věž nacházela v Bulharsku, kde se spolu s baterií č. 1 účastnila útoku na Rumunsko v sestavě armády generála Mackensena. Další osudy těchto zbraní ve věžích nejsou už pro další text důležité, i když jsou veskrze zajímavé.

To zajímavé pro nás se stalo někdy v roce 1919, koncem roku. Bylo rozhodnuto další 4 objednané hlavně instalovat do nových lafet už bez pancéřových věží. Tím došlo ke vzniku de facto nové zbraně. Bylo pro ně upraveno ložiště používané s velkým úspěchem pro 38 cm houfnice a kanóny 24 cm. Armáda je označila za 42 cm Autohaubitze M.16. Název ukazoval zásadně jiný druh přepravy.

ObrázekxxxxxObrázek

Výstavba rozebíratelné věže pro 42 cm houfnici M.16. Jsou to skvělé fotografie, je na nich vidět zapuštěné ložiště a postupné zvedání stěn i usazování lafey s kolébkou hlavně.

ObrázekxxxxxObrázek

Zde je další krásná fotka ukazující dovoz a manipulaci s hlavní a vedle je větší obrázek, který ukazuje vykládku munice pro tento typ těžkého děla.

Ložiště nově vážilo 63 tun a bylo tedy rozděleno na 4 díly – u 38 cm houfnic a 24 cm kanónů bylo ložiště dvoudílné. Přeprava byla tato:
- dvě poloviny skříňového ložiště byly přepravovány pomocí benzino-elektrických vlaků
- dvě poloviny vyjmuté točny byly převáženy na ocelových plošinových vozech tažených tahači M.12 a Později M.16.
- hlaveň – jeden BE vlak
- lafeta – jeden BE vlak
Celé dělo tak přepravovalo 6 jednotek.
Nabíjecí zařízení a dvouřadé kuličkové ložisko nesoucí točnu byly přepravovány s ostatním příslušenstvím. V této verzi dělo v palebném postavení vážilo 113 tun.

První jízdní zkoušky celé této soustavy proběhly 7. listopadu 1916. A vznikla první jednodělová baterie ve složení:
- 8 důstojníků
- 210 mužů
- 5 koní
- 4 povozy , zde to byla např. kuchyně, dílny ubytovací materiál a ženijní výbava
- 1 kompletní dělo
- 32 přepravních prostředků

Obrázek

42 cm autohoufnice M.16 v palebném postavení. Za pozornost stojí velmi sofistikované maskování, kdy je použit pohyblivá maketa velkého seníku.

Celkově bylo objednáno 8 kusů a do konce války bylo všech 8 kusů také vyrobeno. A k tomu jedna náhradní hlaveň a náhradní kolébka.
Jak už víme, první 4 byly ve věžové verzi, kdy jedno bylo stabilní a tři mobilní. Další tři děla byly ve verzi mobilní věz věže jako autohoufnice.

V roce 1917 došlo k dalšímu zjednodušení přepravy a to tím, že bylo zmenšeno ložiště tak, že bylo rozměry shodné s ložištěm 38. cm houfnice, plus minus nějaký ten centimetr. A tím se dělo stalo přepravitelné pomocí 4 BE vlaků a dostalo označení 42 cm Autohaubitze M.17.

Vznikla tak houfnice s těmito parametry - jde jen o modifikaci původních parametrů předchůdce

ráže 42 cm
délka hlavně 629 centimetrů
váha granátu 1000 kilogramů z toho 89,6 kilogramů litého tritolu
úsťová rychlost byla 470 m/ sekunda
dostřel 14,6 kilometrů
náměr: +40 až 70°
odměr: 360°
Hmotnost v palebném postavení 104 735 kilogramů.

Armáda měla velké oči a objednala plných 8 kompletních zbraní. Do konce války nebyla ani jedna tato zbraň nastřelena dokončena či dokonce předány. Tedy dle záznamů Bolevecké střelnice. Ale existuje prý fotografie kde je v palebném postavení obklopena vojáky v rakouských uniformách. Bohužel jsem ji neviděl a tak nemohu objektivně posoudit

Jaký byl osud těchto zbraní?

Stacionární baterie zůstala do konce války v postavení Gomila v původní stabilní věži nad Polou

Věžová baterie číslo 1 byla přestavena na standart Autohoufnice M.17 a válku ukončila také v Poli umístěna poblíž stanoviště Gomila.

Věžová baterie číslo 2 byla začleněna jako samostatná jednotka do 4. štýrsko-krainského pevnostního dělostřeleckého pluku z Pole.

Věžová baterie číslo 3 padla nepoškozená do rukou Italů a byla zkoušena v roce 1919 v Římě.

Ostatní čtyři zbraně – tedy Autohoufnice vz. 16 a 17 byly rozmístěny na různých frontách. Jejich osud je nejistý.

Všeobecně lze říci, že po rozpadu monarchie rozhodla spojenecká komise, že ukořistěné houfnice ráže 38 a 42 centimetrů budou sešrotovány a to jak ty na frontových destinacích, tak ty rozpracované ve Škodovce. Dopadlo to jinak. Kdo by to řekl, že ano.

Jeden kus 38 cm houfnice – hlaveň číslo 6 zůstala v ve vídeňském arzenálu jako muzejní exponát, kdy až do roku 1936 byla na dvoře v rozebraném stavu a poté byla složena a umístěna v dělostřeleckém sále.

Houfnice 38 cm číslo 2 Gudrun s několika kusy 38 cm a 42 cm houfnicemi se nacházely v dělovce v městě Gyor, dnes Ráb a zde byly ukořistěny Rumunskou královskou armádou používány touto armádou až do konce Druhé světové války.

Dva kusy houfnice 38 cm a jeden kus 42 cm houfnice si přes pokyny Dohody ponechala i Itálie.

Obrázek

Zde je fotografie z roku 1919, město Řím. Zde jsou vystaveny dva kusy ukořistěných těžkých zbraní . V levé časti je to 38 cm houfnice M.16, konkrétně je to popisovaná Barbara a v pravé části je 42 cm autohounice M.16. Na fotografii jsou vidět i části benzinoelektrického vlaku.

Benzíno- elektrické vlaky si ponechali dílem Rumuni a Italové, jeden by se měl nacházet ve Vídni v Arzenálu

Jeden kus houfnice 42 cm – hlaveň číslo 9 byl téměř dokončen ve Škodovce a nacházel se ve Velké montovně. Zde se vyskytoval i 28. října 1918 a v roce 1919 byl dokončen mimo zaměřovače a část výstroje. Nebyl ale nastřelen. Nebyl sešrotován a zůstal v hale jako ukázkový kus a ž do roku 1937.

V roce 1937 bylo potřeba uvolnit prostor pro výrobu výsuvných věží s dvojčetem houfnic 10 cm vz. 38, které měly být montovány do některých tvrzí československého opevnění. Proto byla 42 cm houfnice demontována, přemístěna mimo montovnu a znovu složena na betonových základech bývalého plynojemu. Byla opatřena kvalitním nátěrem, nakonzervována a zastřešena. Zde vyčkala až do roku 1940, kdy si ji nechali dokončit a uvést do provozu Němci.

A to je zajímavý kousek historie a já si nedovolím Vás čtenáře této práce o něj připravit. Takže následuje malá vložka na zajímavé téma:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola třetí: NAŠE NECHTĚŇÁTKO V CIZÍCH SLUŽBÁCH.

Krásné české slovo nechtěňátko se používalo a možná občas používá pro miminka, která se narodila proti přání matek a nebo z důvodu bídy je rodiče nechtěli a dali je k adopci nebo hůře do sirotčince.

Nově tento termín používají opakovaně naši politici, když mají pocit, že jim jde někdo z jejich strany po krku.

Naše Obluda číslo 2 s hlavní číslo 9 byla až na některé součásti výstroje vyrobena, chyběly zaměřovací přístroje a pár drobností. Válka skončila a matka,, tedy rakousko – uherská monarchie přestala existovat. Její potomek, Republika československá, mající velké ambice, ale o tento kus výzbroje neprojevila zájem. Je fakt že šlo o drahou věc a v jediném exempláři by byla trvalý logistický problém.

A tak se z tohoto obra stalo nechtěnátko, člověk by i slzu uronil. Takto nějak to zvíře vypadalo na výkresech:

ObrázekxxxxxObrázek

Bokorys a půdorys kompletní zbraně 42 cm Houfnice M.17 pro německou armádu, rok 1940. Jsou velmi pěkně zpracované a je na nich vidět ledacos.

Dne 15. března 1939 hranice zbytků Československa překročily kolony německé techniky s pěchotou a začalo obsazování zbytku státu, který zde právě dramaticky zanikal. Slovenská část obraná Maďarskem o velkou část jižních území šla vlastní cestou jako Slovenská republika či Slovenský štát. Podkarpatskou Rus v té samé době zabíralo v boji Maďarsko, částečně Poláci a ještě k tomu povstali místní nacionalisté Sičovci. Naše 12. divize zahájila velký boj, který je dnes téměř zapomenutý. Bojovala za stát co už neexistoval, ale hlavně pro záchranu co nejvíce životů našich českých lidí, jak od branných složek, tak od složek ministerstva vnitra, úředníky a jejich rodinné příslušníky. Přes propast času k těm lidem cítím obdiv a úctu.

Ve vzniklém Protektorátu Čechy a Morava začalo velké rabování. Němcům se hodilo všechno a co náhodou ne, jako noví majitelé nabídli k odprodeji. Jelikož už měli celé naše těžké dělostřelectvo, naprosto logicky jejich zraky přitáhlo i to velké, smutné a opuštěné dělo, stojící ve Škodovce.

Němci tak nějak tíhli k velkým zbraním, považovali je za otázku národní prestiže a tento exemplář, který, jak se zdálo, toho moc nepotřebuje k dosažení plně bojeschopnosti, vzbudil jejich zájem.

Škodovka zjistila zájem a vypracovala komplexní cenovou nabídku pro OKH na revizi stavu zbraně, výrobu chybějících komponentů, nastřelení a uvedení do plně bojeschopného stavu. Byla to velká suma – 1 123 300 korun. OKH nabídku vyhodnotilo a schválilo vydání objednávky. Přitom to byly jen práce a materiál bez samotné zbraně. Jak už to bývá, zadavatel si určil ledacos k obrazu svému: byly to požadavky.
Požadavky byly poměrně rozsáhlé:
- vyrobení nového hlavňového vozu
- úprava nabíjedla na pojezdné s nabíjecím prostorem pro německou munici
- zvětšení náměru z 70° na 71,5°
- adaptace uložení zaměřovače dle dodaného německého modelu
- doplnění výstroje z roku 1918 pojezdnými trámy, čtyřmi muničními vozíky, 50 metry polní úzkorozchodné dráhy a dalším materiálem,
- oprava BE vlaků dodaných z těch, co byly zakoupeny německou vojenskou zprávou v rámci odkupu našeho veškerého těžkého dělostřelectva. Němci je v dané době nevyužívali a začlenění k 42 cm houfnici se jim jevilo jako rozumné a také to rozumné bylo.

Následně byla houfnice rozebrána a přemístěna do velké montovny a začalo se pilně pracovat.

Škodovka byla ve formě a po potřebných opravách na dvoře proběhla zkušební montáž, která dopadla výborně a následně byla houfnice nastřelena na střelnici v Bolevci. Následně vyla zbraň už za přítomnosti německých odborníků rozebrána, naložena po částech ba BE vlaky a po vlastní ose přejela k dalším zkouškám na střelnici v německém Hillerslebenu. Zkoušky probíhaly ve dnech 26. března až 4. dubna 1940 za přítomnost českých inženýrů.

Když bylo vše shledáno jako bezvadné, došlo na vyčíslení ceny.

Samotná zbraň po slevě měla stát 4 260 000 korun.

Další náklady:
- adaptace požadované OKH , cena 188 369 korun
- výlohy na různé zkoušky, cena 252 207 korun
- původní a nově vyrobená výstroj, cena 918 357 korun
- oprav BE vlaků,cena 5857 korun
- zvláště objednané čepy k ložišti, cena 52 657 korun

Cena celkově dosáhla sumu 5 677 447 korun a ty také Němci bez průtahů zaplatili. Bylo to hodně peněz.

Potom už to vše frčelo, jak by řekla moje babička, jak šístá od Brna. To byl rychlík, co jezdil v 17 22 z Brna do Trenčianskych Teplic a v Bučovicích byl v 18 00, proto šístá.

Německé velení vytvořilo jednodělovou těžkou baterii číslo 830, zařazenou do oddílu těžkého dělostřelectva číslo 800. Druhou těžkou baterii oddílu číslo 810, také jednodělovou, tvořila 35,5 cm houfnice M1 od firmy Rheinmetall. Nasazení na frontě bylo okamžité se začátkem války proti Francii a britskému expedičnímu sboru.

Obrázek

Zde ji máme: 35,5 cm těžká houfnice M1, nevlastní sestřička našeho nechtěňátka u francouzské tvrze Schoenenbourg.

Wehrmacht měl však ve výzbroji další obléhací děla, ale ta nás nyní nezajímají. Ale tato je zbraň je považována za kuriozitu. Označena jako schwere Haubitze M1 ráže 35,5 cm, která vypadá hodně zvláštně. Monstrum o hmotnosti 123 500 kilogramů v roce 1939 zbrojovka Rheinmetall a do roku 1944 bylo údajně vyrobeno dalších sedm kusů. Avšak bojové deníky uvádějí nasazení pouze první houfnice, která byla napřed jako součást schwere Batterie 810 v roce 1940 použita proti pevnostem 1. linie belgického opevněného rajónu Lutych, a proti Francii právě u Schoenenbourg. Potom byla součástí 1. baterie schwere Artillerieabteilungu 641 při obléhání Sevastopolu a Leningradu. Také se podílela na zničení Varšavy během varšavského povstání v srpnu a září 1944.
Houfnice se dala rozložit na šest celků, které se přepravovaly na 18tunových podvalnících za polopásovými vozidly SdKfz 9. Osmý polopás táhl trajler s díly kozového jeřábu, jehož prostřednictvím se dala houfnice za dvě hodiny sestavit.

Obrázek

Německý těžký kolopásový tahač Sdkfz 9, schopný na háku táhnout až 35 tunové břemeno.

Díky kvalitní síti komunikací, BE vlaky zbraň bez větších potíží po celou dobu nasazení v západní Evropě přepravovali na místa určení a bylo jich několik.
Ale vždy šlo o prolamování Magitonovy linie v Alsasku-Lotrinsku, kde podporovaly postup 1. armády.

Od 14. do 15. června 1940 obě baterie ostřelovali francouzské pozice jižně od Saarbruckenu

19. června 1940 po přesunu do prostoru Schonau severně od Lembachu oddíl podporoval bojovou činnost 215 pěší divize. Detonace obrovských granátů přispěly k úspěchu a oddíl byl rychle přesunut severně od Wiesembourgu, kde se 246. pěší divize marně pokoušela prolomit obranu francouzské tvrze Schoenenbourg.

35,5 cm hounice M1 zaujala postavení východně od Dorrenbachu a 42 cm houfnice jižně od Oberrottenbachu. Montáž naší zbraně trvala déle než německé a tak první útoky podporovala jen baterie číslo 810. Přestože detonace jejích granátů byly velmi působivé a na tvrz útočily i střemhlavé bombardéry Ju-87 Stuka, posádka útoky odrazila a tvrz samotná vypadala poměrně zachovale. Německá pěchota utrpěla poměrně velké ztráty.

ObrázekxxxxxObrázek

42 cm houfnice M.17(t) na západní frontě proti Francii, při nabíjení a výstřelu. Fotografie zachytila dokonce i projektil.

Od 21. června 1940 se Němci snažili pomocí oddílu těžkého dělostřelectva číslo 800 umlčet tvrzové objekty Schoenenbourgu. Palba začala v 19 10 minut a obě děla vypálila na tvrz 14 ran, každé sedm kousků. Jeden těžký granát zasáhl tvrzový objekt číslo 5 s minometnou výsuvnou věží, ale nedokázal prorazit strop. Ovšem úder to byl ukázková a posádka objektu měla pocit, že na ni padá nebe. Další granáty se zarývaly 12 metrů hluboko do země, kde vybuchovaly se zpožděním. Jelikož podzemní součásti tvrze byly jen 17 až 20 metrů pod povrchem terénu, celé podzemí tvrze se otřásalo.

22. června 1941 od 16 50 hodin se střelba opakovala a opět 2x 7 kousků. Bylo to druhé kolo pekla. Přímý zásah 42 cm granátem dostal objekt číslo 6. Ničivý výbuch úplně zničil odvětrávací pancéřový zvon a vyrval ve stropě hluboký kráter. Navíc se tento otřes přenesl přes zdivo schodišťové šachty na podzemní chodbu, kde popraskaly stěny a strop. Navíc v celém objektu bylo úplně vyřazeno komunikační zařízení. Posádka byla vážně otřesena, ale nikdo nezahynul ani nebyl zraněn.

Obrázek

Části 42 cm houfnice M.17 (t) při cestě na frontu, je zde lafetový a hlavňový vůz. Nelze ale určit, která je to fronta.

23. června 1940 vše pokračovalo od 7 15 hodin, už tradičními sériemi sedmi ran z každého děla. Byla zasažena výsuvná kanónová věž už poškozená v předchozích dnech leteckým náletem. Přímý zásah ji ale nijak zvláště nepoškodil. bylo to třetí kolo pekla a další byla připravena.
Další den začalo vyjednávání o příměří a další palba už nebyla organizována. Celkově do prostoru tvrze dopadlo 56 granátů ráže 420 mm a 35,5 cm, 33 granátů ráže 280 mm, kolem 3 000 granátů ráží 150 a 105 mm, více než 15 000 granátů a min menších ráží a kolem 160 leteckých pum. Došlo i k několika přímým zásahům objektů těžkými granáty, avšak jejich bojeschopnost to neohrozilo a nedošlo ke ztrátám na životech.
Po celou dobu dělostřelecké věže tvrze odpovídaly silnou palbou, takže se útočníci neodhodlali k dalšímu přímému útoku ani k větším akcím v okruhu 9 kilometrů od tvrze, kam sahal dostřel věžového dělostřelectva.
Dne 25.6.1940 vstoupilo v platnost příměří a po pěti dnech se posádka na rozkaz velitelství vzdala. Posádka ještě dlouho po válce vzpomínala na dopady těžkých granátů a na to, jak ji deptala pravidelnost sedmiraných sérií výstřelů z nejtěžších kalibrů.
Je zajímavé, že v letech 1941 a 1942 není těžký dělostřelecký oddíl číslo 800 v tabulkách počtů německého těžkého dělostřelectva uveden a o 42 cm houfnici se nepíše také. Dle všeho existoval jen 641. pluk supertěžkých houfnic s jednou 35.5 houfnicí M1 a čtyřmi 30,5 cm moždíři M-19(t), také zakoupených od naší armády v roce 1939. Tyto moždíře byli ještě u dvou dalších pluků.
Až v roce 1942, v dubnu je prokázáno zachovaným záznamem, že 29. dne toho měsíce a roku byl v Mnichově zahájen výcvik nové obsluhy specialistou ze Škodovky. Šlo výcvik ve skládání a rozkládání zbraně, nakládku na BE vlaky a přesuny.
ObrázekxxxxxObrázek
42 cm houfnice M.17 (t) u Sevastopolu. První snímek ukazje složenou zbraň při dokončovacích pracích a údržbě. Druhý potom ukazuje zbraň v plné palebné pohotovost.
Potom musel následovat přesun na východní frontu proti SSSR. Zde byla houfnice nasazena k ostřelování Sevastopolu. Pálila ve dnech 2. června až 1. července 1942 a jejím cílem byly mimo jiné nejmohutnější prvky sevastopolské obrany - dvě pobřežní dělostřelecké baterie č. 30 a č. 35. Němci si je pro rychlejší orientaci v hlášení pojmenovali jako Maxim Gorkij I a Maxim Gorkij II. V této kampani vypálila na Sevastopol celkově 196 ran.

Obrázek

Letecký pohled na pobřežní baterii Maxim Gorkij po dobití Sevastopolu německou armádou v roce 1942

Poslední zprávy o této houfnici jsou z května 1944. Tehdy německá armáda náhradní duši hlavně a dodávku některých náhradních dílů. Dále se němci dotázali, zda je na opravu zbraně možno použít díly z pobřežní houfnice M14, zabavené Italům po jejich přechodu na stranu Spojenců v roce 1943. To bylo Škodovkou vyloučeno pro odlišnost konstrukce a dále bylo sděleno že výměnu duše hlavně lze provést jen v továrně. Hlaveň do Škodovky nikdy nedorazila a o dalším osudu tohoto československého nechtěňátka v německých službách nejsou žádné zprávy. Poslední hodnověrná zpráva praví, že na konci války bylo pro zbraň k dispozici neuvěřitelných 1223 ran.

No a nyní se blížíme k závěru. A tak přichází poslední kapitola
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola čtvrtá: VELKÁ STAVEBNICE PRO VELKÉ CHLAPY.

Tato kapitola se má pokusit alespoň nastínit, jak se ta obluda na místě určení složila tak, aby se stala plnohodnonou zbraní. Díky mimořádně propracované konstrukci to sice bylo pracné, ale bylo to možno udělat za pomoci překvapivě mála lidí a většina činností byla vykonatelná lidskou silou.

Jako úplně první věc co bylo potřeba vykonat, bylo vykopání ložišťové jámy. Ta se následně vypažila výdřevou a ve směru přísunu jednotlivých dílů se podél ní do země zapustily ocelové pojezdové trámy. Ty sloužily jako kolejnice pro přesun dalších břemen nad ložišťovou jámu.

Obrázek

Tento obrázek ukazuje, jak taková ložišťová jáma vypadala po vykopání a výdřevě. Byl to poměrně služný ženijní výkon, který se násobil, pokud bylo potřeba tuto jámu vysekat do skalního podloží, což byl za Velké války problém hlavně na italské frontě.

Doba výkopu jámy byla různá podle zbraně a těženou zeminu či horninu.

38 cm houfnice M.16
Hlína: 8 až 12 hodin
Štěrková hlína: 8 až 20 hodin
Skála: 2 až 15 dní - vystřílení zasekaní ručně a pneumatickými kladivy

42 cm autohoufnice M.16 a M.17
Hlína: 20 hodin
Štěrková hlína: 2 až 10 dní
Skála: 8 až 10 dní - vystřílení zasekaní ručně a pneumatickými kladivy

ObrázekxxxxxObrázek

První obrázek ukazuje příjezd levé poloviny ložiště na místo montáže, je to krásná jízdní souprava velkého břemene s generátorovým vozem BE vlaku. Druhá fotografe potom ukazuje, jak je tato polovina ložiště zvednuta nad podvozek a krásně jsou vidět opleny, což jsou ty palce trčící nahoru, které fixují břemeno při přepravě.
ObrázekxxxxxObrázek
Zde první snímek ukazuje levou polovinu ložiště spuštěnou pomocí ozubených stojanů nízko nad terén a kolečka sedí na pojezdových trámech. Přes velkou váhu obou polovin ložiště, na spuštění a přesun nad ložišťovou jámu stačilo 8 vojáků. Současně zde generátorový vůz přivedl pravou polovinu ložiště. Druhý snímek ukazuje stejnou situaci, ale pravá polovina ložiště už je na stojkách připravena ke spuštění na úroveň terénu. Je třeba jen přimontovat kolečka a potom vše spustit na pojezdové trámy.
Rozměry ložiště byly tyto:

38 cm houfnice M.16 D x Š x V: 6 500 x 5 200 x 1 400 mm

42 cm houfnice M.16 D x Š x V: 7 500 x 6 200 x 1 750 mm

42 cm houfnice M.17 D x Š x V: 6 500 x 5 200 x 1 600 mm

Hmotnosti ložiště pro jednotlivé zbraně byly velké:

38 cm houfnice M.16
levá polovina: 21 200 kg
pravá polovina: 22 200 kg
příslušenství: 14 000 kg
ložiště celkově: 43 400 kg

42 cm autohoufnice M.16
levá polovina: 20 200 kg
pravá polovina: 20 200 kg
točna levá polovina:11 900 kg
točna pravá polovina: 10 700 kg
příslušenství: 17 500 kg
ložiště celkově: 63 000 kg

42 cm autohoufnice M.17
levá polovina: 29 000 kg
pravá polovina: 27 650 kg
příslušenství: 14 000 kg
ložiště celkově: 56 650 kg

Uznejte, že je to velká stavebnice.
Obrázek
Zde už je vidět zkompletované ložiště nad ložišťovou jámou, připravené ke spuštění do hlubiny země. Opět je to skoro neuvěřitelné, ale celé to stojí na osmi stojnách s ozubenou dráhou a pomocí ráčen nebo klik to dokázalo zapustit do země a následně i zvednou pouhých 16 vojáků.
ObrázekxxxxxObrázek

Zde už se dostáváme dále. První snímek ukazuje, že nad položené ložiště najíždí lafetový vůz, který veze kompletní lafetu houfnice s kolébkou hlavně. Po najetí na správné místo se použijí 4 kusy stojen s ozubeným hřebenem a celá lafeta se nadzvedne. A druhý snímek ukazuje právě tento úkon, kdy z pod nadzvednuté lafety odjíždí podvozkové vozy. Jeden už je pryč a druhý právě odjíždí. Následně se lafeta spustí do otvoru v ložišti a dosedne na kuličkovou dráhu, která zajistí odměr 360°.

Hmotnosti lafet, tedy lafeta s kolébkou:

38 cm houfnice M.16: 17 600 kg

42 cm autohoufnice M.16: 23 800 kg

42 cm autohoufnice M.17: 22 145 kg

Je vidět, že lafeta byl pořádný kus železa. Manipulace s ní, ale byla díky konstrukci relativně jednoduchá.

ObrázekxxxxxObrázek

Zde už přijíždí hlavňový vůz s hlavní. Blížíme se k finále. Druhý snímek totiž ukazuje jak je z hlavňového vozu přetahována hlaveň do kolébky hlavně na lafetě, která už je pevně přimontována na ložišti. Je to takové finále skládání celé této stavebnice.

Váha hlavně, tedy kompletní hlavně se závěrem:

38 cm houfnice M.16: 22 727 kg

42 cm autohoufnice M.16: 25 935 kg

42 cm autohoufnice M.17: 25 935 kg

Obrázek

No a zde už máte celého toho velkého mazlíka, čili obludu číslo 2 složenou v plné kráse. Uznejte, že je to pěkný kus výzbroje a že konstruktéři ve škodovce nebyli žádná ořezávátka. A to samo musíme říci o dělnících těchto továren, to prostě byla zbraň, která měla šmrnc. A to jak po stránce bojového použití, tak i z hlediska konstrukce a výrobního provedení.

Pokaždé to bylo velké a těžké dělo což ukazuje těchto pár řádků, je to hmotnost zbraně v palebném postavení

38 cm houfnice M.16: 81 727 kg

42 cm autohoufnice M.16: 112 735 kg

42 cm autohoufnice M.17: 104 730 kg

42 cm autohoufnice M.17(t): 104 695 kg

No a co nám zbývá?

No je to Obluda číslo tři, tedy 24 cm kanón vz.16. Ale ten zde dnes není – je to představitel hlavní role v práci o těžkém dělostřelectvu československé armády od roku 1918 do roku 1939.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Pátrač »

ZÁVĚR

Ono je to tak, že cílem nebyla tato práce. Jak už to bývá, je to druhotný produkt práce právě o československém těžkém dělostřelectvu. A tato práce v plánu nebyla. Ale při práci na tom co jsem původně chtěl jsem získal možnost zase jednou ukázat stařičkou monarchii v trochu jiném světle než bývá líčena. A vše co jste zde viděli a četli mimo BE vlaky, je práce našich továrních hal, našich konstruktérů a našich dělníků. Vše v rámci jediné vlasti kterou měli – Rakousko-uherské monarchii. Všechna čest jejich umu. Když si to přečtete, možná vám přijde líto, že dnes už naše země, která dokázala vše co zde je uvedeno, neumí bez ostudy vyrobit ani pořádný minomet.

Vše dobré, Pátrač

Základní zdroje a literatura:

Těžká děla Škoda, Michal Prášil, 1995, Společnost přátel československého opevnění
Fiedler Jiří , Sluka Václav - Encyklopedie branné moci Republiky československé
Kanóny a houfnice pozemního dělostřelectva, Jiří Balla, 2005, Deus
Největší zbrojovka monarchie, František Janáček, 1990, Novinář

http://www.delostrelectvocsarmady1918-1 ... ectva.html
https://de.wikipedia.org/wiki/38-cm-Bel ... bitze_M_16
https://en.wikipedia.org/wiki/42_cm_Haubitze_M._14/16
http://www.landships.info/landships/art ... 16_17.html
http://www.forumeerstewereldoorlog.nl/w ... .16_-_M.17
http://pavel70slama.blog.cz/1603/vezova ... -cm-m-14-2
http://pavel70slama.blog.cz/1603/vezova ... -cm-m-14-1
http://www.delostrelectvocsarmady1918-1 ... vz.16.html
http://www.delostrelectvocsarmady1918-1 ... on-vz_-16/
http://autoroad.cz/historie/86859-b-e-v ... i-opevneni
http://www.delostrelectvocsarmady1918-1 ... /be-vlak-/
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Mirek58 »

Jen "jemné pošťouchnutí" .
Nezapomněl jsi jako autor na 24 cm Mörser M.1898 ze Škodovky?
( tenhle kousek si pocestoval i po světě, ve své podobě Ordnance BL 9,45 palce houfnice Mk I )
ObrázekObrázek
Nesher
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1721
Registrován: 8/3/2017, 09:57

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Nesher »

Jen taková perlička, česko-německý (píšící oběma jazyky) spisovatel Otta Filip si na základě rodinných fotografií svého dědečka, který za první války sloužil u těžkého dělostřelectva C a K armády, zřejmě jako obsluha jednoho z výše popsaných děl, vyfabuloval docela hezkou knížku Děda a dělo. Ve zkratce je to příběh českého důstojníka a zároveň konstruktéra, který zkonstruuje nejlepší těžkou houfnici na světě, postaví dvou dělovou baterii, projde snad všechny důležité fronty C a K armády, ale nikdy z těch děl proti nepříteli nevystřelí ani ránu.
http://nakladatelstvi.hostbrno.cz/nakla ... a-delo-433
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Mirek58 »

Ještě jedna poznámka:
spuštěnou pomocí ozubených stojanů
Ozubený stojan je v tomto případě nesmysl.
Jedná se o hřebenové zvedáky( po česku -hevery-)
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11405
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Zemakt »

Bezva shrnutí Pátrači, spousta zajímavých fotografií a TTD na jednom místě. Ty BE vlaky a vlastně i r-u dělostřelecké tahače obecně jsou kapitola sama o sobě.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Polarfox »

Pátrač píše:Na konci 80-tých let 19-tého století Škoda začala vyvíjet své první zbraně, nejprve lodní kanóny středních ráží (37, 47 a 66 mm), posléze však začaly kalibry rychle růst, což souviselo s tím, jak se zvětšovaly rozměry křižníků a bitevních lodí, jež se stavěly pro císařskou marínu.
Tady jde spíše o to, že se zvyšovala zkušenost/schopnost výrobce a tak mohl postupně přecházet k větším a složitějším kusům (a bylo tedy pro odběratele patrné, že to vůbec dokáže v dobré kvalitě), až byl(a) import ze zahraničí/licenční výroba zcela odstaven(a).
Pátrač píše:Nečekaná účinnost těžkých děl proti pevnostem utvrdila velení rakousko-uherských vojsk v rezignaci na umístění dalších stacionárních děl v pobřežních opevněních.
Nepůjde ani tak o rezignaci na stacionární pobřežní opevnění, ale o to, že na pozemní frontě se nedostávalo těžkých děl. V ten moment začínají být očesávány instalace s menší prioritou a pobřežní/námořní děla putují/jsou přesměrována na frontu. Dělo se tak ve velkém v Německu, Francii, Itálii i jiných válčících státech.
Pátrač píše:A tato práce v plánu nebyla. Ale při práci na tom co jsem původně chtěl jsem získal možnost zase jednou ukázat stařičkou monarchii v trochu jiném světle než bývá líčena. A vše co jste zde viděli a četli mimo BE vlaky, je práce našich továrních hal, našich konstruktérů a našich dělníků.
Někdy je škoda, že se pozornost většinou soustředí jen na finální technický produkt nebo samotný um. Sám jsem to nikdy moc cíleně nezkoumal, ale dle těch pár indicií, co jsem pochytil z námořního spojení, se zdá, že přinejmenším naše zlaté firmy Škodovka a Vítkovice dřely naše dělníky pěkně z kůže. A to jakože dost. Někdy to bylo přirovnáváno tak trochu k modernímu otroctví, zvláště s přihlédnutím na vliv firem v daném regionu a dosah jejich prstíků (odbory, soudy, úřady, školy, atd.). Zbrojní průmysl dával práci a plodil hezké a moderní výrobky a dělníci to odskákali (mizerné peníze, nehody, tlaky od firmy). Tučné zakázky od státu a malé mzdové náklady...prostě ideální stav :) Je příznačné, že když (pokud opět zabrousím do námořní oblasti) ve VB šlo z peněz na stavbu Dreadnoughtu 70% na platy dělníků, tak v R-U to bylo u prvních vlastních dreadnoughtů 32% (a to ještě myslím při lepších platech v loděnicích než na řadě jiných míst v průmyslu v monarchii...viz. např. ty české zbrojní firmy).

Každopádně ale díky za hezký článek a za to pěkné zobrazení celého procesu budování postavení za mne speciální díky :up:
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
GlobeElement
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 116
Registrován: 2/3/2018, 14:47

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od GlobeElement »

Polarfox píše: Někdy je škoda, že se pozornost většinou soustředí jen na finální technický produkt nebo samotný um. Sám jsem to nikdy moc cíleně nezkoumal, ale dle těch pár indicií, co jsem pochytil z námořního spojení, se zdá, že přinejmenším naše zlaté firmy Škodovka a Vítkovice dřely naše dělníky pěkně z kůže. A to jakože dost. Někdy to bylo přirovnáváno tak trochu k modernímu otroctví, zvláště s přihlédnutím na vliv firem v daném regionu a dosah jejich prstíků (odbory, soudy, úřady, školy, atd.). Zbrojní průmysl dával práci a plodil hezké a moderní výrobky a dělníci to odskákali (mizerné peníze, nehody, tlaky od firmy). Tučné zakázky od státu a malé mzdové náklady...prostě ideální stav :) Je příznačné, že když (pokud opět zabrousím do námořní oblasti) ve VB šlo z peněz na stavbu Dreadnoughtu 70% na platy dělníků, tak v R-U to bylo u prvních vlastních dreadnoughtů 32% (a to ještě myslím při lepších platech v loděnicích než na řadě jiných míst v průmyslu v monarchii...viz. např. ty české zbrojní firmy).

Každopádně ale díky za hezký článek a za to pěkné zobrazení celého procesu budování postavení za mne speciální díky :up:
Asi dřely, ale ne více, než jiní zaměstnavatelé v Rakousku. Ve Vítkovicích byly vyšší platy, než jinde, kromě toho firemní nemocnice, bydlení, školy a podobně (takový model Baťa nebo Agrofert, co vydělám, to u zaměstnavatele utratím). Bylo to dáno tím, že zaměstnance bylo nutné nalákat ze širokého okolí a tedy je od ostatních zaměstnavatelů odloudit lepšími penězi.
Uživatelský avatar
parmezano
7. Major
7. Major
Příspěvky: 551
Registrován: 17/3/2012, 16:17

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od parmezano »

K těm pracovním podmínkám ve "Škodovce" , v jednom díle serialu " Hledání ztraceného času " je vidět mistr v lokomotivce, byl to pán v buřince, v bílé košili, ve vestě a hodinky na řetízku v kapse vesty , jak dohlíží na zavazování kotle lokomotivy do pojezdu lokomotivy , uznávám , že je možné se tak oblékl kvůli filmařům
Obrázek
GlobeElement
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 116
Registrován: 2/3/2018, 14:47

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od GlobeElement »

parmezano píše:K těm pracovním podmínkám ve "Škodovce" , v jednom díle serialu " Hledání ztraceného času " je vidět mistr v lokomotivce, byl to pán v buřince, v bílé košili, ve vestě a hodinky na řetízku v kapse vesty , jak dohlíží na zavazování kotle lokomotivy do pojezdu lokomotivy , uznávám , že je možné se tak oblékl kvůli filmařům
Podle historických údajů byly v platech propastné rozdíly. Nekvalifikovaný dělník si vydělal 2 koruny denně, mistr 5 korun, vysoký úředník i přes 30 korun.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Polarfox »

parmezano píše:K těm pracovním podmínkám ve "Škodovce" , v jednom díle serialu " Hledání ztraceného času " je vidět mistr v lokomotivce, byl to pán v buřince, v bílé košili, ve vestě a hodinky na řetízku v kapse vesty , jak dohlíží na zavazování kotle lokomotivy do pojezdu lokomotivy , uznávám , že je možné se tak oblékl kvůli filmařům
Mrkni třeba na tohle: https://books.google.be/books?id=O8xHL0 ... 70&f=false

Mě to z toho spíše přijde jako ten typ firmy/korporace, kde jedeš X hodin v kuse a na záchod si můžeš odskočit jen když se rozsvítí světýlko. A pokud se ti to nelíbí, tak si stěžuj instituci ovládané firmou a jinou práci v okolí už také nejspíš nedostaneš :) Obecně není žádným velkým tajemstvím, že co se týká práv a údělu dělníků, tak R-U nebylo zrovna na špici a i to něco, co právně teoreticky existovalo, se v praxi příliš nedodržovalo. A ještě hůře bylo samozřejmě později za války. Takže ono to bude patrně dost odpovídat.

A další věc je, jestli se bavíme o specialistech nebo běžných dělnících. Ale nerad bych tu Pátračovi záškodničil s nějakým OT.
GlobeElement píše:Podle historických údajů byly v platech propastné rozdíly. Nekvalifikovaný dělník si vydělal 2 koruny denně, mistr 5 korun, vysoký úředník i přes 30 korun.
A pokud je údaj z odkazu korektní, tak mohly být velké výkyvy i v rámci obyčejných dělníků a někteří tam mohli dělat takřka za polovic.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11405
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Zemakt »

Heh, hele chlapi kámoš dělá vedle v říši na pile. Možná by jste se divili co je dnes ještě možné a zvlášť v SRN.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
kastellan
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 202
Registrován: 22/1/2015, 20:55

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od kastellan »

Nicméně skvělý článek Pátrači!!! :up:
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Pátrač »

Děkuji za reakce. takže - zdroje o heverech nemluví a já si prostě nevzpoměl na tot krásné slovo. Nechám to jak to je, alespoň je to odlišné.

Ke zbytku - ani netuším, za jaké mzdy dělali dělníci v rakousko-uherských továrnách. Já to nevím ani co se týká první republiky. Znamenalo by to shánět sociální studie a podobně a já se tak nějak necítím povolán posuzovat utrpení či neutrpení dělníků.

Já jen chtěl popsat kus zbrojařského umu našich lidí v monarchii. Jsou to zajímavé věci, málo prezentované a tím i málo známé. Snad jsem tu pomyslnou mezeru trochu vyplnil.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
GlobeElement
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 116
Registrován: 2/3/2018, 14:47

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od GlobeElement »

Pátrač píše:Děkuji za reakce. takže - zdroje o heverech nemluví a já si prostě nevzpoměl na tot krásné slovo. Nechám to jak to je, alespoň je to odlišné.

Ke zbytku - ani netuším, za jaké mzdy dělali dělníci v rakousko-uherských továrnách. Já to nevím ani co se týká první republiky. Znamenalo by to shánět sociální studie a podobně a já se tak nějak necítím povolán posuzovat utrpení či neutrpení dělníků.

Já jen chtěl popsat kus zbrojařského umu našich lidí v monarchii. Jsou to zajímavé věci, málo prezentované a tím i málo známé. Snad jsem tu pomyslnou mezeru trochu vyplnil.
Článek je super. Kdysi jsem kdesi četl o neochotě rakouské armády přejít od bronzových děl k ocelovým. To se odrazilo na Škodovce, protože ta pracovala s ocelí a tak měla méně zakázek, pro pozemní vojsko dělala hlavně menší mobilní děla pro horské jednotky. Ocelová děla se začala prosazovat v podstatě proto, že byl nedostatek bronzu.
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12902
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Nejtěžší pozemní zbraně rakousko-uherské monarchie

Příspěvek od Rase »

Trochu mi trvalo než jsem se tím prolouskal, ale článek je skvělý - za mě hlavně část o stavbě. Je pravda, že si v boji houfnice 42 cm ani nevystřelily (a jen se přesouvaly) nebo je to jen mýtus ?
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Odpovědět

Zpět na „Pěchotní výzbroj a dělostřelectvo“