PALBA.CZ

Nebude dlouhý. Před pár dny jsem na tomto mém mateřském fóru vyvěsil práci o největších zbraních pozemního vojska rakousko-uherské armády. A v ní jsem naspal, že šlo o druhotný produkt jiné práce, a to o nejmocnějších zbraní Republiky Československé. A tak jsem dnes dokončil poslední práce na té, co měla být první. Tak se na to podívejte.

Kapitola první: VOJSKOVÁ TĚLESA VYZBROJENÁ NAŠIMI NEJTĚŽŠÍMI ZBRANĚMI

V této kapitole je možno seznámit s tím, jaké útvary a jednotky byly vyzbrojeny největšími dělostřeleckými prostředky. Vždy je to sestaveno vzniku prvotního dělostřeleckého útvaru který byl ustaven v rámci unifikace československé armády v roce 1920 a pokračuje jeho genezí až do roku 1938

Těžké dělostřelectvo bylo organizováno ve dvou těžkých dělostřeleckých brigádách podřízených jako armádní záloha zemským vojenským velitelstvím. Tvořilo ho pět dělostřeleckých pluků čísel 301 – 305.

Vyšší jednotka: První těžká dělostřelecká brigáda

Velitelství brigády vzniklo nově 1. října 1920 na základě výnosu Ministerstva národní obrany číslo jednací 52.020-org. 1920.
Dislokace:
- Vysoké Mýto, velitelská budova
- od března 1925 ve Čtyřech Dvorech v Dělostřeleckých kasárnách
- od října 1934 v Táboře v Dělostřeleckých kasárnách

Podřízenost: velitelství Druhé těžké dělostřelecké brigády podléhalo:
- Zemskému vojenskému velitelství pro Čechy
- od září 1925 Zemskému vojenskému velitelství v Praze

Podřízené útvary:

První sestava:
Těžký kanónový pluk 301
Těžký moždířový pluk 303
Těžký moždířový pluk 305 – od února 1921
Automobilní oddíl dělostřelectva, vyjmut v září 1933



Jeden z velitelů První těžké dělostřelecké brigády brigádní generál František Kryštov

Druhá sestava, platná od ledna 1923
Dělostřelecký pluk 301
Dělostřelecký pluk 303
Dělostřelecký pluk 305
K září 1933 přibyl dělostřelecký pluk 331

Na základě výnosu Ministerstva národní obrany čj. 7.380/taj.-hl.št./1. odděl.1935 bylo velitelství 1. října 1935 zrušeno

Vyšší jednotka: Druhá těžká dělostřelecká brigáda

Velitelství brigády vzniklo nově na základě výnosu Ministerstva národní obrany číslo jednací 52.020-org. 1920.
Dislokace:
- Olomouc, kasárna Jana Žižky z Trocnova
- od února 1921 v Brně – areál vojenských baráků Střelecká

Podřízenost: velitelství Druhé těžké dělostřelecké brigády podléhalo:
- Zemskému vojenskému velitelství pro Moravu a Slezsko
- od září 1925 Zemskému vojenskému velitelství v Brně



První velitel druhé těžké dělostřelecké brigády, brigádní generál Stanislav jelínek, brigádě velel dlouhých 9 let a v jejím čele se vypracoval z podplukovníka na brigádního generála.

Podřízené útvary:
Dělostřelecký pluk 302
Dělostřelecký pluk 304

Na základě výnosu Ministerstva národní obrany čj. 1.1865/Dův.-hl.št./1. odděl.1933 bylo velitelství 10. října 1933 zrušeno

Primo: Dělostřelecký pluk 301.

Těžký kanónový pluk 301. byl vojskové těleso, které vzniklo 15. července 1920 přejmenováním z 301. těžkého dělostřeleckého pluku domácího vojska v rámci unifikace branné moci na základě výnosu Ministerstva národní obrany číslo jednací 52.020-org. 1920.



Prapor 301. dělostřeleckého pluku

Velitelství pluku se nacházelo v Jaroměři v areálu Městských kasáren, a podléhalo Velitelství zemského dělostřelectva a od 20. října potom velitelství První těžké dělostřelecké brigády.

Součástí pluku bylo:
A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací četou
- automobilní četou,
- pomocným družstvem

B/ Bojové jednotky.
1. baterie dislokovaná původně v Komárně v Nové pevnosti, od října 1920 v Jaroměři v Městských kasárnách
2. baterie dislokovaná původně v Bratislavě v Dělostřeleckých kasárnách později od října 1920 v Josefově ve Dvojitých kasárnách
3. baterie dislokovaná původně v Bratislavě v Dělostřeleckých kasárnách později od října 1920 v Josefově ve Dvojitých kasárnách

C/ Náhradní jednotky tvořila náhradní baterie v Jaroměři v Dělostřeleckých kasárnách

Od června 1920 byly v pluku postaveny místo tří dělostřeleckých baterií dva dělostřelecké oddíly po třech bateriích.
I. dělostřelecký oddíl byl dislokován byl dislokován v Jaroměři
II: dělostřelecký oddíl byl dislokován Josefově.

Dne 1. ledna 1923 bylo velitelství pluku přejmenováno na velitelství Dělostřeleckého pluku 301.

Stalo se na základě výnosu Ministra národní obrany číslo jednací 540.560-dělostř. 1922. Jeho velitelství se nacházelo v Jaroměři v Městských kasárnách a od září 1931 v Rakovníku ve Štefánikových kasárnách a podléhalo postupně:
- velitelství První těžké dělostřelecké brigády
- od října 1935 Velitelství zemského dělostřelectva v Praze
- od října 1937 velitelství Prvního sboru

Součástí pluku bylo:
A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací četou
- automobilním oddílem později automobilní četou,
- pomocným družstvem

B/ Bojové jednotky.
I. dělostřelecký oddíl
II. dělostřelecký oddíl a od října 1924 potom přibyl
III. dělostřelecký oddíl

C/ Náhradní jednotky tvořila náhradní baterie. Všechny součásti pluku byly dislokovány v Rakovníku.



Jedna z prvních fotografií obsluhy děla od prvního oddílu 301 dělostřeleckého pluku

Od září 1933 kdy došlo k zásadní reorganizaci pluku byla stanovena tato organizační struktura.

A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací baterií
- dopravní baterií,

B/ Bojové jednotky tvořily mírově
I. dělostřelecký oddíl
II. dělostřelecký oddíl
III. dělostřelecký oddíl

Válečně potom 6 samostatných baterií

C/ Náhradní jednotky tvořil náhradní oddíl. I zde všechny součásti pluku byly dislokovány v Rakovníku.

Výzbroj těžkého dělostřeleckého pluku 301 byla soustředěna do tří oddílů s těmito zbraněmi:
I. oddíl – motorizovaný, měl 2 baterie po 2 kusech 15 cm těžkého kanónu vz. 15/16
II. oddíl – motorizovaný, měl 2 baterie po 2 kusech 15 cm těžkého kanónu vz. 15/16

Baterie prvních dvou oddílů měly zajímavou organizaci. Byly tvořeny:

Baterií střílející tvořily čtyři tahače Škoda Z, dopravující rozložená děla, třítunový nákladní automobil a osobní automobil s motocyklem.

Bojový odřad byl vybaven jedním tahačem Škoda U s vlekem, osmi třítunovými, dvěma dvoutunovými nákladními auty, osobním autem, motocyklem a převoznou kuchyní.



Dělostřelecký tahač Škoda U

Po zavedení pásových traktorů WD, bylo několik těchto strojů přiděleno i dělostřeleckému pluku 301 a sloužily k manipulaci s děly v palebném postavení.

III. oddíl – motorizovaný, měl 2 baterie po 2 kusech 24 cm těžkého kanónu vz. 16

Náhradní oddíl měl dvě baterie:
1. baterie byla vyzbrojena 2 kusy těžkého 15 cm kanónu vz. 15/16
2. baterie byla vyzbrojena 1 kusem těžkého 24 cm kanónu vz. 16

Válečná záloha byla 1 kus těžkého 15 cm kanónu vz. 15/16 a jeden kus těžkého 24 cm kanónu vz. 16



Montáž – výcviková 24 cm těžkého kanónu vz.16

Dělostřelecký pluk 301 byl sice zmobilizován s ostatními útvary ale nijak aktivně se neúčastnil. Složení mužstva nebylo ideální – 40% obsluh bylo tvořeno vojáky německé národnosti a mobilizaci ignoroval. Tato skutečnost i to, že 24 cm těžké kanóny od roku 1935 nijak významně nefigurovaly ve válečných plánech, vyjely z posádky pouze baterie 15 cm těžkých kanónů vz 15/16. Rozvinuly se u Židlochovic a měly vést palbu na rakouské území. K tomu ale nedošlo.

Po Mnichovu se vše vracelo do mírové posádky a například hlaveň číslo 7 zůstala v Plzni a kanón číslo 6 z válečné zálohy zůstal na střelnici v Hlubokém na Slovensku.

Secundo: Dělostřelecký pluk 302.

Těžký houfnicový pluk 302. byl vojskové těleso, které vzniklo 15. července 1920 přejmenováním z 302. těžkého dělostřeleckého pluku domácího vojska v rámci unifikace branné moci na základě výnosu Ministerstva národní obrany číslo jednací 52.020-org. 1920.

Velitelství pluku se nacházelo v Olomouci, a podléhalo Velitelství zemského dělostřelectva pro Moravu a Slezsko a od 20. října potom velitelství Druhé těžké dělostřelecké brigády.

Součástí pluku bylo:
A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací četou
- automobilní četou,
- pomocným družstvem

B/ Bojové jednotky.
1. baterie
2. baterie
3. baterie všechny dislokované v Olomouci

C/ Náhradní jednotky tvořila náhradní baterie v Olomouci

Dne 1. ledna 1923 bylo velitelství pluku přejmenováno na velitelství Dělostřeleckého pluku 302.

Stalo se na základě výnosu Ministra národní obrany číslo jednací 540.560-dělostř. 1922. Jeho velitelství se nacházelo v Olomouci, ve Starých městských kasárnách a podléhalo postupně:
- velitelství Druhé těžké dělostřelecké brigády
- od září 1933 Velitelství zemského dělostřelectva v Brně
- od října 1935 velitelství Čtvrtého sboru

Součástí pluku bylo:
A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací četou
- automobilním oddílem později automobilní četou
- pomocným družstvem, od roku 1933 zrušeno

B/ Bojové jednotky.
I. dělostřelecký oddíl
II. dělostřelecký oddíl
V době od května do října 1924 zde byla i balonová rota



Poddůstojnická škola 302. dělostřeleckého pluku v roce 1931

C/ Náhradní jednotky tvořila náhradní baterie a od září 1933 náhradní oddíl. Všechny součásti pluku byly dislokovány v Olomouci.

Od září 1933 kdy došlo k zásadní reorganizaci pluku byla stanovena tato organizační struktura.

A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací baterií
- dopravní baterií,

B/ Bojové jednotky tvořily mírově
I. dělostřelecký oddíl
II. dělostřelecký oddíl

C/ Náhradní jednotky tvořil náhradní oddíl. I zde všechny součásti pluku byly dislokovány v Rakovníku.

Výzbroj těžkého dělostřeleckého pluku 302 byla soustředěna do dvou oddílů s těmito zbraněmi:
I. oddíl – motorizovaný, měl 3 baterie po 3 kusech 15 těžké houfnice vz. 15
II. oddíl – motorizovaný, měl 2 baterie po 3 kusech 15 těžké houfnice vz. 15

Tertio: Dělostřelecký pluk 303.

Těžký moždířový pluk 303. byl vojskové těleso, které vzniklo 15. července 1920 přejmenováním z 303. těžkého dělostřeleckého pluku domácího vojska v rámci unifikace branné moci na základě výnosu Ministerstva národní obrany číslo jednací 52.020-org. 1920.

Velitelství pluku se nacházelo ve vysokém Mýtě v areálu Starých kasáren, a podléhalo Velitelství zemského dělostřelectva pro Čechy a od 20. října potom velitelství Druhé těžké dělostřelecké brigády.

Součástí pluku bylo:
A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací četou
- automobilní četou,
- pomocným družstvem

B/ Bojové jednotky.

I. dělostřelecký oddíl, který tvořila
1. baterie
2. baterie
3. baterie všechny dislokované ve Vysokém Mýtě

II. dělostřelecký oddíl, který tvořila
1. baterie
2. baterie
3. baterie všechny dislokované ve Vysokém Mýtě

C/ Náhradní jednotky tvořila náhradní baterie ve Vysokém Mýtě.

Dne 1. ledna 1923 bylo velitelství pluku přejmenováno na velitelství Dělostřeleckého pluku 303.



Starobylé a tradiční posádkové město Vysoké Mýto a kasárna Dělostřeleckého pluku 303.

Stalo se na základě výnosu Ministra národní obrany číslo jednací 540.560-dělostř. 1922. Jeho velitelství se nacházelo opět ve Vysokém Mýtě, ve Starých kasárnách a podléhalo postupně:
- velitelství První těžké dělostřelecké brigády
- od září 1935 Velitelství zemského dělostřelectva v Praze

Součástí pluku bylo:
A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací četou
- automobilním oddílem později automobilní četou
- pomocným družstvem, od roku 1933 zrušeno

B/ Bojové jednotky.
I. dělostřelecký oddíl
II. dělostřelecký oddíl od října 1924

C/ Náhradní jednotky tvořila náhradní baterie. Všechny součásti pluku byly dislokovány ve Vysokém Mýtě.

Od září 1933 kdy došlo k zásadní reorganizaci pluku byla stanovena tato organizační struktura.

A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací baterií
- dopravní baterií,

B/ Bojové jednotky tvořily mírově
I. dělostřelecký oddíl
II. dělostřelecký oddíl

C/ Náhradní jednotky tvořil náhradní oddíl. I zde všechny součásti pluku byly dislokovány ve Vysokém Mýtě.

Výzbroj těžkého dělostřeleckého pluku 303 byla soustředěna do dvou oddílů s těmito zbraněmi:
I. oddíl – motorizovaný, měl 3 baterie po 3 kusech 15 těžké houfnice vz. 15
II. oddíl – motorizovaný, měl 2 baterie po 3 kusech 15 těžké houfnice vz. 15

Kvarto: Dělostřelecký pluk 304.

Těžký houfnicový pluk 304 byl vojskové těleso, které vzniklo nově 15. prosince 1920 v rámci unifikace branné moci na základě výnosu Ministerstva národní obrany číslo jednací 52.020-org. 1920.

Velitelství pluku se nacházelo v Brně, v barákovém táboře Střelecká, a podléhalo velitelství Druhé těžké dělostřelecké brigády.

Součástí pluku bylo:
A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací četou
- automobilní četou,
- pomocným družstvem

B/ Bojové jednotky.
1. baterie
2. baterie
3. baterie
4. baterie
5. baterie všechny dislokované v Brně

C/ Náhradní jednotky tvořila náhradní baterie v Brně

Dne 1. ledna 1923 bylo velitelství pluku přejmenováno na velitelství Dělostřeleckého pluku 304.

Stalo se na základě výnosu Ministra národní obrany číslo jednací 540.560-dělostř. 1922. Jeho velitelství se nacházelo opět v Brně, v barákovém táboře Střelecká a podléhalo velitelství Druhé těžké dělostřelecké brigády

Součástí pluku bylo:
A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací četou
- automobilním oddílem později automobilní četou
- pomocným družstvem, od roku 1933 zrušeno

B/ Bojové jednotky.
Původně to bylo 5 dělostřeleckých baterií a z těch vznikly v lednu 1924
I. dělostřelecký oddíl
II. dělostřelecký oddíl
V době od května do října 1924 zde byla i balónová rota číslo 2

C/ Náhradní jednotky tvořila náhradní baterie. Všechny součásti pluku byly dislokovány Brně.

Na základě výnosu Ministerstva národní obrany čj. 2.247/Dův.-hl.št./1.odděl.1933 byl pluk k 15. září 1933 zrušen. Ale neznamenalo to vyřazení jeho výzbroje. Zrušená jednotka své houfnice předala dělostřeleckému pluku 303, jehož dosavadní výzbroj tvořená moždíři byla přemístěna k pluku 305 do nových kasáren v Táboře.


Pluk ale zůstal jako mobilizační doplněk dělostřeleckého pluku 305. Po mobilizaci by potom jeho výzbroj těžkého byla soustředěna do dvou oddílů s těmito zbraněmi:

I. oddíl – motorizovaný, měl 2 baterie po 2 kusech 21 cm těžkého moždíře vz. 18
II. oddíl – motorizovaný, měl 3 baterie po 1 kusu 30,5 cm těžkého moždíře vz. 16

Kvinto: Dělostřelecký pluk 305.

Těžký moždířový pluk 305 byl vojskové těleso, které vzniklo nově 12. února 1921 v rámci unifikace branné moci na základě výnosu Ministerstva národní obrany číslo jednací 52.020-org. 1920.



Límcové označení příslušníků 305. těžkého dělostřeleckého pluku

Velitelství pluku se nacházelo v Českých Budějovicích v areálu Kasáren Jiřího z Poděbrad, a podléhalo velitelství První těžké dělostřelecké brigády.

Součástí pluku bylo:
A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací četou
- automobilní četou,
- pomocným družstvem

B/ Bojové jednotky.
1. baterie
2. baterie
3. baterie všechny dislokované v Josefově v Dvojitých kasárnách a od dubna 1921v Českých Budějovicích

C/ Náhradní jednotky tvořila náhradní baterie ve Českých Budějovicích .

Dne 1. ledna 1923 bylo velitelství pluku přejmenováno na velitelství Dělostřeleckého pluku 305.

Stalo se na základě výnosu Ministra národní obrany číslo jednací 540.560-dělostř. 1922. Jeho velitelství se nacházelo opět v českých Budějovicích v kasárnách Jiřího z Poděbrad a postupně podléhalo velitelství:

- první těžké dělostřelecké brigády
- Velitelství zemského dělostřelectva v Praze a
- Velitelství prvního sboru.

Součástí pluku bylo:
A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací četou
- automobilním oddílem později automobilní četou
- pomocným družstvem, od roku 1933 zrušeno

B/ Bojové jednotky.
Původně to bylo 5 dělostřeleckých baterií a z těch vznikly v lednu 1924
I. dělostřelecký oddíl
II. dělostřelecký oddíl – od červa 1924

C/ Náhradní jednotky tvořila náhradní baterie. Všechny součásti pluku byly dislokovány
V Českých Budějovicích

Od září 1933 kdy došlo k zásadní reorganizaci pluku byla stanovena tato organizační struktura.

A/ velitelství s
- hospodářskou správou,
- technickou správou,
- spojovací baterií
- dopravní baterií,

B/ Bojové jednotky tvořily mírově
I. dělostřelecký oddíl
II. dělostřelecký oddíl

C/ Náhradní jednotky tvořil náhradní oddíl. I zde všechny součásti pluku byly dislokovány v Českých Budějovicích

Výzbroj těžkého dělostřeleckého pluku 305 byla soustředěna do dvou oddílů s těmito zbraněmi:
I. oddíl – motorizovaný, měl 2 baterie po 2 kusech 21 cm těžkého moždíře vz. 18
II. oddíl – motorizovaný, měl 3 baterie po 1 kusu 30,5 cm těžkého moždíře vz. 16

Většinu zde vložených informací jsem získal zde:

Fidler, Jiří - Sluka, Václav: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938. Praha, Libri 2006.
http://www.delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz/

Jaké byly plány s těžkým dělostřelectvem pokud by nedošlo k mnichovským událostem?

Až do Mnichova 1938 československá armáda počítala s existencí těžkého dělostřelectva, i když ve stále se zmenšujícím počtu. Z původních pěti dělostřeleckých pluků s čísly 301 až 305 byl 15. 9. 1933 zrušen pluk 304, další změny měly přijít k 1.10.1938.

O co šlo:

Dělostřelecký pluk 302 se měl změnit na hrubý dělostřelecký pluk kdy jeden oddíl měl být vyzbrojen 10,5 cm kanóny vz. 35 a jeden oddíl měl být vyzbrojen 15 cm houfnicemi vz. 37.

Dělostřelecký pluk 303 se měl reorganizovat na pluk dělostřelectva proti letadlům kdy onba jeho oddíly měly být vyzbrojeny 7,5 cm kanóny vz. 37.

Zbývající dělostřelecké pluky 301 a 305 měly zůstat jako těžké dělostřelecké pluky s tím, že postupně obdrží novou výzbroj vyvíjenou ve Škodovce.

Vzhledem k mnichovským událostem se však toto nerealizovalo. V připravované nové organizaci československé armády z přelomu let 1938/1939 se už s těžkými dělostřeleckými pluky nepočítalo, měly být všechny zrušeny. I toto však zůstalo jen na papíře a dělostřelecké pluky 301, 302, 303 a 305 působily jako těžké dělostřelecké pluky s původní výzbrojí až do osudných Mnichovských událostí.

Jak to bylo dál?

Republika zvaná Druhá a chlácholící lidí sloganem „Malá ale naše“ najednou neměla pro těžké zbraně žádné využití. Navíc měla obrovské přebytky zbraní a okamžitě byla snaha nepotřebný ale většinou prvotřídní materiál a výzbroj odprodat do zahraničí. Těžké dělostřelecké prostředky projevily zájem Rumunsko, Jugoslávie, Francie a Velká Británie.

S prvními dvěmi zájemci se reálně jednalo a proběhlo mnoho odprodejů pušek, kulometů a lehkého dělostřeleckého matriálu včetně munice.

U druhých dvou se o odprodeji neuvažovalo – Mnichov je postavil do role nepřátel. A navíc bylo správně dovozeno, že nemají zájem o zbraně jako takové, ale jde jim o to, aby je nekoupilo Německo a nepoužilo proti nim. Německo se chovalo chvilku nečitelně, ale nakonec generál Wilhelm Keitel požádal ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa o koupi některých zbraní pro Wehrmacht. Dne 6. prosince 1938 začala první jednání mezi oběma stranami zapojil se i tehdejší ministr zahraničí František Chvalkovský, který byl velmi vstřícný a na zájmy své země dle všeho moc nehleděl. Ale možná se mu škodí.

24. ledna 1939 byl dojednán celý obchod a 11. února toho roku vše bylo v Berlíně podepsáno. Je to dokonalá ukázka německého pokrytectví. Už dávno bylo rozhodnuto o okupaci zbytku Československa. Více potom bude uvedeno u jedné z našich těžkých zbraní.

Kapitola druhá: 15 cm těžká houfnice vz.15

Naší prvorepublikovou armádou používaná 15 cm těžká houfnice vz.15 je zajímavým kusem výzbroje a v době svého vzniku patřila k nejmodernějším a nejpokrokovějším dělostřeleckým konstrukcím na světě. Z důvodu ceny a složitosti výroby byla vyrobena jen v malých počtech, ale dělá čest konstruktérům i výrobním závodům.



15 cm těžká houfnice vz.15 v palebném postavení při vedení palby

Škodovka se konstrukcí těžkých houfnic zabývala už od prvních let dvacátého století a záhy dosáhla takových výsledků, že se mohla se svým dělem utkat i s mezinárodní konkurencí. Roku 1908 byl připraven nový typ houfnice v ráži 152 mm, který byl určen do soutěže na vyzbrojení ruské armády. Jednalo se o velmi pokrokovou zbraň, u níž byly uplatněny všechny novinky v konstrukci dělostřeleckého materiálu. Ve srovnávacích zkouškách velmi dobře obstála a v některých parametrech své konkurenty od renomovaných dělovek dokonce překonávala. Ale Rusové šli jinou cestou, což bylo, jak ukázal běh událostí, dobře.

Na tuto zbraň potom navazovala nová pokusná houfnice s délkou hlavně 14 ráží, která byla předvedena představitelům vlastní armády. Ti jí věnovali patřičnou pozornost a základě jejich připomínek byl prototyp upraven a nová houfnice byla podrobena přísným střeleckým zkouškám a zkouškám mobility. Ale rozhodnutí nepadlo.

Když na začátku války ukázal průběh bojů, že s bronzovými děly vz. 99 bez brzdovratných zařízení díru do světa, či spíše do nepřátelské fronty nelze udělat, hledala rakouská vojenská správa urychleně řešení. Proces zkoušek nové škodovácké houfnice byl prakticky ukončen a zbraň vyhověla všem požadavkům armády, mohlo být toto dělo tedy přijato do výzbroje pod označením 15 cm těžká polní houfnice vz.14 a bylo možné okamžitě zahájit její sériovou výrobu. Ještě do konce roku se podařilo vyrobit prvních dvanáct kusů, které byly odeslány na frontu k vyzkoušení.

Jejich nasazení ohromilo jak vlastní dělostřelce tak nepřítele a díky tomu byla vystavena velká objednávka Osvědčily se natolik, že výzbrojní komise mohla rozhodnout o pokračování výroby a vystavit rozsáhlou objednávku. Do konce roku 1915 armáda odebrala 179 houfnic, které byly okamžitě nasazovány na frontu. Dělostřelci při rozsáhlém použití sdělili výrobě že je potřeba odstranit jedinou závadu – bylo potřeba provést zesílením zadků hlavní. Stalo se a světlo světa tak spatřila skvělá, vysoce výkonná moderní zbraň.

Upravené houfnice pod označením 14/16 spolu s původním vzorem 14 tvořily potom až do konce války základní výzbroj těžkých houfnicových baterií r-u dělostřelectva.

Jenže to ještě pořád nejsme u nás doma. Tak pokračujme.

V průběhu roku 1915 se změnil dosud pohyblivý charakter války na poziční a dělostřelci začali volat po houfnicích větší ráže s dostatečným dostřelem. Potřebovaly zbraně schopné ničit odolné kryty, pevnůstky a důležité cíle v hloubce obranných pásem. K těmto úkolům se výše popsané hodily, ale dostřel 8 kilometrů byl malý.

Zvětšení dostřelu se dalo dosáhnout dvěma způsoby:
- úpravou střeliva
- prodloužením a zesílením hlavně.
To slibovalo při zachování hmotnosti střely dosažení lepších balistických parametrů. Současně to ale vedlo k nárůstu hmotnosti houfnic a omezení mobility.

Dělostřelecké prostředky všech druhů a velikostí byly od svého vzniku odkázány na koňské potahy a jejich konstrukce byla limitována možnostmi a sílou zvířat. Zátěž v tahu pro jednoho koně ve spřežení byla stanovena zhruba na 350 až 400 kilogramů. Tato hodnota se nesměla příliš překročit, aby bylo možno dosáhnout na cestách rychlosti 5 – 7 km/h a krátkodobě zrychlit i do klusu. Požadována byla také možnost pohybu v terénu a přesun až na vzdálenost 35 km za jeden den.

Aby bylo možno vyhovět těmto limitům, byly škodovácké houfnice pro dopravu rozkládány na dvě části. Byly to:
- hlavňový vůz spojený s kolesnou zvaný hlavňový povoz o hmotnosti 2550 kg
- nakolesněná lafeta, zvaná lafetový povoz o hmotnosti 2745 kg.

Tyto hmotnosti ležely na hraně možností koňského šestispřeží a další zvyšování hmotnosti by si vyžádalo tah osmi nebo desetispřežím.Tomuto řešení se však armáda bránila. Dalším zvyšováním počtu koní ve spřežení se dramaticky snižovala jeho výkonnost.

Zachování mobility byla také obětována pohotovost ke střelbě, neboť v palebném postavení bylo nutno složitě manévrovat oběma povozy a přetáhnout hlaveň na lafetu. To si samozřejmě vyžadovalo určitý čas a především dokonalé vycvičení obsluh. Nabízelo se však jedno řešení, které by umožnilo zvýšit hmotnost houfnice a přitom zachovat jejich pohyblivost a pohotovost k palbě.



15 cm těžká houfnice vz. 215 v přepravní poloze s popisem

Řešení zde bylo. Byla automobilní trakce, která byla v rakouské armádě používána již v předválečném období k přepravě moždířů vz.11. Takže vyzkoušeno a osvědčeno. Konstrukce těžké houfnice u které se od počátku uvažovalo o tažení motorovým vozidle, bylo revolučním činem ve světovém měřítku. Inu ta prohnilá monarchie občas asi měla světlé chvilky.

Prostě prádlo, ta 15 cm houfnice vz.15 se tak stala jedním z prvních, a možná úplně prvním dělem střední ráže od počátku konstruovaným pro motorickou dopravu. Vývojem byla pověřena Škodovka, která okamžitě využila svých zkušeností s 15 cm houfnicemi vz.14. Vývojové práce díky tomu postupovaly neuvěřitelně rychlým tempem a na počátku roku 1916 mohl být nastřelen první prototyp. Zkoušky proběhly úspěšně.

Nová zbraň byla přijata výzbroje pod označením 15 cm schwere Feld Haubitze M.15, běžně však pro ni používal i název Autohaubitze M.15.

Byla u ní použita prodloužená a zesílená hlaveň houfnice vz.14, lafeta však musela být nově vyvinuta s ohledem na motorickou přepravu a hmotnost děla. Tvořila jí značně robustní vrchní lafeta, doplněná mohutným lafetovým štítem. Spodní lafeta měla zesílenou nápravu osazenou rozměrnými nápravovými pery. Kola nového typu byla sice ještě dřevěná, ale patřičně zesílená a s šířkou obruče 20 centimetrů. Pro přepravu už se houfnice nerozkládala, ale lafeta se připojila na kolesnu a hlaveň se přetáhla nazad. Na krátké vzdálenosti mohlo být dělo dopravováno i nenakolesněné s hlavní v přední poloze.



15 cm těžká houfnice vz.15 v palebné poloze spopisem

Rakouská vojenská správa požadovala také možnost rozložit houfnici pro horský transport, což bylo pro dělo této hmotnostní kategorie velmi neobvyklé a v praxi se nakonec pravděpodobně příliš neuplatnilo. Ale i toto zadání bylo splněno.

Jako tahač byl vybrán nákladní automobil Sauerer. Ten byl v závěru války nahrazen novým dělostřeleckým tahačem Daimler vz.17, jehož konstrukce byla uzpůsobena těmto zbraním. Byl zaveden i v československé armádě, tahal tyto houfnice až do roku 1939. Bohužel jejich výroba byla pomalá a do konce války bylo vyrobeno celkem 57 kusů.

Rakousko- uherská armáda je používala především na italské frontě, kde se vyznamenaly při ničení odolných cílů a shromaždišť vojsk i v tom nejtěžším vysokohorském terénu. Bohužel nákladnost výroby, nedostatek surovin a v neposlední řadě i přetíženost plzeňské Škodovky způsobily, že těchto děl bylo vyrobeno velmi malé množství. Po skončení války a zániku monarchie si většinu ukořistěných těžkých houfnic vz.15 rozdělilo Rumunsko s Itálií, několik houfnic také zůstalo rakouskému Bundesheeru.



15 cm těžká houfnice vz.15 v palebném postavení za Velké války

Ale největším uživatelem 15 cm houfnic se stala československá armáda a jsme konečně doma.

Vznik našeho státu byl doprovázen třemi konflikty kdy dva z nich byly skutečnou válkou. Rodící se armáda potřebovala kvalitní zbraně, rychle a hodně. Vznikající MNO mělo hledání dodavatele dělostřeleckých zbraní lehkou práci- Škodovka zůstala na našem území a byla rozjeta z válečné výroby pro zaniklou monarchii. Takže 15 cm houfnice vz.15 samozřejmě neunikly pozornosti výzbrojní komise a ještě v průběhu roku 1919 bylo do výzbroje těžkého dělostřelectva zařazeno 19 houfnic. Dvanáct z nich vyrobila Škodovka ještě pro rakousko- uherskou armádu a sedm kusů pocházelo z nové objednávky.

MNO i v následujících letech nechalo vyrobit malé série houfnic a děla zařazená u útvarů nechala ve Škodovce nákladně opravit. Poslední 15 cm houfnice, vyrobená v roce 1924 měla číslo 87. Kde k němu přišla nevím, asi je v tom i prodej do zahraničí, protože do výzbroje naší armády bylo zařazeno 43 kusů 15 cm houfnic vz.15.

Nyní se tedy na toto dělo podíváme tak trochu technicky.

15 cm těžká houfnice vz.15 byla dělo se skluznou hlavní, vodorovným klínovým závěrem se spušťadlem a klikovou pojistkou, kapalinovou brzdou, vzduchovým vratníkem, nezávislým zaměřovačem s nezávislou záměrnou, konstantním zákluzem, lafetovým štítem, zpruhovými vyvažovači a podpěrným kozlíkem. Lafeta byla uzpůsobena pro střelbu vrchní i spodní skupinou úhlů.¨

Hlaveň byla ocelová. Skládala se z duše, předního a zadního vnitřního pláště, zadního pláště, šroubového a čelisťového nátrubku a unášecího oka. Uvnitř hlavně byla hladká nábojní komora, kuželový přechod a vinutá část s 42. lichoběžníkovými drážkami.

Lafeta se skládala z kolébky a z vrchní a spodní lafety. V kolébce byla uložena kapalinová brzda, vzduchový vratník a části zákluzového řididla. Na ní byly upevněny vyvažovače.
Vrchní lafeta nesla kolébku a na ní bylo odměrové a náměrové řididlo a konsola zaměřovače. Spodní lafeta byla tvořena trupem, nápravou s nápravovými pery, koly s brzdou, sedátkem, podpěrným kozlíkem, rydlem, tučkou a štítem.

Miřidla byla tvořena 15 cm nezávislým bubínkovým zaměřovačem vz.15, dělovým dalekohledem vz.8/14, libelovým kvadrantem vz.17/18 a 15 cm výpomocným hledím vz.15.

Doprava se prováděla v jedné dopravní jednotce tažené tahačem Daimler vz.17. Dělo mohlo být taženo i desetispřežím koní a nebo rozloženo pro horský transport do čtyř jednotek.

Střelivo:
15 cm ostré granáty vz.19
15 cm minové granáty vz.19/28
15 cm ostré G- šrapnely vz.17
15 cm ostré G šrapnely vz.17 se železnými kuličkami
15 cm ostrá nábojka vz.15

V nové organizační struktuře armády houfnice tvořily výzbroj dělostřeleckých pluků 302 a 304, které byly součástí armádní dělostřelecké zálohy. Po ustálení organizační struktury našeho dělostřelectva se sídlem dělostřeleckého pluku 302 stala Olomouc. Dělostřelecký pluk 304 získal za posádku Brno. Obě jednotky byly již v průběhu roku 1920 doplněny vozidly a staly se prvními plně motorizovanými jednotkami československého dělostřelectva. K tažení houfnic sloužily traktory Daimler vz.17, které MNO koupilo v Rakousku. Šlo o dobrou volbu, i když byl nákup těchto vozidel často kritizován.



Dělostřelecký tahač Daimler vz.17

Ve druhé polovině třicátých let se stalo zřejmým, že tyto zbraně už zastarávají. Nahradit je měly moderní houfnice, označené vz.37. K vyřazení 15 cm houfnic však mělo dojít až v průběhu čtyřicátých let.

V září 1938 se samozřejmě s houfnicemi stále počítalo a oba pluky postavily podle mobilizačních plánů dva nestejně silné oddíly. Jednotky I/302 a I /303 se skládaly ze tří baterií po třech dělech, Oddíly II/ 302 a II/303 měly pouze dva oddíly po třech dělech. Bylo tak aktivováno pouze 30 houfnic a zbývající zbraně tvořily mobilizační zálohu.

Oddíly I/303 a II/303 byly podřízeny Skupině těžkého dělostřelectva 2, která tvořila dělostřeleckou zálohu a byla dislokována v Olomouci. Oddíl I/303 byl podřízen I. Armádě a zůstal v původní posádce ve Vysokém Mýtě. Oddíl II/303 podléhal přímo Hlavnímu velitelství a byl soustředěn k přehrazení důležitého nástupového směru nepřítele v Kuřimi. V říjnu 1938 po návratu obou dělostřeleckých pluků do původních posádek byly 15 cm houfnice vz.15 určeny k vyřazení. Dostaly se tak do skupiny zbraní, která byla nabídnuta k prodeji do zahraničí.

My u nás máme možnost, že 15 cm houfnici vz.15 můžeme vidět na vlastní oči ve sbírkách Vojenského technického muzea v Lešanech, kde je uložena vzorně restaurovaná zbraň výrobního čísla 73, vyrobená v Plzni v roce 1923.

Kapitola druhá: 15 cm těžký kanón vz.15/16

Jde zcela jistě o jednu z nezajímavějších dělostřeleckých zbraní koncernu Škoda. Přestože vznikl a byl zaveden do výzbroje rakousko-uherské armády v době Velké války, až do konce Druhé světové války šlo o velmi výkonnou zbraň a ještě ve třicátých letech svým dostřelem a výkonem neměl ve světě moc konkurentů

Rakousko-uherské těžké dělostřelectvo, určené primárně k dobývaní pevnostních systémů protivníků začalo bojovou činnost ve Velké válce vyzbrojeno skvělými a velmi moderními těžkými moždíři vz.11 a současně stařičkými těžkými kanóny vz.80.

První boje ukázaly, že těžkopádné obléhací kanóny s malým dostřelem a malou údernou účinností projektilů nestačí na úkoly před ně kladené. Rakousko-uherská výzbrojní komise se proto ještě v roce 1914 obrátila na Škodovy závody v Plzni se žádostí o vypracování konstrukce nového těžkého kanónu. Bylo to více než logické - plzeňská dělovka se specializovala na ocelové hlavně větších a velkých ráží a navíc byla jediným dodavatelem těžkých děl pro rakouské námořnictvo. Mimo jiné námořní zbraně Škodovka vyráběla od roku 1910 moderní kanóny v ráži 15 cm, s délkou hlavně 50 ráží pro nové bitevní lodi třídy Viribus Unitis. Vyvinout tedy jejich pozemní verzi pro zkušené konstruktéry a skvěle pracující dílny nebyl problém, který by je rozhodil. A ke konci roku 1914 armáda dostala ke zkouškám prototyp úplně nové zbraně v ráži 15 cm, s délkou hlavně 40 ráží.

Dělo bylo podrobeno důkladným zkouškám bylo už jasné že válka se povede dlouho a tak se nespěchalo. Po úpravách vyžádaných vojenskou technickou komisí, byl kanón počátkem roku 1915 zaveden do výzbroje jako 15 cm Autokanone M 15.

Do výzbroje byla zavedena zbraň, které svět v dané době konkuroval jen obtížně. Se střelivem vz.15 dosahovala dostřelu 19 kilometrů a to s projektilem těžkým 57 kg.

Plzeňáci měli lehčí práci v tom, že od počátku se počítalo s tažením zbraně motorovými tahači. To jim uvolnilo ruce při kalkulacemi s hmotností. Kanón mohl být tažen nouzově i desetispřežím. To bych já osobně chtěl vidět – dvacet koní, to musel být neuvěřitelný pohled.

Dělo bylo dost těžké a to si díky nízké nosnosti mostů a únosnosti komunikací vyžádalo rozdělení děla do dvou kusů – vozů a to na vůz hlavňový a lafetový. Jako tahače sloužily nákladní automobily Sauer, později nahrazené vynikajícími dělostřeleckými tahači Daimler vz.17.

V průběhu roku 1916 bylo dodáno armádě prvních šestnáct kanónů, které byly okamžitě nasazeny na frontách. Rychle se ukázalo, že pro střelbu na velké vzdálenosti nevyhovuje rozsah náměru, ale konstruktéři Škodovky neváhaly a lafetu upravili a vyzkoušeli. Maximální náměr byl zvětšen na 45 stupňů, čímž se podařilo zvýšit dostřel až na 20,5 kilometru.

Upravená zbraň byla označena jako vzor 15/16. Do hořkého konce říše se podařilo vyrobit 43 kanónů obou vzorů a tato děla byla nasazena především na italské frontě, kde dosahovala pozoruhodných úspěchů a stala se obávaným protivníkem italských baterií. Po válce se objevili ve výzbroji více zemí a naše země nebyla výjimkou.

Již v roce 1919 bylo rozhodnuto, že kanóny vz.15/16 budou zavedeny do výzbroje vznikajícího těžkého dělostřelectva nového státu. V letech 1919 až 1921 bylo ve Škodovce vyrobeno devět kanónů a opravena jedna starší zbraň.

xxxxx

Zde jsou dvě velmi známe fotografie tohoto těžkého kanónu. První ukazuje pohled zezadu při hlavni nastavené na maximální elevaci. Druhá fotka ukazuje přípravu zbraně k boji.

Celkem tedy československá armáda až do roku 1927 disponovala deseti děly tohoto vzoru.

Kanóny se staly výzbrojí prvního a druhého oddílu dělostřeleckého pluku 301, který byl posádkou v Jaroměři. Oddíl tvořily dvě baterie po dvou kanónech. Tedy do bojových sestav bylo zavedeno 8 kusů a zbývající dva byly uloženy ve válečné rezervě.

V československé armádě se kanóny používaly bez lafetových štítů, které při předpokládané palbě na velké vzdálenosti byly zbytečné a zvyšovaly hmotnost zbraně. Sama příprava děla palbě byla složitým procesem. Vyžadovala složité manévrovaní lafetovým vozem, poté ho bylo třeba odkolesnit. Následně bylo nutno přesně umístit hlavňový vůz, a potom přetáhnout.



Zde je fotografie ukazující přetahování hlavně na lafetu. Bylo to poměrně náročné ale zvládlo to relativně málo vojáků. Stačí si je spočítat.

Při střelbě větším náměrem, se také musela vykopat jáma pro ložiště a rýha pro rydlo. Všech sedmnáct mužů obsluhy muselo tvrdě pracovat, aby kanón byl připraven k palbě ve stanovených tvrdých časových limitech. Příprava palpostu vyžadovala i vyhloubení jámy, do které zaklouzávala hlaveň při střelbě s velkým náměrem.

Již počátkem dvacátých let Škodovka upravila dosud používané časovací granáty, nově označované jako vzor 17/19 a pustila se i do modernizace vlastní zbraně. Plzeňští konstruktéři se vydali tehdy nejobvyklejší cestou prodloužení hlavně. Do původní lafety vzoru 15/16 byla vložena upravená hlaveň prodloužená o 750 mm.V roce 1922 přijala od výrobce vojenská správa prototyp děla a podrobila ho náročným zkouškám na dálkové střelnici. Modernizovaný kanón s hlavní prodlouženou o pět ráží nic výrazně lepšího nepřinesl.

Při nárůstu hmotnosti o 860 kg, bylo dosaženo zvýšení dostřelu pouze v řádu stovek metrů a proto bylo rozhodnuto kanóny vz.15/16 neupravovat. Zkoušený kanón byl zařazen do výzbroje pod označením 15/20. V roce 1927 bylo rozhodnuto tento kanón adaptovat zpět na původní vzor a prodloužená hlaveň byla nahrazena hlavní modelu 15/16. Celkový počet jedenácti děl ve výzbroji se potom až do roku 1939 nezměnil.

Na počátku třicátých let se rozhodovalo o nové objednávce střeliva a při té příležitosti byla zvažována jeho modernizace. Původně se počítalo pouze s nahrazením zapalovačů časovacích granátů, ale nakonec se ukázalo že výhodnější bude vyřešit nový časovací a nárazový granát. Oba druhy střel měly být balisticky ekvivalentní a dosahovat stejného dostřelu, který měl oproti dosud zavedeným minovým granátům vzrůst až o 3 000 metrů. Po náročných zkouškách, byly v létě 1938 nové granáty, označované jako
15 cm OČG a
15 cm ONG, doporučeny k zavedení do výzbroje.

K tomu však bohužel nedošlo a nové střelivo využili až noví, němečtí majitelé.

15 cm těžký kanón vz.15/16 byl kanón se skluznou hlavní, vodorovným klínovým závěrem systému Škoda s vyhazovačem a dvěma pojistkami, kapalinovou brzdou, vzduchovým vratníkem a nezávislým zaměřovačem.

Hlaveň byla ocelová, plášťové konstrukce s nátrubky. Měla vývrt s 42 lichoběžníkovými rýhami se stálým pravotočivým závitem.

Lafeta se skládala z vrchní a spodní lafety.
- ve vrchní lafetě byla uložena kolébka, odměrové řididlo, náměrové řididlo a zaměřovač. - spodní lafeta se skládala z trupu lafety, nápravy s koly a je ukončena rydlem.

Miřidla tvořil 15 cm zaměřovač vz.15k, doplněný dělovým dalekohledem vz.8/14.

Doprava děla se děla ve dvou dopravních jednotkách. Hlaveň byla uvolněna a přetažena na hlavňový vůz. Lafeta doplněná kolesnou, tvořila lafetový vůz. Jak už jsem uvedl k vlečení dopravních jednotek sloužily dělostřelecké tahače. K tahu však bylo možné použít i desetispřeží. Na krátké vzdálenosti po dobrých cestách mohl tahač přepravovat kanón i vcelku.



Příprav k palbě

Obsluha se skládala ze sedmnácti mužů, rozdělených takto:
- devět mužů a dělovod tvořilo přímou obsluhu děla
- dva vojáci obstarávali přípravu střeliva
- čtyři muži tvořili pomocné družstvo.

Střelivo používané československou armádou
15 cm ostrý granát vz.15
15 cm ostrý časovací granát vz.17/19
15 cm ostrý minový granát vz.15/28
15 cm ostrá nábojka vz.19b

Hmotnost děla v palebném postavení byla 13 650 kilogramů
Délka odkolesněného děla 10 400 mm
Hlaveň byla ráže 152,4 mm
Délka hlavně 6 000 mm

Ve smutném roce 1938 se kanóny staly prakticky jedinými těžkými děly ve výzbroji armády, s jejichž použitím se opravdu počítalo.

První oddíl pluku 301 se dvěma bateriemi kanónů 15/16 byl podřízen za mobilizace 1. armádě a stanovištěm jeho velitelství se staly Nechanice. Druhý oddíl opět o dvou bateriích, měl velitelství v Židlochovicích a byl podřízen 4. armádě. Palebné baterie byly vysunuty blíže k hranicím, aby mohly vést daleké palby na komunikační uzly a soustředění vojsk v německém příhraničí.

Do výzbroje německé armády bylo zařazeno všech jedenáct u nás získaných kanónů. V německé armádě byly označeny 15,2 cm K 15/16 (t) a byl zahájen intenzivní výcvik obsluh. Prvního bojového nasazení se tato děla dočkala již v průběhu války s Polskem. Později byly kanóny nasazeny dokonce i v severní Africe. Kanóny nakonec dosloužily jako výzbroj Atlantického valu, kde jich bylo zařazeno 8 kanónů.

Na našem území se žádný kanón vz. 15/16 bohužel nedochoval.

Kapitola čtvrtá: 21 cm moždíř vz. 18

Podle požadavku rakouské technické komise se Škodovy závody v Plzni pustily do konstrukce moždíře, který by nahradil 24 cm moždíř vz. 98. Na základě zkušeností s moždířem vz.11 a vz.16 navrhla Škodovka zbraň podobné koncepce v ráži 21 cm.
Byla to další zbraň systému Škoda s vodorovným klínovým závěrem, konstrukce bratrů Ing. Oswalda Dirmosera a Ing. Richarda Dirmosera. Byla to modifikace původního typu, zkoušeného pod označením 21 cm M.16 Mörser v letech 1916 až 1918.

Do konce války se podařilo vyrobit pouze dva prototypy, které přebírala v roce 1919 až československá armáda.



Československý 21 cm moždíř vzor 1918

Projekt moždíře byl upraven podle požadavků dělostřeleckého odboru MNO vznikající československé armády. Nejzávažnější změnou byla rekonstrukce pro horský transport. Tato varianta však nakonec byla použita pouze u dvou moždířů. Přesto jsem nikde nezachytil informaci, že by vnikla nějaká horská moždířová dělostřelecká jednotka.

První objednávka byla vystavena již v roce 1919, ale vlivem úprav požadovaných vojenskou správou došlo k ukončení zkoušek až v průběhu roku 1920. Nová zbraň byla zavedena do výzbroje pod označením 21 cm moždíř vz.18 a celkem 18 kusů tohoto děla dodaly Škodovy závody armádě do konce roku 1921.



21 cm moždíř vzor 1918 v palebném postavení v lomu

Nová modifikace označená jako vz. 28 byla vyrobena na export pro Jugoslávské království a Polskou republiku v celkovém počtu 37 kusů.

Moždíře tvořily výzbroj I. oddílu dělostřeleckých pluků 303. a 305. V polovině třicátých let byly všechny moždíře soustředěny u dělostřeleckého pluku 305, který našel novou posádku v Táboře. Bylo to dáno tím,že zde byla postavena nová kasárna s technickou a týlovou podporou vytvořenou na míru právě moždířům zavedených v naší armádě.

I když se počítalo s nahrazením moždířů modernějším materiálem, bylo rozhodnuto o modernizaci jejich vozidel. Dva vozy byly zkušebně osazeny koly s pneumatikami, ale pro spád událostí tuto rekonstrukci provedli až za války Němci.

Za mobilizace postavil dělostřelecký pluk 305 dva oddíly po čtyřech dělech, které posílily obranu Jižní Moravy.

Technický popis
Hlaveň moždíře byla ocelová, plášťové konstrukce., s konstantním zákluzem.
Závěr vodorovný klínový se třemi pojistkami systému Škoda. Brzda byla kapalinová a vratník vzduchový.
Dále zde byla lafeta s kolébkou, zaměřovač byl nezávislý.
Ložiště jednodílné z ocelového plechu s kulovou dráhou. K dopravě je moždíř rozkládán na dvě části. Jednu dopravní jednotku tvoří lafeta s kolébkou a hlavní, druhou úplné ložiště. Pro horskou dopravu mohl být moždíř rozložen na pět jednotek. Dopravu moždíře zajišťoval nákladní automobil Škoda Z.

Používané střelivo:
21cm ostrý minový granát vz.16
21cm ostrý minový granát vz.16/26
21cm ostrý minový granát vz.35
21cm ostrý nárazový granát vz.35
21cm ostrá nábojka vz.16 a 16/b

Takticko-technická data
hmotnost přepravní – 13 400 kg,
hmotnost bojová – 9 130 kg,
ráže – 211 mm,
délka hlavně – 2,97 m (14 ráží),
náměr – -4° až +71,5°,
odměr – 360°,
hmotnost náboje – 135 kg,
úsťová rychlost – 380 m/s,
maximální dostřel – 10 600 m,
kadence – 1 rána za 3,5 minuty,
obsluha – 11 osob.

21cm moždíře vz. 16, které vyráběla Škoda Plzeň, používala rakousko-uherská armáda již v době první světové války. Po vzniku Československa pokračoval výrobce v dodávkách modernizovaného typu vz. 18. Československá armáda jich obdržela do roku 1938 osmnáct kusů.



21. cm moždíř vzor 1918 v maskovaném palebném postavení

Po okupaci československého pohraničí nacistickým Německem byly moždíře k nepotřebě, a tak Československá druhá republika prodalo dle smlouvy z 11. února 1939 všech 18 kusů Německu.

Sovětská mezihra:
Německo, které se v důsledku smlouvy Molotov-Ribbentrop zavázalo k dodávkám některých nových technologií, dodalo plány zbraně Sovětskému svazu, který měl o ně zájem už před rozbitím Československa. Sovětská konstrukční kancelář Iljiče Ivanoviče Ivanova na základě těchto plánů zhotovila kopie, které byly nazvány jako 210mm houfnice M1939 (Br-17), rusky to bylo 210-мм пушка образца 1939 года (Бр-17)

Vývoj houfnice Br-17 začala v roce 1938, kdy vedení Rudé armády konstrukční skupině výše uvedeného konstruktéra úkol na sovětizaci 210 mm kanón "VX". Důvodem byly rozdíly mezi škodováckými a ruskými výrobními postupy. Nejmarkantnějším rozdílem byla délka hlavně, která dosáhla 10 416 mm. Na pohled by tedy v tom sovětském díle škodovácký moždíř nehledal.



Sovětská 210mm houfnice M 1939, muzejní exponát

Zkoušky zbraně s indexem GAU: 52P643 proběhly na podzim roku 1940. Příprava na sériovou výrobu byla zkrácena a ještě v témže roce byly armádě předány tři kanóny. Přestože byla zbraň Br-17 oproti prototypu VX výrobně zjednodušena, její výroba vázla a Výrobní závod č. 221 Barikády, dodával další kanóny se zpožděním. V roce 1941 bylo zhotoveno celkem šest kusů. Pak byla výroba přerušena a výrobní kapacity závodu Barikády byly uvolněny pro výrobu jiné dělostřelecké výzbroje. K 22.červnu 1941 byla Rudá armáda vyzbrojena 9 kusy této zbraně.

Zjistil jsem pár technických dat:

Ráže: 210 mm
Délka hlavně: 49,6 ráží
Odměr od osy 45° vpravo i vlevo
Náměr: 0° až 44°
Rychlost palby: 1 výstřel za 3 minuty
Hmotnost střely. 130 kg
Úsťová rychlost střelby:
- 800 m/ vteřina u vysoce explozivní střely a dostřel 28 650 m
Hmotnost v bojovém postavení: 44 100 kg

Na konci války, k 1. květnu 1945, měla Sovětská armáda ve výzbroji 8 kanónů ráže 210 mm.

Po přepadení SSSR původně československé moždíře používal Wehrmacht na východní frontě při dobývání pevností a měst, např. při bitvě o Sevastopol či obléhání Leningradu.



21 cm moždíř vzor 1918 v německých službách

Nakonec je Wehrmacht stáhl a od roku 1942 je použil k obraně norského pobřeží, kde zůstaly po celou dobu války. Staly se tak součástí Atlantického valu.

Díky tomu, je jeden československý 21 cm moždíř vz. 18 dosud uložen ve vojenském muzeu v Oslu.

Kapitola pátá: 30,5 cm moždíř vz. 16

Zbraní největší mohutnosti, tedy pokud mluvíme o ráži a zcela jistě i co se týká největšího účinku střely, byly v československé armádě legendární moždíře vz.16. Legendární se bohužel, či bohudík – to si musí každý vyhodnotit sám - nestaly službou v naší armádě. Ani nemohly. Ve službách, naší vlasti, Republiky československé nikdy nebyly bojově nasazeny. Legendárnost získaly svojí mimořádnou službou pro armádu německého císařství při nasazení na západní frontě, ale hlavně při nasazení na všech frontách, kde bojovala rakousko-uherská armáda.

Tato zbraň ale měla několik předchůdců. Prvním v řadě těžkých děl, které ve Škodovce vznikly, byl 24cm moždíř vzor 1898. Byl současně prvním těžkým polním dělem takové ráže určeným pro pohyblivou válku. Škodovka již u něj uplatnila brzdovratné zařízení a ocelovou hlaveň se šroubovým závěrem.



Rakousko-uherský 24 cm moždíř vz. 1998 v palebném postavení

Aby se získalo co nejvíce posudků o této nové zbrani, povolily rakouské orgány Škodovce, aby moždíř v roce 1900 vystavila na světové výstavě v Paříži. O moždíř projevila zájem Velká Británie, která v roce 1900 koupila od Škodovky 4 kusy. Britové moždíř trochu upravili, zvýšili jeho výkon a použili ho jako 9,45 palcovou houfnici v Africe a v Číně. Ale nejsou zprávy o tom, že by v Búrských válkách nebo při potlačování povstání boxerů v Číně byly opravdu nasazeny.

Zkušenosti i vlastní zkoušky ukázaly nutnost zvýšit pohyblivost děla, které bylo možno přepravovat v rozloženém stavu koňmo. V letech 1908 a 1909 zavedlo proto rakouské dělostřelectvo k moždíři motorickou trakci kolovými traktory. Bylo to v historii rakouského dělostřelectva vůbec poprvé.

Vyráběly se ve dvou verzích:
M 98 (s 2/3 pláštěm hlavně)
M 98/07 (s pláštěm hlavně až k ústí hlavně)

Výkon děla ovšem zůstával příliš nízký. Škodovka proto zkonstruovala mohutnější dělo a výrobu moždíře 24cm zastavila. Nicméně za první světové války rakousko-uherská armáda použila ještě 48 těchto moždířů.

Technická data:
Ráže : 240 mm
Délka hlavně: 2180 mm
Váha: 9300 kg
Náměr: +44° až +65°
Úsťová rychlost : 278m/s
Dostřel : 6500 m
Hmotnost střely. 133 kg
Rychlost palby: 2 rány za 5 minu - neověřeno
Výrobce : Škoda Plzeň
Obsluha :6 mužů



Rakousko-uherský 24 cm moždíř vz. 1998 v palebném postavení v zimě, je zde i nabíjecí zařízení a v něm leží střela.

Skutečné počátky zbraně o kterou jde v této kapitole je třeba hledat v roce 1912, kdy byl do výzbroje rakouského dělostřelectva zařazen 30,5 cm moždíř vz.11. Tato pozoruhodná zbraň způsobila opravdový převrat v dělostřelecké technice, neboť dosáhla nebývalé účinnosti a mobilnosti. Byla totiž od počátku konstruována pro motorickou přepravu.

Moždíř rozložený do tří přepravních jednotek byl dopravován tahači vz.12 a dělo tak získalo mobilnost srovnatelnou s lehkým dělostřeleckým materiálem. V tomto jako v mnoha dalších záležitostech získala rakousko-uherská armáda nezpochybnitelné prvenství.

Vynikající vlastnosti těchto moždířů potvrdilo jejich nasazení v letech první světové války. Na počátku války bylo několik těchto zbraní zapůjčeno německé císařské armádě a jejich podíl na zničení belgických pevností je neoddiskutovatelný. Šlo o čtyři baterie po dvou dělech i s obsluhami, jež poté s velkým úspěchem použili při dobývání fortových pevností v Belgii dislokované v lokalitách Namur, Lutych, Antverpy a Givet a ostřelování francouzských pevností Verdun a Toul.



Rakousko-uherský 30,5 cm moždíř v bojovém nasazení v Belgii, 1914

Baron Dr. Karel Škoda byl pozván do Berlína a zde mu bylo umožněno, aby se podíval na to, co moždíře mající původ v jeho továrně napáchaly na belgických pevnostech. Trosky opevnění zničené palbou moždířových baterií vyrobených jeho továrnami, na něj udělaly velký dojem a motivovaly jej k dalšímu zdokonalení této zbraně a ke konstrukci velmi velkých dělostřeleckých zbraní. To by ale bylo mimo rámec této práce.

Pro použití moždíře byly navrženy dva typy střel:

- těžké protibetonové střely o hmotnosti 384 kg, které dokázaly proniknout betonem do hloubky až dva metry

- tříštivé střely vážící 287 kg, které dokázaly vytvořit kráter o průměru i hloubce 8 metrů a zabíjet lidi až do vzdálenosti 400 metrů od místa výbuchu.

Taktickotechnická data:
Ráže: 305 mm
Délka: 3030 mm
Hmotnost: 20,830 kg
Náměr: +40° - 70°
Odměr: 120°
Dostřel: 11300 m (tříštivá střela), 9600 (protibetonová střela)
Úsťová rychlost: 340 m/s
Obsluha: 12 osob
Rychlost palby: 10 ran za hodinu



Rakousko-uherský 30,5 cm moždíř v bojovém nasazení v zimě roku 1915

Moždíř byl modernizován a byl z něj vyvinut 30,5cm moždíř vz. 16, který byl v meziválečném období ve výzbroji Československé armády. Díky zkušenostem z bojů došlo k jejich modernizaci, kdy bylo zesíleno a upraveno ložiště moždíře a bylo již možno vést palbu v rozsahu 360°. Touto úpravou vznikl model M.11/16.

- rozšířen odměr na plných 360 °
- podařilo se také zjednodušit přípravu děla k palbě
- zvýšit rychlost střelby

Přeprava byla zajišťována novými dělostřeleckými tahači Austro-Daimler M.12, jehož autorem byl Ferdinand Porsche, a celková hmotnost při přepravě činila zhruba 32 tun

Jak válka ubíhala, pokračovala i další modernizace, kterou vznikla prakticky nová zbraň, označená jako M.16. U tohoto typu byla prodloužena hlaveň, čímž byl zvětšen dostřel na 12 300 metrů. Bylo vyrobeno 72 kusů moždířů M.11 a 11/16 a 45 kusů moždířů M.16.
Stala se zněj skvěla, vysoce mobilní a přitom velmi ničivá zbraň.

Technický popis
30,5 cm moždíř byl dělo s ocelovou hlavní, klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, vzduchovým vratníkem, nezávislým zaměřovačem a vybavené nabíjecím zařízením.

Hlaveň byla ocelová, plášťová, a byla zhotovena prstencovou metodou.

Závěr byl vodorovný klínový, s pojistkami a přepínačem pro mechanické odpalování.

Lafeta se skládala ze tří částí a sice z kolébky, kolébkového držáku a podstavce.

Ložiště bylo ocelové jednodílné.

Doprava byla vyřešena rozložením moždíře do tří dopravních jednotek. Byly to vůz hlavňový, lafetový a ložišťový. Všechny vozy byly vzájemně zaměnitelné.

Takticko-technické údaje 30,5cm moždíře vz. 16
Ráže: 305 mm
Délka hlavně: 3,66 m
Hmotnost: přepravní/bojová 34940/23100 kg
Náměr: +40° až +75°
Odměr: 360°
Střelivo: dělené
Hmotnost: těžké/lehké střely 380/289 kg
Hmotnost: trhavé náplně těžké/lehké střely 40/33,52 kg
Úsťová rychlost: těžké/lehké střely 330/450 m/s
Úsťová energie: 2800 mt
Dostřel min/max: 3500/12300 m
Kadence: 20 ran za hodinu

Přepravu zajišťoval opět dělostřelecký tahač Austro-Daimler M.17, Porscheho konstrukce. Celý vlak měl při přepravě hmotnost 34,9 t, hmotnost moždíře M.16 v palebném postavení činila 23,1 t.



Velká Válka – přepravní souprava 30,5 cm moždíře vz.1911. Stejně to vypadalo v naší armádě a jen se měnil tahač. A stejně se přepravovala i modernizovaná verze vz. 1916.

Do konce války bylo vyrobeno celkem 29 kusů moždíře vz.16 a dalších šestnáct kusů se v různém stupni rozpracovanosti nacházelo v Plzni. Tedy u nás doma. Je tedy logické, že nastalo to nastalo.

Velmi rychle po vzniku republiky a založení pravidelné armády která šla z války do války, bylo rozhodnuto o zavedení moždířů vz.16 do výzbroje vznikajícího těžkého dělostřelectva. Na základě tohoto rozhodnutí dostala Škodovka objednávku na dohotovení rozpracovaných kusů.



30,5 cm moždíř vz. 16 z výzbroje 305. těžkého dělostřeleckého pluku

V letech 1920 až 1921 obdržela armáda celkem 17 děl , které se staly výzbrojí těžkých dělostřeleckých pluků 303 ve Vysokém Mýtě a 305 v Českých Budějovicích.U těchto pluků tvořily moždíře výzbroj druhého oddílu. Jejich tři baterie číslované 4,5 a 6, měly po dvou moždířích vz.16 . K tažení dopravních jednotek se používaly tahače Škoda Z. Každá baterie měla sedm těchto vozidel . U dělostřeleckého pluku 305, po jeho přesídlení do Tábora počátkem třicátých let, nahradily traktory Škoda Z nové dělové tahače Tatra vz. 29.



Československý dělostřelecký tahač Škoda Z s naloženým pásovým traktorem

Kolový traktor (tahač), vyvíjený jako náhrada za traktory Daimler vz. 17 a Škoda Z, vycházel z modelu T 24. Při pohotovostní hmotnosti 7 460 kg uvezl 4000 kg a utáhl 7 500 kg, vybaven byl navíc navijákem o tažné síle 10 tun. S šestiválcovým, vodou chlazeným motorem o objemu 12 210 cm3 a výkonu 120 hps, při 1500 ot/min dosahoval průměrné pochodové rychlosti 28 km/h. Převodovka měla 4+1 stupeň s redukcí (8+2). Poháněné byly všechny tři nápravy, pohon přední nápravy byl vypínatelný. K dispozici byly uzávěrky diferenciálů.



Baterie 30,5 cm moždířů vzor 1916 v palebném postavení - cvičení

Pro moždíře bylo také vyvinuto a zavedeno nové střelivo. Nakonec byly zavedeny tyto tři druhy střel:

- minový granát vz.15, modernizovaný na vzor 15/28.
- minový granát vz. 35
- a nárazový granát vz.35.

Uvažována byla i rekonstrukce podvozků dopravních jednotek. Železná kola měla být nahrazena koly se vzduchokomorovými obručemi. Tuto úpravu však provedli až Němci, poté co veškeré tyto zbraně koupili a nikdy nezaplatili v roce 1939 několik měsíců před okupací a vznikem Protektorátu.

Jak se měnily armády a operační umění našeho i potencionálního nepřítele a jak se měnily zbraně a zbraňové systémy, úloha moždířů vz.16 ve výzbroji armády začala ve třicátých letech klesat. Je pravda že prameny tvrdí, že za mobilizace v roce 1938 – při obou mobilizacích, se s nimi už moc nepočítalo. Přesto byly uvedeny do bojové pohotovosti.

Přesto ale byly použity i k ostré palbě. Bylo to v souvislosti s výstavbou opevnění. Zde byly použity při zkouškách odolnosti. K prvním zkouškám došlo již v roce 1935. ŘOP dalo postřelovat zkušební železobetonové desky na střelnici v Jincích děly různých ráží včetně 30,5cm moždíře. K nejdůležitějším zkouškám došlo ve dnech 23. až 25. června 1937 v Brdech, kdy byl postřelován zkušební srub na cílové ploše Jordán postupně kulomety, PT děly a děly od ráže 8 cm až do 30,5 cm. Výsledky zkoušek mi ale nejsou známy.

Jak už jsem naznačil, po Mnichovu byly proto všechny moždíře vz.16 určeny k odprodeji a v únoru 1939, je spolu s dalším dělostřeleckým materiálem zakoupilo Německo. Moždíře spolu s municí a tahači Tatra T-25 značené jako vz. 29, byly oceněny na částku bezmála 96 milionů korun, která samozřejmě nebyla nikdy uhrazena.

V německé armádě byly moždíře zavedeny pod označením 30,5 cm mörser M 16 (t) a zúčastnily se všech tažení v Evropě. Němci je například využili v květnu 1940 při útoku na francouzské a belgické pevnosti. Je prokázáno jejich nasazení proti belgickým fortovým pevnostem okolo Lutychu jako dělostřelecká podpora útočících jednotek 223. a 251. pěší divize a proti moderním tvrzím Battice (od 12. května) a Aubin-Neufchateau (od 20. května). Jak velké škody přesně způsobily nelze s jistotou říci, jelikož se ostřelování zúčastnilo i další těžké dělostřelectvo ráží od 17cm, 28 cm, 35,5 cm a dokonce po 42 cm.



V německých službách

Ve Francii střílela dvoudělová baterie moždířů vz. 16 proti velké dělostřelecké tvrzi Fermont a spolu s nimi i tři 21cm děla Krupp vzor 1917. Zde dopadaly granáty v těsné blízkosti obou dělostřeleckých objektů tvrze (Block 1 a 4), ale přímého zásahu nebo umlčení objektů nedosáhly. Další baterie moždířů působila proti starému fortu de Maulde, jež byl před válkou posílen o moderní opevnění s dělostřeleckou výzbrojí umístěné přímo na povrchu fortu a začleněn byl do Maginotovy linie. Bohužel nedohledal jsem informace o výsledcích ostřelování.

Sovětská mezihra:

Německo, které se v důsledku smlouvy Molotov-Ribbentrop zavázalo k dodávkám některých nových technologií, dodalo plány výrobě houfnic Sovětskému svazu, který měl o ně zájem už před rozbitím Československa. Tento typ nebyl přímo 30,5 cm moždířem vz. 16, ale novou zbraní zkonstruovanou ve Škodových závodech pro vývoz. Sovětská konstrukční kancelář Iljiče Ivanoviče Ivanova na základě těchto plánů zhotovila kopie, které byly nazvány 305mm houfnice M1939 (Br-18). Zbraň používala shodnou lafetu a ložiště jako 21cm moždíře vyvíjené současně s 30,5cm moždířem.

xxxxx

Moskva, přehlídka v roce 1940, hlavňový a lafetový vůz při přehlídce za pásovým tahačem.

V SSSR byly vyrobeny pouze 3 exempláře této zbraně a nenašel jediný záznam, že by byly použity v boji. Ale některé ruské zdroje tvrdí že byly nasazeny na konci války jako obléhací děla u Koenigsbergu

Zjistil jsem pár technických dat:
Ráže: 305 mm
Délka hlavně: 22 ráží
Odměr od osy 45° vpravo i vlevo
Náměr: -4° až 70°
Rychlost palby: 1 výstřel za 4 minuty
Hmotnost střely. 330 kg
Úsťová rychlost střelby:
- 530 m/ vteřina u vysoce explozivní střely a dostřel 16 500 m
- 410 m/vteřina u protibetonové střely a dostřel
Hmotnost v bojovém postavení: 45 700 kg

Podle záznamů ze zkoušek dokázal protibetonový granát při dopadu pod úhlem 60°a více prorazit 2 až tři metry železobetonu.



Zachovaný muzejní kus 305 mm houfnice M 1939 v Petrohradě.

Zajímavostí je, že na rozdíl od r-u a čs moždíře byla zbraň vybavena konickou vložkou hlavně, kterou bylo možno vyměnit po opotřebení přímo v poli a zbraň nemusela do továrny na retubaci.

Po skončení války se část moždířů nacházela na opravách ve Škodovce a několik moždířů bylo nakrátko znovu zavedeno do výzbroje armády.

Všechny byly bohužel sešrotovány a tak se na našem území nedochovala žádná zbraň tohoto typu. Moždíř vz.16 však můžeme vidět v italském Roveretu , Bukurešti nebo srbském Bělehradu.

Kapitola šestá: 24 cm těžký kanón vz.16

celá tato práce je o tom, že jak jsem se hrabal ve vývoji organizačních struktur a operačních plánech československé armády, nemohl jsem minou těžké dělostřelectvo a logicky jsem narazil na jeho TOP celebritu. Byl to asi zcela jistě nejmohutnějším a velmi pozoruhodný těžký kanón, který v naší armádě nesl označení 24 cm kanón vz.16.

Nejenom že to byla obrovská, velmi výkonná zbraň. Tato legendární zbraň a její přepravní prostředky tvořily naprosto unikátní zbraňový systém, který neměl na světě obdoby. Umožňoval totiž kanónu dosáhnout pohyblivosti, nebývalé pro děla této ráže a výkonu. Jejich zavedením do výzbroje se československé těžké dělostřelectvo zařadilo mezi největší a nejmodernější na světě. A jako vše co v této práci naleznete, počátek byl v rakousko-uherské monarchii a její armádě.

Je to velmi zajímavá historie a tak se na nijak trochu podíváme. Nemohutnější a nejmodernější dělostřeleckou zbraní r-u armády na počátku Velké války byl 30,5 cm moždíř vz.11. Na počátku války bylo několik těchto zbraní zapůjčeno německé císařské armádě a jejich podíl na zničení belgických pevností je neoddiskutovatelný.

Baron Dr. Karel škoda byl pozván do Berlína a zde mu bylo umožněno, aby se podíval co moždíře mající původ v jeho továrně napáchaly. Trosky opevnění zničené palbou moždířových baterií, na něj udělaly velký dojem a současně ho přivedly na myšlenku zkonstruovat ještě výkonnější zbraň.

Po svém návratu si předvolal konstruktéra Ing. Richarda Dirmosera, který byl přednostou kanceláře pro velkorážová děla, a pověřil ho vývojem nové zbraně. Tento talentovaný technik v rekordně krátkém čase navrhl houfnici v ráži 38 cm. Výkon zbraně i dnes bere dech, i když čas přinesl větší zbraně s větším účinkem. Tato zbraň dokázala dopravit projektil o hmotnosti 740 kg na vzdálenost až 15 kilometrů.

Problém však představovala mobilita zbraně, která v palebném postavení vážila více než 81 tun. Ing. Dirmoser se proto spojil s Dr.Ing. Ferdinandem Porschem, který byl technickým ředitelem firmy Daimler ve Vídeňském Novém Městě. Tento liberecký rodák se již delší dobu zabýval benzino-elektrickým přenosem výkonu a pro trakci těžkých houfnic upravil vozidla B-Zug, která firma Daimler od roku 1909 dodávala armádě jako silniční vlaky.

Vznikla tak unikátní sestava zbraně a dopravního prostředku, kdy houfnice byla rozdělena na hlaveň, lafetu s kolébkou a levou a pravou část ložiště. Jednotlivé části děla byly naloženy na čtyřnápravový vůz a každé kolo bylo poháněno vlastním elektromotorem. Potřebný proud dodával generátorový vůz, který měl elektromotory poháněná kola zadní nápravy. Nesloužil tedy k tažení přívěsného vozu, ale pouze ho řídil a dodával potřebný proud. Podvozky všech vozidel byly vybaveny mimo kol silničních i železničními koly a soupravy se mohly na delší vzdálenosti přesouvat po železnici.

V lednu 1916 byl nastřelen prototyp houfnice, přijaté do výzbroje pod označením 38 cm Haubitze M.16. První dvě děla nazývaná Barbara a Gudrun, byla již během dubna nasazena se značnými úspěchy na italské frontě. Ve Škodovce bylo proto objednáno dalších čtrnáct těžkých houfnic. Velmi se osvědčil především benzino-elektrický pohon a bylo rozhodnuto upravit podvozky tak, aby bylo možno stejným způsobem přepravovat i jiná děla. Větší i menší.

Jak válka pokračovala, vznikla potřeba vést rušivé palby do vzdáleného zápolí nepřítele, ale pro tento účel rakousko-uherská armáda neměla vhodná děla. Koncern Škoda proto byly pověřena konstrukcí dalekonosného kanónu, který by byl přepravován stejně jako 38 cm houfnice a mohl použít co nejvíce společných prvků. Ale měl být lehčí, vyrobitelný ve větších sériích.

Jako první krok byla realizována úprava lafety tak, aby do ní bylo možno vložit dvě různé kolébky. Následně v Plzni zahájili práce na vývoji kanónové hlavně v ráži 24 cm. Tempo opět překvapí. Vývojové práce byly dokončeny na podzim 1916 a první hlaveň byla nastřelena 7 listopadu.

Kanón byl bez rozsáhlých zkoušek zaveden do výzbroje armády pod označením 24.cm kanón M.16 a armáda objednala 9 kusů. Druhý kanón byl nastřelen na tovární střelnici 19. prosince. Do konce války se však pro vytížení výrobního závodu jinými zakázkami pravděpodobně nepodařilo dokončit žádné další dělo tohoto typu. V roce 1917 byla v Plzni nastřelena náhradní hlaveň a u obou dokončených kanónů byly vyměněny duše, což bylo označení pro vnitřní část plášťové hlavně. Úpravy byly provedeny i na i ložiště a transportních podvozcích.

Nyní trochu výkresů – víte je to taková variace na téma velká stavebnice pro velké chlapy, kterou znáte z prce o obludách Rakousko-uherské armády



Výkres vozů BE-vlaku s levou a pravou stranou ložiště.

Aby to bylo lepší tak následuje



Zde je nakresleno zvednutí levé poloviny ložiště z oplenů přepravního vozu před jeho odjetím. Pravá polovina už leží na kolečkách na pojízdných trámech. Čárkovaný obrázek ukazuje složeného ložiště přepravené na kolečkách po pojezdových trámech nad ložišťovou jámu.



No a zde je výkres ložiště, které stále stojí na kolečkách na ložišťovou jámou. Jsou vidět i pojezdové trámy a hevery pro spuštění ložiště do jámy.



Výkres vozů BE-vlaku s lafetou a hlavní, tedy hlavňového a lafetovému vozu. Aby to vše bylo trochu zajímavější, zde dvě fotografie:

xxxxx

Obě ukazují jízdu dvou BE-vlaků. První při jízdě na pozemní komunikaci, kdy je přepravován lafetový a hlavňový vůz. A druhá fotka ukazuje ty samé tahače a vozy při jízdě po kolejích

xxxxx

Zde je pěkný výkres generátorového vozu a muničního vozu. A aby to bylo vytuněné, hned vedle je fotka generátorových vozů. Tyto vozy a celkově celé BE-vlaky a nakonec i celé tyto 24 cm těžké kanóny byly přehlídkové hvězdy armády První republiky



Zde je vidět další dva kroky. První skica ukazuje lafetu po odjezdech podvozků, stojící na heverech před spuštěním do ložiště. Druhá potom ukazuje jak je do zamontované lafety přetahována hlaveň. Tím je dělo složeno.

xxxxx

A tak zde máte výkres kompletního těžkého 24 cm kanónu vz.16. Jsou zde vidět dvě polohy závěru. Ta ukazujíc úhel 10°., byla určena pro nabíjení, ta druhá okótovaná 40°ukazuje proč byl v ložišti vytvořen prostor pro zákluz zbraně. Výkres je sice výkres, ale fotka je lepší a tak ji máte hned vedle.

Hlaveň z chromniklové oceli byla plášťová konstrukce s klínovým závěrem a odpalováním pomocí spouštěcí šňůry, zákluz hlavně byl regulován kapalinovou brzdou a vzduchovým vratníkem. Součástí lafety byla kolébka s hydraulickou brzdou a zaměřovacím mechanismem, lafeta byla připevněna ke stacionárnímu ložišti.

Takticko-technická data 24 cm těžkého kanónu vz. 16
Ráže 240 mm
Délka hlavně: 9,60 m (40 ráží)
Hmotnost přepravní: 135 000 kg
Hmotnost palební: 79 100 kg
Hmotnost střely: 215 kg
Počet drážek: 60
Náměr: +10° až +42,5°
Odměr: 360°
Úsťová rychlost: 750 m/s
Maximální dostřel: 26 300 m
Kadence: 1 rána/5 min.
Obsluha: 26 osob

Zatímco o použití 38 cm houfnic v bojích existuje řada údajů a fotografií, válečné osudy 24 cm kanónů vz.16 nejsou dosud objasněny. Obě vyrobené zbraně se staly výzbrojí samostatných těžkých baterií. Jedna z nich byla údajně zapůjčena Německu a kanónu byla použita k ostřelování Verdunu, zatím co druhá baterie působila na italské frontě. Konec velké války zastihl oba prokazatelně vyrobené kanóny v Plzni, kde procházely opravami. Tedy byly na našem území a jsme, k mé radosti, zase doma.

Nepochybně nejdůležitějším obdobím v historii 24 cm kanónu vz.16 jako zbraně, je jeho služba v československé armádě. V době vzniku naší země státu se ve Škodovce nacházelo v různém stupni rozpracovanosti několik kusů těžkých děl, ale hlavně zde byla dva ostřílené osvědčené kusy, které zde byly v opravě. To už víme. A byla zde i náhradní hlaveň.

Dále zde byly čtyři rozpracované zbraně stejného vzoru a několik těžkých houfnic M.16 a M.17. Když se situace zkonsolidovala, Masaryka a spol. přešly pacifistické nápady o republice bez stálé armády, bylo jasné, že doba zdaleka není zralá na zrušení zbrojní výroby,

Škodovy závody začaly hledat zákazníka, který by byl ochoten převzít a především zaplatit rozpracované zakázky. Nejnadějnější situace se jevila u 24 cm kanónů. Po řadě jednání se MNO rozhodlo zavést do výzbroje všech šest kanónů, ale většina ostatního těžkého materiálu byla bohužel na nátlak spojenecké kontrolní komise sešrotována.

Nejprve došlo k opravě již hotových děl číslo 1 a 2 a postupně byly dokončeny i ostatní rozpracované zbraně. V letech 1920 a 1921 tak armáda převzala šest kusů kanónů, opravených i nových a jednu náhradní hlaveň. Kanóny byly zavedeny jako 24 cm těžký kanón vz.16.

Součástí kontraktu bylo i dodání příslušných benzino-elektrických vlaků, které byly pro dopravu děl nezbytné. Škodovka disponovala pouze jedním generátorem a protože tato vozidla nevyráběla, musela je objednat v Rakousku u firmy Daimler.

Celá zakázka měla hodnotu více než 51 milionů korun. Zahrnovala:
- šest kompletních kanónů,
- 31 generátorových vozů bez silničních kol, ta měla dodat sama vojenská správa
- 6 hlavňových vozů,
- 12 ložišťových vozů- vždy pár pro levou a pravou část ložiště,
- 7 lafetových vozů s rejdovacím zařízením
- 6 muničních vozů
- 31 souprav výstroje
- 12 kusů ramp pro najíždění na železniční koleje

Všechny přívěsné vozy měly celokovová kola, silniční kola s plnými pryžovými obručemi měla opět dodat vojenská správa.

Generátory výrobce vybavil už moderními hliníkovými písty místo původních litinových. Byla stanovena zajímavá podmínka pro převzetí. Polovina souprav musel do Plzně dorazit vlastní silou po silnicích a cestách a druhá polovina naopak po kolejích poháněna generátory. Lepší zkoušku provozuschopnosti nelze vymyslet.

Soupravy vlaků nesly v československé armádě označení Dělostřelecký BE vlak pro 24 cm těžký kanón vz. 16. Pro kanóny vyvinula Škodovka také nové střelivo vz. 21. Nárazové granáty osazené dvěma zapalovači umožňovaly dostřel až 29 600 metrů.

Pozdější prameny píší o 32 vlacích, je tedy vysoce pravděpodobné, že jeden se na našem území nacházel hned po válce. Rozdělení bylo potom takovéto:
- třicet generátorů s přípojnými vozidly sloužilo pro přepravu kanónů a muničních vozů
- dva generátory s přípojnými vozidly se používali jako školní ve výcvikovém středisku ve Čtyřech Dvorech

Mírová služba a první modernizace

Dokončené kanóny přebíral těžký dělostřelecký pluk 301posádkou v Jaroměři. Pluk byl nakrátko přemístěn do Bratislavy a Komárna, ale již v roce 1920 se vrací do Jaroměře.

Těžké kanóny vz.16 se staly výzbrojí 3. oddílu, jehož dvě baterie měly po dvou kanónech vz.16. Zbylé zbraně sloužily jako válečná záloha a občas jich bylo použito ke zkouškám munice.

Formování pluku a zavádění nové výzbroje neslo s sebou řadu problémů. Například na podzim roku 1923 velitel dělostřeleckého pluku 301. pplk. Karel Dvořák, konstatuje, že jeho pluk, který má býti první a nejdůležitější motorizovanou jednotkou dělostřelectva, nemá ani jedno vozidlo.

Automobilní materiál musel být totiž zpočátku uložen v Plzni a ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Důvodem byl nedostatek garáží pro automobilní techniku. navíc město Jaroměř nebyla vhodnou posádkou takto těžkého dělostřelectva z důvodu nevyhovující silniční a železniční sítě. Ve městě a sousední pevnosti Josefov se totiž nacházela řada mostů s nízkou nosností a silnice v okolí rovněž nevyhovovaly jízdám těžkých vozidel.

Z tohoto důvodu třetí oddíl odjížděl cvičit nejméně na jeden měsíc v roce do Plzně, kde mohly být cvičeny i přesuny a obsluha BE vlaků. Tento stav však byl trvale neudržitelný a MNO rozhodlo o vybudování nových dělostřeleckých kasáren v Rakovníku. Ty byly postaveny pluku tak říkajíc na míru a rozsáhlý autopark umožňoval garážovaní všech speciálních vozidel. Pluk 301 sem byl přesunut v září 1931.

V roce 1933 dochází k změně jeho organizace. Oddíly jsou zrušeny a zůstává jen šest samostatných baterií. Kanóny vz.16 tvořily nadále výzbroj baterií 5 a 6.

Ještě před stěhováním pluku do Rakovníka došlo k rozsáhlé modernizaci vozidel BE vlaků. Ocelové obruče byly nahrazeny plnopryžovým oráfováním a uložení kol na nápravách doplnila válečková ložiska SKF. Modernizováno bylo i mazání a elektromotory. V roce 1936 došlo ještě k osazení průběžného potrubí tlakové brzdy na přívěsné vozy, které umožnilo brzdit soupravu BE vlaku přepravovanou po železnici pomocí vřazených železničních vozů. Když se počátkem třicátých let připravovala nová objednávka munice pro kanóny vz.16, MNO rozhodlo o nahrazení granátů vz.21 novým vzorem, jehož vývoj probíhal v Plzni. Modernizovaný granát byl po rozsáhlých zkouškách zaveden jako Ostrý nárazový granát vz.35. Pro potíže s přejímáním a zkouškami granátů byly dodávky zahájeny až v roce 1938 a celá objednávka včetně nábojek vz.35 byla splněna až v únoru 1939. A to už bylo pro republiku pozdě.

Ve druhé polovině třicátých let nastává pro těžké dělostřelectvo československé armády nová etapa. Bylo zřejmé, že díky rostoucího vlivu letectva na bojiště bude použití děl velké ráže velmi komplikované a jelikož tento kanón prostě nešlo zamaskovat, jeho role v budoucí válce byla diskutabilní.

Stále se s nimi počítalo, ale MNO již připravovalo reorganizaci těžkého dělostřelectva, která měla více odpovídat charakteru očekávaného konfliktu. Mělo dojít k redukci těžkých dělostřeleckých pluků a jejich přezbrojením novým materiálem. Zastarávající 24 cm kanóny měl ve výzbroji nahradit nový moderní těžký kanón, vyvíjený Škodovkou pro zahraniční zákazníky a stávající výzbroj odprodána zahraničním zájemcům.

Po vyhlášení mobilizace 23 září 1938, byl třetí oddíl dělostřeleckého pluku 301 podřízen Skupině těžkého dělostřelectva 1, jejíž velitelství bylo dislokováno ve Skalici nad Svitavou. Na rozdíl od oddílů I a II vyzbrojených těžkými kanóny vz.15, však neopustil kasárny v Rakovníku. Důvodem byl údajně vysoký počet specialistů a řidičů německé národnosti, kteří po vyhlášení mobilizace nenastoupili. Pravděpodobně však také Hlavní štáb realisticky s použitím těžkých kanónů v počáteční fázi války nepočítal.

Největší národní vzepětí v novodobých dějinách našeho a slovenského národa skončilo díky Mnichovu v troskách. Naše země obraná jak uzenáč o celé pohraničí a rozbita i uvnitř německými ostrůvky zjistila, že 20 let hry na demokracii a pokrok nestačí. Upadla do totální deprese a nevěděla co dál. Hlavní viníci utekli do zahraničí s tím, že začnou organizovat boj za obnovu státu jak politicky tak vojensky. Ale nikdo je neposlouchal- mnichované měli jasno – bude dobře, válka je zažehnána.

Začaly se dít věci, které by v Masarykově republice nikdo nepovažoval za možné. Zklamání, deziluze, pocit krize a nejistoty vedly k opouštění demokratických a liberálních hodnot první republiky a k oživení českého antisemitismu. Propaganda pravicových stran spojených ve Straně národní jednoty se obracela proti parlamentní demokracii, celkem pochopitelně proti Benešovi a když už tak to vzali z jedné vody a i proti Masarykovi.

V rámci hledání vnitřního nepřítele, který údajně rozvracel jednotu českého národa, došlo k prudkému oživení českého antisemitismu, kdy především v katolickém a agrárním tisku trvale vycházely antisemitské články, v nichž byla Židům přikládána vina za ponížení českého národa.

Židé začali být omezováni ve výkonu povolání a byli propouštěni ze státní správy. Lékařské, advokátní a další profesní organizace usilovaly o vyloučení Židů a odstranění nepříjemné konkurence.

Armáda z tohoto mlýnu nemohla vystoupit a i v ní se děly věci netušené a nevídané. Jenže co s armádou, když už nebylo co bránit? To už obyvatelstvo, které dílem bylo v totálním útlumu – Češi a Slováci - a nebo v totálním rauši – Němci a Maďaři -, nezajímalo. Po odstoupení Sudet na zbytku našeho území zůstalo jen 32 pěchotních srubů a několik set ŘOPíků a to hlavně na příčkách v hloubce území. Struktura obrany byla totálně rozvrácena a najednou zde bylo množství zbraní, které ani při nejlepší vůli nebylo možno pro případnou obranu Druhé republiky použít. A to platilo i pro většinu těžkého dělostřelectva.

Už 18. listopadu tak vznikla směrnice pro odprodej nepotřebné výzbroje do zahraničí. Jenže hlavní zájem nakonec projevilo Německo. Díky servilnosti našich nových vládních činitelů nakonec Němci koupili:

8cm polní kanón vz. 30 motorizovaný 30 kusů
8cm polní kanón vz. 30 hipo 92 kusů
15 cm těžká houfnice vz. 15 motorizovaná 40 kusů
15 cm polní houfnice vz. 14/16 hipo 70 kusů
21 cm moždíř vz. 18 18 kusů
30,5 cm moždíř vz. 16 17 kusů
24 cm těžký kanón vz.16 6 kusů
dělostřelecké tahače Tatra vz.29 26 kusů
dělostřelecké tahače Škoda U vz. 20 123 kusů

Munice k dělům bylo prodáno 358 985 kusů.

Celková hodnota tohoto zbrojního materiálu byla vyčíslena na 648 041 6234 korun.
Naše 24 cm těžké kanóny vz.16 odprodala armáda za tyto částky.

6 kusů kanónů a k nim 30 kusů BE-vlaků, tedy šest pětic jízdních souprav po pěti vlacích - hlavňový, lafetový, dva ložišťové a jeden muniční - byly prodány za 42 000 000 korun
2 školní BE-vlaky za 440 000 korun
863 kusů munice za 10 400 000 korun
1 kus náhradní hlavně z 2 500 000 korun
Nic z toho co jsem uvedl nebylo nikdy zaplaceno stejně jako po okupaci zabavená další výzbroj a motorová technika.

11. února 1939 došlo v Berlíně k podpisu smlouvy, na jejímž základě získal Wehrmacht vyjma 15 cm kanónů vz.15 celé československé těžké dělostřelectvo. Za 6 kusů kanónů vz.16, 32 BE vlaků a náhradní hlaveň, mělo být zaplaceno bezmála 45 milionů korun. Součástí kontraktu byla i dodávka příslušné munice v hodnotě 10 400 000 Kč. Děla opustila republiku již v průběhu února, ale sjednaná částka nebyla nikdy uhrazena, protože v den podpisu smlouvy už bylo dávno rozhodnuto o obsazení zbytku Československa. Tím končí historie služby 24 cm kanónů Československu

Němci získané, ale nezaplacené ukořistěné kanóny vz. 16, kterým bylo s německou důkladností přiděleno označení schwere 24 cm Kanone M.16 (t), zpočátku uložili a prováděli pouze výcvik obsluh a doplňovali materiál a vybavení. Proto jich nebylo použito během polské kampaně, kde by stejně pro rychlý spád událostí nenašly příliš uplatnění.

Na počátku roku 1940, byly kanóny M.16 přiděleny 84.pluku těžkého dělostřelectva. Šest kanónů tvořilo výzbroj tří baterií jeho druhého oddílu. Němci provedli na vozidlech několik úprav, z nichž nejdůležitější bylo nahrazení původního gumového oráfování vzduchokomorovými obručemi Matador.

Zadán byl i vývoj nového střeliva, zavedeného jako vzor 40 a jeho dodávky začaly v průběhu roku 1941. Jak vynikající zbraní zůstávaly škodovácké kanóny i více než dvacet let od svého vzniku svědčí jejich srovnání s nejlepšími kanóny stejné ráže, německého původu zavedenými ve výzbroji německého dělostřelectva. 24 cm kanon Theodor Karl dosahoval při hmotnosti střely 151 kg dostřelu pouze 26 600, zatímco české kanóny při použití granátů vz.35 o hmotnosti 198 kg mohly ostřelovat i cíle vzdálené 31500 metrů. Německá děla byla navíc umístěna na těžkopádných kolejových podvozcích. BE vlaky byly pro Němce překvapením a to velmi milým.

Nakonec naše kanóny v německých službách bojovaly:

- ve Francii bojovali mimo jiné na Somně a kapitulace Francie je zastihla v jihofrancouzském Epinac les Mines, kde oddíl zůstává až do 15. července.

- z důvodu plánované invaze do Británie se kanóny přesunuly na mys Cap Gris Nez nedaleko Calais. Zde měly baterie sloužit k ochraně vlastní lodní dopravy a ostřelování nepřátelských plavidel. Pro děla byla vybudována maskovaná palebná postavení chráněná pytli s pískem, která umožňovala ukrytí celé zbraně a její zamaskování sítěmi. Již 22. srpna 1940 zahájily kanóny z nových postavení poprvé ostřelování britských lodí a od té doby kontrolovaly vody nejužšího místa kanálu a účinně blokovaly lodní provoz. Od května 1940 do března 1941 druhý oddíl 84. pluku vystřelil úctyhodných 1114 ran.

- po zahájení válečných operací proti SSSR se baterie s našimi kanóny pozvolna přesouvaly za postupující frontou na sever. V polovině září 1941 kanóny zaujaly palebná postavení proti pevnosti a přístavu Kronštadt, který byl kotvištěm sovětské baltské flotily a zahájily jeho intenzivní ostřelování.

- v říjnu byla palebná postavení přesunuta k proslulému carskému sídlu Petrodvorec, odkud mohly kanóny ostřelovat i důležité cíle v obleženém Leningradu. Do konce roku všechny tři baterie stačily vypálit 936 ran.



24 cm těžký kanón vz.16 (t) při ostřelování Leningradu v listopadu 1941

Toto intenzivní nasazení se spolu s ruskou zimou podepsalo na technickém stavu děl. Proto byly postupně všechny kanóny do května 1942 odeslány do Škodovky, k provedení nutných oprav. Až po více než roce, v červnu 1943, se první dvě opravená děla mohla vrátit na frontu k Leningradu, kde se ihned aktivně zapojila do bojů a do konce roku vystřelila ještě 520 granátů.

V lednu 1944, musela 4. baterie pod tlakem Rudé armády urychleně ustoupit, ale nepodařilo se kompletně demontovat a odvézt oba kanóny. Část materiálu byla navíc ještě ztracena při ústupu a do Škodovky se vrátily pouze ubohé trosky materiálu. Do konce války se jich už nikdo nedotkl.

xxxxx

Zajímavá kořist: lafetový a hlavňový vůz ex československého 24 cm těžkého kanónu vz.16 ukořistěné Rudou armádou v roce 1944

Zbývající čtyři děla procházela opravami, které komplikovalo jejich rozsáhlé opotřebení a přetížení výrobního závodu. Nakonec se podařilo zkompletovat dva kanóny, které byly v září 1944 odeslány na západní frontu. Ještě v březnu 1945 disponoval 84.dělostřelecký pluk dvěma bojeschopnými kanóny M16(t) a údajně je obsluhy zničily až 9. května odpálením náloží v hlavních. Po osvobození se ve Škodovce nacházela pouze jedna kompletní hlaveň, která byla bohužel sešrotována, když o ní armáda neprojevila zájem Tím pro nás končí historie zbraně, která patřila k nejpozoruhodnějším výrobkům československého a předtím rakousko-uherského zbrojního průmyslu.
Žádný 24 cm kanón vz.16, nebo jeho část se nám bohužel nedochovala. Navždy ztracena jsou pravděpodobně i vozidla BE vlaků. Nám zbyly pouze fotografie.

MUNICE

Munice pro tyto zbraně byla vyvíjena postupně jak roky šly. Za Velké války byly používány výhradně Ostré nárazové granáty M.16

TTD:
hmotnost střely 215 kilogramů z toho 19,5 kilogramy tritolu
hmotnost celého náboje 315 kilogramů, z toho prachové náplně 59 kilogramů
úsťová rychlost byla 750 metrů za vteřinu
dopadová rychlost byla 650 metrů za vteřinu
maximální dostřel 26 300 metrů.

Tyto granáty byly velmi účinné a pro plnění úkolu dálkové rušivé palby plně vyhovovaly. Naši vojáci ho používaly až do roku 1925 a byl určen už jen ke spotřebě při výcviku.

Když byly předávány tyto kanóny československé armádě, byl pro naše vojáky vytvořen i nový granát označený jako Ostrý nárazový granát 24 cm vz.21

TTD
hmotnost střely 187 kilogramů z toho 24,7 kilogramy tritolu
hmotnost celého náboje 315 kilogramů,z toho prachové náplně:
- velké 49,8 kilogramu
- malé 39,2 kilogramu
úsťová rychlost byla:
- 800 metrů za vteřinu u velké prachové náplně
- 660 metrů za vteřinu u malé prachové náplně
dopadová rychlost neurčena
maximální dostřel:
- 29 600 metrů u velké náplně
- 23 000 metrů u malé náplně
Tento granát už měl dva zapalovače. Hlavový zapalovač sloužil jako kontaktní při při běžné palbě. Vnitřní zapalovač, který se později nazýval dnovým zapalovačem, sloužil po zpožděný výbuch při střelbě na vysoce odolné cíle.

Byl to dobrý granát ale jak roky šly, ve třicátých letech pomalu přestával vyhovovat. nakonec Škodovka vyvinula a armáda objednala 556 kusů kompletních granátů označených jako: Ostrý nárazový granát vz.35.

TTD
hmotnost střely 198 kilogramů z toho 24,66 kilogramy tritolu
hmotnost celého náboje 284 kilogramů,z toho prachové náplně:
- velké 55,0 kilogramu
- malé 42,5 kilogramu
úsťová rychlost byla:
- 800 metrů za vteřinu u velké prachové náplně
- 645 metrů za vteřinu u malé prachové náplně
dopadová rychlost neurčena
maximální dostřel:
- 31 500 metrů u velké náplně
- 23 000 metrů u malé náplně
Tento granát měl opět dva zapalovače. Hlavový zapalovač sloužil jako kontaktní při běžné palbě. Dnový zapalovač sloužil po zpožděný výbuch při střelbě na vysoce odolné cíle a zajistil výbuch se spožděním 0,25 vteřiny.

Vývoj tohoto granátu se vlekl, mnoho institucí do toho mluvilo, potom došlo ke dvěma mobilizacím a nakonec k Mnichovu. Takže k dodávce těchto granátů pro armádu došlo až v roce 1939 a to bylo k ničemu, kanóny už byly na cestě do Němec.

Jenže Němci s těmito zbraněmi měly své plány. a OKH zadalo škodovce zakázku na vývoj a vyzkoušení nového granátu. Škodovka neváhala a tak wehrmacht mohl do výzbroje zavést nový granát označený jako 24 cm Granat M.40

TTD:
hmotnost střely 198 kilogramů z toho 23,37 kilogramu tritolu
hmotnost celého náboje neurčeno, z toho prachové náplně
- velké 56,49 kilogramů
- malé 45,15 kilogramu
úsťová rychlost byla 800 metrů za vteřinu
dopadová rychlost neurčena
maximální dostřel 29 300 metrů.



Zde jsou tři rysy granátů používaných naší a německou armádou při palbě z tohoto velkého kanónu.

Úplně vlevo je řez přes 24 cm Granat M.40. Tělo granátu je vylito výbušnou náplní a z venku je vidět 3 těsnící a vodící kroužky. Ve spodní části je otvor pro dnový zapalovač a jsou vidět i dvě studánky se závitem pro natočení stopovek pro sledování letu granátu v noci. Vrchlík granátu je do těla granátu zašroubován a je osazen hlavovým nárazovým zapalovačem.

Druhá časti obrázku jsou dva granáty. První je granát Ostrý nárazový granát vz.35 a ten druhý je 24 cm Granat M.40. Je to německého muničního manuáluJsou zde zákaldní rozměry a lze si všimnout i rozdíl mezi tvary zapalovačů.

Celkově Němci získali nezaplaceným odkupem a další výrobou v době o 15.3.1939 do konce války 11 063 kusů granátů, nebo rozložených granátů – tedy bez nábojek jen plnou prachovou náloží, nebo jen kompletních střel. Tolik praví zdroje ze Škodovky.

Němci tvrdí, že jich bylo jen 9 579 kusů a nerozlišují stav kompletnosti,

Do konce roku 1944 Němci spotřebovaly 3 907 ran, co bylo v roce 1945 už nikdo neví. Ale podle záznamů z historie německého těžkého dělostřelectva bylo v březnu 1945 k dispozici na vícero místech neuvěřitelných 5 244 kusů granátů.
A máme zde opět poválečná léta. A jejím koncem končí i sláva našich těžkých kanónů. Myslím tím všechny, které škodovka projektovala, vyráběla a předávala armádám. Tedy jak rakousko-uherské, tak československé a nakonec i německé. Nedá se nic dělat- naše zbraně našim vojákům politické rozhodnutí odebralo a využil je nepřítel.

Po skončení druhé světové války

Po válce byla Škodovka částečně v troskách po americkém náletu z 25. dubna 1945. Jakmile se začalo v tomto obrovském komplexu uklízet a opravovat, začaly sem přijíždět tisíce vagonů s materiálem který byl vyroben ale nebyl doručen wehrmachtu. Svezlo se sem úplně všechno a valná většina byla poničena palbou, ohněm a tak po revizi šlo vše do šrotu. Dělo se to tak, že vše vojenské se automaticky stalo majetkem Ministerstva národní obrany. A jak se to třídilo, co armáda nepotřebovala nebo bylo nepoužitelné, skončilo v majetku Fondu národní obnovy. Co tedy za našeho těžkého dělostřelectva zbylo? Byla to bída:
23 generátorových vozů
9 přívěsných vozů
3 hlavňové rámy
Pravé ložiště od kanónu číslo 6
Levé ložiště od 38 cm houfnice M.16
Hlaveň číslo 6
Lafeta číslo 5
1nabíjecí zařízení
2 oje
1 zaměřovač
6 nárazníkových prsou
1 muniční vozík
7 heverů
52 sněhových ocelových kol
4 sedačky a další drobný materiálů

Vše potřebovalo opravu. Ve velké montovně a v dalším prostoru se nacházely hlavně 3 a 4. na základě tohoto inventurního soupisu Škodovka vyzvala MNO aby řeklo jasně a stručně co s tím. Bylo jasno a to rychle – morální zastaralost, ojedinělost typu vedlo škodováky tomu aby trvaly na zrušení všeho uvedeného a armádu vyzbrojit 210 mm těžkým kanónem vz. 43 N, tedy zbraní, vyvinutou ve Škodovce krátce před Mnichovem a první dva kusy Škodovka vyrobila jen tak z hecu, což kecám – měla sním velké exportní plány krátce před okupací a vzniku protektorátu. Nakonec jich pro wehrmacht bylo vyrobeno 60 kusů, která se ve Škodovce vyráběla. Škodováci cítili další možné kšefty.



Zde je ten navrhovaný kus pro výzbroj poválečného těžkého dělostřelectva nově budované armády dle nabídky Škodovky. Kolegové seznamte se, 21 cm kanón vz. 39/41 v palebném postavení u Oděsy.

Byly to dvě verze: vz. 39 a vz. 39/41, takže ve zdrojích použité označení 210 mm těžký kanón vz. 43 N je podivné, ale člověk nemůže vědět vše. Němci z nich vytvořili dva těžké dělostřelecké oddíly po třech bateriích po dvou zbraních Byly nasazeny v SSSR a použity u Oděsy a Sevastopolu. Později byl jeden tento oddíl přezbrojen na lehčí zbraně a druhá do konce války bojoval na severu válčiště. Zbytek těchto zbraní byl instalován na Atlantickém valu.

Zrušenou zbraň Škodovka navrhovala použít pro vojenské školství, do muzea nebo jako dárek a nebo a to mě nadchlo – pro poplachovou protipovodňovou službu. Škoda že se tak nestalo.

MNO s tím nesouhlasilo a zadalo úkol nacenit kolik by stala výroba chybějících součástí a kompletace jednoho 24 cm kanónu vz.16 včetně doplnění výstrojí a municí. Dále už dle všeho neexistuje žádný relevantní dokument. Jestli se tak stalo a jaké bylo další rozhodování nevíme.

CO se týká BE-vlaků, není ponětí o tom, co se s nimi dělo od listopadu 1945 do října 1947. Víme ale že 25. července 1947 dorazil do Pardubic vlak poslaný dělovkou na jehož vagonech byl tento materiál:
10 generátorových vozů,
9 přívěsných vozů
1 ale možná i dva hlavňové rámy
A další materiál.

Citace hlavňového nebo možná hlavňových rámů naznačuje, že možná jeden kanón byl složen a předán armádě, ale je to jen dohad.

Spíše i tento rám či rámy byly použity ženisty pro převozy velkých břemen. Zachoval se i výkres lehkého ložiště z roku 1947 pro přepravu ocelových zvonů. Pro stálá opevnění. Takže je jisté že ještě několik let po válce sloužily BE-vlaky pro reaktivaci našeho předválečného opevnění, tak jako pomáhaly s jeho výstavbou od poloviny 30-tých let. Bohužel díky tomu že úplné uvolnění opevnění na naší jižní hranici bylo až v 90-tých letech minulého století, nejsou přístupné archivy, které by to mohly potvrdit.



A zde je výkres tohoto ložiště. Bylo určeno pro přepravu pozorovací a jiných zvonů pro reaktivaci prvorepublikového opevnění na jižní a západní hranici. Bylo neseno jedním generátorovým vozem a dvěma dvouosými podvozky z vozů pro přepravu břemen.

Ze zbylých generátorů odmontovala vojenská správa všechny použitelné díly. Nakonec vzniklo šrotiště z vraků těchto vozidel o hmotnosti 52 tun. Tento šrot byl předán Fondu národní obnovy a měl skončit v hutích. Jenže se to pořád válelo ve Škodovce a ta o to měla zájem a nabídla za tento šrot 7 205 korun. To vyvolalo malou válku o ceny tohoto cenného kovového odpadu. Nakonec v lednu 1948, kdy se vytěžené vraky stále nacházely ve skladech, Fond národní obnovy prodal veškerý tento materiál Železářské obchodní společnosti v Plzni za 58 000 korun a to se Škodováků hodně dotklo. Měli s tím nemálo nákladů a bylo jim slíbeno, že to bude jejich. A najednou podraz. Ale nakonec Škodovka rezignovala a vyzvala Železáře, aby si ten bordel odvezli a tím to pro ni zhaslo.

A tím skončila doposud vysledovatelná stopa BE- vlaků na našem území. A také 24 cm těžkých kanónů vz.16. U nás po nich nezůstala jediná materiální stopa a jediné co máme jsou fotografie a něco málo papírů v archivech.

A tím je hotovo, více o tomto kanónu nemám co napsat.

ZÁVĚR
Není toho co moc dodat. Vždy když dělám závěr, nechám se v něčem unést a napáchám tak zbytečné škody. To nemám zapotřebí a tak to necháme takto jak to je.

S úctou Pátrač.

Skvělé, obě části. Děkuji

Pátrač děkuje a současně se omlouvá za to, že je to zase strašně dlouhé. Původně jsem si říkal, že to nějak rozdělím, třeba na moždíře a kanóny, ale nakonec jsem to nechal dohromady, páč by se mohlo stát, že by jste mě nepoznali.

Pozdější prameny píší o 32 vlacích, je tedy vysoce pravděpodobné, že jeden se na našem území nacházel hned po válce. Rozdělení bylo potom takovéto:
- třicet generátorů s přípojnými vozidly sloužilo pro přepravu kanónů a muničních vozů
- dva generátory s přípojnými vozidly se používali jako školní ve výcvikovém středisku ve Čtyřech Dvorech

Tak mne napadá, že ten jeden kus mohl být právě ten jeden původní, co ho měla Škodovka ještě před vypsáním objednávky, jak zmiňuješ. Jednoduché a elegantní vysvětlení. Jinak opět velmi pěkný souhrn.

Mj je zajímavý a vcelku i logický posun čs. vojenského myšlení, a postupné opouštění od takovýchto "hovad" poziční války ve prospěch rychlosti a lepší mobility.

Jenom malinké upřesnění... desetispřeží není deset párů koní, tedy celkem 20 zvířat, ale opravdu "jen" deset koní. Obvykle (ale nikoliv nutně) v zápřahu po párech, tedy pět párů. Ovšem kočírovat tolik koní je opravdový výkon! Myslím, že jsem někde viděl, že na podsedním koni některého páru byl jezdec, který zřejmě pomáhal s řízením toho stáda... Ale kočí, ani vozka nejsem, tož jenom podle toho co jsem viděl...
Taky musela být práce ty koníky k tahu vycvičit. Málokterý kůň umí tahat v páru i jako podsední, i jako náruční... Tož nedovedu si představit výcvik skupiny těch tahounů... konec konců i takový článek, který by se zabýval vojenskými "koninami" by mohl být zajímavý!

zemakt: ano je to možné, a elegantně to vysvětluje nesrovnalost

Vlastimil Čech- tak to se omluvám. Já si ještě před chvilkou myslel, že spřeží znamená pár koní v potahu. A přitom stačilo použít gúglfúúú a:



Děkuji za info, sice ty koně zde na obrázku netáhnou kanón, ale i tak je impozantní záležitost. Ve válce to snad ani nemohlo fungovat.

Zemakt píše:Mj je zajímavý a vcelku i logický posun čs. vojenského myšlení, a postupné opouštění od takovýchto "hovad" poziční války ve prospěch rychlosti a lepší mobility.

A zde si dovolím maličko nesouhlasit. Je fakt že tyto zbraně byly pro pohyblivou válku použitelné obtížně, ale Němci je ve Francii při náporu bleskové války použili a byly velkým přínosem. I pohyblivá válka má statická bojiště a v dané době velká děla měla pořád své místo.

Navíc mluvit v roce 1936 a dál o nějaké doktrině pohyblivé války v naší československé armádě je asi ne úplně přesné. Pohyblivosti jsme se vzdali ve prospěch linií opevnění, a ta trocha pohyblivosti na které se pracovalo - viz rychlé divize byla určena jen pro boj uvnitř tohoto betonového krunýře. Našel bych určitě nemálo lokalit, kde by umístění těžkých děl vytvořilo mocnou palebnou podporu pro podporu linií opevnění a polních vojsk bojujících kolem nich.

jedna z nich je lokalita Staré Město pod Sněžníkem.

Jelikož jsem tam bykl několikrát a znám to tam, myslím si, že vím o čem nyní píšu.



Fotografie městečka krátce po předání Němcům. Podívejte se, jak je to pro útočníka ideální prostor pro ofenzivní operaci.

Na Staroměstsku se z plánovaných 16 srubů na linii Hynčice pod Sušinou – Kutný vrch podařilo vystavět 6 objektů, které byly dokončeny jako hrubé stavby. Nestihly být osazeny výzbrojí, výstrojí ani obsazeny posádkou Československé armády. Zůstaly tak, jak je zastihla historická doba mnichovských událostí. V průběhu války byly poškozeny Wehrmachtem, jenž pomocí náloží vytrhal kvalitní ocelolitinové střílny a použil je na tzv. Atlantický val, budovaný v Normandii v r. 1944.

Ty bunkry jsou dle této mapy tam kde mají být ale dva chybí, proč v mapě nejsou nevím ale když tabudete, najdete je. Jsou dokonalou učebnicí pevnostní architektury. Nemají zához tak jsou dokonale viděti všechny jinak pod násypy skryté detaily.



Celý tento prostor je dokonalou přístupovou cestou do našeho území. Pevnosto nebyly dodělané a tíhu boje by nesla pěchota a dělostřelci v zákopech.

Postavit na správná místa dva 24 cm kanóny se schopností střílet až na území nepřítele a vést tak dálkovou a bližší rušivou palbu by mělo velký význam . A doplnit to 2 moždíři 30,5 cm pro postřelování prostor před linií lehkého opevnění by mohlo rozhodnou boj v prospěch obrany. Já vím je to jen fabukace, ale když člověk tvoří takové práce, napadá ho ledacos.

A zde hodně fajnové počtení od místních nadšenců.

http://www.opevneni-stm.cz/

Pátrači - Fascinující práce a vynikající čtení. Děkuji.

Ale z toho posledního příspěvku:

Postavit na správná místa dva 24 cm kanóny se schopností střílet až na území nepřítele a vést tak dálkovou a bližší rušivou palbu by mělo velký význam . A doplnit to 2 moždíři 30,5 cm pro postřelování prostor před linií lehkého opevnění by mohlo rozhodnou boj v prospěch obrany. Já vím je to jen fabukace, ale když člověk tvoří takové práce, napadá ho ledacos.

Plně chápu, že takový útok do kterého přistanou 30.5cm granáty asi moc úspěšný nebude, ale přece jen by šlo v podstatě jen o několik zbraní jejichž případný přesun by trval minimálně hodiny. Zdá se mi, že v realitě by tyto děla a moždíře dlouho nestřílela, přece jen by byly primární cíl pro Německé dělostřelectvo a letectvo. Obávám se, že by vystřelily jen několikrát než by byly vyřazeny.Nebo si to představuji špatně?

To je těžko posoudit. Leteckému náletu by tyto zbraně neodolaly a bylo by asi nutné vzdušné krytí. Ale už jen vědomí nepřítele, že zde tyto zbraně jsou umístěné v palebných postaveních a čekají na něj, by mělo svoji váhu. Fakt těžko říci.

Já to sem dal jako možnost využití těchto zbraní, které povětšinou za mobilizace ani neopustily kasárny.

Tak taková "monstra" jsou v obraně nepoužitelná, leda že by posloužila protivníkovi jako cíl.
Je si třeba uvědomit, že jde o zbraně využitelné v případě, kdy se protivník nehýbá, tedy poziční boj, nebo dobývání statických postavení, města, nebo pevnost.
Tedy jde prioritně o útočnou zbraň.
Kdyby ji někdo postavil do obrany smlslo by si na ni nejen letectvo, ale především sborové a armádní dělostřelectvo protivníka.

Tato monstra použitelná v obraně jsou, koneckonců R-U armáda je v ní používala běžně a právě pro dálkovou rušivou palbu a pro protibaterijní činnost. Možnosti letadel v roce 1948 byly jaké byly ale nepřeceňoval bych je. Naše opevnění totiž měla pohyblivou válku zastavit a změnit na statickou. K ničemu jinému nebyla.

Je zde možnost zjistit- kolik měli Němci v polním vojsku děl s dostřelem 30 kilometrů jako měl 24 cm těžký kanón?

Moc hezká práce. Díky.

Naše opevnění totiž měla pohyblivou válku zastavit a změnit na statickou.

No a to je právě realita boje dvou koncepcí vedení války.
Jedna strana se snaží mobilní válku změnit na statickou, druhá strana se naopak snaží vyhnout se statickému boji a změnit boj na mobilní střet.
Ale "naštěstí" historie nám dává odpověď.
Francouzi se pokusili o totéž, o zastavení mobilního boje předem připravenou obranou v linii.
Nevyšlo to, výsledek byla definitivní porážka a to měli sakra víc těžkého dělostřelectva.
Sověti se snažili o totéž.
Nevyšlo to, s katastrofálními následky.
Teprve když se obrana soustředila na obranu prostoru, nikoliv linie, pak byl mobilní způsob vedení boje fakticky poražen obranou.
(Není podstatné kolik těžkých děl měl Wehrmacht, ty totiž sloužily pro proražení obranné linie, pro boj v hloubce obrany byly určeny Stuky)

Naše opevnění totiž měla pohyblivou válku zastavit a změnit na statickou.

No a to je právě realita boje dvou koncepcí vedení války.
Jedna strana se snaží mobilní válku změnit na statickou, druhá strana se naopak snaží vyhnout se statickému boji a změnit boj na mobilní střet.
Ale "naštěstí" historie nám dává odpověď.
Francouzi se pokusili o totéž, o zastavení mobilního boje předem připravenou obranou v linii.
Nevyšlo to, výsledek byla definitivní porážka a to měli sakra víc těžkého dělostřelectva.
Sověti se snažili o totéž.
Nevyšlo to, s katastrofálními následky.
Teprve když se obrana soustředila na obranu prostoru, nikoliv linie, pak byl mobilní způsob vedení boje fakticky poražen obranou.
(Není podstatné kolik těžkých děl měl Wehrmacht, ty totiž sloužily pro proražení obranné linie, pro boj v hloubce obrany byly určeny Stuky)

No tak teď jsem tedy z Vás pánové úplně paf. Za celou dobu co chodím na Palbu, a co jsem mj i od Vás nasosal plus mnoho jiného materiálu, jsem se ztotožnil s názorem, že:

- čs. opevnění nemělo změnit pohyblivou válku na statistickou. Ne to fakt ne, jen mělo poskytnout čas na zmobilizování armády. Zmobilizování manévrovací armády. Armády, která by bojem na zdrženou, pokud možno ucpávala díry a ustupovala na Slovensko, a až zde by se manévrový boj změnil na statický. Do té doby měli spojenci mobilizovat a zaútočit. Takový byl plán, to že neklapl je věc druhá. Nebo se mýlím?

Ne, čs. opevnění nebylo opravdu koncipováno jako "manižotka", možná technicky, ale ne jako její podstata. Případný úspěch či neúspěch čs. opevnění stál a padal pouze na otázce, kolik dní vydrží nepropouštět a když propouštět, tak jak velké nepřátelské svazky a kudy. Tuším, že se počítalo s nějakým tím týdnem jako úspěchem.

A tímto směrem jsem to Pátrači myslel, tou změnou myšlení. Kdy je zřejmé ono zmenšování počtu hlavní super těžkého dělostřelectva. A konec konců, něco napoví i ona mobilizační aktivita. I když s tebou víceméně souhlasím, že než aby kanóny stály nečinně v kasárnách, mohly ještě nějakou tu krátkodobou uzávěru vytvořit, to jako jo.

A třeba se s nimi počítalo na druhou fázi války, na to Slovensko třeba. Kdo ví, každopádně trend byl zcela zřejmý.

Zemakt- proč paf?

Nikdo se na palbě nevěnoval vojenskému plánování více než já. Takže si myslím, že pro rok 1938 mám pravdu. jhelikož se poslední válečné plány nedochovaly, jsou jen indicie.

Výrazný zásah do válečného plánování totiž přinesla okupace Rakouska v březnu 1938. České země se dostaly téměř do obklíčení - vyjma Rumunska - a nebezpečí vstřícného německého útoku na Moravu ze severu a z jihu bylo vlastně jistotou. Velení armády problém řěšilo dvoufázově. Přemístěním vojenských jednotek z méně ohrožených oblastí na jižní hranici a následně urychlení výstavby opevnění na jihu. Nová situace si současně vyžádala zásadní změny ve válečném plánu, v prvé řadě přesun hlavního těžiště obrany na Moravu. Vojáci si uvědomili nemožnost delší obrany v Čechách, zvláště v prostoru na západ od Vltavy a Labe.

Doposud platný nástupový plán VI za těchto okolností ztratil platnost a operační oddělení Hlavního štábu narychlo vypracovalo jeho novou verzi. Ta začala platit v dubnu 1938 a byla pravděpodobně označena jako plán VI-A. Podle tohoto plánu proběhla v květnu 1938 mimořádná vojenská opatření československé armády.

Cituji pana Minaříka:

" Na základě zkušeností z těchto opatření a také vzhledem k tomu, že během nich došlo k odkrytí části obranných plánů, pracovalo operační oddělení Hlavního štábu intenzivně na novém válečném plánu, který vstoupil v platnost 15. července 1938 jako nástupový plán VII. Jeho obsah lze rekonstruovat zhruba takto:

Předpokládalo, že Německo zahájí válku náhle, bez řádného vypovězení a s využitím momentu překvapení se pokusí dosáhnout rychlého rozhodnutí. Německá armáda se bude snažit vstřícným úderem ze Slezska a Rakouska proniknout na Moravu a oddělit tak Čechy od zbytku republiky. Československá armáda měla přejít do strategické obrany, vázat co nejvíce nepřátelských sil a čekat na zásah spojenců. Jejím hlavním úkolem bylo přitom zabránit rozdělení vlastních sil a udržení Moravy. Alespoň dočasná obrana se plánovala na linii Vltavy a na ní navazujícího Labe s předmostím u Prahy, dlouhodobější pak na Českomoravské vrchovině přibližně na linii Letohrad – Litomyšl – Žďár nad Sázavou – Želetava.

Pokud by se nepodařilo zadržet německý útok na severní a zvláště jižní Moravě, měly československé síly ustoupit na poslední linii Opava – Hranice – Napajedla – Kúty a opřít se o Karpaty, případně Javorníky. Na tomto postavení se předvídala houževnatá obrana až do zvratu válečné situace a protiofenzivy v rámci spojeneckých sil".

Československá armáda se tak od prvních okamžiků války musela bránit útoku silnějšího protivníka a přenechat mu iniciativu. Bylo to v důsledku nepříznivé zahraničně politické situace a českoslovenští vojáci na tom nemohli nic změnit. Nezbylo než ustupovat před přesilou, zachovat si bojeschopnost a doufat v rychlý a efektivní zásah spojenců.

Jistě i to co píšeš o tom že opevnění mělo jen zajistit nerušenou mobilizaci je pravda. Ale to by platilo jen tehdy, pokud by válka začala ze den na den, což od jara 1938 nebylo možné. Zabetonování naší země samo o sobě pro nás manévrovou válku zneschopnilo. Navíc aby opevnění mohlo plnit funkci krytu mobilizace polní armády, muselo by být plně obsazené vojskem a to bez mobilizace provedené s předstihem před německým útokem nebylo možné. Já zde vidím smyčku.

A manévry? Manévr byl možný jen uvnitř prostoru za krunýřem a hlavně jediný manévr se kterým se počítalo byl ústup na Slovensko.

Já vím že to co jsem napsal o Starém městě je jen nápad. Ale na co jsou zbraně, které desítky let opečovávám cvičím vojáky a potom je nechám v kasárnách? Za války, kdy vím že od počátku budu čelit přesile přece nenechám v kasárnách nic, co by mohlo pomoci. A ta těžká artilerie by třeba i jen krátkodobě pomoci mohla.