PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 51.
Mapa japonských výbojů,



na kterých jsou patrná území, která země získala do roku 1939. Některá území získala i jednáním.
Po skvělých vysvětleních historie válek, kterými se země vycházejícího slunce, Japonsko, stalo i západem uznávanou velmocí, se díky panu kolegovi Jarlovi, nyní dostaneme, po časové ose k době, kde jsme byli v politicko-vojenských, ve skutečnosti však již vlastně válečných letech, k roku 1936. Což je doba, kdy již také po konfliktu válečném, získalo Japonsko pod svou správu Mandžukuo (i když oficielně ne válkou - neboť až 1. září 1939 je většinou všude považováno za oficiální datum 2. světové války, tedy napadení Polska nacistickým Německem).. Dle Osnovy tedy:

5) Období Japonska od roku 1936, vnitřní boje, tlak na Čínu se zvyšoval. Pakt proti Kominterně 25. listopadu 1936, Berlín.
Veškeré soudní procesy s důstojníky japonské armády v létě roku 1936, byly již jen pozadím čistek, které probíhaly v celé společnosti říše vycházejícího slunce. Byla to zároveň doba, kdy vrcholila vnitropolitická krize celé společnosti. Císař a také špičky armády očekávali od



nového premiéra Kóhkiho Hiroty (viz foto) a jeho vlády - "vyjasnění problémů zahraniční politiky". Jeho vláda sice měla převzít výkonnou zodpovědnost, ale celé zpřesnění programu další expanze bylo stále ještě na předácích obou složek ozbrojených sil, jak pozemní tak námořní sekce (námořní sekce byla většinou mnohem konzervativnější než pozemní vojsko - tzv. ministerstvo války...... - má poznámka).
V době probíhajícího léta roku 1936 zástupci obou ministerstev, tedy ministerstva války a válečného námořnictva, vypracovali dokument, který byl nazván - Základní principy národní politiky. Dokument byl pak 11. srpna 1936, schválen tzv. užším kabinetem, složeným z premiéra a ministrů války, válečného námořnictva, financí a zahraničí.
"Principy" navržené ozbrojenými silami obsahovaly velkou dávku pokrytectví.
Na druhé straně lze v textu vcelku snadno vystopovat obecné cíle japonské zahraniční politiky. Autoři textu došli k závěru, že "Japonsko se musí snažit čelit agresivní politice velmocí (zde je ono pokrytectví, neboť Japonsko bylo tím agresorem) ... ucelenou politikou zámořské expanze", a proto je nezbytné "ukončit budování systému národní obrany a vyzbrojení, aby zajistilo pozici říše jako stabilizačního faktoru ve východní Asii". Dokument přímo hovoří o tom, že "Japonsko má v úmyslu se zbavit hrozby ze strany SSSR a připravit se proti Británii a Spojeným státům". Cíle mělo být dosaženo "úzkou spoluprácí mezi Japonskem Mandžukuem a Čínou", ekonomické zázemí mělo pomáhat vytvořit "hospodářské a rasové pronikání do Jižních moří. Hořkou ironií je skutečnost, že v dokumentu se operovalo termínem "národní obrana", i když ve skutečnosti šlo o plán rozsáhlé agresivní akce nejen v Pacifiku, ale i celém Dálném východě (a jak již také bylo jinde řečeno, plány šly až k ovládnutí celého světa).
Z historických podkladů, kterými zde jsou: pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, český historik a diplomat ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 119 a dále, ale i další z Použité podklady., kde je např. podobné a i stejné v knize: Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt., a také i v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 146 až 151., rok vydání originálu 1986., se pak dozvídáme, citací, či místy i mým popisem, o dalších historických událostech. Nyní však cituji od A. Š.:

"K postupnému plnění cílu tohoto programu bylo samozřejmě nutné vytvořit patřičné podmínky v hospodářské sféře. Krátce po schválení dokumentu Základní principy národní politiky, vláda začala provádět program tzv. národní obnovy, který v podstatě znamenal počátek přechodu na válečné hospodářství.
Armáda se dokonce pokoušela Hirotovi (jedná se o stávajícího předsedu vlády - má poznámka) vnutit i podstatnou reorganizaci civilní složky vlády. Doporučovala vytvořit užší, vládě nadřazený, v podstatě jakýsi civilní generální štáb, který měl formulovat národní politiku. Generalita si také vytrvale stěžovala na nedostatek finančních prostředků na přezbrojení a modernizaci armády. V této souvislosti naléhala na provedení reformy daňového systému, zavedení ústřední kontroly produkce paliv elektrické energie atd.
Během listopadu 1936 se opět zvýšilo napětí na kontinentě následkem stupňování japonského tlaku. 10. listopadu totiž začal další vpád do Vnitřního (nebo také Centrálního) Mongolska organizovaný Japonci. Tentokrát směřoval do čínské provincie Suej-jüan. Operaci řídil podplukovník Takajoši Tanaka ze zpravodajské služby, který sehrál důležitou roli již v souvislosti s japonským útokem na Šanghaj v roce 1932. Cílem Japonců bylo opět vytvoření nového ´nezávislého" - tedy loutkového režimu, jehož šéfem měl být pro japonsky orientovaný princ Devan. Především však šlo o získání dalšího důležitého nástupního prostoru v Číně."
Plán útočné akce do Vnitřního, či Centrálního Mongolska vypracovala "Sekce strategického plánování štábu Kuantungské armády (v mnoha podkladech se také setkáváme s označením Kwantungská, nebo také Kvantungská armáda, já budu i nadále používat Kuantungská armáda - má poznámka) již v lednu 1936. Císař Hirohito a i také tokijský generální štáb plán schválil jen s tou výhradou, že náklady nesmí překročit řádově částku několika miliónů jenů. Generál Shizuichi Tanaka (zde viz foto



generála Shizuichi Tanaky, foto volně přístupné na několika webech) byl tedy nucen se z velké části spoléhat i na místní, čili mandžuské zdroje (zdroje ze státu Mandžukuo - má poznámka). Letecká společnost státu Mandžukua Tanakovi poskytla třináct letadel i s piloty, Společnost mohutné firmy Jihomandžuské dráhy pak dala armádě k dispozici celkem 150 nákladních aut a samotné velení Kuantungské dráhy pak poskytlo částku 1,8 milionu dolarů, které firma vyplatila ve zlatě.
"Devanovi nepříliš disciplinovaní jezdci se střetli s kuomintangskými jednotkami vedenými maršálem Čang Süe-liangem a generálem Fu Cuo-im v týdenní bitvě u Paj-liang-miao a byli poraženi. Úsilí mnoha měsíců a shora uvedené prostředky vzaly za své v mongolské stepi."
Generál Tanaka se tak musel vrátit zpět do jejich Mandžukua a "kolegové ze štábu Kuantungské armády si z něj bez obalu mohli tropit šašky".
A další vrchol neschopnosti některých pak přišel 12. prosince 1936. Totiž po předchozím fiasku to byl princ Devan, který všem oznámil, že "obnovil loajalitu vůči Čankajškovi".
Ale pro Japonce se situace ve vnitřní Číně ještě víc zkomplikovala i v jiném směru, stalo se tak s tzv. sianskými událostmi . (Když se bitva u Paj-liang-miao chýlila ke konci, přiletěl 18.11. 1936 Čankajšek /zde viz



Čankajškovo foto/ na inspekci fronty. Počátkem prosince se odebral do Si-anu /provincie Šen-si/, důležitého střediska severozápadní Číny, k jednáním s veliteli jednotek stažených z Mandžuska - maršálem Čang Süe-liangem /zde viz foto



maršála Čang Sue-lianga/ a generálem Jang Chu-čchengem. Oba velitelé během podzimu 1936 uzavřeli dohodu o příměří s KS Číny s tím, že je třeba začít vytvářet jednotnou proti japonskou frontu. Čankajšek měl zcela jiné záměry a navrhl Čang Süe-liangovi, aby naopak zorganizoval trestnou výpravu proti komunistickým silám, v pořadí již šestou. Když Čankajšek odmítl požadavky zastavit občanskou válku, vytvořit jednotnou frontu a zahájit účinnější ozbrojený odpor vůči japonské agresi, dal jej maršál Čang i s celým jeho doprovodem 12. 12. 1936 zatknout.
Ozvaly se hlasy, aby byl postaven před soud, popřípadě popraven. Nankingská vláda vyhlásila mimořádný stav a začala k Si-anu stahovat své jednotky. Konfliktu, který mohl mít pro organizování proti japonského odporu závažné důsledky, bylo zabráněno kompromisem, který byl výsledkem jednání mezi Čankajškem, Čang Süe-liangem a zástupci KS Číny. Čankajšek přislíbil, že zastaví občanskou válku a podnikne praktické kroky k vytvoření jednotné fronty. 25. prosince 1936 byl propuštěn. Spolu s ním do Nankingu odletěl i maršál Čang Süe-liang. Po příletu byl zatčen, držen dlouho v domácím vězení a nakonec, ještě v roce 1949, v době pádu Čankajškova režimu, převezen na Tchaj-wan.).

"Koncem listopadu 1936 Japonsko učinilo podpisem Paktu proti Kominterně první důležitý krok na cestě k pozdějšímu vytvoření aliance s evropskými fašistickými mocnostmi (celé bude ještě samostatně, podrobně vysvětleno - má poznámka). Podpis paktu podobné povahy navrhoval Hitler a Ribbentrop prominentním japonským návštěvníkům již v roce 1933." Nacisté s touto variantou vlastně začali počítat velmi brzy. V této souvislosti udělali i výjimku ze svých rasových teorií. Goebbelsovská propaganda již v roce 1934 začala nazývat Japonce - "Prusy Východu", Výbor pro rasový výzkum rozhodl povolovat německo-japonské sňatky, neboť "japonská krev vykazuje kvality blízce příbuzné čistě nordické krvi".

Japonská diplomacie však nechávala všechny nabídky Berlína, které byly staršího data, ke konkrétnějším jednáním, zatím nevyslyšena. Ale když bylo v Japonsku napevno rozhodnuto o válce proti Číně, jednání se zrychlila. Bylo pak příznačné, že v dalších jednáních mezi Němci a Japonci nesehráli důležité role civilisté, ale byli to diplomaté v uniformách, jako byl japonský vojenský atašé v Berlíně generálmajor Hiroši Ošima a vojenský atašé německého velvyslanectví v Tokiu plukovník Eugen Ott. Oba vojenští přidělenci pak sehráli velice významnou roli při vzniku německo-japonského spojenectví - to už byli oba velvyslanci svých zemí...!

"Finální jednání probíhala několik měsíců a v létě 1936 Ott i Ošima odjeli domů, aby blíže vysvětlili stanoviska a přísliby protistrany. Japonci nespěchali ani tentokrát a teprve 20. listopadu 1936 Hirohito na zasedání Tajné rady schválil uzavření této aliance s nacistickým Německem. Slavnostní podpis paktu proběhl o pět dní později v Berlíně. 6. listopadu 1937 k paktu přistoupila Itálie a o dva roky později podepisují zástupci Španělska, Maďarska a Mandžukua. Za druhé světové války potom pakt podepisují některé loutkové pro nacistické režimy v okupované Evropě, na Dálném východě pak to byl režim pro japonského kolaboranta v Číně Wang Ťing-weje.
Pro Sověty získal v této souvislosti cenné informace dr. Richard Sorge, který v Japonsku od roku 1933 (Po dlouhou dobu považovala většina západních zpravodajských služeb Japonsko za nedobytnou baštu, v níž díky řadě skutečností /jazyková bariéra, patriotismus Japonců, automatické podezírání cizinců atd./ není možné vyvíjet příliš širokou špionážní činnost. Tuto představu vyvrátil Sorge, který po léta získával informace primárního významu z nejvyšších kruhů. Sorge, syn německého inženýra a ruské matky bojoval za první světové války v německé armádě na západní frontě a byl těžce raněn. Po válce se stal komunistou, v roce 1924 odešel do Moskvy a působil v Kominterně. Jako zpravodajec pracoval již v letech 1929-1932 v Šanghaji. I v této době zůstával německým občanem, působil jako dopisovatel Frankfurter Zeitung i dalších vlivných německých listů. Do Japonska přijel v září roku 1933, vybudoval si okruh spolupracovníků. Až do svého zatčení v roce 1941 se těšil mimořádné důvěře na německém zastupitelství, jeho přáteli byli i velvyslanci von Dirksen a plukovník Ott. Kromě Evropanů /německý radista Klausen, francouzský žurnalista jihoslovanského původu Vukelič/ do jeho kroužku patřilo i několik Japonců. Z nich nejdůležitější osobou byl určitě Hozumi Ozaki, osobní sekretář vlivného politika a trojnásobného premiéra knížete Koneho. Ozaki se znal se Sorgem od roku 1930. Zvlášť po roce 1937, kdy se Konoe stal poprvé premiérem, dodával mimořádně závažné zprávy. Zatčení Ozakiho, dalších spolupracovníků a nakonec Sorgeho samotného v říjnu 1941 bývá uváděno jako jedna z příčin následného pádu Koneho kabinetu).
Díky svým kontaktům dokázal (Sorge) zjistit obsah tajných protokolů připojených k paktu (OSA) a informoval o nich moskevské ústředí. Již 26. listopadu 1936, pouhý den po podpisu paktu, došlo ke konfliktu u jezera Chanka. V tomto prostoru překročily japonské a mandžuské oddíly v síle praporu hranici a zaútočily na sovětská postavení."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 52.

Po všech takovýchto peripetiích mohl být a také byl, v Tokiu, bez potíží, schválen Tajnou radou tzv. Pakt proti Kominterně, i když v dané době vyvolal nejednu pochybnost, například u liberálně orientované buržoazie země vycházejícího slunce. Dokonce ani v kruzích vysoké aristokracie nebyl jednoznačně přijat. Kniže Saiondži tehdy Pakt proti Kominterně nazval jako "bláznivý obchod, který může vyústit pouze tak, že nás Německo bude využívat". V celé společnosti, která se již v dvacátých letech 20. století tvrdě a krvavě vyrovnala s komunisty, nebyl podpis na paktu znát a hlavně se vůbec neprojevil na zlepšení vnitropolitické situace vládnoucího Hirotova vládního kabinetu. Tehdy stejně veškeré špičky armády dál považovaly vládu premiéra Hirota za "umírněnou", neboť nebyl ochoten vyhovět finančním požadavkům ozbrojených sil Japonska.
Přestože je to paradox, premiérovo postavení ve vnitropolitické situaci uvnitř Japonska, upevnily tzv. sianské události (jejich popis viz v závorce o něco výše v Č 52. - má poznámka), ze kterých vznikly obavy ze sjednocení proti japonských sil v Číně. Již v lednu 1937 však došlo ke kolizi!
"26. prosince 1936, v době kdy se začal prudce zhoršovat vztah vlády a velení armády, císař slavnostně zahájil zasedání parlamentu. Jelikož v něm měli převahu poslanci strany Minseitó, bylo možné očekávat odpor proti požadavkům armády. Nepomohly ani výmluvné hrozby."
Po zahájení zasedání 21. ledna 1937 budovu parlamentu obklíčilo 1 500 vojáků. Přes tento hrubý nátlak poslanci odmítli schválit rozpočet. Armáda začala vyvíjet silný tlak na premiéra, aby parlament prostě rozpustil. Hirota to však odmítl a ztratil tak zbytky podpory militantních kruhů.
"Stanovisko politických stran před i během zasedání parlamentu přesvědčilo armádu, že názor stran na existující kritickou situaci se radikálně liší od pohledu vlády, " jak i doslova tehdy prohlásil ministr války generál Terauči, když vzápětí k řečenému dodal: "Stává se zjevným, že dva velké úkoly - jmenovitě obnovení disciplíny a reorganizace správy - nemohou být za těchto podmínek splněny."
A tehdy kladl celý parlament nečekaný odpor, když třeba jeden z poslanců Hamada pronesl i na tehdejší poměry odvážný proslov: "V průběhu posledních let, začaly vojenské kruhy aspirovat na roli hybné síly naší politiky. Názory armády, která žádá upevnění diktatury, velmi škodí lidu."
P oněm vystoupil ministr války generál Terauči, který jeho výroky označil za urážky armády a vše označil za pokus rozbít jednotu národa!
"Den po zasedání obklíčeného parlamentu, 22. ledna 1937, předložil generál Terauči, ministr války, premiérovi demisi. Podle japonských zvyklostí kabinet nemohl za těchto okolností dál existovat a den po Teraučim rezignoval i premiér Hirota. A tak po deseti měsících bylo opět třeba hledat kandidáta pro funkci premiéra."


Premiér Sendžuró Hajaši.
Vybrání nového premiéra dostala rada džúšinů, což byl orgán , který byl složen z bývalých předsedů vlád (podotýkám těch, na které nebyl spáchán atentát, nebo těch, kteří atentát přežili a uzdravili se - byli vyměněni, nebo dovládli do konce svého období a v roce 1937 ještě žili...), dále pak také předsedů Tajné rady. Zásadní slovo pro doporučení na nového premiéra vlády země vycházejícího slunce pak měl Genró - přes svůj vysoký věk - kníže Saiondži.
Při výběru se nejprve zdálo, že by mohla vzniknout nová šance pro zvolení generála Ugakiho.
Ugaki, jak bylo již řečeno, byl po březnovém atentátu roku 1931 "odklizen" z politické scény, když byl vyslán jako guvernér do Koreje. Nadále se však v Japonsku těšil přízni, a to nejen politických stran, ale i u mnoha podnikatelů a především přízni mnoha vysokých důstojníků, kteří stále kolísali mezi stoupenci Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, seveřany a mezi stoupenci Skupiny kontroly - tóseiha, jižany.
Ve chvíli kdy začal jednat nový strážce císařské pečeti Kurahei Juasa se Saiondžim, kníže okamžitě pohrozil, že doporučí Ugakiho.
Když pak v neděli 26. ledna 1937 přijel s tradičním poselstvím do vily v Okicu, sedmaosmdesátiletý stařec na tomto rozhodnutí trval. Juasa se pak vrátil do Tokia, informoval Hirohita a současně mu doporučil Ugakiho nominaci přijmout. Císař to učinil a povolal generála Ugakiho ještě téhož dne v noci do paláce. Potom se však událo něco pro Evropana zcela nepochopitelného...

"Ugakiho vůz na cestě dojel k zátarasu, hlídanému příslušníky tajné policie. Ze tmy se vynořila postava, nedbala generálových námitek, že je mařen příkaz císaře a přisedla do automobilu. Mužem, který si toto vše dovolil, byl generálporučík Kesagó Nakadžima, šéf tajné policie. Zanedlouho se při dobývání Nankingu projeví jako vyslovený sadista, právě on dodá princi Asakovi speciální hořlaviny na pálení tisíců mrtvol zavražděných Číňanů. Této nedělní noci začal Nakadžima v autě přesvědčovat Ugakiho, že muž jako je on, zapletený do spiknutí, by neměl stát v čele vlády. Ugaki mu poděkoval za radu a vstoupil do vnitřního paláce. Hirohito generála přijal v jednu hodinu v noci, zeptal se ho, zda je schopen překonat hnutí v armádě, které směřuje proti němu. Kazušige Ugaki si vyžádal několik dní na rozmyšlenou, ale to v celku zbytečně, protože již ve tři hodiny ráno dostal markýz Kidó (markýz Kidó v této době neměl žádnou funkci. Úřadu tajemníka strážce tajné pečeti se vzdal po únorové vzpouře roku 1936.) informaci, že armáda bude v každém případě jmenování Ugakiho blokovat. Generál Terauči varoval Ugakiho, že nezíská žádného generála pro úřad ministra války."

A tak se také skutečně začala vyvíjet situace, neboť jeden generál po druhém odmítali nabízené ministerské křeslo a situace se stávala neřešitelnou. Hirohito mohl Ugakiho přeřadit do aktivní služby (v Koreji byl civilní guvernér) a ten se pak mohl ujmout funkce premiéra i ministra války. Vždyť reaktivování důstojníků nebylo až tak neobvyklé, mnozí se takto znovu objevovali v činné službě, aby například mohli působit u vojenských jednotek v Číně, nebo Mandžusku. Jenomže tentokrát císař Hirohito pomoc touto cestou Ugakimu neposkytl a neučinil tak ani dalšími způsoby. Mohl totiž tehdy kterémukoliv důstojníku v aktivní službě prostě přikázat, aby úřad přijal. Pokud šlo o tuto druhou možnost, musíme zde říci, že ji Hirohito nepoužil nikdy! Tak se stalo, že Ugaki tlaku podlehl a v pátek 29. ledna 1937 přijel do paláce informovat císaře, že není schopen vládu sestavit !
Ugaki tedy neuspěl a stařičkému "Genró", poslednímu z žijících z restaurace Meidži, knížeti Saiondži, tak zbývali jen dvě možné cesty:

a) navrhnout svého dávného nepřítele, muže, který pocházel z krajní pravice, barona Hiranimu stoupence - Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, seveřanů.
Nebo:
b) doporučit generála Hajašiho, který jako stoupenec Skupiny kontroly (nebo také "Skupiny císařské cesty") - tóseiha, jižanů, prováděl čistky v armádě, již před únorovým pučem v roce 1936.

Kníže Saiondži se ještě pokusil u císaře poukázat na svůj věk a zbavit se tak povinnosti nominovat někoho vůbec, ale císař jeho žádosti nevyhověl.
"Saiondžiho obavy nevyvolávaly jenom nesnáze s novým premiérem. Starý aristokrat se obával vleklé války v Číně, která vyčerpá síly Japonska. Ostře protestoval proti účasti členů císařské rodiny - princů Hagašikuniho a Asaky - na plánovaném tažení.
Nakonec se prosadil požadavek armády, aby byl eliminován podíl politických stran na vládě, a v novém kabinetu, který sestavil



generál Sendžuró Hajaši, nebyly politické strany vůbec zastoupeny."
Jednalo se o dobu, kdy "pověsti o válce v Číně byly projednávány na každé chodbě ve sněmovně."

Historiografie Japonska, kterou popisují pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, český historik a diplomat ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 123, 124 a dále, ale i z Použité podklady., kde je např. podobné a i stejné v knize: Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt., a stejné je také i v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stranách 146 až 151. Pan profesor Aleš Skřivan dále píše, cituji:

"V této souvislosti je třeba se zmínit o tajném poslání prince Čičibua (zde viz foto



prince Yasuhita Čičibua, foto volně přístupné na několika webech). Tento císařův bratr odjel 18. března 1937 spolu s doprovodem na korunovaci Jiřího VI. do Londýna. Podle některých informací jeho tajné poslání spočívalo v tom, že měl s novým panovníkem obnovit nepsanou dohodu, kterou měl Hirohito s odstoupivším Edvardem VIII. Tato dohoda prý potvrzovala japonské ´zvláštní postavení´ v Číně. Pro případ neúspěchu měl Čičibu údajně dát na srozuměnou, že válku v Číně bude třeba čekat počátkem července.
Po celou dobu existence Hajašiho (vládního) kabinetu, tedy od února do června 1937, byl sváděn tuhý boj o obrovský vojenský rozpočet. Jelikož se generál nemohl opřít o parlament, císař ho 31. března 1937 rozpustil a byly vypsány nové volby. Hirohito využil mezidobí a pomocí zvláštních nařízení a dekretů byly uvolněny prostředky pro sedm nových divizí, jejichž formování začalo po únorovém puči 1936.

Koncem dubna 1937 šli japonští voliči k urnám. Obě hlavní strany Menseitó i Seijúkaj, se postavily proti vládě ´archaického militaristy´Hajašiho. Výsledky voleb vyzněly v drtivé většině proti vládě. Premiéra podpořila pouze malá pravicová strana Kokumen Domei (Lidová strana), která získala v parlamentě pouhých 18 křesel, zatímco spojená opozice jich měla 408. Samozřejmě bylo logické očekávat rezignaci kabinetu, když měl v parlamentu tak chabou podporu. V Japonsku to však nebyla nevyhnutelná nutnost. Hajaši totiž odmítl rezignovat, pokud měl podporu armády. Získal tím čas, aby mohlo být dokončeno formování a vyzbrojování zmíněných sedmi divizí. Na druhé straně byl generál ´kritizován´ , volala ho k odpovědnosti i Horní sněmovna a Tajná rada. Koncem května se Hajašiho pozice stala neúnosnou a generál rezignoval. Tehdy přišla chvíle knížete Konoeho. Jeho úkolem se stalo sestavit kabinet pro počáteční fázi nové války v Číně."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 53.

6) Vzpoura mladých důstojníků 1936, období do Šanghaje, letectvo a loďstvo.


1. vláda knížete Konoeho 1937-1939.
Knížeti



Funimoró Konoemu bylo v roce 1937 čtyřicet šest let, když se stal premiérem vlády Japonska. Kníže Konoe pocházel z rodu Fudžiwara, rodu, jehož příslušníci po celkem 13 století měli povinnost "stát při trůnu a chránit císaře". A tak také Konoe, i před svým zvolením předsedou vlády, měl vysoké postavení u dvora, což odpovídalo tradici, a jako dvořan zřejmě nejlépe znal i císaře Hirohita. Konoe stál v čele skupiny tzv, "Velkých bratří", což byl kruh "císařových aristokratických rádců a starších druhů z dětství a mládí."
Pak hájil zájmy císařského paláce v Horní sněmovně a byl i pověřován delikátními úkoly.
Jednal jménem císaře například s nejstarším Genró, členem vlastního rodu, knížetem Saiondžim, ale i s vysokými důstojníky a generály, kteří byli z opačného pólu - byli stoupenci Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, seveřanů, a také s předáky extremistických organizací atd. Byl to vysoký muž, vždy elegantní, v soukromém životě prý byl rozkošnickým knížetem a - "politikem do konečků prstů". Ovlivňoval, velice silně, řadu politických rozhodnutí v japonském politickém životě, i když stál většinou jen v pozadí veškerého dění...! První nabídku na premiéra, jak zde bylo řečeno odmítl.
"Koncem jara 1937 se změnila situace. Ostatně kníže Saiondži Koneho trvale podněcoval, aby novou nominaci přijal. A tak byl ve středu 4. července 1937 pověřen úkolem sestavit vládu.
Také tentokrát bylo vyhověno požadavku armády a kabinet vznikl bez účasti zástupců politických stran." V rozhlasovém projevu premiér Konoe vyzval národ k "jednotě a smíření". Naznačil také, jak si onu jednotu představuje, když prohlásil, že "v budoucnu by v císařském Japonsku měla vládnout jedna monolitní strana vlastenců".
V jeho sboru poradců bychom tehdy mohli najít příslušníky nejrůznějších složek japonského politického spektra.
"Prvotním cílem nové vlády bylo zajistit nejpříhodnější podmínky pro ukončení válečných příprav. Do začátku nové fáze japonské agrese na kontinentě zbývalo pouhých třiatřicet dní..!"
Japonská Kuantungská armáda se na vpád na území Číny připravovala již od roku 1935, tedy od doby co se jí podařilo i zkonsolidovat situaci v loutkovém státě Mandžukuo, a kdy se světové velmoci začínaly více věnovat starostem v Habeši (vpád Mussoliniho vojsk v roce 1935, viz zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=197&t=2469 a zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=197&t=2482 ), španělská občanská válka (1936) a narůstajícímu vlivu nacismu v Evropě.
V červnu roku 1937 šlo tedy již jen o upřesnění cílů vpádu, zpřesnění pokynů a doladění zásobování pro jednotky. A právě doladění pokynů přijel do Mandžuska provádět i císařovnin strýc princ Našimoto, když jeho příjezdu se říkalo "běžná inspekce japonských vojenských posádek". Při příležitosti "inspekce" se konal dne 9. června 1937 banket v Sin-ťingu na princovu počest, který pořádalo velení Kuantungské armády. Tehdy seděl Našimoto vedle nového náčelníka štábu Kuantungské armády generálporučíka Tódžóa. V Mandžusku byla skutečně v létě roku 1937, po čistkách v armádě v Japonsku, situace úplně jiná. V Mandžusku stále silně působil vliv stoupenců Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, seveřanů!
A jak popisuje pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, český historik a diplomat ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 127, 128 a dále, ale i v Použité podklady., kde je např. podobné a i stejné v knize: Tři vojevůdci. Heihačiró Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt., a stejné je též i v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 178., když Aleš Skřivan dále píše, cituji:

"Tódžóovým úkolem bylo získat souhlas ´seveřanů´ v souvislosti s rozšířením agrese v Číně. Zdá se, že v době zmíněného banketu již dosáhl kompromisu. Právě tehdy sestavil telegram, určený pro ministerstvo války a generální štáb. S návrhem textu právě během hostiny seznámil prince Našimota. Tódžó do Tokia oznamoval, že dosáhl dorozumění s tím, že předáci Kuantungské armády žádají, aby poté, co bude ovládnuta východní Čína, dostali možnost zaútočit na sever, proti Sovětskému svazu. ´Z hlediska našich strategických příprav a zvažujeme-li současně dnešní situaci v Číně,´ telegrafoval pak Tódžó, ´soudíme, že je nejdůležitější a žádoucí zasadit přímý úder nankingskému režimu, aby byla eliminována hrozba v našem týlu.´
Také další členové císařské rodiny osobně dohlíželi na poslední přípravy. Císařův strýc princ Higašikuni odletěl na inspekci leteckých sil i pozemních jednotek na Tchaj-wan. Druhý strýc, princ Asaka prověřil bojovou připravenost 11. divize, která měla zaútočit na Šanghaj.
´Císař očekává, že každý muž splní svou povinnost,´ prohlásil na adresu velitelského sboru na námořní základně v Jokosuce Hirohitův nejmladší bratr, jedenadvacetiletý princ Mikasa. Sám císař několikrát konferoval během prvních červencových dnů s náčelníkem generálního štábu princem Kaninem i ministrem války generálem Sugijamou. Přípravy pomalu končily, japonské ozbrojené síly se soustředily poblíž Velké zdi a nyní byla zapotřebí vhodná záminka."

Incident, který měl být onou "záminkou" pro rozpoutání skutečné a nepopiratelné války proti Číně v roce 1937, když válečné dění od roku 1931, je mnohdy historiky popsáno jen jako příprava, se hovoří tak, že "Incident" Japonsko plánovalo od roku 1936...! Není však stále jisté, že tak jak se uskutečnil, tedy v tak absurdní podobě, že by to takto bylo naplánováno...!
Zde je tedy ona absurdní historie "Incidentu na mostě Marca Pola", cituji dle předchozích historických podkladů uvedených zde výše (od Aleše Skřivana, spisovatel Edwin P. Hoyt líčí až útok japonských vojáků po předchozí neidentifikovatelné střelbě z čínské strany.... - má poznámka):

"Obvykle se můžeme dočíst, že japonská armáda vyprovokovala 7. července 1937 u mostu Lu-kou-čchiao (jinak také most Marca Pola) střetnutí s čínskými ozbrojenými silami a takto začala válka, která probíhala osm let. Pokud blíže zkoumáme podrobnosti zmíněného incidentu, zjistíme, že jsou přímo neuvěřitelné. Většinou se bližší svědectví o události v hlavních bodech překvapivě shodují, diference jsou pouze v zanedbatelných detailech. V podstatě se věc měla tak, že ´zdánlivě válka s Čínou začala proto, že japonský voják opustil na několik minut svůj oddíl, aby mohl v křoví vykonat tělesnou potřebu. Když byl pryč, jeho kamarádi slyšeli střelbu. Byli to muži z japonského pluku umístěného na základě předchozích smluv v severočínském Tiencinu. Prováděli noční cvičení nedaleko starobylého mostu Marca Pola poblíž Pekingu. Jejich velitel řekl: ´Slyšel jsem výstřely čínských komunistů´. Nařídil, aby vojáka volali, když se neozýval, vydal rozkaz zaútočit na čínskou pevnost na konci mostu Marca Pola a požadoval otevření bran města, aby Japonci mohli hledat svého druha. Když to čínský velitel odmítl, dal japonský velitel pevnost ostřelovat. Chybějící voják se sice po chvíli vrátil ke svému praporu, ale válka už začala..."

7) Šanghaj 1937, oficiálně neoficiální počátek ww2. Masakr v Nankingu.
Jak každý čteme šlo skutečně o neuvěřitelně kuriózní záminku, ale arogantním Japoncům v popisované době, onen incident stačil, aby rozpoutali konflikt ohromných rozměrů. Pro tokijskou vládu to byl stále "čínský incident", přestože za několik dní, týdnů, měsíců a roků v nastalé válce pak bojovalo milion japonských vojáků a ve válce zahynuly dva milióny Číňanů....!

Válka začala, Šanghaj 1937.
Již po několika hodinách a následně i dnech po "Incidentu" u mostu Marca Pola, dle Evropanů, a dle Číňanů u mostu Lu-kou-čchia, se dařilo japonské armádě rozvinout bojové operace na velkém prostoru. Japonské oddíly, které byly ihned vyslány z Teincinu rychle obsadily Peking (tehdy Pej-phing), a krátce poté k nim dorazily další tři japonské divize jako posily. Všechny japonské divize již během měsíce července roku 1937 pak obsadily a zabezpečily veškeré důležité železniční křižovatky na severovýchodě Číny.
Byl srpen 1937, když japonské jednotky zahájily útok ve střední Číně. Již použitá taktika tzv. "Incidentů" i zde pokračovala. "Incident" použitý v Šanghaji 9. srpna 1937 byl dílem japonské zpravodajské služby. Z výše uvedených historických zdrojů (Prof. Aleš Skřivan a Edwin P. Hoyt) nyní cituji:

"Tehdy se dva Japonci - námořní důstojník a jeden námořník - pokusili proniknout na čínské vojenské letiště, došlo k přestřelce se stráží a oba muži zahynuli. Týden poté začalo japonské tažení, jehož důsledkem bylo systematické masové vyvražďování obyvatel velkých metropolí na dolním toku Jang-c´ - Šanghaje a Nankingu. Podobné masakry civilistů v roce 1937 ještě světové společenství neznalo (o chvíli, v dalších článcích, masakr v Nankingu osvětlím - má poznámka).
V neděli 15. srpna 1937 byl do císařského paláce v Tokiu povolán



generál Iwane Macui. Čekalo ho jmenování velitelem expedičních sil, určených k útoku na Šanghaj. Šlo přinejmenším o značně podivnou volbu. Tento malý hubený mužík s tikem v pravé tváři byl totiž vážně nemocen. Generál - vážil pouhých 45 kg, a měřil 152 cm - trpěl tuberkulózou a častými neurózami. Kromě toho v roce 1935 sám požádal o přeložení do zálohy, což bylo v japonských poměrech dosti neobvyklé. Nyní ho císař znovu povolal k činné službě. Zakrátko si titěrný generál vyslouží přezdívku 'nankingský řezník', ačkoli by její použití bylo zřejmě vhodnější pro některé jiné velitele z tažení ve střední Číně.
Macuiho zjevně potěšila důvěra císaře, cestou z paláce v autě knížeti Konoemu řekl: 'Neexistuje žádná možnost, jak zlomit moc Čankajška, kromě dobytí Nankingu. Proto to musím udělat.'
V Šanghaji se vylodila nejprve japonská námořní pěchota (zde viz foto



japonské námořní pěchoty v ulicích Šanghaje 1937.). Její úloha nebyla snadná. Čankajšek stáhl k městu nejkvalitnější oddíly, které měly, alespoň zpočátku několikanásobnou převahu nad Japonci. Dělostřelectvo japonského loďstva kotvící v ústí Jang-c´ podporovalo útok na souši. Letectvo získalo převahu ve vzduchu (zde viz foto



japonského letectva nad Šanghají 1937) a jeho velitel, princ Higašikuni (zde viz foto



prince Higašikuniho, taktéž i premiéra Japonska, foto je volně přístupné na několika webech), již 14. srpna vydal rozkaz k náletům proti civilnímu obyvatelstvu, jejichž následky byly strašlivé (mnozí z nás dříve narozených jsme viděli mnoho filmových šotů z bombardování japonských letadel, onoho 14. srpna a i v dalších dnech v městě Šanghaji - má poznámka).
V pondělí 23. srpna 1937 se v Šanghaji vylodilo dalších 35 000 mužů, s touto jednotkou přijel sám generál Macui. Nezačal příliš úspěšně, neboť skrytá čínská baterie zahájila palbu na vyloďující se oddíly, padlo několik set Japonců, těžce byl raněn i bratranec císařovny Nagako princ Hirojoši Fušimi (po roce na následky zranění princ Fušimi zemřel). Boje v ulicích velkoměsta byly neobyčejně úporné, i nejmenší úsek postupu znamenal desítky mrtvých. Po pěti dnech dostal generál Macui další tři divize.
Celkem jich měl už pět, ale ani poté se nedostavil očekávaný obrat a úspěch. Ještě po dvou měsících bojovali Macuiho vojáci na předměstí.
Hirohitovi vojenští poradci proto vypracovali plán vyslání dalších jednotek do Číny. Do čela nového sboru - šlo o 80 000 mužů - byl jmenován generál Heisuke Janagawa. Také tento muž byl poznamenán minulostí. V letech 1932-1934 zastával úřad náměstka ministra války, od roku 1935 velel na Tchaj-wanu, ale v roce 1936 byl v souvislosti se spiknutím penzionován. Nyní, znovu v aktivní službě, toužil získat zpět ztracenou přízeň císaře."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051&start=40