PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 57.
Mapa japonsko-sovětského incidentu



u jezera Chasan, 29. července až 11. srpna 1938 (viz popis o chvíli v Č 58).
V Článku předchozím, jsme si pod názvem - Postoj velmocí ke zkáze Nankingu a událostem let 1937-38., vysvětlili postoje USA v daném období. Nyní si řekneme něco o reakcích Velké Británie ve stejném období, když český historik pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, napsal ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 139 až 143, stejný a podobný text je i v Použité podklady, zde pak i v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183 a dalších knihách, cituji zde od AS:

"Přestože se v roce 1937 Britové na zahraničních investicích v Číně podíleli plnou třetinou /V roce 1937 celkový úhrn cizích investic v Číně činil 4,5 miliardy dolarů. Jednotlivé státy se na něm podílely takto: Japonsko - 1,83 mld. (41,8 %), Velká Británie - 1,43 mld. (32,9 %), USA - 295 mil. (6,5 %), Německo 300 mil. (6,6 %), Francie 192 mil. (4,3 %) a konečně Itálie - 46 mil. (1,1 %) - poznámku nalezl A. S./ (Šlo bezmála o 1,5 miliardy dolarů), nikdy se neodhodlali k odhodlanější obraně svých zájmů. Tím méně byli ochotni poskytnout Číně odpovídající otevřenou podporu. Nakonec se uchýlili k postupu, který co do charakteru měl obdobu v Evropě, právě proto bývá označován jako 'Dálněvýchodní appeasement'."

Na listopad 1937 bylo na žádost Čankajška svoláno zasedání SN do belgického Bruselu. Na konferenci se měli sejít signatáři Smlouvy devíti mocností o Číně, (Konference proběhla ve dnech 4. až 24. 11. 1937 - poznámka dle A. S.) podepsané na Washingtonské konferenci v roce 1922. Na listopadovou konferenci odmítli přijet Němci a Japonci a italská delegace veškerá jednání sabotovala. Britská politika dala již předem nepokrytě najevo, že je ochotna k usmiřování se s agresorem. Byl to britský premiér Chamberlain, který v britském parlamentu tehdy, již 21. října 1937 prohlásil: "Mám za to, že je chybné jít na tuto konferenci a hovořit o ekonomických sankcích, ekonomickém nátlaku a síle. Jsme zde, abychom dosáhli míru, ne abychom rozšiřovali konflikt."
Z veškerých slov tehdejších britských politiků jasně plynulo, že nejsou ochotni přistoupit na nic co by je již v roce 1937 (podobně pak, jak víme o Evropě, bylo o tehdejším ČSR v Mnichově v roce 1938, tedy nejen v Asii) mělo nějakým způsobem vtahovat do nesnází.

"Jakoukoli akci (Velká Británie - má poznámka) vázali na spolupráci a souhlas všech devíti mocností, které podepsaly smlouvu o Číně v roce 1922. Naprosto otevřeně to vyjádřil britský velvyslanec ve Washingtonu Ronald Lindsay v rozhovoru s americkým státním podtajemníkem Sumnerem Wellesem 13. listopadu 1937, když řekl: ´Britská vláda je připoutána v Evropě a nemůže si dovolit vyvolat nepřátelství v Pacifiku, pokud by neměla jistotu, že obdrží vojenskou a námořní pomoc ostatních signatářů Smlouvy devíti mocností.´ Tato podmínka byla nesplnitelná, což předem všechny případné akce na pomoc Číně paralyzovalo.
Vlažné stanovisko západních velmocí vedlo k tomu, že konference nepřijala žádnou rezoluci jednoznačně odsuzující Japonsko, tím méně hovořící o hospodářských sankcích.
Tísnivé situace Čankajškova režimu využila Moskva k posílení svých pozic. Čínsko-sovětská smlouva o neútočení z 21. srpna 1937 kontrastovala s opatrným postojem západních velmocí. Od roku 1937 SSSR dodával bojující Číně zbraně, munici PHM a další materiál. Většina dodávek byla dopravována po nově vybudované silnici, procházející severozápadními provinciemi. SSSR poskytl Číně také poměrně rozsáhlou finanční pomoc - v roce 1938 to byly dva úvěry po 50 milionech dolarů, v roce 1939 dalších 150 milionů dolarů. Již během bojů o Šanghaj a Nanking byli na čínské straně nasazeni sovětští letci. Dokonce sám Čankajšek, jehož lze sotva podezírat ze sympatií ke komunismu, tehdy prohlásil, že ´žádná země na světě kromě SSSR nemůže Číně pomoci.´.
Politika nacistického Německa vzhledem k japonsko-čínskému konfliktu byla po dlouhou dobu značně obojaká. Poměrně brzy po nástupu Hitlera k moci začala vzrůstat německá aktivita v Číně. Stále rostl německý dovoz, a pokud jde o investice, v roce 1937 již bylo Německo na třetím místě, a předstihlo dokonce i USA. V Čankajškově štábu působili němečtí poradci, generál von Seeckt a po něm generál von Falkenhausen. Pomáhali vypracovat plány tažení koumintangských armád proti čínským komunistům. Rozumí se, že s činností německých poradců úzce souvisel vzrůst dovozu zbraní Čankajškovu režimu. Berlín choval obavu, že další japonský postup by mohl podkopávat německé pozice v Číně. Navíc se Němci obávali, že čínské tažení Japonce vyčerpá a ti pak nebudou dostatečně silným partnerem v širším konfliktu. Čankajšek se Němcům jevil jako vhodně disponovaný politik, proto spolupráce s jeho režimem pokračovala přes protesty Tokia."

Německá diplomatická služba pak dodávky zbraní do Číny označovala jako "nevýznamné", ale ve své podstatě šlo Němcům o to, udržet si v kuomintangské Číně dosti důležitého odběratele mnoha druhů zboží a cenného dodavatele strategických surovin, které jim chyběli. V popisovaných letech, zatím, Němci nechtěli ani odvolávat své poradce, z nich především skupinu z Nankingu, přestože to vztah k Tokiu trvale komplikovalo.
Není se proto třeba divit, že japonská vláda mnohokrát protestovala, odvolávala se stále na Pakt proti Kominterně a navíc německý velvyslanec v Tokiu von Dirksen neustále doporučoval Berlínu, aby byli němečtí experti z Číny staženi. Jenomže německá diplomacie zvolila jinou taktiku, když se velice dlouho uchylovala k různým druhům manévrů a tak ještě krátce před Lu-kou-čchiao státní tajemník v berlínském ministerstvu zahraničí von Weizsäcker napsal do Tokia von Dirksenovi, ´že pakt předpokládá boj proti bolševismu na území třetího státu", a dokonce šel ještě dál a Japonce obvinil, že jejich agrese "brání sjednocení Číny a tím napomáhá šíření komunismu v Číně".
Situace se v německo-japonské diplomacii neměnila ani v prvním období po japonském útoku v roce 1937.

"Japonští diplomaté se pokoušeli v Berlíně dokázat, že jejich země vede válku v zájmu Paktu proti Kominterně, což Němci, zdá se, nebyli ochotni akceptovat. Významný rozhovor na toto téma měl von Weizsäcker s japonským velvyslancem již 28. července 1937. Státní tajemník odmítl vyslovit otevřenou podporu japonským akcím, odmítl i přerušení dodávek zbraní Čankajškovi. Nepomohly ani hrozby anulováním paktu. Hitler sice oficiálně 19. října 1937 nařídil všechny dodávky Číně přerušit, ale pouhé dva dny nato Goering tajným příkazem povolil jejich obnovení. Není divu - v sázce byly velké zájmy německých exportérů, především výrobců zbraní. Jestliže v roce 1936 Němci dodali do Číny zbraně za 23,7 milionů marek, v roce 1937 to bylo již 82,8 milionů marek. Dodávky pak pokračovaly až do června 1938. Celková hodnota německého obchodu s Čínou se v letech 1934-1937 téměř zdvojnásobila (v roce 1934 to bylo 56 mil. dolarů, v roce 1937 již 92,3 mil. dolarů - poznámka od A. S.). To byl určitě hlavní důvod pro další spolupráci s Čankajškovým režimem. Německý velvyslanec v Číně Oskar Trautmann v depeši do Berlína 30. října 1937 důrazně doporučil ´nenapodobovat italskou politiku na Dálném východě´. V témže dokumentu dále vysvětloval: ´Italové... jsou považováni za spojence Japonska. Mohou si dovolit pokračovat v takové politice, ale my musíme hájit své ekonomické zájmy v Číně, které předčí pouze zájmy anglosaských zemí a Japonska´. Z téhož důvodu Němci také poměrně dlouho otáleli s uznáním loutkového režimu v Mandžukuu."

Ještě 20. listopadu 1937 německý ministr zahraničí von Neurath v rozhovoru s italským velvyslancem označil uznání Mandžukua za "nevhodné". Prohlásil pro mnohé zcela jasně: "Nebudeme nikoho obdarovávat, když za to nic nedostaneme."
Nacistickému Německu totiž tehdy šlo o to, aby Japonsko "výměnou" za uznání Mandžukua přiznalo Berlínu větší a širší ekonomická práva v okupované části celé Číny, větší, než tehdy měly ostatní západní velmoci!
A jak český historik pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, dále napsal ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 141 až 144, stejný a podobný text je i v Použité podklady, zde pak v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, cituji zde z A. S.:

"Nacisté ve svých plánech počítali se spoluprací Japonska, a tak zmíněnou dvojakou politiku nemohli praktikovat do nekonečna.
20. ledna 1938 von Dirkensen z Tokia velmi důrazně doporučil zastavit dodávky zbraní a odvolat poradce z Číny. Velvyslanec poukázal na to, že německé pokusy o prostředkování v čínsko-japonském konfliktu ztroskotaly. Navíc válka vstoupila do nové fáze, kdy japonský tlak může vést k Čankajškovu pádu. Za těchto okolností je pozice německých poradců neúnosná. Velvyslanec také prohlásil, že ´další odklady uznání (Mandžukua) považuje za nemožné. Učiní-li Německo tento krok, naskytnou se mu nové hospodářské příležitosti v Mandžukuu i v obsazené Číně´.
Úspěchy japonských tažení v roce 1938 vyvolaly změnu stanoviska Berlína. V únoru 1938 Německo uznalo Mandžukuo, v červnu odcházejí němečtí poradci, končí dodávky zbraní a válečného materiálu. V rozhovorech, které vedl německý ministr zahraničí Ribbentrop s japonským velvyslancem Tógoem již na počátku roku 1938, uznal ´zvláštní zájmy Japonska v Číně´.
Japonský diplomat hovořil zase o tom, že ´Japonsko a Německo musí v Číně hospodářsky těsně spolupracovat v duchu Paktu proti Kominterně´".

Japonské cíle v roce 1938.
Nejprve je nutno říci, že všechny historické prameny popisující dobu let 1937, 1938 shodně hovoří o tom, že ani nejhrůznější násilí , které Japonci spustili při dobývání Nankingu a jeho okolí, stejně nevedlo k pádu, ani kapitulaci Čankajškova režimu v Číně. Čankajšek i nadále vládl v neobsazené Číně.
Faktem však také zůstalo, že Japonci si nadále upevňovali postavení v místech, která v konci roku 1937 a na začátku roku 1938 dobyli. Zároveň získávali nástupiště k dalšímu postupu do vnitřní Číny. Cílem japonských snah byla konsolidace pozic na severu v prostoru Peking-Tiencin, ve střední Číně pak v prostoru Šanghaj-Nanking a zároveň chtěli ovládnout nejvýznamnější železniční trati, které spojovaly řečené dvě oblasti (šlo o trati Peking-Chan-kchou a Tiencin-Šanghaj - poznámka od A. S.).

"Již v únoru 1938 dostala japonská 5. motorizovaná divize generálporučíka Itagakiho rozkaz zaútočit na jih podél železnice Tiencin-Šanghaj. Byla posílena 10. divizí a nakonec na důležitý železniční uzel, město Sü-čou, útočil japonský svazek v síle 60 000 mužů."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 58.

V bojích o konsolidaci japonských pozic, počátkem roku 1938, dosáhla čínská kuomintangská armáda poměrně významného bojového úspěchu v měsíci dubnu. Jednalo se o bitvu u Tchaj-er-čuangu. Číňanům se podařilo obklíčit japonskou 10. divizi. Japonci vyslali své 10. divizi na pomoc 5. divizi, která ač byla vyzbrojena tanky a těžkými děly úspěchu nedosáhla.

"Neúspěch Japonců - měli 6 000 mrtvých a 30 000 raněných - byl výrazný. Avšak kuomintangské velení nedokázalo tohoto vítězství využít. Japonci nakonec k novému úderu soustředili na 200 000 mužů a 19. května 1938 Sü-čou padlo."

O dění v Japonsku a Číně roku 1938 pak český historik pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, dále napsal ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 144 až 150, stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, cituji zde nyní z A. S.:

"Prvotní neúspěch vedl k reorganizaci japonského velení. V půli dubna princ Higašikuni
(zde viz foto



prince Higašikuniho) a vikomt Mačidžiri (císařův příbuzný a pobočník) převzali osobní odpovědnost za tažení v severní Číně. První se stal vrchním velitelem 2. japonské armády, druhý náčelníkem jejího štábu. Tito dva pak organizovali odvetu za Tchej-er-čuang. Ale jeho hlavní aktér, čínský generál Li Cung-žen, obratně manévroval a nakonec se mu zdařilo ustoupit do západní Číny, aniž jeho síly vážněji utrpěly. Tento únik provázela katastrofa ohromných rozměrů. Zadní voj ustupujících (čínských) jednotek vyhodil do vzduchu hráze na Žluté řece (viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDlut%C3%A1_%C5%99eka ), bylo zaplaveno území v rozloze asi 125 000 kilometrů čtverečních a desetitisíce čínských rolníků přišly o život.
Ačkoli nejednou japonské tanky, děla i automobily uvázly v bahně, postup útočníků se nezastavil, Higašikuniho armáda se spojila se silami postupujícími od Šanghaje a jedna z důležitých magistrál byla v celé délce v japonských rukou."

Japonské jednotky pak dál postupovaly do střední Číny, kde směřovaly proti strategicky důležitému An-čchingu a proti velmi oblastně důležité metropoli Wu-chuanu (Wu-chuan je vlastně trojměstí na středním toku řeky Jang-c´, tvořený městy Chan-kchou, Chan-jang a Wu-čchang. Z Nankingu prchla Čankajškova vláda právě do Chan-kchou - poznámka A. S. ).
Ve strategicky důležitém An-čchingu bylo tehdy vybudováno moderní letiště, ze kterého mohlo japonské letectvo dosáhnout i nejvzdálenější cíle na jihočínském pobřeží, včetně Hongkongu. V popisované době bylo Wu-chanské trojměstí vlastně nejprůmyslovější oblastí Číny, a to hned po oblasti Šanghaje. Bojové operace Japonců proti popisovaným cílům probíhaly od května do října 1938 a japonská armáda do nich nasadila celkem 240 000 mužů i s veškerou těžkou bojovou technikou.

"Závěrečnou fázi (japonské ofenzívy) řídili společně generálporučík princ Higašikuni
a generálporučík Jasudži Okamura, poslední z kdysi proslulé ´trojice vran´, který se dosud těšil císařově přízni. Jeho jednotky dobyly 12. června 1938 An-čching a postupovaly dál proti Wu-chanu. Japonci vcelku bez nesnází překonali řetězec pevností u An-čchingu vybudovaný před třemi lety za řízení Čankajškových německých poradců. V tomto případě nešlo o důsledek vojenské zdatnosti nebo převahy. Fungoval ´zlatý klíč´, přesněji řečeno úplatek ve výši 100 000 dolarů, který měl dostat příslušný čínský velitel. Posléze ho Čankajšek za tuto zradu pošle na popraviště."

Japonci soustředěním svých sil a neustávajícím tlakem podporovaným těžkou dělostřelbou a leteckým bombardováním, donutily čínské oddíly, že dne 27. října 1938 trojměstí Wu-chan vyklidily. Čankajškova vláda musela odejít do vnitrozemí a usídlila se v Čchung-čchingu (což je provincie S´- čchuan, pro mne známá nejlepším jídlem z dobrých čínských jídel - má poznámka), kde setrvala až do konce války s Japonskem.
Japonci tak okupací trojměstí Wu-chanu dobyli neobyčejně důležitou oblast, oblast s "nesmírně důležitou dopravní tepnou", která spojuje severní, střední a jižní Čínu, železniční trať Peking, Chan-kchou-Kanton (Hong Kong). Ostatně právě přístav Kanton a důležité tratě a důležitá střediska jižní Číny, dobyl japonský námořní výsadek ještě pět dní před pádem Wu-Chanu, dne 22. října 1938.

"Rozšíření japonského útoku do nejjižnějších oblastí a pád Kantonu byl v přímé souvislosti s vývojem v Evropě, kde podpis mnichovské smlouvy znamenal vyvrcholení ústupnosti západních velmocí před Hitlerovou agresivitou. Po obsazení československého pohraničí telegrafoval japonský ministr války Itagaki Hitlerovi: ´Císařská armáda vyjadřuje upřímný obdiv a blahopřeje Německu k úspěšnému provedení sudetské operace a prosí bohy, aby se úspěchy množily´.
Do konce roku 1938 Japonci ovládli nejlidnatější centra Číny, postupně získali i kontrolu komunikací mezi nimi. Císař, Tajná rada, vláda i špičky armády se shodli v tom, že na jistou dobu bude nejvhodnější ´stabilizovat zisky na kontinentě´. Japonské ozbrojené síly v Číně po několik let prováděly pouze omezené taktické zásahy proti vybraným cílům, k ofenzivním akcím širšího rozsahu došlo až na sklonku druhé světové války, v roce 1944.
Již v dubnu 1938 bylo zformováno šest nových divizí - šlo o 120 000 nováčků určených pro posádkovou službu v Číně. Až do roku 1945 budou japonští stratégové Čínu pokládat za ´velké cvičiště´, kde budou získávat rekruti zkušenosti, dojde k ověřování účinnosti nových zbraní a současně budou drancovány ekonomické zdroje."

Japonské využití čínského hospodářství, na obsazeném území začal od 16. prosince 1938 zařizovat kníže Konoe, když vytvořil Výbor pro rozvoj Asie. Do čela Výboru pro rozvoj Asie byl dosazen generál Janagawa (známý od Nankingu), což byl kdysi stoupenec Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, seveřanů, který se již "dostatečně rehabilitoval za nankingského masakru"...! Avšak zcela rozhodující roli ve Výboru měl generálmajor Teiiči Suzuki, což byl specialista na ekonomickou problematiku Generálmajor Suzuki svou úlohu pojal globálně a začínal ekonomicky propojovat všechny vzniklé loutkové režimy na okupovaném čínském území.

"Pouhé dva dny po založení zmíněného výboru, 18. prosince 1938, dosáhli Japonci v tomto směru důležitého úspěchu. Toho dne, po mnoha měsících složitého tajného vyjednávání, prchl z Čchung-čchingu místopředseda Kuomintangu Wang Ting-wej.
Odletěl do Hanoje v tehdejší Francouzské Indočíně, odkud začal Čankajška bombardovat telegramy, v nichž ho žádal, aby se spojil s Japonskem v ´zájmu asijské věci´. Současně měl i druhé, zdá se, že hlavní, želízko v ohni. Byl totiž v trvalém spojení s Tokiem a vyjednával s japonskou vládou ohledně podmínek vytvoření loutkového režimu v obsazených oblastech východní Číny.
Vyjednávání bylo na čas přerušeno díky pokusu o atentát na Wanga (Ting-weje). Přesněji řečeno, byl zastřelen osobní strážce, který spal ve Wangově posteli. Zřejmě šlo o dílo kuomintangského nebo japonského agenta. Fakta mluví spíše pro druhou alternativu. Wang byl pokusem natolik vyděšen, že raději vyplul na moře na palubě malého parníčku, poskytnutého - zpravodajskou službou japonské armády. Jeho kapitán se v bouři 'ztratil', aby byl zachráněn japonským křižníkem. Pak Japonci Wanga odvezli do obsazené Šanghaje, kde byl ubytován v několika přísně střežených vilách a ještě plných patnáct měsíců pokračoval ve vyjednáváních s Čankajškem. Neuspěl, a nakonec se v březnu 1940 vydal na cestu neskrývané kolaborace s japonskými okupanty. Tehdy tento čínský quisling (norský zrádce ve prospěch Hitlerovského Německa Quisling, se zde stal synonymem pro čínského zrádce - má poznámka)."

8) Postoje velmocí, japonské cíle, jezero Chasan.
Výše zmíněné vítězné postupy Japonců, jejich Kuantungské armády na jih byly vlastně takovou hojivou náplastí na těžké šrámy, které ve stejném roce 1938 utrpěla "samurajská čest", jen několik týdnů předtím na severu, u jezera Chasan. Co se tam stalo?
Všechno začalo tím, že japonská diplomacie předložila Moskvě požadavek, aby byla provedena úprava hranic v jejich prospěch, a to ve strategicky významném prostoru, u jezera Chasan. Jezero Chasan, jak je patrné na mapě, leží ve vzdálenosti pouhých 100 km jihozápadně od Vladivostoku. Sověti japonský požadavek odmítli a Japonci se rozhodli, že si onen kus země vezmou vojensky (viz úvodní mapu v Č 57.).
Český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 146 až 147, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, píší, cituji zde nyní z A. S.:

"Během července 1938 soustředil velitel japonské 19. divize generál Kamezó Suetaka k plánovanému útoku přes 10 000 mužů. Opět šlo o iniciativu velení (Kuantungské) armády, neboť až 'do středy 20. července Konoe ani jeho ministři nebyli s to zjistit, co se stalo a děje'.
Nejvyšší činitelé armády jakoby odmítli komunikovat s (vládním a armádním) kabinetem. Náčelník generálního štábu princ Kanin odjel do své letní vily mimo Tokio, z města se vzdálil i ministr války generál Itagaki, kterého teprve nedávno odvolali od obrněné divize v Číně na ministerské křeslo. Oba se do Tokia vrátili 20. července (dobrý a pozorný čtenář všeho o Kuantungské armádě, si musel všimnout, že tato armáda v Číně, již od počátku, od svého vzniku, dělala plány a prováděla i útoky, o kterých věděli jen někteří z císařova okolí, a o kterých vůbec nic nevěděla japonská vláda - má poznámka). Císař o přípravách akce zřejmě věděl. Jelikož nezapadala do jeho tehdejších plánů, dal nezvykle ostře najevo svou nespokojenost. Ve středu 21. července přijal generála Itagakiho (zde viz foto



generála Seishiro Itagakiho, volně přístupné na několika webech), obvinil ho, že armáda nerespektuje jeho rozkazy a hněvivě dodal: 'Pomáhal jste zpackat mukdenský incident v roce 1931 a incident u mostu Marca Pola v Číně během minulého roku. Jste nepochybně jeden z netupějších lidí na celém světě'. Konsternovaný Itagaki asi něco podobného nečekal a druhého dne nabídl demisi. Císař ji však nepřijal a generálovi se - omluvil.
Jestliže byl Hirohito, ať už jakýchkoliv pohnutek, proti incidentu, tentokrát armáda jeho rozkazů skutečně neuposlechla. Ve čtvrtek 29. července 1938 totiž oddíly Suetakovy 19. divize překročily hranici a zaútočily na sovětská pohraniční postavení u jezera Chasan (viz mapu v úvodu Č 58.). Boje pak probíhaly až do srpna 1938.
Z počátku díky značné převaze, Japonci postoupili a obsadili strategicky významné výšiny nad jezerem (zde viz foto



výšiny nad jezerem Chasan). V Tokiu se mnoha lidem na generálním štábu a na ministerstvu války zdálo, že se otevřela cesta k ovládnutí Přímoří. Všechny listy otiskovaly zprávy o vítězných bojích, 'události u jezera Chasan na jistou dobu zatlačily do pozadí dokonce i válku v Číně'. 'Japonsko má dostatek energie, aby porazilo Čínu i Rusko,' nechal se slyšet generál Araki a dodal: 'Můžeme vést válku třeba deset let'."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 59.

V době počátečního úspěchu Japonců u jezera Chasan, se ke slovu dostala i její diplomacie, když japonský velvyslanec v Moskvě Mamoru Šigemicu dostal zdůrazňující pokyn, že, cituji:
"Japonsko má právo a povinnost vůči Mandžukuu použít síly v jeho zájmu a přinutit sovětská vojska opustit nezákonně obsazená území. Je třeba vyhnout se jednáním a diskusím o pohraničních mapách, které Rusové předkládají."
Těžké a úporné boje u jezera Chasan pak probíhaly v japonsko-čínském konfliktu ještě několik dní. Pro představu je v historických archivech uvedeno, že japonské dělostřelectvo vypálilo na samotnou výšinu Čchan-ku-feng, ze které je vidět za jasného počasí i Vladivostok, více než 12 000 nábojů velké ráže (nad ráži 75 mm). Do samotných bojů o jezero Chasan zasáhl i obrněný vlak.
Český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 147, 155 a dále, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, píší, já cituji nyní z A. S.:

"Současně s tím, jak nastal obrat situace přestal japonský tisk informovat čtenáře o bojích. Do oblasti konfliktu byla přesunuta sovětská 40. divize a 6. srpna zahájila za silné podpory tanků, dělostřelectva a letectva protiúder, jehož cílem bylo Japonce vytlačit.
Rusové dobyli zpět výšiny u jezera Chasan, jen 7. srpna podnikli Japonci na dvacet protiútoků, ale úspěchu nedosáhli. Zdecimované japonské jednotky ustoupily za řeku Tchu-men, měly již 3 000 mrtvých a raněných. Japonci do prostoru začali urychleně přesunovat posily (šlo o japonskou 15. gardovou divizi, 120. pěší divizi, jezdecký pluk, pluk těžkého dělostřelectva. ženijní pluk, 6 protiletadlových baterií a některé menší jednotky - poznámka od A. S.) ke zpevnění obrany. Velvyslanec v Moskvě Šigemicu byl instruován, aby zahájil okamžité jednání o urovnání konfliktu. 11. srpna 1938 bylo uzavřeno příměří a došlo k obnově předchozího stavu."

9) Vznik tzv. "Nový řád", Nová struktura, jednání s Německem.
V japonské historiografii je údobí, kdy byl premiérem poprvé Konoe (jeho "první" vláda vládla od 4. 6. 1937 do 5. 1. 1939, zde viz všechny vlády Japonska:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_pr ... F_Japonska
) pojmenováno jako údobí rozsáhlého stupňování agrese na kontinentě, především pak v Číně. Průběh Konoeho vlády pak úzce souvisel i s vnitropolitickým vývojem v samotném Japonsku. Tisk a rozhlas v Japonsku , již od počátku roku 1937, prezentoval čínskou válku jako "národní křížové tažení", pro jehož vítězství se musí udělat a obětovat vše!
A skutečně se pak ve sféře politické, ale i ekonomické, prováděla v Japonsku různá nová opatření, která měla přispět k vybudování "nové struktury" v zemi vycházejícího slunce...! Výše vzpomínané historické zdroje pak říkají a cituji zde z A. S, str. 148.:

"Konoeho vláda se soustředila na tzv. duchovní mobilizaci, jejímž hlavním nástrojem byl vypjatý nacionalismus. Japonské veřejnosti byla znovu zdůrazňována potřeba ´zvyšování důvěry v císaře, zvláštní tradice a víru Nipponu". Jako hlavní faktory tvořící ´národní duch Japonska´, byly označovány ´národní vláda (kokutai) a ´císařská cesta (kodó). Národní vláda v tomto smyslu- to byla vláda bez účasti politických stran, vláda schopná dovršit totalitních prvků v domácí politice a účinně dále rozvíjet expanzi na kontinentě. Termín ´císařská cesta - kodóha´, pravda nebyl ničím novým, ale tentokrát nešlo o označení určité orientace stoupenců expanze. Pojem nabyl širšího významu, lze říci, že uplatnění ´císařské cesty´ po roce 1937 znamenalo obecné rozšiřování japonské agrese.
V hospodářské oblasti pokračovala centralizace a koncentrace, která začala ještě před válkou v Číně. Cílem bylo podřídit veškeré zdroje země požadavkům vyplývajícím z vedení války. Vzniká válečné hospodářství, dochází k ´mobilizaci sil´ v průmyslu, zemědělství i obchodě. Jisté vyvrcholení v tomto ohledu znamenalo již přijetí Zákona o všeobecné národní mobilizaci v březnu 1938.
Nové úpravy přinesly značné rozšíření tuhé kontroly, které podléhala prakticky každá oblast lidské činnosti. Na základě tohoto zákona mohla vláda provádět ´mobilizaci´ práce, jinými slovy vyhradila si právo disponovat pracovními silami. Vládní kontrole a řízení podléhala výroba, ceny i zisky stejně jako otázka distribuce a využití surovin. Obcházení vládních nařízení mohlo vést i ke konfiskaci příslušného podniku. Byla učiněna opatření, aby nebylo oslabováno postavení jenu i na mezinárodním finančním trhu."

Státní kontrola skoro všeho a všech, je také nejvíce spojena s rokem 1938, kdy pronikala do mnoha různých oblastí. Japonský parlament schválil již také v březnu 1938 zákon, podle kterého byla veškerá výroba a použití elektřiny podřízeno kontrole vlády. A pak v létě téhož roku byl přijat podobný zákon, který kontrole vlády podřizoval distribuci ropy a ropných výrobků, a také rozhodnutí o jejím zpracování. Zároveň byl hned založen "zvláštní vládní úřad", který měl dohlížet na "účinnější a rovnoměrnější distribuci" těchto produktů.
Totalitní řízení veškerého japonského dění v zemi pak "zrychlilo proces přesunu kapitálu i pracovních sil, které tak přešly na válečnou výrobu". Všechna uvedená opatření měla tak jeden hlavní cíl, a tím bylo "zvýšit připravenost Japonska na válku všemi možnými prostředky"!
Opatření premiéra Konoa a jeho vládního kabinetu mělo zároveň přispět k ukončení bojových akcí Kuantungské armády na kontinentě (pochopitelně až na menší vyčišťovací akce...- má poznámka), t. j. ke zlomení čínského odporu a současně mělo jít o "přípravu na případnou velkou válku". Vládě premiéra Konoa šlo dle historických zápisů v popisované době o to, aby co nejúčinněji využila všechny tehdy dostupné materiální zdroje, které Japonsko mělo, a které, oproti ostatním velmocím, byly i mnohem skromnější!
Dalším z cílů Konoeho kabinetu pak bylo, aby rozšířil systém státních kontrol všeho druhu i do oblastí okupované Číny a uplatnit je též, pokud to půjde, i v dalších zemích!

"22. prosince 1938 se s Číny vrátil princ Higašikuni, který předtím velel 2. japonské armádě při tažení na Chan-kchou.
U příležitosti přehlídky na princovu počest Konoe přednesl projev, v němž veřejně označil Japonsko za ´ručitele Nového řádu ve východní Asii, který umožní asijským národům uskutečnit pod japonským vedením své aspirace a zbavit se okovů západního kolonialismu´. Mnohé asijské národy však zanedlouho budou mít příležitost získat vlastní, velmi trpké zkušenosti se zaváděním ´nového řádu´ v okupovaných oblastech.
V Konoeho představách byly myšlenky ´nového řádu´a ´nové struktury´ neoddělitelně propojeny. Ostatně i o tom se zmínil v uvedeném projevu z prosince 1938, když prohlásil: ´Lid se musí pevně sjednotit kolem císaře a spolupracovat při nezištném úsilí vést svatou válku za osvobození všech asijských národů.´ Pokud šlo o onu ´pevnou jednotu kolem císaře´, kníže měl poměrně jasnou představu, jak jí dosáhnout. Šlo mu o to zlikvidovat dosavadní systém politických stran a vytvořit stranu, která by vládla v Japonsku podobným způsobem jako NSDAP v Německu. Kníže se také pokusil posílit pozici své vlády několika reorganizacemi a vytvořením užšího výkonného orgánu tzv. vnitřního kabinetu.
Přes všechna uvedená fakta extrémní pravice zřejmě považovala Konoeho za příliš slabého a kompromisního politika, který nebude s to dovézt válku v Číně k vítěznému konci. Spory s vedením armády o tento problém nakonec vyvolaly krizi, která vyústila demisí Konoeho kabinetu 4. ledna 1939. Kníže se údajně ´cítil unaven´ a chtěl soustředit síly na budování ´jednotné národní strany´. K dosažení tohoto cíle bude ovšem potřebovat bezmála dva roky (do své druhé vlády)."

Zde viz pak mapu,



na které jsou i vylodění v Číně do roku 1941 (nejprve šlo o ony malé ostrůvky území s jejich záborem /viz mapu úvodní v Č 51/), období, kdy po malých krůčcích pokračovaly výboje japonské armády vlastně až do přepadení Pearl Harboru...., když na této mapě je vidět, že pobřeží Číny směrem na jih až do Saigonu a dále se - do léta 1941 - podařilo Japonsku spojit a ovládnout...!

Jednání Japonska s nacistickým Německem, rok 1939.
Další volba nového premiéra Japonska, i doba jeho vlády, byla skutečně "poplatná dění ve společnosti" a i ta doba vlády pak o lecčems svědčí. Novým premiérem Japonska, za odstoupivšího knížete Konoea, byl zvolen baron Kiičiró Hiranuma, který vládl od 5. ledna do 30. srpna 1938...! Nový premiér Japonska byl právník, předseda ultrapravicové Společnosti pro základy státu. V popisované době byl zřejmě mnohými považován (i pro svou ultrapravicovost) za nejvhodnějšího kandidáta na úřad premiéra z několika důvodů.
Předně, armáda se znovu připravovala k dalšímu "měření sil" (každý tuší, že šlo o Chalchyn-gol) se SSSR a premiér Hiranuma představoval tehdy důležitou oporu pro připravovaný válečný pokus. Další z důvodů proč se zdá vhodný Hiranuma jako premiér bylo, že právě probíhala značně složitá jednání s nacistickým Německem. Jednání s Berlínem měla přinést přeměnu tzv. Paktu proti Kominterně v užší vojenské spojenectví. A právě zde se hodil fašizující baron Hiranuma, který byl skutečně vhodnější figurou než aristokratický kníže Konoe, který sice usiloval o založení jediné "národní" strany, avšak na druhé straně byly pochybnosti, že nechová "patřičnou úctu k nacistickým předákům". O Konoem bylo známo, že se ještě v polovině 30. let 20. století zúčastnil maškarního plesu pro vybranou společnost v převleku karikujícím Hitlera (zde viz foto



na kterém princ Kónoe paroduje, v polovině 30. letech 20. století, Adolfa Hitlera, foto je volně přístupné na několika webech.).
Výše uvedené historické prameny ještě pak připomínají o Hiranumovi, cituji od A. S.:

"Ve vnitřní politice Hiranuma nezměnil vlastně nic na kursu předchozího kabinetu. Na kontinentě pokračoval tlak v jižním směru, námořnictvo se zmocnilo strategicky důležitých základen v jihočínském moři. 10. února 1939 dokonce císařův bratr princ Takamacu přihlížel vylodění japonské námořní pěchoty na ostrově Chaj-nan u jihočínských břehů, příští tři dny se dokonce osobně účastnil leteckého průzkumu ostrova. Během března 1939 pak japonské síly okupovaly skupinu sedmi Spratleyových ostrovů v Jihočínském moři. Na tyto neobydlené ostrovy si dosud činila nárok francouzská koloniální správa z Indočíny. Jejich okupací Japonci získali důležitý odrazový můstek k případným akcím proti Francouzské Indočíně, Filipínám i Nizozemské Východní Indii. Krátce nato začaly být ostrovy využívány jako základna pro hydroplány, jež prováděly průzkum a mapování Bornea. Odtud také startovaly letouny, které vysazovaly agenty s vysílačkami na filipínském Mindanau a v Indočíně."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60