PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 63.
Mapa



expanzí Japonska do roku 1941, mapa volně přístupná na několika webech.
12) Přechodně vládnoucí kabinety Japonska.
Generál Nobujuki Abe byl ve funkci premiéra Japonska jen několik měsíců (do 14. ledna 1940) a pak ten zbytek měsíců do července 1940 - vládl admirál Jonai. Necelý rok po pádu vlády Hiranumy, tedy od srpna 1939 do poloviny července 1940 se vystřídali dva premiéři. Byla to doba další přípravy Japonska na válku, o čemž vypovídají čísla. Země vycházejícího slunce za necelý rok Abeho a Jonaieho vlády (zde viz foto



admirála Micumasa Jonaieho, foto volně přístupné na několika webech) vyrobila více než 1 000 letadel (kde byla zvláště i nově se rozvíjející a dále se pak zvyšující, výroba Zera - má poznámka) a také 1,25 milionu tun lodní tonáže válečného námořnictva. Ve stejném období necelého roku bylo vycvičeno celkem 12 divizí pozemního vojska a celkově se stav ozbrojených sil, tedy i letectva a válečného námořnictva zvýšil o nových 250 000 mužů.
Nebylo to však jednoduchých necelých 11 měsíců. Vláda generála Abeho se v té době musela, ostatně jako vlády předešlé, potýkat s mnoha problémy v národním hospodářství. V létě roku 1939 bylo neobvyklé sucho a tak byla špatná úroda a tím i přes dovoz, vznikal nedostatek potravin a ve stejné době se projevil i závažný pokles ve výrobě elektrické energie. A jak dál říkají historické prameny stejně či podobně, z nich pak např. český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 161 až 169 a dále, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, píší, a já cituji nyní z A. S.:

"Plnění zbrojního programu záviselo na dodávkách surovin ze zahraničí. Kromě zdrojů v asijských zemích byly hlavním dodavatelem japonských výrobců Američané. V této době dostávaly americké firmy od japonských zákazníků za kovový šrot, stroje, ropu a ropné výrobky výborné ceny. Na amerických dodávkách bylo závislé především budování a konec konců i bojová připravenost japonského válečného námořnictva. Právě proto jeho velitelská špička dlouho prosazovala udržení relativně přátelského vztahu ke Spojeným státům.
Americké vládě muselo být zřejmé, že dodávky strategického materiálu, strojů, strojních součástí nebo například leteckého benzínu nutně přispívají ke stupňování válečných příprav Japonska a tím i k ohrožení Spojených států. Avšak poměrně dlouhou dobu nepřijali ve Washingtonu účinnější opatření, která by zabránila nepříznivému vývoji v tomto směru. Určitou ´první vlaštovkou´ byla výzva prezidenta Roosevelta z 26. září 1939, jíž doporučoval soukromým firmám přerušit vývoz jedenácti druhů surovin do Japonska.
Ovšem na podzim roku 1939 Američané ještě neměli žádný plán použití sankcí proti Japonsku pro případ, že by podniklo další agresivní kroky. Vzhledem k tomu, že během několika měsíců měla vypršet japonsko-americká smlouva z roku 1911 (uvedená smlouva měla vypršet 26. 1. 1940 - poznámka A. S.), odjel americký velvyslanec v Tokiu (Grew) k poradám do Spojených států. Jeho názor je v nejednom ohledu charakteristický i pro celkovou linii tehdejší americké politiky vůči Japonsku.
´V obou rozhovorech s prezidentem jsem dal jasně najevo své stanovisko,´ zapsal si velvyslanec v říjnu 1939, krátce před návratem do Japonska. ´Jakmile jednou zahájíme sankce proti Japonsku, musíme vidět i konec celé záležitosti, kterým pochopitelně může být válka. Řekl jsem mu také, jestliže odřízneme Japonsku zdroje nafty a Japonsko pozná, že nemůže získat naftu z jiných obchodních zdrojů, aby si zajistilo národní bezpečnost, potom vyšle loďstvo, aby se zmocnilo Nizozemské Východní Indie.´"

Velvyslanec v Tokiu Grew patřil ke stoupencům umírněného kursu vůči Japonsku a to i přes svá mnohdy rezolutní prohlášení. Sám tehdy dospěl k názoru, že jen "naprostá ignorace Američanů" by mohla dohnat Japonce k válce. Do svého deníku, který si Grew vedl, si na podzim roku 1939 zapsal: "Věřím, že bychom nyní mohli nabídnout Japonsku modus vivendi (způsob života)." A pak varoval, že americká neústupnost by mohla způsobit pád Abeho kabinetu. Podobné názory jako u Grewa se projevovaly i na půdě amerického Kongresu, kde 6. listopadu 1939 vyzval senátor Pittman Kongres, aby v případě potřeby povolil vykonávat hospodářský tlak na Japonsko. Proti návrhu se zvedla silná opozice, senátor Vandeberg neopomenul shromáždění varovat, že by " šlo o první krok k válce".
V popisované době bylo všem lidem v zemi vycházejícího slunce jasné, že Abeho kabinet vládne jen dočasně. Již ke konci roku 1939 se stále častěji totiž projevovaly příznaky horšící se hospodářské i politické situace. V zemi rostly ceny rýže i dalších potravin, politické strany se vyžívaly ve složitých a mnohdy zcela bezvýchodných intrikách, "slabá" Abeho vláda tak začala zcela nevyhovovat především militantním špičkám státu.
Otázka co s tím vším, otázka spíše co s ním, Abem, se v okruhu císařových "velkých bratří" projednávala již v listopadu 1939 a v neděli 14. ledna 1940 Nobujuki Abe svůj premiérský úřad složil.

"Dva dny nato sestavil novou vládu admirál Micumasa Jonai. Pro mnohé pozorovatele byla nominace překvapením, pro některé dokonce značně nepříjemným. Admirál zastával v letech 1937-1939 funkci ministra válečného námořnictva, v nedávné minulosti několikrát důrazně varoval před unáhleným podpisem aliance s Hitlerem. Stavěl se také proti myšlence války se Spojenými státy. Větší počet zástupců politických strana v jeho kabinetu však pouze znamenal, ´zaibacu´ (název pro Koncerny) získaly touto cestou větší vliv na výkonnou moc.
Na ministerstvo zahraničí se vrátil Arita, křeslo ministra financí dostal Mukio Sakaruči, předseda strany Menseitó. Právě jeho případ ukazuje, že nástup Jonaiovy vlády neznamenal žádnou, tedy ani relativní demokratizaci. Sakurači totiž vystoupil na únorovém zasedání parlamentu a předložil dosti odvážnou otázku, ´zda je japonská politika v Číně moudrá´.
Jeho vystoupení bylo motivováno především ekonomicky - 10. února v parlamentě čtena zpráva, z níž vyplynulo, že válka v Číně stála Japonsko přes 4 miliardy dolarů. Přesto musel Sakurači nést trpké následky svého vystoupení. Nakonec byl donucen opustit vlastní stranu i parlament."

Tehdy mnozí zpochybňovali úsudek státního sekretáře USA, který si myslel, že když nebude nová smlouva s Japonskem podepsána, že to bude mít nějaký účinek. Naopak patrné bylo, že německý velvyslanec Ott dobře pochopil, že s podepsáním smlouvy (zde pak podepsání OSA) je třeba počkat, neboť přechodní premiéři Japonska (Abe a Jonai), kteří byli ve funkcích jen vždy pár měsíců, nejsou nejvhodnějšími partnery..! Patrné je vše i z telegramu Ribbentropa, ve kterém konstatoval, že "bude třeba dvě až tři přechodné vlády Japonska, než se definitivně sblíží s Německem. Historické faktory oné doby ukazují, že na dění na Dálném východě v podzimu 1939 a v roce 1940, měla velký vliv takzvaná podivná válka v Evropě. Totiž pod jejím vlivem se zcela nestandardně chovala Velká Británie a Francie, neboť se chtěly vystříhat obtížím a podobný cíl mělo i USA.
Tak například Henry L. Stimson v dopise listu New York Times z 11. ledna 1940 navrhoval "přejít ze sféry morálního tlaku do sféry akcí". Obvinil svou vládu, že americké dodávky šrotu a ropy pomáhaly stupňovat japonskou agresi v Číně, a proto americké proklamace "neměly reálný základ". Přitom v oné době americká vláda připravovala a hodlala uplatnit nějaký, připravovaný, účinnější systém ekonomických sankcí.
Japonsko v dané době muselo dobře, a v té době již trvale, vědět, že USA něco proti nim chystá. Dokonce premiér Jonai se veřejně k otázce embarga vyjádřil v parlamentním projevu dne 23. března 1940. Admirál Jonai prohlásil: "Otázka všeobecného embarga je závažná nejen pro zemi, která jej uplatňuje, ale i pro zemi na níž je uplatňováno. Jestliže je učiněn jediný chybný krok, vzniká nebezpečí pro obě země. Nevěřím, že Spojené státy budou riskovat uvalení všeobecného embarga na Japonsko. Ovšem musíme být připraveni na každou eventualitu." A dle všech výkladů i historických zápisů, byl v řeči admirála Jonaie vysledován výhružný tón!

"Na jaře roku 1940 se ve vnitropolitickém životě Japonců zcela zřetelně projevily příznaky prosazování totalitních prvků ´shora´.
Kníže Konoe podnikl další kroky na cestě k vybudování nové politické strany. Shromáždil kolem sebe zhruba stovku poslanců parlamentu z různých stran a tato skupina 25. března 1940 založila tzv. Výbor pro vedení svaté války, který se vyslovil pro alianci s Německem a Itálií. Jako cíl si vytkl "´vymýcení laissez-faire (volně přeloženo - nechte věcem volný průběh, více viz také zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Laissez_faire ) komunismu, liberalismu a utilitarismu v Japonsku´ a rozhodl se ´zasvětit svou činnost novému řádu v Asii[/b]´.
Německý vpád do Dánska a Norska 9. dubna 1940 stejně jako zahájení útoků na západě 1940 mělo okamžitý účinek na Tokio. Již 15. dubna 1940, tedy ještě před německým útokem do Nizozemí, vydal japonský ministr zahraničních věcí Arita prohlášení o Nizozemské Východní Indii. Řekl, že jakákoli změna v této nizozemské kolonii, související s událostmi v Evropě, jeho vládu mimořádně zajímá. Nizozemská Východní Indie hrála v japonských plánech závažnou roli, hlavní příčinou onoho mimořádného interesu Tokia byly bohaté zdroje surovin. Japonci začali vyvíjet soustředěný tlak v této věci již od ledna 1940. Snažili se Nizozemce přimět k tomu, aby byla odstraněna omezení bránící podnikání japonských firem, usilovali o vytvoření příznivějších podmínek pro ekonomické pronikání do této kolonie. 22. února a znovu 8. března japonská vláda oficiálně předložila své požadavky nizozemskému velvyslanci v Tokiu generálu Pabstovi. Ten situaci posuzoval střízlivě. ´Podá-li se Japoncům prst, bude vše ztraceno´, shrnul v jednom svém hlášení.
Japonský tisk i oficiální místa dávala generálovu názoru za pravdu. Tak například Japan Weekly Chronicle 25. dubna 1940 napsal, že ´význam trhu Nizozemské Indie rychle roste v souvislosti s měnící se mezinárodní situací´a vyžadoval důrazně, aby vláda přijala ´pozitivní opatření k zabezpečení lepších obchodních svazků s touto zemí´. Není třeba připomínat jakou podobu většinou měla ´pozitivní opatření´ Japonska.
Také prohlášení ministra zahraničí Arity z 26. dubna bylo vcelku jednoznačné. Japonský ministr hovořil na adresu Washingtonu. ´Američané musí porozumět japonskému úsilí ve Velké východní Asii´, konstatoval a současně vyjádřil nespokojenost s tím, že ´v poslední době bylo Japonsko terčem hrozeb bojkotem, sankcemi a embargem´. ´Japonsko, na rozdíl od ostatních velmocí, nemá kde se zásobit surovinami v případě války´, zdůvodnil požadavky vůči Nizozemcům ve Východní Indii."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 64.

Asie po kapitulaci Nizozemska a Francie 1940.
V Evropě se začaly válečné události, po začátku května 1940, velice dramatizovat. 9. 10. a 13. května 1940 zaútočila hitlerovská vojska Německa postupně na Lucembursko, Belgii a na Nizozemí. Skončila "Podivná válka" a začala skutečná válka. Holandská královna Vilemína odešla 13. května do exilu v Británii, o dva dny později pak kapitulovala v Evropě nizozemská armáda. K 28. květnu složila zbraně belgická armáda, pro Francii už nastávaly velice těžké chvíle. Britové u Dunkerque ukončili evakuaci svého expedičního sboru s části francouzských sil na své ostrovy. Další části Francouzů se stáhly do Afriky. Již 5. června zahájili Němci svou konečnou ofenzívu na francouzské půdě a porážka země byla neodvratná. Se svou troškou "do mlýna" přišel 10. června i Mussolini. 12. června začala francouzská armáda vyklízet Maginotovu linii, 17. června 1940 pak požádala nová, Pétainova vláda, Německo a Itálii o podmínky příměří. A 22. června je pak Pétainova vláda přijala.
A reakce v Asii na boje Evropě nám popsal český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 164 a dále, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, a já nejprve cituji z A. S.:

"Pád Nizozemí a Francie měl samozřejmě podstatný vliv na situaci na Dálném východě a na politiku Japonska. Velmi aktuální se stala otázka dalšího osudu kolonií poražených evropských států. V dané souvislosti šlo především o Francouzskou Indočínu a Nizozemskou Východní Indii. Japonský ministr zahraničí Arita ujistil již 13. května Brity, že jeho země nemá v úmyslu zasahovat v Nizozemské Východní Indii, hlavní starostí Japonska je zajištění plynulých dodávek surovin z této oblasti. Britové i Američané pokračovali v politice ´usmiřování´ Japonska. Velvyslanec Crew japonského ministra ujistil, že nebudou přerušeny dodávky surovin z Východní Indie a z Malajska. 16. května 1940 státní tajemník Hull navrhl britskému velvyslanci lordu Lothianovi, aby obě vlády daly Japonsku na srozuměnou, že v Nizozemské východní Indii nezasáhnou.
Nizozemská koloniální správa si zřejmě nedělala o případné pomoci žádné iluze. Zahájila přípravy evakuace a likvidace zařízení na ropných polích i v rafineriích. Nizozemci se obávali možnosti, že Němci nebo Britové zaranžují nějakou dohodu, která by mohla vést k předání pravomoci ve Východní Indii. Snažili se tomu předejít přímým vyjednáváním s Japonci.
Ekonomické otázky byly hlavním předmětem rozhovorů, které zahájil 16. května náměstek generálního guvernéra Hubertus van Mook s japonským generálním konzulem. Němci zprvu nedávali najevo své stanovisko v této otázce. Teprve když se Arita přímo zeptal, velvyslanec Ott ho 21. května uklidnil prohlášením, že ´německá vláda není zainteresována problémy Nizozemské Východní Indie´.
Zato rozhovory, které od 30. května 1940 vedl ministr zahraničí Arita s americkým velvyslance Crewem, v podstatě žádné výsledky nepřinesly. Japonec vytrvale požadoval, aby USA uznaly ´novou situaci v Asii´, přerušily pomoc Číně a podepsaly s jeho zemí krátkodobou obchodní smlouvu."

Bylo jasně patrné, že v japonské politice - i za změněné situace - stále nepanovala ještě nějaká jednotná představa o prostředcích jak postupovat dál - Japonsko jen chtělo co nejvíce získat pro sebe. A právě tohle byla doba, kdy se i v císařských kruzích zase začaly objevovat různé názory a vzájemně rozporné představy, jak řešit vzniklou situaci... Někteří lidé z okruhu císaře začali hovořit o "osudové křižovatce" , nebo o "okamžiku zlaté příležitosti" pro Japonsko, - dané vývojem ve vzdálené Evropě.
Zároveň se však ozývaly i opatrnější hlasy, které poukazovaly nato, že Japonsko disponuje ve srovnání se Spojenými státy podstatně menšími hospodářským zdroji. Někteří však propadali přímo a vysloveně "velikášským představám".

"Japonská říše měla podle nich v budoucnu zahrnovat nejenom Čínu, země jihovýchodní Asie či Nizozemskou Východní Indii, ale i Austrálii, Nový Zéland, ba dokonce i Aljašku, část území Kanady a stát Washington."

Nově zvolený strážce pečeti markýz Kidó (markýz Koichi Kidó byl strážcem tajné pečeti zvolen 10. 6. 1940 - poznámka A. S. /zde viz foto



markýze Koichi Kidó, foto volně přístupné na několika webech/.) císaři Hirohitovi tehdy doporučoval: "zmocnit se kontroly francouzských a nizozemských kolonií v Orientě dříve, než to učiní někdo jiný". Rozhovor, kde padla tato rada císaři se odehrál 12. června 1940 při obědě, na který pozval Hirohito Kidóa do starobylého paláce svých předků během společné návštěvy Kjóta.
A při rozhovoru toho zaznělo víc. Hirohito při obědě sdělil novému strážci pečetě i takové úvahy jako, že Japonsko bude nutně potřebovat Konoeho stranu (stranu jednoho muže), aby bylo možno co nejlépe využít šanci , která se nabízí tzv. "jižní koncepci" a to hned po pádu Francie... Všeobecně však ale Japonsko na Francouze vyvíjelo tlak ještě v době než Pétainova Francie kapitulovala.

"Již počátkem června 1940 předložilo Tokio požadavek, aby bylo japonské vojenské misi povoleno operovat v Indočíně. Jak dokládá záznam v Deníku markýze Kidóa ze 17. června 1940, v případě francouzského odporu byl užší kabinet japonské vlády užít síly.
Generální guvernér Indočíny Catroux ustoupil a 20. června 1940 japonským požadavkům vyhověl. Ustoupil i v dalším bodě. Po japonském bombardování jün-nanské železnice (Tato železnice byla napojena na systém drah Francouzské Indočíny a zajišťovala spojení jihočínské provincie Jün-nan s přístavem Haiphong v Tonkinském zálivu - poznámka A. S.) přerušil dopravu munice a válečného materiálu do neokupované Číny.
Když nový japonský velvyslanec v Berlíně Saburó Kurusu - jen nakrátko nahradil ve funkci Óšimu - gratuloval Ribbentropovi k vítězství nad Francií, ujistil ho německý ministr zahraničí, že Berlín dává Japonsku volné ruce nejenom ve Francouzské Indočíně, ale i v Nizozemské Východní Indii. Tento krok byl ovlivněn Ottovými depešemi z Tokia. Velvyslanec doporučoval, aby došlo k těsnějšímu připoutání Japonska k nacistickému Německu. Příslib Japonců, že budou Německu dodávat z uvedených kolonií suroviny, byl v situaci dané válkou poněkud chimérický. Němci si více slibovali od toho, že japonský tlak bude silněji vázat Američany v Pacifiku."

Všeobecně, a válka to zcela prokázala, byl postup Japonska zcela jasný a průhledný. Japonci chtěli suroviny a další území. A bylo s podivem, že se ani Británie, ani USA, se nesnažily již v roce 1940, zbrzdit v Pacifiku a na Dálném východě japonskou expanzi a agresi.

"Projevilo se to i v dalších jednáních o Nizozemské Východní Indii. Nizozemská koloniální správa sice dohodou ze 6. června 1940 zaručila plynulost dodávek strategicky důležitých surovin Japonsku, ale zároveň se snažila zabránit jejich pronikání do hospodářství Východní Indie. Když Arita 28. června 1940 kabeloval do Batávie dotaz, zda budou dodávky ´pokračovat za jakýchkoli okolností´, začali Nizozemci manévrovat. Současně usilovali o podporu Velké Británie a Spojených států.
10. června 1940 navštívil státního sekretáře Hulla britský velvyslanec lord Lothian a vznesl dotaz, zda by Američané byli ochotni s Brity zahájit alespoň předběžné rozhovory o společných námořních akcích v Pacifiku a Atlantiku. Tehdy Hull vyjádřil pochybnost o smyslu takovýchto jednání. O tři dny později přišli s podobnou prosbou i Nizozemci. Na jejich žádost, zda by americké válečné lodě mohly navázat kontakt a spolupráci ve vodách Východní Indie, Summer Welles odpověděl, že ´prakticky neexistuje způsob, jak to uskutečnit. Navíc by, podle jeho názoru, tato spolupráce mohla popudit Japonce a ohrozit Východní Indii´."

K dalšímu kolu jednání došlo pak na americkém státním departmentu 27. června 1940, když se u Hulla ohlásil britský velvyslanec a australský velvyslanec, kteří se snažili zjistit alespoň nějaké stanovisko k dalšímu novému zhoršení situace. Zhoršením totiž bylo, že japonská vláda požádala Brity, aby odvolali své oddíly z Šanghaje a uzavřeli cesty z Hongkongu a Barmy do Číny...! Oba velvyslanci jednotně tvrdili, že by to zcela ohrozilo nejen zájmy Britské říše na Dálném východě, ale i zájmy USA. Položili proto základní otázku. Bude se Japonsku oponovat, nebo se bude opět ustupovat?
Jako prostředek na oponování Japoncům navrhovali - "uplatnit totální embargo, doplněné i určitou demonstrací síly a odhodlanosti". Což by pak znamenalo, - ve jménu demonstrace síly - "například, vyslat americké válečné lodě do Singapuru".
Američané tehdy dobře věděli jak jsou na tom Britové po kapitulaci Francie, chybělo jim všechno potřebné.
"Londýnská vláda musela stáhnout jednotky a materiál z různých koutů říše, tedy i z Dálného východu. Přesto odpovědi Hulla i Wellese byly neurčité a vyhýbavé. Ve Washingtonu, zdá se, byli přesvědčeni, že Japonci se k agresivnějším akcím odhodlají až po případné porážce Británie."

Když se Britové v USA nedočkali podpory, nezbylo jim nic jiného, než pokračovat v ústupcích (appeasementu) vůči Japonsku. Své oddíly z Šanghaje odvolali a stejné to bylo i s uzavřením cest a "17. července 1940 podepsali v Tokiu Arita a sir Robert Craige neslavnou dohodu o uzavření Barmské cesty".
"Tímto opatřením ztratil Čankajškův režim v Čchung-čchingu poslední pozemní spojnici, po níž byl do neobsazené Číny dopravován válečný materiál a další dodávky."

Historiografie se pak shoduje, že právě uzavření Barmské cesty negativně ovlivnilo možnosti Číny klást další odpor Japonsku, když ještě zbyla cesta vzduchem, která určitě však byla nedostatečná.

"Zmíněný krok byl nebezpečný i z jiného důvodu. Od konce června jednal Čankajškův emisar v Čchang-ša se zmocněncem kolaboranta Wang Ťing-weje a japonskými zástupci. Hlavním tématem rozhovorů byla otázka ´ukončení čínské války´ předtím, než Japonsko zahájí útok na jih.
Čankajšek nakonec podmínky ´úplného řešení čínského incidentu´ nepřijal, ale uzavření Barmské cesty se jeví v této souvislosti přinejmenším jako netaktické."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 65.
Mapa Asie,




na které jsou postupné výboje Japonska na jih od prosince 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
V předchozím článku na konci, je jasně patrný opatrnický a rezervovaný postoj americké strany, amerického státního sekretáře Hulla a i Wellese, při jednáních s Brity, v červnu a červenci roku 1940, o uzavření Barmské cesty. Je pak ale s podivem, a zcela nečekané, co následovalo za reakce z americké strany.
Totiž Cordell Hull pak vydal prohlášení k uzavření Barmské cesty, že jde z Japonské strany o vytvoření "neoprávněné překážky světovému obchodu" a Spojené státy budou "sledovat svůj vlastní nezávislý kurs". A pak v řečeném směru učinily Spojené státy pouze první kroky.
O jaké kroky se jednalo nám popsal český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 168 a 169, 170 a dále, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, a já nejprve cituji z A. S.:

"15 června schválil (americký) Kongres Zákon o národní obraně, byl vytvořen speciální Úřad pro kontrolu vývozu a 2. července 1940 vydal prezident Roosevelt první nařízení na základě nového zákona. Přísné kontrole byl podřízen vývoz zbraní, munice, válečného materiálu, některých klíčových surovin (například hliníku), leteckých přístrojů a kovoobráběcích strojů. Prezidentův výnos se netýkal ropy, ropných výrobků a železného šrotu. Právě tyto suroviny byly pro Japonce nejdůležitější."

Druhá vláda knížete Konoe.
Ve stejné době kdy USA a VB prováděli svůj "appeasement - usmiřování se" s Japonskem, probíhalo naopak, v zemi vycházejícího slunce, volání po úderech armády směrem na jih. Totiž dne 21. června 1940 princ Asaka (zde viz foto,



na kterém je princ Yasuhiko Asaka, foto volně přístupné na několika webech.), v rozhovoru s Hirohitem tvrdil, že Velká Británie je na pokraji porážky a Japonsko by se mělo včas zapojit do války!
Císař ve stejném rozhovoru prohlásil, že stále "nevidí žádné příznaky britské porážky" a tím přibrzdil přílišné nadšení svého strýce pro věc zvanou"válka"! Ve stejném duchu jako princ Asaka však hovořil i japonský tisk a i mluvčí politických stran, kteří chtěli podpořit myšlenku "úderu do jižních moří".
Konkrétně - Rezoluce strany Seijúkaj z 19. června 1940 požadovala "zásadní řešení otázky zemí jižních moří". A den nato, tedy 20. června, se i předsednictvo sociální demokracie veřejně vyslovilo pro ideu "budování nového světového pořádku", což vlastně v první řadě znamenalo začlenit Indočínu a Nizozemskou Východní Indii do Japonské říše... Ve stejném duchu, jen trochu jinými slovy se vyjádřilo dne 18. července také vedení strany Menseitó, když předáci žádali "přehodnocení politiky v souvislosti s Nizozemskou Indií a Indočínou".

"V létě roku 1940 byly v Japonsku učiněny velmi důležité kroky na cestě příprav válečného požáru. Již v červnu rezignoval kníže Konoe na úřad předsedy Tajné rady, aby se mohl zaměřit na organizování Asociace pro podporu trůnu. Asociace měla být spíše všenárodní organizace než politická strana ve vlastním slova smyslu.
Působnost Asociace se opírala o součinnost se státním byrokratickým aparátem, který zajišťoval naprostou kontrolu obyvatelstva. V čele Asociace měl stát premiér, v nižších stupních pak guvernéři jednotlivých prefektur, starostové měst a obcí. Byl vytvořen systém kontroly v továrnách i na venkově. V podstatě lze říci, že během času podléhal řadový Japonec dokonale propracované kontrole.
Kníže Konoe se také současně opět chystal k převzetí úřadu předsedy vlády. Kritizoval kabinet pro jeho neschopnost zmocnit se pozic v jihovýchodní Asii okamžitě po pádu Nizozemí a Francie.
Počátkem července byly odhaleny přípravy zavraždění řady osobností politického života, včetně předsedy vlády admirála Jonaie. Ostatně sám admirál byl prý připraven při prvním náznaku pokusu armády o převrat uchýlit se na palubu některé válečné lodě.
Konoe 28. června předložil císaři seznam svých budoucích ministrů, který Hirohito ´předběžně´ schválil. Pouze se zeptal zda navrhovaný ministr války generál Tódžó má dostatek zkušeností proto, aby vedl armádu do předpokládané války. Týž Tódžó o šestnáct měsíců později usedne do premiérského křesla a povede do války celou zemi."

K pádu vlády admirála Jonaieho vlády přispěly neúspěchy japonské armády v Číně a generální štáb a i ministr války Hata pak trvali na admirálově demisi. Když 16. července 1940 rezignoval ministr války Hata, odmítlo pak vedení armády jmenovat nástupce, což, jak již víme v japonských zvyklostech znamenalo vždy konec vlády. A tak ještě téhož 16. července odstoupila i celá japonská vláda a pootevřela tak dveře pro druhý vstup knížete Konoe. V nominaci knížete Konoe sehrál svou roli tentokrát i nový strážce pečeti markýz Kidó, který na schůzce bývalých premiérů dne 17. července všem přítomným vysvětlil, že jmenování Konoeho je v současné době jediná možnost a ta správná volba. Další pokračování dohledal český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, a ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 170 až 174 píše, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, a já nejprve cituji z A. S.:

"V pátek 19. července 1940 kníže pozval do své vily v Ogikubo Hidekiho Tódžóa, Zengóga Jošidu a Jósuke Macuoku, kandidáty na křesla ministrů války, námořnictva a zahraničí. Tehdy projednali základní body programu a cíle budoucí vlády. Nakonec 22. července 1940 Hirohito podruhé ´jmenoval neurastenického knížete z rodu Fudžiwara premiérem Japonska".
Kníže (Konoe) byl povolán do čela svého prvního kabinetu (jak již víme) v předvečer války s Čínou v roce 1937 (před útokem na Šanghaj). Nyní se znovu (podruhé) ujal úřadu, opět v souvislosti se stupňováním válečných příprav. Situaci výstižně charakterizoval jiný Fudžiwara - kníže Saiondži (poslední ´Genro´). Jedenadevadesátiletý stařec - zbývají mu 4 měsíce života - prohlásil, že jmenovat Konoeho znamená ´totéž jako pozvat lupiče vyšetřovat jeho vlastní zločin, protože nikdo jiný ho lépe nezná...´."

Historici se ve schopnostech a úloze knížete Konoea různily a shoda nebyla a dodnes není jednoznačná! Mnozí tehdejší pozorovatelé, kam třeba patřil i americký velvyslanec v Japonsku Grew, tehdy i později tvrdili, že Konoe (zde viz foto


url=http://www.palba.cz/album/displayimage. ... fullsize=1][/url]

knížete Funimaro Konoea, foto volně přístupné na několika webech) dokázal zvládnout i ony "divoké muže" , kteří tehdy byli ve velení japonské armády. Ale další a poté i historici v nominaci Konoe v tehdejší mašinérii, "rozjetém vojenském vlaku" nespatřovali nic příznivého, nic mimořádného! Historie pak potvrzovala, že lidé, které měl kníže Konoe ve vládě, nový ministr války Tódžó a ministr zahraničí Yohsuke Macuoka, přímo zosobňovali trend "dravců", kteří chtějí připravit půdu pro vstup Japonska do celosvětového konfliktu.

" Hideki Tódžó (zde viz foto pozdějšího válečného premiéra



Hideki Tódžóa), někdejší šéf tajné policie v Kuantungské armádě a náčelník jejího štábu, generální inspektor letectva a náměstek ministra války, patřil k nejenergičtějším členům Hirohitova důvěrného okruhu a byl znám jako krajní militarista.
Yohsuke Macuoka, (zde viz foto



Yohsuke Macuoky, ještě o něm bude několikrát později řeč, foto je volně přístupné na několika webech.) syn zchudlého samuraje z Čóšú, od čtrnácti let vychovávaný v americkém Portlandu, absolvent Oregonské státní univerzity, nebyl, podle vlastních slov, ´diplomatem staré školy´.
Tento muž v roce 1932 zaranžoval příměří za šanghajské války, odvedl japonskou delegaci ze Společnosti národů, byl prezidentem Společnosti Jihomandžuské dráhy. Jeho náměstek Ohaši zase svého času řídil ´zahraniční politiku Mandžukua´.
Tito lidé byli ve vládě (Konoa) nováčky, ale nebyli jimi mezi protagonisty japonské expanze.
Svou kariéru začínali v Mandžusku, většinou měli velmi úzké styky s Kuantungskou armádou. Jedinou relativně umírněnou osobou druhé Konoeho vlády byl staronový ministr válečného námořnictva admirál Zengó Jošida.

Jakmile začala úřadovat Konoeho vláda, začalo také okamžitě dotváření tzv. ´nové struktury´.
Samotný kníže Konoe prohlásil, že "existující politické strany, založené na liberalismu, demokracii a socialismu se pro národ nehodily", a tudíž bylo počátkem července 1940 těmto stranám doporučeno zvážit otázku existence. Nakonec došlo k tomu, že se všechny japonské strany "dobrovolně rozešly". Dle historických zápisů tehdy nejdéle vzdorovala strana Menseitó. Také odborové hnutí bylo úplně potlačeno, nahradila je "organizace bizarního názvu - Společnost služby vlasti prostřednictvím výroby...".
Na zasedání 26. července 1940 přijala vláda programové prohlášení nazvané "Hlavní principy základů japonské národní politiky".
Již samotný tón přijatého dokumentu nenechával nikoho na pochybách oč půjde. Bylo jasné, že v Japonsku nastupuje totalita, která říši vycházejícího slunce zařadí do řad válčících stran ve druhé světové válce. A to na straně OSY. V textu se přímo říká, cituji:

"Japonsko se rozhodlo přispět k nevyhnutelnému směru vývoje světových dějin vytvořením nového řádu ve Větší východní Asii" oznamoval tokijský kabinet své úmysly celému světu.Tomuto cíly mělo být podřízeno veškeré úsilí na domácí půdě i v zahraniční politice. K nejdůležitějším bodům patřilo ukončení čínské války a rozšiřování vlivu směrem na jih, zatím s vyloučením možnosti války s ostatními velmocemi."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60