Rozhovor s vojačkou co v boji přišla o nohu
Rozhovor s devatenáctiletou Ruslanou Danilkinovou, která v boji přišla o nohu. Do armády se přihlásila krátce po ruské invazi, kdy byla sotva plnoletá. Pracovala jako styčný důstojník průzkumu, jejím úkolem bylo získávat informace o nepřátelském ostřelování, pohybu techniky, jednotek a jakýchkoli podezřelých zvuků nebo výbuchů – a předat je velení. Pracovala téměř nepřetržitě, ve dne i v noci. Letos 10. února při bojové misi její auto zasáhl minometný granát. "Byla jsem omráčená, hrozné zvonění v uších, zápach střelného prachu a lidského masa, velká ztráta krve. Odpočítávání šlo po sekundách. Nevěřila jsem tomu a chtěla zemřít. Cestou do nemocnice jsem neviděla co tak dole je, ale cítil jsem, že držím v rukou kost. Uvědomila jsem si, že můj život už nikdy nebude jako dřív." Ještě 10 minut a nebyla by zachráněna – řekli lékaři o dívčině stavu. Operace se uskutečnila v Čornobajivce. V prvních dnech po zranění se Ruslaně nechtělo žít. "Bála jsem se, že mě svět nepřijme a že nebudu potřebná. Bylo to velmi děsivé. Můj život se změnil. Probudila jsem se v novém těle a nevěděla, jak žít," popisuje svou pocity v prvních dnech po amputaci nohy. Navzdory tomu, že ji všichni kolem uklidňovali a říkali, díky bohu, že je naživu, nedokázala přijmout své trauma a svůj nový život. Prý to trvalo týden. Největší oporou tehdy byl její bratr Vlad a jeho žena Lina. Přiznává, že bylo opravdu těžké přijmout realitu: "Nemohla jsem se s tím srovnat: 19letá dívka, která má celý život před sebou, nemá nohu." Ruslana se léčí v sanatoriu v Oděse. Aktivně spravuje svou stránku na Instagramu, kde zveřejňuje fotky, mluví o svých zkušenostech a pocitech a komunikuje se svými sledujícími. Říká, že se přizpůsobila nové situaci. Ven chodí s berlemi a v pokoji si zvykla skákat po jedné noze. Zatímco se rána hojí a tvoří se pahýl, je zatím příliš brzy mluvit o protéze. Ale už se na ně dívá. "Chci protézu, ve které budu moci plavat a chodit po písku, která mi úplně nahradí nohu." Cena takové protézy začíná na 70 000 dolarech. Na své sociální síti na ni proto otevřela sbírku. "Když jsem si poprvé uvědomila, že potřebuji protézu, měla jsem slzy v očích. Nedokázala jsem si sebe představit s kovovou věcí místo nohy," říká dívka. Ruslana vzpomíná, jak těžké bylo poprvé vstoupit do kavárny, kde její vzhled okamžitě upoutal pozornost všech přítomných. "Pamatuji si, jak jsem si místo vojenské uniformy poprvé oblékla civilní oblečení. Bylo to pro mě tak těžké, že jsem se šla i vybrečet na záchod a sbírat myšlenky," říká o jedné z těchto procházek. Ruslana si po zranění všimla, že lidé, kteří ji potkávají, také nevědí, jak se chovat. "Ten člověk se nejprve podívá na moje nohy, pak na mě zvedne oči. V tuto chvíli se naše pohledy setkají a je jim to také nepříjemné," říká mladá vojačka. Ruslana by si přála, aby se jejímu zranění věnovalo méně pozornosti. Snaží se vysvětlit, jak by bylo přijatelné reagovat na setkání s člověkem s podobným traumatem jako má ona. "Bylo by hezké, kdyby přišli a mluvili se mnou. Řekli něco o počasí nebo o mém krásném úsměvu. Něco banálního. Tato slova by byla velmi příjemná." Někteří lidé ji poznávají, protože byla vidět v televizi a fotografie obletěly internet. Ani tito lidé se neodvažují přiblížit, jelikož jsou stydliví nebo nevědí, jak se chovat. "Jednoduchý úsměv vám zvedne náladu. Snažím se usmívat na lidi, kteří se na mě dívají, hlavně na děti, které zajímá, co se mi stalo," říká dívka. Místo toho se rodiče snaží odvést jejich pozornost bez jakéhokoli vysvětlení. Jako vojenský důstojník Ruslana chápe rozsah problému – na Ukrajině je již mnoho vojenských i civilních pracovníků s různými zraněními a amputacemi. A to není konec války. "Je potřeba připravit celou společnost na to, že takových lidí bez rukou a nohou bude na ulici přibývat," míní dívka. Její slova potvrzují i oficiální statistiky. Fond sociální ochrany osob se zdravotním postižením, který je zodpovědný za státní protetiku, řekl BBC Ukrajina, že od 24. února 2022 do března letošního roku požádalo o protézu téměř 10 000 lidí. Je mezi nimi pouze 680 vojáků. Zbylých 9118 lidí jsou civilisté. Pro sedm tisíc z nich stát vyrobil protézy, čekají na ně další téměř dva tisíce Ukrajinců. Na Ukrajině také působí desítky charitativních nadací a organizací, které nabízejí obětem protézy zdarma. Ruslana chce pomoci lidem postiženým válkou, kteří přišli o končetiny, žít se svým novým tělem a novými možnostmi. "Nyní je mým nejbližším cílem postavit se na nohy a pomoci Ukrajincům, kteří jsou ve stejné situaci jako já, kdy je těžké si na sebe zvyknout. Myslím, že jim mohu pomoci se přes to dostat a přijmout sami sebe." Ruslana krátce před válkou snila o kurzech tetování, absolvovala je a nyní je tatérkou. I když není připravená dívat se daleko do budoucnosti, svůj první sen si už splnila. Ráda vrátila do služby v ozbrojených silách, přestože podle lékařů její šance na to snižuje amputace nad kolenem. Ruslana to však netrápí: "Nevím, jak dlouho bude moje rehabilitace trvat, ale doufám, že než se konečně postavím na nohy, Ukrajina již bude mít vyhráno."
https://www.bbc.com/ukrainian/articles/ ... t_ptr_name