PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 78.
Mapa koordinovaných útoků,



, které zmilitarizované Japonsko spustilo po 7. prosinci roku 1941. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Po vyhlášení embarga a zmrazení jejich aktiv, po 25. červenci 1941, opět Japonsko ukázalo, jak arogantní zemí je.
Totiž japonští diplomaté, již počátkem srpna, informovali americký státní department o ústupcích požadovaných za slib, že Japonsko v budoucnu nebude, kromě Indočíny, rozmisťovat své vojenské jednotky v jihovýchodním Pacifiku. Stejným hlasem pak psali, že Spojené státy se musí zaručit, že přeruší všechny vojenské přesuny v této oblasti, obnoví obchodní styky s Japonskem, pomohou mu získat potřebné suroviny, budou prostředkovat mezi Japonci a Čankajškem. No a na závěr ještě přidali, že Spojené státy musí uznat zvláštní pozici země vycházejícího slunce v Indočíně, tedy již provedené okupace...!
Je asi každému jasné, že takové požadavky nebyl státní sekretář Hull ochoten pro USA přijmout!

Český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, poté dál popisuje následující fakta, která nalezl v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229. Cituji z A. S.:

"V pondělí 28. července 1941 podepsali Japonci se zástupci vlády ve Vichy dohodu o ´společné obraně Indočíny´. Francouzi přistoupili na hraniční ústupky ve prospěch Thajska. Koloniální správa však nepřestala fungovat, také generální guvernér admirál Decoux zůstal v úřadě.
Japonci uskutečnili důležitý bod programu expanze v jihovýchodní Asii. V Tokiu však po zmrazení aktiv nepanovala příliš optimistická nálada. Opět proběhlo několik konferencí, které měly zvažovat další postup.
Kampaň tisku byla hlučná, měla podnítit odhodlání veřejnosti. Například list Niči Niči, třetí největší v zemi, napsal: ´Neexistuje větší omyl, než si myslet, že Japonsko se stane smířlivějším, protože Spojené státy zesílí své ekonomické sankce´.
Zvážíme-li další skutečnosti, podobná prohlášení se mohou jevit jako pokus dodat si odvahu. Pouze ministr války generál Tódžó a někteří další představitelé militantních špiček neztráceli bojovnost. Na druhé straně mnozí jiní, císaře nevyjímaje, vyslovovali pesimistické soudy, jejich hodnocení výhledů byla značně skeptická. Hlavní hospodářský expert předseda vládního plánovacího výboru Teiči Suzuki prohlásil, že pokračování embarga by vedlo k úplnému zhroucení Japonska do dvou let. Císař sám projevil obavy z důsledků ekonomické slabosti. ´Naše národní síla je malá´, řekl generálu Sugijamovi, ´naše ekonomické zdroje jsou skrovné.´ Náčelník generálního štábu armády se podle vlastních slov ´pokoušel přesvědčit císaře krok za krokem´.
Podobnou taktiku zvolil i admirál Nagano, šéf generálního štábu válečného námořnictva. Narazil, když se Hirohita pokoušel 29. července přesvědčit o nevyhnutelnosti války s Británií. Císař mu doporučil, aby se poradil se svým předchůdcem princem Fušimim. Admirál téměř okamžitě obrátil a už 30. července hlásil: S princem došli k závěru, že je třeba se válce vyhnout, pokud je to možné."

A tehdy prý se Hirohito Nagana přímo zeptal: "Je jisté, že zvítězíme?" Admirál mu prý, již poučen, odpověděl: "Ne, není jisté, že zvítězíme!" I ministr japonského válečného námořnictva, kterým byl admirál Oikawa informoval císaře, že velká část důstojnického sboru chová obavy z případné války.
Ve stejné době bylo jisté jen stanovisko velení armády, které Tódžóovými ústy odmítlo uvažovat o jakékoli dohodě se Spojenými státy. O jakékoli dohodě, která by Japonsko mohla omezovat do budoucnosti...! Tódžó tehdy dokonce vyzval premiéra japonské vlády Konoa, aby byl připraven vést zemi vycházejícího slunce do války s USA! Podle všech později dostupných historických podkladů se, tehdy úřadující premiér Konoe, chtěl válce s USA vyhnout. A markýz Kidó (zde viz foto, na kterém je



markýz Koichi Kidó, foto je volně přístupné na několika webech) si k 2. srpnu 1941 poznamenal do svého již zde několikrát vzpomínaného Deníku, obsah rozhovoru s Konoem, který mu řekl, že odstoupí, nebudou-li ozbrojené síly souhlasit s jeho zahraniční politikou.
V popisované době počátku srpna 1941, admirál Nagano tlumočil císaři stanovisko velení válečného námořnictva. Stanovisko hovořilo, dle Nagana, jen o třech možnostech:
a) jednat.
b) zhroutit se.
c) jít do války.
Válečné námořnictvo jako celek zatím dávalo přednost skutečnosti, že se stále jednalo, tedy stavu za a).!

"Na přelomu července a srpna 1941 se začalo zvýrazňovat základní dilema japonské politiky. Spočívalo v problému, zda ustoupit, nebo zahájit válku. Premiér Konoe v této době začal spatřovat možnost řešení v přímém osobním jednání s prezidentem Rooseveltem. Hirohito, zdá se, byl této myšlence nakloněn. Ovšem v setkání stály v cestě různé překážky. Pokud šlo o knížete, nebylo vcelku jasné, zda má mluvit za vládu, armádu, námořnictvo, císaře nebo za svou osobu. Obecně se ukazovalo, že možnost přímého jednání je stále méně pravděpodobná. Potvrzovaly to především Hullovy rozhovory s Nómurou. Roosevelt tomuto návrhu také příliš nakloněn nebyl.
Ve dnech 9. až 12. srpna 1941 proběhla jednání Roosevelta a Churchilla na palubě britských a amerických lodí u pobřeží New Foundlandu. Jejich výsledkem byla Atlantická charta, v níž byly de facto stanoveny cíle a názory na poválečné uspořádání světa. Nešlo jen o demonstraci americko-britského přátelství. Tato schůzka byla závažným krokem na cestě ke skutečnému spojenectví. Krátce po tomto setkání Churchill v rozhlasovém projevu prohlásil, že ´chápe, proč se trpělivé úsilí USA blíží ke svému konci´a dodal, že ´v případě konfliktu s Japonskem se Británie postaví bez váhání na stranu Spojených států´. Brzy po těchto jednáních začalo další kolo japonsko-amerických rozhovorů.
V Tokiu ministr zahraničí Tojoda vyzval velvyslance Grewa, aby doporučil prezidentovi setkat se s Konoem. Mnozí japonští činitelé spatřovali už tehdy ve zmiňované schůzce jediné a poslední východisko. Nenalezne-li řešení kníže Konoe, nemůže se to podařit žádnému jinému japonskému politikovi nebo diplomatovi. Hulla naléhavě žádal, ´aby tento japonský návrh nebyl odložen bez předchozího bedlivého zvážení´. O deset dní později zaslal japonský premiér prezidentu Rooseveltovi osobní poselství, v němž ho žádal o setkání. Z amerických činitelů si Hull od setkání nic nesliboval. Roosevelt se obával ´zmatku, který by setkání mohlo vnést do dosavadní americké politiky´, ale na druhé straně s odmítnutím váhal. Ovšem už příští prezidentova schůzka s Nómurou, 3. září 1941, ukázala, že možnost setkání je velmi vzdálená. Celý Konoeho projekt narazil v mnoha směrech na nepřekonatelné překážky."

Doba těžkých a neblahých rozhodnutí. Konec léta a podzim 1941.
Bedlivému čtenáři historického pojednání o japonských dějinách neušlo, že vše co se událo v Japonsku i v celém světě, končilo vždy nějakou formou zpracováno v císařském paláci Hirohita. V konci toku všech informací do mocenské pyramidy, směrem nahoru - stál sám císař.
Císař Hirohito musel vědět o všem, o všech přípravách, armády, námořnictva, o akcích všech diplomatů, a také o smýšlení všech svých nejbližších rádců. Ti mnohdy řekli i to co někdo zamlčel sice císaři, ale sdělil to jinému, který vše dodal Hirohitovi.
Historické dokumenty z období července a počátku srpna 1941 vcelku spolehlivě naznačují, že v té době Japonci ještě také zvažovali i možnost, "jak se vyhnout válce".
Jeden z příkladů v historiografii nalezený je, že Hirohito ( zde viz obraz



japonského císaře Hirohita, jak jej z fotografie pro Palbu nakreslil Roz.) pověřil premiéra markýze Kidóa, aby zařídil vypracování návrhu desetiletého "mírového" hospodářského pronikání do Východní Indie, což tehdy souviselo s představou, že nějaký soustavný tlak by mohl "přivést Nizozemce k rozumu". Jenomže to bylo v době, kdy se události ohromným tempem a stupňujícími se válečnými přípravami, směřovaly směrem - "válka".

"Na zasedání, které proběhlo 24. - 26. června 1941, seznámil plukovník Masanobu Cudži z jednotky ´82´ Hirohitovy pobočníky a vysoké důstojníky z Operačního oddělení generálního štábu s plány budoucích operací armády. Plukovník již uvedl přesné cílové termíny klíčových operací: ´Začneme-li na den císaře Meidžiho 3. listopadu,´budeme schopni dobýt Manilu na Nový rok, Singapur v Den založení národa (11. února), Jávu na Vzpomínkový den armády (10. března) a Rangún na císařovy narozeniny 19. dubna´.
Šéf generálního štábu generál Sugijama pak Cudžimu blahopřál ´k brilantnímu výkonu´.
Krátce nato Hirohito nařídil přesun velkého množství jednotek do Mandžuska. Akce sloužila dvojímu záměru. Měl vzniknout dojem, že Japonsko se chystá k útoku na sever a současně příjezd nových oddílů umožnil uvolnění veteránů Kuantungské armády k přípravě útoku na jih. Koncem července začalo pod velením generála Jamašity dvouměsíční cvičení, během něhož měly být vybrány nejlepší jednotky k invazi na Filipíny, k tažení v Malajsku i k obsazení Jávy, Sumatry a Bornea.
Paralelně probíhaly i přípravy válečného námořnictva při nichž sehrál roli admirál Isoroku Jamamoto. Během léta 1941 pokračoval výcvik jeho mužů v přístavech Kagošima, Kanoja a Saiki na ostrově Kjúšů a v přístavu Sukumo na ostrově Šikoku.
Počátkem srpna přijel Jamamoto, doprovázen hrstkou nejdůvěryhodnějších vysokých důstojníků do Tokia, aby v Námořní štábní koleji vysvětlil základní problémy svého plánu. Jeho obavy z důsledků války se Spojenými státy trvaly. Na druhé straně bylo admirálovo stanovisko jasné: jestliže konečné rozhodnutí vyzní ve prospěch konfliktu Japonsko musí zaútočit na Pearl Harbor.
Jednání na Námořní štábní koleji - jejím děkanem byl člen císařské rodiny kontradmirál markýz Teruhisa Komacu - pak pokračovala 2. září 1941. Hlavním cílem bylo zdokonalit taktický plán válečného námořnictva pro vyloďovací operace na Filipínách, v Malajsku, na Borneu, Jávě a pacifických ostrovech. Přítomno bylo devětatřicet nejvyšších a nejzkušenějších důstojníků císařského válečného námořnictva. Plných šest dní naslouchal admirál Jamamoto připomínkám admirálů a kapitánů, významných činitelů ministerstva i generálního štábu válečného námořnictva."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 79.

Styčná konference japonské vlády a náčelníků štábů, která, jako další, probíhala ve středu 3. září 1941, probírala nijak povzbudivé výsledky diplomatických jednání s USA. Výsledky vyvolávaly nervozitu nejvyšších špiček generality ozbrojených sil. Například náčelník generálního štábu válečného námořnictva Nagano po jednáních diplomatů řekl: "Jsme stále slabší, zatímco nepřítel sílí. Jestliže neexistuje žádná naděje pro diplomacii a nelze se vyhnout válce, musíme se rozhodnout rychle." Což bylo chápáno jako výzva k válečným akcím. Konference 3. září 1941 trvala 7 hodin a dospěla k závěru, který byl vlastně dalším důležitým krokem k válce. Pevným bodem bylo datum 10. října 1941. Jestliže do té doby nevyhoví Washington všem požadavkům Japonska, bude muset Říše vycházejícího slunce "zahájit nepřátelství proti Spojeným státům, Velké Británii a Nizozemí".
O tom, co následovalo a kdy skončila konference hovoří český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, který popisuje následující fakta, která nalezl v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, =´´když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Konference skončila v 18,00. Výsledky jednání, shrnuté v dokumentu nazvaném 'Podstata provádění programu císařství', byly doručeny Hirohitovy do císařské knihovny. Přílišné zdůrazňování vojenské stránky a malá pozornost diplomatické aktivitě zřejmě znepokojila premiéra Konoeho. Požádal proto císaře, aby prozatím zbrzdil aktivitu šéfů štábů. Při jednáních v císařské knihovně 5. září (1941) večer skutečně Hirohito nařídil 'využít diplomacie, jak je jen možné'. Oba náčelníci generálních štábů - Sugijama i Nagano - však dávali najevo nedůvěru v možnosti diplomacie a obhajovali válečné přípravy.
Když Sugijama vehementně hájil plán vypracovaný jednotkou '82', císař mu připomněl rok 1937. Tehdy byl generál ministrem války, sliboval 'ukončení čínského incidentu do měsíce' a Čangajšek není dosud poražen. 'Říkáte-li, že je vnitrozemí Číny rozlehlé,' podotkl Hirohito, 'není Tichý oceán dokonce rozsáhlejší? Jak můžete odpovědně říci, že to bude trvat pouze 3 měsíce?' Generál ve svých memorandech, stejně jako plán vypracovaný jednotkou '82' hovoří o pěti měsících (listopad 1941 - duben 1942).
Krátká lhůta a příliš sebejistý tón vojáků zřejmě vyvolaly obavy. Ostatně, když se císař Sugijamy zeptal, zda 'si je v této době absolutně jistý, že Japonsko může zvítězit', dostal vyhýbavou odpověď. Generál totiž prohlásil: 'Váhám říci, že si jsem absolutně jistý, ale mohu říci, že zde je dobrá možnost zvítězit.' I on označil válku, která by trvala déle než rok, za národní katastrofu. Konoe potom oba náčelníky štábu znovu upozornil, že je třeba maximálně využít diplomatických jednání, než se přikročí k uskutečňování válečných plánů. Poté se oba vojáci odporoučeli, kníže poděkoval za podporu císaři a ten se odebral k večeři. Pauza v jednáních trvala doslova jen několik hodin."

A skutečně další, tentokrát císařská konference, začala již příštího dne, a to v sobotu 6. září 1941 v 10,00 hod. Celému shromáždění na konferenci předsedal ten den císař Hirohito a byla na ní zvažována všechna pro a proti, která souvisela s válkou. Dle zápisů mnohé závěry vyzněly málo povzbudivě. Jeden ze závěrů konference konstatoval, že vlastně nikdy nelze předpokládat nějakou kapitulaci Spojených států. Dalším málo povzbudivým závěrem bylo, že v žádném případě také nelze spoléhat na nějaké změny v americkém veřejném mínění, které by byly příznivé pro Japonsko. Pro Japonce byly oba závěry mnohem horší, než závěr, který by říkal, že Velká Británie kapituluje.

"Konference stanovila souhrn minimálních požadavků. které měly akceptovat USA (opět si Japonci stanovovali pravidla, která by USA nikdy nepřijala, jak bylo již několikrát zde napsáno. Přání otcem myšlenky v aroganci Japonska - má poznámka). Z obecného hlediska by se dalo říci, že Japonci požadovali uznání nároku na úplné ovládnutí Číny výměnou za zastavení postupu na jih. To by znamenalo opětné uzavření Barmské cesty a přerušení pomoci Čankajškovi. Z Indočíny bylo Japonsko ochotno své síly stáhnout, 'až bude obnoven mír na Dálném východě', jinými slovy až bude všem jeho požadavkům vyhověno. Britové a Američané měli být vyzváni, aby nezvyšovali stav svých ozbrojených sil na Dálném východě a v jihovýchodní Asii. Za samozřejmý předpoklad diplomatického urovnání Japonci považovali obnovu obchodních vztahů a zajištění dodávek surovin.
Pro případ americké účasti v evropské válce si Tokio vyhrazovalo právo zvážit, zda bude postupovat na základě článků Paktu tří.
Na závěr jednání vystoupil jako mluvčí trůnu předseda Tajné rady Hara. Jeho úkolem bylo vlastně vysvětlit všem to, co předchozího dne už Hirohito řekl šéfům štábů. Ačkoli z řeči vyplývalo kdovíjak velký význam Japonsko připisuje diplomatickým jednáním, tato se pomalu ale jistě měnila v pouhý prostředek získávání času k ukončení válečných příprav."

Hara přímo tehdy řekl a je zapsáno: "Připravíme se na válku v téže době, kdy budou probíhat diplomatická jednání. Pokusíme se najít východisko ze slepé uličky pomocí diplomacie. Ztroskotá-li toto úsilí, budeme muset jít do války. Zdá se, že návrh dává přednost válce před diplomacií. Chtěl bych vysvětlit, že nebudeme šetřit žádným úsilím na diplomatickém poli. Půjdeme do války, až nebudeme moci nalézt jinou cestu." Kdo celý zápis z oné doby čte tak je mu celkem jasné, že se jedná jen o jakési zastírání faktů, mlžení a oddalování skutečnosti, že se Japonci připravovali na válku. Je přece jasné, že když představitelé Říše vycházejícího slunce říkali světu "minimální požadavky", tak ty "minimální požadavky", z nichž jeden je i fakt, že si chtějí ponechat dobitá a obsazená území byly 4 roky staré a 4 roky (od roku 1937, kdy otevřeně napadli Čínu - má poznámka) pro USA, VB a ostatní svobodný svět nepřijatelné...!
Na závěr císařské konference (která začala 6. září 1941) pak bylo doporučeno, aby se nejméně ještě 5 týdnů jednalo a současně se pokračovalo ve všech válečných přípravách a až po 10. říjnu prý "bylo možné doufat jen v zázrak".
Také některá další opatření ještě svědčila o nedůvěře v diplomatickou variantu, což potvrzoval fakt, že ministr vnitra Harumači Tanabe přítomné totiž informoval o důkladných policejních opatřeních, která měla udržet klid, pokud Japonsko vstoupí do války! I závěr celé popisované konference. Bylo známo, že při císařské konferenci seděl císař na vyvýšeném místě v čele místnosti, když obvyklé bylo že nemluvil, jen když souhlasil tak vstal, pokývl hlavou a odešel. Na popisované císařské konferenci bylo vše jinak. V době kdy debata skončila, Hirohito vytáhl z kapsy list papíru a všem účastníkům císařské konference přednesl báseň, jejímž autorem byl císař Meidži a přednesl ji v předvečer války s Ruskem v roce 1904. Až teprve po přednesu básně císař opustil zasedací síň a "nechal shromážděné přemýšlet".
Podle posudku mnoha historiků lze tak usuzovat, že právě tohoto dne "bylo Japonsko vrženo do války".

"Ještě téhož dne, krátce po konferenci, nařídil kníže Konoe ( zde viz foto, na kterém je


kníže Funimaro Konoe, foto volně přístupné na několika webech) jednomu ze svých tajemníků, aby zatelefonoval na americké zastupitelství a sjednal tajnou schůzku premiéra s velvyslancem Grewem. Místem setkání byl dům barona Bunkčiho Itóa, adoptivního syna proslulého státníka a bývalého premiéra Hirobumiho Itóa, který se v roce 1909 stal obětí atentátu.
Oběma hlavním účastníkům šlo o utajení jejich rozhovorů. Na schůzku odjeli speciálními soukromými vozy - snažili se uniknout pozornosti policie i novinářů. Itó dal na tuto noc volno veškerému služebnictvu, jeho dcera osobně servírovala jídlo a nápoje. Kníže Konoe měl s sebou sekretáře Tomohika Ušibu, Grewa doprovázel rada velvyslanectví Eugene H. Dooman.
Čtveřice mužů jednala tři hodiny, podle Grewových slov byly ´s plnou otevřeností předloženy základní problémy obou zemí", ale vlastně se k ničemu nedospělo.
Konoe opět naléhal na amerického velvyslance, aby vyjednal jeho schůzku s Rooseveltem. Dokonce tvrdil, že ´Japonci jsou ochotni souhlasit se čtyřmi principy, vyhlášenými státním sekretářem". To by znamenalo, že Tokio uzná teritoriální integritu a suverenitu všech států, podpoří princip rovných ekonomických možností a stáhne své jednotky z Číny a - nebude usilovat o změnu statu quo v Pacifiku. Něco podobného nehodlali Japonci přislíbit, natož uskutečnit. Ani důvěrné prostředí a soukromí samozřejmě nemohlo nic podstatného změnit na japonských extremních cílech a základech taktiky k jejich dosažení.
Když Hull a jeho poradci ve státním departmentu prostudovali Grewovu zprávu z jednání s Konoem, došli k závěru, že prezident by neměl na schůzku s japonským premiérem jet do té doby "pokud Japonsko nezmění své chování a neprojeví více dobré vůle". Zdá se, že situace vyčerpala všechny vyjednávače, v Tokiu i ve Washingtonu. Zato válečné přípravy Japonska se rozvíjely stále rychlejším tempem."

Mezi pokračování příprav Japonska na válku patřily i porady na nejvyšší velitelské úrovni, které stále pokračovaly v Námořní štábní koleji. Zde na Námořní štábní koleji vystupovali v úloze soudců, či oponentů, někteří z těch nejstarších a nejzkušenějších admirálů z generálního štábu válečného námořnictva. Nejprve však admirál Jamamoto vystoupil se svým projevem, ve kterém všem přítomným vysvětlil strategický význam útoku japonského válečného loďstva na americkou námořní základnu v Pearl Harbor. Současně je informoval o taktických prostředcích, jimiž chce dosáhnout splnění tohoto nelehkého plánu. Přítomní admirálové pak vyslovili souhlas s konáním přísně utajeného "stínového" cvičení válečného námořnictva, které bylo stanoveno na 10. až 12. září 1941.
Když by se Jamamotovy manévry - měly probíhat jen na mapách - ukázaly jako teoreticky možné a proveditelné - zahrne je generální štáb do schématu obecné válečné strategie.
Již v úterý dne 9. září 1941 předložil Jamamoto přehled sil, které bude potřebovat a zároveň shrnul výsledky, kterých chce tímto nenadálým útokem dosáhnout. Zároveň pak uvedl hlavní důvody "absolutní strategické nezbytnosti co nejrychlejšího dosáhnoutí rozhodného úderu proti americkému pacifickému loďstvu".
Odpoledne 9. září přijal Hirohito oba náčelníky štábů ve své knihovně, diskuse se týkala úderu v jižním směru. Generál Sugijama požádal o císařův souhlas k akci. "Jakmile zahájíme postup do jižních oblastí, nesmíme se ohlížet vpravo ani vlevo, pokud nedosáhneme cíle"
Tak hovořil a vše zároveň dokazoval náčelník generálního štábu japonské pozemní armády.
"Musíme se soustředit výlučně na uvedený úkol. Prosím Vaše Veličenstvo, aby schválilo tento návrh.... Nesmíme naše operace na jihu zastavit v půli cesty."

"Den poté císař oběma náčelníkům štábů povolil všeobecné povolání záloh. Dal Sugijamovi a Naganovi na srozuměnou: proběhne-li, navzdory překážkám, úspěšně jednání mezi Rooseveltem a Konoem, přípravy zastaví. V daném okamžiku šlo jen o teoretickoiu podmínku. Z praktického hlediska se možnost setkání japonského premiéra s americkým prezidentem vytrácela v nedohlednu."

, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 80.

V Námořní štábní akademii začalo již zmiňované "stínové" cvičení ve středu dne 10. září 1941. Všechna cvičení proběhla v teoretické rovině, tedy pouze na mapách a propočtech. Admirál Jamamoto (zde viz foto, na kterém je



admirál Isoroku Jammamoto, foto je volně přístupné na několika webech) předváděl, jak soustřeďuje své ohromné válečné loďstvo, s mnoha letadlovými loděmi na severu Japonska, u Kuril, a vše sledovali, se zatajeným dechem admirálové a další vysocí námořní důstojníci. Poté následovala plavba severním Pacifikem, a to prostorami, které byly vzdáleny od frekventovaných námořních tras a všichni jen žasli. Přísně a pečlivě byl při plavbě sledován pohyb všech, i jednotlivých lodí v závislosti na spotřebě paliva...! V dalších i přilehlých prostorách Námořní štábní akademie seděli další admirálové a vysocí důstojníci, kteří sehrávali roli protivníka japonského spojeného loďstva.
I když onen tzv. "protivník či nepřítel", prováděl i nečekané tahy a manévry, Jamamotovo loďstvo stejně nepozorovaně proklouzlo a doplulo až k Havaji a způsobilo nepříteli těžké škody. Tento tzv. "teoretický Pearl Harbor", nebo "Pearl Harbor nanečisto", prokázal, že útok na americkou základnu je nejen možný, ale může přinést úspěch.
Ty nejpřísnější úvahy posuzovatelů plánu říkali, že Jamamotovo loďstvo mohlo možná při zpáteční cestě ztratit třetinu plavidel, "ale i to bylo považováno za přijatelnou cenu za úspěch". Isoroku Jamamoto mohl po cviční triumfovat.
O tom co následovalo, hovoří český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, který popisuje následující fakta, která nalezl v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Po třídenním napětí v Námořní koleji, v sobotu 13. září se admirál Jamamoto vrátil na palubu své vlajkové lodi Nagato. Příští den strávil se svými důstojníky a projednával kroky, které bylo nezbytné učinit. V pondělí 15. září pak odjel Jamamoto se suitou svých důstojníků na břeh, aby s plánem přepadu Pearl Harboru seznámil velení armády. Na velitelství letecké skupiny Iwakaru se setkal s generálporučíkem hrabětem Hisaičim Teraučim. Nebyla to přirozeně náhoda. Generál byl mimořádně vlivnou osobou. Jeho otec, polní maršál Masatake Terauči, byl ministrem války na sklonku vlády císaře Meidžiho, za císaře Taiošóa se stal ministerským předsedou (1916-1918). Generál sám založil Hnutí na očistu armády, v roce 1934 organizoval zpravodajskou službu na Tchaj-wanu, v roce 1936 se stal ministrem války. Za druhé světové války bude vrchním velitelem všech japonských sil v jihozápadním Pacifiku.
Terauči přizval k jednáním s Jamamotem svého chráněnce, generálporučíka Jamašitu, ktzerý k tomu speciálně přiletěl z Mandžuska. Oba generálové po seznámení s plánem útoku na Pearl Harbour vyjádřili Jamamotovi podporu a přislíbili pomoc i spolupráci. Šest dní nato začal admirál se svým štábem pracovat na proslulém Rozkazu č. 1. Jakmile by císař připojil k tomuto dokumentu svůj podpis a pečeť, nevyhnutelně by to znamenalo válku.

Odchází premiér Japonska kníže Konoe.
Dle všech historických zápisů byl kníže Konoe v září roku 1941, již velice zneklidněn všemi těmi přípravami na válku a začal úplně vážně uvažovat o své rezignaci na funkci předsedy vlády Japonska. Důvody rezignace prý snad ani tak nebyly ve válce jako takové, ale jednalo se prý spíše o důvody praktické. Konoe prý prostě nevěřil v žádnou možnost japonského vítězství nad Spojenými státy. Kníže, dle vyjádření a zápisů všech tehdejších Deníků, si prý uvědomoval tu ohromnou propast mezi možnostmi ekonomiky USA a Japonska.
Konoe, na rozdíl od mnoha jiných, prý zřejmě pochyboval, že Japonsko může dosáhnout svého cíle nějakou kombinací jednání a výhružek směrem ke Spojeným státům! Nešlo prý tehdy ani o to, že by se chtěl nějak vzepřít císaři, a nebo měl nějaký odpor vůči němu.

"Jestliže Hirohito zdědil po předcích představu, že má "svatou povinnost očistit zemi od barbarů", Konoe naopak cítil povinnost "chránit instituci trůnu". Chránit jí po svém - zabránit tomu, aby byla země vycházejícího slunce vržena do předem prohrané války. Kníže Konoe "slíbil sdílet s Hirohitem dobré i zlé, ale nepřál si vstoupit do dějin jako nějaký blázen a ničema...
18. září došlo k podivnému incidentu. Když kníže odjížděl ze své vily v Kamakuře, vyskočili na stupátka jeho vozu čtyři muži a premiéra ohrožovali noži a pistolemi. Jeden měl i vypálit, kulka prý minula Konoeho hlavu o necelý půlmetr. Existuje hned několik výkladů této události. Kníže prý takto chtěl zvýšit svou popularitu. Šlo mu údajně o omluvu pro zamyšlenou rezignaci. Jiní pozorovatelé soudili, že ho tak chtěli zastrašit nejrozhodnější stoupenci války z velení ozbrojených sil.
´Válečná strana´ získávala rychle navrch. Dva dny po útoku na premiéra zasedala další ze společných konferencí vlády a náčelníků štábů. Zde bylo rozhodnuto, že 15. říjen bude nejzazším datem pro případné zdárné ukončení diplomatických jednání s Američany. Poté se veškerá jednání stanou pouhým pláštíkem k zastření posledních válečných příprav.
Kníže Konoe začal připravovat svůj odchod ze scény. V pátek 26. září oznámil strážce tajné pečeti Kidóovi úmysl rezignovat, nebude-li změněn termín stanovený na 15. října. Druhého dne premiér odjel do Kamury a až do 1. října odmítal s kýmkoli hovořit o politice.
Přípravy armády se pomalu dostávaly do závěrečného stádia.
Od 1. do 5. října probíhaly další ´stínové manévry´, tentokrát na Armádní válečné koleji. Hlavním problémem, na který se zaměřila pozornost, byla otázka rychlého soustředění a přepravy ozbrojených sil před zahájením války. V první fázi se mělo na 400 000 mužů shromáždit v japonských přístavech, kde budou pro vojenské kontigenty připravena příslušná plavidla. V závěru druhé fáze měla být první vlna invazních sil v plné pohotovosti na palubách lodí na jižním okraji říš, tzn. ve vodách u pobřeží Tchaj-wanu, Chaj-nanu a Indočíny. Zvlášť přechod z první do druhé fáze, kdy budou lodě s vojáky na moři, představoval největší riziko. Proto se ho generalita snažila co nejvíce zkrátit - místo původních tří měla přeprava trvat jen dva týdny."

Dne 1. října 1941 se kníže Konoe vrátil do Tokia a do konce jeho premiérství zbývalo již jen 15 dní. Již totiž další den, tedy 2. října se ukázalo, že pro další nějaká konstruktivní jednání už neexistuje žádný prostor. Americký státní sekretář Hull ve Washingtonu ten den potvrdil Nómurovi stanovisko vlády: "aby bylo možné trvalejší řešení vztahu USA a Japonska, musí se japonské jednotky stáhnout z Číny. A tehdy prý japonský velvyslanec v USA zcela propadl malomyslnosti a začal stále méně času trávit na rozhovorech s Hullem. Začal tehdy jezdit autem po americkém venkově, byl ve Virginii a Marylandu a "oddával se truchlivé meditaci". Velké pochybnosti o rozhovorech měl i vlivný strážce tajné pečeti markýz Kidó, který si vše zaznamenal, když 9. října 1941 dokonce řekl Konoemu, že světová situace je příliš složitá k rozhodnutí se pro válku a možná by bylo lepší spokojit se s několika provinciemi Číny a nejít dál.
Byl pátek dne 10. října když si Hirohito k sobě pozval bývalého náčelníka generálního štábu Fušimiho, aby se informoval, zda je japonské válečné loďstvo již připraveno bojovat. Císař se při této rozmluvě dozvěděl, že admirál Oikawa, tehdejší ministr válečného loďstva, doporučuje vyhnout se válce, ale princ Fušima byl mnohem bojovnější a ujistil císaře, že "námořnictvo je nejen schopno bojovat, ale i zvítězit". A ještě téhož dne Hirohito schválil zřízení Spojeného velitelství armády a námořnictva pro operace v "jižních oblastech" - tak si Japonci zvykli označovat prostor mezi Indií a Austálií.
Zároveň dal císař vládě na srozuměnou, že je nanejvýš nutné, aby bylo dosaženo pevného rozhodnutí o válce ještě před kritickým dnem 15. října 1941...!
Období kdy japonská vláda vyjednávala se tak blížilo ke svému konci, když 12. října 1941 tehdejší ministr války generál Tódžo (zde viz foto, na kterém je válečný premiér Japonska



Tódžó, foto je volně přístupné na několika webech) se vyjádřil, že je naprosto znechucen nad průběhem rozhovorů ve Washingtonu.Ve stejné době však již vzpomínaný admirál Oikawa znovu požadoval, aby diplomatické úsilí dále pokračovalo. Byl to však apel, který již neměl takřka žádný účinek. Již další den, tedy 13. října 1941, Hirohito naznačil při rozhovoru s Kidóem, že "nevidí žádnou naději v dalším úsilí diplomacie" a předal mu instrukce ohledně formulování budoucího vyhlášení války.

"Současně (Hirohito) vyslovil poněkud záhadný podnět. Naznačil, že by možnost vyjednávání s Američany neměla zaniknout ani po propuknutí války. Pro tento účel doporučoval vyslat zvláštního zmocněnce do Vatikánu, který by ve vhodný okamžik požádal papeže o zprostředkování....
V úterý 14. října 1941 zaslal premiér Konoe poslední poselství Rooseveltovi, v němž žádal vzájemné setkání. Také v tomto případě působil jako prostředník biskub Walsh. Ani tentokrát nepřineslo jeho úsilí očekávaný výsledek. Jelikož v samotném Japonsku nejmilitantnější elementy definitivně získaly vrch, bylo jasné, že dny Konoeho vlády jsou sečteny. Strážce tajné pečeti Kidó a ministr války generál Tódžó se shodli na tom, že by mělo dojít k výměně kabinetu, v němž by mj. měl být i nový ministr námořnictva."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60