PALBA.CZ

díl č. 3

Meziválečné Japonsko používalo až do uzavření spojenectví s nacistickým Německem v roce 1936 převážně ruční šifry. Přestože kryptologická služba v USA byla v té době v podstatě ochromená v důsledku přístupu některých armádních špiček ("gentlemani nečtou cizí dopisy", diskreditace informace, že kryptologové USA četli japonskou korespondenci během Washingtonské konference, případ Yardley), existoval alespoň základní přehled o Japonskem používaných šifrách a schopnost je zčásti dešifrovat. Situace se zásadně změnila na přelomu desetiletí, kdy Japonsko zavedlo celou řadu nových šifrovacích systémů včetně stroje s pracovním názvem Purpurový kód, který byl používán pro ochranu těch nejdůležitějších vojenských i diplomatických komunikací. Tento stroj sice vycházel z německé Enigmy, kterou Japonci dostali v rámci výměny technologií od svého nového spojence, byl však modifikován natolik, že k jeho prolomení nepomohly informace Britů, kteří několik strojů Enigma včetně provozní dokumentace dokázali ukořistit. Bylo zde nutné začít od samého začátku, přičemž k dispozici byla pouze tužka, papír a brilantní mozek muže, který zvládl nezvládnutelné. Jmenoval se William Frederick Friedman, narodil se v roce 1891 v Kišiněvu (dnes Moldávie), jeho rodiče, kteří byli židovské národnosti, ale v roce 1893 uprchli před pronásledováním do USA. Zde WFF vystudoval genetiku, dlouho se jí však nevěnoval. Jeho nadání bylo opravdu universální a WFF brzy zakotvil u armádní kryptologie.



obr.III-01 William Frederick Friedman
zdroj: https://www.britannica.com/biography/William-F-Friedman

Musel se potýkat s mnoha překážkami, od nezájmu nadřízených, přes vybavení laboratoří až po shánění vhodných spolupracovníků. Postupně se mu podařilo dát dohromady tým skvělých matematiků a jazykářů, se kterým se mohl pustit do díla. Přestože tento šifrovací stroj nikdy ve skutečnosti neviděl, dokázal se svým týmem sestavit jeho repliku a na konci roku 1940 již rozluštit první depeše. Byl to naprosto unikátní intelektuální výkon, protože funkční vzorek PK nikdy amíci nezískali, úplně všechny vyrobené kusy dokázali Japonci zničit dříve, než padly do nepovolaných rukou.



obr.III-02 replika PK
zdroj: http://math.ucsd.edu/~crypto/Projects/W ... achine.htm



Schopnost alespoň částečného luštění PK je však pouze první krok. Dešifrování zachycených depeší je i při potřebných znalostech práce duševně velmi náročná a když se jich po vypuknutí války začaly valit stohy, bylo nutné zaškolit řadu dalších lidí. Nikdy jich však nebyl dostatek a po celou válku platilo okřídlené rčení, že vždy bylo příliš mnoho depeší na příliš málo dešifrantů. Tito dešifranti museli mít velmi specifickou kvalifikaci, pracovali v režimu vysokého stupně utajení a zařazením na tuto práci zpravidla končila možnost jejich dalšího služebního postupu. Není divu, že se na takovouto práci nehlásilo přílišné množství lidí.
Pro sestavení použitelné zpravodajské informace ale samotné rozluštění zachycených depeší nestačí. Nejdříve je totiž nutné ty depeše získat. Bylo nutné vytvořit soustavu odposlechových stanic, které monitorovaly japonský rádiový provoz. Bylo nutné znát, jak je organizovaný, v jakých sítích pracuje a jak jsou které zařazeny v celkové hiearchii. Bylo nutné vyřešit distribuci zachycených depeší, což s ohledem na rozlehlost Pacifiku a s tím související vzdálenosti mezi jednotlivými odposlechovými stanicemi nebyl jednoduchý úkol. Bylo nutné rozeznat a odfiltrovat depeše, přijaté s chybami, protože krátkovlnné rádiové spojení je zatíženo poruchami od atmosférických výbojů a úniky signálu. K dispozici musel být dostatečný počet tlumočníků znalých japonštiny, kteří museli mít prověrku na vysoký stupeň utajení, což v té době byly požadavky tak trochu protichůdné. Vytvořit fungující organizaci na poskytování informací prostě jednoduché není, Friedmanovi a jeho nejbližším spolupracovníkům se to však podařilo na jedničku.
Jak už to v armádách bývá, zcela mimořádné schopnosti Friedmana se z nemalé části promarnily na řešení běžných organizačních problémů. Vedlo to nejen k určité zatrpklosti, ale i ke škodám na zdraví. Enormní psychická zátěž se u Friedmana podepsala tak, že se musel opakovaně léčit. Po celou dobu války však intenzivně pracoval nejen na luštění cizích šifer, ale i na konstrukci šifrovacích strojů pro potřeby ozbrojených sil USA. Výsledkem jeho práce byl šifrovací stroj SIGABA, určený pro ochranu komunikací vyšších stupňů velení. Není známo, že by byl ze strany Německa či Japonska prolomen.
Velkého vděku se však Friedman po skončení války nedočkal. Z armády byl pro zdravotní problémy propuštěn. Velká část jeho prací na šifrátorech z období války podléhala utajení a nebylo možné je patentovat, což ovšem nebránilo jejich poválečnému využívání jak ozbrojenými silami tak i pro komerční potřeby, aniž by z toho viděl jediný cent.
William Frederick Friedman zemřel dne 12. listopadu 1969 a je pochován na Arlingtonském hřbitovu.




obr.III-03 US šifrovací stroj SIGABA
zdroj: https://www.cryptomuseum.com/crypto/usa ... /index.htm

Rozluštění PK nemělo význam jen pro tichomořské bojiště, tento šifrátor totiž používala i japonská zahraniční služba, tedy i pro spojení japonského velvyslanectví v Berlíně s Tokiem. Japonský velvyslanec v Německu, baron Ošima, byl ze strany Německa podrobně informován o všech krocích, které budou podniknuty a o výsledcích těch, které už proběhly. Tyto zprávy byly předávány do Tokia zašifrované v PK a ty, které se povedlo rozluštit, poskytly nedocenitelné informace spojencům na všech frontách, kde s Německem válčili.
Přestože se během války několikrát vyskytly na straně Japonců pochybnosti o bezpečnosti PK, byl tento šifrátor používaný až do konce války. Na jejím konci Japonci zničili všechny zbývající stroje a zachovaly se pouze zlomky.




Obr.III-04 fragment šifrátoru Purpurový kód
Zdroj: http://www.secretcodebreaker.com/videos4.html

literatura
[1] Jiří Janeček, Válka šifer; ISBN 80-7198-505-8
[2] R.W.Clark, Muž, který odhalil purpur; vydalo Naše vojsko 1983

Takto uceleně, ve třech částech, z nichž právě ten třetí díl vše poskládal, jsem nikde tuto důležitou část války v Pacifiku, na těch rozlehlých plochách oceánů, nenašel.
Dík kolego, budu se na Tvá vysvětlení, v dalších svých popisech, dalších svých textech, odvolávat, neboť Tvé znalosti tak trochu znám (a není to jen Tvá dlouholetá radioamaterština s velkými dosahy, s velkými úspěchy).

Také se připojím, spousta zajímavého. O Friedmanovi jsem napr. nic nevěděl, natož pak o faktu, že Japonci byli v likvidaci svých mašinek PR stoprocentní.

Edit: pravopis

Zemakt píše: ... natož pak o faktu, že Japonci byly v likvidaci mašinek svých PR stoprocentní.

Nemohu nevzpomenout na Němce, kteří do každého trochu tajnějšího zařízení dávali nálož ...

No právě, u Němců i přes tebou zmíněné, stačilo ukořistit to "jedno nezničené procento", a bylo po hehe (Bitva o Atlantik)

Zemakt píše:No právě, u Němců i přes tebou zmíněné, stačilo ukořistit to "jedno nezničené procento", a bylo po hehe (Bitva o Atlantik)

No vlastně ne. Princip by odhalen ve 30. letech Poláky, ti vše předali Britům. To ukořistěné procento bylo jen na jednu věc - na rychlost. Potřebuješ stroj s nastavenými kolečky, abys to nemusel lámat brute force deshifratingem, což je jen honosný názef pro postupné zkoušení všech kombinací
Na což si Turing "vynalezl" počítač.
Krátce poté, co byly ty mašinky ukořistěny, byla ovšem odhalena chyba v depeších, která sloužila k referenci (aby obě strany věděly že mají správně ta kolečka). Ta vedla k tomu, že bylo možné určit nastavení ze samotné zašifrované depeše. A to je právě to, co ve skut. udělal Turingův tým - to a nic víc.
Mch se spojenci se Britové o tuto vědomost nikdy nepodělili. SSSR na to přišli někdy kolem konce r. 1944 sami, USA nikdy, pokud vím.
Ovšem, těžko říci zda to vůbec byla chyba, ze str. Němců. Ono je tak nějak vždy nutné druhé straně naznačit zda to má dobře. V počítačích se to např. dělá tzv. CRC což je součet hodnot všech znaků v přenášeném souboru. No a logicky, nelze dost dobře rádiem poslat zašifrovanu zprávu a motospojkou kontrolní součet Kdyby totiž motospojka zaklepala na ponorku, asi by nemálo ponorkářů šlefil trak

John Keegan ve svém díle "Intelligence in War" píše, že první tři (později čtyři) písmena depeše šifrované Enigmou uváděla základní nastavení šifrovacích kotoučů. Na spoustu nastavení se přišlo proto, že šifranti se dopustili banálních chyb a používali předvídatelné kombinace (zkratky dívčích jmen jako EVA, KAT a podobně, případně AAA, ALU nebo ABC - Enigma měla abecední klávesnici, nikoli QWERTZ jako psací stroje). Podle Keegana měli britští dešifranti procentuálně největší úspěšnost u depeší vysílaných v kódu Luftwaffe, jednak protože měli k dispozici největší objem zachycených zpráv (letectvo Třetí říše hodně používalo radiodepeší), a také protože letečtí šifranti byli nejméně ukáznění. Kód Kriegsmarine (označovaný Brity jako "Shark") spojeneckým kryptologům dlouho vzdoroval a když do něj pronikli, byl vzápětí změněn a začínali od začátku. Ale například kód používaný Gestapem se prý nepodařilo prolomit nikdy.

Jinak, na tu "rychlost" (čili na schopnost luštit a číst depeše v pokud možno reálném čase, dříve než jejich obsah pozbyde významu) se zkoušelo kdeco, včetně děrných štítků a mechanických počítacích strojů. Američané při pronikání do japonského Purple Code například sestavili pomocný přístroj se sady krokových telefonních přepínačů. Práci jim komplikovala skutečnost, že japonština není hláskový, ale slabikový jazyk. Ale na druhou stranu samozřejmě, stejně jako u Enigmy, pomáhaly různé chyby a organizační potíže na straně protivníka: Japonci například, kvůli ohromnému rozsahu operačního teritoria a rozptýlení vlastních jednotek, měli pochopitelné potíže se souběžnou distribucí kódů k jednotlivým uživatelům. Občas se tak stávalo, že někdo vyslal zprávu v novém kódu a "pro jistotu" ještě ve starém, aby zajistil, že ji příjemce bude schopen číst. Pokud byl starý kód alespoň zčásti známý, otevřely se tím dveře k průniku do nového.