PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 96.
Mapa agresí, které v Pacifiku a i na pevnině Asie,



provádělo Japonsko od roku 1910 a pokračovalo od 7. prosince 1941 a i v roce 1942. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Již jsme se dozvěděli, do prosince roku 1941, mnohá další fakta, a to od kolegy Jarla a RAYTHEONA a i mne, o dalších námořních výbojích a vojenské situaci Japonska, v konci 30. let 20. století. Stejně tak o různých šifrách, špionech a radarech /od kolegy RAYTHEON, kde se jednalo o bod Osnovy - 14) Dny před Pearl Harbor. Spojení, radary, špionáž a luštění kódů (1941 až 1945). v Č 91 až Č 95., viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8301
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8306
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8313
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8315
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8321
/ a též politickém a ekonomickém vývoji do přibližujícího se konce roku 1941. Můžeme konečné přistoupit k věrolomnému napadení všech základen velmocí, a to USA, Velké Británie i Nizozemska, agresivním Japonskem. Nejprve budeme pokračovat dle Osnovy bodem:

15) Pearl Harbour, 7. prosinec 1941 a mnohé okolo.
Aniž si kolikrát uvědomujeme roky ubíhají a v historii je to obzvláště patrné. Vždyť od věrolomného a zákeřného napadení, navíc bez vyhlášení války (válku Japonsko nevyhlásilo, jen asi 40, či 45 minut po napadení Pearl Harboru přinesl ministr zahraničí Japonska přeloženou odpověď na americké embargo. Což u USA znamenalo rychlé vyhlášení války. Japonci prý dlouho překládali 14tý bod odpovědi na americké embargo. Mnozí historici však dokonce tvrdí, že úmyslně nechtěli dát odpověď dřív kvůli utajení útoku - mnohé z toho zde již bylo řečeno a některé okolnosti budou ještě připomenuty) doby kdy napadlo Japonsko Havajské ostrovy, tam pak ostrov Oahu, a zde především přístav Pearl Harbor a většinu vojenských leteckých základen na ostrově, dne 7. prosince 1941 ráno, čili v prosinci 2018 to bude 77 let (článek byl psán v září 2018).
O Pearl Harboru a 7. prosinci roku 1941 bylo napsáno velké množství historické literatury od mnoha autorů jak v ČR, tak i samozřejmě v celém světě, které pak v překladu bylo možné si přečíst, nebo jako u mne prostudovat i v češtině.
Též nejméně dva velkofilmy od Američanů a spousta dokumentárních filmů o Pearl Harbor bylo promítáno na našem území za posledních 50, či 60 let.
Velice pozoruhodnou historickou knihou z posledního období, z 21. století (v angličtině vyšla 2005, v češtině pak 2013), je na území ČR kniha, která má autora Daniela Marstona a jmenuje se celým názvem "Průvodce válkou v Pacifiku, s podtitulem - Od Pearl Harbor po Hirošimu". Kniha pozoruhodně skvěle popisuje v jednotlivých úsecích, Kapitolách, vše co se událo v Pacifiku a v Asii od Pearl Harboru (a něco z historie i předtím) po konec války v Pacifiku, když na str. 232 končí - Kapitola 13 - Konec války v Tichomoří. Nutno říci, že všech 13 Kapitol je samostatných a dodali je autorovi knihy američtí generálové, profesoři a doktoři z VB i Japonska, z historických studií všeho dostupného v USA, k dané tématice.
Nás pak dle toho co chci nyní popsat momentálně zajímají dvě kapitoly:

"Kapitola 1 - Bouře nad Pacifikem
Japonská cesta k říši a válce (str. 13 až 30)
autor kapitoly je: Profesor Dennis Showalter.

Kapitola 2 - Pearl Harbor
Japonské plánovací a velitelské struktury (str. 31 až 48).
autor kapitoly je: Dr. Ken Kotani."

Samozřejmě těch historických knih a v nich pak popisů, ze kterých bude můj článek o Pearl Harbor je v Použité podklady mnohem víc. Četl jsem je všechny a na některé, které jsem četl také, dnes třeba nedosáhnu a tak je zde neuvádím. Vím jen, že základní osa popisu byla buď stejná nebo podobná, ale vždy jsem u každého historického díla nalezl něco, co historická kniha předtím neměla a tak jsem si dělal poznámky, poznámky, které jsem pak nevyhazoval a 40 let chodily všude se mnou, když jsem se i asi 5x stěhoval.
Ve svém článku tak budu používat především informace od historiků Daniela Marstona (str. 13 až 48) , Micuo Fučida, Masatake Okumiya, kniha Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, kde je na str. 31 až 44 líčen samotným Fučidou útok obou vln japonských letadel na ostrov Oahu, na Havajských ostrovech a na Oahu pak přímo na Pearl Harbor, stejně tak jako informace od Hrowe H. Saunderse - Duel v Pacifiku, str. 17 až 33., velké množství informací jsem čerpal od Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 51. až 185., Ivan Brož, Pearl Harbor, str 7. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek, některé informace jsou pak také i od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, na str. 247 až 251, Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce, Velký pacifický konflikt, str. 220 až 237., Edwin P. Hoyt, Japonsko triumfuje, str. 32 až 42, a mé již řečené poznámky.
Když se bude jednat o historická fakta, která jsou lepší nevysvětlovat (čísla, letopočty, či fakta a informace, které jsou stejné u všech a neměnné), budu citovat, jinak budu volně popisovat a nebo může být též mnou použita citace pro zdůraznění textu...

Pearl Harbor je pro Američany záporný fenomén, podle kterého jsou vlastně i ve 21. století poměřována všechna další napadení USA (například i oběti z 11. září 2001 - 2996 obětí a více než 6 000 zraněných, Pearl Harbor pak: Zemřelo 2388 Američanů, z toho 2340 příslušníků armády /1998 námořníků 109 příslušníků námořní pěchoty a 233 příslušníků z řad letectva/ a 48 civilistů. Raněno bylo 867 námořníků a členů USMC, 396 příslušníků armády a armádního letectva a 35 civilistů) jsou s napadením z roku 1941 porovnávána. A historiografie Spojených států dále zkoumá příčiny nenadálého (skeptici pak stále zkoumají bylo-li to nenadálé, či zda velení a prezident o přepadení věděli. I my se tím budeme později zabývat) přepadení, odpovědnosti za nepřipravenost na utajený přepad, vinu a nevinu tehdejších velitelů i v dnešním 21. století a zatím nejsou zprávy, že by vše byl dokončeno (část o tom, jestli mohlo USA vědět o napadení Japonskem si řekneme za chvíli a část o dalším zkoumání si ještě blíže řekneme později - po popisu útoku - má poznámka). Vždyť to byl právě Pearl Harbor, který vehnal USA do tichomořské války v letech 1941-1945. Bylo to letecké přepadení Havajských ostrovů Japonskem, na nich námořních a leteckých sil USA na ostrově Oahu, které zcela ukončilo americký IZOLACIONALISMUS (Izolacionalismus, viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Izolacionismus ) a USA okamžitě vstoupilo do 2. světové války a postupně vytvořilo s VB a SSSR a ostatními státy "Spojeneckou koalici".
I pan Dr. Ken Kotani (viz výše) ve svém článku - Pearl Harbor. Japonské plánovací a velitelské struktury, str. 31., uvádí, cituji:

"Ještě nedávno v roce 1998, lobbovaly rodiny admirála Kimmela (admirál Husband Kimmel, byl velitel Tichomořské flotily k i k 7. prosinci 1941, blíže viz zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Husband_E._Kimmel
) a generálporučíka Shorta (základní data velitele Havajského vojenského okruhu. viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Walter_Short
) v americkém Kongresu a u prezidenta Clintona za Kimmelovo a Shortovo očištění ze zodpovědnosti za Pearl Harbor. Prezident Bush nazval útok z 11. září 2001 ´novým Pearl Harborem´. "

Tolik tedy pro začátek a nyní si ještě shrneme vše jak japonský spojený generální štáb (armáda+námořnictvo+letectvo) plánoval válku v Pacifiku, když v jeho základních bodech postupu, a v základu strategie války v Asii a v Tichomoří již nalezneme i Pearl Harbor.

Základní důvody Japonska pro válku v Pacifiku. Plánování války. Směr Pearl Harbor.
V předchozích historických pojednáních - Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945., byla vysvětlena cesta země vycházejícího slunce k válce z mnoha pohledů. Zdůrazněn byl vstup Japonska mezi velmoci, zvláště v Asii, jeho megalomanie a i chuť vládnout nakonec celému světu, když počáteční větší začátky války probíhaly v Mandžusku a v Číně, kde je v podtextu vždy psáno o tom, že země vycházejícího slunce "nutně" potřebovala pro své plány především ropu, ale i další suroviny. V textu pak je i řečena potřeba nového trhu, ovládnutí trhu, a to nejprve v Asii.
Omezení, která přišla od července roku 1940 ze strany USA do poloviny roku 1941, byla pro Japonsko sice nepříjemná, ale země by se s nimi ještě snad nějak vyrovnala.
Zvrat nastal, když USA zmrazila japonské finanční prostředky, neboť ostrovní totalitní země potřebovala platit za importovanou ropu!
Když v druhé polovině roku 1941 žádal admirál Jamamoto (zde viz foto



admirála Isoroku Jamamota, foto je volně přístupné na několika webech) přesná čísla o stavu ropy, dozvěděl se, že "rezerva šesti a půl miliónu tun ropy, kterou vojenské námořnictvo disponuje, stačí na osmnáct měsíců války. Po zastavení importu však bylo nutno okamžitě sáhnout na tyto zálohy, které se počaly ztenčovat. Celková prognóza se nelišila od situace vojenského námořnictva: veškeré japonské ropné rezervy nepostačí v případě války krýt potřebu ozbrojených sil, průmyslu a ostatních konzumentů déle než rok a půl. Dokonce ani válku v Číně nebude možno ukončit dříve, než ropa dojde.
Japonští militaristé se ocitli v těžké situaci. Náčelník generálního štábu vojenského námořnictva admirál Nagano (foto admirála



Osami Nagana, foto je volně přístupné na několika webech) ji vyjádřil poměrně přesně, když 31. července 1941 řekl císaři, že ´Japonsko je na tom stejně jako ryba v rybníce, ze kterého se ztrácí voda´."

Pokud by v té době v Japonsku neovládala stát armáda a námořnictvo mohla se diplomacie domluvit na upravení vztahů s USA a VB a Nizozemskem na mírové bázi. Jenomže to již v roce 1941 nešlo, neboť stávající krizi by měla řešit klika extremistických zastánců války. Ti v tuto dobu měli v rukou všechnu moc v zemi a s arogancí diktátorů spojili své zájmy se zájmy celé říše vycházejícího slunce.

"Jestliže nechtěli ustoupit od svých zájmů na ovládnutí Tichomoří a později celého světa a nechtěli, aby Japonsko pod jejich vedením ztratilo statut vojenské mocnosti prvního řádu, museli ropu získat jakýmkoli způsobem. Dohoda se Spojenými státy byla pro ně nepřijatelná, znamenala by ústup. Zbývala tedy válka, která by otevřela přístup k ropným pramenům v oblasti jižního Tichomoří, na ostrovech Sumatra, Borneo a Jáva, které produkovaly 65 miliónů barelů (1 barel = 158,8 l) ropy ročně.
Pouhé obsazení těchto ostrovů, ale ještě nebylo řešení; Ropu bylo třeba bezpečně do Japonska dopravit, což bylo vyloučeno, pokud Američané a Britové udrží své strategické pozice podél námořních cest od ropných oblastí do Japonska. A navíc, operace bylo třeba zahájit před koncem roku 1941. V roce 1942 již pokles ropných zásob natolik ochromí akceschopnost japonských ozbrojených sil, že naděje na úspěch velké válečné kampaně bude mizivá.
Tato úvaha se stala základem japonské strategie (citace informace v uvozovkách jsou nejen z Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 56, 57., ale stejné a podobné je i v podkladech uvedených výše)."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 97.

Plánování války.
O tom, že Japonci ve svém plánování války budou přihlížet především k základu japonské strategie , k potřebě nafty a jejího dovezení do Japonska, nejlépe však obsazení míst s naftou hovoří i fakt, že dne 10. listopadu 1941 podepsal admirál Jamamoto za válečné námořnictvo a velitel Jižní skupiny armád polní maršál hrabě Terauči za pozemní vojsko dokument, který specifikoval úkoly obou složek v budoucí útočné válce. Byl to vlastně plán útoku směrem do jižních částí Pacifiku, jak uvidíme, když si přečteme následující hlavní body, kde také figuroval již samozřejmě i Pearl Harbor.

1) Současné vylodění obojživelných sil na Luzonu, Guamu, Malajském poloostrově, v Kantonu (Hong Kong, nebo také Hongkong), Miri a v britském severním Borneu. Všechna přistání budou připravena tak, že bude nejprve provedeno bombardování všech vojenských cílů. Prvotně pak letišť.

2) Z letadlových lodí zaútočí letouny též na Pacifické loďstvo Spojených států dislokované v Pearl Harbor a na letecké základny na ostrově Oahu (Havajské ostrovy, kde je jeden z ostrovů Oahu, na kterém je právě Pearl Harbor).

3) Počáteční úspěchy budou využity k rychlému obsazení Manily, Mindanaa, ostrova Wake, Bismarckových ostrovů, Singapuru a Bangkoku.

4) Obsazena bude celá Nizozemská Východní Indie a nadále se bude pokračovat i ve válce proti Číně.

O důležitosti nafty a o plánování útoků na její získání ihned po začátku válečného stavu s USA a Velkou Británií (a pochopitelně i s Holandskem) hovoří i Micuo Fučida (zde viz foto



mladého Micuo Fučidy, a zde je foto



Micuo Fučidy po válce, kdy publikoval, fota jsou volně přístupná na několika webech.) a Masatake Okumiya, ve své knize - Midway, Rozhodující bitva v Pacifiku (kniha vyšla v roce 1955, v originále, překlad pak: Praha 1990, a americká námořní elita i historici USA jí přivítali, neboť osvětluje od pilota, který se nejen účastnil náletu na Pearl Harbor, ale navíc koordinoval první vlnu a přihlížel druhé vlně, aby pak získal po válce důležité historické dokumenty, které doplnili americkou historiografii z druhé strany, strany nepřítele). Na str. 30 potvrzují o naftě již řečený fakt (popsaný ve všech historických knihách) , že se zásoba pro válečné námořnictvo, když USA zmrazila japonské finanční prostředky, ukázala jako - 6 450 000 tun. S touto cifrou jsme se již setkali v předchozím článku (že "rezerva šesti a půl miliónu tun ropy, kterou vojenské námořnictvo disponuje, stačí na osmnáct měsíců války", je Fučidou vykládána trochu jinak). Fučida a Okumiya na str. 30 o stavu po zmrazení japonských aktiv, konkrétně říká, cituji:

"Zastavení přísunu nafty zasáhlo námořnictvo (válečné ale i ostatní námořnictvo - má poznámka) v nejzranitelnějším místě. Jeho zásoba 6 450 000 tun se den ze dne ztenčovala a i při nejpřísnější úspornosti by byla vyčerpána za tři, nejdéle za čtyři roky. Jelikož bez nafty by japonské ozbrojené síly byly bezmocné, dostalo by se pak Japonsko do tak svízelné situace, že by se muselo sklonit před jakýmikoli požadavky anglo-amerického tábora."

Dále pak hovoří Fučida a spol. o tom, že proběhla diskuze, že buď se musí jednat, nebo si naftu musíme vzít násilím, tedy válkou, a že by se mělo začít válčit dřív než bude pozdě. Rozhodnutí bylo na politicích státu a Fučida a spol., se tak trochu zbavuje viny na válce, které se sám zúčastnil nejprve v roli letce a po zranění u Midway, co by štábní důstojník, stejně jako jeho kolega ve štábních funkcích, když tak vlastně měli možnost získat dokumenty japonské armády a námořnictva z první ruky...
V dalším článku - Strategie počátečních operací - dávají oba i osvětlení, které pak používá většina historiků o faktu, že Japonsko již nemohlo přemýšlet jen o jednom izolovaném úderu - jako v minulosti - muselo přemýšlet o mnohostranné světové válce...!
Bylo již ve válce s Čínou (když sám říká, že Japonsko bojovalo, od všeobecně uznávaného, a nejen dle mě nespravedlivě uznávaného - roku 1937, neboť Japonsko ve skutečnosti bojovalo na čínském území od počátku 30. let 20. století a nejméně pak od roku 1931...) a když prý pomine válku s Holandskem, která je tedy ale také čeká, budou muset bojovat s USA a Velkou Británií a to na moři ve vzduchu i na zemi.
Fučida a spol. pak ve své knize - Midway, Rozhodující bitva v Pacifiku - pokračují na str. 31 (dávám to zde úmyslně neboť jejich fakta jsou od roku 1955 používána v mnoha historických pojednáních o plánování, strategii a útoku na Pearl Harbor, u mnohých, možno říci většiny, dalších historiků - má poznámka), cituji:

"Konflikt takového rozsahu bude ovšem dlouhodobý a životně důležitým faktorem, rozhodujícím o konečném vítězství, bude-li dostatečná zásoba strategických surovin; především bude Japonsko muset rychle získat přístup k naftě, životní míze soudobé války. Nafta byla proto rozhodujícím faktorem při formování japonské strategie pro první fázi válečných akcí a později se stala konečným podnětem k urychlení japonského rozhodnutí vstoupit do války.
K zajištění naftových zdrojů bylo nezbytně zapotřebí, aby Japonsko uchvátilo bohaté naftové oblasti v jihovýchodní Asii (útok směrem na jih, když útok na Pearl Harbor bude zabezpečovat levé křídlo všech útoků japonských flotil, aby Američané nevpadli svou Tichomořskou flotilou Japoncům do boku) co možná nejdříve po vypuknutí války. Rychlé získání těchto oblastí bylo proto společným ústředním cílem námořních válečných plánovačů, ale mezi dvěma základními orgány rozhodujícími o strategii - námořním generálním štábem a velitelstvím Spojeného loďstva - vznikl ostrý názorový rozpor o metodách, jak tohoto cíle dosáhnout."

Rozpory ve strategii a změny v plánování, jejich řešení, si řekneme za chvíli! Jaké byly japonské válečné prostředky si řekneme však jako první
K dosažení všech svých válečných cílů při ovládnutí Asie, připravili Japonci skutečně mohutné bojové síly, pozemní divize a flotily, jak z pozemních jednotek tak z válečného námořnictva, které měly být připraveny k akci v prosinci roku 1941, dle pověstného Tajného rozkazu č.1.
My nyní odhlédněme od příprav později vyloďovaných pozemních jednotek. Projděme si nyní jakými jednotkami disponovalo japonské válečné loďstvo, které v prosinci roku 1941 nastupovalo do 2. světové války v sestavě, ve které nalezneme všech 6 letadlových lodí, které se účastnily útoku na Pearl Harbor:

"2. loďstvo viceadmirála Konda, jako svaz pro dálkové krytí s těžkými křižníky Atago a Takao, bitevními loděmi Haruna a Kongo a deseti torpédoborci.
3. loďstvo viceadmirála Takahašiho, jako severní krycí skupina s těžkými křižníky Ašigara a Maja, lehkým křižníkem Kuma a dvěma torpédoborci.
1. přepadová skupina kontraadmirála K. Hary s cílem Aparri s lehkým křižníkem Natori, šesti torpédoborci, třemi minolovkami, devíti stihači ponorek a šesti transportními loděmi.
2. přepadová skupina kontraadmirála Nišumury s cílem Vigam s lehkým křižníkem Naka, sedmi torpédoborci, šesti minolovkami, devíti stihači ponorek a šesti transportními loděmi.
3. přepadová skupina kontraadmirála Hiroseho s cílem Bataan s jedním torpédoborcem, čtyřmi torpédovkami a několika menšími válečnými loděmi.
4. přepadová skupina kontraadmirála K. Kuba s cílem Legaspi a lehkým křižníkem Nagara, šesti torpédoborci, dvěma minolovkami, s mateřskými loděmi hydroplánů Čitose a Mizuho a pěti malými loděmi.
5. svaz pro kladení min kontraadmirála Kobajašiho určený pro Palauské ostrovy s křižníky pro kladení min Icukušima, Jaejama a Tatsuhara Maru, s minolovkami a kladeči min.
6. bojový svaz pro Pearl Harbor viceadmirála Naguma, výkonného velitele 1. leteckého loďstva s letadlovými loděmi Akagi, Kaga, Hirjú, Sórjú, Šókaku a Zuikaku s celkem 423 letadly a s lehkým křižníkem Abukuma jako vedoucím torpédoborců Izokaze, Urakaze, Hamakaze, Arare, Kusumi, Kageró, Širanau a Akigumo.
7. 1. eskadra torpédoborců kontraadmirála Omoriho a podpůrný svaz viceadmirála Mikawy se 3. divizí bitevních lodí s bitevními křižníky Heie a Kirišima.
8. divize křižníků s těžkými křižníky Tone a Čikuma.
9. průzkumný svaz ponorek I 19, I 21, I 23 a osmi tankerů a zásobovacích lodí.
Skupina torpédoborců pod velením námořního kapitána Konišiho jako skupina pro ostřelování s torpédoborci Akebono a Ušio.

Na domácích základnách zůstával vrchní velitel celého japonského Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto s 1. divizí lodí s bitevními loděmi Ngato, Mucu a Jamaširo, 2. divizí bitevních lodí s bitevními loděmi Fuso, Ise, Hjúga, 3. divizí letadlových lodí s loděmi Hiei, Kongo, Kirišima a Haruna, lehký křižník Abukama s 12 torpédoborci a lehký křižník Sendai s 15 torpédoborci.
2. loďstvo viceadmirála Konda jako průzkumná bojová síla na základně Hainan se 4. divizí křižníků s těžkými křižníky Mjókó, Nači a Haguro, 7. divizí křižníků s těžkými křižníky Kumano, Mogami, Mikuma a Suzuja, s lehkým křižníkem Džincú se 16 torpédoborci a s lehkým křižníkem Naka s 12 torpédoborci.
3. loďstvo viceadmirála Takahašiho s loděmi pro blokádu a transport se základnou na Formose s lehkým křižníkem Natori, 12 torpédoborci, 6 ponorkami, 1 zásobovací lodí, 46 transportními loděmi a malými válečnými plavidly.
5. loďstvo viceadmirála Hosogaji se základnou na Maizuru a Ominatu s lehkými křižníky Tamo a Kiso a torpédoborci.
6. loďstvo viceadmirála Šimicu se základnou na Kwadžaleinu se 40 ponorkami a doprovodnými zásobovacími plavidly.

Flotila letadlových lodí viceadmirála Naguma se základnou v Kure s 500 letouny rozdělená na následující svazy:

1. divize letadlových lodí s loděmi Kaga a Akagi.
2. divize letadlových lodí Sórjú a Hirjů.
3. divize letadlových lodí Rjúdžo a Hóšó.
4. divize letadlových lodí Zuihó a Taijó.
5. divize letadlových lodí Zuikaku a Šókaku.
7., 17. a 23. divize torpédoborců s 16 torpédoborci.

Kombinované letecké síly:
11. letecké loďstvo na Formose se 150 stíhačkami a 120 bombardéry různých typů a 21. a 22. letecké loďstvo v Indočíně se 200 stíhačkami, 180 bombardéry a transportními letouny.

Ve výcvikových střediscích v Japonsku bylo 100 stíhacích letounů, 70 letounů bombardovacích a transportních a 450 cvičných letadel 60ti různých typů.
11. a 12. divize námořního letectva měla 70 hydroplánů, 220 letadel různého druhu a 8 zásobovacích lodí (citace informací v uvozovkách jsou nejen z Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 56, 57, ale i od Hrowe H. Saunders - Duel v Pacifiku, str. 17., 18. a 19. a další autoři uvedení v předchozím článku.)."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 98.

Ještě chvíli se vraťme k rozboru strategie a japonských generálních štábů (jak námořnictva tak pozemních sil), v knize - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku - Micuo Fučida a Masatake Okumiya, kde na str. 31 až 35 oba popisují dva rozdílné plány útoku, aby pak osvětlili proč vlastně byl zvolen jeden konečný, ve kterém byl i Pearl Harbor.
Byl to právě Micuo Fučida a Masatake Okumiya (budu též používat Fučida a spol., nebo také oba - má poznámka), kteří ještě na str. 31. své historiografické knihy vzniklé shromážděním hlášení jak od námořnictva tak od pozemních sil Japonska vydané v Marylendu v roce 1955 dodaly pohled poražené strany jak plánovala útoky v Pacifiku v konci 30. a na počátku let 40. ve 20. století. A to až do Pearl Harboru, ale i dál do roku 1945. Dozvídáme se tak fakta, která pak používala většina historiků, kteří sestavovali plánování i Pearl Harboru i další bitvy v Tichomoří.
Od obou se tak dozvíme, že při sestavování tzv. Základní válečný plán , který v námořním generálním štábu vypracoval admirál Osami Nagano (pochopitelně se svými důstojníky štábu), byl plán nejprve v konci 30. let a první rok 40. let opatrnější - ortodoxnější. Prvotní plán vycházel zcela jednoznačně ze zásady: maximální soustředění sil. Doporučoval válečnému námořnictvu, "aby rozhodující část hladinových plavidel a letectva ve svazku válečného loďstva, zejména letadlové lodi, se odvážným a přímým úderem na jih zmocnila naftových oblastí na počátku válečných akci."
Onen prvotní - Základní válečný plán - a jeho stratégové ve štábech počítali s tím, že celá akce na získání nafty a obsazení území proběhne dřív, než se válečná loďstva nepřítele, tedy USA, VB a Holandska , především však Tichomořské loďstvo USA, které kotvilo v Pearl Harbor - vůbec shromáždí a vyplují...!
Fučida a spol. pak na str. 32 nahoře, ke všemu tomu dodávají: "A kdyby později vyplulo a zaútočilo, japonské loďstvo by je zadrželo a zničilo v západním Tichomoří podle pouček staré defenzivní taktiky."

Zde je pak mapa vějířovitých útoků Japonska do Pacifiku a do Jihovýchodní Asie, za naftou,




po 7. prosinci 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
Jenomže i v námořním generálním štábu Spojeného loďstva byli i další a dokonce rozhodující důstojníci, kteří s tímto plánem nesouhlasili a sami zkoumali a poté vypracovali "nezávisle proveditelnost mnohem odvážnějšího a agresivnějšího strategického plánu" (bylo to i v rámci debaty co je v dnešní válce rozhodující - bitevní děla s co největší ráží, nebo LL, letadlové lodě s velkým množstvím letadel, stíhaček a bombardérů všeho druhu, výškových, střemhlavých a torpédonosných). Zde je pak prvně řečena úvaha, že se všeobecně soudí, že základní koncepce tohoto plánu se zrodila v mysli tehdejšího vrchního velitele japonského Spojeného loďstva, admirála Isoroku Jamamota. K celému pak přispěl i již vzpomínaný Dr. Ken Kotani v článku - Kapitola 2. Pearl Harbor s podtextem Japonské plánovací a velitelské struktury - autor knihy Daniel Marston, "Průvodce válkou v Pacifiku, s podtitulem - Od Pearl Harbor po Hirošimu" - v angličtině vyšla 2005, v češtině pak 2013., foto knihy viz o něco dolejc, který na str. 33 píše, cituji:

"V generálním štábu (japonském) bylo několik vysoce postavených důstojníků, kteří o dogmatu ´velkých lodí´ pochybovali. Viceadmirál Šigejoši Inoue, náčelník odboru námořních leteckých sil, i admirál Isoroku Jamamoto, velitel Spojeného loďstva (Combined Fleet), byli přesvědčeni o nadřazenosti leteckých sil nad bitevními loděmi. Inoue předložil v lednu 1941 ministrovi námořnictva Koširo Oikawovi dlouhou zprávu, v níž dokazoval neužitečnost velkých lodí a v nastávající válce se Spojenými státy prosazoval využití letectva a ponorek.
Také Jamamoto pochyboval o ortodoxní zásadě námořnictva. Věřil v možnosti letectva již od 30. let. Na jaře 1940 byl přítomen velkému cvičení námořního letectva, které ho přesvědčilo o převaze letadel nad bitevními loděmi a přivedlo ho na myšlenku leteckého náletu na Havaj. Okamžitě se s touto myšlenkou obrátil na náčelníka štábu viceadmirála Šigeru Fukudomeho, který jí nadšeně podpořil. V lednu 1941 se Jamamoto pokusil přesvědčit ministra námořnictva, aby přehodnotil princip velkých lodí a velkých děl, opustil ho a místo něj se soustředil na letecké síly.
Byla jen shoda okolností, že Inoue i Jamamoto předložili své nové návrhy ministrovi námořnictva v lednu 1941? Bezpochyby měl určitý vliv britský nálet na italský Tarent v listopadu 1940."

Strategii japonského válečného námořnictva však také ovlivnili v roce 1941 ještě tři další faktory, které na str. 34 vypsal přesně pan Dr. Ken Kotani v článku - Kapitola 2:

"1) Prvním z nich bylo podepsání paktu tří s Německem a Itálií 27. září 1940, což vedlo k vážnému zhoršení americko-japonských vztahů. Pakt povoloval Japonsku pronikat do jihovýchodní Asie a konfrontovat v této oblasti anglo-americké síly. Admirál Jamamoto vydal rozkaz zvýšit výrobu letadel, která se měla stát základem námořního letectva - stíhaček Zero.

2) Druhým faktorem se stalo schválení zákona o rozšíření námořnictva americkým Kongresem v červnu 1940. Zákon známý jako Vinsonův měl za cíl 11% nárůst tonáže válečných lodí a stavbu 4 500 letadel pro námořnictvo. Zákon umožnil nahradit stárnoucí arzenál amerického loďstva novými plavidly. O měsíc později prošel Kongresem zákon o rozšíření námořnictva ve dvou oceánech (Two-Ocean Navy Act - česky Zákon o dvou oceánských námořních silách, autor čerpal z King, E. US Navy at War 1941-1945, Washington: US Navy Department, 1946. S. 8.), který zahrnoval plán výstavby 1,325 miliónů tun nových lodí, což byl cíl zdaleka přesahující japonské výrobní kapacity. Jak ukazuje tabulka (Tab. 1), podstatný rozdíl mezi oběma námořnictvy existoval již v roce 1941 a bylo jasné, že s postupem času ještě poroste. V případě nevyhnutelné války se Spojenými státy bylo tedy v japonském zájmu, aby boje začaly co nejdřív a aby IJN (IJN - Japonské válečné námořnictvo) podle toho přehodnotilo své plány.
Tab. 1 - Předpokládaný poměr tonáže IJN a USN (USN - Americké válečné námořnictvo. Tabulka 1 byla převzata /spisovatelem Marstonem (zde viz foto



britského historika Dr. Daniela Marstona, foto je volně přístupné na několika webech, kniha Průvodce válkou v Pacifiku, knihu



viz zde. - má poznámka/ z Nihoh Kokusai Seiji Gakkai Hen /eds. - Japonská asociace pro mezinárodní vztahy/ Taiheiyo Senso Heno Michi, 7 - Cesta k tichomořské válce sv. 7. Tokio: Asahi Shinbun Sha, 1987. S. 324.).

Konec roku 1941......................1942......................1943...........................1944
..........70,6 %............................65 %......................50 %..........................30 %

(Z Tab. 1 je patrné, jak se poměr válečných lodí Japonska snižoval ve válce ve prospěch USA. Myšleno tak jak měla růst výroba lodí v USA v čase - má poznámka).

3) Třetím faktorem byl incident z prosince 1940 - zajetí lodi Automedon, při němž japonské námořnictvo získalo tajné britské dokumenty. Automedon byla britská nákladní loď společnosti Blue Funnel, na kterou 11. listopadu 1940 zaútočil v Indickém oceánu německý korzár Atlantis (autor Dr. Kotani v poznámce uvádí - více informací o Automedonu J. W. M. Chapman. Japanese Intelligence 1918-1945:
A Suitable Case for Treatment. In: Adrew Christopher and Jeremy Noakes /eds./.
Intelligence and International Relations 1900-1945. University Press of Exeter, 1987. S. 160-161. A také: James Rusbridger. The Sinking of the Automedon and the Capture of Nankin. Encouter. Květen 1985, sv. 375, č. 5.). Na Automedonu se nacházela kopie zápisu tajného jednání britského válečného kabinetu ze srpna 1940, která měla být dopravena z Liverpoolu do Singapuru. Dokumenty zahrnující podrobnosti britské strategie na Dálném východě byly určeny britskému vrchnímu veliteli na Dálném východě, maršálovi letectva Robertu Brooke-Pophamovi (Dr. Kotani čerpal z - COS /40/592, 31 July 1941, CAB66/10, PRO, National Archives, Kew, VB). Jejich obsah naznačoval, že Británie nepůjde do války s Japonskem ani v případě, že Japonsko vpadne do Francouzské Indočíny, a ukazoval, že britští náčelníci štábů považují Thajsko a Hong Kong (Hongkong) za nehájitelné proti japonskému útoku.
Kapitán Atlantisu Bernhard Rogge rozeznal důležitost těchto dokumentů a odeslal je německému námořnímu atašé v Tokiu kontradmirálovi Paulu Wennekerovi. Ten je 13. prosince 1940 předal zástupci náčelníka generálního štábu IJN admirálovi Nobutake Kondovi. Není pochyb, že tyto dokumenty povzbudily Japonsko k válce proti anglo-americkým silám a k útoku nejen na Singapur, ale také na Pearl Harbor."

A ještě se vraťme k jednomu důležitému důvodu, proč vlastně chtěla jedna velká skupina důležitých důstojníků japonského válečného námořnictva, v čele s admirálem Jamamotou, zaútočit na Pearl Harbor ihned při prvém úderu války v Tichomoří. Fučida a spol., v knize - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku (originál vyšel 1955, první vydání Praha 1 990), vysvětluje, že hrozil útok amerického válečného námořnictva do boku japonského válečného námořnictva, jeho uskupení, které by v prvé fázi útočilo na jih za získáním nafty. Doslova na str. 32., napsal, cituji:

"Admirál Jamamoto, jako vrchní velitel na moři, byl především znepokojen potenciální hrozbou mocných amerických námořních sil soustředěných na Havajských ostrovech. Kdyby, jak předpokládal generální námořní štáb (ve své staré taktice na obsazení míst s naftou směrem na jih) většina japonských námořních sil byla zaměstnána pronikáním do jižních oblastí, aniž by alespoň dočasně tyto síly neutralizovala, vzniklo by podle jeho názoru vážné nebezpečí, že by Spojené státy mohly zaútočit v západním Tichomoří dříve, než by se japonské loďstvo mohlo přeformovat tak, aby útok odrazilo. Považoval tedy za naprosto nezbytné odstranit toto nebezpečí, a to drtivým ofenzivním úderem na tichomořské loďstvo Spojených států uskutečněným současně se zahájením jižních operací. Tak se zrodil plán nenadálého napadení Pearl Harboru."


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifuku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné dotazy a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60