Mapa
japonských leteckých útoků I. vlny na ostrov Oahu, dne 7. (8.) prosince 1941 ráno, mapu pro Palbu nakreslil dle různých předloh Roz.
Máme-li si říci, jak zapůsobila zpráva o napadení Pearl Harboru ve Washingtonu, nevystačíme jen slovem šok, či překvapení. Hrůza a omyl je zdá se blíže. Když dostalo hlavní velení USA a prezident země onu šokující zprávu od admirála Kimmela, že bylo napadeno Tichomořské loďstvo, byla ve Washingtonu 1 hodina a 50 minut odpoledne. Tím nejvyšším důstojníkem, který jí jako první ve Washingtonu obdržel byl admirál Stark. Ministr Knox si ve stejné době objednával oběd, když, celý rozechvělý, admirál Stark přiběhl do jeho pracovny a křičel "Můj bože, to nemůže být pravda! Musí jít o Filipíny (zde je z dalších historických důkazů mnohokrát napsáno, že celá admiralita i generalita USA žila v přesvědčení, že Japonsko napadne nejprve anglické državy a ne místa pod správou USA a určitě ne Pearl Harbor)!"
Popiska pod tímto foto po překladu říká
,, "Letecký pohled na přístav v Pearl Harbor po začátku útoku (vzadu jsou útoky na letiště), foto je volně přístupné na několika webech."
Stark okamžitě telefonoval prezidentu Rooseveltovi, který se v té době chystal též k obědu, když společníkem mu byl tehdy Harry Hopkins.
Roosevelt to nevěřícně sdělil Hopkinsovi. Hopkins si byl také jist, že jde o omyl, vždyť Japonci přece nemohli v žádném případě útočit na Havaj. Celý průběh u prezidenta zapsal Harry Hopkins (zde viz foto
Harry Hopkinse, foto je volně přístupné na několika webech.) ve svých vzpomínkách, když dál pokračoval: "Prezident začal obsáhle hovořit o svém úsilí uchránit zemi války a o své upřímné snaze dokončit funkční období v míru. Ale jestli je tato japonská akce skutečností, tak se mu události zcela vymkli z rukou, neboť Japonci rozhodli za něj."
Bylo těsně po druhé hodině odpolední, když prezident telefonicky hovořil s ministrem zahraničí USA Cordellem Hullem (zde viz foto
Cordella Hulla, foto je volně přístupné na několika webech). Prezident v té době již věděl, že Hull měl v 1 hodinu 45 minut odpoledne přijmout japonské vyslance a tak mu po této zprávě bylo jasné, že vyslanci země vycházejícího slunce přicházejí s vyhlášením války.
Pojďme a sledujme nyní, ze stejných, nebo podobných historických podkladů - Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 150 až 166, Ivan Brož, Pearl Harbor, str 7. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek, některé informace jsou pak také i od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, na str. 247 až 251, Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce, Velký pacifický konflikt, str. 220 až 237., americký historik Hrowe H. Saunders ve své knize Duel nad Pacifikem, na str. 24 až 30, Micuo Fučida, Masatake Okumiya, kniha - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, kde je na str. 36 až 44, a mé již řečené poznámky a další historické zdroje z Použité podklady, další vývoj útoku - cituji dále, zatím, z Miloš Hubáček, jednu z epizod vážících se k nešťastnému Pearl Harboru, ze str.150:
"Šifranti velvyslanectví (japonského) se však zdrželi s rozšifrováním poslední části nóty a jejím přepisováním, a tak v době, kdy telefonoval prezident, se Nómura a Kurusu u Hulla ještě neobjevili. Prezident proto ministra žádal, aby nedal najevo, že ví o tom, že k útoku na Pearl Harbor už došlo, a aby oba diplomaty přijal s chladnou formální zdvořilostí.
Nómura a Kurusu (zde viz foto
Nómura a vlevo Kurusa, foto je volně přístupné na několika webech) vstoupili do ministrovy pracovny ve 14 hodin 20 minut. Cordell Hull, po celý život profesionální politik, nedokázal - a ani asi nechtěl přes prezidentovu žádost - potlačit své rozhořčení. Oběma diplomatům vmetl do tváře slova:
'Za padesát let své diplomatické činnosti jsem nikdy neviděl dokument, v němž by bylo sneseno tolik hnusné, podvodnické lži takového rozsahu. Do dnešního dne jsem si nedovedl představit, že na naší planetě existuje vláda, která by byla podobné lži schopna.'
Ministr války Henry L. Stimson obědval ve své letní rezidenci a tam jej zastihl vzrušený telefonát prezidenta Roosevelta. 'Už jste tu zprávu slyšel?' otázal se prezident. Stimson odpověděl, že ví o tom, že japonské lodi vpluly do Siamského zálivu. 'Ale ne, to nemyslím,' přerušil jej Roosevelt, 'napadli Havaj!' "
A my se nyní vraťme zpět na bojiště, do zátoky Pearl Harbor k začínajícím náletům, kde se stále na straně 150 a poté na str. 151, ale podobně i nahoře uvedených historických dokumentů, popisuje napadení, cituji:
"Na dokonale zaskočené americké námořní základně se ve chvíli japonského úderu zdržovalo 70 bojových plavidel (8 bitevních lodí, 2 těžké křižníky, 6 lehkých křižníků, 29 torpédoborců, 5 ponorek, 1 dělový člun, 9 minonosek a 10 minolovek) a 24 pomocných lodí (to je oněch 94 různých lodí, které jsou na jiném místě uváděny, čili 70 bojových lodí a 24 pomocných lodí = 94 všech lodí, které jsou uváděny i u ostatních historických zdrojů, uvedených i v Použité podklady - má poznámka).
Za nepřítomnosti letadlových lodí se staly hlavním cílem útoku obrněnce Arizona, Oklahoma, West Virginia, California, Maryland, Tennessee a Nevada zakotvené na jižní straně Fordova ostrova; Osmý z nich Pennsylvania (zde nazvány těžké obrněnce, jinde nazývány bitevními loděmi, kterých tam tehdy bylo 8 - zde viz foto
, pod kterým je popiska, že jde o letecký pohled na rozestavění bitevních lodí v přístavu Pearl Harbor, krátce po napadení letišť, foto je volně přístupné na několika webech - má poznámka) se nacházel v suchém doku. Na tato plavidla se také soustředil nápor Muratových čtyřiceti torpédových bombardérů typu Kate. Letouny se snášely k hladině a ve výšce 15 až 20 metrů uvolňovaly devítisetkilogramová torpéda. Náročný výcvik nyní přinášel ovoce. Piloti pečlivě kontrolovali výšku, rychlost, úhel náletu, a teprve potom vypouštěli torpéda, která se po dopadu na hladinu ponořila a poháněna vlastními motory mířila k zakotveným lodím, jež zasahovala pod čarou ponoru. Precizně naplánovaný časový sled jednotlivých fází útoku sice utrpěl již zmíněným nedorozuměním způsobeným dvojím výstřelem ze signální pistole fregatního kapitána Fučidy, což mělo za následek, že střemhlavé bombardéry, jež měly útočit ve druhé letecké vlně, zahájily útok prakticky současně s torpédonosnými letouny, ale na výsledek operace to podstatnější vliv nemělo.
Torpédové bombardéry se střídaly v ničivém uragánu se střemhlavými a rozsévaly zkázu."
Pojďme se na chvíli podívat na manévry, které ve stejné době, na začátku útoku na válečné lodě v zátoce, prováděly japonské stíhačky, cituji:
"Čtyřicet tři Zera korvetního kapitána Šigerua Itaji kroužila nad zátokou a marně vyhlížela protivníka. Když se Itaja ubezpečil, že žádnému z amerických stihačů se nepodařilo vzlétnout, dal pokyn k sestupu a jeho letouny křižovaly nad ostrovem i nad zakotvenými loděmi a palbou z palubních děl a kulometů kosily stále ještě zmatené americké námořníky a vojáky. Jejich dalším cílem se stalo letiště námořní pěchoty Ewa Field západně od Pearl Harboru. Japonští stíhači přilétali ve výšce dvacet metrů nad korunami stromů a chrlili proudy žhavé oceli do nehybných amerických letadel, nastavěných na letištní ploše. Během čtvrt hodiny hořelo třiatřcet ze čtyřiceti devíti zaparkovaných letounů. Statečným, ale beznadějným se ukázal pokus poddůstojníka Johna Finna postavit se této smršti na odpor s osamělým kulometem, který vynesl z hořící strážnice, opřel o nádobu na odpadky a ostřeloval nepřátelské stíhačky, dokud mu nedošlo střelivo. Několik dalších vojáků ve vzteku a zoufalství střílelo na japonská letadla hřmící nad jejich hlavami z ručních zbraní."
Velmi brzy byla velká řada zakotvených válečných i pomocných lodí zahalena oblaky z černého kouře. To hořela nafta a černý kouř vznikal i po výbuších. Celým infernem pak probleskovaly plameny mnoha požárů. K nebi byly vymršťovány, po výbuších, kusy oceli, a to jen po krátké době, která uplynula po výbuchu pum a torpéd. Přes všechnu tuto hrůzu se na napadených lodích pokoušeli stovky amerických námořníků dosáhnout svých bojových stanovišť. Další námořníci se pokoušeli hasit požáry na všech stranách. Mnozí však také utíkali, aby se zachránili, neboť okolo nich se rozpoutalo skutečné peklo!
Americký historik Hrowe H. Saunders, v knize Duel v Pacifiku, na str. 24 a str. 25. pak útok I. vlny japonských letadel popisuje slovy, cituji:
"Bylo přesně 07,55 , když všechna letadla první vlny téměř současně zaútočila. Překvapení se stoprocentně zdařilo. Soustředěné letecké bombardování působilo jako pustošivé tornádo, které proměnilo Pearl Harbor během několika minut v obrovské moře plamenů, z něhož neustále vyrážely obrovské exploze munice a prachu.
Několik pilotů, velitelů letek a zejména fregatní kapitán Fučida líčí bezprostřední zážitky ze svého pohledu v hlášení o útoku, které bylo poté vydáno.
První japonské stíhačky Zero dosáhly Kuhuku Pointu na severní špičce Oahu v 7,48. Poručík Jošio Šiga, velitel letky stíhačů, kteří vystartovali z LL Kaga , zahlédl mezi mraky výběžek země a široký polokruhový věnec pěny, která ostrov omývala. O pár vteřin později uviděl také bombardér fregatního kapitána Fučidy a očekával smluvenou modrou světelnou raketu, kterou měl Fučida vystřelit a jež měla být pro stíhače signálem k útoku. Ti čekali na toto sjednané vizuální znamení k útoku, protože neměli radiové spojení. Vrcholky hor na východě a na západě Pearl Harboru byly zahaleny v pruzích mračen, ale nad námořní základnou se mraky rozplynuly. Slunce svítilo a voda v zálivu se tmavomodře třpytila.
Ve vzduchu bylo několik malých civilních letadel, ale ze všech vojenských letounů umístěných na leteckých základnách ani jeden. Ty stály křídlo na křídle za vraty hangárů zatarasených proti akci sabotérů na Hickam Fieldu, Bellow Fieldu a Wheeler Fieldu. Totéž platilo pro námořní letouny na Ewa Fieldu. Jedinými americkými letouny, které byly ve vzduchu bylo sedm létajících člunů Consolidated PBY Catalina, které patrolovaly mnoho mil na jihozápad od Oahu
Ani protiletadlová obrana nebyla připravena. U tří čtvrtin ze 780 protiletadlových zbraní na lodích v Pearl Harbor nebyl obsluhující personál a z 31 protiletadlové baterie pozemní armády byly jen čtyři schopny nasazení, a i ty nechaly svou munici ležet ve skladech."
Ze str. 153., cituji z Miloše Hubáčka:
"Do hukotu motorů japonských letadel, detonací a praskotu požáru se začala ozývat napřed sporadická, po nějaké chvíli, ale posilující obranná palba, jak z bitevních lodí, tak především z desítek menších plavidel, která zůstávala hlavní pohromy ušetřena. Námořníci, zpočátku zmatení, konečně pochopili, že na základnu útočí skutečné japonské letouny, že vypuštěná torpéda a svrhované pumy nejsou až příliš realistickou kulisou neočekávaného cvičení velkého rozsahu - jak se někteří domnívali v prvních okamžicích. Bohužel, mnoho z nich si už ani nestačilo uvědomit svůj omyl, zemřeli již v prvních minutách útoku. Muži přibíhali k protiletadlovým dělům a kulometům, strhávali ochranné plachty, přisunovali munici a v dešti střepin vybuchujících pum, létajících trosek a kropeni střelami palubních zbraní japonských letounů zahajovali palbu. Podpora přišla i z pevniny, pobřežní baterie se přidávaly jedna za druhou tak rychle, jak jen jejich obsluha stačila zasednout k zaměřovačům. Kolem japonských letadel počaly explodovat granáty a několik útočníků se na paluby Nagumových lodí nevrátilo."
Ani ne za půl hodiny po zahájení japonských torpédových útoků, jakož i střemhlavém bombardování, bylo 7 z amerických bitevních lodí těžce poškozeno. Byla to West Virginia, která utrpěla šest nebo sedm zásahů torpédy do levoboku a také dva zásahy pumami, když jeden zásah pumy způsobil rozsáhlý požár. Bylo štěstím, že čtyři torpéda zasáhla West Virginii poté, když se již začala naklánět na levý bok. Totiž exploze směřovaly proti pancéřovému pásu, který bitevní loď obepínal nad čarou ponoru. Z těchto důvodů byla podstatně snížena ničivá účinnost.
"Druhou šťastnou okolností, která bezpochyby zachránila životy stovek námořníků, byla iniciativa palubního důstojníka praporčíka Brookse, který se domníval, když zahlédl výbuch první japonské pumy na Fordově ostrově, že došlo k explozi na palubě Californie kotvící právě ve směru praporčíkova výhledu. Brooks vyhlásil okamžitě poplach požárním a záchranným četám, čímž loď uvedl do stavu pohotovosti a nesmírně cenných minut dříve, než byla sama napadena. Navíc poté, kdy se po zásahu prvních torpéd loď počala naklánět na levobok, se včas podařilo zaplavit část vyrovnávacích nádrží na pravoboku a tím snížit počáteční osmadvacetistupňový sklon na patnáct stupňů.
Mohutná loď, do jejíhož nitra pronikaly roztrženým bokem tisíce tun vody, se sice nezadržitelně ponořovala, až dosedla na dno kotviště, ale největší nebezpečí, to jest převrácení, se podařilo odvrátit.
Z její posádky zahynuli během náletu 2 důstojníci a 103 mužů.
Tennessee kotvila vedle West Virginie u břehu Fordova ostrova.
Úkryt za West Virginií ji sice uchránil od zásahů torpédy, ale hned na počátku náletu ji zasáhly dvě pumy. Největší poškození lodi způsobily požáry přenesené létajícími hořícími troskami a rozstříknutou hořící naftou ze zasažené Arizony, kotvící pouhých dvacet pět metrů za její zádí. Posádce se po celodenním úsilí v ranních hodinách příštího dne přece jen podařilo požáry zvládnout, a tak Tennessee přežila japonský nálet plavby schopná, s nejdůležitějšími mechanismy nepoškozenými."
