PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 123.
Mapa vějířovitých útoků



japonské armády a námořnictva v prosinci 1941 v Pacifiku a na Dálném východě, mapa je volně přístupná na několika webech.
16) Japonsko, směr útoku jih a jihovýchod, ostrov Wake, Honkong, Malajsie, Singapur, Barma, Filipíny.
Kdo blíže než povrchně studoval válku v Asii, Pacifiku a na Dálném východě, se již většinou nedopouští chyby, že by považoval Pearl Harbor, útok na ostrov Oahu dne 7. prosince 1941, za Hlavní japonský manévr doby! Zároveň také ví, že útok na Pearl Harbor byl součástí velké, vějířovité japonské ofenzívy směrem na jih a jihovýchod, proti Malajsii, Filipínám a dalším oblastem Asie. Ofenzív, kterých průběhy si postupně, jednotlivě a hlouběji, přiblížíme. Hlouběji seznámený člověk také ví, že japonský útok na Havajské ostrovy, na nich především na ostrov Oahu, kde ležela letiště a především pak americká letecká a námořní základna Pearl Harbor, byl účelový a zákeřný útok, který měl ochromit, a to nejméně na 1 rok, americkou Tichomořskou flotilu. Ochromení americké Tichomořské flotily pak mělo Japoncům pomoci uskutečnit jejich velké plány, aby mohli s co nejmenšími ztrátami, obsadit potřebné surovinové zdroje v jihovýchodní Asii. Všechny připravené japonské válečné flotily s invazními jednotkami na vyloďovacích plavidlech, měly být tak chráněny při svém tažení a následném vylodění, před možným americkým útokem Tichomořské flotily do jejich levého boku.
Veškeré úsilí směřující k zajištění surovinových základen mělo Japonsku také pomoci při válečném úsilí v konečném dobytí Číny.
Cílem vzdušných útoků japonského bombardovacího letectva pak v ty samé hodiny a dny byl Singapur, Hongkong a Filipíny. Zasaženy byly zároveň i ostrovy Wake a Guam a veškeré invazní svazy se zároveň daly do pohybu. Japonci napadli britská vojska v Thajsku, když jejich úderné oddíly překročili hranici u Battambangu a poté se převalili přes thajské hranice (vše bude ještě v samostatném pojednání o Malajsii a Singapuru detailně probíráno - má poznámka). Japonské oddíly velice rychle vstoupili do Bankoku, kdy vzápětí přinutili thajskou vládu, aby podepsala dohodu s Japonskem. Smlouva znamenala, že se Thajsko (tehdy Siam) stalo členem Sféry společné prosperity Velké východní Asie a zároveň se stalo i spojencem Japonska ve válce. Zde v Thajsku, na začátku konfliktu, po 7. prosinci, byly, i britské síly, které v zemi byly, rychle přemoženy. Jednalo se jen o předzvěst k útoku na Malajsii, předzvěst vylodění hlavních sil japonských úderných oddílů. Hned také 8. prosince, další úderné oddíly Japonska, zasáhli i v Tandžinu, velkém rušném městě nedaleko od Pekingu, v mezinárodní enklávě, kde byli cizí vojáci, většinou Američané a Britové, odzbrojeni a internováni.
Japonské oddíly převzaly (stejným způsobem, odzbrojením a internací - má poznámka) též pozice i v Tanku, Taku a Činwantangu, které držely v Číně cizí vojska od boxerského povstání..
Stejně tak Japonci postupovali i v Šanghaji, zde ze tří historických pramenů (Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 44 a 45., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 11. a 12, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231, 232, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady), cituji:

"V Šanghaji byla situace podobná. Japonci měli nad Šanghají kontrolu už od roku 1937, ale cizince, kteří tam žili, nechávali na pokoji a cizí čluny proplouvající po řece Jang-ce byly považovány za nedotknutelné. Teď to ale neplatilo. V časných ranních hodinách 8. prosince (1941) vpluly japonské lodě do přístavu a zaútočily na cizí dělové čluny. Do boje se zapojila britská loď Peterel a byla potopena. Kapitán americké lodi Wake se právě zdržoval na břehu, když Japonci vyšplhali na její palubu, zastrašili překvapenou posádku a dělový člun bez boje zabrali.
Na břehu obsadili Japonci mezinárodní čtvrť a připojili tuto poslední část Šanghaje k ovládanému území. Už to nebylo mezinárodní město, ale japonské město na čínském břehu."

Stejného 8. prosince dostal viceadmirál japonského námořnictva Mineiči Koga z Tokia rozkaz, že má obsadit město Hongkong a okolí. S celou akcí začal okamžitě ten samý den. Nejprve se svými námořními loděmi a výsadky zavedl kolem ostrova blokádu, když zároveň japonská letadla z letišť v jižní Číně ostrov opakovaně bombardovala. Japonské vzdušné síly tak zničily nevelké letectvo Hongkongu, které se skládalo ze tří torpédových bombardérů a ze dvou obojživelných letadel. Ještě v době, kdy byly japonské vzdušné síly ve vzduchu, překročily jejich pozemní úderné oddíly z 38. divize hranice. Japonské úderné oddíly ze 38. divize byly již určitou dobu připraveny v Kantonu, kde čekali na rozkaz dobýt Hongkong.

"Překročili řeku Šamčun a při přesunu k novým teritoriím a Kowloonu bojovali s britskými vojáky. Zatímco admirál Nagano, který nejprve čekal u Pearl Harboru, kde zvažoval možnost dalších útoků a nakonec tuto myšlenku opustil, směřoval zpátky k Japonsku, ostatní armádní a námořní síly nasazené do tohoto prvního válečného tažení pokračovaly v zásahu proti svým cílům.
Hlavní úsilí bylo na asijském kontinentu zaměřeno proti Malajsii a Singapuru, aby se zajistila kontrola nad velkou britskou námořní základnou, a tím i nad dodávkami cínu a kaučuku, které japonská válečná mašinérie tak zoufale potřebovala. Opravdu zoufale? Japonské ministerstvo národního plánování (již) v červenci 1941 hlásilo, že zásoby lehkého oleje, potřebné pro chod válečné mašinérie, vystačí jen na deset dní. Další nezbytné množství se muselo téměř denně dovážet, aby se udržel v chodu japonský průmysl a armáda. Petrolej na topení a svícení měl vystačit na měsíc a surová nafta používaná pro vytápění, v průmyslu a pro pohon lodí měl vystačit jen na 45 dní. Přerušení dodávek jedné z těchto položek mohlo vážně narušit japonské válečné úsilí. Japonsko mělo dost benzínu jen pro vozidla, a sice na šest měsíců, a letecké palivo na 18 měsíců, protože na něj se soustředila veškerá pozornost.
Nafta, kterou Japonsko potřebovalo, se nacházela v Holandské Východní Indii, ale před tím, než se tam mohli Japonci dostat, museli nejprve zajistit državy na východoasijském kontinentu. To byl důvod, proč plánovači japonské armády pracovali celé měsíce, aby dosáhli rychlého vítězství v Malajsii (a obsadili Singapur -. má poznámka)."

Malajsie a Singapur 1941, 1942.
Mapa jednoho z vějířovitých útoků



, které Japonci spustili v prosinci 1941, zde k dobytí Malajsie a Singapuru. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Japonsku nahrávala v útoku směrem na jih, útoku do jihovýchodní Asie, vznikající situace, která se pro ně vyvíjela daleko lépe, než v Číně, nebo v Mandžusku. Koncem 30. let 20.. století se tak připravovala japonská expanze nejprve do severní části francouzské Indočíny, kde byla bohatá ložiska kovů, velké plantáže kaučukovníků a výnosná rýžová pole, tedy produkty, které Japonsko strategicky potřebovalo, aby mohlo svou expanzi rozšiřovat do Siamu (Thajsko), Barmy, Indie a Malajska. Jen tak mohlo poté postupovat dál na jih, k bohatým ložiskům ropy, která se nacházela na ostrovech Holandské Východní Indie. A byl to právě průběh války v Evropě, který velice pomáhal japonským záměrům, to když Francie uzavřela v červnu 1940 s Německem mír a ustanovila kolaborantskou vládu ve Vichy. Francouzská koloniální administrativa v Indočíně se pak i po krátkém (takřka divadelním) boji s Japonci dohodla a osud Indočíny byl zpečetěn. Byl konec července 1940, když generální guvernér francouzské Indočíny, generál Jean Decoux nejprve přijal japonský požadavek a zastavil tranzitní přepravu zboží a válečného materiálu do jižní Číny. Vzápětí pak prohlásil, že zájmy Japonska na Dálném Východě budou respektovány. A již v srpnu roku 1940 si pak Japonsko vynutilo na Francouzích právo, a to i vojenskou silou (což bylo popsáno již v předchozích článcích a výše je i má narážka na divadelní boje), že bude používat letiště a železnice v celé severní Indočíně. Navíc získalo od vichistických Francouzů (zde viz :
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vichistick%C3%A1_Francie
) souhlas s vybudováním dalších vojenských letišť a přístavů. Japonci neváhali a po jejich vybudování přistálo na hanojském letišti více než 200 japonských letadel ze 4. letecké divize, která náležela k posádce na Formose (Tchaj wan). Již dne 22. září 1940 byla podepsána smlouva mezi Japonskem a koloniálními úřady v severní Indočíně, která dovolovala japonským vojskům umístit své jednotky na tomto území. Japonci ihned, mimo letadel, přesunuli do Indočíny více než 6 000 vojáků, kteří obsadili prakticky všechny strategicky důležité body a zajistili si tak nástupní prostory pro své výboje a útočné akce směrem na jih. Byla to japonská zpravodajská služba, která předpověděla a navrhla, že by bylo možno zmocnit se malajské a indonéské nafty, kaučuku, niklu, chrómu a ostatních rud tolik potřebných pro armády, a to bez výraznějších ztrát (zde právě japonská zpravodajská služba upozorňovala, že útok směrem na sever, na Sibiř, by byl mnohem krvavější). Zároveň zpravodajská služba říkala, že překvapující útok na britské, holandské a americké letecké a námořní základny by zajistil námořní převahu, kterou Japonsko potřebovalo pro nerušenou lodní dopravu v jižních oceánech. Zároveň japonská zpravodajská služba upozorňovala na fakt, že jakmile Japonsko provede útok na britské kolonie v Malajsku, budou vtaženy do války i Spojené státy americké.
Již v předchozích článcích vzpomínaná častá zasedání japonské nejvyšší válečné rady na svém květnovém zasedání, v jeho závěru, vydalo směrnice, ve kterých zadalo vypracování plánu na zahájení války v Tichomoří a v jihovýchodní Asii. Poté pak 6. září 1941 došlo v Tokiu k důležité schůzi vlády a zástupců generálního štábu. Tohle zasedání bylo typické tím, že se nepřetržitě jednalo dva dny a dvě noci. Přítomní rozhodli, že ekonomickou situaci Japonska bude nutné vyřešit jedině válečnou cestou a programem jednání se staly podrobné plány jednotlivých fází útoku. Pro oba generální štáby, námořnictva i armády, se nejednalo o nic nového. Oba dva štáby již od roku 1934 své plány na tažení na jih každoročně přizpůsobovaly novým podmínkám a změnám v mezinárodní situaci. Tedy již od roku 1934 byly tyto plány rozpracovány. Nyní jen štábní důstojníci pracovali dnem i nocí a výsledkem jejich práce bylo stanovení cílů a pořadí jejich důležitosti. Vznikl plán jehož podstatou bylo rozdělení budoucí války do čtyř etap. Předložený plán pak vláda, kde byl předsedou vlády a ministrem války a vnitra Hideki Tódžó zde viz foto



válečného premiéra Hideki Tódžóa, foto je volně přístupné na několika webech), schválila. Zde jsou jednotlivé etapy, jak se zachovaly a jak je stejně, nebo podobně popisují všechny tří historické prameny (Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 43 až 49., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 20. a 22, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 237, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady), cituji:

"Etapa 1, v té se počítalo s úderem na Filipíny, Malajsko a se zničením americké Tichomořské flotily v Pearl Harbor. Tato etapa 1 měla být ukončena do konce prvního čtvrtletí 1942 a měla Japonsku zajistit strategickou převahu v Pacifiku a vytvořit nástupiště pro realizaci druhé etapy.

Etapa 2, předpokládala obsazení Holandské Východní Indie, Barmy a útok na Indii. V Pacifiku šlo o dobytí nové Guineje a Bismarckova souostroví. Druhá etapa měla skončit do poloviny roku 1943. Její realizace by znamenala odříznutí Austrálie, likvidaci amerických základen v Pacifiku a britských a holandských v jihovýchodní Asii. Tím byl položen reálný základ pro zahájení třetí etapy.

Etapa 3, ve které se předpokládalo dobytí celého kontinentu Austrálie, Nového Zélandu a Indie. Mělo také dojít k útoku na Sovětský svaz, protože německá letní ofenzíva měla dovést Wehrmacht až k Uralu. Tato etapa měla skončit v posledních dnech roku 1942.

Etapa 4, všech japonských válečných operací předpokládala spojení s německou armádou na Sibiři a v Iránu a dobytí Spojených států. Měla trvat do konce roku 1944.

První dvě etapy byly rozpracovány do detailů, ostatní pouze rámcově. Japonský válečný stroj se začal pomalu a nezadržitelně rozjíždět."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 124.

Popis Malajska (Singapur a Malajsko do roku 1963 tvořílo Malajskou federaci).
Malajský poloostrov v době, o které je řeč, tedy v roce 1941, byl a je dlouhý 600 kilometrů a jeho šířka se pohybovala po celé délce od 90 do 300 kilometrů (viz také zde



mapa Malajského poloostrova a Singapuru, který ještě patřil k anglické správě, foto je volně přístupné na několika webech.). Na západě Malajského poloostrova se rozkládá Malacký průliv, nebo také Malacká úžina, a na východě ostrov obtéká Jihočínské moře. Severní část celého poloostrova dnes také náleží Thajsku (Thajsko se v té době jmenovalo Siam), které končí úzkým pásem země, která se jmenuje šije Kra. Na jihu pak leží ostrov, který je dnes samostatným státem Singapur.
Prostředkem Malajska pak vede pohoří, které dosahuje výšky i 2 100 metrů v severní části a 900 metrů v jižní části. Celý terén Malajska (o Malajsii viz také zde ve Wikipedii:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Malajsie
) je uprostřed ostrova pokrytý džunglí a podél moře se rozkládají pobřežní planiny. Východ ostrovní části pak tvoří krásné písečné pláže.
Jednotlivými planinami ostrova protéká mnoho řek, říček a potoků, které jsou velmi často obklopeny hustou džunglí, nebo rozsáhlými bažinami. Podnebí Malajska je známé silnými dešti a na poloostrově se daří rostlinám všeho druhu, když po celý rok je malajská džungle mnohem hustší, než jsou džungle v Indii, nebo v Barmě. V Malajsku rostou obrovské stromy, které jsou propletené popínavými rostlinami a u země rostou husté keře, které omezují viditelnost sotva na několik metrů, někde i jen jeden metr, což bývá velmi nepříjemné pro stranu, která útočí a naopak příjemné pro stranu, která se brání. My však uvidíme, že i tyto přírodní překážky někdy útočníkovi nevadí. Nepříjemné jsou i bažinaté oblasti, kde leží husté pásy trnitých keřů, keřů přes které je velmi obtížné si prosekávat cestu. Kdo studoval Malajsii, tak ví, že více než polovina země je pokryta džunglí a jen západní planina a jižní oblast Johore byla zemědělsky kultivována pro pěstování různých plodin.
Obyvatele Malajsie tvoří "Malajské kmeny", které se na protáhlém poloostrově usídlili již před 4 000 lety. V době mezi 7. a 13. stoletím se v Malajsii zformovala silná buddhistická říše "Madžapahit". Z jednoho z historických pramenů, Peter H. Gryner, Pád nedobytné pevnosti Singapur, str, 23. až 29., když stejné a podobné je i v dalších historických pramenech obsažených v Použité podklady, o buddhistické říši "Madžabahit" a dalším dále cituji:

"Zaujímala největší část poloostrova a jejím centrem byl Kedah. Ve druhé polovině 12. století přesídlili na ostrůvek, ležící u jižního cípu pevniny, Malajci ze Sumatry a založili zde město Singapur. V roce 1398 založil princ Parameswara město Malakku, jež se v pozdější době stalo centrem nové mohutné malajské říše. V roce 1509 se objevila před Malakkou portugalská námořní výprava pod velením admirála Diega Lopeze de Sequeira. Nepodařilo se jí však zmocnit se země. Ale to, co tento první posel evropského kolonialismu po návratu sdělil, stačilo, aby byla vyslána druhá, tentokrát silnější portugalská výprava pod vedením admirála Alfonsa d'Albuquerque. Tento admirál je považován za zakladatele portugalské koloniální říše v Asii. V roce 1511 připlul se svými loďmi k pobřeží Malakky a začal ji ostřelovat. Portugalští vojáci pronikli pod ochranou dřevěných palisád, které je měly chránit před deštěm šípů doslova krok za krokem na pevninu. Po týdnech tvrdých bojů se Portugalci pevně usídlili ve městě a pro Malajsko nastala první fáze kolonialismu. Brzy však rivalita evropských koloniálních mocností přilákala nové pány. V roce 1641 vyrvalo Portugalcům Malakku Holandsko. Bohatství, hlavně ložiska cínu, lákalo i další dobyvatele, kteří si mezi sebe rozdělovali svět. V roce 1786 se v Penangu uhnízdila Anglie s cílem zlomit holandský cínový monopol. V roce 1795 se jí konečně podařilo Holanďany z Malakky vypudit. Ještě jednou, v roce 1818, získalo Holandsko smlouvou s Anglií Malakku, jako svou državu, ale v roce 1824 ji britská Východoindická společnost definitivně podřídila britské koruně. Již předtím, v roce 1819, byla sirem Stamfordem Refflesem založena v Singapuru britská osada. V roce 1826 byly poprvé sjednoceny do britského společenství provincie Wellesley, Malakka a Singapur a s nimi ještě Vánoční ostrovy, Labuan a Kokosové ostrovy se správním a hlavním městem Penang. V roce 1867 se staly korunní kolonií pod názvem 'Straits settlements' (Průlivové osady). Novým správním centrem se stal Singapur. Od té doby Anglie cílevědomě pronikala do nitra Malajska. Obratně využívala soupeření mezi jednotlivými malajskými sultanáty a jednomu po druhém vnucovala svůj systém 'ochranných dohod'. Do roku 1885 měla tímto způsobem pod svým protektorátem již Perak, Selangor, Negeri, Sembilan, Pahang a Johor. V roce 1895 se tato území spojila pod názvem Federované malajské státy a přešla pod správu britského generálního zmocněnce z Kuala Lumpuru. Nakonec v roce 1909 odňala Anglie Siamu (Thajsku) výsostná práva, která dosud vykonával nad státy Perlis, Kelantan, Trengganu a Kedah a prohlásila tato území za Nefederované malajské státy. Tím se oficiálně staly korunní kolonie 'Straits settlements' (Průlivové osady) britským teritoriem, zatímco Federované malajské státy a Nefederované malajské státy zůstaly protektoráty, v nichž vládli sultáni, nicméně za přísné kontroly a podle směrnic britských zmocněnců a 'poradců'. Nepatrná volnost se redukovala jen na náboženskou a kulturní činnost. Británie měla celé území politicky a hospodářsky pevně v rukou."

Britové pak v 20 století ještě více zvětšili těžbu malajských zásob cínu a velmi i rozšířili plochy kaučukových plantáží. Malajsiská federace se dočkal kapitalistického, tržního hospodářství, což zároveň, stejně jako v jiných takových zemí vedlo ke vzniku silné dělnické třídy, když z větší části onou dělnickou třídou byli přistěhovalci z Číny a Indie. V době o které nyní hovoříme, tedy v roce 1941 mělo Malajsko okolo 5 000 000 obyvatel, z nichž jen polovinu tvořili Malajci.
V Malajsiské federaci pak žilo i 2 000 000 Číňanů a zbytek populace tvořili indičtí Tamilové, Evropané, ale i Japonci, o kterých se vždy tvrdilo, a něco pravdy na tom bylo, že "všichni" provádějí špionáž pro japonské císařství. Britové mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva vyvolávali napětí a dokonce docházelo ke srážkám, které Britové nijak zvlášť rychle neodstraňovali. Něco v duchu "lépe se vládne těm, kteří jsou rozhádaní".

"Mnozí Malajci, vedeni nacionalistickými tendencemi, považovali čínské a indické přistěhovalce za nevítané cizince. Od okamžiku, kdy Japonci ve 30. letech přepadli Čínu, právě čínská část společnosti byla politicky nejaktivnější a otevřeně proti japonská.
Malajsko bylo jednou z nejbohatších anglických kolonií. Svou rozsáhlou produkcí cínu a kaučuku, jejíž převážná část byla exportována do Ameriky, představovala pro britskou korunu stálý zdroj deviz. Japonsko vidělo svou šanci jednak ve využití roztříštěnosti malajského obyvatelstva, složeného z různých národnostních skupin, a jednak v napětí, které existovalo mezi špičkami malajské společnosti a jehož příčiny bylo nutno hledat v nacionalistických tendencích. Svůdné heslo o 'osvobození' Malajska z britské nadvlády mělo ukolébat a paralyzovat síly odporu proti japonskému nacionalismu."

Nedobytná pevnost Singapur.
zde viz skicu



na které je japonské dobývání Singapuru na začátku roku 1942, pro Palbu z různých skic na internetu nakreslil Roz.
Město Singapur, jako takové, leží na jižním cípu Malajského poloostrova. Singapur byl až do roku 1963 součástí Malajsijské federace. A od té doby až do dnešního věku je Singapur samostatný stát, který měl v roce 2017 asi 5,612 miliónů obyvatel. Vždy i v minulosti a do dnešních dnů se jednalo o prosperující metropoli, která měla prioritu v tom, že fungovala jako velký obchodní přístav Asie. Strategicky pak byl Singapur (zde viz také více i z Wikipedie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Singapur
) vždy, i v dnešních dnech, vlastně "branou do Indického oceánu a klíčem k Indonésii (Indonésie se dříve nazývala Holandskou východní Indií) a jako město a ohromný přístav byl vždy zdrojem nesmírného nerostného bohatství".

"Ostrov Singapur měří 40 km od východu k západu a 20 km od severu k jihu. Johorská úžina (číst se dá též jako Džohorská úžina), která odděluje Singapur od Malajské pevniny, byla přemostěna na nejužším místě, tam, kde její šířka dosahovala necelých 600 metrů. Na nejširším místě měřila asi 5 kilometrů. Povrch ostrova je velmi členitý. Nejnápadnější jsou kopce ve středu ostrova. Patří mezi ně Bukit Timah a Bukit Mandai s nadmořskou výškou asi 185 metrů. Na jih se rozkládá nízký horský předěl Pasir Panjang dlouhý šest a půl kilometru, ze kterého je dobrý výhled na přístupy k ostrovu ze západní strany. S výjimkou jihovýchodu je pobřeží velmi členité, malé řeky a potůčky jsou lemovány bažinami, porostlými mangrovými stromy. Většina cest vede přímo do města Singapuru, které leží na jižním břehu a na východním konci ostrova. V roce 1941 tam žilo 550 000 lidí, většinou Číňanů, Malajců, Tamilů a Evropanů."

Město a ostrov Singapur měl vždy sice obrannou polohu, ale k dokonalosti bránilo vždy počasí. Na ostrově a v městě převládá horko a vlhko, neboť ostrov, jako takový, leží jen necelých 150 km od rovníku. Evropané takovéhle podnebí vždy špatně snášeli, neboť je vyčerpávalo, jak duševně, tak i fyzicky.

A nyní něco o době, o které je řeč. Byla to Washingtonská námořní konference, která dočasně řešila problém japonsko-britských vztahů svým 5 : 5 : 3. Tím byl omezen rozvoj japonského námořnictva a Britům bylo zároveň povoleno pokračovat ve výstavbě pevnosti Singapur. Právě pevnost Singapur měla bránit před jakýmkoli nepřítelem největší britskou námořní základnu na Dálném východě. Počítalo se, že kompletní stavba pevnosti bude dokončena nejpozději do deseti let, když rozpočet na ní dosahoval výšky deseti miliónů předválečných liber.
V roce 1937 vypukla japonsko-čínská válka, která velice přiostřila britsko-japonské vztahy a do Singapuru, jako takového, se přestěhovalo Vrchní velitelství pro jihovýchodní Asii. Velitelem Vrchního velitelství pro jihovýchodní Asii se stal Brooke-Popham. Ve své nové funkci měl jako prvořadý úkol zorganizovat a vycvičit obranu pevnosti Singapur, tedy dobrovolníky a milici a zároveň měl upevnit obranu ostrova a pevnosti za pomoci australských a indických jednotek. Již v roce 1938 byla v Singapuru dokončena stavba obřího plovoucího doku. A tak se Singapur stal námořní pevností prvého řádu. V této době byl Singapur nejen strategicky, ale i svou moderní koncepcí přiřazován k pevnostem na úrovni Gibraltaru, Malty a Pearl Harboru.

"Obrana Singapuru mohla využít své vynikající zeměpisné polohy a celý ostrov se mohl stát skutečně nedobytnou pevností. Baterie děl ráže 380 mm byla umístěna na pobřeží u východního ústí Johorské úžiny a chránila vojenská zařízení a kasárna v Changi. Vojenská letiště Tengah, Kallang, Seletar a Sembawang doplňovala obranná zařízení a v Seletaru byl navíc vybudován přístav se dvěma doky, které mohly lehce pojmout těžké bitevní lodě."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 125.

Když hovoříme o dvou obrovských docích, které byly v Singapuru vybudovány, musíme říci, že první obrovský suchý dok byl známý pod jménem King George VI. Tento první obří plovoucí suchý dok byl 300 metrů dlouhý, 40 metrů široký a 15 metrů hluboký. Při jeho stavbě Britové použili 900 000 kubických metrů cementu.
A druhý plovoucí dok Britové zkonstruovali doma, čímž říkáme v Anglii, a pak jej po mořích a oceánech dopravili do Singapuru ve dvou kusech. Rozměry byly zhruba podobné jako u prvního suchého doku. V pevnosti Singapur se také nacházela obrovská skladiště benzínu a i dalších paliv potřebných k provozu. Dá se říci, že na námořní základně bylo vlastně vystavěno celé město, ve kterém mohlo bydlet i několik tisíc mužů, kterým k jejich životu nechyběly ani obchody, kina, kostely. Dokonce zde bylo i 17 fotbalových hřišť. Prostě v přístavu Singapur, pevnosti, bylo veškeré zázemí potřebné pro život vojáka, pro život člověka.
Pevnost Singapur mohla vzdorovat většině útoků z moře. Jenomže!
Celá pevnost Singapur měla jednu ohromnou slabinu! Obrana pevnosti a celého cípu Malajského poloostrova v oblasti Johore nebyla dokončena. Že nebyla dokončena se ukázalo právě onoho prosince 1941 a ledna 1942, právě tehdy se ukázaly všechny nedostatky celkového plánu obrany a to v době nejdůležitější, pro kterou byla pevnost stavěna, v době, kdy se pevnost měla bránit. Než si rozebereme detaily, řekněme si, že Japonci velmi dobře studovali obranu Singapuru a jak za chvíli rozebereme, tak se s generálem Jamašitou (zde viz foto



generála Tomojuky Jamashity /Jamašity/, foto je volně přístupné na několika webech) vylodili už v jižním Siamu (pozdějším Thajsku), poté prošli hustou a zdánlivě neprostupnou džunglí, pak překonali všechny nepřízně počasí, zdolali dobře připravenou britskou obranu v místech, kde to obránci nečekali. Britové nedokázali Japonce zpomalovat ve skutečném válečném přepadení Malajska; předpokládalo se, že britská obrana zdrží Japonce nejméně rok, za který měla být obrana dokončena ze všech stran. Jak plyne z již uvedených historických podkladů v minulých článcích, a i v Použité podklady, tak premiér Jejich Veličenstev Winston Churchill, ve svých sepsaných vzpomínkách, a i jeho hlavní štáb věřili, že obrana Singapuru je zcela dokončena, a to ze všech stran. Ze tří historických pramenů (Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 44 až 52., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 28. a 29, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231, 236, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady), o vědomostech ve Velké Británii a u Churchilla (zde viz foto



Winstona Churchilla, foto je volně přístupné na několika webech.) dále cituji:

"Avšak 19. ledna 1942 ráno, víc než měsíc po zahájení japonského útoku, Churchill obdržel telegram od vrchního velitele na Dálném východě generála Wavella (zde viz foto



generála Archibalda Wavella, foto je volně přístupné na několika webech), ze kterého se ke svému překvapení dozvěděl, že v týlu Singapuru, tj. na malajské straně, neexistuje souvislá linie lehkých a středních opevnění, která by bránila přístupu ze severu. Ještě více ho ale překvapilo, že od okamžiku zahájení vojenských akcí, zvláště pak od doby, kdy se Japonci začali soustřeďovat v jižní Indočíně, žádný z velících důstojníků v Singapuru tomuto problému nevěnoval pozornost a nezjednal nápravu. Dokonce ani neexistovaly plány na vybudování improvizovaných polních opevnění, jaká se stavěla za I. světové války. Toto zjištění rozčílilo Churchilla na nejvyšší míru a svůj hněv adresoval Wavellovi, kterého beztak už neměl příliš v oblibě od doby, kdy Wavell byl ještě vrchním velitelem ve Středomoří.
Opomenutí vybudovat solidní obranu Johorské úžiny se zdá nepochopitelné. Stejně nepochopitelné je to, že o tom nikdo neinformoval nejvyššího velitele. Za těchto okolností byly Churchillovy výtky na správném místě, i když jeho vlastní chyby v oblasti plánování a strategie přispěly ke konečné katastrofě. Mezi velícími důstojníky v Malajsku nevládl dostatek nadšení, zodpovědnosti a schopnosti předvídat. Hlavně chyběla iniciativa, aby mohla být sjednána náprava.
Toto lajdáctví pochopitelně nahrálo do ruky Japoncům a ulehčilo jim překročení Johorské úžiny v závěrečné fázi útoku."

Předehra k útoku na Malajsko a Singapur.
Bylo 6. listopadu 1941, když japonský generální štáb schválil koncept nástupního plánu pro útok na Malajsko. Útokem na Malajsko byla pověřena japonská 25. armáda, jejímž velitelem byl jmenován generálporučík Tomojuki Jamašita, který byl ve své době považován za nejschopnějšího japonského velitele. Generál, který byl považován za velmi dobrého stratéga, vynikal v plánování rozsáhlých vojenských operací. Zároveň měl vytříbený smysl pro detaily útoků a dobře rozuměl práci svých štábů.
Ve stejné době, ve které byl proveden útok na Pearl Harbor, se uskutečnil také první nálet na Singapur a tentýž den Japonci přešli thajskou (tehdy siamskou) hranici u Battambangu a napadli vojenské jednotky, které bránily přístup k Bangkoku. Dále cituji z výše uvedených zdrojů:

"Útok na Malajsko byl koordinován s ostatními útočnými akcemi 8. prosince ve městě Tian-jin, které bylo hlavním obchodním centrem nedaleko Pekingu."

Ale ještě než všechny vějířovité útoky na jih začaly, proběhly, a to několik měsíců předtím, sondáže útočných prostor pro tyto pozemní útoky. Historické podklady k tomu říkají, cituji:

"Na jaře roku 1941 odjelo několik desítek japonských důstojníků, vydávajících se za obchodní cestující, do Malajska, Hongkongu, Indonésie a na Filipíny. Hledali vhodná místa pro námořní invazi. V čele malajského průzkumu stál major Nakasone. On a jeho 'obchodníci' prováděli zvláštní úkoly, například měřili hloubku vody podél pobřeží, kontrolovali pravidelný pohyb na moři a zkoumali terén, aniž by prozradili svůj hlavní záměr. Došli k závěru, že nejvhodnějším místem pro vylodění a zahájení útoku na Malajsko je šije Kra, úzký pruh země spojující Siam (Thajsko) a Malajsko. Po třech měsících intenzivního průzkumu si vybrali tři malé rybářské přístavy: Singoru a Pattani v Siamu, 75 km od malajské hranice, a Kota Baharu, přístav na východním pobřeží Malajska u ústí řeky Kelantan, 15 km jižně od siamské hranice. V blízkosti Singoru a Pattani bylo možno vybudovat provizorní polní letiště, v Kota Baharu dokonce již moderní letiště s příslušným vybavením bylo.
Císařský hlavní štáb nakonec rozhodl, že těžiště invaze bude u Singory, ale menší jednotky se vylodí i na obou dalších místech, aby rozptýlily a zmátly britskou obranu, a aby se případné protiútoky nemohly soustředit do jednoho bodu.
Vzhledem k tomu, že Singora a Patttani ležely v Siamu, na území dnešního Thajska, bylo třeba obdržet souhlas, popřípadě i zajistit spolupráci siamské vlády. Jamašita se dlouho radil s diplomaty, se členy vojenské mise v Siamu a v neposlední řadě s důstojníky armádní špionáže. Nakonec se rozhodlo, že vylodění zajistí předem vyslané speciální jednotky. Přece jen existovala reálná možnost napadení invazních jednotek siamskou armádou."

Ve stejné době, o které je řeč, tedy v době, kdy tzv. "obchodníci" zkoumali terén, vedli Japonci tajná jednání s předsedou siamské (thajské) vlády Pibulem Songgramem o tom, aby mohli rozmístit japonská vojska na území jeho státu. Jak plyne z historických pramenů, byl Pibul při svých jednáních velice opatrný, ale jak uvidíme i velice zákeřný. Pibul se sám dostal k moci, a to v roce 1938 při vojenském převratu. V době jednání se však bál, aby si nerozházel sympatie s Angličany, kteří byli v Siamu jeho sousedy. Pokud by předčasně prozradil svá jednání s Japonci, mohli se Britové "naštvat", převzít iniciativu a do Siamu vpadnout dřív, čímž by si zabezpečili svoji severní hranici Malajska. Po krátkém váhání, když Pibul zjistil, že Britové jsou liknaví, přece jenom vsadil na Japonce. Počítal s tím, že když Japonci vtrhnou do Malajsie, dodrží slib a vrátí Siamu severní malajské provincie, které Anglie získala od Siamu v roce 1909. Pibul si byl v té době vědom, že vydat zemi Japoncům otevřeně, aniž by s nimi vyjednával, by určitě narazilo na silný odpor jeho obyvatelstva. Postupoval proto nejprve velice opatrně a takticky a skutečný stav jednání s Japonci udržoval v nepřísnější tajnosti. Přitom však vycházel Japoncům všemožně vstříc a navenek předstíral, že jej zástupci země vycházejícího slunce nutí k dohodě násilím. Jak říkají historické prameny, uvedené výše, cituji:

"Siam se měl stát nástupištěm pro vpád do Malajska a Barmy a bylo tedy třeba jednat opatrně (zdůrazněno bylo vždy, že tajně a informace z jednání nesměly proniknout na veřejnost - poznámka autora). K zajištění invaze do Malajska Japonci potřebovali Pibulův tajný souhlas k rozmístění několika jednotek v jižním Siamu. Když ho dostaly, tajně se vylodili východním pobřeží šije Kra, převlékli své vojáky do siamských uniforem a přesunuli je do vnitrozemí, kde měli za úkol zajistit silnice vedoucí do Singory a Pattani do Malajska a zabránit Britům provést operaci Matador (britská operace Matador zde bude detailněji probrána samostatně - má poznámka).
Mezitím jednotlivé části elitní císařské divize Konoe zaujaly výchozí postavení na hranicích Siamu a Indočíny. Zde dostali 8. prosince rozkaz proniknout do Bangkoku a předložit Pibulovi ultimátum.
Akce se uskutečnila, ale neobešla se bez problémů. Když se japonský předvoj blížil k Bangkoku, postavil se mu do cesty ozbrojený dav a došlo k přestřelce. Velící důstojník, který měl u sebe originál návrhu smlouvy, byl zastřelen a situace se uklidnila teprve po příchodu hlavních japonských jednotek.
Smlouva mezi Pibulem a velvyslancem Cubogamim byla podepsána až 11. prosince, 3 dny poté, co Japonci vpadli do Siamu. V protokolu se pravilo, že pro vládu císařského Japonska a Siamského království je ustanovení nového pořádku ve východní Asii jedinou cestou ke spokojenosti a blahobytu.
Druhý článek smlouvy zněl takto: 'Jestliže jedna ze smluvních stran bude vtažena do vojenského konfliktu s třetí stranou, Japonsko a Siam si budou vzájemně pomáhat všemi možnými formami, vojenské, politické a hospodářské pomoci.' Cesta na jih byla otevřena."


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifuku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=100