PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 126.
Mapa



japonských útoků do Malajsie a Singapuru v prosinci 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
V minulém článku jsme hovořili o přípravě Japonců na útok do Malajsie a do Singapuru. ale ještě jsme vše nedokončili. Pokračovat tedy budeme tím, že organizační přípravu útoku na Malajsko dostal původně na starost generálporučík Iida (zde viz něco více o generálu Iidovi:
https://en.wikipedia.org/wiki/Sh%C5%8Djir%C5%8D_Iida
zde viz foto, jehož autorem je Wikipedie,



na kterém je generál Shorijo Iida.
Jednalo se o velice schopného štábního důstojníka, který, jak říkají popisy historiků do celé práce na útoku vložil své srdce a i duši. Přitom prý tajně doufal, že to bude on, kdo bude jmenován velitelem útoku na Malajsko, velitelem japonské 25. armády.
Iida se prý celé dva měsíce potil nad mapami Malajska a Singapuru, ale z Tokia mu stále nikdo z generálního štábu neřekl rozhodnutí, kdo bude tím hlavním velitelem malajského tažení. O Iidovi se hovořilo jen v superlativech, nadřízení i podřízení říkali, že tento generál je jedním z mála štábních důstojníků, kteří jsou schopni pracovat bez jakýchkoliv sobeckých úmyslů, nebo politických ambicí, a i když se v té době netěšil takové úctě, jakou měl generál Jamašita, většina těch, kteří Iidu znali říkali, že by se mu vyrovnal.
Ze tří historických pramenů - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 43 až 83., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 44 až 61, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 251, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, dále cituji:

"Nakonec byl velitelem útoku na Malajsko jmenován právě Jamašita a jeho náčelníkem štábu se stal plukovník Suzuki, talentovaný důstojník, který absolvoval vojenskou akademii s vyznamenáním a pro svou bodrou a skromnou povahu byl velmi oblíben mezi prostými vojáky. Generál Iida byl převelen do Barmy, aby se postavil do čela japonské 15. armády.
Když Jamašita (zde viz foto



generála Tomioto Jamašity, foto je volně přístupné na několika webech.) převzal velení, jednotky 25. armády nacvičovaly obojživelné operace v opuštěné oblasti ostrova Sea blízko Hirošimy. Brzy se přesunuly na ostrov Hainan v Jihočínském moři, kde dokončovaly výcvik a později byly uvedeny do stavu pohotovosti. Invazní armáda (pro útok do Malajska a na Singapur) se skládala z (japonské) 5., 18. a císařské gardové divize, 56. divize tvořila zálohu.
Ve druhém listopadovém týdnu letěl generál Jamašita nejdříve na Tchaj-wan, kde konferoval s velením 82. skupiny a odtud do Saigonu, kde se sešel s polním maršálem hrabětem Teraučim, hlavním velitelem v jihovýchodní Asii. Prvních několik hodin se konala jedna porada za druhou - s Teraučiho štábem, s námořnictvem, které bude krýt vylodění a také s princem Takedou, členem císařské rodiny, který bude podávat zprávy o průběhu akcí přímo císaři.
Po týdnu stráveném v Saigonu Jamašita odletěl na ostrov Hainan, kde provedl inspekci invazních jednotek. Každým dnem byl očekáván rozkaz k zahájení invaze. Jamašitův hlavní stan se nacházel na dopravní lodi Ryujo Maru. Časně ráno 4. prosince opustila japonská invazní flotila přístav Samah na Hainanu. Na stožárech vlály válečné vlajky a vojáci, shromáždění na palubách, zpívali staré bojové písně. Jamašita se nervózně procházel po své kabině. Všechno teď záleželo na tom, jak dopadne vyjednávání s Američany. Čekání bylo nesnesitelné a Jamašita si uvědomoval, že se celá situace může změnit přes noc."

Z Tokia na Jamašitovo velitelství pak přišla zpráva až dne 30. listopadu 1941. V této důležité a dlouho očekávané zprávě se říkalo, že: "Den X - 8. prosinec 1941 (japonského času). Proveďte plán XYZ." Z historiografie jasně vyplývá, že v čase byla jasně patrná koordinace s útokem na Pearl Harbor a Filipíny. Lodě s výsadky pak vypluly před půlnocí 6. prosince kolem konvoje a namířily na severozápad. Na severozápad proto, že Japonci chtěli tímto manévrem oklamat Brity, když jim směrem, kterým konvoj plul, ukazovali, že vlastně plují do Bangkoku. Bylo ráno 7. prosince 1941, když japonská letadla, která hlídala konvoj a pod jejich ochranou se celý konvoj obrátil na jihozápad a plul již směrem skutečného vylodění, tedy k přístavům Singora a Pattani. V poledne 7. prosince se k Jamašitovi dostalo hlášení, že byl sestřelen britský průzkumný letoun... Historická literatura zde říká, že britskému průzkumnému letounu se sice podařilo odeslat zprávu o japonském konvoji na velitelství v Singapuru, ale zároveň se na jiném místě historiografie dozvíme, že se zpráva doslova ztratila, nebyla vůbec vyhodnocena pro rozkaz zaútočte na konvoj. Ale ono ani nebylo čím zaútočit na konvoj.

A nyní pojďme na britskou stranu, která ze všech možných stran dostala informace, že Japonci chtějí zaútočit, ale nesprávně je vyhodnocovala. Přesto však měla prakticky již dva měsíce, nebo i víc, připraven plán na obranu proti Japoncům.

"Operace Matador", britské přípravy na japonský útok.
Nyní pojďme do Singapuru, v listopadu 1941, kde byl v té době na Vrchním velitelství britských sil na Dálném východě, ve velice svízelné situaci velitel všech těchto sil maršál letectva Brooke-Popham (zde viz něco více o leteckém maršálovi Brooke Pophamovi:
https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_Brooke-Popham
Měl spory s civilní administrativou, kterou reprezentoval Duff-Cooper, který nechtěl se svým sdružením poskytnout armádě, námořnictvu a nikomu nějaké pozemky, které by byly nutné k přípravě obrany, k vytvoření bunkrů a zákopů. To vše přesto, že válka byla na spadnutí. Mimo jiné měl však také problém, který byl stejný, jako měli Japonci. Na japonském příkladu bude vykreslen i problém Britů. Totiž, ještě než Japonci vypluli směrem k Malajsii, tak krátce předtím než invazní jednotky opustily přístav Samah na ostrově Hainan, zjistil generál Jamašita, že japonská armáda nemá podrobné mapy ("Speciálky") Malajska a Singapuru (představte si, že to je stejný problém, který měl právě i britský maršál letectva Brooke-Popham na svém velitelství pro Dálný východ). A nyní dále k Japoncům a mapám. Z výše použitých historických podkladů, cituji:

"Po ruce byly jen mapy ze starých školních atlasů a cestovních příruček, na kterých, pochopitelně, nebyly zaznamenány žádné vojensky důležité objekty a orientační body. Jamašita tedy musel spoléhat na informace získané výzvědnou skupinou a nebýt ručně načrtnutých map a plánů, které vyrobili tito 'turisté' a 'obchodní cestující', mohlo se japonské vylodění stát nebezpečným krokem do neznáma.
faktem zůstává, že ani jedna z válčících stran v Malajsku neměla dobré mapy. Britské mapy byly většinou kresleny ve velkém měřítku a pocházely z dob 1. světové války. Současné údaje pochopitelně chyběly, a britští důstojníci, kteří se beztak nikdy nesžili s malajskou džunglí a jejím podnebím, měli značné potíže s orientací v neznámém terénu.
Japonci na tom byli podstatně lépe, protože jejich důstojníci si zvykli na nevyhovující mapy a uměli improvizovat. Orientace v těžkém terénu byla důležitou složkou jejich náročného výcviku. Džungle jim nevadila, ačkoliv jí nemilovali o nic víc, než ostatní armády. Často měli ulehčenou úlohu tím, že se zmocnili britských map, ve kterých byly zakresleny nejen obranné pozice, ale i letiště a různé jiné vojenské objekty. Japonští vojáci se dokázali přizpůsobit malajskému terénu daleko lépe, než Indové, nebo Angličané."

Ve všech historických pramenech je řečeno, že u Japonců hrála nejdůležitější roli ta skutečnost, že byli velice skromní, nenároční a navíc plně důvěřovali, dáno výcvikem, svým velitelům. A jak jsme již na mnoha místech řekli, výchovou byl Japonce připraven bez váhání položit život za císaře Hirohita. Další důležitou vlastností bylo, že když japonský voják získal v boji iniciativu, rozhodl se bojovat třeba i do posledního muže, aby svou iniciativu udržel.
Ke konci listopadu 1941 již Britové japonskou invazi do Malajska očekávali a dokonce v té době měli, přes své špiony, dost podrobné informace kde, kdy a jak dojde k vylodění. Záznamy historiografie říkají, že britský generál Percival (zde viz něco více o generálu Percivalovi:
https://en.wikipedia.org/wiki/Arthur_Percival
zde viz foto



generála sira Arthura Percival, z majetku Wikipedie, foto je volně na několika webech), generál, který dlouho sloužil v Malajsku, jako štábní důstojník, "přesně odhadl, že Japonci napadnou přístavy Singoru, Pattani a Kota Baharu."
V historických podkladech, které uvádím výše a i v Použité podklady jsem nalezl u všech stejně, že když japonský major Nakasone a jeho ostatní japonští důstojníci sbírali informace o stavu britských sil v Malajsku, tak i řada britských důstojníků, také převlečených za civilisty, dělala totéž. Ano, i zde britští "obchodní cestující" získávali informace o činnosti Japonců, o jejich plánech a o jejich cílech. Z takto získaných informací i Britové přece jenom ke konci listopadu mnohé věděli.

Operace Matador.
"Britové očekávali japonský útok na Malajsko na podzim 1941, nejpozději do 10. prosince. Hlavní štáb britských sil na Dálném východě, v Singapuru, vypracoval v létě 1941 plán Matador, podle něhož měly jednotky indické 11. divize zaútočit na pláže u Singory a Pattani a pokud by se nepodařilo zatlačit útočníky zpět do moře, měly tyto jednotky obsadit důležité křižovatky na silnicích, vedoucích do Malajska, a zpomalit japonský postup. První skupina, skládající se ze dvou rot indické pěchoty protitankové baterie a roty ženistů pod velením majora Andrewse se shromáždila u Changlunu. Po obdržení rozkazu měla tato jednotka nastoupit podél silnice Changlun-Singora s cílem dosáhnout vyloďovacího prostoru.
Druhá skupina, jejíž krycí označení bylo Krohcol, měla za úkol vyrazit do Siamu, zablokovat silnici z Pattani do městečka Kroh a vydržet do příchodu posil. Malajské městečko Kroh bylo důležitou křižovatkou , která chránila obrannou linii u Jitry proti obklíčení z východu. Obě skupiny měly vyrazit okamžitě po obdržení rozkazu a zbytek indické 11. divize soustředěný u Jitry je měl následovat."

Britský plán Matador, nebo také Operace Matador, velice správně předpokládal, že japonské jednotky se pokusí proniknout nejprve do severního Malajska a poté budou postupovat po hlavních silnících na jih přes Kuala Lumpur dál až na Singapur. Jak historické prameny uvádějí, jednalo se zde o jeden z velice řídkých případů logického a správného odhadu strategických záměrů nepřítele. Dalšími svými slovy však historické prameny uvádějí, že plán Matador byl odsouzen od samého počátku k zániku. To proto, že konzervativní Britové měli překročit hranice Siamu (pozdějšího Thajska) a tím porušit siamskou neutralitu. Což byl problém. V této době si totiž Britové nemohli rozházet siamskou vládu z prostého důvodu, který oni po staletí uznávali a v těchto krajinách i dodržovali - "v nouzi je každý přítel dobrý". O tom, jestli může být plán Operace Matador proveden, a jestli se britská armáda má vyhnout konfrontaci se siamskými jednotkami, měl nakonec rozhodnout maršál letectva Brooke-Popham.

"Ačkoliv původně měl plán svůj smysl, přece jen svědčil o závažném podceňování japonské armády. Každá z obou (indických jednotek, z jejich 11. divize) jednotek, připravených k provedení plánu, měla sílu necelého praporu a s odstupem času je jasné, že tyto jednotky nemohly obstát proti masovému útoku (celkem tří) japonských divizí.
Nakonec Brooke-Popham šalamounsky rozhodl, že rozkaz k provedení plánu Matador musí přijít z Londýna. Jinými slovy to znamenalo, že teoreticky byli Britové připraveni zaútočit, ale prakticky to zatím nepřicházelo v úvahu."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 127.

Aby měl jistotu, požádal letecký maršál Brooke-Popham dne 21. listopadu 1941 náčelníky štábu v Londýně, aby mu upřesnili, za jakých okolností a kdy může vydat rozkaz k provedení Operace Matador. Odpověď z Londýna přišla až za čtyři dny, což vojenští historici hodnotili jako "podivuhodnou ukázku komunikačního lajdáctví a její obsah je zajímavým příkladem politického alibismu". Britská vláda a její velitelství dále oznamovalo malajskému velení, že rozkaz k provedení Operace Matador bude vydán do 36 hodin po potvrzené zprávě o útočných úmyslech nepřítele, což vlastně znamenalo, že bude pozdě, neboť Japonci byli schopni vylodit své jednotky u Singoru už 33 hodin po opuštění Saigonu. Je jasně patrné a vojenští odborníci to znovu a několikrát potvrzují, že takováhle londýnská odpověď byla více než nesmyslná. V zápětí pak dodávají, že londýnským vyjádřením dostal plán Matador poslední a konečný "hřebík do rakve". Ze tří historických pramenů - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 43 až 83., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 44 až 61, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 251, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, dále cituji:

"Brzy ráno 4. prosince (1941) vypluly japonské invazní síly z Hainanu ke třem vyloďovacím oblastem: 11 lodí mířilo k Singoře, dalších 6 k Pattani, 3 ke Kota Baharu. Byly chráněny 2 křižníky, 10 torpédoborci a 5 ponorkami, se kterými se invazní jednotky setkaly o dva dny později u mysu Ca Mau, na jižním cípu Indočíny.
V Bangkoku se konala 5. prosince coctail-party, na které se siamský ministr zahraničí pan Nai Direck Jaiyanama zeptal britského vojenského přidělence, zda v případě válečného konfliktu může Siam spoléhat na britskou pomoc. Odpověď byla kladná a pan ministr dostal ujištění, že Velká Británie dostojí svým závazkům za všech okolností, i když momentálně jsou zdroje zásob a válečného materiálu takřka vyčerpány... Pan ministr přece ví, že Británie musela celý rok sama, bez pomoci, čelit nacistické agresi. Zatím však se není třeba ničeho obávat, protože přítomnost těžkých válečných lodí svazu Z v Singapuru (o svazu Z, jeho zkáze, bude samostatně a podrobně hovořit pan kolega Jarl - má poznámka) odstraší Japonce od jakýchkoliv pokusů o invazi... Jaiyanama jen pokrčil rameny. 'Všechno je otázka důvěry. My vám důvěřujeme. Jestli nás, ale necháte na holičkách, nemůžete očekávat, že se zachováme jako Řekové, a že budeme bojovat do posledního muže... Ale bojovat budeme, na to se můžete spolehnout.' Pan ministr ovšem netušil, že za jeho zády Pibul tajně vyjednává s Japonci.
Mezitím ovšem hlavní štáb v Londýně oznámil Brooke-Pophamovi, že on sám může dát rozkaz k provedení Matadoru bez předběžného schválení vlády, pokud Japonci vpadnou do Siamu. Tato podmínka se ovšem vztahovala i na vylodění na šiji Kra."

Ve stejnou dobu pak britská zpravodajská služba hlásila, že japonský konvoj opustil již Saigon. Zároveň hlásila, že dopravní lodě jsou doprovázeny křižníky, které jsou chráněny torpédoborci a celý konvoj míří do Siamského zálivu. Poté přicházela další zpravodajská zpráva, která říkala, že siamské pohraniční hlídky staví zátarasy všech silnicích, které vedou od Singory a Pattani směrem na jih a další ze zpráv pak upozorňovala na fakt, že někteří členové siamské vlády požadují od Japonců, aby se vylodili nejen na šiji Kra, ale i u Kota Baharu, což by nepochybně vyprovokovalo Brity k zahájení Operace Matador. Vše nasvědčovalo tomu, že za posledními zprávami stáli určitě spolupracovníci podplaceného ministra Pibula, kteří tak hledali záminku, aby mohli otevřeně požádat japonskou armádu o pomoc proti britské armádě. Takto, tehdy vypadající léčce, se potřeboval letecký maršál Brooke-Popham vyhnout.

"Dne 6. prosince 1941 po obědě britské průzkumné letadlo hlásilo, že japonský konvoj byl spatřen asi 225 km západně od břehů Malajska a Brooke-Popham o tom okamžitě informoval generála Percivala v Kuala Lumpuru. Ihned byl vyhlášen nejvyšší stupeň všeobecné pohotovosti a tři prapory 11. indické divize, soustředěné na siamské hranici, čekaly v prudkém dešti několik hodin na rozkaz k provedení Operace Matador.
Indické jednotky zatím mokly dál ve svých narychlo vyhloubených okopech a rozkaz, na který čekaly, stále nepřicházel.
Brooke-Popham byl na vážkách. Provést Matador nebo odložit? Telegram od velvyslance Crosbyho z Bangkoku doporučoval neunáhlit se a neriskovat ztrátu spojenectví se Siamem.
Nakonec tedy šalamounsky rozhodl počkat na výsledek ranního leteckého průzkumu a pohotovost odvolal.
Catalina, která odstartoval v sobotu ráno za úsvitu s úkolem najít japonský konvoj a určit jeho polohu, se nevrátila.
Špatné počasí a husté dešťové mraky zabránily v dalším průzkumu a po konzultaci s Percivalem se Brooke-Popham rozhodl akci odložit.
V sobotu po setmění japonské invazní loďstvo dorazilo do cílových oblastí a okolo deváté hodiny se začaly první jednotky naloďovat do člunů, které je měly dopravit k pobřeží."

Zde viz také něco z vylodění:
https://en.wikipedia.org/wiki/Japanese_ ... _of_Malaya
foto pláží

https://en.wikipedia.org/wiki/Japanese_ ... _of_Malaya

, foto bylo volně na webech, a je majetkem AUSTRALIAN WAR MEMORIAL.

Japonská invaze do Malajska.
Bylo 23. hodin v noci ze soboty na neděli, když se japonská 5. divize začala vyloďovat na písčitých plážích u Singory a generál Jamašita její vyloďování pozoroval infra dalekohledem z paluby lodi Ryujo Maru. Všude panoval naprostý klid a mír a nepadl vůbec žádný výstřel Oba majáky na pobřeží svými směrovými světly upozorňovaly lodě na skaliska a zákopy břehu, vybudované siamskou armádou se zdály z lodí být opuštěné. Zdálo se, že vyloďování probíhalo podle plánu - dokud se však vyloďovací čluny s japonskými vojáky nedostaly do příboje. Rekognoskace "turistů" jakoby selhávala, neboť na neklidném moři se celá řada japonských malých vyloďovacích člunů převrhla. Japonské osádky člunů zcela zatížené plnou polní výstrojí a zbraněmi, většinou zmizely pod hladinou. Bylo patrné, že tuhle část invaze "obchodní cestující a turisté" ve skutečnosti japonští důstojníci štábů "z výzvědné skupiny 52 nedomysleli".

"Při vyloďování skákali vojáci do hloubky 120 - 180 cm a protože Japonci jsou menších postav, většina z nich ztrácela půdu pod nohama a bouřlivé vlnobití jim bránilo dosáhnout pobřeží. Několik se jich utopilo a celá řada z nich, vyčerpaná zápolením se silným příbojem, potřebovala pomocnou ruku, aby se vůbec dostala na břeh."

Historické zápisy však konstatují, že celkově vylodění u Singory až na malé problémy a i ztráty proběhlo bez větších zmatků a již po půlnoci se většina jednotek ocitla na pobřeží. Zároveň zápisy říkají, že japonské průzkumy byly sice napadeny hlídkou siamské armády, ale hlídka se po krátké přestřelce odpoutala a ustoupila do džungle. Poté se ihned objevil japonský agent tam skrytý, který byl předtím vysazen v Siamu (Thajsku) už před několika měsíci, a po navázání kontaktu dovedl dva vybrané důstojníky na japonský konzulát v Singoře. Špion a oba důstojníci pak probudili konzula, který nechal okamžitě připravit auto a všichni přítomní i s konzulem se odebrali na policejní stanici. Tehdy se skutečně zdálo, že Japonci mysleli na všechno.

"Přesto, že uzavřeli dohodu se siamskou vládou, počítali i s tím, že by v různých místech mohlo dojít k organizovanému odporu proti invazním jednotkám. V zemi, kde korupce je zcela samozřejmou záležitostí, velitel policie slíbil japonským agentům, že za sto tisíc v siamské měně nedá rozkaz k palbě. Peníze měl sice pan konzul připraveny, ale jak se brzy ukázalo, celá věc měla malý háček. V předtuše brzkého zbohatnutí policejní náčelník uspořádal menší pitku a v opilosti vyžvanil , co neměl. Připravovaná zrada se setkala s rozhodným nesouhlasem a odporem řady proti japonsky naladěných policistů, kteří milého velitele zavřeli a sami se ujali velení. Když se vůz konzula Kacuny blížil ke strážnici, byl přivítán palbou z pěchotních zbraní. Konzul, spolu s japonskými důstojníky a nešťastným agentem, prchli a ztratili se v temných uličkách Singory. Střelba však probudila z letargie místní vojenskou posádku a ta zahájila palbu na vyloďující se jednotky. Jamašita, jako vždy, jednal rychle a s autoritou jemu vlastní. Vyslal zesílený prapor a během hodiny veškerý organizovaný odpor ustal. Čelní jednotky japonské 5. divize zatím urychleně postupovaly k malajské hranici."

V popisované době vládl na britské straně zmatek a velká nervozita. Velitel předsunutých jednotek indické 11. divize, major Andrews, jednotek určených k provedení Operace Matador, dostal hlášení o japonském vylodění a pak jen netrpělivě čekal, kdy dostane rozkaz k nástupu. Většina zpráv, která tehdy k velení britské a indické velitelské garnituře přicházela byly zprávy nepřesné a bylo jich málo. Major se tedy snažil navázat spojení se svou mateřskou indickou 11. divizí, jejím velitelem brigádním generálem Murray-Lyonem. A když se mu to podařilo, začal velitel indické divize neustále volat Percivalovo velitelství v Kuala Lumpur, aby upřesnil rozkazy pro Operaci Matador.
Bylo poledne 8. prosince 1941, když generál Percival dostal rozkaz, aby zrušil Operaci Matador, ale již za hodinu přišel další rozkaz, že plán Matador má být naopak zahájen...! Tehdy se hovořilo o tom, že "letecký maršál Brooke-Popham udělal toto rozhodnutí zřejmě po šoku, který způsobil první japonský nálet na Singapur." A pak prý určitě také proto, že teď již byly přicházející zprávy na britské velitelství, které hovořily o japonské invazi - zcela konkrétní a jasné...! Bylo již jasné, že se Japonci vylodily nejen u Singory, ale i u Pattani a také u Kota Baharu. Výše uvedené historické prameny pak stejně nebo podobně dál říkají a já cituji:

"Percivalova reakce na rozkaz k zahájení Matadoru byla zcela logická. Bylo mu jasné, že za stávajících okolností je úspěch této operace víc než iluzorní, a proto se rozhodl původní bojový rozkaz modifikovat. Severní skupina, místo proniknutí k Singoře, dostala za úkol zablokovat silnici ze Siamu u důležitého železničního uzlu Hoad-yai. Získaný čas se měl využít ke zničení železnice do provincie Perlis a (zničení) silnice do Jitry spolu se všemi mosty. Skupina Krohcol, operující dále na jihovýchod, dostala za úkol postupovat po silnici Kroh-Pattani dokud nenarazí na nepřítele a poté zastavit nebo zpomalit jeho postup."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 128.
Náčrt mapy postupu



japonských oddílů Malajsií 1941,42, náčrt byl volně přístupný na několika webech.
V době, kdy se již japonské oddíly vylodily u Singory, a u předsunutých průzkumných oddílů probíhaly již v předchozích článcích řečené bojové střety, obdržel dne 8. prosince 1941 dopoledne, generál Jamašita zprávu. Byla to zpráva z Bangkoku, ve které se říkalo, že japonští diplomaté konečně přesvědčili siamskou vládu, aby se na svém území vzdala dalšího ozbrojeného odporu. Další den, tedy 9. prosince, veškerý i sporadický odpor siamských vojenských i policejních jednotek ustal. Brzy odpoledne 9. prosince se průzkumné oddíly z praporu japonského plukovníka Saekiho utkaly na území Malajska s jednotkami indické 11. divize.
Celkem při vylodění u Singory přišlo o život přibližně 20 japonských vojáků a důstojníků a 20 jich bylo zraněno.
Ze zde již řečených historických pramenů - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 43 až 83., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 44 až 73, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 251, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, pak dále cituji:

"U Pattani, malého pobřežního městečka, ležícího asi sto kilometrů jihovýchodně od Singory, se vyvinula podobná situace. Nejprve se vylodil (japonský) 4. pluk 5. divize a obsadil silnici vedoucí z Pattani k hornímu toku řeky Perak a odtud k severní hranici Malajska. I tady narazili Japonci na odpor rozptýlených skupin siamských vojáků, ale ten byl brzy zlomen. Jedním z prvních cílů bylo letiště a po jeho obsazení technické čety začaly připravovat rozbahněnou plochu pro přílet japonských letadel.
Britské bombardéry RAF se objevily příliš pozdě. Jejich bomby sice dost těžce poškodily dvě dopravní lodě, ale japonské ztráty na životech byly minimální. Invazní jednotky i se zálohami v té době už postupovaly k malajské hranici. Spokojený Jamašita mohl ohlásit do Tokia, že vylodění u Singory a Pattani bylo úspěšné."

A jak vypadala situace u Kota Baharu?
Něco také zde.
https://commons.wikimedia.org/wiki/File ... n_1941.jpg

"Kota Baharu bylo nejseverněji položené město na východním pobřeží Malajska. Bylo to hlavní město sultanátu Kelentan a důležitá vojenská základna, bráněná 8. brigádou 9. indické divize. V letech 1940 - 41 prošlo modernizací místní letiště, které leželo asi dva kilometry od pobřeží. V době japonské invaze bylo plně vybavené, dobře zásobené a dobře bráněné.
Mezi letištní plochou a pobřežím se rozkládala trojitá linie bunkrů spojených okopy chráněnými minami a překážkami z ostnatého drátu.
Japonská jednotka, která se vylodila 8. prosince 1941 na písčitém pobřeží u Kota Baharu, nesla název svého velitele Takumiho. Skládala se z 56. pěšího pluku, baterie horských děl, baterie rychlopalných kanónů, baterie protiletadlových děl, ženijní roty a zdravotní čety, která byla vybavena polní nemocnicí, celkem 5 300 mužů.Tato jednotka byla částí 18. divize, která se údajně kvalitou vyrovnala císařské gardové divizi. Gardová divize původně obsadila Bangkok a po zahájení válečných operací postupovala k západnímu pobřeží Malajska přímo ze Siamu.
Tajumiho jednotka dorazila ke Kota Baharu po půlnoci 8. prosince. Tři dopravní lodě úspěšně nalodily vojáky do člunů a doprovázející torpédoborce zahájily palbu na britské pozice.
Vyloďování bylo znesnadněno přesnou palbou indických jednotek a křížová palba kulometů z betonových bunkrů zabraňovala Japoncům, aby se zachytily na pobřeží. Většina z nich ležela ve vodě u břehu a neodvažovala se zvednout hlavu. Zanedlouho se objevily britské bombardéry a situace se stávala kritickou. Dvě dopravní lodě, Awagisan Maru a Ayatosan Maru dostaly několik zásahů a brzy se ocitly v plamenech. Vojáci na palubě, připraveni k nalodění (na menší plavidla), museli naskákat do moře a díky plovoucím vestám se většina z nich zachránila.
Odpor indických jednotek trval několik hodin. K ránu se Japoncům konečně podařilo zničit několik bunkrů a kulometných hnízd a prolomit obrannou linii kombinovaným útokem střeleckých a ženijních jednotek, podporovaných dělostřelectvem a minomety. Tyto útoky měly často charakter sebevraždy, když se Japonci neohroženě vrhali do minových polí anebo blokovali střílny bunkrů vlastními těly. Na mnoha místech došlo k boji muže proti muži."

Britské a indické jednotky byly zvyklé, a byly tak i cvičeny, v obraně i v útoku, očekávat leteckou podporu, jenomže zde byly bombardéry Hudson, již ráno, většinou zničeny. Buď je PVO japonského invazního konvoje sestřelila nad mořem, nebo byly letouny zničeny na zemi. Letiště u Kota Baharu bylo již od noci cílem střelby japonských torpédoborců, které invazní konvoj doprovázely.

"Když se objevila další britská letadla v podobě stíhaček typu Buffalo a torpédových bombardérů, torpédoborce ustoupily do krytu blízkých ostrůvků. To už se objevily japonské bombardéry ze Singory a začalo systematické bombardování obrany a letiště. I letecké souboje získaly na intenzitě, ale pomalá Buffala se nemohla měřit s daleko rychlejšími a pohyblivějšími stíhačkami - Zery. V britském velení zavládla panika. Když velitel RAF v Singapuru obdržel zprávu, že letiště v Kota Baharu je pod dělostřeleckou palbou, nařídil evakuaci zbylých letadel, přesto, že čelní jednotky útočníka byly vzdáleny skoro 2 km. Mezitím už Japonci vyřadili leteckým bombardováním z provozu nejen letiště v Kota Baharu, ale i v Machangu a Gong Kedahu a na západním pobřeží byla letecky napadena další letiště v Alor Staru, Sungai Pattani, Butterwothu a Penangu."

Veškeré historické prameny hovoří stejně, když v několika různých podobách říkají, že Indové bojovali statečně. Vzdorovali neustálým i sebevražedným útokům japonské pěchoty. Jenomže indický pluk, který bránil letiště stále slábl a zálohy nepřicházely. Indové brzy ztratily většinu britských důstojníků a pak jednotlivé roty propadly panice a začaly postupně ustupovat směrem do džungle, ve které hledaly záchranu. Osud Kota Baharu se tak postupně začal naplňovat. Po čtyřiadvaceti hodinách po vylodění Japonců, což bylo okolo půlnoci, vyrazili útočníci na hromadnou zteč a obrana letiště se zcela zhroutila. Město Kota Baharu bylo pak dobyto ve 2 hodiny v noci, kdy zbylé britské oddíly ustoupily na jih.

"Japonská armáda postupovala do Malajska čtyřmi proudy. Gardová divize z Bangkoku směrem na jih po šiji Kra. 5. divize po vylodění u Singory a Pattani směřovala dvěma proudy do severozápadního Malajska, kde měla prolomit obrannou linii u Jitry a Takumiho jednotka, která se vylodila u Kota Baharu, postupovala na jih podél východního pobřeží. Takumi obsadil 13. prosince britské polní letiště u Tanah Merag, 19. prosince u Kuala Kerai a britské letectvo v severním Malajsku přestalo existovat. Japonci ukořistili velké množství válečného materiálu, zbraní, střeliva a stovky vozidel všeho druhu. Přitom Brook-Popham spoléhal na letectvo. Někdo někde musel udělat chybu a špatně odhadl situaci. Jak se ukázalo, podceňovat Japonce se nevyplatilo.
Jamašita sice ztratil u Kota Baharu dvě dopravní lodě, měl asi 350 mrtvých a dvojnásobný počet raněných, ale uhájil všechna tři předmostí a vytvořil základnu pro útok na Malajsko a Singapur.
Brooke-Popham přišel o většinu svých leteckých sil a nepodařilo se mu zabránit japonské invazi. I když ztráty na životech byly zatím nepatrné, v Londýně vyřešili situaci tak, že Brooke-Popham ztratil velení a na jeho místo nastoupil Henry Pownall a po pozdější reorganizaci nakonec bývalý velitel britských sil na Středním východě generálporučík Wavell."

Postup Japonců do Malajska. Debakl Britů u Jitry.
Když se oddíly japonské 5. divize vylodily u Singory začaly okamžitě zajišťovat celé předmostí, kde byl vytvořen a zajištěn týl divize, provedeno a navázáno spojení s armádním velením 25. armády. Bez prodlení byl také dopředu, směrem na jih, k malajské hranici, vyslán i průzkumný prapor, který vedl plukovník Saeki. Průzkumný prapor měl i několik čet lehkých tanků a jeho postup tak probíhal bez obtíží, po dobře upravené silnici Bangkok-Singapur. Prapor překročil řeku Perak, za níž se měl spojit s hlavní částí invazních jednotek, s brigádou generálmajora Kawamury. Cílem obou skupin pak bylo zaútočit a prolomit britskou obrannou linii u Jitry.
Nebylo to vždy obvyklé, ale protože chtěla mít 25. armáda přehled o spojení brigád a o útoku na Jitry, doprovázel plukovníka Saekiho sám "velký" plukovník Tsuji, což byl náčelník plánovacího a operačního oddělení štábu 25. armády, což byla "šedá eminence" japonské generality a hlavní plánovač malajského tažení,. Z výše uvedených historických podkladů pak plyne, cituji:

"Dříve než průzkumný prapor dorazil k malajské hranici, musel rozprášit několik menších britsko-indických jednotek, které zajišťovaly Operaci Matador a měly za úkol zpomalit japonský postup. Saekiho prapor musel překročit několik řek, kde ustupující Britové vyhodili do povětří nejen mosty, ale i části silnic. Právě tady se zrodila později tak úspěšná taktika překonávání zničených komunikací a obcházení britských pozic džunglí (v dalších článcích bude taktika podrobně popsána do podrobností - poznámka autora).
Pěší jednotky se sice přebrodily, ale strmé břehy zastavily postup i lehkých tanků a motorových vozidel. Muselo se čekat na ženisty.
Plukovník Saeki spolu s Tsujim se snažili dodržet časový rozvrh a každé zdržení prožívali se značnou dávkou nervozity."


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifuku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.



Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=100