PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 129.
Náčrt



japonského postupu Malajskem v prosinci 1941 a počátkem roku 1942. Skica je volně přístupná na několika webech.
V obraně, před rodící se bitvou u Jitry, byly v daném okamžiku některé jednotky indické 11. divize, které velel brigádní generál Murray-Lyon
(zde viz foto, na kterém je



generál David Murray-Lyon, foto je volně přístupné na několika webech). Divize v dané době měla roztroušené jednotky na několika místech severního Malajska, což bylo dáno Operací Matador.
"Hlavním úkolem" indické 11. divize bylo krytí důležitého letiště u Alor Star a několika dalších, záložních a i menších hlavních letišť, která ležela dále na jihu. Kdo četl předchozí články tak ví, že byla i doba, kdy byla Operace Matador (britské zabezpečení siamských hranic v jejich pohraničí z důvodů útoku Japonců do Malajska a případný útok do Siamu, neboli pozdějšího Thajska - má poznámka) odvolána a i jádro indické 11. divize se tak vrátilo do původních pozic u Jitry, tedy do původní obrany, tak jak je zanechali přemisťující se vojáci, když byla vyhlášena pohotovost k Operaci Matador.. Jenomže obranná zařízení nebyla dodělána a v době přesunů tam a zpátky byly silné monzunové deště. A tak se jednotky vracely do míst, kde byly zákopy a improvizované bunkry zaplaveny vodou, klubka ostnatého drátu se válela všude okolo na zemi. Kůly pro ostnatý drát nebyly ani zdaleka zatlučeny, nebo je voda již vymlela. Zaminování žádné a miny se válely okolo, nebo byly ještě na utvořených hromadách a už vůbec nikde žádné stopy po kabelech telefonního spojení. Z důvodů časové tísně - Japonci přicházeli - bylo jasné, že škody, které napáchaly monzunové deště půjdou jen velice těžko napravit a pozice pro obranu vybudovat. Obrana u Jitry se však musela připravit a to hned. Co a jak, o tom hovoří dále již řečené historické prameny - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 43 až 85., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 72 až 79, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 251, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, dále tedy cituji:

"Vojáci se okamžitě dali do práce. Promočení, nevyspalí a nedostatečně vyzbrojení muži se snažili vybudovat provizorní obranu. Bláto a bahno jim ztěžovalo práci, ale věděli, že Japonci jsou na postupu, a že každá minuta hraje roli. Brigádní generál Murray-Lyon rozmístil divizi po obou stranách křižovatky Jitra. 15. brigáda zaujala pozice na pravé straně silnice, 6. brigáda na levé a 28. brigáda zůstala v záloze. Přední linie obrany probíhala zhruba tři a půl kilometru před touto křižovatkou. Kopcovitý terén pokrytý džunglí postupně přecházel do otevřených plání a zatopených rýžových polí a pomalu se svažoval k západnímu pobřeží. Šlo o celkem asi 23 kilometrů těžkého terénu, z čehož 6. brigáda kryla asi 3/4. Byla podporována dvěma bateriemi 155. pluku polního dělostřelectva a jednou baterií 2. horského pluku. Obranu proti tankům zajišťoval 80. protitankový pluk, který kryl přístupy k předsunuté pozici před Jitrou, bráněné 1. praporem 14. pandžábského pluku.
Japonský předvoj mezitím postupoval bez vážnějších překážek a 10. prosince 1941 obsadil Changlun. Příští den ráno padl Asun a před obědem byla prolomena další předsunutá pozice, bráněná rotou pandžábských střelců. Japonci ztratili několik tanků, ale jejich pěchota obešla indické jednotky džunglí a pozice prolomila. Zbývající obránci se rozprchli do džungle.
Většinu z nich Japonci pochytali a ti, co se vzdali, byli na místě popraveni. Podle samurajských zásad bušido bylo největší potupou vojáka vzdát se nepříteli.
Průzkumný prapor s Tsujim a Saekim v čele (byla o nich řeč v předchozích článcích - má poznámka) se skládal zhruba z 500 mužů, několika baterií lehkého dělostřelectva a minometů a 30 lehkých tanků. Důležitou součástí praporu byli ženisté, z nichž jedna četa byla vybavena prefabrikovanými mostními díly, dopravovanými na nákladních autech.
Tento rychle postupující obrněný předvoj brzy dostihl zadní voj ustupujících britských jednotek. Tanky ovládly bojiště a Pandžábové se rozutekli dříve, než došlo k boji. Většina z nich tank v životě neviděla. Další pozice, blokující silnici, byla bráněna praporem Gurkhů. Japonci použili obvyklou taktiku. Obešli obranu soustředěnou podél silnice, prošli džunglí a zaútočili z týlu. Došlo k ostrému boji, ve kterém Japonci udrželi iniciativu a organizovaný odpor se brzy změnil v panický útěk. Podobně jako Pandžábové, také řada Gurkhů se vzdala. Zbytek ustupoval v malých skupinkách džunglí a příštího rána se spojil s brigádou."

V době popisovaných útoků Japonců pak došlo v řadách obránců k velké chybě, která prakticky zavinila porážku. Hned po setmění 11. prosince 1941, se stahovaly předsunuté jednotky ze 6. brigády směrem k hlavní obranné linii, doprovázeny tančíky typu Bren (což byly Breny vybavené kulomety, zde viz Bren-carrier,



pod kterým byla popiska Bren-carier Malajsko 1941,42. Foto je volně přístupné na několika webech.), zbývajícími vozidly a několika bateriemi protitankových a horských děl. U Manngoi, což je kus od Jitry na západ, vedla silnice přes most, který byl připravený k demolici před útočícími Japonci. Tamější britský velitel ženistů byl nervózní a ještě nezkušený důstojník, který nechtěl propásnout správný okamžik, kdy má vyhodit most do povětří. Ale právě tohle udělal. Hned když uslyšel hluk nějakých motorů směrem k mostu; myslel si že se blíží Japonci, nic neprověřoval a dal rozkaz k vyhození mostu do povětří. Tak se stalo, že všechna vozidla a i děla zůstala na druhé straně mostu a stala se vítanou kořistí Japonců. Zápisy od Jitry hovoří o tom, že se jen zřídka v dějinách malajského tažení stalo, aby bylo napácháno tolik chyb, "ale hlavně školáckých chyb", najednou ze strany Britů...!
Byla to právě tato ztráta dvou praporů, které byl rozprášeny prakticky dřív, než vůbec došlo k bojům o hlavní obrannou linii u Jitry, která připravila velitele indické 11. divize generála Murraye-Lyona o tak důležité zálohy.

"Japonská kolona postupovala dál na jih a likvidovala stejnou taktikou, tj. obchvatem džunglí, jednu pozici za druhou. Tam, kde Britové zničili mosty, japonská pěchota se přebrodila a pokračovala v boji, zatímco ženisté opravovali most. Vojáci často vytvořili živý most, po kterém byl přenášen potřebný materiál. Mezitím boj pokračoval, po opraveném mostě přejely tanky a dělostřelectvo a podpořily útok pěchoty.
Útok na hlavní linii začal, jako obvykle, za setmění, Saeki vyslal četu Otty prozkoumat stav obrany na britském pravém křídle. Zprávy, které tento průzkum přinesl vyznívaly příznivě. Britské zákopy a kulometná hnízda sice dobře kryla dvojitá řada ostnatého drátu, ale v přední linii byla zjištěna mezera na kterou se dalo úspěšně zaútočit. Podle zvuků, které se ozývaly ze tmy, Otta usoudil, že nepřátelské jednotky stále ještě pokračují v budování obrany a nejsou dosud v bojové pohotovosti. Podle jeho mínění by nečekaný noční útok mohl mít úspěch. Saeki souhlasil a rozkaz k tomu vydal o dvě hodiny dříve než bylo naplánováno. Japonskou pěchotu uvítala dobře organizovaná kulometná a dělostřelecká palba a útok musel být přerušen. Plukovník Saeki zasadil do boje dvě záložní roty, ale i další zteč neskončila úspěchem. Japonci se zakopali a krčili se v bahnitých, mělkých, narychlo vybraných jamách. Byli unaveni a otřeseni prvním nečekaným nezdarem. Spojení mezi jednotkami a jejich vzájemná spolupráce začaly váznout. Saeki ztratil nervy a chtěl dát rozkaz k provedení masového sebevražedného útoku, ale Tsuji (zde viz foto



plukovníka Tsuji, foto je volně přístupné na několika webech.) mu to rozmluvil a doporučil svolat poradu velitelů rot. Saeki souhlasil. Na poradě padlo rozhodnutí pokusit se o poslední, rozhodující útok.
Za podpory minometů a dělostřelectva Japonci nakonec konečně prolomili britské pozice, ale vzápětí museli odrazit několik protiútoků, z nichž posední byl proveden za podpory tančíků typu Bren. Gurkhové a liecersterský pluk bojovali velice statečně a japonský útok i pokusy o obchvat byly zachyceny a zastaveny. Britské ztráty přitom byly těžké.
Generál Percival (zde viz foto



, na kterém je generál Arthur Percival, foto je volně přístupné na několika webech) vydal 10. prosince 1941 patetický rozkaz všem jednotkám v Malajsku držet pozice a neustupovat. Situace na frontě však byla velice nepříznivá a Britové ustupovali na všech (čtyřech) směrech.
V takových okamžicích ani velké vlastenecké fráze nejsou schopny zvednout bojovou morálku a vrátit jednotkám ztracenou bojeschopnost. Neustálé zmatky, protichůdné rozkazy a neustálý tlak Japonců způsobily, že britští vojáci ztratili důvěru ve velení a jejich obranyschopnost byla vážně otřesena."

Již vzpomínaný patetický rozkaz generála Percivala se k jednotkám u Jitry dostal až 12. prosince 1941 a na válečné události v Malajsku již neměl vůbec žádný vliv.
V době, kdy se Japonci pokoušeli definitivně prolomit obranu, velitel indické 11. divize generál Murray-Lyon žádal velitele sboru o povolení, aby mohl se svou divizí ustoupit do Gurunu, který ležel asi 45 km na jih od Jitry. Ve své žádosti tvrdil, že jeho divize nemůže riskovat obklíčení. Ihned se musí přeskupit a zaujmout novou obranu. Generál Heath, tehdy velitel britského III. sboru, se ve stejné době radil v Singapuru s generálem Percivalem, který Murray-Lyonovu žádost o ústup kategoricky zamítl. Tvrdil totiž, že jakýkoliv ústup by měl určitě špatný vliv nejen na morálku divize, ale i tím na civilní obyvatelstvo. Percivala dál, jako velitele hodnotí nahoře uvedené historické podklady následovně, cituji:

"Percival nevynikal rozhodností a nevelel s autoritou armádního velitele. Snadno podléhal (v názoru) Heathovi a velitel 8. australské armády Gordon Bennet (zde viz foto



generála Gordona Benneta, foto je volně na několika webech) se nechal slyšet, že Heath se vždycky snaží prosadit svou vůli. Když na poradě štábu III. sboru Bennet prohlásil, že jediná možnost, jak odvrátit porážku u Jitry, je zaútočit, Heath se mu vysmál a zdůraznil, že Australané zatím ještě pořád stojí v záloze.
Kromě zmíněné nerozhodnosti Percival neprokázal u Jitry ani špetku taktické vynalézavosti. Přesto, že už 12. prosince mu muselo být jasné, že indická 11. divize jde od porážky k porážce, že je dezorganizovaná a všeobecný ústup je jen otázkou času. Po bitvě se vynořily nepříjemné otázky: Proč Percival předem nepřipravil na silnici do Singapuru silnou obrannou pozici, a proč nepoužil armádu, sapéry (ženisty) a zásoby a domorodce k opevňovacím pracím? Proč nezajistil sklady a zásoby, aby se tato linie mohla dostatečně dlouho bránit? Proč nevybudoval v džungli základny a střediska odporu, ze kterých mohla být napadena křídla japonské kolony? Proč neuznával a podceňoval partyzánský boj v zemi, jejíž terén byl pro tento způsob boje ideální?
Plukovník Spencer Chapman, který se později proslavil svým bojem v týlu Japonců, několikrát předložil návrh na organizování partyzánských jednotek, ale vrchní velitelství nemělo zájem.
V poledne 12. prosince 1941 se objevil na bojišti velitel 9. japonské pěší brigády generálmajor Kawamura a nařídil 41. pluku zaútočit na východní straně silnice, zatímco 40. pluk měl zaútočit na opačné straně. Operace měla být zahájena za setmění."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 130.

Ve stejné době, ve které oba japonské pluky, 41. a 42. útočily po levé a pravé straně silnice pokračoval v akci i plukovník Saeki, se svými jednotkami, které předtím prorazily konečně obranu Britů a tak odpoledne, okolo 15. hodiny Britům hrozil další obchvat. Oproti japonským jednotkám, které útočily pod vedením Saekiho stál liecesterský pluk, který bojoval velice obětavě a bránil tak Japoncům v postupu. Liecesterští vojáci a důstojníci však již v 15 hodin 15 minut obdrželi rozkaz, aby ustoupili za vodní tok Sungei Jitra, což vyvolalo velkou bouři a zároveň nadávky liecesterských na adresu velitelství divize. Ale generál Murray-Lyon na svém rozkaze k ústupu trval. Britské jednotky tak sami ztratily další pozici a morálka všech jednotek v obraně se stále více zhoršovala, což nevěstilo nic dobrého. Vojáci ústup považovali doslova za "ránu pod pás" a problémy u Jitry se prohlubovaly. K tomu dál již řečené historické prameny - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 43 až 83., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 72 až 88, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 251, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, říkají a já cituji:

"Když se Murray-Lyon vracel zpět ke štábu, silnice byla ucpaná dezorganizovanou kolonou zásobovacích vozidel. Jejich posádky propadly panice, protože se proslýchalo, že japonské tanky prolomily obranu, a indické jednotky, které jim stály v cestě byly zničeny. Nebyla to tak docela pravda, ale uvěřil tomu i sám Murray-Lyon. Obával se, že by jeho divize mohla být obklíčena a odříznuta a rozkázal přesunout vozidla do bezpečí za příští opevněnou pozici. Proto také žádal Heatha o svolení k ústupu za Sungei Kedah. Ten byl sice na poradě v Singapuru a chyběly mu poslední zprávy z fronty, přesto však žádost podpořil a Percival ji schválil.
Murray-Lyon obdržel rozkaz ubránit severní Kedah. Podle odhadů vrchního velení stála proti němu jen jedna japonská divize a Percival mu doporučil, aby postup japonských tanků zpomalil a zastavil vybudováním silničních překážek, které budou pod palbou dělostřelectva. Obrana na obou křídlech musí zabránit obchvatům vybudováním řady opěrných bodů. Čerstvé zálohy jsou na cestě....
Když Murray-Lyon obdržel tento naivní radiogram, vydal rozkaz stáhnout divizi zpět na Sungei Kedah u Alor Staru, asi 23 km jižně od Jitry. Unavené a zmatené jednotky posbíraly střelivo a výzbroj a za vydatného deště se vydaly na cestu. Jak se vyjádřil jeden z anglických důstojníků, nebyl to ústup, ale agonie a debakl poraženecké armády."

Velkou nespokojenost s ústupem prý tehdy dával najevo liecesterský pluk, který měl nejen dobře vybudované obranné pozice, které se mu nechtělo opouštět, ale měl i bojovou iniciativu a zcela Japonce zastavil a zahnal do obrany. Když přišel rozkaz musela se většina jednotek pluku vydat do neprozkoumané džungle, kde se mnoho jednotek ztratilo. Vznikly tam úplně izolované skupinky vojáků, z nichž mnohé pak zahodily zbraně a snažily se nějakým způsobem, nevojensky, dostat do bezpečí. Důstojníci se snažili jednotlivé skupinky vojáků organizovat a znovu je vyzbrojit. Snažili se i o spojení se svým velením, ale vše bylo náhle marné a zbytečné. Někteří důstojníci, kterým se přece jenom podařilo vyzbrojené skupiny shromáždit, když se přitom vyhnuli přeplněným cestám, pak vedli své jednotky podél železniční tratě dál na západ. Některé, ještě bojeschopné jednotky se vydali směrem k pobřeží, kde se nalodily na co se dalo, čluny, malé loďky, vše co se povalovalo na plážích, a odplouvaly na jih. Byly i takové jednotky, ke kterým se však rozkaz o ústupu nedostal a ty zcela zanikly (nezvěstní). Zápisy říkají, že "rozvrat dosáhl opravdu vysokého stupně."

"Teprve příštího rána si štáby uvědomily, co se vlastně stalo. Velká část zásob, střeliva a výzbroje zůstala ve spěchu ležet roztroušená podél silnice a postupující Japonci je označili cedulemi ´Churchillovy zásoby´. Jedním z mála světlých okamžiků této katastrofy byl statečný ústupový boj 2. praporu pluku Gurkhů (zde viz foto



, na které jsou Gurkové, popiska říká - Gurkové při výcviku v Malajských džunglích, kde poté vedli, 1941/42, marný, statečný a beznadějný boj v obraně, foto je volně na několika webech), kteří zabránili Japoncům dokončit obchvatný manévr a dovršit své vítězství.
Během jediného dne indická 11. divize ztratila tvář a identitu.
Porážka u Jitry byla největší katastrofou britské a indické armády od roku 1848, kdy za druhé sikhské války byla anglo-indická armáda rozprášena u Chillianwala. Byly ztraceny stovky mužů, děl, výzbroje a dopravních prostředků. Obranu u Jitry prolomila předsunutá jednotka v síle dvou praporů a roty tanků a její ztráty činily asi 30 mrtvých a 90 zraněných. Jeden z japonských důstojníků si poznamenal do svého deníku, že britské jednotky neukázaly dostatek bojového ducha, raději se vzdaly, a ulevilo se jim, když se ocitly za ostnatým drátem. Sám Jamašita prohlásil na štábní poradě už začátkem listopadu, že jestliže součástí britských sil budou indické jednotky, japonská armáda to bude mít snazší."

Jak napovídají výše uvedené skutečnosti, tak události u Jitry, právě Jamašitovy předpovědi jen potvrdily. Mnozí vojenští historici pak říkají, že hlavními příčinami porážky anglicko-indických jednotek byly mimo jiné i "příliš velké mezery mezi jednotlivými obrannými oddíly, což umožňovalo Japoncům provádět vniknutí do pozic a pak pronikat britské obranou".
Další velkou chybou pak bylo, že "když byla zrušena definitivně Operace Matador, probíhalo přeskupení jednotek indické 11. divize velice pomalu, a zbývalo tak jen minimum času na dobudování obrany a její vylepšení u Jitry". Historické prameny dále konstatují, cituji:

"Murray-Lyon se dopustil vážné chyby tím, že umístil dva prapory svých záloh do předsunutých postavení aniž by si uvědomil, že jim chybí protitankové zbraně. Tyto jednotky byly rozprášeny a divize tak přišla o zálohy. Vlomy a obchvaty Saekiho útočného praporu nebylo čím zastavit.
Většina anglo-indických jednotek byla špatně vycvičena pro boj v džungli a snadno podléhala panice. Důstojníci bez bojové zkušenosti snad uměli velet na cvičišti, ale rozhodně ne na bitevním poli. Spojení mezi prapory a velitelstvím divize, jeden ze základních aspektů úspěšného vedení boje, se vyznačovalo nedokonalostí. Nedostatek rádií nutil velitele používat spojek. Tito muži se však ztratili v džungli nebo je zajal nepřítel.
Japonští vojáci prošli na ostrově Hainan tvrdým výcvikem a džungle je nezaskočila. Žili a bojovali o vodě, studené rýži a sušených rybách a stravu doplňovali z ukořistěných britských zásob. Když zjistili, že většina indických jednotek nemá výdrž a sebevědomí, dovedli toho dokonale využít.
Svou originální taktiku obchvatů džunglí uplatňovali do důsledků a jakmile jednou získali iniciativu, dezorganizovaná britská obrana je nedokázala zastavit."

Japonská "zvláštní taktika" úderného průzkumného praporu.
Již několikrát byla vzpomenuta tzv. zvláštní taktika, kterou používal úderný průzkumný prapor Japonců v severním Malajsku. Zvláštní taktika, která pak byla používána i při dalším postupu na jih. Zajímavostí oné "zvláštní taktiky" bylo, že jí Japonci, japonský průzkumný a úderný oddíl pod velením plukovníka Saekiho, vytvořil vlastně během prvních 24 hodin bojů. Zvláštní taktika bojů o mosty v džungli, kterou pak Japonci dál používali ke svému postupu na jih, celým Malajskem, a nejen v Malajsku, se skládala z těchto 5ti bodů (Hoyt, str. 80 až 82.), cituji:

"1. Pěchota se přebrodí, obsadí přední břeh řeky a kryje opravy mostu.

2. Ženisté, kryti pěchotou, opravují most.

3. Děla zahájí palbu na nepřátelské dělostřelecké pozice.

4. Tanky a pěchota se připraví k útoku, který později rozšíří průlom nepřátelské obrany.

5. Po dokončení oprav mostu pěchota nečekaně přepadne nepřítele, většinou v noci nebo za prudkého deště. Prolomí střed jeho obrany a na takto vzniklou mezeru zaútočí kolona připravená v záloze. Tanky, lehká děla a pěchota projedou prolomenou linií a obsadí další most dřív, než bude vyhozen do povětří."

Řekněme si něco o tom jak ona zvláštní taktika vznikla. Japonci si při svém útoku do severního Malajska, a to jak bylo řečeno, za prvních 24 hodin, všimli a přesvědčili se, "že taktika Britů spočívá v kompletním ničení komunikací, především mostů, při svém ústupu (zde viz foto,



pod kterým je popiska, že britští sapéři, ženisté, připravují most u Kuala Lumpur 1941, k vyhození do povětří, jako obranu před postupujícími Japonci, foto je volně přístupné na několika webech.). Je zde nutno dodat, že Malajsko na severu (ale i dále směrem na jih, po celé délce poloostrova) je protkáno neskutečným množstvím řek a říček, jejichž břehy jsou velice strmé a poměrně vysoké. Britové právě na tomto založili taktiku zadržování útočníka, aby získali čas. Bylo jasné, že Japonci budou všechny demolice Britů , opravovat klasickým způsobem, čímž se zdrží, neboť se jedná o vzdálenost - od siamské silnice - až k Johorské úžině na jihu - 1 100 km. Britové vše časově odhadovali - boj a opravy - Japonci budou zdrženi nejméně na půl roku.
A právě 1/2 roku zdržení znamenalo, že Japonci museli vymyslet - zvolit - novou taktiku - zvláštní taktiku, boje, oprav a následného překvapivého útoku. Chtěli totiž nějak Brity přelstít a zmařit jejich plány...!
K tomu pak, z výše uvedených historických pramenů, o taktice Japonců, jejímu vzniku, kdy se musíme vrátit na začátek útoku, po časové ose do 10. prosince 1941, u siamské cesty, vzniklých informací z deníku praporu, z hlášení na vyšší velitelství, cituji:

"Ráno 10. prosince 1941 (před útokem Japonců, úderného praporu plukovníka Saekiho - ze siamské silnice do Malajska, ještě dva dny před bitvou u Jitry - má poznámka) obdržel velitel průzkumného, úderného praporu plukovník Saeki zprávu ženistů, že oprava mostu, ležícího několik kilometrů před městečkem Changlun, potrvá nejméně půl dne. Zatímco jednotky zaujaly obranné postavení na kraji džungle, velitelé se radili, jak by se tato situace dala vyřešit co nejrychlejším a nejúčelnějším způsobem. Nakonec spolu vymysleli plán, který se skládal z akcí, které jsou popsány v bodech add 1. až 5. Jeho hlavním tvůrcem byl plukovník Tsuji, šedá eminence a hlavní plánovač malajského tažení.
Plán byl schválen velitelem brigády generálmajorem Kawamurou s tím, že bude vyzkoušen při útoku na Changlun. Tato vesnice ležela asi 12 km jižně od siamské hranice a velitel průzkumné čety hlásil, že je silně bráněna. Tato informace ovlivnila veškeré další plány a útok na Changlun měl probíhat podle následujícího scénáře: ´po silnici bude postupovat předvoj pěchoty podporovaný tanky a dělostřelectvem. Pěchota se přebrodí přes řeku, vybuduje na druhé straně provizorní obranu a ženisté začnou s opravou mostu. Zbytek průzkumného (úderného) praporu se ukryje v džungli a v noci překvapivě zaútočí na britské pozice, provede obchvat, prolomí obranu, vyvolá zmatek v řadách nepřítele a bude jej pronásledovat až k řece Perak."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 131.

Skončili jsme vlastně popisem bodu 1. z oné "zvláštní taktiky", která měla 5 bodů, když bod 1. samozřejmě proběhl pak ve skutečnosti úplně bez problémů. Jen s tím, že Britové, jejich ženisté, skutečně zničili most a část silnice. A tak si nyní řekněme postupně ony body 2. až 5. z celé taktiky, kterou popisují již uvedené historické prameny, o reálném boji, tak jak tehdy až do Jitry, včetně, a i probíhal, když předtím jsme detaily neřekli, cituji:

"Sotva se první tanky objevily u zničeného mostu, britské dělostřelectvo v síle asi pěti baterií (odhadovali japonští důstojníci) zahájilo palbu. Tanky ustoupily a ženisté začali opravovat most. Japonská pěchota podporována dělostřelectvem přebrodila řeku, rozprášila indické jednotky a donutila britské dělostřelectvo k ústupu.
Bitva pokračovala a za necelé 3 hodiny byl postaven provizorní most. První přejely tanky a po silnici, kterou Britové opomněli zaminovat (miny se válely na hromadách opodál), postupovaly k dalšímu mostu. Začalo pršet a přívaly vody spolu s pokračujícím soumrakem omezovaly viditelnost. Rychlost japonského postupu se však nezmenšovala a lehké a střední tanky Saekiho oddílu dorazily k dalšímu mostu dřív, než ho Britové stačili vyhodit do povětří.
Indické jednotky tvořící obranu mostu nebyly vyzbrojeny protitankovými děly a jejich kulometná palba nemohla tanky ohrozit. Za tanky postupovala japonská pěchota a dokončila dílo zkázy. Z indického praporu se zachránilo asi 100 mužů, ostatní padli nebo prchli do džungle. Zajatci byli ponecháni svému osudu. Saeki neměl čas ani prostředky, aby se o ně staral."

Saekiho průzkumný prapor ihned postupoval dál a asi po dvou kilometrech se tankistům naskytl neskutečný pohled, když mohli děkovat svým bohům za to co viděli...! Totiž podél cesty stálo deset opuštěných děl s hlavněmi namířenými proti postupu Japonců, ale obsluhy nikde. O chvíli se ukázalo, že britští dělostřelci se ukrývali před deštěm (monzunovým) v džungli, a než se dostali ke svým dělům, byli postříleni z tankových kulometů.

"Náhle se ozvala ze zatáčky nová střelba z pěchotních zbraní a výbuch ručních granátů. Před japonskými tanky se objevilo asi 20 britských obrněných vozů a tančíků Bren. Vzdálenost byla tak malá, že dříve než došlo k boji, japonské tanky svou vahou smetly tančíky a obrněná auta ze silnice a zaútočily na jednotky, které se schovávaly před deštěm po obou stranách silnice. (zde viz foto



, kde popiska říká - tank type 95_Ha_Go v Malajsii, 1941/42, foto je volně přístupné na několika webech.), Britové tedy ztratili nejen všechna obrněná vozidla, ale i protitankové dělostřelectvo, bez kterého nebylo možno pronikající tanky zastavit. Nastala tma a Japonci, mistři nočních přepadů, brzy vytlačili anglo-indické jednotky z obranných pozic vybudovaných po obou stranách silnice. Nedbalost a špatná komunikace způsobily, že britská obrana v síle 2 až 3 tisíc mužů byla u Jitry rozprášena a utrpěla katastrofální porážku."

V době probíhajícího boje Saekiho úderného, průzkumného, praporu pak japonské záložní jednotky zajistily týl praporu. No a Saekiho prapor pak pokračoval urychleně dál až se dostal k větší a širší řece, k řece Perak.
Tam se pak lehké japonské tanky přesunuly do čela kolony praporu a rychlým tempem začaly postupovat k dalšímu mostu před sebou. Nastala noc a nebylo vidět, jak se říká "ani metr před sebe". Slabá světla u mostu nestačila vůbec osvěcovat terén, a tak museli důstojníci, u každého mostu, použít své baterky, aby vůbec zjistili v jaké stavu mosty jsou. Ukázalo se, že všechny mosty byli bez výjimky připraveny k demolici a tak se museli zapojit důstojníci se svými šavlemi, a ve spěchu přesekali dráty elektrických přívodů k náložím. Celkem bylo takto obsazeno, s tím prvním, dalších devět mostů.

"Je pravděpodobné, že v zápalu boje si Japonci ani neuvědomili do jaké hloubky prolomili nepřátelskou obranu. Průzkumný prapor postupoval takovým tempem, že Saeki ani Tsuji vlastně nevěděli, kde se nacházejí. Přesto, že Tsuji znal mapy nazpaměť a uměl je číst i potmě, díky monotónnosti terénu a husté džungli, která znemožňovala rozhled, dočasně postrádal orientaci (přiznával)."

Již bylo řečeno, že v bitvě u Jitry a během celého útoku na Jitru, ztratil Saekiho prapor 110 mužů, z čehož mrtvých bylo 30 a raněných 80. Britové v chaosu museli ustoupit. Po sobě pak anglo-indické oddíly zanechali pro Japonce asi 50 děl, 50 kulometů, okolo 300 nákladních a obrněných automobilů a velké zásoby nejen munice, ale i PHM a potraviny, které vystačily jedné divizi na tři měsíce bojů.

Zde ještě odkaz, kde po rozkliknutí lze nalézt foto pod kterým je popiska - Plukovník Saeki ukazuje vojenským atašé britská opevnění se kterými se setkali u Jitry:
http://arawasi-wildeagles.blogspot.com/ ... /vips.html

Historiografie uvedená v předchozím článku k tomu dál dodává, cituji:

" Obranná linie u Jitry byla prolomena nejen díky uplatnění neobyčejně důmyslného taktického plánu, ale i chybou v hlášení původní průzkumné hlídky. Kdyby Japonci byli nuceni zaútočit celou divizí, což by po organizační stránce byla daleko komplikovanější a zdlouhavá operace, Britové by měli dostatek času zorganizovat obranu a nenechali by se překvapit tak, jak k tomu ve skutečnosti došlo (ach ta kdyby - vždy po bitvě je každý ten nejlepší generál). Japoncům by trvalo nejméně 14 dnů, než by prolomili řadu za sebou následujících obranných pozic včetně hlavní linie u Jitry a museli by počítat s těžkými ztrátami.
Díky důmyslu a taktické vynalézavosti plukovníků Tsujiho a Saekiho byla obranná linie u Jitry prolomena pěti sty muži za 15 hodin. Britové se domnívali, že ji mohla bránit jedna divize po tři měsíce."

Dlouhý ústup anglo-indických jednotek na jih Malajsie.
Dne 13. prosince 1941 ráno po východu slunce, byla situace anglo-indických jednotek v severní Malajsii více než špatná. Indická 11. divize, její brigády, utrpěly těžkou a hořkou porážku u Jitry, měla i velké ztráty na lidech. Zbytky brigád, kryty zadním vojem z 28. brigády, doslova utíkaly směrem na jih. V džungli severní Malajsie pak bloudilo spousta jednotlivých opozdilců, kteří chtěli najít své jednotky. V mnoha případech skončili kulkou japonských odstřelovačů, kteří byli převlečeni za Malajce.
Indická 11. divize, spíše však její zbytky, měly po svém ústupu zaujmout novou čáru obrany za řekou Sugei Kedah u města Alor Star. Zadní voj, z 28. brigády, pak měl za úkol vyhodit do vzduchu důležitý silniční a železniční most a tím zpomalit japonský postup na jih. Most byl v noci z 12. na 13. prosince již zaminován a brzy po rozednění generál Murray-Lyon s velitelem ženistů čekali přímo u silničního mostu, než přes něj přejedou poslední anglo-indické oddíly.

"Najednou se objevily dva japonské motocykly s kulometnými přívěsy. Daleko se nedostaly, ale Murray-Lyonovi tato hrozba stačila k tomu, aby dal rozkaz vyhodit oba mosty do povětří. Jak se později ukázalo, bylo to rozhodnutí poněkud předčasné, protože několik čet i s vozidly zůstalo na druhé straně.
Při pohledu na unavené, mokré a zmatené vojáky, jejichž bojová morálka byla na velice nízkém stupni, si Murray-Lyon uvědomil, že setrvávat za tohoto stavu v improvizované obraně je nesmysl a rozhodl, že jedinou nadějí je přerušit styk s nepřítelem a ustoupit o dalších 30 km zpět, ke Gurunu. Zde chtěl získat čas a možnost přeskupit zbytek divize a vybudovat a zorganizovat novou obrannou linii. Ovšem za předpokladu, že Percival splní svůj slib a pošle posily.
Další ústup, opět v noci a za prudkého deště, a opět nastal zmatek, protože jediná silnice byla ucpána vozidly všeho druhu. Britové nechali u Alor Star nepřeberné množství střeliva, zbraní, benzínu a vozidel všeho druhu a přenechali Japoncům takřka bez boje moderní letiště, na kterém hned odpoledne přistálo několik (japonských) bombardovacích a stíhacích perutí, které se postaraly o to, aby ústup do Gurunu neproběhl bez ztrát."

Co však bylo ještě horší, byla skutečnost, že se po ústupu anglo-indických oddílů ke Gurunu, opakovala jen historie, která byla již řečena i u Jitry. I u Gurunu chyběly bunkry, chyběla palebná postavení a zákopy se teprve musely vykopat. Pozice, které důstojníci vybrali k obraně, křižovala hlavní silnici a železnici asi 4,5 km severně od Gurunu a vedla do džunglí zalesněných svahů Kedah Peak na levé straně. Indická 11. divize, její zbytky, v dané době potřebovaly opět čas, aby mohly vykopat zákopy, zaminovat prostory před zákopy, natáhnout ostnaté dráty a vyčistit sektory palby. Co však především - odpočinout si.
Japonci jim však nedopřáli nic z tohoto tehdy luxusu, kde byl nejdražší právě čas.

"Ženijní jednotky (Japonců) dokázaly opravit zničené mosty a silnice daleko rychleji, než Britové očekávali. Murray-Lyon předpokládal, že oprava silničního mostu přes Sungei Kedah jim zabere alespoň tři dny, ale neuplynulo ani třicet hodin a na silnici se objevila japonská pěchota v nákladních autech, podporována třemi tanky.
Silnici a železniční trať bránila 6. brigáda. Protitankové dělostřelectvo sice zničilo první tank, ale japonská pěchota prudkým útokem pronikla obranou indických jednotek, rozprášila je a donutila k ústupu do džungle. Veliteli brigády se podařilo jen s největším úsilím zjednat pořádek a ustoupit se zbytkem jednotek - některé prapory měly jen 500 - 600 mužů - a připravit novou obrannou pozici.
Nekonečná série krátkých bitev a ústupů vyčerpala britsko-indické jednotky natolik, že nebyly schopny klást důrazný odpor. Přesto, že protitankové dělostřelectvo tu a tam zničilo několik japonských tanků, obchvaty malých jednotek je dřív nebo později donutily k ústupu."
Zde je foto



australské léčky, pod fotem je popiska - vedle japonského tanku leží mrtvý japonský tankista a v pozadí jsou další obrněná vozidla. Obrněná vozidla ztratily Japonci při ostrém střetu s australskými vojáky. Foto je volně přístupné na několika webech.
O statečnosti v boji, kterou v Malajsii prokazovali Australané a Gurkové, bude ještě několikrát řeč.

Příští pondělí 8. dubna, a poté ještě další 3 pondělí, nás se situací ve stejných prosincových dnech roku 1941, seznámí pan kolega Jarl. Jak nás již, na jiném místě, informoval.
Poté budu pokračovat Malajsií a Singapurem tam kde jsem skončil, abych se poté dostal zpět po časové ose k Filipínám, v konci roku 1941.
U historie bojů na Filipínách v konci roku 1941, přibudou, k historii všeobecně i letecké souboje a boje letectev Japonska, USA a Filipín, a to den po dni.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifuku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=120