A tie nemá (nemal, Mig-29K je viacúčelový) preto, lebo je úloha je práve tá priestorová PVO. Na to si ho VMF obstaralo.
chybná koncepce, což chápou všichni až na Rusko.. i když i to si vlastně teď chtělo obstarat víceúčelové letouny v podobě MiG-29K
Teď se používá koncepce letadel s extrémní víceúčelovostí, které dokáží i fungovat jako mini AWACS. Takže nějaká specializace je už irelevantní. Za pár let začnou létat ty koncepty podobné těm co jsem po okradení invalidy o maturitu vyvíjel ve svém volném čase a učil se na tom software engineering. Což znamená že se ušetří váha a prostor pro pilota. Pilota nahradí 50 kg PC a chlazení, a letoun bude i levný stealth, i schopný manévrů 50 g. A tomu jako mají konkurovat?
Když ztratíš bezpilotní, tak odepíšeš 30-70 milionů dolarů flyaway cenu. U normálních letadel ještě musíš lovit z moře pilota.
Když Rusové budou vyvíjet pouze starou koncepci tak za 10 let začnou stavět loď co bude 30 let za opicema až vypluje. To už je lepší provozovat současnou, a jenom tam přidat katapulty, a bezpilotní autonomní letadla.
Ne, protože francouzský a ani britský zbrojařský průmysl není státní (ten Rusko pak musí stejně odlužovat). Navíc takové výdaje = škrty v jiné oblasti. A navíc.. k čemu by byla Británii a Francii armáda skoro o velikosti té sovětské?
Komerční průmysl = zisk + výrobní náklady. Státní vojenský průmysl = výrobní náklady. A stát ty tanky stejnak potřebuje, tak je zbytečné platit navíc zisk komerčních subjektů. (A pak stejně oddlužovat komerční subjekty jako se to dělalo s bankama.)
Kenavf: Čína nikdy letadlovou loď neměla. Koupila si ji kvůli zkušenostem. Kdyby jim Indové chtěli prodat exHermes, tak ho koupí taky.
Podle toho co jsem slyšel na forech od nadšenců vojenského námořnictva s expertními znalostmi. Tak lodní ocel ze socialistického Ruska měla pověst kvalitní trvanlivé a spolehlivé ocele. Indická loď by byla sešrotována krátce po získání zkušeností s provozem a přestavbou. Pokud by si Číňané vůbec dovolili tak radikální přestavbu jako udělali s Ruskou lodí. Navíc Ruské zbraňové systémy mají kompatibilitu s Čínskými, a Čiňané už měli zkušenosti s integrací Čínských zbraňových systémů na Ruské lodě.
Jinými slovy, koncepce Jaku-141 a F-35B je velmi podobná a jejich vliv na provoz lodě +/- stejný.
Ono je prostě jedno, zda za kabinu nainstaluješ toto
nebo dva zdvihové motory o hmotnosti 2x 290 kg ... mimochodem, hmotnost toho dmychadla od R&R, co nosí F-35B, se mi nikde najít nepodařilo.
To je prostě daň za VTOL.
A samozřejmě, každé letadlo schopné operaci STOBAR je výkonnější než letadlo VTOL ... jenže ne vždy máš ty STOBAR možnosti.
"Hádá-li se člověk s blbcem déle než pět minut, hádají se blbci dva," Jan Werich
"Važte si lidí, kteří hledají pravdu, a střezte se těch, kteří tvrdí, že ji našli," Voltaire
skelet píše:Kenavf: furt porovnáváš "tři roky" starou loď, a třicet let starou loď. Navíc loď, jejíž třídu kvůli tomu, že nedosahovalo toho co si námořnictvo představovalo zařízlo Plus to tvé "a vy zase bijete černochy" je poměrně dětinské, nemyslíš?
...
Keď končia argumenty ohľadom "demokratických nepodarkov" tak sa ako vždy vytiahne argument s černochmi.
Na to si prišiel kde, že by bola trieda Kuznecov zrušená na základe nesplnenia požiadaviek? Rusi mali v 90tych rokoch a neskôr úplne iné problémy s ekonomikou a rozpadom hospodárstva, než aby sa snažili rozširovať počet LL. Projekt 1143.5 jeden trup zostal Rusku a tí ho dokončili, druhý trup zostal Ukrajine a tá ho predala číňanom.
A číňani asi v nej potenciál videli keď si ju kúpili a dorobili.
A ten jej koncept asi nebol až tak zlý pretože aj tá nová LL ktorú vyrobili a spustili čisto v Číne je len upravená tr. Kuznecov.
Plavidlo konstrukčně vychází z první čínské letadlové lodě Liao-ning (typ 001), která je přestavěnou ruskou letadlovou lodí Projektu 1143.5 Kreml.
skelet píše:Kenavf: furt porovnáváš "tři roky" starou loď, a třicet let starou loď. Navíc loď, jejíž třídu kvůli tomu, že nedosahovalo toho co si námořnictvo představovalo zařízlo Plus to tvé "a vy zase bijete černochy" je poměrně dětinské, nemyslíš?
...
A cena 4mld USD za kus? Veď si za to mohli postaviť jednu LL tr.Ford. Celý projekt 22mld USD, takže by bolo aj na doprovodné lode.
Ale radšej povieme "že se lecos nepovedlo", znie to tak politicky korektne a radšej vytiahneme argument s černochmi.
P.S.
Len tak pre zaujímavosť napíš ktorý systém na Kuznecove je nefunkčný alebo nesplňuje parametre.
Edmund Burke: "Jediné čo potrebujú nečisté sily k svojmu víťazstvu je to, aby slušní ľudia neurobili nič."
kenavf píše:A cena 4mld USD za kus? Veď si za to mohli postaviť jednu LL tr.Ford. Celý projekt 22mld USD, takže by bolo aj na doprovodné lode.
Ford stojí 13000 milionů. Jaderné palivo pravděpodobně 850 milionů. A museli by stejně postavit loď s velkou produkcí elektřiny pro energetické zbraně a radary. Takže by ten výzkum za 22 000 milionů stejně museli udělat.
Největší výhoda Forda je snížení posádky a nákladů na provoz. Takže tady musí Rusové ještě dohánět. Náklady na Ruské platy jsou sice nízké, ale ty automatizace dobře chrání před požáry.
Já se vrátím k místním legendám o amerických letadlových lodích. Není potřeba používat ruské zdroje (!), nebo jen Wikipedii. K dispozici je totiž obrovské množství amerických podkladů, které jsou jako poměrně obyčejně v rozporu s místními údaji:
Атомный «Энтерпрайз» обеспечивал по 150…160 боевых вылетов за сутки, тогда как его «коллега» типа «Китти Хоук» с обычной силовой установкой, не более 100 в день. И это еще не все - катапульты «Энтерпрайза» потребляли не более 20% пара, производимого ЯСУ, тогда как при интенсивных полетах палубной авиации «Китти Хоук» был вынужден резко уменьшать ход – пара не хватало ни морякам, ни летчикам.
Enterprice cca 150-160 vzletov za deň.
Kitty Hawk 100 vzletov na deň a musela spomaliť aby stíhala vyrábať paru.
Operace Rolling thunder proti Severnímu Vietnamu: Jaderná USS Enterprise (CVA(N)-65) vytvořila v prosinci 1965 svůj tehdejší rekord v podobě 165 bojových vzletů za den, konvenční USS Kitty Hawk (CVA-63) dala ve stejném období jen 131 bojových vzletů za den.
V rámci cvičení „Surge97“ v roce 1997 dokázala USS Nimitz (CVN-68) během letové špičky, které trvala 96 hodin (během 5 kalendářních dnů), uskutečnit 975 letů letounů s pevnými křídly (převážně s ostrou municí). Tedy špičkové operační tempo bylo průměrně 243 letů za 24 hodin, respektive 121 letů za 12 hodin.
Kromě letové špičky, si US NAVY definuje i ustálenou bojovou činnost velkých letadlových lodí CVN obdobím 30 dní. Z toho 26 dní je letových, kdy je držena jedna 12 hodinová letecká směna. 4 dny jsou pak bez letové směny. To se pochopitelně nevztahuje na obslužné vrtulníky.
Koncept nasazení US NAVY tedy předpokládá dvojici letadlových lodí CVN pro dlouhodobé pokrytí 24 hodinové letové činnosti každý den. Každá současná CVN by měla uskutečnit 120 letů denně (během své 12 hodinové směny), ve špičce to bude celkem 240 letů za den (za 24 hodin). Což bylo prokázáno.
skelet píše:U třídy Nimitz se uvádí, že je schopna poslat do vzduchu každých dvacet sekund jedno letadlo. Předpokládám, že to bude krajní hodnota v bojovém režimu a nebude dlouhodobě udržitelná.
Díky.
Každých 20 s letadlo při 4 katapultech = 80 s na přípravu katapultu. To dává smysl, u EMALS se uvádí doba potřebná na "nabití" 45 s = je rychlejší.
Dále vše závisí na kapacitě "bojleru" resp. vyvíječů páry.
V reálu to s parním katapultem prý vypadá následovně:
- připraví se 1. vlna (12 až 20 letadel, dle typu a hmotnosti)
- 1. vlna se pošle do vzduchu ... což prý trvá tak 15 minut
- začne se připravovat 2. vlna, a současně s tím i připravovat pára na jejich katapultáž (trvá to prý cca 45 minut)
…
Skeptik píše:
skelet píše:kenavf: ale to byl dlouhodobě udržitelný počet startů. V případě potřeby jsou schopni zrychlit na podstatně vyšší takt.
mimochodem 160 vzletů za den = jeden vzlet co 9 minut
A nebo 14 vzletů během 15-ti minut a pak hodinu vyrábět páru na další vzlety ... což odpovídá té informaci o "cyklickém provozu" letadel na LL.
Ono totiž nejde jen o to vyrobit těch 600 kg páry na jeden vzlet. Ona se ta pára musí vyrábět ze "sladké vody" takže na LL existuje i úpravna vody, kde se mořská voda odsoluje a čistí.
Je potřeba si znovu přečíst tvé neuvedené zdroje. To co jsi napsal, je to totiž s tolika chybami, až jsi to celé přetvořil v nesmysl.
1)
Velké americké letadlové lodě mají už téměř jedno století pohon jen parními turbínami. Parní kotle konvenčních lodí nebo generátory páry jaderných jsou zdrojem páry primárně pro pohon a sekundárně i pro katapulty. To samé platí i pro napájecí vodu (upravená destilovaná voda). Tyto lodě, pokud jsou dobře navrženy, na rozdíl od lodí s dieselovým pohonem nebo pohonem plynovými turbínami, žádné speciální vyvíječe páry a napájecí vody nepotřebují. Akumulátor katapultu se průběžně doplňují natlakovanou párou a napájecí vodou tak, aby parametry zůstaly v povolených provozních limitech.
Poznámka: starší americké parní katapulty jako byl C-13 (od CV-63 Kitty Hawk) byly suchého typu a jejich akumulátory byly bez napájecí vody. Novější americké parní katapulty jako jsou C-13-1 (od CVN-68 Nimitz), -2, -3 už mají tzv. mokré akumulátory, kde je současně napájecí voda i natlakovaná pára.
Poznámka: Jediný o kom je veřejně známo, že dokázal do parních kotlů nalít mořskou vodu, byla demoralizovaná posádka ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov.
2)
A opět Vietnam. Letadlová loď USS Interprid (CVS-11) v říjnu 1967 v Tonkinském zálivu u pobřeží Severního Vietnamu vypustila 33 letounů v průměrném intervalu 27 sekund. Pro připomenutí, USS Interprid je letadlová loď třídy Essex z roku 1943, která se účastnila už bojů v Pacifiku během druhé světové války. V roce 1954 v rámci modernizace dostala první americké parní katapulty C-11. Je to ta USS Interprid, která je museem v New Yorku. Její celková délka je 265 metrů a plný výtlak 37 tisíc tun.
Letová směna na palubě letadlové lodi je sice typicky rozdělená na cykly (vypouštěcí a přistávací) typicky v délce od 30 do 90 minut. To spolu s přiřazení techniky kakpacit konkrétním cyklům, tedy střídání techniky a personálu, umožňuje dlouhodobě udržitelné letové operace (letouny je mimo jiné potřeba připravit k letu a vyzbrojit). Také se minimalizuje čas, kdy je kurz a manévrování lodě omezeno letovými operacemi na palubě (vzlety jsou na začátku cyklu a přistání na konci). Nemá to ale nic společného s výkony katapultů. Letadlové lodě US NAVY třídy Nimitz v případě potřeby musí být schopné vypustit co nejrychleji všechny dostupné bojeschopné letouny. Masové vypuštění letounů se pravidelně nacvičuje.
Obecně se tento scénář od dob operace Rolling Thunder ve Vietnamu označuje jako „Alpha Strike“. Například v prosinci 1965 poprvé tři letadlové lodě vypustily útočný svaz tvořený 100 palubními letouny. Hlavní výzvou není vlastní vpouštění letounů, ale proces přípravy a vyzbrojení letounů a jejich přesun na a po letové palubě + příprava osádek.
Co se týče intervalů. V praxi posádky pravidelně drilují vypouštění letounů a stopují se časy. Hodnotí se vypuštění 12 a více letounů (stíhacích-bombardérů).
Příklad časů pro splnění kvalifikačních kritérií na výtečnou:
- Při použití 2 katapultů ve dne je průměrný čas na vypuštění jednoho letounu maximálně 30 sekund ( 360 sekund/ 6 minut na vypuštění 12 letounů).
- V noci se tento interval prodlužuje na cca 1 minutu. Pokud se použije dvojice katapultů na přídi, může letadlová loď současně přijímat letadla na přistání, což je obrovskou výhodou velkých amerických letadlových lodí. Časový limit na výtečnou na vyklizení přistávací paluby po každém přistání je průměrně maximálně 25 sekund (platí i v noci). To znamená, že zhruba každých 37 sekund může přistát jeden letoun.
- Při použití 3 katapultů ve dne je průměrný čas na vypuštění jednoho letounu maximálně 20 sekund (240 sekund/ 4 minuty na vypuštění 12 letounů).
- Při použití 4 katapultů ve dne je průměrný čas na vypuštění jednoho letounu maximálně 14 sekund (164 sekund / 2 a ¾ minuty na vypuštění 12 letounů).
3)
Nejrychlejší start čtyřčlenného roje za cca 45 sekund dokáží letouny Harrier z paluby STOVL jako byla britská Invincible a americké výsadkové lodě LHA/LHD.
A teď zpátky k Admirálovi Kuzněcovovi a převážně ruským zdrojům. Jaká jsou teoretické možnosti letadlové lodě Admirál Kuzněcov kategorie STOBAR lze těžko hodnotit, protože v praxi se k tomu nikdy nepřiblížili:
1)
Finální požadavky a konstrukční návrh Admirála Kuzněcova z roku 1982 počítaly s tím, že bude vyzbrojen celkem cca 50 kusy letecké techniky. Z toho 26 stíhacích letounů s pevnými křídly velikosti Su-27K/MiG-29K (v případě tehdy plánovaného STOVL Jaku-41 i více) a 24 kusů vrtulníků řady Ka-27/29/31. Do podpalubního hangáru by se mělo vejít 12 letounů s pevnými křídly o rozměrech Su-27K/MiG-29K a 24 palubních vrtulníků Kamov. Plánované složení palubního křídla odpovídalo tehdy předpokládáním úkolům při působení v severní flotě – tedy protiponorková činnost, zajištění protivzdušné ochrany svazu a působení proti hladinovým cílům v severních mořích.
Skok do roku 2016. Ruské námořní letectvo VMF mělo už před odplutím Admirála Kuzněcova k Sýrie v říjnu 2016 dva samostatné stíhací palubní pluky (100. a 279. OKIAP). Celkem to byly 4 stíhací palubní letky s cca 45 stíhacími letouny: 21 starých Su-33 (část modernizovaná s SVP-24-33) a 24 novotou zářících MiGů-29KR/KUBR.
2)
Na mediálně sledovanou Syrskou bojovou misi byl ale Admirál Kuzněcov vyzbrojen jen velmi malým leteckým křídlem, které tvořilo 14 stíhacích letounů (10 x Su-33 a 4 x MiG-29KR/KUBR) a cca 10 vrtulníků (4 různých typů včetně prototypů AEW typu Ka-31 a bitevního Ka-52K).
Primárním úkolem lodi se poprvé staly letecké útoky na pozemní cíle. Tedy velmi odlišný úkol od toho, na který lod´ a její techniku v 80. letech připravovali. Naloděné malé palubní křídlo, ve srovnání s desítkami letadel, které mělo ruské letectvo přímo na základně Hmímím v Sýrii, i v Rusku vedlo k názorům, jestli to nebylo zbytečné utrácení. Respektive to vedlo k závěrům, že hlavním úkol této mise byl politicko-propagandistický a šlo hlavně o „ukázání vlajky“.
Bohužel z takto malého palubního křídla lze těžko něco usuzovat na skutečné ruské dovednosti v rychlosti vypouštění a přijímání letadel. V této souvislosti asi za pozornost ale stojí, že všechny zveřejněné vzlety proběhly ze stanoviště č. 3 (na přistávací ploše), které má délku rozjezdu 195 m. Kratší 110 metrový rozjezd ze stanovišť č. 1 a č. 2 nebyl na žádném zveřejněním záběru z oblasti operací. Použití jediného stanoviště, které současně znemožňuje souběžně provádět přistávací operace má pochopitelně dopad na rychlost vypouštění letounů. Ale při tak malém množství nesených letounů, z nichž byla v cyklu vypouštěna jen část (známé maximum je 5 strojů), to samozřejmě lze provést.
Velmi malý počet skutečně nasazených letounů je dán historicky nízkými počty vycvičených palubních stíhacích pilotů VMF. Podle ruského ministerstva obrany jich v roce 2011 bylo 13, v roce 2015 už 18 a například před odplutím do Sýrie se stihlo v létě 2016 kvalifikovat 5 nových pilotů Su-33 (do července výcvikový komplex NITKA na letecké základně Novofjodorovka u Saki na Krymu, od srpna 10 vzletů a přistání na palubě letadlové lodě). Ovšem letový výcvik na palubě letadlové lodi byl neustále přerušován návraty do přístavu za účelem oprav.
Zavedení typu MiG-29KR to spíše ještě zhoršilo, protože před narychlo naplánovanou první bojovou plavbou od října 2016 se nestihl celý zkouškový a výcvikový proces zavedení MiGu-29KR do řadové služby, který měl trvat až do roku 2018. Všechno se urychlovalo. První přistání letounu MIG-29KR VMF na palubě Admirála Kuzněcova se uskutečnilo až počátkem srpnu 2016. Od jara probíhal výcvik prvních v komplexu NITKA u na Krymu. Stihlo do té doby absolvovat jen 7 zkušených pilotů (kromě pilotů 100. OKIAP, to byl zkušební piloti letectva a jeden zkušební pilot výrobce). Následný výcvik na palubě šel pomalu opět z důvodů potřeby oprav vlastní lodi.
Pro operaci u Sýrie tak většinu pilotů palubního leteckého křídla Kuzněcova tvořil starší piloti s vyššími hodnostmi. Ani tak nelze jejich zkušenosti srovnávat s námořními letci US NAVY. Rekordmanem ruského námořního letectva je velitel palubního křídla Admirála Kuzněcova plukovník Igor Matkovskij, který v letech 1998-2018 absolvoval přes 200 přistání na letadlové lodi.
U US NAVY má ale velitel palubního leteckého křídla za sebou 600 až 1 000+ přistání na letadlové lodi. Každý námořní pilot US NAVY při 6-8 měsíční operační plavbě absolvuje průměrně okolo 100 přistání. Po čtyřech operačních plavbách, kdy většina pilotů odchází do zálohy, tak mají okolo 600 přistání na palubě letadlové lodi. U francouzského námořnictva má velitel palubní letky okolo 450 přistání na letadlové lodi.
4)
Ruští představitelé oficiálně deklarovali, že palubní křídlo Kuzněcova při syrské operaci za dva měsíce odlétalo 420 bojových letů, z toho 117 nočních bojových letů. Není ovšem řečeno, kolik z nich bylo z paluby letadlové lodi a kolik z pozemní základny.
Podle amerických vládních zdrojů bylo z paluby ruské letadlové lodi provedeno jen 154 vzletů. Na výstavě Armija-2017 jeden z výrobců modernizované avioniky pro Su-33 uvedl, že Su-33 se systémem SVP-24-33 v Syrské kampani odlétaly více než 360 letů, z toho více než 30 (skutečně třicet!) z paluby letadlové lodi. Celkem provedly 1 300 úderů za použití neřízené munice. Já ruskému vyjadřování rozumím, tak, že je to počet odhozené munice, přestože Rusové opravdu tvrdí, že je to počet napadených cílů.
Rozpor mezi celkovými a palubními čísly lze asi vysvětlit tím, že většina letů proběhla z ruské letecké základny Hmímím na syrském pobřeží. Už 20. listopadu 2016, tedy pár dní po haváriích MiGů-29KR, totiž západní komerční satelity zachytily 8 x Su-33 vrovnané na stojánce ruské letecké základně Hmímím. Oficiálně se palubní křídlo se na tuto základnu přesunulo až počátkem prosince 2016 po další palubní havárii, tentokráte Su-33.
Nepodařilo se mi vypátrat jediný záběr na noční vzlety a přistání. A to jak ze syrské mise v roce 2016-17, tak i nic staršího z posledních 20 let. Lze nalézt zmínku, že noční palubní vzlety a přistání řadový piloti Su-33 poprvé trénovali až v roce 1999. Protože jsou to mediálně velmi zajímavé záběry, kterými se nikdo nezapomene pochlubit, tak mám podezření, že VMF noční operace palubních stíhacích letounů prostě neprovádí. Třeba někdo najde nějaký záznam.
Jak to vypadá v noci na příbuzné letadlové lodi Liaoning (vycházející z Projektu 1145.6 ex Riga/Varjag) předvádí celému světu čínské námořnictvo. To ale organizaci svého palubního provozu „přebírá“ od US NAVY:
Celková cena týchto prác sa odhaduje na 40 miliárd rubľov. Predmetom opráv budú všetky elektromechanické súčiastky, ale aj pohonný systém, kde bude treba nahradiť niekoľko opotrebovaných kotlov. Modernizáciou prejde vzletová dráha a raketový systém lode. Komplex Granit bude nahradený raketovým systémom Kalibr-NK.
The ship will thus receive a current-generation Almaz-Antei Poliment-Redut radar system, which operates with the relatively new S-350 Vityaz naval surface-to-air missile variant.
Montáž radarového systému Redut
kenavf píše: https://www.interfax.ru/russia/688602
Prezident korporácie oznámil že nedošlo k žiadnym kritickým škodám, a tie nedosahujú hodnoty aké sa objavujú v niektorých médiách, krížnik bude opravený v cene schváleného rozpočtu a bude daný späť do služby v roku 2022 ako bolo sľúbené.
Neuškodí si přečíst i starší diskusi v tomto vlákně nebo i další zdroje. Kontrakt na generální opravu a rozsahem malou modernizaci (nové kotle + část elektroniky) letadlové lodi Admirál Kuzněcov z dubna 2018 byl v hodnotě 55 miliard rublů.
Kontrakt podepsal opravárenský závod 35. RSZ v Murmasnku, který patří do loďařské korporace OSK. Na provedení podvodních prací si nekontrahovali nedaleký opravárenský závod 82. RSZ v Rosljakova, který patří těžařské společnosti Rosněft.
Podle kontraktu měly být práce na lodi dokončeny v roce 2020 a po sedmiměsíčních testech na moři se loď měla vrátit do služby v roce 2021. V březnu 2019, tedy po potopení doku PD-50 v říjnu 2018 na rejdě 82. RSZ, se začalo hovořit o konci roku 2021 a možným dalším skluzem až 4 měsíce. V prosinci 2019, po požáru na lodi opravované u nábřeží 35. RSZ, se už hovoří o roku 2022. Takže je to očividně už jinak, než byl původní závazek.
Je také už vyřešeno, kde budou zpět nainstalovány sňaté hřídele a lodní šrouby, které sundali ještě v doku PD-50 a kam se měl Kuzněcov vrátit v roce 2019. Otázka suchého doku v Murmansku se už řeší delší čas. Už v dubnu 2016 byl v 35. RSZ odsouhlasen záměr a projekt spojení a prodloužení dvou menších stávajících suchých doků (179x22 m a 225x22 m - u dna, nahoře 30 m) na jeden bazén 335x60 m (u dna, nahoře 70 m).
Práce měly začít až v roce 2021. Ledy se ale pohnuly rychleji po potopení PD-50. V červenci 2019 byl konečně podepsán kontrakt na přestavbu suchého doku v hodnotě 20 miliard Rublů. Práce by měly být dokončeny do konce roku 2020 a letadlová loď tam bude moci být umístěna v roce 2021. V prosinci 2019 byl stavební práce stále ve fázi bouráním stěny mezi oběma stávajícími doky.
Jsou pochopitelně napsány i názory, že termíny modernizace infrastruktury 35. RSZ jsou typicky rusky nerealistické (dok je za polárním kruhem, což není ideální prostředí na zemní a betonářské práce pod širým nebem) a Admirál Kuzněcov bude dokončen až v roce 2023.
6)
Co to znamená pro palubní letecké křídlo Admirála Kuzněcova?
Poslední letové operace z jeho paluby se uskutečnily v prvním čtvrtletí roku 2017. Při opětovném návratu do služby v roce 2022 (nebo i později) to znamená minimálně pětiletou (a možná i více) přestávku v palubní praxi na moři. Asi tak nelze předpokládat, že by se neutěšená situace ohledně kvalifikovaného a zkušeného palubního personálu leteckého křídla mohla zlepšit. Opak bude spíše pravděpodobnou skutečností.
Poslední mise letadlové lodi Admirál Kuzněcov k břehům Sýrie od 15. října 2016 do 9. února 2017 (celkem 117 dní na moři) stala terčem nejednoho vtipu – zejména z důvodů vysoké kouřivosti parních kotlů pohonu této letadlové lodi.
Během této mise ruského námořnictva se ovšem objevila celá řada dalších unikátních jevů VMF, vysílaná do celého světa ruskými TV kanály, které u odborníků po světě vedli k významnému pozvednutí obočí:
1)
To, že největší ostudu způsobil stav brzdícího zařízení Světlana-2N a organizace prací na přistávací palubě není asi novinka, protože to zapříčinilo úplnou ztrátu dvou letounů a poškození dalších dvou. A následně od 3. prosince 2016 i zrušení bojových letových akcí stíhacích letounů z paluby Admirála Kuzněcova a jejich přesun na pozemní základnu po zbytek bojového nasazení.
Už před lety se dostaly na veřejnost bližší informace ohledně událostí v roce 2016:
a)
13. listopadu 2016 - nehody dvou MiGů-29KR v jeden den! Oba letouny byl součástí tříčlenné skupiny, která se vracela na loď. První přistál bez problémů. Druhý přistávající letoun zachytil druhé příčné záchytné lano. To se ale přetrhlo a namotalo se do třetího. Letoun se sice zachytil o čtvrté záchytné lano, ale divoké přistání způsobilo vybočení letounu doleva, náraz podvozku do konstrukce záchytného zařízení, poškození levé podvozkové nohy, která penetrovala palivovou nádrž v křídle. Tato první havárie toho dne způsobila, že přistávací paluba letadlové lodi zůstala zablokovaná.
Poslední přistávající MiG-29KR (asi trupového čísla modrá 47) pilotoval sám velitel palubního křídla Admirála Kuzněcova plukovník Igor Matkovskij. Přistání bylo pro obsazenou palubu přerušeno a letounu bylo nařízeno vyčkávat v prostoru, dokud se paluba nevyklidí. To se však nedařilo a rozkazy nikdo nezměnil. Velitel byl ve vzduchu prý hodinu a pak mu prostě došlo palivo. Letoun se zřítil do moře, ale plukovník se v pořádku katapultoval. To vše v pobřežních vodách, maximálně 60-90 km od vlastní letecké základny Hmímím.
K překvapení všech nebyla ytvořena mimořádná vyšetřovací komise a jel ose dál. Už během výcviku v komlexu NITKA se potvrdilo, že MiG-29KR má vyšší přistávací rychlsot než větší Su-33 (za zkoušek v 80. letech platilo, že přibližovací rychlost MIGu-29K vs Su-27K je 250 vs. 240 km/h). Pokud byly piloti ještě rychlejší, došlo k přetržení příčného lana. To se pilotům MIG-29KR podařilo během výcviku na komplexu NITKA v 2016 celkem třikrát.
POZNÁMKA: Admirál Kuzněcov je kromě brzdícího systému se 4 záchytnými lany vybaven i nouzovou zastavovací bariérou, která se vztyčí, pokud by z nějakého důvodu nešlo použít brzdící systém a jeho lana. K tomu je pochopitelně potřeba vyklizená letová paluba. Jaké má VMF výkonnostní normy nevím, ale u US NAVY musí palubní obsluhy vyměnit příční záchytné lano za 2 minuty (ve dne, 3 minuty v noci) a limit na vztyčení nouzové zastavovací bariéry jsou 4 minuty.
b)
3. prosince 2016 - nehody dvou Su-33! Oba letouny byly součástí pětičlenné skupiny, které se vracela na loď. První přistává podplukovník Jurij Kornějev se Su-33 (červená 88). Hák se zachytil za druhé záchytné lano, ale po brždění na dráze 50-60 metrů z celkové brzdné dráhy 90 metrů se přetrhlo pravé brzdné lano vedoucí k brzdným mechanismům do podpalubí (neplést si ho s příčným záchytným lanem). Letoun už neměl dostatek dráhy pro nabrání rychlosti a tak spadnul do moře. Pilot pplk. J. Kornějev se úspěšně katapultoval a přežil.
Poté ale ještě musela přistát čtveřice Su-33 na zbylých třech lanech. Tři přistály v pořádku. Jako poslední přistával podplukovník Igor Sukur. Hák jeho Su-33 zachytil první záchytné lano a opakovala se situace jak při přistání J. Kornějeva. Opět prasklo pravé brzdné lano. Napružené přetržené lano prásklo do uchycení stabilizátoru, kde prorazilo otvor, a zprohýbalo výstupní trysku levého motoru. Naštěstí letoun měl dostatek rozjezdové dráhy, tahu a rychlosti a znovu odstartoval. Zopakoval okruh a úspěšně přistál na palubě, kde zůstaly funkční už jen dva brzdící systémy (č. 3 a č. 4).
U prvního přistání se to snažili hodit na pilota, protože byl 4,7 metru mimo osu. Limit je ale 5 metrů. I po překročení tohoto limitu by se příčné záchytné lano nemělo přetrhnout. Jen je pak na odpis a musí se vyměnit. Problém byl očividně ve stavu brzdícího zařízení, kde docházelo k přetrhávání bočních brzdných lan. Příčné záchytné lano by mělo vydržet až 100 přistání (nebo 30 poničených drátů pletence, nebo jedno přistání mimo osu). Brzdná lana by pak měla vydržet 3-5x více přistání.
Tentokráte byla vytvořena vyšetřovací komise a rychle přišel zákaz dalšího přistávání na palubě letadlové lodi a přesun většiny stíhacích letounů na pevninu (pravděpodobně na palubě zůstaly jen dva hotovostní stroje PVO a ty neletuschopné).
Poznámka: Přetržení lan na letadlových lodí US NAVY je vzácné (zpravidla končí zraněním nebo úmrtím palubního personálu, které zasáhne prasklé lano. To také poškozuje techniku. Jedná se o mimořádné události, které se neutajují). Násobná přetržení lan v jeden den je věc naprosto neslýchaná.
c)
Nehody z roku 2016 byly dost podobné nehodě Su-33 v roce 2005 u Islandu, které je zachycená na následujícím videu:
Kdo pozorně bude sledovat celé video, tak zjistí, že při havárii Su-33 v 16h:48min prasklo lano čtvrtého brzdného systému. Pak přistávaly ještě další Su-33. Měly k dispozici jen tří příčná lana. A třetí z nich, který přistával v čase 17h:00min se podařilo první lano přeseknout a dalších lan se nezchytil. Došlo k opakovanému vzlet a přistání jen na dvě příčná záchytná lana. Tyto nehody tehdy znamenali konec cvičení a návrat letadlové lodě do přístavu. Tehdy byla zřízena první vyšetřovací komise a námořnictvo výrobce si rozhodně nenechali vzájemně nic líbit.
2)
Ruské námořnictvo VMF přestalo od dob SSSR používat zásobování jedoucích lodí na moři, kterým se v angličtině říká Replenishment at Sea (RAS) nebo Underway Replenishment (UNREP). Místo toho zásobavcí lodě VMF předávaly zásoby jen na stojící zakotvenou letadlovou loď (!).
Například 13. den plavby (28. října 2016) Kuzněcov zastavil a zakotvil v mělkých mezinárodních vodách poblíž Maroka v Alboránském moři západně od Gibraltarského průlivu. K zádi letadlové lodi zacouval svojí zádí tanker Dubna (tanker před srážkou tahem jistil záchranný remorkér Altaj) a pak přetáhly přečerpávací hadice na palubu letadlové lodě. Oficiální video z ruské televize je zde: https://youtu.be/W2jYCtlf2KY?t=2143 (od času 35:45).
Munice se zase překládala z plovoucího jeřábu SPK-46150 (Projekt 02690), který přirazila za zádí zakotvené letadlové lodě poblíž pobřeží.
3)
Ve východním Středomoří bojové uskupení ruských válečných lodí podporovala hned čtveřice (!) remorkérů námořnictva.
Oceánské záchranné remorkéry tvořila jednak dvojice lodí ze Severní floty VMF – jednotka Nikolaj Čiker (projekt R-5757, NATO třída Nikolai Chiker) a jednotka Altaj (Projekt 1452, NATO třída Ingul). A dva remorkéry z černomořské floty VMF – oceánský záchranný remorkér Profesor Nikolaj Muru (Projekt 22870, byl ale jen krátce) a veterán z 60. let - malý remorkér SB-5 (Projekt 733S, NATO třída Okhtenskiy Class).
Remorkér Profesor Nikolaj Muru se dokonce dostal do akce, protože musel v listopadu 2016 odtáhnout zpátky k Bosporu raketovou korvetu Miraž (Projekt 1234.1, NATO třída Nanuchka III), která zavisela ve východním středomoří bez funkčního pohonu.
4)
Posádky bojových lodí VMF oblékají v zimním Středomoří pískové khaki pracovní „tropické uniformy“, které mají krátké rukávy a případně i krátké nohavice. Z pohledu požární bezpečnosti na palubách válečných lodí jev jinde nevídaný.
Ruské letouny Su-33, které tvořil většinu stíhacích letounů palubního křídla, jsou při útocích na pozemní cíle schopny používat jen nenaváděnou pumovou a raketovou munici. A to bez ohledu na to, zda jsou vybaveny SVP-24-33. Ostatně podle hodnověrných pramenů byl první sériový Su-33 se systémem SVP-24-33 předán VMF ve spěchu až během léta 2016.
V mediích byly při operacích z paluby letadlové lodi k vidění jen s obyčejnými pumami (dvojice FAB-500 M54 na centrálních podtrupových závěsnících) a dvojicí střel R-73. Nebo v konfiguraci pro vzdušný obranu svazu pak byl podvěšeny párem PLŘS R-27ER a párem R-73.
2)
V podstatě stále ve zkušebním režimu operující MiGy-29KR/KUBR byly při palubním startu viděny jen s dvojicí lehčích pum OFAB-250-270. MiGy-29 na všech záběrech vždy nosily i velkou centrální podvěsnou palivovou nádrž na 2 150 litrů paliva. Ruským novinářům se ukazoval i zaparkovaný stroj s nákladem dvou pum s TV navedením KAB-500BR a párem PLŘS R-77-1 a párem R-73.
3)
Žádné další zbraně a podvěsy ruská média neukázala. Ani kontejnery pro doplňování paliva ta letu typu UPAZ. UPAZ-1A (nebo UPAZ-1K) se na Su-33 prokazatelně používal při výcviku už v 90. letech. PAZ-MK byl zase integrovaný na indické MiG-29K. Vzhledem k absenci záběrů na toto vybavení na palubě Kuzněcova lze předpokládat, že jimi palubní letecké křídlo Kuzněcova nedisponovalo. Na přetřes to přišlo při havárii MiGu-29KR v listopadu 2016, který letoun čekal na uvolnění zablokované paluby, až vylétal všechno palivo. Tato schopnost by se tehdy palubnímu křídlu hodila, pokud by ovšem palivem zatížený tankovací letoun byl připravený a pak dokázal vzlétnout z krátké 110 m dráhy na přídi, protože dlouhý 195 m rozjezd byl zablokovaný.
Protože srovnání jediné letadlové lodě ruského námořnictva VMF s americkou US NAVY a jejími obřími letadlovými loděmi CVN jeze své podstaty nic neříkající, je lepší porovnávat výkony a techniku VMF s nějakým srovnatelným protějškem.
Shodou okolností ve stejné době ve stejné době, v jaké operoval Admirál Kuzněcov v Středomoří, tam operovala i jediná francouzská letadlová loď Charles de Gaulle (R91). Při délce 262 metrů plném výtlaku 42 tisíc tun je o poznání menší než Admirál Kuzněcov s celkovou délka 306 m a plným výtlakem 59 tisíc tun.
1)
Letadlová loď Charles de Gaulle (R91) měla na konci roku 2016 na své palubě 24 velmi moderních letounů Rafale M, 2 AEW letouny E-2C Hawkey 2000 a 4 vrtulníky. Francouzské námořnictvo s jedinou letadlovou lodí má tabulkově ve výzbroji celkem cca 42 letounů Rafale M. Má tedy zhruba stejném množství palubních stíhacích letounů jako ruské námořnictvo.
Při náletech proti ISIL na území Iráku a Sýrie používaly jak střely s plochou dráhou letu SCALP-EG, tak hlavně přesné pumy zaměřované moderním střeleckým kontejnerem Damocles. Typický bojový náklad proti ISIL zpravidla tvořily 4 x pumy GBU-12 nebo AASM (GBU Hammer), jeden elektro-optický střelecký kontejner Damocles a dvojice podvěsných palivových nádrží po 1250 nebo 2 000 litrech, které umožnovaly působit i na cíle hluboko ve východní Sýrii nebo po celém Iráku.
Rafale používaly i moderní průzkumné elektrooptické kontejnery AREOS Reco NG v kombinaci s dvojicí velkých podvěsných nádrží po 2000 litrech. Rafale M se speciálním podvěsem plnily i roli tankeru pro doplňování paliva za letu. Nic podobného nebylo na ruské letadlové lodi u Sýrie na publikovaných záběrech k vidění.
3)
Zásobování jedoucí letadlové lodi s pomocí NATO kompatibilních systémů a postupů je pro francouzské námořnictvo samozřejmostí:
Francouzské námořnictvo řeší problém udržení kvalifikace pilotů při dlouhodobé odstávce své jediné letadlové lodi Charles de Gaulle tak, že spolupracuje s US NAVY. Francouzské námořní Rafaly a awacsy E-2C pak v rámci udržovacího výcviku letového i obslužného personálu létají z americké letadlové lodi kategorie CVN.
To je umožněno technickou a organizační interoperabilitou obou námořních letectev. Například všichni začínající francouzští námořní palubní piloti jsou cvičeni v USA, kde absolvují svůj palubní pilotní výcvik na cvičných letounech T-45C US NAVY.
kenavf píše:… Rusi mali v 90tych rokoch a neskôr úplne iné problémy s ekonomikou a rozpadom hospodárstva, než aby sa snažili rozširovať počet LL. Projekt 1143.5 jeden trup zostal Rusku a tí ho dokončili, druhý trup zostal Ukrajine a tá ho predala číňanom. …
Ale no tak! To je zase argumentační splácanina.
1)
Současné Rusko (a ani Ukrajina) nikdy žádnou letadlovou loď nepostavilo. Postavil ji SSSR. Proto může být konstrukční kancelář v Rusku a loděnice, kde se všechny sovětské vrtulníkové a letadlové nosiče (včetně Projektů 1143.5, 1143.6, 1143.7) stavěly, zase na Ukrajině. Byl tam mimochodem i velký zaplavovací dok pro opravy letadlových, který Rusku tak chybí. Jednotlivé systémy, součástky a polotovary zase pocházely z celého tehdejšího SSSR, pochopitelně nejvíce z Ruska a Ukrajiny.
Je také jedno v jakém ekonomickém stavu bylo Rusko nebo Ukrajina v 90. letech – sám by nikdo nic bez toho druhého, třetího, atd. nepostavil. Ale i tak je to nesmyl – ruské nebo ukrajinské problémy 90. let (a i pozdější) jsou důsledkem (nebo možná vlastně i jednou z příčin) rozpadu SSSR, který se prostě ekonomicky, politicky a sociálně zhroutil. Kdyby neměli problémy, které si sami způsobili, tak by se možná nerozpadli a možná by dnes měli tři a více letadlových lodí. Jenže právě budování obrovských ozbrojených sil včetně nákladného vývoje a stavby letadlových lodí a palubního letectva je stáli peníze a kapacity. Ty jim očividně chyběli na něco jiného. Třeba na něco, co by kolaps teoreticky oddálilo, pokud to vůbec bylo ještě možné.
2)
Admirál Kuzněcov (Projekt 1143.5) byl po řadě zkoušek přijat do výzbroje sovětského vojenského námořnictva v lednu 1991. Sice některé zbraňové a elektronické senzory nebyl ještě instalovány nebo nebyly funkční, ale loď byla plavby schopná (a byla schopná provozovat leteckou techniku). Jinak by se do Ruska nikdy nedostala.
Jedním z nefunkčních systémů byl „sovětský AEGIS“ – radar Mars-Passat se 4 mohutnými PESA anténami. Podle požadavků měl být schopen sledovat až 120 vzdušných cílů, na které měl polo-automaticky navádět stíhací ochranu. Jenže realita byl hodně jiná. Během zkoušek u ukrajinského výrobce NPO Kvant nikdy nedokázal splnit požadavky. Přesto bylo rozhodnuto o jeho montáži s tím, že se to dořeší až během provozu. Podle ruských pramenů ale v chaosu rozpadu SSSR nebyly výrobcem dodány všechny díly. Minimálně v počátku služby v první polovině 90. let loď ruské námořnictvo provozovalo Kuzněcova bez výkonného radaru specializovaného na sledování vzdušné situace. Zda to pak někdy dořešili, o tom se žádný z pamětnických pramenů vcelku pochopitelně nezmiňuje.
Admirál Kuzněcov byl od počátku zařazen do sestavy Severního flotu sovětského námořnictva, a proto ho už během zkoušek obsluhovala posádka ze Severního flotu. Nicméně všechny výrobní, státní a vývojové letecké zkoušky se prováděly v Černém moři. Tam loď zastihl rok 1991, kdy se už nevratně rozpadal SSSR jako celek.
Ukrajina směřující od srpna 1991 k nezávislosti vznesla na podzim 1991 nárok na Admirála Kuzněcova. Na základě dělení sovětských ozbrojených sil podle teritoriality si nárokovala všechny ozbrojené síly na území Ukrajiny včetně Sevastopolu s většinou Černomořského flotu. Nařídila, aby se letadlová loď Kuzněcov zdržovala v Sevastopolu do doby, než se celý proces rozpadu SSSR a dělení sil detailněji dořeší. Na 1. prosince 1991 bylo na Ukrajině vypsáno referendu o nezávislosti a současně přímé prezidentské volby ukrajinského prezidenta. Dnes už víme, jak to dopadlo. Už od 2. prosince začala být Ukrajina mezinárodně uznávaná jako samostatný stát.
Vedení sovětského (tedy budoucího ruského) námořnictva v Moskvě se to všechno pramálo líbilo a proto připravilo tajný plán, jak Admirála Kuzněcova unést respektive ukrást (to jsou slova používaná ruskými pamětníky této akce). A to ještě dříve než se Ukrajina oficiálně osamostatní. Admirál Kuzněcov obdržel tajný přímý rozkaz velení Severní floty (a velení námořnictva v Moskvě) a za hodně konspiračních událostí v tajnosti opustil Sevastopol těsně před půlnocí z 30. listopadu na 1. prosince 1991. V Sevastopolu dokonce zůstaly na břehu dvě třetiny důstojníků a praporčíků, které nebyl čas upozornit. Domů na sever jely vlakem. Pochopitelně na Krymu zůstal i letecký personál a technika, kromě dvou palubních vrtulníků Ka-27, které byl na palubě v době vyplutí. Aby se odplutí co nejvíce utajilo, loď dokonce vyplula za tmy z rejdy Sevastopolu se zhasnutými světly.
K Bosporu pak letěla rychlostí 30 uzlů (tehdy to ještě dokázala). Tehdy také poprvé a dosud naposledy proplula Bosporem a Dardanelami. Podle Konvence z Montreux je průjezd válečné lodi potřeba hlásit diplomatickými kanály 8 dní dopředu. To se pochopitelně nestalo, ale Turecko z toho zřejmě žádnou vědu nedělalo. Naopak někteří námořníci základní služby už chápali, co se děje. Proto chtěli využít blízkých tureckých břehů k dezerci. K jejich smůle posádky doprovodných tureckých člunů předpokládaly, že jsou to muži přes palubu. A tak je sice z vody vytáhly, ale k jejich smůle je pak vrátily na palubu Kuzněcova. Tam ty nešťastníky po zbytek plavby držely ve vězeňských celách.
Dobrodružství pokračovalo. Letouny a lodě NATO doprovázely Admirála Kuzněcova téměř celou cestu. Před Gibraltaem se do všech 4 šroubů zamotala volně driftující nylonová rybářská sít. Loď musela spustit kotvy, aby potápěči mohli síť ručně vystříhat. U Gibraltaru už na Kuzněcova čekal americký svaz s letadlovou lodí USS George Washington (CVN-73). Američané si z vrtulníků pořídili detailní fotodokumentaci a podnikli řadu simulovaných útoků. U Gibraltaru se ke Kuzněcovovi konečně připojila jediná eskorta, kterou mu Severní flot vyslal naproti - fregata Zadornyj projektu Projekt 1135 Burevestnik (NATO Krivak).
Po odplutí amerického svazu NATO eskortu přebrala britská fregata, která ruské lodi doprovodila až do Norského moře, kde štafetu přebralo Norsko. To ruské lodě hlídalo až k Severnímu mysu.
Po 27 dnech plavby nakonec první a poslední sovětská letadlová loď typu STOBAR zakotvila na námořní základně Viďajevo. Symbolicky to bylo 27. prosince 1991 - den poté, co oficiálně přestal existovat Sovětský svaz. Na základně bylo připravené nově postavené plovoucí molo. Znovu na moře se Admirál Kuzněcov dostal až v roce 1992.
S palubní letectvem, které se formovalo na letecká základně Novofjodorovka s výcvikovým komplexem NITKA u Saki na Krymu, to tak jednoduché nebylo. Z černomořského Krymu do Ruska za polární kruh odešlo i s rodinami okolo 100 příslušníků námořního letectva, z toho 16 pilotů. Prototypy MiGů-29K a T10-K (Su-27K) už byly stažené do Ruska, kromě jediného prototypu T-10K-7 .Ten e později po prodeji Číně stal základem pro čínské palubní stíhačky J-15. První sériové Su-33 si ruské VMF převzalo až v březnu 1993.
Palubní stíhací pluk 279. KIAP ruského VMF začínal skromně, protože měl k zpočátku jen pět sériových cvičných SU-25UTG. Na Ukrajině zůstalo dalších 5 cvičných Su-25UTG. Dva z nich v roce 1994 Rusko vyměnilo za standardní Su-25UB. V roce 1997 pak zástupci Ruska a Ukrajiny uzavřeli smlouvu, která umožnovala za úhradu v amerických dolarech znovu používat výcvikový komplex NITKA pro výcvik pilotů ruského VMF.
@Starlight ... můžu se zeptat s jakými konkrétními vrtulníky operují na moři lodě vojenské Ruské federace schopné vrtulníkových operací?
Nemyslím ASW úkoly. Spíše mi jde o ostatní spektrum úkolů (např. CSAR)... Příliš totiž nerozumím tomu, proč egyptské námořnictvo (když koupilo obě lodě třídy Mistral namísto Ruské federace) nekoupilo žádné vrtulníky ruské konstrukce. Vím, že se jedná o Ka-52 https://tass.com/defense/1084736, ale tento typ přece není pro CSAR nebo cargo úkoly.
Není to tak, že na vojenských lodí ruské federace se navalizované vrtulníky používají současně s pozemními (suchozemskými) verzemi vrtulníků - jako např. z rodiny Mi-8/-17?
VMF resp. jeho letecká zložka používa:
Ka-27PS - pre záchranné operácie
Ka-27PL resp. jeho modernizovanú verziu Ka-27M - pre protiponorkové operácie
Ka-29 - výsadkové operácie
Ka-31 resp. modernizovaný Ka-31R - prieskum resp. prehľad o vzdušných a hladinových cieľoch
EDIT:
Žiadny palubný variant Mi-8 VMF neprevádzkuje (to už som ti písal myslím že dokonca v tomto vlákne), jednotlivé floty resp. ich zmiešané letecké/vrtuľníkové pluky používajú malé množstvo Mi-8MTV, ale výlučne na zemi.
Nie je dôležité ako sa hlasovalo, ale ako sa to spočítalo.
Merde, minimálne o jeden transatlantický kábel ďalej
Inak, Starlight, ďakujem za vyčerpávajúce info. Hneď to hádže Kuzňu do iného svetla a aj to deklarovanie "udržiavania, vlastne iba získavania" akých takých schopností...
“War is a matter not so much of arms as of money.”― Thucydides, History of the Peloponnesian War
Celkom dobré príspevky inakšie, takže pre Starlighta.
Pár poznámok:
Starlight píše:
Ruské námořnictvo VMF přestalo od dob SSSR používat zásobování jedoucích lodí na moři, kterým se v angličtině říká Replenishment at Sea (RAS) nebo Underway Replenishment (UNREP).
Týmto si si istý, resp. odkiaľ toto tvrdenie pochádza? Pretože je to hlúposť.
Starlight píše:
Ruské letouny Su-33, které tvořil většinu stíhacích letounů palubního křídla, jsou při útocích na pozemní cíle schopny používat jen nenaváděnou pumovou a raketovou munici. A to bez ohledu na to, zda jsou vybaveny SVP-24-33.
SVP je priamo určený na použitie neriadenej munície, teda nie je na tom nič prekvapivé.
Starlight píše: Kontrakt na generální opravu a rozsahem malou modernizaci (nové kotle + část elektroniky) letadlové lodi Admirál Kuzněcov z dubna 2018 byl v hodnotě 55 miliard rublů.
Pýtal som sa aj iných a odpoveď som nedostal.
Čo by mala podľa tvojho názoru modernizácia zahŕňať, aby nebola rozsahom malá?
Nie je dôležité ako sa hlasovalo, ale ako sa to spočítalo.
Plus to tvé "a vy zase bijete černochy" je poměrně dětinské, nemyslíš?
... což odpovídá té informaci o "cyklickém provozu" letadel na LL.
pre Starlighta.
