PALBA.CZ

Po pádu jižní Sumatry se začala chapadla japonské chobotnice systematicky natahovat až k Jávě. Bylo zřejmé, že útok na správní centrum kolonie na sebe nenechá dlouho čekat a Spojenci nemají sily k jeho odražení. Jako předehru nevyhnutelné invaze zahájil Nippon sérii těžkých náletů na Surabaju a Tandjoeng Priok. Japonští letci zničili několik menších a pomocných lodí, ale vyřadit nejdůležitější námořní základny z provozu nedokázali. Přesto se technický stav spojeneckých námořních sil neustále zhoršoval, neboť intenzivně provozované lodě potřebovaly nejrůznější opravy, které nebylo možné provést pro nedostatek kvalifikovaného personálu.



Navíc Američanům docházela torpéda a po ztrátě těžebních zařízení a rafinérií na Borneu a Sumatře, Údernému svazu výhledově hrozil nedostatek paliva. Ano, v jávském vnitrozemí byl nafty dostatek, ale její přesun do přístavů komplikovaly nepřátelské nálety, takže Helfrich musel většinu válečných lodí držet v Surabaji a Tandjoeng Prioku. Američané chtěli alespoň část drahocenných pohonných hmot přesunout do Austrálie a na Cejlon, zatímco velitel námořní složky ABDA je hodlal využít výhradně pro obranu Jávy, přičemž kvůli palivu z tankerů PECOS a BRITISH JUDGE dokonce vypukl trapný spor mezi admirály Helfrichem a Glassfordem.

Navíc po ztrátě leteckého mostu nebylo možné posilovat stíhací obranu americkými a britskými letouny, přičemž v soubojích se zkušenými protivníky holandské tulipány vadly v přívalu kulometných a kanónových střel: „(...) Mohawk se snaží kličkovat, ale Zero se drží pevně za ním a přibližuje se.“ Napsalo po letech japonské stíhací eso S. Sakai o náletu na Surabaju z 19. února. „Z padesáti metrů začínám střílet. Po krátké dávce z kanónů se Mohawkovi láme pravé křídlo a vzápětí levé. Samotný trup padá jako puma k zemi. (…) Vzduchem se míhají letouny v divokém boji. Asi šest strojů padá k zemi v plamenech. Kreslí po obloze klikaté čáry černého dýmu. Další Mohawk! Řítí se na mne plnou rychlostí. Teď mám možnost spatřit na jeho křídlech holandské výsostné znaky. Obracím se hlavou dolů a padám po zádech. Mohawk mě míjí a prudkou zatáčkou se chystá znovu nalétnout. Přidávám a zvedám Zero do strmého stoupání. Dostávám Holanďana do zaměřovače dříve, něž stačí vybrat zatáčku. Pálím mu dlouhou kanónovou dávku přímo do centroplánu. Mohawk vybuchuje.“


Japonský stíhač Saburo Sakai

Po zvážení celkové situace generál Wavell 16. února Churchillovi doporučil potenciální posily raději přesměrovat do Barmy a Austrálie, jejichž udržení shledal důležitějším, než hájení zbytku Východní Indie. Stejného mínění byli i Australané, kteří se pokoušeli zablokovat už přísun posil na Timor a nyní rezolutně zamítli možnost, že by jejich jednotky stahované ze Středozemí bojovaly jinde nežli na území domoviny, přičemž velitel vzdušných sil ABDA už 19. února rozhodl o evakuaci amerických bombardérů do Indie.

Jediní kdo neztráceli elán byli Nizozemci. Generál Ter Poorten prohlašoval, že bude bojovat až do hořkého konce a admirál Helfrich poslat do Washingtonu žádost o letadla a válečné lodě. Vrchní velitel ABDA však jak víme jeho optimismus nesdílel, takže pod dojmem Wavellova záporného stanoviska, Kombinovaný výbor náčelníků štábů žádost o posily zamítl, tudíž jediné co Helfrich obdržel, byl „churchillovský“ rozkaz bránit Jávu do vyčerpání všech prostředků.


Generál Wavell

Tehdy se začalo rozpadat i velitelství ABDA. Wavell sice nadhodil možnost jeho přesunutí do Indie či na Cejlon, avšak o tom Holanďané nechtěli ani slyšet. Činnost ABDA byla tedy na návrh guvernéra Nizozemské Východní Indie na posledním zasedání 23. února formálně ukončena a zodpovědnost za všechny složky ozbrojených sil od 25. února přešla na Nizozemce. Současně došlo k překotné evakuaci řady předních vojenských činitelů. Wavell, vzdušný maršál Peirse a generál Brereton odletěli do Indie, zatímco admirál Purnell a většina Glassfordova štábu zamířili do Austrálie. V zátoce Exmouth vznikla nová báze pro americké ponorky, tudíž se sem přesunuly i jejich podpůrné lodě a do Austrálie odpluly i torpédoborce PARROT a PILSBURY.

Současně začal odsun amerických, britských a australských letců, pozemního personálu a většiny bombardovacích letounů, byť je třeba zdůraznit, že zklamání neskrývající Holanďané takto získali řadu stíhaček, které posílily jejich formace zdecimované předchozími boji. Celkem odletělo či bylo evakuováno přes Tjilatjap asi 6000 Britů a Australanů a 1400 Američanů. Na Jávě však zůstalo na 4000 spojeneckých letců a příslušníků pozemního personálu, přes 8000 vojáků Commonwealthu a stovky příslušníků amerických vzdušných a pozemních sil. Ti se měli se zbraní v ruce postavit po bok zhruba 65 000 nizozemských vojáků, z nichž však 40 000 patřilo mezi nevycvičené dobrovolníky a domobrance schopné plnit toliko pomocné úkoly.


Generál Ter Poorten

Formálním velitelem všech spojeneckých sil majících bránit tuto ztracenou baštu se stal guvernér van Starkenborgh Stachouwer. Pozemním silám velel generál poručík Ter Porten, zbytku letectva generál major van Oyen, zatímco námořnictvo měl stále na povel viceadmirál Helfrich. Funkci náčelníka Helfrichova štábu zastával kontradmirál Palliser. Nizozemské flotě velel kontradmirál van Staveren, zbývajícím americkým válečným lodím komandoval kontradmirál Glassford, kdežto britští a australští námořníci přijímali rozkazy od komodora J. Collinse.

Helfrich narozený v Nizozemské Východní Indii ani za této situace neztrácel víru, že se její administrativní centrum podaří udržet. Nejprve zorganizoval ostrahu Sundského průlivu a nyní se chystal na odražení invaze. Protože bylo pravděpodobné, že Japonci provedou debarkaci současně na více místech severního pobřeží dlouhého 500 mil, 21. února námořní síly rozdělil na dvě uskupení. Západní kotvilo v Tandjoeng Prioku, a protože jej tvořily britské, australské a novozélandské lodě, velel mu komodor Collins. Ten disponoval těžkým křižníkem EXETER, lehkými HOBART, PERTH, DRAGON a DANAE doplněných torpédoborci JUPITER, SCOUT, ELECTRA a TENEDOS. Hlavní síly zůstaly v Surabaji a velel jim kontradmirál Doorman, jenž disponoval těžkým křižníkem HOUSTON, lehkými DE RUYTER a JAVA, které podporovaly torpédoborce BANCKERT, KORTENAER, WITTE DE WITH, ALDEN a PAUL JONES.

Protože bylo očividné, že Japonci ke krytí výsadku zkoncentrují značnou část svého námořnictva, Helfrich - marně vyhlížející slíbený lehký křižník JACOB VAN HEEMSKERCK a torpédoborec ISAAC SWEERS - požádal Brity, aby jejich Východní loďstvo provedlo alespoň demonstrativní výpad k Východní Indii. Generál Wavell však tento požadavek zamítl s odůvodněním, že Královské námořnictvo je příliš slabé a postrádá podporu letectva, takže velitel spojeneckých námořních sil na Jávě musel rozhodující bitvu vybojovat s vlastními prostředky.


Torpédoborec Witte de With

Největší slabinou zůstávalo letecké krytí, neboť ke dni 22. února mohl generál van Oyen poslat do vzduchu jenom 35 stíhaček a 25 bombardérů, zatímco nepřítel ke zlomení odporu na Jávě shromáždil 400 strojů. Helfrich však věřil, že co nevidět přiletí z Austrálie první zakoupené bombardéry North American B-25 Mitchell, a kritický nedostatek stíhaček mělo vyřešit připlutí americké letadlové lodě LANGLEY a britského parníku SEAWITCH do Tjilatjapu. Obě lodě opustily 22. února australský Fremantle jako součást konvoje MS-5 směřujícího do Bombaje, přičemž LANGLEY převážela 32 stíhaček Curtiss P-40 a v podpalubí SEAWITCH ležely bedny obsahující dalších 27 rozmontovaných strojů. LANGLEY a SEAWITCH se původně měly od konvoje oddělit až poblíž Kokosových ostrovů, ale Helfrich se rozhodl operaci urychlit. Proto velitelé těchto lodí dostali rozkaz konvoj opustit a odplout do Tjilatjapu, kde ještě nebyla dokončená přistávací dráha, takže stíhačky z LANGLEY nemohly do přístavu přeletět.
Zatímco Jáva úpěla pod leteckými údery, byly už na moři dva konvoje přepravující jednotky určené k završení kampaně ve Východní Indii. Úkol přičlenit k japonskému impériu Jávu připadl 16. armádě generála Imamury. Ten již koncem ledna nařídil koncentrovat jednotky určené k vylodění na západní části Jávy v jižní Indočíně, zatímco vojáci vybraní k desantu na protilehlém cípu ostrova se soustředili na souostroví Jola. Podle původního plánu měla invaze proběhnout 23. února, avšak nakonec Japonci „den D“ stanovili na 26. února, přičemž očekávali, že ke zlomení odporu ostrovního garnizónu postačí dva týdny. Mezi místy vybranými pro vylodění nechyběla Bantumská zátoka, a ať už se jednalo o shodu náhod, či záměr, faktem je, že Japonci se vylodili z zátoce, odkud se na ostrov v r. 1596 dostali první holandští kolonisté.


Generál Imamura

Uskupení 56 transportních lodí určené k debarkaci na západní Jávě opustilo zátoku Camranh 18. února a následujícího dne z ostrova Jola vyplul další konvoj čítající 41 parníků. Na palubách téměř stovky transportů se tísnili vojáci 2. a 48. divize plus 230. pluk ze 38. divize. Protože se jednalo o největší vyloďovací operaci nejenom v dosavadním průběhu tichomořské kampaně, nýbrž celé druhé světové války, vyčlenil velitel Spojeného loďstva k jejímu krytí většinu svých sil. Za provedení „operace J“ odpovídal viceadmirál I. Takahaši, jenž dostal na povel několik uskupení těžkých a lehkých křižníků a torpédoborců podporovanými množstvím minolovek, stíhačů ponorek a dalších lodí, přičemž vzdušné krytí zajišťovala lehká letadlová loď RJÚDŽÓ a nosiče hydroplánů MIZUHO, SANUKI MARU a SANJÓ MARU.

xxx
Admirálové Takahaši (vlevo) a Kondo

Už tento výčet mnohonásobně převyšoval Helfrichovy síly, ale Jamomato navíc vyslal do Indického oceánu viceadmirála Naguma se čtveřicí těžkých letadlových lodí a Kondoův Svaz jižních moří, jehož jádro tvořily čtyři bitevní lodě. Dodejme, že Nagumo o Kondo měli za úkol krýt invazní flotilu od jihu před případným výpadem britského Východního loďstva, a útočit na civilní a vojenské lodě prchající z Jávy do Austrálie a Indie.
Zatímco mocně dýmající japonské transportní lodě brázdily Jihočínské a Celebeské moře, nizozemští admirálové a generálové činili poslední přípravy k odražení invaze. I generál Ter Poorten správně kalkuloval s nepřátelskými výsadky poblíž Batávie a Surabaje. Proto centrální část ostrova držely pouze pomocné sbory, zatímco jednotky regulérní armády soustředil na západním a východním pobřeží, přičemž většinu sil dislokoval v okolí Batávie. Nejsilnějšímu uskupení velel generál major W. Schilling, jenž měl s asi 21 000 muži bránit oblast východně od Batávie, kdežto generál major J. Pesman se s necelými 6000 vojáky rozmístil v prostoru Bandungu obklopeného horami usnadňujícími obranu této oblasti. Po nepřátelském vylodění měly jednotky pravidelné armády po zničení mostů a komunikací ustoupit do vnitrozemí a zaujmout pozice na náhorní plošině Malang a v okolí Bandungu, kde hodlal Ter Poorten vybojovat poslední bitvu.

xxx
Nizozemští generálové Pesman (vlevo) a Schilling

Vzhledem k fatálním ztrátám letectva spočívala jediná naděje na odražení invaze v zásadním oslabení útočníků ještě na moři, jelikož Nizozemci kromě živé síly a nepočetného polního dělostřelectva, mohli proti japonským jednotkám nasadit pouze několik desítek lehkých tanků a improvizovaných obrněných vozidel.

Proto ležela nejvyšší odpovědnost na veliteli námořních sil. Admirál Helfrich dostal už 20. února zprávu rozvědky o koncentraci transportních lodí u ostrovů Jolo a Bangka, ale na hlášení o nepřátelských konvojích zatím čekal marně. Třebaže Japonci měli na moři obrovskou převahu, admirálové Kondo a Takahaši nepropadli „nemoci z vítězství“ a nehodlali nic ponechat náhodě. Proto, když dostali 22. února zprávu o spojenecké formaci na Jávském moři, preventivně navrhli odložení výsadkové operace původně naplánované na 26. února o dva dny. Proto západní konvoj dočasně změnil kurs na sever, zatímco východní zakotvil v Balikpapanu, kde nabral příslušníky 56. plukovní skupiny a 23. února opět vyplul na moře.


Nizozemské improvizované obrněné vozidlo Braat

Jedním z důvodů proč Císařský hlavní stan souhlasil s odložením výsadku, byla obava, že letectvo nedokázalo dostatečně oslabit spojenecké pozice na Jávě, takže v následujících dnech ostrov čelil další sérii náletů. Během útoku na Surabaju byl těžce poškozen torpédoborec BANCKERT, ale na následující události měl větší vliv nálet na Tandjoeng Priok z 25. února. Japonci zapálili nádrže s palivem a přístav utrpěl natolik, že bylo rozhodnuto přesunout civilní lodě do Austrálie a na Cejlon.

Pomalé konvoje představovaly skvělý cíl pro spojenecké ponorkáře, takže pokud by se jejich podmořské čluny včas soustředily v Karimatském a Makasarském průlivu, mohly mezi neohrabanými transporty obsluhovanými nezkušenými civilními posádkami zařádit podobně jako svého času německé „vlčí smečky“ mezi konvoji udržujícími spojení mezi Vekou Británií a USA. Bohužel, tápající Helfrich byl v této šachové partii vždy o tah za svými soupeři, tudíž příležitost zasadit nepříteli citelný úder promarnil.


Nizozemská Catalina

Teprve 24. února objevila Catalina hlídkující nad Makasarským průlivem východní konvoj, takže Helfrich okamžitě přesměroval všechny dostupné podmořské čluny do východní části Jávského moře. I přes pozdní odhalení nepřátel se v následujících dnech dostala na dostřel řada amerických a nizozemských ponorek, ale úspěch zaznamenal pouze SEAL, který už 24. února poškodil přinejmenším jedno transportní plavidlo.

Nehledě na množství podmořských člunů spěchajících k Makasarskému průlivu, spoléhal velitel námořních sil ABDA zejména na hladinové síly. Času nebylo nazbyt, jelikož admirál z údajů o poloze a rychlosti konvoje predikoval, že k invazi dojde nejpozději v noci 27. na 28. února. Jeho obavy ráno 25. února potvrdila zpráva o vylodění na Baweanu vzdálenému od Surabaje pouhých 85 mil. Japonci si tu zřídili pozorovací stanoviště s radiostanicí, pročež Helfrich nařídil veliteli ponorky S-38 ostřelovat ostrůvek z lodního kanónu a zároveň z Tandjoeng Prioku odvolal křižníky EXETER a PERTH s torpédoborci JUPITER, ELECTRA a ENCOUNTER.


Americká ponorka Seal

Téhož dne admirál Doorman provedl jalový výpad severně od ostrova Madura, ale ráno 26. února se vrátil na základnu, aniž by došlo ke kontaktu s nepřítelem. Tou dobou dostal Helfrich další alarmující hlášení o konvoji blížícímu se k pobřeží západní Jávy, načež nařídil válečným lodím z Tandjoeng Prioku vyplout na moře. Jednalo se o vpravdě sebevražednou misi, neboť v přístavu zůstaly jenom lehké křižníky DRAGON, DANAE a HOBART s torpédoborci TENEDOS a SCOUT, takže není divu, že za těchto okolností jejich velitel námořní kapitán Howden nehořel touhou pustit se s mnohonásobnou přesilou do křížku.

Přesto britsko-australský svaz ve 22 hod. opustil Tandjoeng Priok, načež jeho polohu zaznamenaly japonské průzkumné letouny a admirál Kurita vyslal k jeho zničení odřad čítající dva těžké a dva lehké křižníky s několika torpédoborci. K nerovnému boji nakonec nedošlo, neboť Howden záhy zavelel k návratu do Tandjoeng Prioku, kde nechal doplnit pohonné hmoty, načež jeho lodě (údajně na Helfrichův rozkaz) během dalšího výpadu zamířily do Tjilatjapu a později odpluly na Cejlon. Howdenovo počínání nápadně připomínající útěk vyvolalo kritiku a rozhodně nepřispělo k pozvednutí bojové morálky Doormanova uskupení chystajícího se k rozhodující bitvě.


Komodor Collins

K prvnímu útoku na japonské lodě došlo v 6:30 dne 26. února, kdy holandská Catalina zaútočila na torpédoborec AMACUKAZE patřící k eskortě východního konvoje. „Jeden protiletadlový kanón vypálil dávku a Catalina shodila - trochu předčasně - pumu, která zvedla asi 500 metrů před námi vysoký sloup vody.“ Napsal jeho velitel fregatní kapitán Tameiči Hara. „Letoun stačil, nabral rychlost a zmizel v oblacích. Celá akce byla tak rychlá, že jsme ani neměli čas se nadechnout.“ Nálet osamělé Cataliny představoval na dlouho jediný pokus spojeneckého letectva ohrozit blížící se konvoj a teprve v 18:30 na něj poblíž Baweanu neúspěšně zaútočil americký B-17.

Ačkoliv oba konvoje doprovázela uskupení nepoměrně silnější než Úderný svaz, Helfrich nepropadl pesimismu. Proto když dostal hlášení o nepřátelských transportech vzdálených asi 200 mil od Surabaje, nařídil Doormanovi, aby jej v noci z 26. na 27. února vyhledal a zničil, a poté se přesunul k Tandjoeng Prioku a vypořádal se i s eskortou druhého konvoje. Je očividné, že spojenecké síly k tomuto úkolu nestačily, neboť i po připlutí posilového oddílu se Úderný svaz skládal pouze z těžkých křižníků HOUSTON a EXETER, lehkých křižníků DE RUYTER, JAVA a PERTH a torpédoborců JUPITER, ENCOUNTER, ELECTRA, JOHN D. FORD, JOHN D. EDWARDS, ALDEN, PAUL JONES, KORTENAER a WITTE DE WITH.


Fregatní kapitán Hara - velitel torpédoborce Amacukaze

Úderný svaz opustil Surabaju v 18:30, přičemž vlajkový DE RUYTER taranoval přístavní remorkér, což bylo vzhledem ke smrti jednoho námořníka možné vykládat jako neblahé znamení. Navíc Doorman vyplul do akce bez palubních hydroplánů, které by během nočního útoku nenašly uplatnění a pouze zvyšovaly riziko požáru, ale později mu citelně chyběly během denní fáze bitvy na Jávském moři. Podle plánu měly spojenecké křižníky upoutat pozornost japonské eskorty, kdežto torpédoborce dostaly za úkol ničit transportní parníky torpédy a dělostřeleckou palbou.

Výpad sice znepokojil japonské admirály, jenomže kvůli chybě v komunikaci dostal Doorman hlášení z oné B-17 o poloze konvoje teprve s osmihodinovým (!) zpožděním, takže po nepřátelských transportech pátral marně. Zatímco jeho žádost o leteckou podporu neměla kýžený účinek, po rozednění nad spojeneckým svazem zakroužil japonský letoun a kolem torpédoborce JUPITER se zvedlo několik gejzírů vyvolaných dopadajícími pumami. Protože nizozemský admirál nemohl počítat se stíhací ochranou, a nepřítel nyní znal polohu Úderného svazu, vydal v 9:30 dne 27. února rozkaz k návratu. Důvodem byly klesající zásoby paliva na torpédoborcích a vyčerpání „bílých“ námořníků zápolících s 30stupňovými vedry a vysokou vlhkostí vzduchu. Helfrich se však domníval, že jeho podřízený akci ukončil kvůli obavám z leteckých útoků, takže mu zaslal depeši: „Bez ohledu na letecké útoky pronikejte dál na východ a hledejte možnost k útoku proti nepříteli.“. Velitel Úderného svazu se však tomuto rozkazu vzepřel a po odeslání odpovědi „Dnes se posádky dostaly na hranici lidských možností; zítra dojde k jejímu překročení,“ držel původní kurs.


Torpédoborec Jupiter

Zdálo se, že velitel Úderného svazu dostojí pověsti váhalce, ale když ve 14:27 obdržel hlášení o konvojích spatřených u ostrova Bawean, rázem se proměnil v rozhodného velitele, jenž v následujících hodinách navázal na slavné tradice nizozemského námořnictva založené v 17. století admirály de Ruyterem a Trompem. Na stěžni DE RUYTERU se objevil signál „Pokračuji k napadání nepřátelských jednotek. Následujte mě,“ načež vlajkový křižník provedl obrat a provázený zbývajícími 13 loděmi, zamířil do prostoru, kde se zdržoval nepřítel. Že se tentokráte bude jednat opravdu o střetnutí na ostří námořnického nože demonstroval admirál pozdějšími instrukcemi, že posádky poškozeným lodí si musí poradit vlastními silami, zatímco svaz bude plnit zadané úkoly.

Na čele spojenecké kolony se v Dwarsové linii držely britské torpédoborce, za nimi pluly křižníky v pořadí DE RUYTER, EXETER, HOUSTON, PERTH a JAVA, zatímco nizozemské torpédoborce chránily hlavní síly z levého boku a americké tvořily zadní záštitu.


Admirál Doorman

Japonci měli díky palubním hydroplánům přesné informace o poloze a kursu Úderného svazu. Proto kontradmirál Nišimura odklonil konvoj chráněný několika torpédoborci na bezpečnější trasu, zatímco jádro Východního uskupení tvořené těžkými křižníky NAČI a HAGURO se v doprovodu lehkých křižníků DŽINCÚ a NAKA s torpédoborci JUKIKAZE, AMACUKAZE, TAKICUKAZE, HACUKAZE, UŠIO, SAZANAMI, JAMAKAZE, KAWAKAZE, MURASAME, SAMIDARE, HARUSAME, JUDAČI, ASAGUMO a MINEGUMO, pod vedením kontradmirála Takagiho vydalo vstříc nepříteli.

Na první pohled se jednalo o střetnutí dvou rovnocenných protivníků, neboť japonskou převahu v torpédoborcích na spojenecké straně vyvažoval vyšší počet lehkých křižníků, ale ve skutečnosti měli Japonci značnou převahu. Jejich těžké křižníky totiž nesly 20 děl ráže 203 mm, zatímco jejich protějšky mohly nasadit toliko tucet 203mm kanónů, a podobně vyznívá i srovnání výzbroje torpédoborců nehledě na účinnější japonská torpéda. Kromě toho synové Nipponu měli rychlostní převahu, neboť torpédoborec KORTENAER kvůli poruše kotlů nemohl vyvinout víc než 25 uzlů, což velitele amerických torpédoborců už na poradě 26. února přimělo k „vtipné“ replice, že během bitvy může sehrát stejnou úlohu jakou v bitvě u Dogger Banku nešťastný BLÜCHER.


Torpédoborec Amacukaze

Spojenci zkrátka na moře vyslali slepenec opotřebovaných lodí nejrůznějšího stáří a technických parametrů, zatímco Takahašiho uskupení sestávalo z oddílů tvořených novými či modernizovanými jednotkami s obdobnými parametry. Japonci navíc počítali s podporou letectva a jejich palubní letouny mohly korigovat palbu na větší distanci, zatímco Doormanovy hydroplány jak víme zůstaly v Surabaji. A jako by toho nebylo málo, dlouhou pohotovostí unavené spojenecké posádky, deprimované nepříznivým průběhem války a sérií neúspěchů, se měly utkat se skvěle připravenými a výtečně motivovanými protivníky.

Spojenci navíc stále nevytvořili společný námořní kód, takže způsob předávání rozkazů z DE RUYTERU na jednotlivé lodě byl zoufale zdlouhavý. Doorman sice hovořil plynně anglicky, což ovšem neplatilo o velitelích některých nizozemských lodích, tudíž admirálovy pokyny bylo nutné předávat v angličtině i v holandštině, přičemž systém jejich doručení na americké, britské a australské lodě byl komplikovaný sám o sobě. Admirálem vydaný rozkaz nejprve američtí styční důstojníci přeložili do angličtiny, načež byl lodní radiostanicí odeslán na HOUSTON, odkud prostřednictvím vysílaček s krátkým dosahem putoval k velitelům amerických torpédoborců, zatímco PERTH a britské lodě přijímaly rozkazy sledováním signálních vlajek a aldisovou lampou.


Admirál Helfrich

Složité bylo i spojení s Helfrichovým štábem v Bandungu, neboť spojenecký komunikační systém byl od samého počátku velitelství ABDA přetížen, tudíž se důležité informace často předávaly s mnohahodinovým zpožděním, přičemž provoz radiostanic komplikovaly časté atmosférické poruchy a Japonci během bitvy na Jávském moři spojeneckou rádiovou komunikaci úspěšně rušili.

Za této situace mohl Doorman spoléhat pouze na přízeň štěstěny a bojovou morálku posádek. To kupodivu platilo i pro indonéské námořníky, což dokládá fakt, že během poslední krátké vycházky v Surabaji nezběhl ani jeden muž, či počínání zdravotníka A. Moormana z posádky DE RUYTERU, jenž podle svědectví přeživších během agónie vlajkového křižníku obětavě pomáhal při umístění raněných do záchranných vorů, přičemž sám odmítl potápějící se loď opustit a svoji plovací vestu věnoval jednomu ze skupinky raněných námořníků, pro něž se nenašlo místo ve člunech a vorech.

Použité zdroje k sérii dobytí Nizozemské Východní Indie:
Донец А.: Голландские крейсера Второй Мировой войны. Vydalo nakladatelství Пьедестал 2000.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Холмс У.: Победа под водой. Smolensk 1999.
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Локвуд Ч. Хасимото М.: Подводная война на Тихом океане. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Восходящее солнце над Тихим океаном декабрь 1941 - апрель 1942. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Такусиро Х.: Япония в войне 1941-1945 гг. Vydalo nakladatelství Полигон 2000.
Уинслоу У.: Потоплены и забыты. Vydalo nakladatelství АСТ 2005.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Militaria 2009/2.
Okrety Wojenne numer 19, numer 20, numer 22, numer specjalny 67, 1993/1, 1999/3, 2012/6, 2014/2, 2014/3, 2018/6,
Okrety 1999/6-7.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
Морская Кампания 2006/2.
http://www.netherlandsnavy.nl/
http://www.wunderwafe.ru/WeaponBook/Holland/index.htm
https://dutcheastindies.webs.com/
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.dutchsubmarines.com/
https://dutcheastindies.webs.com/alvis_straussler.html
http://www.tanks-encyclopedia.com/ww2/N ... lwagen.php
http://pavel70slama.blog.cz/1211/obrnen ... ervalwagen
https://www.tracesofwar.nl/articles/412 ... 6.htm?c=gw
https://thejavagoldblog.wordpress.com/
http://hansamethini.blogspot.com/2009/0 ... -1942.html
http://www.microworks.net/pacific/battl ... kpapan.htm
http://www.microworks.net/pacific/battl ... strait.htm
https://news.usni.org/2014/08/22/nightm ... uston-went
https://ww2today.com/14th-february-1942 ... -hms-li-wo
https://www.sea.museum/2017/02/19/bombing-of-darwin
https://www.wikipedia.org/

Jarle jseš a umíš, za mě moc děkuji, nebudem diktovat. Ty po svém já po svém. Dal jsi a je.
Jávu prostě postupně skvěle dáváš.. Jseš.

Jsem v polovině a umíš.

Těším se na další k úterý, Zemakte připrav se, zatelefonuji.
Jarle OK, já zůstanu a budu u pondělí, dědek, budu při svém... Jsem jaký jsem ..

Ok, posledních pár dní se začínám hecovat

jarl píše:(...)
Po zvážení celkové situace generál Wavell 16. února Churchillovi doporučil potenciální posily raději přesměrovat do Barmy a Austrálie, jejichž udržení shledal důležitějším, než hájení zbytku Východní Indie. Stejného mínění byli i Australané, kteří se pokoušeli zablokovat už přísun posil na Timor a nyní rezolutně zamítli možnost, že by jejich jednotky stahované ze Středozemí bojovaly jinde nežli na území domoviny, přičemž velitel vzdušných sil ABDA už 19. února rozhodl o evakuaci amerických bombardérů do Indie.

Jediní kdo neztráceli elán byli Nizozemci. Generál Ter Poorten prohlašoval, že bude bojovat až do hořkého konce a admirál Helfrich poslat do Washingtonu žádost o letadla a válečné lodě. Vrchní velitel ABDA však jak víme jeho optimismus nesdílel, takže pod dojmem Wavellova záporného stanoviska, Kombinovaný výbor náčelníků štábů žádost o posily zamítl, tudíž jediné co Helfrich obdržel, byl „churchillovský“ rozkaz bránit Jávu do vyčerpání všech prostředků.
(...)

Dovolím si 2 poznámky:

Bavíme-li se období půlky února 1942, které popisuje článek, tak je zavádějící obrázek chobotnice, která chapadly sahá na Holandskou východní Indii a Malajsii, avšak to nejvýchodnější chapadlo ještě nedosáhlo na Novou Guineu.

Ve skutečnosti je už po bitvě o Rabaul. Ze kterého Japonci pokračovali směrem na jih na Šalamounovy ostrovy. Dalším cílem se stal Bougainville.

Takže mě osobně nepřekvapilo, že Američané následně začali opevňovat ostrovy vzdálené zhruba 2.000 km od těchto japonských základen. Viz soustroví Nové Herbidy, Nová Kaledonia atd.
https://www.ibiblio.org/hyperwar/USN/Bu ... es-24.html

Stačí si vzít mapu a je zřejmé, že po rychlém dobytí Rabaulu na přelomu ledna/února 1942 přestávalo být vyloučené, že IJN dokáže dobýt část obou zmíněných sousostroví. A 1,5 tisíc km jižně od Nové Kaledonie je Nový Zéland. Tj. blokáda Austrálie od východu (ve směru od pacifického pobřeží USA) nebyla sci-fi.

S ohledem na výše uvedené, zejm. po brutálně rychlém dobytí Rabaulu, z mého subjektivního pohledu považuji za nesmyslné/zbytečné požadavky obránců z Holandské východní Indie na posily z USA. Když tou dobou se už rýsovala možnost přímého ohrožení Austrálie bez možnosti snadného posilování/zásobování z USA.

Nicméně není pravdou, že by Američané nepodnikli nic, co by mohlo oslabit invazní síly IJN do NEI.

Viz 2 akce v 02/1942 - "udeř a uteč". Nejprve letadlovky Saratago+Enterprise podnikly útok na část Marshallových ostrovů; 3 týdny poté se CV Lexington připravoval na letecký přepad Rabaulu, ale byl odhalen.

V obou případech IJN vyslalo flotilu s cílem dostihnout americké lodě. Myslím, že IJN poslalo 4 křižníky viz http://www.combinedfleet.com/kako_t.htm.


2. poznámka se týká snadnosti s jakou IJN přemohla lodě bojující v rámci ABDA
Tím nemyslím nic na adresu lidí bojujících proti IJN/IJA. Jde o velikost záloh IJN.

Konkrétně v období února 1941 si IJN dovolila držet mimo oblast přímých bojů např. několik lehkých křižníků. Sice šlo o lodě stavěné ve 20. letech, ale pro srovnání - některé lodě ABDA, bojující proti IJN, nebyly mladších.

Bavíme se o některých CL třídy Kuma resp. Nagara:
Viz:
http://www.combinedfleet.com/kitakami_t.htm
http://www.combinedfleet.com/oi_t.htm
http://www.combinedfleet.com/isuzu_t.htm

Kolego Kouzelník nic ve zlém. Možná Tě mohlo zarazit číslo článku č. 207. My máme projekt, který je v názvu každé kapitoly a jede podle této Osnovy - článek Č 1.:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8036

Všechno pak zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=393


A tam je to od vysvětlení doby před rokem 1931 až po atomovou pumu, kde budeme po možná roce či více končit.
A tak jsme museli válečné stavy, když jsme pak začali po 7. prosinci 1941 - Pearl Harbor - začít po - Časové ose - s růzými vsuvkami, abychom podchytili vějířovité útoky Japonska (To je ta chobotnice jako určité vyjádření obrazem - symbolika útoků, která nepodchytila vše - v Asii a Pacifiku) po 7. prosinci 1941.
Řeknu - Filipíny 8. prosince a většinu do obsazení, a pak Wake atd.
Tak byl vložen po časové ose i Doolitle a stejně tak bude vložen i Rabaul - v nějaké době - zpětně, zatím děláme po většině takto.
Avšak nejbližší vklad bude mé dokončení Filipín, pak se vrátim do Barmy a dám Barmu do roku 1942 - její obsazení, opět pak bude vratka v čase i k Rabaulu a k dalším, abychom pak pokračovali Bitvou v Korálověm moři jako předzvěst Midway a dál ke Guadalcanalu, ostatně jak vidíš v Č 1 v odkazu.
Tedy vše postupně dle Osnovy a po časové ose námi zvolené...!

Kouzelnik píše: Bavíme-li se období půlky února 1942, které popisuje článek, tak je zavádějící obrázek chobotnice, která chapadly sahá na Holandskou východní Indii a Malajsii, avšak to nejvýchodnější chapadlo ještě nedosáhlo na Novou Guineu. Ve skutečnosti je už po bitvě o Rabaul. Ze kterého Japonci pokračovali směrem na jih na Šalamounovy ostrovy. Dalším cílem se stal Bougainville.

Když ty všechno bereš moc doslovně. Nikdo přece netvrdí, že ta chobotnice přesně reflektuje stav japonské expanze ve druhé polovině února 1942. Je to válečný (či předválečný ?) propagandistický obrázek znázorňující japonskou hrozbu pro danou oblast.

Kouzelnik píše:S ohledem na výše uvedené, zejm. po brutálně rychlém dobytí Rabaulu, z mého subjektivního pohledu považuji za nesmyslné/zbytečné požadavky obránců z Holandské východní Indie na posily z USA. Když tou dobou se už rýsovala možnost přímého ohrožení Austrálie bez možnosti snadného posilování/zásobování z USA.

Nizozemcům se jako zbytečné nejevily. Pro ně prostě byla prioritou obrana jejich držav, a proto i ve chvíli kdy bylo ostatním jasné, že je Jáva odsouzená ke zkáze, admirál Helfrich žádal o posily, i kdyby to mělo být na úkor ostatních bojišť. Američané i Britové tuto problematiku pochopitelně viděli jinou optikou, takže Nizozemci žádné posily nedostali a navíc museli přihlížet postupnému stahování spojeneckého letectva z Jávy.

Kouzelnik píše:

jarl píše:(...)
Po zvážení celkové situace generál Wavell 16. února Churchillovi doporučil potenciální posily raději přesměrovat do Barmy a Austrálie, jejichž udržení shledal důležitějším, než hájení zbytku Východní Indie. Stejného mínění byli i Australané, kteří se pokoušeli zablokovat už přísun posil na Timor a nyní rezolutně zamítli možnost, že by jejich jednotky stahované ze Středozemí bojovaly jinde nežli na území domoviny, přičemž velitel vzdušných sil ABDA už 19. února rozhodl o evakuaci amerických bombardérů do Indie.

Jediní kdo neztráceli elán byli Nizozemci. Generál Ter Poorten prohlašoval, že bude bojovat až do hořkého konce a admirál Helfrich poslat do Washingtonu žádost o letadla a válečné lodě. Vrchní velitel ABDA však jak víme jeho optimismus nesdílel, takže pod dojmem Wavellova záporného stanoviska, Kombinovaný výbor náčelníků štábů žádost o posily zamítl, tudíž jediné co Helfrich obdržel, byl „churchillovský“ rozkaz bránit Jávu do vyčerpání všech prostředků.
(...)

Dovolím si 2 poznámky:

(...)

@Michan, promiň, ale možná sis nepřečetl celý můj komentář. Možná já to napsal nejasně.

Já komentuji/doplňuji citovaný text (že ve druhé polovině února Holanďané žádali o masivní posily a byli odmítnuti, resp. vyslané posily ani zdaleka nestačili viz osud USS Langey).

Na základě faktů tvrdím, že žádost Holanďanů o posily pro boj v Jávském moři, postrádal racionální základ.

Viz Rabaul. Viz následující postup na jih (Bougainville). A viz reakce protivníků japonců, kteří se rozhodli bránit základny vzdálené !!! 2 tisíce kilometrů !!! na jih od Rabaulu, tj. IMHO nebudovali obranné pozice blíže japonskému Rabaulu.

Stručně řečeno - v tomto období už byl nesprávný holandský názor bránit Holandskou východní Indii (zejm. Jávu) nejen do poslední holandského/indonéského vojáka/námořníka/letce/..., ale také do posledního vojáka/námořníka/letce původem z USA/Britského Impéria/Dominia. Lidé nasazující život na lodích ABDA svůj život nasazovali zbytečně, neměli šanci.
A lidé na těch lodí mohli bojovat za reálnější cíl, kdyby (holandské) vedení ABDA vyměnilo "prostor za čas".


Ještě jinak řečeno (k níže citovanému textu o "naději"). V tomto období už soudný člověk věděl, že v tomto regionu už není naděje na "remízu".

jarl píše: (...)
Vzhledem k fatálním ztrátám letectva spočívala jediná naděje na odražení invaze v zásadním oslabení útočníků ještě na moři, jelikož Nizozemci kromě živé síly a nepočetného polního dělostřelectva, mohli proti japonským jednotkám nasadit pouze několik desítek lehkých tanků a improvizovaných obrněných vozidel.
(...)

Snad najdu čas že některý večer doplním o podrobnější zdrojová data/fakta pro můj názor.

A s ohledem na osud holandských ozbrojených sil po zbytek války v Asii ukážu následky tohoto chybného rozhodnutí holandského vedení, zejm. to že promarnili příležitost cca v 1943/44.

Příkladem velké chyby považuji rovněž masivní pokus ABDA o remízu - tj. bitvu v Jávském moři na konci února. Špatně zvolené místo a období, kam nasadit všechny dostupné prostředky.



P.S. Věděl by někdo, prosím, o mapě jednotlivých japonských útoků v zimě/jaře 1942 včetně datace? Jsem smířený s tím že patrně na mapě nebudou zachyceny také japonské útoky v Číně (aspoň já nenarazil na mapu, která by zachycovala všechny akce japonských popř. japonskospojeneckých ozbrojených sil jak v pevninské Číně, tak ve zbytku Asie či v Pacifiku).

Například tahle mapa by byla docela fajn, jenže datace je špatně (viz např. Rabaul nebo Barma) a chybí akce na Andamských/Nikobarských ostrovech. Aspoň co jsem namátkově ověřoval.

Resp.datace je zjednodušená - Bougainville/Buka je datována stejně jako japonské obsazení Guadalcanalu, přestože uplynul velký časový odstup.

Úplně ideální by byla animace např. mapa v animovaném gifu nebo video zachycující japonský postup a protiútoky jejich protivníků v zimě/jaře 1942.

@jarl, promiň pokud jsem napsal moc konfrontačně ohledně toho propagandistického posteru. Já to psal v kontextu holandských žádostí o posily (které nebyly tak masivní, aby stačily na IJA/IJN).

Pouze jednu reakci na Tvoji dnešní.... můj názor není, že holanďané měli kapitulovat. Můj názor (ale píšu jej až dnes) že holanďané měli efektivněji využít to co měli. Měli vycvičené posádky, ale část lodí evidentně nestačila na výzbroj japonských ozbrojených sil.

Což nakonec holanďané ve finále uznali a začali aplikovat zdravý rozum viz následné rozhodnutí co dělat s některými provozovanými loděmi = tj. vyměnit za modernější nebo modernizovat výzbroj, aby měli šanci přežít bitvu pro IJN/IJA (viz úpravy v 11/1942 na křižníku Tromp).

Bohužel - lidé na většině torpédoborců třídy Admiralen se tohoto racionálního rozhodnutí nedožili. Nechápu, proč s tak chabou protiletadlovou výzbrojí je posílali do akce, když už předtím si ověřili v praxi účinnost japonského letectva.

V kombinaci s posíleným ponorkovým loďstvem (koupeném za peníze z výnosů v jiných částech holandského Dominia zejm. rafinérských provozech na Antilách) mohlo těch několik přeživších DD dostat pořádnou AA výzbroj a pokusit se o limitované útoky pro okupované NEI.

Závěr: Pokud se na historii díváme ve smyslu, abychom se poučili.... tak tvrdím: že holandské vedení po praktických ukázkách účinků japonské výzbroje (na přelomu ledna/února 1942) se rozhodlo špatně. Při realistickém rozhodování (tj. ve smyslu "umění možného") mohlo holandské vedení dosáhnout víc. Otázkou by byla reakce tamních civilistů, že vojáci "nebojují do posledního muže" za civilisty, byť by šlo o beznadějný boj

To je těžká otázka. Po rychlé kapitulaci nizozemské armády na jaře 1940 bylo z politického hlediska asi těžké představitelné bojovat proti Japonsku jenom dokud byla naděje na úspěch, a potom se stáhnout a nechat porážku Německa a Japonska na spojencích. Ano, my už víme, že jejich postoj vedl pouze k velkým ztrátám, ale domnívám se, že těžko mohli postupovat jinak. Pokud chtěli po válce obnovit svoji koloniální říši, museli jí bránit všemi prostředky bez ohledu na vlastní i spojenecké ztráty. O protože hlavním prostředkem k obraně Východní Indie bylo námořnictvo, muselo bojovat s tím co má, což by bez stíhacího krytí vedlo k velkým ztrátám, i kdyby disponovalo modernějšími torpédoborci. Těsně před bitvou na Jávském moři admirálu Helfrichovi řada osob včetně guvernéra Východní Indie doporučovala, aby své lodě stáhl do bezpečí, ale on to odmítl s odůvodněním, že pokud na Jávě zůstane nizozemská armáda a letectvo, musí zůstat i námořnictvo, protože v opačném případě by jeho morálka utrpěla těžkou morální ránu. Navíc jsem toho názoru, že uchování bojeschopného loďstva by pro Nizozemce z vojenského hlediska stejně nemělo větší význam. V pozdější fázi války proti Japonsku by beztak představovalo kapku ve spojeneckém moři a stejně by se muselo ve všem podřizovat americkému a britskému velení, zatímco v první fázi války měli Nizozemci ve velitelství ABDA silné slovo a jeho námořní složku v podstatě řídili sami.

@jarl, promiň, chvátám, takže pouze 2 odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... ugust_1942
https://en.wikipedia.org/wiki/Merauke_Force

Tj. byly nějaké šance na pokračování odporu. Otázkou je proč v Holandské východní Indii 1942-1943 pokračovali Australané a ne Holanďané.

Kdyby se povedlo podpořit tamní partyzány a část Timoru dobýt, tak např. jako předsunutá základna pro zásobování ponorek by výrazně zefektivnil ponorkové útoky proti dopravě mezi "jižní oblastí zdrojů" a zbytkem japonského Impréia/Dominia.

Tj. nemyslím přesun ponorek z ponorkové základny jihoaustralského Perthu někam na okraj Holandské východní Indie / Holandské Nové Guineje (tehdy ještě se část NG takto nejmenovala, ale pro rozlišení použiju). Ale myslím používat zátoky např. na Timoru pro doplňování PHM, tak aby ponorky dopluly dál/delší dobu patrovaly.... Např. u ponorek třídy Balao předpokládám by předsunutá zásobovací základna např. na Timoru přinesla prodloužení akčního rádiusu (z Perthu) tak o 20%.
Tedy moje spekulace by byla zbytečná, pokud by US Navy používala podobný způsob zásobování ponorek jako používala Kriegsmarine s "dojnicemi" (ponorkami pro zásobování jiných ponorek), akorát by asi byl větší adrenalin dělat zásobování v mořích okolo "jižní oblasti zdrojů", narozdíl od "dojnic" působících na rozlehlém Atlantiku

To samé ohledně možnosti posílat zásilky zbraní pro hnutí odporu proti japoncům (viz závěr Tvého dílu č. 209, že se místním v NEI začal "zajídat" japonský chlebíček, aspoň já chápu, že zhruba od 1943 začalo platit: z "holandského" bláta do "japonské" louže)

P.S. To s těmi ponorkami myslím nejen vyměnit starou holandskou za modernější. Ale taky, že posádky starých holandských ponorek (popř. i přeživší ze starých hladinových holandských lodí jako např. z téhle kocábky: tréninkového koloniálního avíza) mohli využít své znalosti velmi členitých mořských vod okolo NEI jako rádci/průvodci pro americké ponorkáře působící v "jižní oblasti zdrojů". Namísto toho, aby čekali "na ránu z milosti" v předem prohraném boji.
Proto jsem poukazoval na zbytečnost bojů v únoru 1942 holandských starých ponorek resp. na DD Admiralen (bo tyhle lodě působily v NEI delší dobu), kdy hrozilo že ničeho nedosáhnout a akorát při jejich potopení přijdou o život taky kvalifikovaní a poměrů znalí holandští námořníci.

P.P.S. Nevíš proč poražení holanďané bojovali od jara 1942 spíše pod britským patronátem (tj. nikoliv pod americkým)? Viz AA křižník podílející se na britském dobývání Madagaskaru... nebyl by v létě 1942 lépe využitý při bojích okolo (holandské/australské) Nové Guineje?

Já nevidím žádný významný přínos té eventuální ponorkové základny na Timoru, ať už by jí využívaly nizozemské či americké ponorky. Ze severní Austrálie to na Timor nebylo daleko a podle mě bylo zbytečné pokoušet se jej vojensky obsadit a nebo ve spolupráci s domorodci tam budovat tajnou základnu.

Proč nizozemské válečné námořnictvo dlouho operovalo pod britským velením nevím, ale podle mě byl pro ně po pádu jejich koloniálních držav Indický oceán přirozenou operační oblastí, kde navíc od léta 1942 byla pravděpodobnost většího japonského útoku minimální. Po katastrofě v okolí Jávy asi Nizozemci nehodlali zbytečně riskovat těch pár větších válečných lodí v blízkosti Nové Guinee, kde se dal čekat odpor japonského námořnictva.

@jarl

OK. Díky za názor.

Mě prostě jen přišlo divné se pokoušet zastavit IJN/IJA, když bylo jasné že útočí na NEI kvůli surovinám. Takže byla šance, že západní Nová Guinea by japonce nemusela tolik zajímat. Což se potvrdilo, bo jihozápadní Novou Guineu japonci nikdy neokupovali.

Namísto dobývání zbytku NEI se totiž v následujícím období japonci pustili do buď směrem k Britské Indii (Barma, Andamy/Nikobary) nebo směrem k jižní části Šalamounových ostrovů (plus následně útoky na jihovýchod Nového Guineje - Port Moresby). Nicméně výjimkou je Vánoční ostrov, to ano, ale tam snad šlo o fosfáty.

Čili odhaduješ to tak, že holanďané prostě rezignovali? To se mi tak úplně totiž nezdá. Nicméně moc jsem nezjišťoval fakta, tak nevím.

Chápej, já jen vidím příklad jiných lidí - a vidím ten entuziasmus s jakým odpadlíci/protivníci vichystických francouzů se neúnavně rvali za existenci nekolaborantské francie či Francie. Viz generál Catroux, který odmítnul (jako hodnostně mnohem seniornější) politicky konkurovat de Gaullovi. A namísto toho povzbuzoval ve vichystické Levantě ty francouzce kteří moc nefandili vichystům. A leštil kliky v Egyptě, aby inicioval pokus o invazi do vichystické Levanty. (tj. přesvědčoval, že se nebude opakovat situace z Bitvy o Dakar, kde vichysté vášnivě bojovali jak proti Britům, tak proti francouzům). Nakonec podporu získal. A sice byly tuhé boje, nicméně po dobytí Sýrie a Libanonu se k svobodným francouzům přidalo 2x tolik (procentuelně) francouzských vojáků, než kolik se přidalo v létě 1940. A to přestože viděli francouzi v Levantu mohli vidět jak pár měsíců předtím nacisté+fašisté porazili brity v bitvě o Krétu.

Možná poraženým holanďanům chyběl v 1942/43 někdo jako Catroux.

Postavení Nizozemců po pádu mateřské země a Východní Indie bych s Francouzi za druhé s větové nesrovnával, protože to byla úplně jiná situace. Nizozemci už stejně neměli z čeho rekrutovat další vojáky, takže se ani o nic většího pokusit nemohli a v podstatě jim podle mého názoru nezbývalo než čekat, až za ně válku vyhrají silnější spojenci.