Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Moderátor: Pátrač

Uživatelský avatar
Vlastimil Čech
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 575
Registrován: 3/12/2012, 16:49
Bydliště: vesnice nedaleko F.-M.

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od Vlastimil Čech »

Pokud jsem by správně informován, tak sanytr, tedy surový dusičnan kdovíjaký, se získával nejen ze starých hnojišť, z podlah ovčinců, ale také -moderněji- z mrchovišť. Správcem mrchoviště byl "drnomistr", čili ras, čili antoušek. Materiál, tedy uhynulá zvířata a jiné odpady se nějakým zvláštní způsobem zahrabávaly, aby po čase se do zásypu uvolnit právě onen žádoucí sanytr. Zemina se pak louhovala a sanytr se rozpouštěl do vody a pak dále zpracovával. Aspoň tak nějak jsem si to zapamatoval z bývalého Vítkovického musea.
Když se otevřela cesta k chilskému ledku, tak byla mrchoviště zrušena a na jejím místě postavil olomoucký arcibiskup Vítkovické werky.
Ale prý se nějaký dusičnan draselný těžil v severním německu (Sasku?)
--------------------
tedy nejsem logistikem, ale řekl bych, že vyrobit šíp, je jednodušší, než obstarat olovo a vyrobit střelný prach... jinak navrhuji, zkuste si to třeba jenom představit. Stojíte jen tak ... a dejte se do toho.
Uživatelský avatar
Vlastimil Čech
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 575
Registrován: 3/12/2012, 16:49
Bydliště: vesnice nedaleko F.-M.

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od Vlastimil Čech »

Jo, husiti....kdesi jsem četl, že když se Rožmberkové pustili do dobývání města Tábor, dotáhli tam dělo, které se jmenovalo Bombarda... koule kamenné... ale výstřel prý stál tolik, jako stádečko hovězího dobytka... JEDEN výstřel... :shock:
tož palné zbraně v 15. století byla podle všeho dosti luxusní záležitost, řekl bych.. . "Top High technology" :wink:
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4130
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od Alfik »

vodouch píše:
Alfik píše:A také, že rychlost střelby z kuše natahované pomocí klikového mechanismu a kladkostroje, je prostě... no, po výstřelu je třeba kuší opřít o zem, vzít od pomocníka (nebo ze židle, bedny, stolu...) a nasadit na pažbu klikostroj, na tětivu háky na kladkostroji, pak točit točit točit, až tětiva zapadne za západku spouště, pak uchopit kladkostroj s háky a tahem odvinout z klikostroje lano, tím uvolnit háky a připravit toto zařízení na příští nátah, sundat a podat pomocníkovi (položit na židli, bednu, stůl... :) ), zdvihnou kuši, namířit vystřelit, opakovat postup. Pokud to má nacvičené, dokáže to o chlup rychleji než jak rychle jsem to napsal :)
Kolego, vezmi to jen jako dobrosrdečné popichování ... zapomněl jsi nasadit šíp.
Jéžišmarjá! To nejdůležitější!!! Stárnu či co :D
Šipku pane kolego, šipku :) šíp do luku, šipku do kuše :lej:

Mch z kuší si občas zastřílím i teď, ale z luku už mi to nejde... ty zádové svaly holt chybí, nemám ten nátah a hlavně výdrž.
Ale kuše... ta se dá naklikostrojovat i na vozejku kdyby to došlo až tak daleko :)
Ataman píše:
Vlastimil Čech píše:asi jste chtěl napsat 90,72 kp, že? Jak se ale ta síla počítá? Je to střední síla vyvinutá paží střelce, nebo konečná síla ve vrcholovém místě nátahu?
Síla nátahu se udává v librách, v současnosti se měří při délce nátahu 28 palců.
A měří se to obyčejným mincířem. Ten je, samozřejmě, cejchován "postaru" v kg či librách, ale samozřejmě že měří, jak spr. píše Vlastimil Čech, kp :)
Ataman píše:
Vlastimil Čech píše:A ještě jedna zvědavá otázka: Jak je to vlastně se stranou, kterou se střílí? Viděl jsem že střelec drží luk levou rukou, a šíp klade na levou stranu těla luku - z pohledu střelce. ALE někteří lukostřelci (například nepřekonatelný Lars Andersen) kladou šíp z pravé strany. Stejně tak jsem to viděl u rychlostřelby, kdy si střelec několik šípů přidržuje v pravé ruce. Jak potom napíná a uvolňuje tětivu? Nějakým aparátkem? Páni lukostřelci, poučte nás nevědomé, prosím. Že jsou luky pro praváky a leváky vím, ale jsou i luky pro "pravokladné" lučištníky? Koukal jsem na nabídku všelijakých prodejců a nikde jsem se ničeho nedopátral.
Zhruba a zjednodušeně asi takhle - šíp vlevo je zoufale nudná záležitost evropských blátošlapů, šíp vpravo v kombinaci s palcovým prstenem velice sofistikovaná, primárně jezdecká technika stepních primitivů(jojo, střílim palcem). Zde, hle názorná ukázka:
https://www.youtube.com/watch?v=q81H-V1_gGo
A ještě autor mnou výše postovaného článku:
https://www.youtube.com/watch?v=pV1r8tb76aQ
Není nějak extra problém střílet kteroukoli stranou i tříprstou technikou. Jen ta rychlopalba co dělá L. A. se tříprstou technikou nedá dělat. Na levou stranu se to (víceméně ze snahy zjednodušit si "práci" s lukem) ustavilo díky tomu, že když dáme šíp na levou stranu, tak při držení bez míření, prostě luk před tělem u pasu, se nám ten šíp nebude smekat, protože bude na horní straně(levá bude nahoře), a protože si jej můžeme přidržet ukazovákem levé ruky. Dá se potom i pustit tětiva a držet lučiště i s šípem jen v levé ruce. To je ten důvod.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Uživatelský avatar
Ataman
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 847
Registrován: 1/4/2008, 20:31

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od Ataman »

Alfik píše:Není nějak extra problém střílet kteroukoli stranou i tříprstou technikou.
No není. Stejně tak není problém střílet palcem zleva, ostatně v současnosti tak střílejí Mongolové na svých tradičních závodech.
Alfik píše:Jen ta rychlopalba co dělá L. A. se tříprstou technikou nedá dělat.
Dá se dělat leccos:
http://www.rychla-lukostrelba.cz/existu ... hniky.html
Alfik píše:Na levou stranu se to (víceméně ze snahy zjednodušit si "práci" s lukem) ustavilo díky tomu, že když dáme šíp na levou stranu, tak při držení bez míření, prostě luk před tělem u pasu, se nám ten šíp nebude smekat, protože bude na horní straně(levá bude nahoře), a protože si jej můžeme přidržet ukazovákem levé ruky. Dá se potom i pustit tětiva a držet lučiště i s šípem jen v levé ruce. To je ten důvod.
Přesně tak. A ze stejného důvodu, tedy zjednodušit si práci, se u palce šíp zakládá zprava, na klepající se kobyle je to nejjednodušší a nejrychlejší.
Cerkev je blízko, ale je ledovice. Krčma je daleko, ale půjdem opatrně.
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od Bublifuk »

Alfik píše:
Vlastimil Čech píše:Po kolika minutách intensivní střelby se střelec zhroutí vyčerpáním? Ledaže by i ta ruční kuše byla opatřena nějakým mechanismem , třeba kladkostrojem, heverem a tak podobně.
Jako "lehká" kuše se označuje taková, která se natahuje buď v rukou pom. páky, nebo se opře o zem, případně zašlápne do třmenu, a tahem obou rukou (mrtvým tahem jak by řekl kulturista) za tětivu se natáhne.
Variantou je pak páková kuše. Třeba čínská opakovací kuše u které je ta síla fakt nepatrná, drží se v jedné ruce a druhou se tahá za páku, a to je pak menší nátah než u luku.

Jako "těžká" se zpravidla označuje kuše, která se bez kladkostroje a klikového mechanismu natáhnout nedá.

Podotýkám, že všechny kuše natahované pákou, kdy se kuše drží v jedné ruce a druhou se tahá za páku, jsou dobré tak max. na střelnici - neprostřelí ani terč a střela nedoletí ani stovku metrů...

A také, že rychlost střelby z kuše natahované pomocí klikového mechanismu a kladkostroje, je prostě... no, po výstřelu je třeba kuší opřít o zem, vzít od pomocníka (nebo ze židle, bedny, stolu...) a nasadit na pažbu klikostroj, na tětivu háky na kladkostroji, pak točit točit točit, až tětiva zapadne za západku spouště, pak uchopit kladkostroj s háky a tahem odvinout z klikostroje lano, tím uvolnit háky a připravit toto zařízení na příští nátah, sundat a podat pomocníkovi (položit na židli, bednu, stůl... :) ), zdvihnou kuši, namířit vystřelit, opakovat postup. Pokud to má nacvičené, dokáže to o chlup rychleji než jak rychle jsem to napsal :)

Výjimkou z tohoto dělení je zajisté seržant Navážka, který používá coby osobní zbraň těžký obléhací samostříl fy Barleigh - Silnoruka, střílí z něj svazkem střel, ale Navážka je trol a je seržantem Městské stráže v Ankch-Morporku a uvedený samostříl natahuje v rukách :D
Tak napínací pákou "Kozí noha" se natahovaly kuše s napínací sílou cca 2500N, naproti tomu obouruč cca 1500N a anglický hever se uvádí až 5500N. Rozdíly značné, stejně jako u rychlosti střelby.
Jen technická - ta firma byla Burleigh a Silnoruka :) :)
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
IgorT
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1467
Registrován: 25/6/2014, 12:48
Bydliště: BA

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od IgorT »

Ataman píše:
Mirek58 píše:Ovšem to jsou výkony zaměřené na dálku, ne na zasažení cíle!
Tak to trošku doplníme:
"Puta byla střelbou na zvláštní kožený terč nazývaný „puta „ na vzdálenost 165 -250 m. Puta byla hruškovitý plochý polštář naplněný vlnou a pilinami. Byly na něm namalovány značky nazývané býčí oko a na lemu malé zvonky vydávající signál při zásahu šípem. Vzorek ve sbírce Istanbulského Vojenského Muzea má rozměry 107x77 cm.
Tato vzdálenost byla považována za optimální vzdálenost na kterou mohl lukostřelec provádět mířenou střelbu na nepřítele. Někdy byly za tím samým účelem používány velké koše nazývaná „koše puta „. Malé stacionární nebo v ruce držené puty se používaly na malé vzdálenosti."
http://www.lukostrelec.cz/lukostrelba/h ... kostrelba/
Největší zaznamenaná vzdálenost zásahu při střelbě na putu je přes 400m.
Otázka pre praktických lukostrelcov!
Naozaj sa dá pri luku hovoriť o mierenej streľbe pri vzdialenostiach +- 300 metrov, bez nejakej optiky? Bol som dnes v teréne - 300 metrov je obrovská vzdialenosť, pomaly nevidno chlapa, nieto ešte mieriť na nejakú časť tela!
Obrázek
Uživatelský avatar
Ataman
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 847
Registrován: 1/4/2008, 20:31

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od Ataman »

IgorT píše: Naozaj sa dá pri luku hovoriť o mierenej streľbe pri vzdialenostiach +- 300 metrov, bez nejakej optiky? Bol som dnes v teréne - 300 metrov je obrovská vzdialenosť, pomaly nevidno chlapa, nieto ešte mieriť na nejakú časť tela!
No jo, dá. Je to jen otázka zvládnutí techniky a dostatku praxe. Žádnej problém, když to začneš pilovat jako capart.
Cerkev je blízko, ale je ledovice. Krčma je daleko, ale půjdem opatrně.
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4130
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od Alfik »

Bublifuk píše:
Jen technická - ta firma byla Burleigh a Silnoruka :) :)
Překlep :D Holt, učil jsem se ve škole rusky a angličtinu doháním :D
Ataman píše:
IgorT píše: Naozaj sa dá pri luku hovoriť o mierenej streľbe pri vzdialenostiach +- 300 metrov, bez nejakej optiky? Bol som dnes v teréne - 300 metrov je obrovská vzdialenosť, pomaly nevidno chlapa, nieto ešte mieriť na nejakú časť tela!
No jo, dá. Je to jen otázka zvládnutí techniky a dostatku praxe. Žádnej problém, když to začneš pilovat jako capart.
Říkalo se, že lučištníka vycvičíš za 20 let, mušketýra za 2 roky, a bigoše za 2 měsíce...
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od Bleu »

Tak já také nečím příspěji do diskuze. Tady je kus mojí diplomky.

1.1 Věk muškety a píky

Ačkoli střelný prach a jeho používání bylo v Evropě známo již od 14. století, skutečnou změnu ve způsobu nasazení přinesla až renesance a s ní spojené studium antických pramenů. Již poměrně masivní nasazení palných zbraní vyvolalo mezi příslušníky nobility a těžkého jezdectva šok. Blaise de Montluc36 kolem poloviny 16. století napsal: „Kéž by nebesa dala, aby tento prokletý nástroj [arkebuza – pozn. P.P.] nebyl nikdy vynalezen (…) tak mnoho chrabrých mužů bylo zavražděno většinou těmi nejbídnějšími chlapy a největšími zbabělci; zbabělými krysami, kteří se neodvážili pohlédnout těmto mužům zblízka do tváře a které zabili na dálku těmi svými proklatými kulkami.“37 Nebylo se čemu divit. Střela z muškety mohla prostřelit velmi kvalitní kyrys na vzdálenost 180 metrů. I zranění, která palné zbraně způsobovaly, byla výrazně nebezpečnější nežli zranění způsobená šípy z luku či šipkami z kuší. Podle moderních testů střelný kanál, který mohl způsobit šíp z luku, měl objem 45cm3, kdežto sférická střela z arkebuzy způsobila na 100m střelný kanál třikrát větší a z bezprostřední blízkosti dokonce osmkrát větší.38

Koncem 16. století měl být dle Michaela Robertse39 a Gofreye Parkmena40 zkušený mušketýr schopen vypálit jednu ránu za dvě minuty, podle jiných údajů byla jedna rána za minutu41 vnímána jako velmi slušný výsledek.42 Ale pořád to bylo například ve srovnání s lukem velmi pomalé, protože zkušený lučištník byl schopen vypustit šíp každé čtyři43 vteřiny.44

Efektivitu mušket s doutnákovým zámkem, ačkoli na svoji dobu nebyla špatná, bylo třeba nějakým způsobem vylepšit. V zásadě se nabízely dvě možnosti. Zvýšit přesnost nebo zvýšit frekvenci palby. Zvýšení přesnosti, ačkoli již v této době existovaly zbraně s drážkovaným vývrtem, bylo odmítnuto hlavně vzhledem k jejich výrazně vyšší výrobní ceně a ještě delšímu času potřebnému k nabití.45 Zbývalo tedy zvýšit frekvenci palby. Byl tedy vynalezen systém protipochodu, který fungoval tak, že potom, co řada mušketýrů v batalionu vypálila salvu na nepřítele, se protipochodem v rámci zástupů vrátila za poslední řadu v batalionu a začala nabíjet. Druhá řada postoupila na místo první a třetí na místo druhé a tak pořád dokola. Tím byla zajištěna prakticky kontinuální střelba.46

Tento způsob byl, jak se zdá, „vynalezen“ ve Spojených provinciích nizozemských, a to nejpozději 8. prosince 1594. Z tohoto dne je totiž zachován dopis Viléma Ludvíka Nassavského, který právě tento způsob boje popisuje svému bratranci Mořici Nasavskému. Vilém Ludvík získal inspiraci v díle řeckého teoretika žijícího ve 2. století n. l. v Římě Aeliana Tactica. Mušketýři mohli fungovat stejně jako římští prakovníci či samotní legionáři a střídat řady.47

Rozšiřování a stále efektivnější používání palných zbraní mělo za následek i změny v uspořádání toho typu pěchoty, jež byla určena ke střetnému boji. V druhé polovině 15. století dominovaly západoevropskému bojišti sevřené čtvercové formace švýcarské pěchoty.48 Ty se projevily jako velmi účinné jak vůči těžkému jezdectvu, tak i vůči tehdejší pěchotě. Avšak tyto velké a neohrabané formace se staly výtečnými cíli pro

dělostřelectvo a ruční palné zbraně. V reakci na tuto skutečnost byly napříč Evropou zaváděny dvě změny. 1) Začaly se stavět menší formace 2) Odřady arkebuzírů či mušketýrů se staly jejich součástí.

V tomto duchu se průkopníky stali Španělé. Ti stavěli formace známé jako tercio49. Tato formace, jež byla zároveň základní taktickou jednotkou, se skládala ze středového karé, které bylo tvořeno pikenýry a po jehož obvodu se nacházeli mušketýři. Druhá varianta téhož pak opět počítala s pikenýrským karé, u jehož rohů byly umístěny menší formace střelců – ať už mušketýrů či arkebuzírů. Tyto prapory byly vzhledem k velikosti a chybějícímu vnitřnímu členění poněkud nepohyblivé a na bojišti musely být uspořádány podle šachovnicového vzoru.50

Vývojově dalším stádiem byl holandský systém formování praporu. Nasavští zcela změnili taktickou strukturu armády. Počet vojáků v kompaniích, z nichž se skládal pluk, byl z původních 250 vojáků a 11 důstojníků snížen na 120 mužů a 12 důstojníků. Na bojišti také jako základní jednotka přestaly existovat pluky, jež měly kolem 2000 mužů a byly nahrazeny pohyblivějšími prapory o necelých 600 mužích. Ty již zcela jednoznačně počítaly s palebnou silou. Holandský prapor, či přesněji řečeno prapor seřazený podle holandského vzoru, se skládal z 10 řad. Střed praporu tvořili pikenýři a na obou křídlech se nacházeli střelci. Je třeba zdůraznit, že taktická role pikenýrů se v této době stala téměř čistě defenzivní.51

Přesto pikenýři vydrželi na bojištích až do počátku 18. století. Důvodem jejich vymizení totiž nebyla jen samotná převaha palných zbraní, ale i vynález bajonetu52.

Další inovací, která na holandský model přímo navazovala, se staly reformy, které provedl Gustav Adolf. Švédský král se zabýval způsobem boje, který měl nepřítele eliminovat v jediném okamžiku, spíš než jeho postupným oslabováním. V tomto smyslu stál ideově v opozici proti Mořici Nasavskému a měl spíše blíže k polnímu maršálovi Tillymu. Avšak Tilly tíhl k tradičnějším starším typům formací, ne tak Gustav Adolf.53

Zřejmě nejdůležitějším aspektem, který švédský král zavedl, bylo vylepšení holandského systému palby, při kterém, jak už bylo řečeno, pálila jedna řada – což při desetiřadých formacích znamenalo, že pálilo jen 10 % mužů v praporu. Gustavova idea se nesla v duchu co největšího okamžitého efektu a tedy: co kdyby nechal vystřelit tři řady naráz? To by přineslo narůst objemu jedné salvy na trojnásobek.54

Principiálně obdobný vývoj, jaký proběhl ve Španělsku či v Holandsku, lze pozorovat i v dalších evropských státech. Francie za italských válek (1494-1559) používala švýcarské žoldnéře a taktika se tedy odvíjela od jejich zkušeností a zvyklostí. V průběhu francouzských náboženských válek (1562-1598) se projevila nutnost změn ve způsobu nasazení armád a vzhledem ke zmatkům, který s sebou náboženské války přinášely, Francouzi obou znepřátelených stran postupně opustili velké formace. Během vlády Jindřicha IV. Francouzi přijali jako základní taktickou jednotku prapor. Ten se skládal obdobně jako u Holanďanů ze středové formace pionýrů, která byla na obou křídlech kryta mušketýry.55

Kolem roku 1640 Francouzi pod velením maršála de Turenne přijali pro mušketýry za základní formaci, která měla hloubku šesti řadů. V tomto případě se tak dělo v přímé návaznosti na zkušenosti, které měli francouzští důstojníci ze služby ve švédské armádě. Francouzi však způsoby boje zavedené ve švédské armádě pouze nekopírovali. Turenne, na rozdíl od Gustava Adolfa, ještě snížil počet pikenýrů, kteří v tuto dobu byly v poměru 1:3 vůči mušketýrům.56

Svým způsobem zvláštním případem jsou Britské ostrovy. V Anglii byla velká, můžeme říci národní, tradice v používání střelných zbraní – zejména dlouhých luků. S těmi Angličané slavili nejeden úspěch, nejznámější jsou snad vítězství u Kresčaku roku 1346 či u Agincourtu. Počátkem 16. století už přestávali přeci jen na svoji roli stačit. I tak je však ještě v první polovině 16. století nacházíme ve výzbroji jednotek ve Francii a u domobrany dokonce ještě déle.57

Přesto přechod na palné zbraně působí jaksi polovičatě, zvláště vezmeme-li v úvahu, že ještě roku 1569 stáli v anglické armádě vedle sebe vojáci vyzbrojení zbraní typu bill58, lučištníci a arkebuzíři. Zatímco ve Španělsku se muškety masově používaly od šedesátých let 16. století, v alžbětinské Anglii se tak dělo od konce osmdesátých let. Muškety měly od roku 1588 tvořit 15% výzbroje střeleckých jednotek a vláda měla optimistický výhled, že k roku 1598 bude mušketami vyzbrojena jedna třetina pěších jednotek.59

Anglie zkrátka zůstávala za ostatními evropskými velmocemi pozadu. Z letargie ji vyvedl až konflikt se Španělskem, který začal roku 1585. V tu chvíli byly zahájeny rozsáhlé reformy týkající se výroby palných zbraní, výcviku, stejně tak došlo k masovému zavedení pík a taktiky s nimi spojené. V Anglii na rozdíl od kontinentální Evropy neexistoval jakýkoliv oficiálně zavedený výcvikový manuál až do roku 1623.60

Dalším specificky anglickým kvalitativním krokem vpřed byl vznik Armády nového typu v roce 1645. Tato armáda vytvořená parlamentem a vedená lordem Cromwellem převzala strategii a do značné míry i taktiku od vojsk, která operovala pod švédským a holandským praporem.61

Jako jedna z prvních armád dostala barevně jednotné uniformy. Kabátce, jež byly v červené barvě, která byla tak typickou pro britskou armádu až do konce 19. století, se staly nepochybně jejím symbolem. Tak jako ostatní evropské armády i ta anglická používala, pokud jde o pěchotu, jak mušketýry, tak i pikenýry. Přesto mušketýři získávali značnou převahu, až se tento typ vojáka se stal dominantním válečníkem na anglických bitevních polích.

Třicetiletá válka, a v případě Anglie občanská válka, posunula prakticky všechny evropské mocnosti na, pokud jde o pěchotu, stejnou technologickou i taktickou úroveň.

„Mainstream“ pěchoty armád evropských států se skládal ze dvou základních složek: pikenýrů a mušketýrů. Začínala se měnit taktika. Sice ještě například v díle Le Mareschal de Bataille62 od Colberta de Lostelneau63, které bylo vydáno v Paříži roku 1647, najdeme různé velmi složité čtvercové formace64, přesto základní sestava pěchoty odpovídá holandskému či švédskému vzoru.65

Pikenýři již byli v této době odsouzeni převážně do role pasivních účastníků bitev. Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, německý spisovatel 17. století, který v třicetileté válce bojoval, v románu „Divous Skočdopole“ napsal: „Vnutili mi píku a mně to tak lezlo krkem, že bych se na mou věru dal radši pověsit, než abych dlouho válčil s takovouhle zbraní. Vůbec mi nebylo jako tomu Švábovi, který si chtěl naložit hned půl tuctu těchhle tyček; jedna osmnáctistopá mi stačila až až; koukal jsem, jak se jí co nejrychleji se ctí zbavit, mušketýr je sice dost velký chudák, ale když ho srovnám s ubohým píkovníkem, má se proti němu jako prase v žitě. Už jen vzpomínat na to je nepříjemné, natož vyprávět, jaké útrapy musí vystát ti bulíci, a kdo to sám nezkusil, sotva tomu uvěří; od té doby si myslím, že kdo zabije píkovníka je tak zavraždí nevinného člověka a takovou vraždu už nikdy neodčinní. Ačkoliv ti ubozí tažní volové (jak se jim výsměšně říká) jsou určeni k tomu, aby na volném poli chránili brigády před nájezdy rejtarů, sami neublíží ani kuřeti, a kdo některému z nich naběhne na dlouhé kopí, má jen co chtěl. In summa, viděl jsem v životě dost krvavých řeží, ale málokdy jsem zpozoroval, že by píkovník někoho zamordoval.“66

Pokud se podíváme na vývoj pěchotní taktiky po třicetileté válce do konce 17. století, lze zaznamenat dva základní trendy. Jednak se postupně snižuje počet pikenýrů na úkor mušketýrů a jednak se zmenšuje hloubka formace a zároveň vzrůstá šířka jejího čela. Důvodem je samozřejmě, že zbraně ještě nemají takovou palebnou sílu, která by vedla k vymizení pikenýrů. Hrabě Montecucolli ve svých pamětech uvádí: „Pouhá palba z mušket, bez podpory pikenýrů, nedokáže učinit oddíl schopný vydržet prudký nájezd jezdectva, jež jej obkličuje, ani úder a střetnutí s pikenýry… Mušketýři nesmějí být zformováni s příliš širokým čelem, jako 70, 80 či 100 mužů, neboť v případě útoku nepřátelského jezdectva, nebo napadení pikenýry a potřebě ustoupit, zanechali by po sobě široký volný prostor, jímž by mohl proniknout nepřítel, napadnout z boku ostatní oddíly a rozrazit je. Aby se této nepříjemnosti předešlo, nesmí se oněch 500 mušketýrů na křídlech roztáhnout do jedné linie.

Mušketýři se řadí do šesti řadů, neboť tak se mohou řídit tím, aby měl první řad znovu nabito, když poslední vystřelil, a aby ihned začal střílet tak, že nepřítel bude pod stálou palbou."67

To, co vytlačilo pikenýry z bojišť, bylo zavedení jednak tulejového bajonetu, jednak pušky s křesadlovým zámkem.

Vojenské použití bajonetu spadá do posledních let třicetileté války. Nejstarší68 známá zmínka o bajonetu je z pamětí pana de Puységur,69 který popisuje, jak byli vybaveni vojáci, jímž v roce 1647 velel. „Všechny odřady, které jsem poslal, aby překročily kanál, byly vybaveny tímto způsobem. Je pravdou, že vojáci nenosili kordy ale bajonety70 s rukojetěmi jednu stopu dlouhými a čepelemi o délce rukojetí. Rukojeti byly upraveny tak, aby se daly zasunout do hlavní pušek a muži se tak mohli bránit po tom, co vystřelili.“71

Bajonety však byly do francouzské armády „oficiálně“ zavedeny až roku 1670 a postupně se jejich používání rozšířilo do dalších evropských armád – roku 1672 byly zavedeny v armádě anglické. Tento tzv. zátkový bodák měl samozřejmě jednu dost podstatnou nevýhodu: po tom, co byl nasazen na zbraň, se z ní nedalo střílet. Bylo tedy potřeba vymyslet jinou konstrukci. Roku 1678 Angličan Philip Russel přišel s tzv. kroužkovým bajonetem.72 Jednalo se opět o upravený tesák, k jehož rukojeti byly připevněny dva mosazné kroužky, skrze něž se pak bajonet nasazoval na hlaveň pušky. Hlavní změnou byla jednobřitá čepel a přidání malé záštity. Do jisté míry připomínal sečný bodák a měl být také tak používán – tím mimo jiné zachovával původní ideu, a sice nahrazení poboční zbraně.73

Ve Francii se pokusy ubíraly podobným směrem. Maršál Puységur74 zmiňuje roku 1678 pluk, jež používal podobně vypadající tesáky, které se daly kroužky na rukojetích nasadit na hlaveň pušky. Poslední vývojovou fází se stal tulejový bajonet – u něj byly nahrazeny kroužky jednoduchou tulejí s „zig-zag“ zámkem, a ta nasazena buď přímo na mušku pušky, či na k tomu určenou zarážku naletovanou na hlavni. Tulejové bajonety byly zaváděny od počátku devadesátých let 17. století. Počátkem 18. století se již v případě řadové pěchoty jiné druhy nepoužívaly.

Z taktického hlediska byla situace následující: od francouzsko-holandských válek již definitivně dominoval boj palbou. Tomu odpovídaly i způsoby řazení vojska do bitvy. S bojem chladnou zbraní se u pěchoty téměř nepočítalo a pikenýři u francouzského vojska definitivně zmizeli až ordonancí z roku 1703,75 v Británii pak roku 170476. V dřívějších předpisech se vyskytují, nejsou nasazování, či přesněji – jsou přezbrojování. Počet řad, do kterých se rovnaly prapory řadové pěchoty, se ustálil na pěti.77 A pokud náhodou v průběhu tažení klesl počet mužů v praporu, byla snaha zachovat šíři čela praporu na úkor počtu řad. Definitivní inovací, která z válčení 17. století udělá to, co si dnes představíme jako válčení v 18. století, je francouzský křesadlový zámek – umožnil snadnější obsluhu zbraně a tím i rychlejší nabíjení.78

Pokud se tedy v návaznosti na tento exkurz podíváme na válečnictví 18. a 19. století, zjistíme, jak bude dále prokázáno, že po technologické stránce se nezměnilo mnoho. Trendy, které vyvstaly zhruba koncem 16. století, je možno spatřovat i v 17. a 18. století, dokonce i počátkem 19. století po celé Evropě a armáda Velké Británie nebyla výjimkou. Co se však změnilo, byly přístupy k řešení jednotlivých problémů.

2 Pěchotní taktika v 18. století

2.1 Francie, Prusko a Británie

Jak již bylo řečeno, od poslední čtvrtiny 17. století byla dominance palby naprosto zřejmá a prakticky všechny evropské mocnosti palebné síly pěchoty vrchovatě využívaly. Tím však vznikla svého druhu patová situace. Pěchota sice disponovala velmi dobrou palebnou silou, avšak schopnost manévrovat (byť třeba jen pochodovat vpřed) byla omezena, stejně tak problematické byly evoluce jakéhokoliv druhu, kterými by tuto patovou situaci mohla překonat.79 Důvodem byly velké rozchody mezi řady80. Francouzská pěchota se počátkem 18. století formovala do praporů, které měly 5 řad, a mezi těmito řadami byl rozchod – za běžných okolností – stanoven na 6 kroků [4 metry]. To znamenalo, že hloubka formace o 5 řadech byla 30 kroků [ca 20 metrů].81 Jakkoli byla tehdejší doporučení silně ofenzivní, praxe vypadala tak, že prapory formované do linie byly velmi křehké, špatně se s nimi manévrovalo a zmohly se tedy jen na krvavý a dlouhý boj palbou.82

Ve Francii zřejmě jako reakce na selhání ve válce o španělské dědictví vznikla ve vojenských kruzích velmi živá diskuze zejména o taktice. Některé prvky této diskuze zůstaly živé (nebo spíš byly průběžně oživovány) prakticky až do konce napoleonských válek.83

Jednou z nejdůležitějších postav této diskuze byl Charles rytíř de Folard. Ten v jedné ze svých prací napsal: „Způsob, jakým bojujeme, je plný zásadních nedostatků. Naše bataliony neumějí útočit ani se bránit nezávisle jeden na druhém, neboť bojují v tak tenké sestavě, že mohou být snadno rozraženy, což je proti pravidlům vedení války. Skutečná síla jednotky spočívá v její hustotě a hloubce jejích zástupů, v jejich propojení, v jejich sevřenosti a stejně tak v sevřenosti řadů. Tato hustota činí její boky stejně či přibližně stejně silné jako její čelo. Tímto způsobem je batalion schopen odolat, rozrazit jakýkoli jiný batalion, který by nebojoval podle této zásady, a pohybovat se snáze a lehčeji než ostatní; naproti tomu jednotka bojující s širokým čelem a v tenké sestavě manévruje obtížně a nemůže se vyhnout vlnění řadů, jež je tak běžné v jednotkách seřazených v příliš roztažené formaci… Ve válce hustota zástupů od těchto potíží pomáhá a zvyšuje sílu a rychlost zteče, jež je v bojích vším. Je třeba považovat za pravidlo, že každý batalion, který útočí a je seřazen ve větší hloubce a má menší šíři čela, musí překonat a porazit jiný, byť silnější, seřazený podle běžné metody, byť by jeho křídla přesahovala boky útočníka. Při boji tímto způsobem je veškerá síla batalionu jen na něm samotném. Jeho porážka neovlivňuje další bataliony, které jsou po jeho stranách.“84

Folard tedy navrhl velmi hlubokou kolonu, která se stala součástí předpisu z roku 175385 a 1754 a definitivně byla z francouzského repertoáru vyřazena až zavedením předpisu z roku 1774 a 177686. Základním problémem takto formované kolony byla její praktická neschopnost poté, co teoreticky prorazila nepřátelskou linii, se opět zformovat. Zřejmě nejpřesnější kritika tohoto faktoru je z pera rytíře de Puységur: „1) [kolona pozn. P. P.] Formuje masu, v níž nejsou podjednotky nijak odděleny, a důstojníci tak mohou na část, jež jim je svěřena, dohlížet jen s obtížemi, ať už pokud jde o zpomalení či zrychlení kroku, nebo aby v případě potřeby obnovili pořádek;

2) Tato kolona, s výjimkou čelní podjednotky, pochoduje po zástupech, jež se musí v útoku následovat bez přerušení. Ale jakmile čelo kolony k provedení útoku zdvojnásobí svůj krok, je pro střed a týl sestavy nemožné, a to zejména v nerovném terénu, tento pohyb sledovat po delší čas a s přesností, aniž by se rozvíraly. Veškerá vazba formace je tím tedy rozbita a kolona ztrácí mnoho ze své úderné síly; a naopak, zástupy, jež postupně dorážejí, vnášejí do těch před sebou nepořádek. (…)

3) Jsem tedy přesvědčen, že navržená kolona není pranic vhodná k útoku ani ústupu, a to pro svou masivnost, jež ji činí neschopnou jakéhokoli pohybu a provedení čehokoli, co vyžaduje rychlost a lehkost, a že není vhodná do žádného terénu.“87

Puységur navrhl jiný způsob formování kolony velmi podobný tomu, který byl o dvacet let později skutečně ve Francii zaveden: „Věřím, že by bylo lepší, aby se kolona jednoho či dvou batalionů skládala vždy z určitého množství podjednotek pochodujících jedna za druhou, a jejichž čelo by bylo přizpůsobené útoku, který zamýšlíme, a počtu mužů, jenž chceme uvést do pohybu. Tato kolona, užívaná v několika plucích před vydáním první instrukce, je prosta nedostatků, jež jsem vytkl té, která je předložena.

„1) Takto zformovaná kolona by byla dělitelná stejným způsobem, jakým může být rozdělen batalion, čímž pro ni nejsou jakákoli zúžená místa, na něž by za pochodu narazila, překážkou, neboť jimi může vždy projít v nejlepším pořádku;

2) Každá podjednotka by pochodovala v rozchodu jednoho kroku až do místa, kde by měla zahájit útok, nebo kde by byla napadena; důstojník, který by byl v čele, by to viděl a místo toho, aby byl vojákem stržen, byl by schopen jej zastavit a velet;

3) Podjednotky by byly oddělené, řady každé z nich by se svíraly bez obtíží a zmatků, což by zteč učinilo svižnější a rozhodnější, a mělo by to navíc tu výhodu, že kdyby byla první podjednotka rozražena, ne vždy nutně uvede do nevratného nepořádku podjednotku za sebou, s níž není nezbytně spojená;

4) Tato metoda předchází nevýhodám nerovnosti, jež nevyhnutelně existuje mezi pelotony; oba boky kolony jsou vždy tvořeny stejným počtem mužů a muži pravého a levého křídla postupují vždy za vojáky na bocích podjednotek, jež jsou v čele, čímž se veškeré mezery, jež nerovnost pelotonů může způsobit, ocitají ve středu kolony a nemohou koloně ubírat na síle. Naopak se tím nabízí důstojníkům, kteří tam jsou, možnost vidět a ovládat vojáky jejich podjednotky. Viděl bych dokonce jako výhodné tuto mezeru zvýraznit, dát vždy čelním a týlovým podjednotkám šíři čela o dva či tři zástupy větší, než čelo podjednotek, jež by tvořily kolonu88;

5) Formováním této kolony jsme sto dát jí čelo úměrné její hloubce a útoku, který zamýšlíme, rozkladem po různých divizích, jak budeme považovat za nezbytné. Tyto divize se mohou měnit nejen v závislosti na počtu batalionů, jež máme, ale také na síle batalionů, které jsou v tažení často pod polovinou plného stavu. Na čele a na konci kolony musí být umístěni granátníci a pikety, jimiž však musíme stále disponovat tím okolnostem a terénu nejvýhodnějším způsobem…“89

Podobně kriticky se k Folardovým názorům stavěl i hrabě Maurice de Saxe: „Navzdory velké úctě, kterou chovám k rytíři Folardovi a vážnosti, v níž mám jeho důmyslně napsané práce, nemohu souhlasit s jeho názorem na kolonu.“ Důvodem ke kritice od maršála Francie byla teoretičnost Folardovi teze, která byla příliš vzdálená běžné praxi.90

Ve Francii z nějakého důvodu svým způsobem rezignovali na boj palbou. Jak ještě uvidíme, francouzští taktici nebyli jediní. Ve Francii toto však bylo ještě podpořeno poněkud módní dobovou představou o národních vlastnostech, která rezonovala ještě po napoleonských válkách. Pro Francouze měl být totiž boj bajonetem nejpřirozenější.91 Henry Lloyd ve své práci Continuation of late War in Germany vydané v roce 178192 Francouze charakterizoval následovně: „Francouzi jsou veselí a plní života, dají se řídit spíše okamžitým a náhodným impulsem a než rozumovými důvody či sentimentem. Jejich povaha je labilní a proto na ně různé vzruchy udělají silný dojem, který však trvá jen do okamžiku vzniku dalšího podnětu, jež zapudí ten předcházející. Právě odtud pochází impulzivnost a nebezpečnost jejich útoků. Celá jejich animální povaha vyvolává zběsilost, která jim dává schopnost neobyčejného nasazení a to hned. Avšak vyčerpání tohoto stavu okamžitě způsobí, že se stanou mdlí a slabí.

K hodnocení jejich národní povahy také může být dodáno, že jejich armády jsou verbovány ze třídy mužů, kteří žijí ve městech93. Ti jsou nejméně vhodní pro službu v armádě. Jsou domýšliví, netrpěliví, upovídaní a konečně zženštilí. Vpřed postupují přesvědčení o svém vítězství. Sebe přeceňují, ostatními pohrdají. Avšak jsou-li odraženi, jejich odvaha se rozplyne a vystřídá ji stud a zahanbení, do té míry, že nejsou snadno schopni znovu zaútočit. Jejich domýšlivost jim nedovolí přiznat si vlastní chybu, a místo toho ji vidí ve svých velitelích. Začnou se bouřit a desertují.“94

Tato obliba aplikování kolon, které vymyslel rytíř Folard, měla pro Francii katastrofální následky. Asi nejznámější je příklad z bitvy na Abrahamových pláních v roce 1759. Zde se dopoledne kolem desáté ráno střetla francouzská armáda vedená markýzem de Montcalmem, tvořená řadovými prapory a milicí, s britskou armádou generála Jamese Wolfa. Obě vojska byla přibližně stejně silná – kolem 4500 mužů. Francouzi zaútočili ve formacích, které jim předepisovaly ordonance pro výcvik pěchoty. To znamená v kolonách bez jakýchkoliv rozchodů. Britská řadová pěchota stála vyrovnána ve dvouřadu. Francouzi postupovali v nepořádku a velmi rychle. Prý téměř běželi. Když se Francouzi dostali asi na 130 yardů od britské pěchoty, spustili nepravidelnou a špatně vedenou palbu. Červenokabátníci nehnutě čekali. Pušky měli nabité dvěma střelami. Když Francouzi postoupili asi na 90 metrů, Britové klidně a v pořádku začali pochodovat proti nim podporováni dobře vedenou palbou. Když vzdálenost klesla na 20-30 yardů, Britové vyslali hlavní salvu do už tak zle zkoušených Francouzů. Účinek byl okamžitý. Francouzi se začali ve zmatku stahovat zpátky na Quebec.95

Obliba útoku bez podpory palby však nebyla záležitostí jen Francouzů. Podobnou taktiku po určitý čas používal pruský král Fridrich II, který byl ovlivněn tezemi rytíře Folarda. Skutečně učebnicovým příkladem je v tomto směru bitva u Žďáru, která se odehrála 30. září 1745 nedaleko Trutnova v severovýchodních Čechách. Pruská armáda se nacházela v táboře, jenž se rozkládal mezi vesnicemi Radeč a Studenec. Pruský král předpokládal, že 30. září se jeho armáda sbalí a potáhne zpět do Pruska. Jenže po čtvrté hodině ráno se objevil důstojník ve Fridrichově hlavním stanu s hlášením, že se blíží Rakušané. Fridrich II. nelenil a začal formovat armádu. Proti jeho dvacetitisícovému vojsku stálo kolem 40 000 Rakušanů a Sasů, jejichž hlavním velitelem byl vévoda Karel Alexander Lotrinský. Ten začal formovat armádu podél hlavní silnice vedoucí ze Dvora Králové na Trutnov a zvolil celkem běžnou sestavu složenou ze dvou linií s jedinou výjimkou. Tou bylo rozestavení na kopci Hranná, který se stal klíčovým místem bitvy. Karel Alexander byl nucen na tomto místě řešit poněkud svízelnou situaci, protože kromě jezdectva a pěchoty měl ještě na kopci své těžké

dělostřelectvo. Vzniklo tak několik linii za sebou96, které si vzájemně překážely kvůli malým rozestupům mezi nimi.97

Fridrich naproti tomu musel provést dvě věci. Nejdříve armádu zformovat, tak jak byla rozestavena v táboře, a poté její čelo otočit zhruba o 90 stupňů. Jednalo se o velmi delikátní manévr, avšak Rakušané ho kvůli svým vlastním problémům s formováním pěchoty nedokázali využít a nezaútočili. Fridrich je tedy předešel. Jeho pěchota zaútočila ve stupňovité sestavě po předcházející jezdecké srážce proti vrchu Hranná. Byla zformována v sevřených praporních kolonách. Ty však nebyly formované „po délce“, ale skládaly se z divizí praporu seřazených za sebou a formovaných pomocí bočního pochodu. To byla zásadní inovace, se kterou Fridrich II. přispěl k vývoji evropské pěchotní taktiky. Díky tomuto vylepšení nebylo problémem kolony libovolně rozvinout na kteroukoliv divizi.98

Tento útok, který byl veden na levé křídlo rakouské bitevní sestavy, zaznamenal úspěch a Rakušané byli nuceni vrch kopce Hranná vyklidit, otočit část fronty proti Prusům, takže jejich postavení teď připomínalo písmeno L namířené kratší stranou proti Prusům na kopci Hranná. Mezitím se dal do pohybu zbytek pruské armády a Rakušané bitevní pole po urputném boji v osadě Střítež vyklidili směrem na Kuks a Dvůr Králové. Fridrich sice zvítězil, avšak za cenu poměrně velkých ztrát.99

Fridrich v této bitvě předvedl změněnou doktrínu, která nebyla založena na boji palbou, ale na rychlém útoku vedeném v kolonách. Logika takového postupu spočívala v jednoduchém principu: méně palby, menší ztráty a dřívější útok a tím i dřívější rozhodnutí bitvy. Velmi podobně uvažoval i již zmiňovaný rytíř Folard. Druhou důležitou novinkou, kterou Fridrich po prakticky celou svoji vojevůdcovskou kariéru používal, byl útok na křídlo

pomocí tzv. kosého šiku.100 Konkrétně u Žďáru to znamenalo útok na levé rakouské křídlo, jeho totální rozložení a pak již následovalo otočení fronty. Rakušané tomuto útoku nebyli s to vzdorovat a jejich poměrně výhodné postavení na vrchu Hranná se pro ně stalo Achillovou patou celé bitvy.

Je zajímavé, že tyto „experimenty“ armádu Anglie a později Velké Británie prakticky nepostihly. Lze konstatovat, že prakticky od anglické občanské války byl dáván zcela zřejmý důraz na boj palbou (co do způsobu velmi podobný jako ve Švédsku). Další posun přišel se slavnou revolucí a s nástupem Viléma Oranžského na anglický trůn. V rámci reforem jím provedených došlo k zavedení systému palby po četách. Během válek o dědictví španělské byl prapor rozdělen na 14 čet či rot (z toho dvě byly granátnické). Každá tato rota nebyla jen organizační či manévrovou jednotkou praporu, ale tyto podjednotky – později nazývány obecným slovem divize – sloužily i k rozdělení palby. Výhoda tohoto způsobu palby spočívala primárně v tom, že jednak část praporu měla vždy nabito či právě dobíjela a jednak v tom, že protivník musel neustále čelit přívalu střel.101

Pokud se teď znovu podíváme na to, co o způsobu boje během válek o španělské dědictví napsal rytíř de Folard, snadněji celou věc pochopíme. Francouzi, stejně jako Fridrich II., který se ke změně taktiky odhodlal po bitvě u Čáslavi v roce 1742, viděli, že v palbě poněkud zaostávají, a stejně jako on s tím chtěli něco udělat. Zajímavé srovnání palby po řadech a palby pelotonů poskytuje záznam plukovníka Kana, který velel pluku Royal Irish v bitvě u Malplaquetu: “… Pluk se seřadil, a naše pelotony postoupily lehce proti nim [Francouzům pozn. p. p.] a našich 6 rot se připravilo k palbě. Když jsme postoupili na 100 kroků od nich, vystřelili na nás ze své první řady. My jsme zastavili a opětovali jsme jim palbu ze 6 rot praporu. Dalších 6 rot se připravilo a my postoupili dál. Dali nám salvu ze své druhé řady a my jim opět palbu opětovali. Donutilo je to o kousek ustoupit. Pak nám chtěli dát třetí salvu, ta však byla provedena špatně, a potom se začali stahovat ve velkém nepořádku zpět. Na to jsme jim poslali třetí salvu, po které jsme již neviděli nikoho.“102

S tím, jak byly po celou polovinu 18. století prováděny palby po četách, nás obšírně seznamuje Compleat system of military discipline, as it is now used in the British Foot napsaný Johnem Gittinsem: „Jakmile zazní rozkaz a signál bubnu „k palbě připravit“. Připraví se zprava 1. 3. a 5.

1. četa zleva, následuje 3. četa zprava, po ní 3. četa zleva atd., až všech 6 vypálí. Po skončení palby těchto 6 čet následuje druhý povel a signál bubnu k palbě. Na ten se připraví 2. 4. a 6. četa zprava a 2. 4. 6. četa zleva. Střílí se opět zprava doleva, tak jak je předepsáno. Následuje třetí povel a signál k palbě. Ten je pro dvě čety granátníků a středovou četu. Granátníci na pravém křídle střílí první, granátníci na levém druzí a středová četa jako poslední.“103

Na druhou stranu, došlo-li na palebný souboj, ne všichni Francouzi spatřovali v pravidelné palbě vedené po divizích nějakou zásadní výhodu, spíše naopak považovali jejich vlastní nepravidelnou palbu možná i za ničivější. Hrabě de Rostaing104 k tomuto napsal: „Cizinci, Prusové a Holanďané, vedou palbu řízenými salvami řadů či pelotonů; hlavním cílem je učinit je skvělými velkou pravidelností a rychlostí; my se je snažíme napodobovat; nevím, jestli se nám to podaří; pochybuji o tom, ale myslím, že bychom je měli spíše než napodobovat překonat, a to zavedením lepší metody; neboť je jisté, že palba po pelotonech je málo nebezpečná, a palba po jednotlivých řadech, zejména z posledních řadů, je mířena příliš nahoru; nemůže být přesně mířená.

Zkušenost z bitev válek let 1733 a 1741 nás nepřesvědčila, že by palba Rakušanů a Holanďanů byla příliš skvělá, a já slyšel od jednoho z našich nejzasloužilejších generálů, že v bitvě u Čáslavi vystřílela pruská pěchota mimořádné množství nábojů, jež by mělo předznamenat totální zničení rakouské pěchoty, která však přesto měla stěží 2000 padlých a raněných.

Protikladná zkušenost, kterou máme s naší nepravidelnou palbou, ať už od Parmy105, či odjinud, nám dokazuje, že tato palba je skvělá a dokonce ničivější."106

Pokud bychom to měli vyjádřit stručně. Příslušné osoby v Británii se příliš neúčastnily debat, které byly běžné v kontinentální Evropě, zejména ve Francii, spíše se soustředily a bedlivě sledovali to, co fungovalo jinde, a to následně přebrali, většinou bez nějaké velké inovace. Navíc – zmiňované změny probíhaly většinou v reakci na zásadní porážku – ať už to

byla francouzská reakce na prohru ve válkách o španělské dědictví, či reakce Fridricha II. na nedobrý výsledek jeho armády v bitvě u Čáslavi.

Pokud se jen zběžně podíváme na výkony britské armády ve válce proti americkým koloniím, velmi záhy zjistíme, že tato armáda se od sedmileté války prakticky nezměnila – ani co do výzbroje, ani co do taktiky. Zároveň díky snížení rozpočtu a tradičně britského přístupu ke stálé pravidelné armádě nebyla schopna umně nasazovat větší celky tak, jak to běžně prováděly evropské armády států jako Francie, Rakousko či Prusko. Došlo k jakémusi zakořenění problému, kterým britská armáda trpěla takřka vždy – nejednotnost předpisů, nemožnost cvičení ve větších celcích a tento stav trval až do konce americké války za nezávislost. Ta pro Británii, budeme-li parafrázovat podtitul knihy Marka Urbana, znamenala válku, v které britská armáda ztratila Ameriku, ale naučila se bojovat.107

2.2 Vznik britského předpisu z roku 1792 a pruská inspirace

Prohra britské armády s Američany ve válce za nezávislost znamenala v podstatě šok. Nikdo to nečekal. Profesionální armáda byla poražena sedláky. Alespoň se to tvrdilo. Pokud se však podíváme na důvody britského neúspěchu, najdeme kromě obligátních důvodů, jako jsou kompetenční spory či značná rozsáhlost bojiště, i důvody na první pohled skryté.

Jedním z takových ne příliš frekventovaných důvodů porážky byla neschopnost vojska fungovat ve větších celcích. Příčinou byla neexistence předpisů pro manévrování a výcvik, jež by platila v celé armádě. Jak moc tragická byla realita, dobře dokumentuje vyjádření podplukovníka a pozdějšího velitele Královnina královského pěšího regimentu Williama Darlympla108: „Nejsou tu dva pluky, které by byly s to provést evoluci z linie do kolony a z kolony do linie stejným způsobem. Viděli jsme prapor, který se formoval na střed, jiný na křídlo. Některé další se v tom samém manévru formovaly za podjednotky uprostřed, jiné zase před ně. Část důstojníků v tom samém tělese dává přednost sestavě otevřené, část sevřené.“109

Řešení výše zmíněných problémů začalo po polovině 80. let. Bylo zřejmé, že není možné nadále zachovávat stav, kdy existuje společný předpis, který se de facto týká jen výcviku jednotlivců a čet, rot a praporů, kdy z praktického hlediska nejdůležitější záležitost – totiž způsob, jak budou provádět své evoluce a manévrování prapory, si řeší pluky nezávisle jeden na druhém. V boji pak byl zákonitě výsledkem chaos, který popsal William Darlymple. Otázka dne tedy nezněla, jestli takový předpis má existovat, na tom se všechny zainteresované osoby ostatně shodovaly, ale co má být jeho obsahem. V britském důstojnictvu se vytvořily dvě názorově rozdílné skupiny. Jedna kolem bývalého vrchního velitele britských sil v Severní Americe generálplukovníka Williama Howea110 a druhá kolem poněkud prusofilního prince Frederika vévody z Yorku a Albany111.

Základní rozdíl mezi těmito dvěma „klikami“ v pohledu na „věc“ byl následující. Stoupenci generálplukovníka Howea obhajovali taktiku, která se zakládala na zkušenostech z bitev proti rebelům v Severní Americe a které dále rozvíjela. V praxi to znamenalo zachování větších rozestupů mezi zástupy a obecně výrazně větší důraz na nekonvenční způsob boje ve stylu „malé války“. Přesto se však jednalo o celkem nevyjasněnou koncepci.

Oproti tomu princ Frederick, potažmo důstojníci z jeho okolí, viděli řešení v zavedení pruské taktiky a disciplíny a z toho vyplývající důsledně dodržované uniformity. Jejich představa o pruské armádě byla, jak se zdá, ve shodě s tím, co napsal zřejmě největší britský vojenský teoretik Henry Evans Lloyd112 ve své již jednou zmíněné knize: „Pruská armáda představuje sbírku cizinců všech národů, nejrůznějších mravů a náboženství, jediné, co je spojuje, jsou pouta tvrdého výcviku a co nejpřísněji dodržovaná kázeň, to z ní vytváří

obrovský a přesně jdoucí hodinový stroj, který je udržován a uváděn do chodu silným a geniálním vůdcem. Za těchto podmínek může být pruská armáda považována za jednu z nejrespektovanějších v Evropě. Jestliže však jen na okamžik bude oslabena pružina, která jí uvádí do chodu, pak se všechny ty různorodé části, ze kterých je tvořena, uvolní a promění se v rozvalinu, po které zůstane jen vzpomínka na její slavné leč krátké bytí.

Pruská armáda ze všech evropských armád nejlehčeji manévruje, a to je hlavní příčinou jejích vítězství. Genius pruského krále by bez těchto vlastností nedokázal nic, s ním však může dokázat vše.“ 113

V tomto, pokud jde o samotný výcvik, pochvalném hodnocení je však ukryt budoucí problém, kterému musela pruská armáda čelit – naprostá rigidnost a z ní vyplývající ustrnutí ve vývoji.

Roku 1785 se byl podívat na pruských manévrech ve Slezsku Frederik vévoda z Yorku. Pruská přesnost manévrování na něj učinila nepochybně dojem. Navíc britský princ na tomto „výletě“ oslavil své dvaadvacáté narozeniny. Princ však nebyl jediný, kdo byl pruskou precizností oslněn. David Dundas114, tehdy v hodnosti plukovníka, a jeden z důstojníků, kteří prince doprovázeli, Jiřímu III. do zprávy o pozorováních učiněných během manévrů napsal: „29 praporů bylo seřazeno s nejvyšší přesností v jedné linii jistě kolem dvou a půl míle dlouhé (…) jakmile byl vydán signál, začali pálit, každý prapor po rotách115. (…) Dovednost s jakou tito vojáci byli schopni manévrovat a schopnost docílit početní převahy v místě útoku musí být rozhodujícím momentem proti tomu nepříteli, který tohoto schopen není.“116 Na druhou stranu je třeba také zmínit, že Dundas si uvědomoval jistou nesmyslnost takového způsobu nasazení pěchoty ve skutečném boji. Bylo zřejmé, že to v praxi nemůže takto fungovat, ale Dundasovo srdce plesalo nad tou (poněkud zbytečnou) krásou. Důvod je zřejmý: byla to vlastně věc, o které spousta britských důstojníků, kteří byli rádi, pokud na

nějaké cvičení dostali 4 prapory, tajně snila. Další faktor je již o něco racionálnější – tohle byl dle Britů způsob, jakým Prusové poráželi Francouze v sedmileté válce.117

Ne všichni britští důstojníci, kteří toto pruské představení viděli, jím byli takto nadšeni. Jedním z nich byl generálporučík, hrabě a pozdější markýz Charles Cornwallis.118 Markýz si jako zkušený praktik válčení, byť před pár lety vedl jen relativně malou armádu, velmi správně uvědomoval, že to, co viděl, je parodie taktiky, která s realitou nemá mnoho společného – byla to podle něj karikatura taktiky. Cornwallisův názor však i díky princovu nadšení pro vše pruské nebyl přijat.119

V podstatě lze říci, že bylo téměř rozhodnuto, jakým směrem se bude situace odvíjet. Přesto však žádný „systém taktiky“ po další tři roky neexistoval. Roku 1788 David Dundas vydal spis s názvem Principles of military movements, chiefly applied to infantry. Dundas dosáhl prakticky okamžitě zcela zřejmého úspěchu. Jeho spis byl totiž přijat takřka bez jakýchkoli změn a po převedení do praxe u irských pluků v Irsku v roce 1792 i jako hlavní předpis pro výcvik a nasazení pěchoty. Byl vydán pod názvem Rules and Regulations for the Formations, Field-exercise and movements of His Majesty’s Forces.

Dundasovi však nebyl jedinou inspirací pohled na v perfektním pořádku manévrující pruské prapory, daleko podstatnějším zdrojem se pro něj stal spis generálporučíka Fridricha Christopha von Salderna s názvem Elemens de la Tactique de l’Infanterie ou Instructions d’un Lieutenant-Général Prussien, pour les Troupes de son Inspection120. Saldern byl vrchním inspektorem v pruské armádě v letech 1763 až 1785 a požíval značného renomé jako taktik. Hlavním cílem Saldernovy práce bylo položit základy pro takový systém taktiky a výcviku pěší části vojska, který by stál na čistě mechanických principech. Díky tomu by pěchota, pokud by se tyto principy naučila a cvičila podle nich, mohla provádět i ty

nejkomplikovanější manévry s lehkostí a přesností. Výhodou bylo, že systém prezentovaný Saldernem nebyl příliš rozdílný od předešlých121 oficiálních britských regulací. 122

A konečně zřejmě nejdůležitějším prvkem, který přispěl ke kvalitě tohoto předpisu, byla autorova vlastní zkušenost. Strávil, jak sám napsal, mnoho let v aktivní službě a zažil mnoho různých situací. Generál sir Henry Bunbury,123 který s Dundasem sloužil mimo jiné v Nizozemí v roce 1799, ve své knize Narratives of some passages in the great War with France from 1799 to 1810 Dundase popsal následovně: „David Dundas byl v pokročilém věku, [Dundas se narodil v roce 1735 pozn. P. P.] stejně jako Abercromby124 ale jeho způsoby a chování bylo úplně jiné. Dundas byl nerudný, vysoký a hubený chlap s asketickou povahou. Suchar jak ve vzhledu tak vystupování, avšak byl to také statečný, obezřetný a zkušený voják. Měl své zvláštnosti ve zvycích a stylu, které někdy rozčilovaly mladé důstojníky, ale třebaže působil staromódně, stále v tomto starém Skotovi bylo spousta ochoty a chrabrosti.“125 Těžko bychom si mohli představit vhodněji vypadajícího muže, který by měl vytvořit předpis pro manévrování pěchoty.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Vlastimil Čech
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 575
Registrován: 3/12/2012, 16:49
Bydliště: vesnice nedaleko F.-M.

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od Vlastimil Čech »

Úžasné dílo, pane Bleu!!! Děkuju!
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od Bleu »

Vlastimil Čech píše:Úžasné dílo, pane Bleu!!! Děkuju!
Děkuju.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Vlastimil Čech
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 575
Registrován: 3/12/2012, 16:49
Bydliště: vesnice nedaleko F.-M.

Re: Progres taktiky/techniky od počátku mušket do 19. stol

Příspěvek od Vlastimil Čech »

Když jsme zabředli do historie, jak to bylo s PARNÍM DĚLEM? Kdesi jsem prohlížel obrázek Paroděla, které sloužilo k obraně Syrakus. Podle toho, jak bylo sestaveno, mohlo být docela- proti mnohem, mnohem pozdějším dělům černoprachovým- skoro "rychlopalné"... Jistě, k použití v poli docela nevhodné, ale ve statické posici? Proč ne? Když sloužilo na hradbě v těch Syrakusách...
Jestli jsem tomu správně rozuměl, tak základem byla masivní bronzová komora, která byla kontinulelně rozpalována ohněm. Na ni navazovala hlaveň, opatřená na ústí jakýmisi záchyty.
Nabíjení: Do hlavně zasunuli dřevěný "sabot" ve kterém byl vložen kámen. Tato střela byla udržována na místě dřevěnou tyčí vsunutou do osy hlavně. Tyč se opírala do příčné latě před ústím té zbraně, která byla držena těmi záchyty.
Výstřel: V bronzovém bloku komory byl umístěn primitivní "ventil" (na obrázku mi svým tvarem připomínal ventil ve hlavě motoru, ovšem bez pružin vahadel a ostatních vymyšleností) pohybem páky byl ventil otevřen a otevřeným otvorem bylo do komory nalito odměřené množství vody a ventil byl zase uzavřen. V rozpálené komoře prudce rostl tlak páry až do té míry, že praskla ta příčná lať. BUM! A všechno vyletělo ven! Včetně toho kamene ovšem.
Než nainstalovali novou střelu, oheň znova rozpálil komoru... atd. atd...
Víte někdo něco o té věci?
Odpovědět

Zpět na „Armádní strategie a taktika“