PALBA.CZ

Tokio

Hlavní město Japonského císařství a rovněž sídlo Vládce nebes – císaře Hirohita. Tokio – ex Edo (1868), v doslovném překladu Východní hlavní město, se nachází na ostrově Honšú v severním cípu Tokijského zálivu, přičemž tak představovalo nejseverněji položený cíl náletu. Kromě primárně plánovaného psychologického efektu amerického bombardování, se sekundárně počítalo i s útokem na ve městě se nacházející velké množství různorodých vojenských cílů. Ať už spadajících do sféry zbrojního, petrochemického či chemického průmyslu. Z tohoto důvodu mělo úder na město provést devět, respektive deset bombardérů.

B-25, č. 40-2344, čas vzletu 08:20 hod..
Jak již bylo v předchozí části uvedeno, za řízením vůbec prvního Mitchellu, jenž se odlepil od letové paluby Hornetu, seděl plukovník J. H. Doolittle. Asi po půl hodině letu v nízké operační výšce se k Doolittlovi přidal stroj poručíka Hoovera, který startoval jako druhý v pořadí. V průběhu letu dvojice spatřila mnoho menších či větších lodí, nicméně v rámci možností se stroje snažily těmto setkáním vyhnout. Před Japonskem se oba bombardéry od sebe oddělily, načež pokračovaly každý na vlastní pěst. Při kontrole trasy letu Jimmy zjistil menší, na sever směřující odklon. Drobná chyba v navigaci však byla improvizovaně využita jako výhoda, neboť Doolittle po minutí majáku Inubōsaki, pronikl nad Tokio ze severu, tedy z méně očekávaného směru. Nad hlavním městem Japonska bylo posléze pozorováno větší množství menších letadel, dvouplošníků, svým charakterem spíše cvičných letounů. Spatřeny byly rovněž tři tříčlenné roje stíhačů. Během celé této doby Doolittlův stroj letěl tak nízko, co mu okolní terén a zástavba umožňovala, poté co zamířil do východní části města však vystoupal do výšky 1 200 stop, ze které začal bombardovat. Za řídké, zmatečné a nekoordinované palby, odhodil všechny čtyři pumy na objekt zbrojovky, nacházející se v průmyslové zóně Tokia. Následně opět klesl nad střechy domů, a za pomoci mlhy a kouře nasadil západní, posléze jižní kurz. Po chvilce se k němu opět připojil Hoover. Spolu se svým souputníkem pak zamířil k čínskému pobřeží, ovšem ještě nad Korejským průlivem vlétly oba stroje do bouřky a ztratily se. Ve stále se prohlubující temnotě a z výšky 8 000 stop bylo prakticky nemožné nalézt cílové letiště. Plukovník tedy zamířil dolů, ovšem ani to nepomohlo. Houstnoucí mlha a stále němá vysílačka v Čchao-čou, směřovaly veškeré konání k nevyhnutelnému. Kolem 21:30 hod., seskočili tedy Doolittlovi muži asi 70 mil na sever od Čchao-čou. Konkrétně se jednalo o Tianmushan v provinci Če-ťiang. Přestože při doskoku v horském prostředí si jeden ze členů posádky poranil kotník, přistání na území Kuomintangu garantovalo jistotu svobody. A vskutku, díky místnímu obyvatelstvu se Jimmymu podařilo setkat s generálem Ho Yang Lingem, velícím důstojníkem západní oblasti provincie Če-ťiang, který neprodleně zařídil jejich dopravu do Čchao-čou. Zde čekal Doolittla mírný šok, neboť po rozhovoru s velitelem letiště se dozvěděl, že dle pokynů z Čchung-čchingu, měla být letištní vysílačka zapnuta až 19. dubna, v den plánovaného přistání. Vzhledem k několika japonským leteckým útokům na zdejší letiště, byly obavy z japonského odposlechu radiového provozu zcela na místě. Nicméně to, že se Číňané s datem přistání „sekli“ o jeden den, bylo nepochopitelné.

B-25, č. 40-2292, čas vzletu 08:25 hod..
Zřejmě nejtěžší vzlet vůbec, zažila posádka stroje pod vedením poručíka T. Hoovera. Krátce před opuštěním paluby totiž Hornet najel na masivní vzedmutou vlnu, kdy jeho bleskurychle stoupající letová paluba na přídi vymrštila Hooverův Mitchell do výšky. Pilot instinktivně potlačil, načež se jeho letoun ve vzduchu jako by zastavil. Poručík však rychle zareagoval, a berany přitáhnul, čímž celou situaci stabilizoval do normálu. S odstupem času lze pak konstatovat, že tímto infarktovým vzletem si Hooverovi muži vyplýtvali většinu adrenalinu hned na počátku své mise. Pomineme-li na tomto místě již výše uvedenou spolupráci s Doolittlovým bombardérem, tak při příletu nad Tokio nezaznamenal poručík přítomnost ani jednoho japonského letounu. Zrovna tak reakce protiletadlového dělostřelectva byla nulová. Přestože předurčeným cílem byl areál zbrojovky s přilehlým skladem munice, díky absenci přesných map došlo na bombardování továrny na střelný prach a sklady nedaleko řeky. Nacházející se severním směrem od hlavního vlakového nádraží a císařského paláce. Vzhledem k výšce odhozu, která činila pouze 900 stop a charakteru cíle, létaly trosky z explodující fabriky výše, než byla letová hladina bombardéru. Jakémukoliv poškození byl však stroj ušetřen. Po přiblížení k čínskému pobřeží a následné ztrátě vizuálního kontaktu s Doolittlem, se Hoover jako jeden z mála pilotů rozhodl o nouzové přistání, hned jak mu to situace umožní. Se zatáhnutým podvozkem pak čistě dosedl na nejbližší rýžové pole nedaleko přístavního města Ning-po v provincii Če-ťiang. Po dosednutí muži zapálili svůj stroj a za pomoci místních obyvatel a mnoha dopravních peripetiích se do Čchung-čchingu dostali až 4. května.



B-25, č. 40-2270, čas vzletu 08:30 hod..
Na rozdíl od předchozího letounu, proběhl vzlet stroje poručíka R. Graye bez větších komplikací. Po zrovna tak hladkém letu k cíli, byla bombardována ocelárna, plynárna a chemické závody. Poslední puma dopadla na přístavní doky. V tu chvíli na letoun zaútočilo několik stíhačů, Gray za pomoci palubního střelce desátníka L. D. Faktora ovšem útočníky setřásl. Američané nad Tokiem ještě stihli z příďového kulometu postřelovat v trase letu se nacházející kasárna. Poté, co se ale ocitli nad Tokijským zálivem dostali se do husté, ovšem již tradičně nepřesné lodní protiletadlové palby. Let k čínskému pobřeží tak opět proběhl bez sebemenších zádrhelů. Ty správné problémy ovšem začaly až nad Čínou, kdy ubývající palivo, tma a ticho v éteru donutily Grayovu posádku opustit letoun na padacích. K tomu došlo ve 22:00 hod, ve výšce 6 200 stop. Seskok v horském terénu, nedaleko Suichangu v provincii Če-ťiang, si však tentokrát vybral daň nejvyšší. Zatímco velitel letounu s dalšími dvěma členy posádky dopadli relativně dobře, navigátor poručík Ch. J. Ozuk dopadl na svah nad skalnatým údolím. Po několika kotrmelcích ho před pádem do propasti zachránil padák, jenž se zachytil za strom. Nicméně od ostrých výčnělků skal poraněný Ozuk visící za šňůry od padáku, nebyl schopen jakkoliv se vyšplhat zpět. Naštěstí, po cca 24 hodinovém martýriu ho vysvobodili místní vesničané. Ještě hůře dopadl dvacetiletý Faktor, jemuž žádný strom zřejmě nepomohl a jehož bezvládné tělo se našlo na dně jedné z mnoha místních propastí. Zbytek posádky vč. zraněného Ozuka se zanedlouho a za vydatné pomoci místních, dostal do Čchao-čou.

B-25, č. 40-2282, čas vzletu 08:33 hod..
Start stroje poručíka E. W. Holstroma proběhl bez větších nesnází. Horší to však bylo po přezkoušení palubních systémů, kdy střelec desátník B. M. Jordan hlásil veliteli nefunkčnost otáčecího mechanizmu hřbetní věže. Ztráta jediné smysluplné ochrany letounu ale Američany od provedení náletu sotva odradila. Alespoň pro tuto chvíli. Při nízkém, téměř mořskou hladinu kopírujícím, přeletu Tokijského zálivu totiž Holstromův Mitchell vlétl do již zaktivované protivzdušné obrany, kdy se to nad zálivem začalo japonskými stíhači jen hemžit. Přestože poručík svoji „Bé pětadvacítku“ držel pod plným plynem a manévroval seč mohl, na Tokio se mu zkrátka s jediným příďovým kulometem prorazit nepodařilo. Ve hře tak ještě zůstával náhradní cíl mimo hlavní město, nicméně v tom mu opět zabránila čtveřice dotěrných stíhačů. V tu chvíli si zřejmě Holstrom řekl „čeho je moc, toho je příliš“, vyprázdnil pumovnici do vod zálivu, a stočil letoun na jih. Po chvíli zmizel japonským stíhačům z dohledu a podél japonského pobřeží zamířil k Číně. U čínského pobřeží vlétl letoun do nepříznivé počasí, které mu bránilo v nalezení letiště. S palivovými ručičkami na nule byl později Holstrom nucen vydat rozkaz k opuštění Mitchellu, což se stalo jihovýchodně od Šhangaje. Za pomoci čínských partyzánů se nakonec podařilo osádce poručíka Holstroma dostat do Čchao-čou.

B-25, č. 40-2283, čas vzletu 08:37 hod..
Přestože letoun poručíka D. M. Jonese startoval jako pátý v pořadí, již nyní lze prozradit, že jeho navigátor poručík E. E. McGurl odvedl špičkovou práci. Ihned po bezproblémovém vzletu nasadil Jones kurs na Tokio, když jedinou nepříjemností tak byla v trupu prosakující instalovaná přídavná nádrž. Míra výpar však byla únosná. Nad Tokiem, nikým neobtěžován, vystoupal Jones z minimální letové hladiny do výšky 1 200 stop, načež čtyři postupně odhozené pumy si našly svůj cíl v podobě elektrárny, zásobníků ropy, továrny a hustě zastavěné oblasti jihovýchodně od císařského paláce. Poté nasadil kurz na čínské pobřeží. Po jeho dosažení pokračoval v dešti dále, zcela se spoléhaje na let podle přístrojů, přičemž v okamžiku, kdy se měl již nacházet na Čchao-čou, nařídil posádce opustit letoun. Všichni Jonesovo muži pak dopadli nezraněni v jihovýchodní městské části Čchao-čou, čímž se tak stali vůbec první posádkou, která dosáhla místa určení.



B-25, č. 40-2298, čas vzletu 08:40 hod..
Na rozdíl od Jonesova letounu, jenž startoval před poručíkem D. E. Hallmarkem, a jenž by zasloužil přívlastek „štístko“. Hallmarkův Mitchell by oprávněně nesl příznak „tragéd“. Z počátku však nic nenasvědčovalo pozdějšímu nešťastnému osudu posádky. Vzlet proběhl bez větších komplikací, a přestože Hallmark nad Tokiem útočil do již probuzené obrany města. V jeho případě do intenzivní, ale nepříliš přesné protiletadlové palby. Podařilo se mu své pumy umístit do velké válcovny. První komplikace nastaly až po příletu do bouřkové oblasti u čínského pobřeží a letem v těžkých povětrnostních podmínkách. Tyto nakonec stály za poručíkovo rozhodnutím, posadit nouzově letoun do rozbouřeného Východočínského moře, na úrovni Nan-čchangu u jezera Pcho-jang. Díky tvrdému dosednutí do vln a rychle se potápějícímu letounu, se posádce nepodařilo nafouknout dinghy. A co víc, při nárazu bombometčík četař W. J. Dieter a střelec desátník D. E. Fitzmaurice utrpěli těžká zranění, která jim zabránila v nasazení záchranných vest. Přestože byl břeh nedaleko, pouze tři muži jej dosáhli živí. Těla obou nešťastníků byla nalezena až příští den. Zbývající trojice však ani zdaleka vyhráno neměla. Přestože díky místním partyzánům dokázala japonským hlídkám unikat dva dny, nakonec i nad nimi spadla klec. Po zajetí byli transportováni do Šangaje, kde se setkali s posádkou poručíka Farrowa, načež de facto sdíleli její osud. Zatímco velitel letounu byl společně s Farrowem a jeho střelcem Spatzem na příkaz Vládce nebes v Japonsku dne 15. října 1942 popraven. Druhý pilot poručík R. J. Meder společně s navigátorem poručíkem Ch. J. Neilsonem putovali do zajateckého tábora. Nelidské podmínky, podvýživa a nedostatečná lékařská péče v táboře stála nakonec ještě život Medera. Nakonec jediný, kdo celou anabázi pětičlenné Hallmarkovi posádky přežil, byl navigátor. A to i přesto, že většinu pekla japonského zajateckého tábora strávil na samotce.

B-25, č. 40-2261, čas vzletu 08:43 hod..
V důsledku chyby poručíků T. W. Lawsona a D. Davenporta, kteří v rámci předvzletové přípravy opomenuli vrátit vzletové klapky do správné polohy, se Lawsonem vedený Mitchell při startu na konci letové paluby Hornetu poněkud propadl. Nicméně, dostatečná rychlost letounu v kombinaci se silným protivětrem zabránila kontaktu letounu s vlnami, zasunutým klapkám navzdory. Poté však šlo vše dle plánu. Nad Tokiem byla sice zaznamenána silná protiletadlová palba a spatřeno několik balónových baráží, to vše ovšem nezabránilo Lawsonovi, aby na tokijské ocelárny nesvrhl celý svůj pumový náklad. A to i přesto, že se na scéně objevili japonské stíhací letouny Micubiši A6M. Po odbombardování potlačil ovšem Lawson svůj letoun opět na úroveň okolních střech, přičemž při rychlosti 560 km/h se spolehlivě vytratil zpět nad Tokijský záliv. Před čínským pobřežím vlétl poručík do oblasti špatného počasí. Déšť a silný vítr pak bez ohledu na tenčící se stav paliva udělal v nádržích doslova vír. Dosažení Čhchao-čou bylo zkrátka za těchto podmínek nereálné. Po krátkém a neúspěšném hledání vhodné přistávací plochy, se Lawson rozhodl posadit svůj letoun do moře, pár metrů od pláže východně od Šeng-čou. V poslední chvíli před nouzovým přistáním se přece jen podařilo zahlédnout vhodné místo k přistání, Lawson tedy vysunul podvozek a začal klesat. Naneštěstí díky mizerné viditelnosti špatně odhadl vzdálenost a letoun s podvozkem venku posadil do mořského příboje. Následky pro posádku letounu nebyly dobré. Zatímco Davenport a navigátor poručík Ch. E. McClure utrpěli jen méně závažná zranění, střelec četař D. J. Thatcher byl „domlácen“ pořádně a krvácel. Nejhůře však dopadl velitel letounu, jemuž střepy poranily hlavu, paže a prořízly nohu až na kost. Naštěstí celou událost zahlédli místní vesničané, které Američany vytáhli z letounu a poskytli jim alespoň základní pomoc. Právě díky místním se posádka později dostala k partyzánům, kteří jim pomohli vyhnout se Japoncům a dostat se do bezpečí. Z důvodu postupující gangrény Lawsonovi poraněné nohy, mu musela být později, po strastiplném pochodu do nemocnice v Linhai, končetina amputována. V této souvislosti není bez zajímavosti, že na amputaci se podíleli členové posádky poručíka Smitha, která bombardovala Kóbe. Poručíku T. R. Whitemu, mj. zařazenému jako letový chirurg a jenž při nouzovém přistání svého bombardéru riskoval život, aby zachránil své chirurgické nástroje, se tak jeho neúměrné riziko posléze vrátilo. Než ale došlo k samotnému zákroku, druhý pilot Smithova bombardéru poručík G. P. WIlliams, poskytl Lawsonovi nezbytnou krevní transfúzi.

B-25, č. 40-2242, čas vzletu 08:46 hod..
Vzlet a první chvíle ve vzduchu letounu kapitána E. J. Yorka příliš nenasvědčovaly pozdějším událostem. Vše se začalo měnit, až když navigátor poručík N. A. Herndorn provedl kontrolu stavu palivových nádrží, přičemž zjistil neúměrně vysokou spotřebu motorů. Po následném přepočítání bylo nakonec více než zřejmé, že takto se do Číny dostat nedá. Naštěstí Herndorn byl na misi připraven se vším všudy, a měl spočteny veškeré možné eventuality, a přestože padl i návrh návratu k Halseyouvu svazu, nakonec York rozhodl provést útok a poté zamířit do Vladivostoku, jenž by měl být od Tokia vzdálen méně než 600 mil. Již při letu nad Tokijskou zátokou kapitánova posádka zpozorovala formaci devíti letadel letících na vstřícném kurzu, nicméně nízká přeletová výška bombardér uchránila před odhalením. Když chvíli na to střelec četař D. W. Pohl hlásil zablokování věže, York už mířil ke svému cíli. Velkému továrnímu komplexu, jemuž dominovali čtyři vysoké komíny. Po úspěšném odhozu pum bombardér klesl na úroveň místní zástavby, načež jej kapitán pod plným plynem hnal napříč přes celé Honšú. Asi po hodině letu se Američané dostali nad Japonské moře, a dále pak pokračovali k sovětskému pobřeží. Po pěti hodinách letu upravil York kurz letu ještě o 90°, ale to se již pod nimi začala míhat pevnina. Když v nádržích zbývalo paliva zhruba na půl hodiny letu, začal kapitán letounu s hledáním vhodného místa pro přistání. Toto se se mu záhy podařilo, přičemž jeho domněnku, že náhodou narazili na vojenské letiště, stvrdil vzlet hotovostního stíhače. Sovět svým manévrováním vůči bombardéru vyslal velmi srozumitelný signál, načež tedy York nasadil na přistání. Stalo se tak nad sovětským polním letištěm, asi 40 km severně od Vladivostoku. Zatímco posléze letoun Sověti zabavili, posádka byla internována v Penze. V květnu 1943 se jí však podařilo uprchnout do Iránu, pravděpodobně s tichým souhlasem sovětských orgánu.



B-25, č. 40-2203, čas vzletu 08:50 hod..
Start předposledního letounu, jenž měl zaútočit na hlavní město Japonska proběhl bez větších komplikací. Rovněž tak následné přiblížení ve velmi nízké letové hladině. Přestože stroj poručíka H. Watsona nad městem vlétl do husté protiletadlové palby, ke svému cíli směřoval zdánlivě neomylně. S vědomím, že bombarduje továrnu na nákladní vozidla Kawasaki, shodil totiž Watsonův Mitchell svůj náklad na výrobní komplex společnosti Gas & Elektrik Tokyo, nacházející se nedaleko železniční stanice. Při následovném sestupu nad okolní střechy, minuli Američané po pravé ruce stojící císařský palác, stočili se zpět nad záliv a nasadili jižní směr do Číny, kam také po několika hodinách letu a za silného deště dorazili. Minimum paliva, špatné počasí a nemožnost radiového spojení s letištěm Čhchao-čou, nakonec posádku donutilo opustit letoun na padácích. Stalo se tak 100 mil na jih od jezera Pcho-jang. Kromě velitele letounu, jehož při dopadu ještě několik metrů vláčel padák, čímž mu potrhal ramenní vazy, doskočil zbytek posádky bez zranění.

B-25, č. 40-2250, čas vzletu 08:53 hod..
Jako vůbec poslední Doolittlův bombardérů, který bombardoval Tokio, byl stroj poručíka R. O. Jovceho. A to i přesto, že jeho B-25 měla původně vykonat onen demonstrační let, který by ověřil vzlet plně vystrojeného a vyzbrojeného bombardéru v reálných oceánských podmínkách. Kdy poté měla zamířit zpět na Havaj, a dále do San Franciska. Vzhledem k okolnostem, které předcházely urychlenému vydání rozkazu k vykonání náletu, však bylo rozhodnuto, že i tato posádka poletí nad Tokio. Ke změně plánu muselo dojít opravdu na poslední chvíli, a to i vůči silné poručíkovo nelibosti, neboť jeho posádka nedostala prakticky žádný prostor k nastudování informací o příletovém kurzu, počasí a cíli. Nicméně, rozkaz je rozkaz. Po bezproblémovém vzletu stočil poručík letoun, a ve výšce 500 stop zamířil k Japonsku. Oproti předchozím bombardérům se Jovceho letoun při příletu nad cílovou oblast nacházel ve skrytu oblak, v relativně velké výšce 3 000 stop. Poté až mírně klesnul na 2 500 stop, kde odhodil svůj pumový náklad na ocelárny a sklady společnosti Shiba Ward, nacházející se v jižní části Tokia. V tu chvíli ale už Jovceho bombardér procházel peklem velmi husté, a v jeho případě i přesné protiletadlové palby, ke které se posléze ještě přidalo devět stíhacích strojů Nakadžima Ki-27 „Nate“. Přestože útoky stíhačů byly nekoordinované a střelec z hřbetní věže hlásil jeden zásah, utrpěla tato B-25, jako jediná z Doolittlových bombardérů, od protiletadlové palby a stíhacích letounů několik poškození na křídle a trupu. Zřejmě nejvážnější pak byl zásah na konci trupu před výškovkou, kde vybuchující granát vytvořil díru o velikosti 20 cm2. Inu, ono rozhodnutí bombardovat ze střední výšky nebylo zrovna příliš moudré. V této souvislosti je rovněž zajímavé, že na rozdíl od svých kolegů, nehledal Jovce spásu dole u země, ale ve výšce. Vystoupal tedy zpět do 3 000 stop, kde se po chvíli pronásledovatelům ztratil v oblacích. Krátce před příletem k čínskému pobřeží vlétli Američané do mlhy a deště. Nastávající soumrak, mizerná viditelnost pak Jovceho donutila k letu podle přístrojů, a to i přes pochyby o jejich správné funkci. Ve 20:40 hod., kdy se letoun nacházel asi 24 mil na jih od ústí zálivu Chang-čou, začal poručík nabírat výšku. Nejdříve do 4 000 stop, posléze, kdy už si myslel že je v blízkosti Čhchao-čou, do 9 000 stop. V této výšce pak vydal pokyn posádce k opuštění letounu. Jovceho muži nakonec vyskočili v horské oblasti, nacházející se 30 mil severně od Čhchao-čou. Při doskoku zůstali nezraněni, načež do čtyř dnů se ve zdraví dostali do Čhchao-čou.

Popisem osudu Jovceho bombardéru a jeho posádky, se prakticky dostáváme na samotný závěr celé série článků věnovaných Doolittlovu náletu na Tokio. Nezbývá tedy než jediné, a to závěrečné shrnutí, respektive hodnocení této bezpochyby ojedinělé mise. V první řadě se tedy na vyhodnocení náletu podíváme z amerického úhlu pohledu.

Vezmeme-li v potaz primární důvody, které USA vedly k uskutečnění této riskantní akce, pak lze bezpochyby konstatovat, že očekávání z její realizace pramenící, byly beze zbytku naplněny. A to v míře vrchovaté. Z armádních letců a námořnictva se přes noc stali tolik potřební hrdinové, přičemž hořkost ze „zákeřného“ přepadení Pearl Harboru byla úderem na hlavní město Japonska zažehnána. „Doolittle a spol.“ po nějaký čas plnili titulní strany novin a časopisů, na základě čehož morálka a nadšení obyvatelstva dosahovala od počátku války nejvyšších hodnot.
Ne vše, ovšem bylo růžové. Počáteční informační embargo týkající se skutečných ztrát, zajetí a poprav, s velkou časovou prodlevou nahradily, pozvolné, pomalu dávkované zprávy ozřejmující pravé pozadí a důsledky akce. Vždyť, jen pravdu o popravách amerických letců se veřejnost dozvěděla až 21. dubna 1943! Čímž tato faux pa v samé podstatě znamenala částečnou ztrátu důvěry veřejnosti v oficiální údaje. V této souvislosti není nezajímavé, že i od vlastních autorů se Doolittlův nálet nevyhnul určité míře zdravé reflexe.

Byla cena za znovuzískání národní hrdosti opravdu adekvátní? Vždyť za cenu 13 605 kg pum shozených na Japonsko, Američané zaplatili ztrátou 16 armádních bombardérů B-25 a dvou palubních Dauntlessů. Z osmdesáti na náletu se podílejících letců byli tři popraveni, dva utonuli a jeden zahynul při seskoku. Dále bylo pět mužů zajato Japonci, přičemž jeden z nich útrapy japonského zajateckého tábora nepřežil. Pět mužů bylo internováno v SSSR, dva byly zraněni těžce (vč. námořníka Watta) a několik si odneslo jen lehká zranění. K tomu je nutné ještě přičíst ztrátu dvou námořních letců z palubní skupiny Enterprise.

Určitou míru pochybností rovněž vzbuzoval dopad akce na čínské spojence z Kuomintangu. Přestože navenek Číňané americkou akci schvalovali a vyjadřovali uznání, v hloubi duše se obávali japonských represí. A zde je nutno říci, že zcela oprávněné. Přestože nelze jednoznačně stanovit rozsah japonské pomsty, pravdou je, že mnohé vesnice a oblasti na kterých ulpěl stín podezření pomoci americkým letcům, byly vypleněny a stovky místních obyvatel zavražděno. Dalším nepříliš pozitivním faktorem byla ztráta šestnáctky přislíbených bombardérů, vč. základen s kterými se počítalo pro případ své vlastní ofenzívy a jenž byly později, jako reakce na nálet, obsazeny Japonci.

Avšak, buď jak buď, plukovník Doolittle a jeho hoši se pro valnou většinu Američanů stali vzorem, vzorem metly, která Japonce vymete a nakonec i vymetla. O výše uvedeném pak nejlépe vypovídá ten fakt, že i po uplynutí takřka osmasedmdesáti let od popisovaných událostí, tyto u americké veřejnosti stále silně rezonují.



Toliko americký pohled, jak ale na celou událost nahlíželi samotní Japonci? Na tomto místě si vypomohu pouze dvěma citacemi, nicméně citacemi z per lidí nadmíru povolaných: ...Překvapivý nálet Jimmyho Doolittleho v dubnu na Japonsko byl rychle zapomenut. Jeho bombardéry B-25 nadělali jen málo škod. Armáda oznámila, že všechny útočící letouny byly sestřeleny. Japonsko bylo svými velkými vítězstvími a obrovskými dobytými územími tak opité, že Doolittleův nálet byl jenom jakýmsi štípnutím blechy...(Tameiči Hara).

Jak je z celého popisu náletu, ale i uvedené citace patrné, samotný vliv bombardování na válečnou výrobu Japonského císařství byl vskutku marginální, což s ohledem na svrženou tonáž a roztříštěnost úderu není zas tak nepochopitelné. Ostatně jak už jsme si opakovaně řekli, primárně bylo Američany zacíleno na zcela jiný cíl 1). V této souvislosti pak poněkud kuriózním dojmem působí ta skutečnost, že když se první bombardéry ocitly nad Tokiem, tak vyhlášený protiletadlový poplach většina obyvatel chápala jako cvičení, přičemž řev leteckých motorů a dopady bomb přisuzovala snaze o co jeho největší reálnost.

1) Zde pak stojí za připomínku, že čínští spojenci původně navrhovali útok na císařský palác, čímž mohl být psychologický efekt na japonské obyvatelstvo násobně vyšší.

Přes veškeré výše uvedené pro a proti, lze na Doolittlův nálet ovšem nahlížet ještě jednou optikou. Cituji: … Komuniké, které o útoku vydalo císařské vrchní velitelství, oznamovalo, že byla způsobena jen malá škoda a že většina útočících letounů byla sestřelena nebo poškozena. Později, když bylo známo, kdo nepřátelské skupině velel, začali mluvčí vrchního velitelství posměvně útok odbývat sarkastickými poznámkami, že to nebyl nálet „do-little, ale spíše „do-nothing“. Pokud jde o způsobenou věcnou škodu, je pravda, že toho útok moc nenapáchal. Ale zcela jinak tomu bylo, pokd jde o vliv na postoj japonských námořních činitelů na budoucí průběh námořní války. Z tohoto hlediska nebylo ani „do-nothing“ ani „do-little“ správným označením. Naopak, je třeba uznat, že šlo o „do-much-raid“....(Miceo Fučida).

Ano, uvědomíme-li si s odstupem a luxusem současné míry vědění, že ve své podstatě nálet ze dne na den ukončil kompetenční spor mezi velením japonského Spojeného loďstva a námořního generálního štábu, a de facto tak katalyzoval směr a plán nové japonské operace, pak pohled na Doolittlův nálet získává zcela jinou váhu. Obzvláště, když onou operací byla „Mi sakusen“, tedy plán k obsazení atolu Midway!

Zdroje:
The Doolittle Raid, Duane P. Schultz
Schneiderův pohár, Lubomír Koutný
Midway, Micuo Fučida, Masatake Okumiya
Nepotopitelný kapitán, Tameiči Hara
Válečné lodě 4, Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek
Pacifik v plamenech, Miloš Hubáček
Mitsubishi Type 1 Rikko ‘Betty’ Units of World War 2, Osamu Tagaya
HPM 1991 Special, 1992-1
Farky
Skeptik
Vodouch
Hydrostar
http://www.militaryrange.com
http://www.doolittleraider.com
http://www.en.wikipedia.org
http://www.valka.cz
http://www.fronta.cz
http://www.palba.cz
http://www.airandspace.si.edu
http://www.books.google.cz
http://www.securitymagazin.cz
http://www.zoommagazin.iprima.cz
http://www.cs.wikipedia.org
http://www.clan-duncan.co.uk
http://www.maritimequest.com
https://www.worldwarphotos.info
http://wwww.pacyfik.net
https://www.history.navy.mil
https://spu.edu
https://www.uss-hornet.org
http://www.mission4today.com
https://merlinaviationart.com
https://weaponsandwarfare.files.wordpress.com
http://toshmcintosh.com

Tak "finíto" na řadě jsou opět borci Michan s Jarlem. Děkuji za pozornost, těšilo mne.

@Zemakt ... nemám věcný koment (mj. protože si Tvůj článek teprve budu číst).

Pouze mám dotaz - kdo je malíř/kreslíř obrázků? Ptám se vyloženě prakticky, protože kresby se mi hodně líbí. A do chlapského pokoje budu mít povoleno si pořídit výzdobu dle libosti. Nicméně ty kresby jsou tak pěkné, že by se mohly líbit i osobám z krásnější poloviny lidstva, no takže asi už je vybráno. Tj. vypadáto, že s panem/paní malířem/kreslírem asi uděláme kšeft za jeho/její nějakou pěknou reprodukci.

Například ta "zasněná" krajinka zobrazující krásu romantické zátoky s explozemi na pozadí je fakt pěkná... skoro bych řekl jak ze štětce někoho z dynastie Piepenhagenů.

Je to víc autorů, fotky jsem nalezl na posledních pěti internetových odkazech v uvedených zdrojích. Malá galerie je pak na http://www.doolittleraider.com

Moc díky.

Líbí http://www.doolittleraider.com/images/T ... inting.gif ... akorát si nejsem si nejsem jist jestli se pan/paní malíř/malířka neukreslili s tím jak moc byla zaplněná VPD Hornetu... Nebo se pletu a fakt stačilo prvním Mitchellům jen tak malý kus (odhaduji zhruba 1/3) letové paluby Hornet?

Krásný článek.
Slyšel jsem, že poprava těch amerických letců byla provedena mečem a veřejně. Nevíte, proč byli odsouzeni a proč jenom tihle, když v zajetí byli i další? Japonsko přece vyhlásilo USA válku docela oficielně, tak by neměl být jen tak důvod k popravě...
Prostě to bylo něco jiného, než v té Syrii, kde zajatého letce upálili v kleci.
Jestli jsem záběry filmu pochopil správně, tak zadrženému ukazovali vypálené domy, ohnem zmrzačená těla civilistů a pak mu asi řekli: "Tyhle lidi jsi upálil, podívej se. Tady ty domy si zničil ohněm. Tož i tebe darebáku, ohněm zničíme, aby to bylo spravedlivě a vojákem nejsi, nejsme s tvojí mateřskou zemí ve válce, darebáku a vrahu! "... Tam to nebyla válka, ten člověk nebyl vojákem ve válce. Stejně tak bylo argumentováno v Iráku a Somálsku: USA válku nevyhlásili a tedy tady chlpcia se zbraněmi jsou zločinci a byli vydáni lidové spravedlnosti... Ale v tom Tokiu to bylo něco jiného! Byla vyhlášena válka. Veřejná poprava byla určitě zaznamenána neutrálními státy (SSSR?). Takže tím něco Japonsko sledovalo, co??? Co ti vojáci provedli nad rámec svých vojenských povinností, že to tak Japonce rozlítilo?

Proč se tak chovali? Tak předně se argumentuje nepřistoupením Japonska ke třetí ženevské úmluvě. Ale je i za tím tradiční chápání světa samotnými Japonci/armádou/námořnictvem.

Japonci v této fázi války zajaté spojenecké piloty popravovali poměrně často. Údajně to z jejich strany mnohdy nebylo vnímáno jako msta, ale pocta přemoženému soupeři. Při jejich pojetí samurajské cti se prostě jednalo o příliš dobré bojovníky nato, aby snášeli hanbu spojenou s pobytem v zajateckém táboře, takže je na místě sťali. To však asi nebude případ Doolittleových mužů, které k smrti odsoudil řádný tribunál.

Zemakt v článku nastínil japonskou odvetu na čínských civilistech za domnělý podíl Kuomintangu na náletu na Japonsku, ale přesněji jí nespecifikoval. Dan Van Der Vat v knize Válka v Pacifiku uvádí, že se jednalo o vyšší číslo než při známém masakru v Nankingu, a že Japonci tehdy zabili 250 000 Čínanů. Nevím jak k tomuto počtu dospěl, protože to mně i na japonské poměry příjde přehnané.

A tady ještě ukázka dobové americké propagandy:

To však asi nebude případ Doolittleových mužů, které k smrti odsoudil řádný tribunál.
Takže normální civilisovaný postup? Obžaloba, žalobci, obhájci, tlumočníci, veřejnost a tak? Ohromně by mne to zajímalo, co si jim vlastně kladlo za vinu, proč byli souzeni právě oni, a ne ti ostatní...
A jak o té věci informoval třeba Japonský tisk, zpravodajství neutrálních států a co na to říkali Američani, když už se to osmělili přiznat.

jarl píše:(...)

Zemakt v článku nastínil japonskou odvetu na čínských civilistech za domnělý podíl Kuomintangu na náletu na Japonsku, ale přesněji jí nespecifikoval. Dan Van Der Vat v knize Válka v Pacifiku uvádí, že se jednalo o vyšší číslo než při známém masakru v Nankingu, a že Japonci tehdy zabili 250 000 Čínanů. Nevím jak k tomuto počtu dospěl, protože to mně i na japonské poměry příjde přehnané.

Ono asi záleží hlavně na tom, o čem píše pan autor ve své knize - tj. jaké konkrétní japonské akce spojuje s příletem Doolittlových letadel (které všechny havarovaly/nouzově přistály tj. nepředstavovali bezprostřední nebezpečí ... nebezpečím byly dodávky vojenských letadel z USA,které by mohly např. narušovat lodní dopravu podél čínského pobřeží). Protože IMHO je nesnadné rozlišit motivaci japonských akcí v té době v Číně.

a)Nejsem si jistý, jestli v těchto regionech (středovýchodní Číny) byla na jaře/létě systematicky uplatňován něco jako https://en.wikipedia.org/wiki/Three_Alls_Policy.

Ono spíše asi šlo o to vyvolat paniku hrůznými činy, neboť nemám pocit, že by japonské ozbrojené síly+ozbrojené síly jejich spojenců byli na jaře/létě schopny postupu na celé šířce od severu/severovýchodu Číny resp. ve směru od Hongkongu...

b) Plus následné efekty (např. odporné činy jednotky 731), které měly mít za cíl zamořit určité oblasti, s cílem dlouhodobě znemožnit bojové působení protivníků japonců, i poté co se japonské ozbrojené síly stáhnou. popsané např. zde https://www.smithsonianmag.com/history/ ... 180955001/.

c) Nejsem si úplně jistý jestli i třetí typ událostí se v masivním měřítku týkal i oblastí kde vyskákaly doolitlovi letci....nicméně je zřejmé, že nepřímý efekt tento hrůzný hladomor musel mít i v oblastech které v článku zmiňuje @Zemakt.
https://en.wikipedia.org/wiki/Chinese_f ... E2%80%9343
https://china-underground.com/2012/11/0 ... an-famine/

Nad rámec komentování o obrovském utrpení civilistů... já si troufnu zestručnit, že japonské ozbrojené síly v květnu, červnu, červenci promarnily příležitost pokusit se využít efektu, že japonci vítězili všude "kam šlápla noha japonského vojáka" viz např. že v té době nejenže japonci obsadili poslední významnou pozemní zásobovací trasu čínských vlastenců KMT, ale japonské+japonskospojencké ozbrojené síly dokázaly zahnat své protivníky velmi daleko od Burma road, tj. klidně na jaře 1942 (či po období deštů) bylo možné že skončí i letecké dodávky z Britské Indie... Tj. např. byla-li by čtvrtá bitva o Changsha bezprostředně po třetí bitvě o Changsha, tak je dost možné, že čínská fronta by se v oblasti zhroutila... a že by "klapnul" japonský plán jak zatočit s čínskými vlastenci z KMT = https://en.wikipedia.org/wiki/Proposed_ ... of_Sichuan... což naštěstí "neklaplo" resp. "klaplo" jen maličko

Nad rámec výše uvedeného popisu lidského utrpení bych ještě poskytnul kontext k počtu obětí v čínských regionech, jež zmiňuje @jarl:

jarl píše:(...)
Dan Van Der Vat v knize Válka v Pacifiku uvádí, že se jednalo o vyšší číslo než při známém masakru v Nankingu, a že Japonci tehdy zabili 250 000 Čínanů.

viz https://en.wikipedia.org/wiki/1938_Yellow_River_flood - kdy se počet postižených (či přímo mrtvých) počítal ve stovkách tisíc.

Závěr: Ať už byly japonské akce na jaře/létě ve střední/středovýchodní Číně motivovány čímkoliv, tak nemám pocit, že by vyplývaly z japonské síly, nýbrž z japonské slabosti ... a slaboši se obvykle nejvíc bojí toho, když se ukáže jak ja slabý... takže po sérií japonských spíše-neúspěchů v samotné Číně si japonské velení IMHO nepřálo, aby čínským vlastencům narostlo sebevědomí, když od prosince 1941 v boji proti japoncům přestali být sami.... Takže teror, spálená země, hladomor byly ty zbraně, které japonští slaboši použili patrně úmyslně zejména proti civilistům... a pak se japonští gauneři a jejich spojenci ze zničených regionů vesměs stáhli ve zbytku roku 1942 protože neměli dost vojáků na trvalou okupaci (neboť až do Ichi-Go v 1944 japonci nedokázali shromáždit ve střední/středovýchodní/jihovýchodní Číně tolik vojáků, aby ve velkém poráželi čínské vlastence z KMT nebo jiné protijaponské oponenty v čínských regionech)

Vlastimil Čech píše:Krásný článek.
Slyšel jsem, že poprava těch amerických letců byla provedena mečem a veřejně. Nevíte, proč byli odsouzeni a proč jenom tihle, když v zajetí byli i další?

Podle toho že navigátor a druhý pilot nebyli popraveni a šli pouze na samotku, tak to vypadá že tam vybombili civilisty a zabití civilistů ve válcovně bylo klasifikováno soudem jako válečný zločin, speciálně jestli tam explodovali pár nezletilých a jestli ta fabrika v té době nebyla považována Japonci za součástí válečného průmyslu.

Zjednodušeně řečeno, bylo to pro Japonce něco jako byl pro US útok na dvě věže. Teroristi byli dopadeni, souzeni, a vina se podle Japonských zákonů našla u velitele letadla, a těch kteří aktivně jednali za účelem zabít civilisty. Pokropit kulometem fabriku, a v děcku nebo civilnímu zaměstnanci najít průstřel podle tehdejších Japonských zákonů dávalo právo maníky u toho kulometu a jejich přímé velení potrestat.

A Japonsko a Čína jsou posledních 300 let přemnožené, a rozhodně si v době WWII nějak hlavu s cenou života odsouzených nelámalo. Kuchkuch nebo hůř. Pak se zavedla účinná antikoncepce, a když neměli kam poslat mladé přebytky, tak se během pár desítek let naučili redukovat porodnost jako původní obyvatelstvo české republiky. Teď se o Japonsku říkají stejné bláboly o vymírání populace jako o české republice. (Ale alespoň mají motivaci zmírnit tresty, a naučit se shovívavosti, a neudřít si populaci.)

Vlastimil Čech píše:To však asi nebude případ Doolittleových mužů, které k smrti odsoudil řádný tribunál.
Takže normální civilisovaný postup? Obžaloba, žalobci, obhájci, tlumočníci, veřejnost a tak?

Jedná se o Japonsko. Ani v současném "demokratickém" Japonsku (které US připravilo o tradice) se policie nechová v rukavičkách. Tlumočníky a vyšetřovatele co uměli anglicky aby mohli vymlátit z pilotů kdo má vlastně vinu a co chtěli dělat, tak ty tam při výslechu samozřejmě měli. Soud tam musel taky být, jinak by jim nikdo nepovolil je popravit stětím na veřejnosti. Jestli bombardováním Japonska, nebo US při okupaci nezničili dokumenty, tak by někde mělo být zapsané z čeho byli obvinění a popravení.

Zemakt v článku nastínil japonskou odvetu na čínských civilistech za domnělý podíl Kuomintangu na náletu na Japonsku, ale přesněji jí nespecifikoval. Dan Van Der Vat v knize Válka v Pacifiku uvádí, že se jednalo o vyšší číslo než při známém masakru v Nankingu, a že Japonci tehdy zabili 250 000 Čínanů.

Čtvrt milionu je opravdu ohromné číslo. Já jsem vycházel ze zdroje jenž to specifikoval na četné vestnice a stovky vesničanů. Přičemž konstatuje, že není možno určit rozsah. De facto to co jsem napsal.

Zjednodušeně řečeno, bylo to pro Japonce něco jako byl pro US útok na dvě věže. Teroristi byli dopadeni, souzeni, a vina se podle Japonských zákonů našla u velitele letadla, a těch kteří aktivně jednali za účelem zabít civilisty. Pokropit kulometem fabriku, a v děcku nebo civilnímu zaměstnanci najít průstřel podle tehdejších Japonských zákonů dávalo právo maníky u toho kulometu a jejich přímé velení potrestat.

No, to je fakt zjednodušeně řečeno . V tomto ohledu není třeba opět vynalézat kolo. Snad všude na světě, kdysi, tehdy, a i nyní, pracují ve vojensko-vědeckém komplexu civilisté. Přičemž v případě války jsou legitimním cílem. A vzhledem k válečnému stavu je přirovnání k útoku na dvě věže poněkud mimo mísu. Obzvláště když víme, že Američané útočili ze sta procent na cíle vojenského charakteru. K popravám: Jarl to napsal dobře, bylo to pro Japonce tipické. Přičemž ohánět se v obdobných diktaturách a totalitních režimech nějakými soudními lejstry, či jejich legálností....., to ať si zváží každý sám. Pro mne je to spíše úsměvné. V případě zajmutí všech 16 posádek, by se zřejmě postupovalo identicky. Zkrátka, rozkaz zněl jasně.

Moc fajn práce , o této akci jsem poprvé četl článek v časopisu " Zápisník" cca v roce1966 . Ten časopis jsem jsi kupoval hlavně , kvůli komiksu " Vinetů" , který tenkrát vycházel na poslední stránce časopisu .

Zemakt píše:

Zemakt v článku nastínil japonskou odvetu na čínských civilistech za domnělý podíl Kuomintangu na náletu na Japonsku, ale přesněji jí nespecifikoval. Dan Van Der Vat v knize Válka v Pacifiku uvádí, že se jednalo o vyšší číslo než při známém masakru v Nankingu, a že Japonci tehdy zabili 250 000 Čínanů.

Čtvrt milionu je opravdu ohromné číslo. Já jsem vycházel ze zdroje jenž to specifikoval na četné vestnice a stovky vesničanů. Přičemž konstatuje, že není možno určit rozsah. De facto to co jsem napsal.(...)

V kontextu několika desítek mrtvých během čínsko-čínsko-čínsko-japonských střetnutí od 1937 do cca ?1946? je několik set tisíc mrtvých (kteří leckdy umřeli až po japonském stažení kvůli tomu, že japonci při odchodu oblast zamořili např. cholerou) spíše zanedbatelných.... míněno z cynického pohledu, že "smrt člověka je tragédie, smrt set/milionů je statistika"

Ohledně vyčíslení mrtvých v regionech střední/středovýchodní číny na jaře/létě 1942, tak potíž je v tom jestli existuje nějaká souvislost s Doolittlovým náletem, nebo jestli zabití/zranění čínských civilistů vinou japonských gaunerů (a jejich spojenců) ve střední/středovýchodních čínských regionech bylo z jiné příčiny:

a) Ono si stačí uvědomit častý charakter okupace, kdy rozsáhlé venkovské oblasti neměli okupanti pod kontrolou. Plus faktor, že prakticky od třetí bitvy od Changsha (kdy IJA opět neuspěla) od jara1942 do jara 1944 už probíhaly spíše menší japonské ofenzivy (s výjimkou japonského pokusu o rozdělení území čínských vlastenců z KMT formou invaze do Sichuan).
https://cdn.britannica.com/94/1794-050- ... panese.jpg

b) Tj. já rozumím že nasazení další akce japonských (a japonsko-spojeneckých) ozbrojených sil na jaře/létě 1942 neměla charakter ofenzívy, ale měla charakter genocid/-y, ... a motivace japonského velení jsou mi spíše nejasné (resp. nevím chápu-li vůbec správně dlouhodobé japonské cíle po cca 03/1942).regionech

c) Osobně hodnotím jako velmi silné zjednodušení, že údajným japonským motivem nasazení stovek tisíc vojáků na genoidu/-y čínských civilistů že jde o "pomstu" za Doolittlův nálet.... nicméně možná s tímto povrchním motivem pracovala japonská propaganda)

Ohledně vyčíslení mrtvých v regionech střední/středovýchodní číny na jaře/létě 1942, tak potíž je v tom jestli existuje nějaká souvislost s Doolittlovým náletem, nebo jestli zabití/zranění čínských civilistů vinou japonských gaunerů (a jejich spojenců) ve střední/středovýchodních čínských regionech bylo z jiné příčiny:

c) Osobně hodnotím jako velmi silné zjednodušení, že údajným japonským motivem nasazení stovek tisíc vojáků na genoidu/-y čínských civilistů že jde o "pomstu" za Doolittlův nálet.... nicméně možná s tímto povrchním motivem pracovala japonská propaganda)

Vidím to obdobně.

ehm... v mém přechozím komentu mi kamsi "utekla" číslovka.

Zemakt píše:

Zemakt v článku nastínil japonskou odvetu na čínských civilistech za domnělý podíl Kuomintangu na náletu na Japonsku, ale přesněji jí nespecifikoval. Dan Van Der Vat v knize Válka v Pacifiku uvádí, že se jednalo o vyšší číslo než při známém masakru v Nankingu, a že Japonci tehdy zabili 250 000 Čínanů.

Čtvrt milionu je opravdu ohromné číslo. Já jsem vycházel ze zdroje jenž to specifikoval na četné vestnice a stovky vesničanů. Přičemž konstatuje, že není možno určit rozsah. De facto to co jsem napsal.(...)

V kontextu několika desítek milionů mrtvých během čínsko-čínsko-čínsko-japonských střetnutí od 1937 do cca ?1946? je několik set tisíc mrtvých (kteří leckdy umřeli až po japonském stažení kvůli tomu, že japonci při odchodu oblast zamořili např. cholerou) spíše zanedbatelných.... míněno z cynického pohledu, že "smrt člověka je tragédie, smrt set/milionů je statistika"

Podle toho, co jsem se dozvěděl, tak všechny strany konfliktu časem "přitvrzovaly"... Třeba v Evropě. Nejprve Britové -tedy jako první začali bombardovat Berlín. No a vyvolalo odvetu, pak z druhé strany pomsta, pak protivník odplatu... a nakonec kobercové bombardování...
A totéž ve vztahu k civilistům a zajatcům (https://www.armyweb.cz/clanek/valecne-z ... kych-armad)
Akce vyvolá reakci a ta je silnější než původní akce, a to zase novou akci, která předčí tu reakci... až to končí atomovým bombardováním...

Vlastimil Čech -Já měl v hlavě zafixováno, že ta informace o soudu se zajatými americkými letci pochází od Hubáčka, ale tam jsem včera nic o Doolittleho náletu nenašel, takže bych za to ruku do ohně nedal a možná byli opravdu odsouzeni samotným Hirohitem jak píše Zemakt. Zkoušel jsem prohledat i jiné zdroje, ale nic kloudného jsem nenašel. Akorát Edwin Hoyt píše: "Posádky dvou letadel B-25 byly zajaty, tři členové posádky byli souzeni za "válečné zločiny" a Japonci jim sťali hlavy."

Ale jak jsem se probíral těmi zdroji opakovaně jsem narážel na těch 250 000 Číňanů zabitých kvůli americkému bombardování Japonska. Hoyt dokonce uvádí, že Čankajšek byl proti operaci a tvrdil, že to bude jeho lid stát 500 000 životů.

jarl píše:
Ale jak jsem se probíral těmi zdroji opakovaně jsem narážel na těch 250 000 Číňanů zabitých kvůli americkému bombardování Japonska. Hoyt dokonce uvádí, že Čankajšek byl proti operaci a tvrdil, že to bude jeho lid stát 500 000 životů.

Zopakoval bych, že vůbec nekomentuji součty, ale komentuji, že vůbec nemá smysl nějaké konkrétní číslo vztahovat k nějaké dílčí akci (např. k "Doolittlově náletu")...

Příklad:
- je nejasné jak vyčíslovat mrtvé, zmračené kvůli útoku na šéfa nacistů v Protektorátu... já nevím jaké je správné číslo, protože motivy nacistů byly mnohem komplikovanější než ve stylu za mrtvého R. Heydricha bude mrtvých např. 10 tisíc... nic takového neexistovalo. Byla druhá heydricháda kvůli útoku nebo šlo o rozšíření první heydrichiády?
- Mnohem podstatnější např. pro nacisty bylo, aby genocidou zastavili příliv vycvičených specialistů na partyzánskou válku (např. viz např. osud https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Antimony)... např. aby se neopakoval https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3 ... dubna_1942. Tj. v případě nacistických akcí v protektorátu v 1942/1943 jde o mix různých motivů.



Tj. když se vrátím k "Doolittlově náletu" a souvislosti s https://en.wikipedia.org/wiki/Doolittle ... i_campaign nebo jiným utrpením čínských civilistů ve střední/středovýchodní Číně v období jara/léta 1942...
motivace japonského velení pro zastrašení byla patrně mnohem komplexnější - např. já spekuluji, že terorem prováděným jednotkami IJA v tomto období (tj. po období, kdy japonským ozbrojeným silám se proti KMT moc nedařilo postupovat), tak japonské velení chtělo přesvědčit "váhající" (když Vy čínští civilisté neposlechnete nás kolaboranty, tak začnou řádit japonci) viz např. propojení https://en.wikipedia.org/wiki/Baojia_system s https://en.wikipedia.org/wiki/Collabora ... _Army#Army.

Blíže viz např. kapitola "The pacification role of the Nanking Army 1940-45" od str. 78 v
John Berger, Philip S. Jowett: Rays of the Rising Sun, Volume 1: Japan's Asian Allies 1931-45, China and Manchukuo; vydáno 2006 .... https://www.amazon.com/Rays-Rising-Sun- ... 1874622213

viz. Pacifik v plamenech, str. 337 Jarle.

Nejdřív všech osm převzli do Japonska, kde dělali opičky novinářům a potom zpět do Číny, do Šangaje. Do věžení Kiangwan. Zde proběhlo něco jako stanný soud. Bez tlumočníka, obhájce a vedený pouze v japonštině. Letci ani netušili, že se jedná o soud. Soud trval 30 min. a obvinění znělo ve smyslu bombardování civilních cílů. K trestu smrti byli odsouzeni všichni. Nicméně, vše muselo potvrdit Tokio (v článku jsem uvedl pana božského jako synonymum), které zmírnilo trest pětici letců na doživotí. Asi nemá ani cenu zmiňovat mučení a podobné parády, v kterých Japonci exelovali.