PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 216.
Mapa japonských ofenzív proti poloostrovu Bataan,



od ledna do dubna 1942, mapa je volně přístupná na několika webech.
A nyní zpět na Filipíny a tam na zbývající část, kde ještě byla v konci února 1942 vojska Američanů a Filipínců, na poloostrov Bataan a na ostrov Corregidor. Poslední předchozí události na Palbě uvedené, lze číst zde, v Č 199, 200. a 201., viz: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8535

Bataanskou odloučenou letku zastihl konec února 1942 při výměně jejího velitel. Koncem třetí dekády února totiž od Bena Browna, převzal velení Battanské odloučené letky, do hodnosti kapitána nově povýšený - Capt. Deysse. V popisované době přebíral stav 6ti ks operačně použitelných P-40, které byly rozděleny do dvou letek.
Od anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z knihy - Krvavá jatka II, na str. 137 až 140., dále o faktech dozvídáme, cituji:

"Jednu (letku) měl pod kontrolou Dyess, druhé velel Lt. Joseph H. Moore (bývalý velitel 20. stíhací perutě. Zde viz foto



, pod kterým byl popisek 20_Pursut_Squadron_P_40B, foto je volně přístupné na několika webech)."

Bataan, 25. února 1942.
"Dne 25. února odstartoval Lt. Bill Rowe, který měl krýt přistání jiného P-40, ale potom byl naveden na nepřátelský stíhací letoun. Ki-27 (zde viz foto



, na které je dvojice japonských stíhaček Nakadžima Ki-27, které tak často působily v tomto konfliktu. Foto je volně přístupné na několika webech.), který na něj zaútočil, ale se dvěma průstřely v křídle se mu podařilo uniknout."

Svou poslední akci provedla Bataanská odloučená letka 2. března 1942,
To když se Capt. Dyess dověděl o příjezdu několika japonských lodí do zálivu Subic, severovýchodně od Bataanu. Japonské lodě pravděpodobně přivážely dodávky zbraní pro nově obnovovanou ofenzivu, a proto byl na přijíždějící lodě naplánován útok.

Bataan, 4. březen 1942.
"T/Sgt. Jack O´Day, technik jednotky vymyslel závěsy, na kterých by mohla být pod trupem Deyssovy P-40 nesena 500liberní puma. O dva dny později, tedy 4. března 1942, bylo pět letu schopných P-40 vyzbrojeno pumami. 2/Lt. Posten se šesti 30librovými tříštivými pumami zaútočil jako první, ale bez viditelného účinku. V 12,30, za doprovodu Lt. Donalda M. Croslanda, odstartoval s 500librovou pumou Dyess. Po vystoupání do 10 000 stop uviděl velkou nákladní loď, která je právě vykládána a po střemhlavém letu do výšky 2 000 stop ji bombardoval a postřeloval kulomety. Potom ještě palubními zbraněmi napadl dvě menší plavidla.
Byly provedeny ještě další dva nálety, ale 2/Lt. Erwin B. Crelin se z prvního náletu nevrátil. Zřejmě byl sestřelen protiletadlovou palbou, zatímco 2/Lt. John P. Burns se svým P-40B při návratu z druhého náletu havaroval. Dyess provedl další dva nálety a během druhého náletu jeho puma zasáhla velkou transportní loď. Brown později vše komentoval:
´Ačkoliv jsem byl Dyessovou dvojkou, prováděl už čtvrtý útok a mě nechával letět vpředu na svém místě. Ke konci dne Dyess potopil jeden tanker, donutil najet na pláž druhý tanker, potopil čtyři čluny a postřeloval vojáky a zařízení přístavu´"

Ještě odpoledne stejného dne, 4. března, opakovaly útok dva letouny P-40, 2/Lt. Lloyd Stinson a Jim Fosswey nárokovali potopení jednoho malého plavidla, které rozstříleli svými kulomety. Při návratu do Miraveles se američtí piloti se svými P-40 setkali s nepříjemným zadním větrem, který způsobil, že oba letouny havarovaly.

"Oba letouny byly shledány jako neopravitelné, ale jeden z nich byl následně opraven z dílů, které byly vymontovány z jiných rozbitých letounů. V té době zůstal letu schopný pouze Dyessův ´Kibosch´.
Vedle P-40 zde ještě byla pestrá sbírka lehkých letounů - byly to většinou bývalé civilní Beechcrafty 18, dvouplošníky Waco (zde viz foto



, na kterém je dvojplošník Waco, foto je volně přístupné na několika webech) a Beechcrafty Staggerwingy - známé jako ´Bamboo Fleet´ (bambusová letka, zde viz foto



, na kterém je letoun tzv. ´Bamboo Fleet´, popiska zněla Bamboo_Fleet_D_17, foto je volně přístupné na několika webech) - které udržovaly spojení mezi Bataanem, Cebu a Mindanaem, které evakuovaly nejnutnější personál a přivážely nejnutnější dodávky. S Wacem létal při mnoha příležitostech Capt. Richard W. Follows, který byl velitelem Filipínského leteckého doplňovacího střediska a převážel uvázlé stíhací piloty z jednoho místa na druhé."

Při pohledu na japonskou stranu, druhou válčící stranu útočníka, je třeba říci, že začátkem března 1942 došlo v 10. hikotai k několika změnám. Dne 7. března 1942 byl při náletu na Limay těžce zraněn protiletadlovou palbou plukovník Janase, do té doby velitel 16. sentai. Následně jeho místo převzal podplukovník Šodžiro Kawamorita. Od těchto chvil pak rozmístění a síla jednotek vypadala následovně, cituji dále z poznatků anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, z jejich knihy - Krvavá jatka II, na str. 138 až 140.:

"Útvar.....................................................................letiště...............počet a typ letounů
16. sentai........................................................Nichols Field....................32 Ki-30.
76. nezávislá sentai........................................Nichols Field......................9 Ki 15
52. nezávislá sentai........................................Nichols Field..............10 Ki-36 a Ki-51
74. nezávislá sentai........................................Zablan Field................8 Ki-36 a Ki-51
3. čutai, 50. sentai.............................Zablan Field..........10 Ki-27 pro obranu Manily"

Tak jak vzrůstal odpor americko-filipínských jednotek, byl, japonský Velitel na Filipínách, velitel 14. armády, generál Masaharu Honma (Generál Honma strávil jako mladý důstojník osm let služby u britské armády a v roce 1918 sloužil v BEF /BEF je - Britská expediční armáda/, ve Francii - poznámka trojice historiků) s nechutí donucen, požádat své nadřízené o další posilu; tentokrát se jednalo již jen o 3 000 vojáků a důstojníků! Jedna jeho jednotka ze 48. divize, byla totiž, jako pro něho nepotřebná, před nedlouhým časem, přeložena pro službu v Nizozemské Východní Indii!

"V noci z 11. na 12. března 1942, opustil Filipíny, na rozkaz prezidenta Roosevelta, generál MacArthur (vrchní velitel Filipín, zde viz foto



, na kterém je generál Douglas MacArthur, foto je volně přístupné na několika webech.) se svou rodinou a s sebou vzal i generála George. Velení nad americkými a filipínskými jednotkami nyní převzal generál John Wainwright a generálmajor Edward převzal velení nad bataanskou posádkou. MacArthurova skupina opustila Corregidor na palubě čtyř námořních hlídkových člunů a odplula na Mindanao, odkud na palubách čtyř B-17 (zde viz foto, na kterém je



B-17_4, foto je volně přístupné na několika webech) odletěla (po mnoha dalších peripetiích) do Austrálie, kam přibyla ještě téhož dne. Při této události jeden letoun havaroval v blízkosti australských břehů do moře a dva letouny se musely kvůli problémům s motory vrátit. V důsledku toho přiletěla jedna skupina 13. března ráno na Del Monte. Mac Arthur prolezl starý otřískaný B-17, který jej měl odvážet a jednoduše odmítl vznášet se v této defektní bedně, kterou navíc pilotoval nezkušený pilot. Po tomto citovém výbuchu před generálmajorem Sharpem byl odeslán do Austrálie generálu Georgei H. Brettovi (velitel amerického letectva v Asii) tento dramatický radiogram:
´Nejlepší tři letouny ve Spojených státech nebo na Havaji budou k dispozici i s kompletními a zkušenými posádkami. Pokusit se o tak nebezpečnou a důležitou cestu s nevhodnou výzbrojí - celá skupina by byla odsouzena k smrti a takovou zodpovědnost převzít nemohu. ´
Po převzetí této zprávy se Brett spojil s Vice-admirálem Fairfaxem Learym, velitelem amerických sil v Austrálii a na Novém Zélandu, který souhlasil se splněním MacArthurových žádostí a rozkázal, aby byly okamžitě vyslány tři nové B-17. Tyto letouny přiletěly na Del Monte (letiště Del Monte, letiště na severu nejjižnějšího ostrova Filipín, velkého ostrova Mindanao - zde viz mapu,



, na kterém je ostrov Mindanao a na něm, na severu, je letiště Del Monte, na jihu je pak Davao, kde se Japonci vylodili 20. 12. 1941. Mindanao Japonci však obsadili až v květnu 1942, mapa je volně přístupná na několika webech) v noci 16. března 1942. Ukázalo se však, že letoun, se kterým měla letět MacArthurova skupina, měl závadu na motoru, což ji donutilo použít druhý letoun. Let do Austrálie proběhl bez událostí. Po příletu MacArthur poslal těm, co na Filipínách zanechal, krátkou zprávu:
´Pevně věřím, že se vrátím´.
Tato široce publikovaná poznámka se nedostala (tehdy) mezi většinu Američanů, které na Filipínách zanechal. Mnozí cítili, že je MacArthur před nevyhnutelnou smrtí opustil. Avšak pro každého průměrného Filipínce MacArthur zůstával velkou osobností a jeho ´I shall return´(já se vrátím) bylo považováno za osobní záruku, že nebudou zapomenuti."

A nyní opět pojďme dál ve vzpomínkách, zpět na nebe nad Battanem a Corregidorem, jak je zachytila anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize, po dvaceti letech studie historických zápisů, deníků a dalších materiálů, z obou válčících protivníků, knihy - Krvavá jatka II, na str. 139 až 147.:

14. března 1942.
Dne 14. března 1942 provedl Lt. Bill Rowe s P-40 průzkumný let nad letišti Nichols Field, Nielsen Field, Zablan a Del Carmen (též Carmen Field, vše na ostrově Luzon).

"P-40B byl opraven křídlem z P-40E a i jinými díly z tohoto typu. Všichni tento letoun nazývali ´P-40 something (P-40 a něco). Příštího dne průzkumný let zopakoval Lt. Leo B. Godden."

Ve stejném období března muselo americko-japonské velení uznat, že zcela zklamal způsob zásobování Bataanu a Corregidoru ponorkami a hladinovými čluny. Japonci totiž vybudovali velice pečlivou námořní blokádu, jak ostrova Corregidor, tak poloostrova Bataan.

"Jedno takové plavidlo, které bylo osudem (japonské námořní blokády) potrestáno, byl malý parník Legaspi, který spojoval vnitřní ostrovy. Jeho kapitán souhlasil, že pod ochranou noci dopraví potraviny z Mindanaa na Corregidor. Po dvou úspěšných plavbách se pokoušel o třetí, ale byl objeven a po pronásledování potopen. Tímto způsobem bylo dopraveno asi 1 000 tun potravin, což stačilo, aby 80 000 vojáků a 26 000 civilistů mělo na Bataanu čtyři dny co jíst. Většina místních, domorodých vodních buvolů už byla poražena a nyní mělo skončit v kuchyňských hrncích zbývajících 250 koní americké kavalerie a 48 nákladních mul. Mezi těmito koni určenými na porážku byl i prvotřídní skokan generála Wainwrighta."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 217.

Ve stejném období poloviny měsíce března dostali Japonci velkou leteckou posilu, která jim měla pomoci, aby dobyli problematické pevnosti Filipín, tedy nejen poloostrov Bataan, ale i ostrov Corregidor (Zde viz mapu



, na které je ostrov Corregidor, ležící pod Bataanským poloostrovem na Luzonu. Na Corregidoru jsou patrná i letiště, která tam byla k 8. 12. 1941.). Od anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z knihy - Krvavá jatka II, na str. 139 až 147., se dále o faktech dozvídáme, cituji:

"Mezi 14. a 16. březnem 1942 přiletěly na letiště Clark Field bombardéry G4M (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - G4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech) z takaoského leteckého pluku, kde se k nim připojila 60. sentai ze Saigionu a 62. sentai z Phnom Penhu. Obě tyto jednotky byly po svém předcházejícím nasazení nad Barmou přezbrojeny nejnovějšími bombardéry Ki-21-II. 60. sentai přiletěla se 35 těmito bombardéry a 62. sentai s dalšími 25 letouny. Připlul také nosič plovákových letounů Sanuki Maru, vyzbrojený šesti plovákovými letouny F1M (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - F1M_pozorovací, foto je volně přístupné na několika webech), které měly pomáhat při blokádě Manily."

Japonci své útoky znovu začali, a to se všemi posilami, dne 24. března 1942. To když 26 Ki-21 (zde viz foto,



pod kterým je popisek - Mitsubischi_Ki-21_Sally, foto je volně přístupné na několika webech) ze 60. sentai zaútočilo na ostrov Corregidor.

"Po nich zaútočilo 19 bombardérů ze 62. sentai. Doprovázel je průzkumný letoun ze 76. čútai, který pilotoval velící důstojník Maj. Kacušige Takada. Na palubě tohoto letounu pozoroval výsledky bombardování plukovník Hoši, velitel hikotai. Jedna čútai ze 60. sentai bombardovala Limay, zatímco 16. sentai provedla 54 vzletů nad frontu v Bataanu, kde ve dvou vlnách shodila 323 ks 50kg. pum. Tři Ki-21 ze 60. sentai se nad Corregidor vrátily večer a 18 G4M z takaoského leteckého pluku zaútočily také na tento stejný cíl.
Příštího dne, 25.března, provedly Ki-30 (lehké bombardéry Ki-30 - zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Mitsubischi_Ki_30_Ann, foto je volně přístupné na několika webech - poznámka autorů) 57 vzletů a Ki-21 41 vzletů proti Cabcabenu, Corregidoru a frontové linii. Jeden Ki-21 pilotovaný Lt. Jasuši Toujamou byl zasažen protiletadlovou palbou a s velkou dírou v trupu a jedním mrtvým členem posádky nouzově přistál na Clark Fieldu. Útoky, které pokračovaly neztenčenou silou, byly rozděleny mezi Corregidor a cíle na Bataanu.
30. března 1942 byl nad Corregidorem sestřelen protiletadlovou palbou jeden Ki-21."

Byla noc z 26. na 27. března 1942, když na letišti Del Monte (Mindanao), přistály další tři letájící pevnosti B-17, které přiletěly, aby provedly evakuaci filipínského prezidenta Manuela Quezona, který byl tehdy nemocen. B-17 odvážely Quezona, jeho rodinu i pomocníky; prezidentova skupina se nejprve dostala na Mindanao, a to po svízelné cestě ponorkou, parníkem a hlídkovým člunem.

"Po svém bezpečném příjezdu do Austrálie prezident Quezon poslal zprávu filipínskému lidu a filipínské armádě:
´Na žádost generála MacArthura jsem opustil Filipíny a připojil se k němu a jeho velitelství v Austrálii. Už při dřívějších příležitostech mi bylo navrhováno, abych Filipíny opustil, rozhodně jsem tyto návrhy odmítal, protože jsem byl zodpovědný za vládu na filipínském území.
Při jmenování generála MacArthura do velení spojeneckých vojsk v této části světa by uvítal, kdybych se k němu připojil a pokračovali bychom tak jako v minulosti ve spolupráci. Bude lepší, když budeme spolu, než abychom byli rozděleni se všemi těžkostmi na poli komunikace.
Nemaje na mysli žádné objektivní důvody než svobodu Filipín, neváhal jsem přijmout návrh generála MacArthura navzdory nebezpečí, které cesta obsahovala. A tak jsem zde, kde očekávám, že budu schopen pomoci dobýt každou stopu území naší milované vlasti.
Doufám, že jmenování generála MacArthura do nejvyššího velení a mé následovné připojení k němu bude na Filipínách brzy pocítěno. Žádám všechny Filipínce, aby si uchovali odvahu a statečnost a věřili v konečné vítězství. ´“

Byl duben roku 1942, když Japonci spustili hlavní pozemní ofenzívu, jejíž počátek podpořilo jejich letectvo celkem 59ti vzlety ze 60. sentai a 34mi vzlety ze 62. sentai. Taková podpora byla prováděna po dobu více než pěti dnů. Na americko-filipínské straně stále existoval izolovaný odpor, který znamenal, že bylo 7. dubna 1942 poškozeno dvanáct útočících letadel, z nichž čtyři letouny byly poškozeny těžce.
O pozemní ofenzívě, kterou si později přiblížíme podrobněji a z jiných historických zdrojů, si od anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, z knihy - Krvavá jatka II, na str. 141. a dále řekněme, cituji:

"Pozemní ofenzíva byla vedena nově příchozí (japonskou) 4. divizí a byla podpořena velkou dělostřeleckou přípravou. Japonská 4. divize rychle prolomila oslabené americko-filipínské linie. Dne 6. dubna 1942 převážel Capt. Fellows ve Wacu Lt. Oberta a 2/Lt. Postena, kteří měli přelétnout z Del Monte dva nově sestavené P-40.
Byli to jediné posily, které letci dostali během bojů. O dva dny později s jedním z letounů provedl Sam Grashin průzkumný let a později použil stejný letoun Lt. I. B. Donalson, který při letu na Cebu bombardoval japonské linie a poté během přistání havaroval.
Lt. Raynmond M. Gehring s Capt. Johnem Randolphem a jedním cestujícím unikli z Bataanu ve dvou cvičných PT-13 (Stearman) /zde viz foto



, na kterém byl popisek _stearman_PT_13_42, foto je volně přístupné na několika webech. / a po počátečním přistání na Kindley Field na Corregidoru odletěleli na Mindanao. Po příletu na Del Monte byli postaveni před velícího důstojníka, který jim naznačil, navzdory protestům, že opustili Coregidor bez povolení. Po příletu na Corregidor přesvědčili své nadřízené, že k opuštění Bataanu dostali rozkaz a tak opět zamířili na jih. Tentokrát museli přistát na Panay, kde své letouny opustili a v cestě pokračovali člunem, ale dosáhli pouze sousedního ostrova Negros.
Když se o této nepříjemné situaci dvou svých kolegů dověděl Lt. John L. Brownewell, vyžádal si povolení k přeletu s jediným zbývajícím P-35A (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - 17thps_P35s_1941, foto je volně přístupné na několika webech) z Del Monte na malou dráhu na Negrosu, kde oba piloty brzy objevil. Jednoho z nich nacpal k sobě do kabiny a druhého do zavazadlového prostoru v trupu a odletěl s nimi na Del Monte. Za tuto odvážnou akci Brownewell obdržel DFC."

Již dne 8. dubna 1942 po setmění bylo všem z bataanské posádky jasné, že se přiblížil konec obrany poloostrova Bataan (americko-filipínská posádka poloostrova Bataan se vzdala dne 9. dubna 1942.). Anglo-japonská trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II, na str. 141. zde k tomu píše, cituji:

"Munice a ostatní zásoby vylétly do vzduchu včetně britské muniční lodi Yu Sang, kterou převzalo americké námořnictvo. Přežívající letouny a piloti byli odveleni. Lt. Moore odletěl se zbývajícím P-40, zatímco Capt. O. L. Lunde opouštěl Bataan v otřískaném P-35A s dalším pilotem v zavazadlovém prostoru. Capt. Dyess potom odeslal další P-35A s 2/Lt. Benem Brownem a Lt. Henrym G. Thornem (bývalý velitel 3. stíhací perutě) v kabině a se třetím pilotem v zavazadlovém prostoru. Navzdory další váze navíc letoun ještě unesl několik tříštivých pum, které byly shozeny na japonské linie!"

Zbývající piloti z tzv.´Bamboo Fleet´ - ´Bambusové flotily´ stále ještě podnikali velmi nebezpečné zásobovací a kurýrní lety. ´Bamboo Fleet´ letka byla doplněna užitečným obojživelným Grummanem J2F Duck, který jim tehdy velice spěšně opravili příslušníci personálu 20. stíhací perutě na letišti v Cabcaban Field,, na úplném západním cípu poloostrova Bataan. O historii opravy a o pozadí historie letounu Grumman J2F Duck, vypráví, na dvakrát, jeden z těch, který tam tehdy při opravě byl a opravy se účastnil, Lt. Roland S. Barnick, který později i o všem napsal:

"Motor letounu byl těžce poškozen. Mezi stěnou válce a pístem byla díra, což učinilo letoun nepoužitelným. Po velkém pátrání jsme zjistili, že na začátku války byl v zálivu potopen další J2F."

Trojice historiků pak zjistila, že se muselo jednat o letoun, který 5. ledna 1942 v zálivu Mariveles rozstřílela japonská Zera A6M z tainanského pluku.
Barnick tohle nenapsal, neboť pokračoval o opravě slovy:

´Ve spolupráci s námořnictvem jsme vymontovali jeden z válců a k našemu překvapení, přestože byl letoun potopen přibližně tři měsíce, válec byl ve výborném stavu.
Střídali jsme se dva dny a dvě noci v práci, abychom se pokusili Ducka opravit.
Vyměnili jsme válec a celou práci dokončili za svitu baterky. Při prvním pokusu motor naskočil a běžel. Pro vyzkoušení letounu ve vzduchu však nebyl čas.
Bylo zde několik důvodů, proč byl start dost riskantní. Za prvý letoun s pěti cestujícími byl silně přetížen. Za druhé jsem si při startu všiml, že nelze měnit úhel náběhu vrtule. A za třetí, nikdy předtím jsem s Duckem nelétal. Za čtvrté byla tma jak v kravské prdeli a jedinými přístroji pro noční létání byly zatáčkoměr a nepřesný magnetický kompas."

Anglo-japonská trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II, na str. 142. zde pak k tomu píše, cituji:

"Nicméně Barnick při startu z Cabcan Field dostal letoun do několika stop. Potom stroj vedle dráhy dopadl na zem, odrazil se a zůstal už ve vzduchu! Přeložený obojživelný letoun vystoupal do 70 stop, ale dál už to nešlo, dokud z něj nevyhodili všechna přebytečná zavazadla včetně padáků. Posléze objevili v blízkosti Cebu tajné letiště, kde Duck přistál, doplnil palivo a pokračoval v cestě do Lloila. Příštího dne Barnick s letounem přelétl na Mindanao, kam byl následován dalším letounem z ´Bamboo Flett´, dvojplošníkem Waco, který pilotoval Capt. Bradford.
Po tom, co jej použil Lt. Moore k přepravě cukroví z jižního ostrova, byl J2F pokřtěn ´Candy Clipper´(cukrkandlová dodávka - zde viz foto



, na kterém je Grumman J2F_6_ Duck, jako Candy_Clipper_BuNo_33549, foto bylo volně přístupné na několika webech). Krátce nato, během jednoho tajného zásobovacího letu, byl třemi cestujícími na palubě mezi Cebu a Del Monte Waco sestřelen dvěma japonskými hlídkovými letouny. O něco dříve byl sestřelen jiný z těchto prorážečů blokády, když Beech Staggerwing, kabinový dvojplošník, narazil na hlídkujícího stíhače. Data ztrát těchto dvou letounů nejsou zjistitelná."

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 218.

Když se americké jednotky na poloostrově Bataan vzdaly, stalo se tak dne 9. dubna 1942, snížili Japonci počty svých letadel v prostoru zásahu. Nestalo se tak hned, ale až k 26. dubnu, kdy letiště Clark Field opustila 62. sentai, která přelétla do Nankingu, kde se zúčastnila bojů nad Čínou. Z Hanoje na letiště Zablan pak přiletěly Ki-27 z 84. nezávislé čútai, aby zde pomohly 3. čútai z 50. sentai, která se zatím nemohla připojit ke své příbuzenské letecké jednotce v Barmě.
Veškeré japonské letectvo, které zůstalo, se pak zaměřilo na bombardování ostrovní pevnosti Corregidor. Vrchní velitelství americké armády na Corregidoru vydalo prostřednictvím generála Wainwrighta ke svým vojákům výzvu. Od anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z knihy - Krvavá jatka II, na str. 142 až 147., se dozvídáme nejen znění výzvy, ale i další komentáře trojice historiků, nejprve tedy znění výzvy generála Wainwrighta, cituji:
"'Corregidor může být a bude udržen. Nemůže být ani řeči, aby se tato mocná pevnost vzdala nepříteli. Pevnost bude pod naším velením bráněna všemi způsoby.
Mluvím předem ke každému v této pevnosti zvlášť jako člen týmu, který je odhodlaný každou hodinu, den a noc přijmout výzvu nepřítele k boji.
Všichni muži, kteří zde sloužili předtím, zůstanou ve svých postaveních, zatímco ti, kteří přišli z Bataanu dostanou příslušné úkoly a bojové stanoviště. Je nezbytné, aby všichni tito muži, kteří se k nám připojili z pevniny, okamžitě upustili od jakéhokoliv poraženectví a uvědomili si, že jsou částí této bojové jednotky.
Bataan padl - ale Corregidor přežije! V této mocné pevnosti - perle obrovské ceny, na kterou upírá nepřítel své chtivé oči - bude dál žít duch Bataanu!'
Pohnutí, ale prázdná slova. Wainwright věděl, že Corregidor dlouho neudrží, věděl také, že žádná pomoc nebo posily nepřijdou. Bylo to pouze otázka času."

Bylo 29. dubna 1942, když japonské Ki-30 provedly 33 vzletů, při kterých rozbombardovaly veškerá postavení protiletadlových děl na Corregidoru. Velmi účinně se s těžkým bombardováním připojily svými 50 vzlety i japonské Ki-21 ze 60. sentai.

"Počátek nového měsíce (1. květen 1942) přinesl zintenzivnění bombardování Corregidoru. Od druhého dne měsíce května prováděla japonská 52. nezávislá čútai pro vlastní dělostřelectvo, nyní umístěné na jižním cípu Bataanu, letecké pozorování a navádění palby.
Od 5. května 1942 dostaly japonské výsadky na ostrově Corregidor letecké krytí a poslední letecké útoky byly provedeny následujícího dne.
Ze 6. na 7. května 1942 pevnost Corregidor kapitulovala. Generál Wainwright, jeho štáb a 13 000 amerických a filipínských vojáků bylo zajato. Více než polovina vojáků a důstojníků v zajetí nepřežila."

Zde je však nutno říci, že boj o Filipíny ještě nekončil. Filipíny se skládají z mnoha ostrovů a na některých z nich, jako třeba na tom nejjižnějším, velkém ostrově, ostrově Mindanao, ale i na dalších odpor ještě stále nekončil. A to ani přes oficiální kapitulaci státu. Od anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z knihy - Krvavá jatka II, na str. 142 až 147., dozvídáme další popis bojů, když začínají právě ostrovem Mindanao, cituji:

"Na jižní části Mindanaa však odpor pokračoval. Od poloviny března zůstávaly služby schopnými pouze jeden P-40 a dva P-35A, ale loď SS Anshui prorazila blokádu a po obeplutí Cebu přivezla 6. března 1942 tři v bednách rozložené nové P-40, které byly okamžitě přeloženy do bárek a převezeny na Mindanao. Zde byly v Provisional Depot Unit (prozatimní mobilní dílenská jednotka) sestaveny. Dva letouny odebrali piloti z Bataanu, kteří je však po pádu poloostrova vrátili. Udržovací práce na letounech pokračovaly a počátkem dubna bylo na Del Monte (letiště právě na Mindanau na severu tohoto ostrova.) 5 P-40 a P-35A, které byly opraveny na obranu letiště, z něhož byl do Austrálie evakuován klíčový personál.
Den po pádu Bataanu (tedy 10. dubna 1942, neboť pád Bataanu byl 9. dubna) se Japonci vylodili na Cebu a zdejší letouny - dvojplošník Bellanca, která dříve patřila filipínské aerotaxi, dva P-40 a P-35A, které zde po Bataanu našly útočiště - ještě před pádem letiště unikly. Během rána Lt. Dave Obert střemhlav bombardoval 100librovou pumou invazní lodní dopravu v zálivu Bugo.. Později během dne zalétl nad město Cebu, aby ovšem zjistil, že město hoří a že je obsazeno Japonci. Odloučená Kawagučiho jednotka o síle 4 800 mužů město obsadila během necelého dne.
Po 16. květnu byly obsazeny všechny důležité pozice a kolem 20. května padly Japoncům do rukou Panay, Lloilo a San Jose."

Již 10. května 1942 odpoledne, během průzkumného letu z letiště Del Monte, provedl Lt. Waltwer B. Putnam dva neschválené hloubkové útoky na japonskou invazní dopravu. Během těchto dvou neschválených útoků byl mnohokrát zasažen japonskou PVO.

"Při druhém útoku spatřil 15 mil jihozápadně od Cebu japonský plovákový letoun, který napadl a sestřelil. Ve skutečnosti NAP 1/C Saburo Tkajasu v letounu F1M (zde viz foto



, na kterém je F1M_Pozorovací, foto je volně přístupné na několika webech.) z lodi Sanuki Maru (která připlula k Cebu, aby pomáhala v bojových operacích v této oblasti) utrpěl pouze tři zásahy a pro změnu samotná posádky tohoto letounu věřila, že se jí podařilo sestřelit P-40! Zdá se, že si také nárokoval sestřelení druhého plovákového letounu a věřil, že potopil dvě transportní lodě, motorový člun a několik bárek."

Další den, tedy 11. května 1942, přišlo na Del Monte hlášení, že sem z Austrálie právě letí celá jedna jednotka amerických bombardérů. Velení letectva na Del Monte proto rozhodlo, že na letiště Davao (Davao ležící zcela na jihu ostrova Mindanao, po svém vylodění 20. prosince 1941, ovládali Japonci, jakož i okolí města) zaútočí zbytek P-40 , aby byla japonská letadla neutralizována a nemohla zaútočit na americké bombardéry.

"Dne 12. května 1942 provedli hloubkový útok na letiště Lt. Obert a 2/Lt. Brown a Posten, ale na ploše objevili pouze tři letouny, které zapálili. Později odpoledne přiletěly pod velením brigádního generála Ralpha Royce tři B-17 z 19. bombardovací skupiny a deset B-25 (zde viz foto



, u kterého byl popisek_Mitchell_B-25_1941, foto je volně přístupné na několika webech)
, 3. útočné skupiny. Brigádní generál Ralph Royce, který přiletěl na palubě B-17, za jehož řízením seděl Capt. Frank Bostrom, rozhodl, že bude operovat z Del Monte, jedna letka B-25 pod velením plukovníka Johna H. Davise z blízkého satelitního letiště a druhá letka, které velel Capt. Herman F. Lowery, z letiště Valencia, vzdáleného 40 mil na jih."

Stejného 12. května za svítání se setkaly v blízkosti letiště Del Monte jedna B-17 a obě letky B-25. Posádky všech bombardérů byly instruovány, že mají zaútočit na probíhající japonskou lodní dopravu, která byla soustředěna v přístavu na ostrově Cebu. Americkým bombardérům se podařilo zcela překvapit japonskou PVO v prostoru, neboť nečekala žádné americké bombardéry.

"Několik lodí bylo zasaženo a zapáleno. Podařilo se jim zasáhnout i přístavní zařízení. Capt. Bostrom mezitím prováděl námořní průzkum a pátral po soustředění japonské lodní dopravy, když nic neobjevil, zaletěl nad letiště Nichols Field (letiště je jižně od Manily na ostrově Luzon), kde shodil všechny své pumy.
Brzy ráno byly ze Sanuki Maru vyslány čtyři plovákové F1M, které měly za úkol bombardovat letiště Del Monte. Nad letištěm však hlídkoval v posledním P-35A 1/Lt. Harold F. Cocanaugher, který napadl dva útočníky, avšak bez úspěchu. Mezitím odstartovali Lt. Brownewel v P-40E a Lt. Gus Williams v P-40B a zahájili boj. Brownewel sestřelil jeden F1M; NAP 1/C Cutomu Hiromura a jeho pozorovatel při havárii letounu tři míle jižně od Marco zahynuli. Zbývající tři F1M však nad Del Monte přiletěly bez překážek a přesně umístily své pumy. Jedna z nedávno se navrátivších B-17 byla zničena, střepiny a tlaková vlna poškodily další dvě, mezi nimiž byl i letoun, který se právě stal neschopným služby. Williams však nad starým letounem ztratil kontrolu a havaroval. Brownewel potom zaletěl nad Davao, kde nízkým letem zaútočil na čtyři letouny.
Americké B-25 se mezitím vrátily na své letiště a tak se vyhnuly útoku.
Kolem 13,30 byly letouny doplněny palivem a přezbrojeny a odstartovaly pátrat po japonské letadlové lodi Rjúdžo (zde viz foto



japonské LL Rjudžó, foto je volně přístupné na několika webech.), která byla hlášena, že se nachází v této oblasti, ale nepodařilo se jí nalézt."

Když bombardéry B-25 nenalezly japonskou letadlovou loď, odlétly na náhradní cíl a zopakovaly tak útok na lodní dopravu Japonců v zálivu v Cebu, kde se jim podařilo způsobit nepříteli další škody. Všechny bombardéry Mitchell B-25 se pak v pořádku vrátily na letiště ostrova Mindanao
Při odpoledním startu, ještě dne 12. května 1942, havaroval Lt. John Burns a v požáru, který následně vznikl, pilot zahynul. O několik dní později při letu s P-40B, se kterým měl problémy Williams, viz výše, se zabil 2/Lt. Lawrence E. McDaniel, který v době přistání nad letounem ztratil kontrolu. Při druhém bojovém letu zaútočili na Lt. Variana K. Whita dva japonští stíhači, ale podařilo se mu uniknout.

Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=160