Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 241.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 241.
Zde viz náčrt



, na kterém malíř Roz., z mnoha map, nakreslil Barmu i s Barmskou cestou, včetně velkého množství letišť, tehdy používaných. Náčrt byl nakreslen pro Palbu.
Barma, sobota 7. února 1942.
Ještě během noci na 7. února 1942 přiletěly nad prostor Rangúnu, v jehož nejbližším okolí bylo sedm leteckých bází, celkem čtyřikrát bombardovat japonské bombardéry.
Při druhém japonském náletu měli noční pohotovost Sqn. Ldr. Carey a Plt. Off. Storey, ale při zásazích proti japonským bombardérům neměli úspěch. Storey tehdy pro zápis uvedl:
Cituji z Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, jejich knihy - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 265 a dále, těmito slovy:

"Hned po půlnoci přiletěly čtyřikrát japonské bombardéry. Při náletu byl opět zasažen sklad paliva v Zayatkwinu, který byl zasažen předtím, a podruhé byla bombardována naše základna, na níž byla poškozena vzletová dráha a její osvětlení, z něhož zůstaly celé jen tři lampy. Nepřátelské letouny jsme vůbec neobjevili, protože selhala kontrola stíhacího navádění."

Japonští piloti ze 31. sentai, kteří prováděli se svými bombardéry Ki-30 (lehké bombardéry Ki-30 - zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Mitsubischi_Ki_30_Ann, foto je volně přístupné na několika webech - poznámka autorů.), tehdy čtvrtý nálet, si nárokovali zapálení 4 letadel na zemi. Naopak, spojenecké zápisy v denících říkají, že k žádné ztrátě letadla na zemi během čtvrtého náletu Japonců, nedošlo.

"Tak jako předcházejícího dne se Ki-27 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech) z 50. a 77. sentai spojily do svazu. 22 pilotů ze 77. sentai hlásilo u Rangúnu setkání s deseti P-40 (zde viz foto



, na kterém je popisek, RAF_P-40_Tomahawks_1941, foto je volně přístupné na několika webech). Capt. Tojoki Eto a Lt. Jun-Iči Ogata sestřelili údajně po jednom letounu, zatímco Lt. Kuwabara a Sgt Niino nárokovali po jednom pravděpodobném sestřelu. Jednotka utrpěla podobné ztráty jako předcházejícího dne; Lt. Kisaji Beppu byl sestřelen a zabit a Lt. Nakao byl přinucen přistát v Moulmeinu. Piloti z 50. sentai nárokovali další dvě vítězství a jedno pravděpodobné opět bez vlastní ztráty."

Na japonský bombardovací svaz s doprovodem odstartovalo celkem 10 Hurricanů (Zde viz foto



, na kterém byl popisek Hurricane z 232. squadrone 1942, foto je volně přístupné na několika webech), ale jen čtyři piloti se s nimi ve skutečnosti utkali v soubojích a uplatňovali nároky na sestřely.

"Sgt. Tex Barrick nárokoval sestřelení dvou Ki-27 a třetí pravděpodobně, zatímco jeho americký přítel Flt. Off. Lloyd Thomas nárokoval jeden pravděpodobný sestřel. Další dva byly nárokovány piloty 136. perutě, Plt. Off. Brownem a Sgt. Tingem Buntingem, který hlásil:
V 9.00 hod jsem u snídaně vystřídal Boba Payna; v 9.05 nám vyhlásili poplach, ale Maurice Cuthbert, mé číslo 2, se mi v prachu ztratilo a já zase ztratil ostatní.
Vystoupal jsem do 18 000 stop a spatřil jsem před sebou tři Hurricany, ke kterým jsem se chtěl dotáhnout. Přidal jsem plyn, ale ve stejnou chvíli jsem pod sebou uviděl 15 Japonců.
Do rádia jsem zařval: ´Tally-ho!´, a už jsem zezadu a trochu z boku z převýšení útočil na číslo 2 na pravé straně formace. Ze vzdálenosti 400 stop jsem vypálil a uviděl jsem, jak mé střely zasahují letoun přímo za kabinou. Přemístil jsem palbu trochu dopředu a vznášející se letoun začal padat. Musel jsem ho zasáhnout, když se začal převracet.
Brown šel dolů ve stejnou chvíli jako Barrick a jeho číslo 2 (Thomas). Vystoupal jsem do slunce a provedl další čtyři útoky na tuto formaci, ale tentokrát, jak jsem viděl, bez úspěchu. Po posledním útoku jsem je ztratil z dohledu, ale objevil jsem něco jako souboj na severu. Zamířil jsem tam a dostal se za ocas ´97´, ale zjistil jsem, že můj Hurricane je jediný v celém klubku I-97!
Ze všech stran ke mně mířily trasy střel a jeden chlapík se usadil za ocasem a jeho projektily začaly bubnovat do pancéřového plátu za mým sedadlem. Bylo to hodně nepříjemné, a protože mi chvíli předtím došla munice, přetočil jsem letoun na záda a střemhlav upaloval do mraků."

Sgt. Tex Barrick později hlásil, že viděl, jak jeden z pilotů RAF, sestřelil stíhačku, která spadla do jezera. Jenomže následné pátrání nic neobjevilo a tak nebyl sestřel uznán.
Britští stíhací piloti při těchto chaotických soubojích žádné ztráty na životech neutrpěli a ani nebyla hlášena žádná vážnější poškození jejich strojů.

"Během dne přišla zpráva, že Sqn. Ldr. Frank Carey má být okamžitě povýšen do hodnosti Wing Commandera a velet 267. wingu. O dva dny později byl do hodnosti Sqn. Ldr. povýšen Flt. Lt. Barry Sutton a ze 136. perutě byl přeložen do velení 135. perutě. 135. peruť nedávno ztratila jednoho ze svých nejzkušenějších pilotů, Plt. Off. Alfa Whitbyho, který za své bojové výkony ve Francii a v Bitvě o Británii v řadách 79. perutě obdržel vyznamenání DFM, a který byl nyní pro zdravotní potíže uzemněn.
Po návratu ze svého nouzového přistání na břehu řeky Irrawady vedl Sqn. Ldr. Stone několik pilotů 17. perutě na strategický nálet na Moulmein, kde zaútočili na železniční stanici a nákladní čluny. Sgt. Tex Gibson hlásil, že když začal na čluny střílet, jejich posádky začaly skákat do řeky. Příštího dne vedl Stone další nálet na Moulmein."

Všechny Hurricany které vedl nad Moulmein Sqn. Ldr. Stone byly vyzbrojeny po domácku vyrobenými jednolibrovými zápalnými pumami, které byly uváděny v činnost osvětlovacími flérami letounů. Operace se nějak zvlášť nepovedla. Stone k tomu řekl a napsal:

"Výsledky bombardování byly zklamáním - kdybych alespoň viděl hořet!
Když jsme se z letu vrátili, požádal jsem ALO (Army Liasion Officer - armádní styčný důstojník) o spojení s armádou v Martabanu, jestli viděli, že Moulmein hoří - ne, Moulmein nehořel - proklatě!

Během těchto dvou dnů 2. peruť AVG dvakrát doprovázela Blenheimy útočící na Pa-An na Salveenu a na kolony, které se přesouvaly dál z Moulmeinu. Výsledek těchto akcí - Sqn. Ldr. John V Newkirk navržen na dekorování Britským DSO. 8. února však 2. peruť odletěla na odpočinek, část se přemístila do Loiwingu, část do Magwe a pár příslušníků pozemního personálu do Kunmingu. K tomuto datu přistálo v Toungoo 10 Lysanderů 28. perutě, kde doplnily palivo a připravily se k náletu na Mehongsohn. Po jejich příletu začal japonský nálet, čtyři Lysandery byly poškozeny a jejich bojový let zrušen.
Letouny z 10. leteckého praporu byly odpovědny za útok proti britské pěchotě v oblasti Pa-An, zatímco další letouny ze 4. leteckého praporu bombardovaly a potopily v Martabanu dvě středně velké lodě a tři menší plavidla."

Barma, pondělí, 9. února 1942.
V tyto dny zuřila pozemní bitva spojeneckých a japonských oddílů kolem Moulmeinu a Pa-An. Ve stejné bitvě zaútočila japonská 8. sentai celkem dvakrát pod ochranou Ki-27 z 50. sentai na britskou pěchotu v oblasti Pa-An. Stejně tak 4 Hurricany ze 135. perutě, které doprovázely 3 Blenheimy (zde viz foto



, na kterém je Bristol Blenheim Mk. IV, foto je volně přístupné na několika webech.) a Lysandery doprovázené AVG, zaútočily ve stejné oblasti na japonské úderné oddíly pěchoty.

Barma, úterý až pátek, 10. až 20. února 1942.
V titulku napsaných deseti dnech se japonské armádní letectvo objevovalo ve vzduchu velice málo. Byl to patrný rozdíl, neboť malé formace spojeneckých letadel, ať již menší jednotky Blenheimů, nebo Lysanderů a Hurricanů bombardovaly a postřelovaly japonské pozemní jednotky a další cíle, které souvisely s pozemními boji každý den. Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 269., pokračují k některým dnům těmito slovy, cituji:

"Několik letounů bylo ztraceno při operačních nehodách nebo jiných neštěstích, mezi nimi byl i Blenheim 113. perutě, který havaroval 10. února (Sgt. Webster a jeho posádka byli nezraněni), další nehoda se udála 14. února, kdy letounu V5627 Sqn. Ldr. P. R. Forda při startu vysadil jeden motor a při havárii se zranil střelec. Ke třetí nehodě došlo 17. února a peruť ztratila Z7916, při níž posádka Sgt. Lloyda byla nezraněna. 11. února došlo jednomu indickému Lysanderu palivo a posádka ho ve vzduchu opustila.
Flt. Lt. N. Prasad a jeho kanadský střelec, Sgt. E. S. Moyer, se později vrátili k jednotce, zatímco jeden stroj z 28. perutě (P1686) byl 17. února zničen na zemi. Během startu se mu odpoutala americká puma a při následné explozi zahynuli Plt. Off. C. C. Dickson a jeho střelec Sgt. E. B. G. Sedgwick.
Asi ve stejnou dobu zformoval Air Vice-Marshal D. F. Stevenson ´X´ Wing Headquarters (Velitelství X. wingu), které mělo řídit všechny operace stíhačů a bombardérů, kterými měla být podporována armáda, do jeho velení byl postaven Grp. Capt. Singer. 221. skupina byla ve stejnou dobu přejmenována na Norgroup. Tři perutě Hurricanů nyní vlastnily 26 letounů, zatímco 67. peruti se stav služby schopných Buffal snížil na pět strojů. V současnosti sem přelétlo 27 Blenheimů 45. a 113. perutě a 22 Lysanderů zde bylo rozděleno mezi 28. peruť a 1. peruť indického letectva. 1. peruť IAF se rozdělila na odloučené jednotky se základnami v Lašou (pro průzkumné úkoly v zájmu čínské armády), v v Toungoo a v Mingaladonu.
17. února už několik formací provedlo bombardovací nálety. 28. peruť dostala rozkaz k návratu do Indie, ale zanechala zde odloučenou skupinu tří Lysanderů a dvou pilotů, kteří měli být přecvičeni na Hurricany. Flt. Lt. Mann a Plt. Off. C. D. C. Dunsford - Wood (později se k nim připojil Plt. Off. Doug Harris), kteří měli provádět taktický průzkum ve vypůjčených letounech 17. perutě. Odloučená jednotka (dva letouny) perutě umístěná na Andamanách, která přežila bombardování z 13. února, o pět dní později své letouny zapálila a všechen její personál byl odtud evakuován na palubě lodi HMT Neuralia."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 242.

Bylo 14. února 1942, a i v tuto dobu do Barmy přicházely, sice v malých počtech, ale přeci, letecké posily. Např. právě v tento den, 14. února, do Mingaladonu, dorazily posily, pod velením Wg. Cdr. C. A. Woodhouseho, DFC (letěl s letounem, Hurricanem, číslo BG811), který byl bývalým velitelem stíhacího wingu z Tangmere, a který nyní převzal velení nad operacemi stíhačů v Barmě, kam přiletěl se sedmi Hurricany. Velitel Woodhouse byl doprovázen Flt. Lt. ´Bushem´Cottonem, RAAF, který u britské 17. perutě velel letce, a dalším pěti pilotům ze 135. perutě. Také další den, tedy 15. února 1942, přiletělo několik dalších Hurricanů, mezi jejichž piloty byli Flt. Lt. E.. J. Watson ze 135. perutě a Plt. Off. Ken Hemingway ze 17. perutě. Posily na letiště přivedl Blenheim 45. peruti, který právě přiletěl do Indie ze Středního východu. Dalších 5 bombardérů ze stejné 45. perutě přiletělo do Zayatkwinu pod velením Wg. Cdr. C. B. B. Wallise příštího dne, a během hodiny už byly v boji nad řekou Saalwen, kde podporovaly pozemní jednotky svým bombardováním.
Cituji z Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, jejich knihy - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 270 a dále, těmito slovy:

"16. února 1942 odletělo 6 amerických pilotů ze 3. perutě (Flt. Ldr. George B. McMillan, Charles N. Older, Thomas C. Haywood, Robert T. Smith, Paul J. Greene a Chancey H. Laughlin), kteří právě odpočívali v Kunmingu na palubě transportního C-47 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Douglas C-47 Skytrains, foto je volně přístupné na několika webech.) společnosti CNAC do Kalkaty. Zde přestoupili do letajícího člunu Empire (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Sunderland1_S_23_EMPIRE, foto je volně přístupné na několika webech), který s nimi odletěl do Káhiry, odkud pokračovali transportním C-54- letěla s ním posádka Pan American - do Acrry na Zlatém pobřeží (západní pobřeží Afriky) Zde na ně čekalo šest zbrusu nových P-40E (Kittyhawky RAF) /zde viz foto



, pod kterým byl popisek – P-40E Phillipine. Foto je volně přístupné na několika webech/, které měli přelétnout do Číny, kde je měly používat jednotka AVG. Další letouny měly následovat.
Do Basseinu přiletěl ze Sumatry 17. února 1942 Hudson (zde viz foto



, pod kterým byl popisek RAAF_Lockhed_hudson_8_sqn., foto je volně přístupné na několika webech.) Plt. Off. Les Haytona z 53. perutě, který měl podpořit tři Blenheimy 3. CD letky, která zde měla základnu. Na palubě Hudsona byl také Plt. Off. Tony Ayris a jeho posádka z 59. perutě, která při nehodě přišla o svůj letoun. Krátce po tom, co Hudson přiletěl do Basseinu, Flt. Lt. Hem Choudri (velitel 3. CD Letky) Haytonovi rozkázal, aby provedl pátrání po nepřátelské lodní dopravě. Přestože letěli mnoho mil na jih a prováděli čtvercové pátrání, nic neobyčejného neobjevili."

Již zde zaznělo z deníků pilotů, viz výše v textu: - "Dalších 5 bombardérů ze stejné 45. perutě přiletělo do Zayatkwinu pod velením Wg. Cdr. C. B. B. Wallise příštího dne a během hodiny už byly v boji nad řekou Saalwen, kde podporovaly pozemní jednotky svým bombardováním".
Což vlastně znamenalo, že bylo na pozemní frontě, v tuto dobu února 1942, v Barmě velice rušno. Japonské pozemní úderné oddíly, elitní pěchota s tanky, překročila u Martabanu řeku Saalwen a u Pa-An začala narušovat svými útoky severní křídlo britské fronty. Zároveň tato slova říkala, že se japonská armáda přiblížila do vzdálenosti 100 mil od Rangúnu. Je tak jasné, že se jednalo o bezprostřední ohrožení hlavního města Barmy. A kdo čte všechny články tak ví, že okolo Rangúnu bylo situováno 7 spojeneckých letišť i se zbytky všech starých, ale i nových letadel, které právě přistály. Letectvo spojenců bylo nyní velice ohroženo. Historické zápisy pak pokračují na str. 270. a dále, slovy:

"Jednotky japonského armádního letectva se začaly přemisťovat kupředu. 31. sentai přelétla do Lampongu a 8. sentai do Nakhorn Sawan.
Odloučená část 50. sentai se přemístila do Chiengmai, odkud stíhači této jednotky doprovázeli Ki-21 (zde viz foto,



pod kterým je popisek - Mitsubischi_Ki-21_Sally, foto je volně přístupné na několika webech) ze 14. sentai k náletům na Mandalay, druhé největší město Barmy. Jeden z bombardérů musel pro technické problémy nouzově přistát."

S hrozbou, která se v podobě japonských pozemních jednotek začala přibližovat k Rangúnu, musela na rozkaz část pozemního personálu ze 135. perutě odejít na sever do Akyabu, kde mělo být připraveno letiště pro evakuaci Mingaladonu. A již 18. února 1942 přiletěla do Mingaladonu DC-2 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Douglas DC-2, autor je zde Wikipedie) ze 31. perutě a začala odtud evakuovat civilisty. Další den tedy 19. února zničila 67. peruť zbývající tři letu a boje schopná Buffala a zbytek dalších stíhaček a odletěl do Magwe. Pro pozdější zápis o řečeném období hovořil Sgt. Beable, který řekl, že nová základna moc oblíbená u této perutě nebyla. Jeho slova zachytila trojice historiků, na str. 270 a 271 a dále, cituji:

"Letiště Magwe bylo velmi čisté, suché, vyprahlé místo, které bylo blízko domova královských kober. Pohotovostní baráky byly vlastně stany; jídla bylo málo a bylo špatné. Všichni piloti v hodnosti seržant bydleli v dvouposchoďovém domě na zabrané farmě, kde pěstovaly burské oříšky.
Snídaně se většinou skládala z párku, ve kterém byla z poloviny soja, namočeném v čaji. Oběd dostávali z místní vesnice a většinou převládal meloun a k večeři jsme neměli po týdny nic jiného než konzervované hovězí a whisky! Naštěstí zde bylo jednoho i druhého dostatek, a tak jsme dlouhodobě drželi zdravou dietu. Příležitostně jsme stravu vylepšili burskými oříšky vykopanými na farmě.
Nebylo se kde vykoupat a ani zde nepršelo - večerní umývání po celodenním pobytu na letišti bylo odporné, protože člověk byl spíš zacákán červeným prachem a musel si z kbelíku nalévat studenou vodu na hlavu a doufat, že ručníkem špínu setře.
Během pohotovosti se piloti naučili krátit si chvíli různými způsoby.
Seděli a hodinu od hodiny čekali, že se v tomto zdlouhavém a nervy drásajícím čase něco stane. Protože jsme měli v operační místnosti telefonní spojení, zvonění přístroje často prozrazovalo, že po vyhlášení poplachu má odstartovat sekce nebo celá peruť. Bylo však také několik různých, nevinných telefonních rozhovorů, ale žili jsme v bojovém pásmu a při zazvonění každý pilot okamžitě vyskočil, vzbudil se z hlubokého spánku nebo ho zalil studený pot a rozbušilo se mu srdce.
Zatímco mnoho pilotů spalo v křeslech, flákalo se na stojánce, leštili své letouny, modelovali malé věci ze skla, psali dopisy atd., jiní si libovali v dalších způsobech trávení volného času. Velmi oblíbený byl bridž, různé druhy pokeru a jiné hry.
Mnozí piloti byli záhy velmi dokonalí hráči. Nejoblíbenější hrou byl však ´Acey Deucey´, americká forma hry v kostky. Tu jsme se naučili od AVG a hráli jsme ji od rána do večera.!

Japonský postup útočných oddílů se stále zrychloval. Proto musely 20. února 1942 do vzduchu, k podpoře spojeneckých oddílů v obraně, všechny dosažitelné Hurricany, jako doprovod všech Blenheimů a Lysanderů, které musely bombardovat postupující japonské kolony.

"31. sentai japonských bombardérů doprovázená stíhačkami Ki-27 ze 77. sentai zaútočila na železniční stanici Pyinmana, 50 mil severně od Toungoo. Během zpátečního letu padla silná mlha a jeden bombardér se ztratil; další tři byly při nouzovém přistání těžce poškozeny.
Během posledního únorového týdne opět britští a američtí letci byli zataženi do leteckých bojů. Opět se začala silně projevovat japonská letecká aktivita."

Barma, sobota 21. února 1942.
Velká japonská letecká ofenzíva byla spuštěna krátce po poledni dne 21. února. V tuto dobu 16 letadel Ki-48 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Ki_48_99siki_souhatu_keibaku, foto je volně přístupno na několika webech) z 50. sentai, které doprovázelo jako ochrana celkem patnáct Ki-27 z 50. sentai napadlo letiště Bassein a útočící japonské bombardéry si nárokovaly zapálení tří velkých letounů a poškození dalších osmi. Japonské pumy také zasáhly sklad paliva, muniční sklad, vzletové dráhy a sklady ležící poblíž letiště.

"Dva Blenheimy I ze 3. CD letky, které byly v pohotovosti každý s nákladem protiponorkových hlubinných pum, byly během útoku také zasaženy a jeden z nich (L4915) začal hořet, následkem čehož explodovaly jeho čtyři hlubinné pumy. Druhý Blenheim byl jen poškozen, ale Japoncům se podařilo zasáhnout i skladiště pum a letištní palivovou nádrž.
Hudson 53. perutě, který při náletu na Bessein unikl poškození, byl však, jak řekl Plt. Off. Hayton, uznán vzhledem k nehodě služby neschopný.:
´Po příchodu na stojánku jsem zjistil, že můj letoun byl zatažen mezi stromy. Bylo možné jej odtud vyprostit jen, kdyby se porazily dva stromy! V tu chvíli se proti mně všechno spiklo. Nahodil jsem motory a byl jsem odtud vyváděn jedním pitomcem přímo do stromu, čímž jsem zničil vrtuli a snad i motor!
Po dvou hodinách přiletěli Japonci ve formaci tří nádherných ´V´ po třech letounech a z výšky 500 - 1 000 stop shodili pumy mezi silnicí a rýžovým polem, kde byly mezi stromy zaparkován náš letoun. Po hlavě jsme skočili do děr a zákopů a když nálet skončil zjistili jsme, že Blenheimy byly zničeny, ale náš Hudson byl stále netknutý!´"

Když zde skončil popsaný nálet, velitelství vydalo rozkaz k evakuaci letiště a základny v Basseinu a tak několik příslušníků letky muselo být přepraveno na palubách zbývajících Blenheimů na letiště Dum Dum. Pár jich zůstalo. Mezi nimi byla i posádka Hudsonu, která dostala instrukce, aby se nalodili na starý říční parník, který plul do hlavního města Barmy do Rangúnu. Když do Rangúnu připluli, zjistili, že město bylo evakuováno též. Museli přestoupit na další jinou loď. Spolu s dalšími uprchlíky pokračovali dál po řece Irrawady do Magwe, kam pak dopluli po sedmi dnech.

"Tohoto dne (21. února) doprovázelo pět P-40 z 1. peruti 4 Blenheimy ze 45. peruti, které měly bombardovat Kawbein, vzdálený asi 16 mil na východ od Martabanu. Letouny zde zaútočily na kolonu 300 vozidel. Během letu k cíli se potkali s 27 Ki-27 ze 77. sentai , které doprovázely dvanáct Ki-21 ze 31. sentai. Po zjištění, že japonské stíhačky jsou v síle asi 40 strojů, Američané zaútočili. Po boji si nárokovali sestřelení čtyř letounů a pravděpodobné sestřelení dalších tří bez vlastní ztráty. Několik P-40 však bylo v boji poškozeno. Lt. Kuwabara si nárokoval sestřelení jednoho amerického letounu, pravděpodobné sestřely si nárokovali Lt. Ogara a Wt. Off. Masao Hidešima. Sestřely AVG byly přiznány pilotům: Flt. Ldr. George Burgard dva, Robert H. Smith a John W. Farrell po jednom a o jeden pravděpodobný sestřel se podělili. Flt. Ldr. Bond jeden pravděpodobný; pouze jeden Ki-27 utrpěl mírné poškození."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 243.

V průběhu náletu dne 21. února 1942 byly také dva Blenheimy poškozeny vlastní protiletadlovou dělostřelecko palbou. Blenheimy musely pak nouzově přistát. Jedna z posádek Blenheimu nouzové přistání přežila celkem nezraněna. Druhá posádka, pilot letounu Z7770, kterým byl 2/Lt. F. A. L. de Marillac z jihoafrického letectva a jeho pozorovatel, byli při nouzovém přistání zraněni. Během dalšího náletu na japonskou kolonu u Bilinu byly dva Hurricany pilotované Sqn. Ldr. Suttonem a Plt. Off. Bobem Stoutem také poškozeny japonskou pozemní palbou, ale bezpečně se vrátily zpět na letiště.
Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, jejich knihy - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 272, pak ještě dále popisují i pozemní boje, cituji:

"V průběhu denních útoků si pěšáci britské 17. divize u Mokpalinu hořce stěžovali, že byli usilovně bombardováni a postřelování některými vlastními Blenheimy a že jim byly způsobeny těžké ztráty. Bez rádiového spojení, kterým by se přímo spojila s RAF, byla armáda nucena prosit o spojení s velitelstvím RAF barmskými železničními telefonními linkami. Když se o této tragické chybě dověděl Air-Vice-Marshal Stevenson, nemohl jí uvěřit a vyjádřil názor, že si armáda buď spletla Ki-21 s Blenheimy, nebo že Japonci v boji použili ukořistěné britské letouny."

Barma, neděle 22. února 1942.
Také v neděli 22. února zbývající spojenecké letouny útočily, a to přes den, na japonské kolony. Při těchto denních útocích měli dva piloti Hurricanů z 28. peruti při bojovém letu i "smíšené štěstí".

"Plt. Off. Dunsford-Wood, který letěl nad pozicemi 17. divize byl její palbou sestřelen. Hurricane spadl do řeky Sittang, ale pilot havárii přežil nezraněn. Ve stejné oblasti se Flt. Lt. Mann, setkal s jednomotorovým průzkumným letounem, který označil jako armádní typ ´98´ a zaútočil na něj. Naposledy jej zahlédl, jak s kouřícím motorem ztrácí výšku. Nepochybně to byl Ki-15 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - navigační Ki_15_C5M_21, foto je volně přístupné na několika webech.) z 8. sentai, 1. čutai, z letiště Nakhorn Savan, jehož posádka hlásila, že byla v oblasti řeky Sittang napadena třemi Hurricany. Lt. Takasada Nakatani, který letoun pilotoval, utrpěl čtyři průstřely pravé ruky, avšak podařilo se mu v Moulmeinu s těžce poškozeným letounem přistát. V letounu bylo napočítáno celkem 119 průstřelů."

Barma, pondělí, 23. února 1942.
Bylo ještě ráno, či dopoledne v 9 hodin 30 minut, když Wg. Cdr. Carey vedl čtveřici Hurricanů proti blížícímu se nepříteli. Asi tak 50 stop nad stromy, spatřil Carey dvoumístný průzkumný letoun, který se doslova plížil nad řekou Sittang k frontové linii a tak jej okamžitě sestřelil. Jeho obětí se tehdy stal, dle zápisů, Ki-51 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Mitsubischi_Ki-51_3, foto je volně přístupné na několika webech.) ze 70. nezávislé čútai, který pilotoval Capt. Tado Ohhirou, který měl rozkaz provést průzkum východního břehu. Hořící japonský letoun se roztříštil o zem a pilot Ohhira i se svým pozorovatelem v letounu zahynuli. Zápis hovoří o tom, že jejich těla byla později objevena předsunutými jednotkami. Capt. Ohhirovi byla později udělena posmrtná citace. Ve stejné době, o které je zde řeč, Plt. Off. Storey (Z5659 WK-C) objevil v oblasti šest japonských stíhačů, kteří se blížili z východu; okamžitě na ně se svým číslem 2. zaútočil. Storey si k útoku vybral japonského opozdilce a později vše popsal:

"Letoun, na který jsem útočil, byl velice lehkým cílem, protože se poněkud vzdálil od pravé strany formace. Směrem ode mě začal provádět pomalou zatáčku a pilot se rozhlížel po průzkumném letounu. Zaútočil jsem zezadu - myslím, že mě ani neviděl - po zásahu letoun začal hořet, havaroval a mezi stromy shořel.´
O něco později vedl Sqn. Ldr. Sutton čtveřici Hurricanů ze 135. peruti, která měla ve spolupráci se čtyřmi P-40 hlídkovat nad řekou Sittang a poskytovat ochranu konvoji odplouvajícímu z Rangúnu. Po objevení sedmi Ki-27 - zřejmě byly z japonské 50. sentai - pustily se s nimi Hurricany, nad Kyaikta, do souboje. Flt. Lt Watson byl naposledy viděn se dvěma Japonci, zezadu útočícími na jeho letoun (BG876), který se z boje nevrátil."

Další letouny Hurrican pak doprovázely skupinu Blenheimů a Lysanderů, která útočily na most přes řeku Sittang. Jeden z Lysanderů (zde viz foto



, na kterém je Lysander_II, foto je volně přístupné na několika webech.) byl při bombardování zasažen protivzdušnou palbou protiletadlového dělostřelectva a Sgt H. Kameshawa Dhora přitom zahynul. Samotný most nebyl bombardováním zasažen. O něco později však britští ženisté, ještě než přešly spojenecké oddíly přes most, vyhodily do vzduchu dvě mostovky. Což však znamenalo, že se britské a indické jednotky ocitly v pasti na východním břehu řeky. Nakupené oddíly i s vozidly na východním břehu, pak během rána bombardovaly Japonci. Zahynulo mnoho spojeneckých vojáků a bylo zničeno, nebo poškozeno velké množství vozidel.
Během tohoto dne, pondělí 23. února, o něco později odpoledne, zaútočily na letiště v Toungoo letouny Ki-30 ze 31. sentai.
Pozemní personál 28. peruti musel být, ve stejné době, letecky, přepraven z Magwe do Akyabu, který se stal rychle operační základnou.

Barma, úterý, 24. února 1942.
O tomto dni, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 276, hovoří následovně, cituji:

"Před polednem opět do boje zasáhli spojenci. 1. peruť P-40 zaútočila na letiště Reheng, kde Sqn. Ldr. Neale a Bill McGarry nárokovali zničení jednoho bombardéru na zemi a Bob Prescott a Robert H. Smith společně zničili druhý. Flt. Ldr. Burgard a Bill Bartling ještě na zemi zničili po jedné stíhačce. O jednu nebo o dvě hodiny později Wg. Cdr. Carey, Sqn. Ldr. Stone, Eldson a ještě jeden pilot Hurricanů, ve spolupráci s dvojicí P-40, provedli podobný útok na Moulmein.
Carrey (v BM914) uviděl transportní letoun podobný ´Dakotě´, který právě odstartoval a okamžitě jej sestřelil. Téměř vzápětí spatřil startující Ki-27 a během průletu nad letištěm na stíhačku vypálil. Podařilo se mu letoun sestřelit také. Stone (v YB-X) mezitím nárokoval zničení na zemi jednoho bombardéru a stíhačky. Podle japonských záznamů měl být během útoku těžce poškozen pouze Ki-27 ze 47. nezávislé čútai.
Během vyhlášení leteckého poplachu v Mingaladonu se pokoušel odstartovat Airspeed Envoy (N 9108, ex G- AFJE), který byl přidělen k 60. peruti. Očití svědci tvrdili, že letoun při rozjezdu najel na nevybuchlou japonskou pumu z předcházejícího náletu, která nyní pod letounem explodovala a způsobila, že letoun v blízkosti Insein Brickwors, asi míli západně od letiště, havaroval v jezeře. V letounu zahynul jeho pilot Wt. Off. C. S. Gill a jeho navigátor Plt. Off. H. L. Cox.
Z letiště Dum Dum přiletělo do Magwe dalších několik posilových Hurricanů. Dva z nich pilotovali Plt. Off. Lee Hawkins (BM 927) a John Monk (oba Američané), oba příslušníci 135. peruti."

Barma, středa, 25. února 1942.
Dne 25. února po celé ráno byly nad letištěm Mingaladon prováděny neustálé letecké hlídky. Japonské útoky však začaly až kolem poledně, to když se japonské stíhačky provádějící nálet dostaly nad letiště.
Japonská stíhací formace se skládala z 21 letounů Ki-27 z 50. sentai, 23 stíhaček Ki-27 ze 77. sentai. Další pak byly 3 před sériové prototypy Ki-44 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Nakajima_Ki-44_Shoki_Tojo, foto je volně přístupné na několika webech) ze 47. nezávislé čútai, které už dříve před tím operovaly nad Malajskem. Proti takovému množství stíhaček pak odstartovaly jen tři P-40, které do útoku vedl Sqn. Ldr. Neal, k nim se přidalo ještě 6 Hurricanů ze 17. peruti.

"Plt. Off. Ken Hemingway ze 17. peruti později hlásil:
´Při startu se rozvířilo tolik prachu, že jsme nevěděli, jestli stojíme na začátku vzletové dráhy. Věděl jsem, že musím pojíždět podél vzletové dráhy určené pro nás, když v tom se z mraku rozvířeného prachu vynořil vzlétající P-40, kterému se už zavíral podvozek a který mě minul ve vzdálenosti snad jedné stopy. Musel jsem chvíli počkat, jestli za ním nebudou následovat další letouny. Nakonec jsme v pořádku odstartovali. Velitel nás zpočátku vedl na sever, abychom získali větší výšku, a potom jsme se vrátili. Před námi byla malá skupina našich kluků, mezi nimiž byl ´Tex´ Barrick, který se během startu od nás oddělil´.


Použité podklady:


Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=180