PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 247.
Zde viz náčrt



, na kterém malíř Roz., z mnoha map, nakreslil Barmu i s Barmskou cestou, včetně velkého množství letišť, tehdy používaných. Náčrt byl nakreslen pro Palbu.
Barma, neděle, 1. března 1942.
V neděli dne 1. března 1942, přiletěl na letiště v Magwe, nově povýšený polní maršál Sir Archibald Wavell. Doprovod mu dělal generálmajor Lewis Brereton (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, general Brereton. Foto je volně přístupné na několika webech.). V Magwe se ten den konala porada s guvernérerem Sirem Reginaldem Dorman-Smithem, generálporučíkem Huttonem a Air Vice-Marshalem Stevensonem (zde viz foto



Pod kterým byl popisek Archibald Percival Wavell, foto je volně přístupné na několika webech). Po skončení této porady pak v Blenheimu (zde viz foto



, na kterém je Bristol Blenheim Mk. IV, foto je volně přístupné na několika webech.) odletěl Wavell přes Pegu do Lašou, kde, jak vyplynulo z porady, naléhal na Čankajška, aby do Barmy přesunul svou 5. armádu a 6. armádu.
Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 288 a dále pak dodávají události, cituji:

„Při startu z Magwe k náletu na Bilin havaroval Blenheim (V6967) 113. perutě, jehož posádka vyvázla bez zranění. Z Mingaladonu provedly dva Hurricany 136. perutě hloubkový nálet na oblast Pegu. Letoun nově povýšeného Flt. Lt. Storeye, BG 843 WK-E, byl zasažen dvěma projektily do chladiče oleje a během zpátečního letu byl nucen nouzově přistát.

Barma, pondělí, 2. března 1942.
Velitelství znovu vydalo rozkaz, aby Hurricany (Zde viz foto



, na kterém byl popisek Hurricane z 232. squadrone 1942, foto je volně přístupné na několika webech) opět zaútočilo na japonské cíle hloubkovými nálety. K tomuto dni měl Sqn. Ldr. Eldson následující záznam, cituji:

„Poslali nás zaútočit na cokoliv východně od mostu přes Sittang, protože celá naše armáda už ustoupila na západní břeh řeky. Ve skutečnosti bylo armádní hlášení nepřesné a některé jednotky (nebo části jednotek) byly odříznuty na východním břehu. Při těchto útocích nešťastně utrpěly od našich kulometů zbytečné ztráty.“

Ten samý den, jen o něco později než „hloubkové Hurricany“, odstartoval Flt. Lt. Mann z 28. peruti, s letounem YB-J (Z5473), který patřil 17. peruti, k jednomu ze svých taktických průzkumných letů nad Sittang, kde na něho zaútočily tři japonské Ki-27 (dle japonských pramenů se zřejmě jednalo o letouny z 50. sentai). Hurrican, ve kterém tehdy letěl Mann, dostal zásahy do nádrže s glykolem a sám pilot byl lehce zraněn na chodidle. S motorem, který zhasl, pak Mann přistál v rýžovém poli, v blízkosti Abya. Japonci se svými Ki-27 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech) na něho útočily až dolů a pak i na zemi.

„Pilotovi se podařilo uniknout dalším zraněním a ukrýt pod přikrývkou. Na dobytčím voze přátelského Barmánce (ne každý Barmánec totiž tehdy fandil spojencům, piloti byli mnohdy vydáni Japoncům) se mu podařilo překročit japonské linie. Po dosažení Barmské cesty se spojil s vojáky barmských střelců, kteří ho dopravili na velitelství 17. divize, odkud se automobilem vrátil na letiště ´Highland Queen´.
K večeru odletěl Sqn. Ldr. Sutton na ´Highland Queen´, kde se chtěl domluvit se Sqn. Ldr. Stonem o připravovaném společném útoku 17. a 135. perutě, který měl být příštího rána proveden na koncentraci vojska. Avšak krátce před soumrakem dostaly všechny dosažitelné Hurricany rozkaz pátrat po japonské lodní dopravě v zálivu Martaban. K dispozici byly pouze tři letouny. Sutton se při pátrání připojil ke Stonemu a Plt. Off. Earnshawovi, přestože je v padajícím soumraku ztratil z dohledu. Žádné lodě objeveny nabyly a při návratu na ´Highland Queen´ byl Sutton nucen přistát za tmy. Dráhu mu improvizovaně osvětlily osobní a nákladní automobily a několik hadrových uzlů, které aby hořely, musely být ponořeny do rumu! Stone a Earnshaw však dráhu osvětlenou neměli a proto se rozhodli, že přistanou na Mingaladonu, kde byla plocha větší a širší. Ernshaw však během přistání havaroval, ale celá nehoda se obešla bez zranění.
Navrhovaný útok na následující den byl však zrušen.“

Japonská JAAF (armádní letecká složka) pokračovala i nadále v posilování svých jednotek a také v přípravě ke konečnému výpadu proti spojeneckým jednotkám v Barmě. Docházelo k reorganizacím i u pozemních vojsk, při kterých byly jednotky, které bojovaly v Malajsku, nyní připravovány k přesunu na letiště v Thajsku a k okupaci Barmy.
O nové organizaci leteckých jednotek v Barmě pak hovoří tato Tabulka 12., kterou dávají Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 289., cituji::

„Tabulka 12.
Rozmístění JAAF při operacích v Barmě ke 2. 3. 1942.

Stíhači.
50. sentai………………………….Moulmein…………18 Ki-27 (6 služby schopných)
77. sentai………………………….Phitsanuloh……….24 Ki-27 (10 služby schopných)

Bombardéry (průzkumné letouny)
8. sentai……………………………Nakhon Savan…...11 Ki-15 a Ki-48
…………………………………….Bangkok…………...11 Ki-48
…………………………………….Mudon……………...3 Ki-15, 1 Ki-46
14. sentai………………………….Nakhon Sawan……11 Ki-21
31. sentai………………………….Lampong…………..18 Ki-30 (8 služby schopných)
70. nezávislá čútai………………………………………..5 Ki-51 a Ki-46

62. sentai v V Phompengu v Indočíně byla přezbrojena z Ki-21-I na Ki-21-II.“

Barma, úterý, 3. března 1942.
Již velmi brzy ráno ten den, odletěl na samostatný průzkumný let jeden ze čtyř Američanů ze 17. perutě AVG, ale z letu se již nevrátil. Místní Barmánci ohlašovali, že viděli nějaký letoun, zřejmě se jednalo o tento průzkum provádějící Hurricane, který z ničeho nic střemhlav spadl do řeky Sittang. Pravděpodobně se zde prý jednalo o palbu protiletadlového dělostřelectva, kterou byl letoun sestřelen.

Barma, středa, 4. března 1942.
Z letiště v Magwe ten den odstartovaly 4 Blenheimy (3 Blenheimy byly ze 45. perutě a jeden byl ze 113. perutě). Tyto čtyři Blenheimy měly za úkol bombardovat japonské cíle v oblasti řeky Sittangu. Při svém letu byly napadeny čtyřmi japonskými stíhačkami. Piloti Blenheimů se tehdy domnívali, že se jednalo o Źera´. V té době však v oblasti ´Zera´ani Ki-43 neoperovaly. Proto je pravděpodobnější, že to byly K-44 ze 47. nezávislé čútai. Trojice historiků o této srážce na str. 289., napsala dále, cituji:

„Ačkoliv byly všechny Blenheimy zasaženy, stíhači se hlavně soustředily na letoun Z7592 Flt. Lt. F. S. Leeho, na který útočili třikrát zezadu a jednou čelně. Pilot RAAF byl smrtelně zraněn a letoun havaroval 60 mil východně od Pegu. Při havárii zahynul i navigátor Sgt. K. W. Brett z novozélandského letectva. Z vraku se před ostřelováním podařilo uniknout jen střelci Sgt. L. Walkerovi. Po dvou dnech cesty džunglí se Walker setkal s přátelskými Barmánci, kteří ho doprovodili k jednotce barmských střelců, odkud byl dopraven na ´Highland Queen´.“

Hurricany ve svých hloubkových náletech pokračovaly i celý den 4. března 1942, kdy zaútočily na kolonu japonských tanků a dalšího dne i na několik říčních bárek. Ve stejnou dobu však začala japonská armáda obkličovat Pegu, přičemž přerušila důležitou silnici Rangún – Mandalay. V tuto dobu, pro spojence se jednalo o kritickou situaci, převzal velení barmské, bránící se armády, generálporučík Sir Arnold Alexander DSO, MC, Anglo-Ir, který předtím velel 1. sboru u Dunkerque (1940).

„Začínalo být jasné, že Rangún musí brzy padnout a tak 135. peruť dostal rozkaz opustit Mingaladon. Pozemní personál už odplul lodí do Akyabu a zbývající letuschopné letouny byly zapáleny. Létající personál se připravoval k přeletu do Prome. K přesunu už byla připravena i 17. peruť. Pozemní personál odcestoval do Zigonu a letecký do Magwe.
Do Magwe mezitím přiletěla, pod velením Flt. Ldr. Parkera Dupouye, část 3. perutě AVG (Hells Angels – pekelní andělé), která měla zdánlivě pomoci 1. peruti.
Sqn. Ldr. Neale však odmítl odejít, a ve velení své jednotky při denních útocích pokračoval až do 13. března, kdy mu plukovník Chennault (velitel AVG) rozkázal opustit Barmu.
Se zbytkem 3. perutě Dupouye do Magwe brzy následoval Sqn. Ldr. Arvid Olsen.
Když z Dum Dum přibylo do Magwe více Hurricanů, bylo na ně přeškoleno několik pilotů 67. peruti. Přeškolení trvalo v rozmezí od 20 – 50 minut. Air Vice-Marshal Stevenson v tuto dobu rozhodl, že bude proveden nálet na letiště Chiengmai. Při tomto náletu bude použito šesti Blenheimů 45. perutě, které měly být doprovázeny šesti Hurricany (s pěti z nich měly letět piloti ze 67. peruti), čtyřmi Buffaly a osmi P-40. Přestože nebyl k dispozici žádné mapy cílové oblasti, Wg. Cdr. Carey dostal rozkaz, že bude velitelem celé výpravy. Když se o tomto problému dověděl velitel Blenheimů, Wg. Cdr. Wallis, nabídl se, že bude celou formaci do Chiengmai navigovat. Po protestu na velitelství letectva, o nepravděpodobném úspěchu, takto urychleně připravené operace, bylo Careyovi pohroženo, že v případě odmítnutí velet operaci bude postaven před válečný soud. Carey požadoval, aby byly všechny stíhací letouny pilotovány dobrovolníky – což se týkalo i posádek Blenheimů – na což nebyl brán zřetel.“

V takto naplánované akci totiž všichni stíhači věděli, že mají se svými letouny nedostatečný dolet. Jako náhradní řešení, bylo pro ně tedy dodatečně naplánováno, že musí přistát na základně RAF v Namsangu, kde doplní palivo, a teprve potom opět odstartují na setkání s bombardovacími Blenheimy, které měly doprovázet. Již však při startu z Magwe vysadil motor Careyova letadla a ten byl nucen nouzově přistát.
Velení nad smíšenou jednotkou stíhačů nakonec převzal Sqn Ldr. Jack Brandt. Se stíhači pak zamířil k Namsangu, kde pak skutečně nastaly problémy různého druhu. V Namsangu totiž za letiště sloužila jen menší plocha, která byla vyčištěna od rýže. V personálu letiště pak byla jen základní část tamější posádky.
Když přistával jeden Hurrican tak mu selhaly brzdy a letoun najel přímo do hustého houští, které obklopovalo zdejší přírodní letiště. Základní pozemní personál nebyl vůbec seznámen s těmito typy stíhaček a tak nalil omylem benzín do nádrže s glykolem jednoho Hurricana a jiné!

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 248.
O útoku, popisovaném v předchozím článku pak trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Barma - Pád Rangúnu, na str. 290., a dále píší, tedy já cituji:
„Flt. Lt. Peter Bingham-Wallis, který v letounu W8191/H vedl Buffala, řekl:
´AVG a naše Buffala odstartovala společně. Čtyři (zbývající) Hurricany vedené Sqn. Ldr. Brandtem zmizely v kouřmu a začaly východně a jihovýchodně od letiště hlídkovat. Žádné Blenheimy se neobjevily a velitel AVG Bob Neale po přeletu řeky Salween, jak se zdálo, uvažuje, jestli letět dál bez bombardérů. K tomu, abychom se s ním dohodli, jsme neměli radiové spojení, ale on se posléze rozhodl pro návrat do Namsangu. Myslím, že k tomuto kroku se rozhodl proto, že spotřeba paliva by způsobila, že bychom museli při zpátečním letu nouzově přistát v Thajsku. Jediným Blenheimem, se kterým se setkali, byl letoun, který měl problém s motorem a kterýjsme příštího dne doprovodili do Magwe.“
Když pak přistávali v Namsangu, tak se stalo, že jedno Buffalo (AN 168) narazilo do automobilu, a sice tak nešťastně, že bylo neopravitelně poškozeno. Naštěstí alespoň pilot nebyl vůbec zraněn, až na pár oděrek. Dále se pak zjistilo, že Buffalo (W8245), které pilotoval Sgt. Ken Rutheford, má problém s poklesem tlaku oleje a tak muselo být, při návratu ostatních do Magwe, ponecháno v Namsangu i s pilotem (zde viz foto

, na kterém jsou Buffala, foto je volně přístupné na několika webech.). Když byla odstraněna závada tak se letoun i s pilotem vrátil do Magwe za ostatními.
Barma, pátek, 6. března 1942.
Již ráno přiletěla nad Mingaladon japonská hlídka, kterou tvořilo 14 Ki-27 ze 77. sentai, která přelétla nad Japonci dosud nenalezeným letištěm, ´Highland Queen´. Spojenci vyslali do vzduchu několik Hurricanů. Z nich pak Flg. Off. Lloyd Thomas napadl a sestřelil jednu japonskou stíhačku, kterou pravděpodobně pilotoval Wt. Off. Saburo Hagiweara, který pak byl nucen nouzově přistát v Kysito. Další den se pak Kysito vrátil ke své jednotce. V tomto souboji byla ještě nárokována jedna japonská stíhačka jako pravděpodobně sestřelená.
„Na oplátku Hagiwara nárokoval sestřelení jednoho Hurricana, zatímco letka Capt. Etoa s Lt. Nakadžimou společně nárokovala sestřelení druhého Hurricana. Lt. Nagoši si na zemi nárokoval zapálení jednoho letounu a několik dalších mělo být zapáleno; jeden nebo dva Hurricany však byly neopravitelně poškozeny, mezi nimi byl i WK-B ze 135. peruti. V důsledku tohoto útoku dostala 135. peruť rozkaz okamžitě ustoupit.

Generál Alexander (zde viz foto

, pod kterým byl popisek, Generál Harold Alexander, foto je volně přístupné na několika webech) se nyní rozhodl, že příštího dne bude evakuován Rangún. Jeho mechanizovaná kolona prorazila silniční zátaras, kterým se Japoncům podařilo přerušit silnici, a zamířili na Prome. Po zničení vrchního velitelství skupiny v Rangúnu a po co největším poškození letiště Mingaladon dostal ‚X‘ wing rozkaz k odletu do Zigonu, odkud kryl celý ústup.“

Barma, sobota 7. března 1942.
V době dalších 48 hodin překážela letovým operacím kolem Rangúnu hustá mlha a široké sloupy kouře v důsledku probíhajících demoličních prací. Hustá mlha a kouř vystupovaly až do výšky 15 000 stop. Ve stejnou dobu v Mingaladonu stále ještě zůstávalo 6 stíhacích pilotů. Jeden z nich pak, Sgt. Bunting, v 10 hodin 30 minut odstartoval na hlídku nad tamějším přístavem. Bylo kolem poledne, když byl Sgt. Bunting informován, že se nad Mingaladonem a nad plochami letiště objevily japonské letouny. Měl však nyní málo paliva a tak zamířil k domovu. Když snížil výšku, zahlédl 8 blížících se letounů. Jeden z Japonců na něho vypálil, Bunting zatáhl podvozek a zasunul vztlakové klapky a na plný plyn se od Japonců v plné výšce vzdálil.
„Jeho Hurricane byl na několika místech zasažen a s unikajícím olejem a glykolem a nefungujícím hydraulickým systémem se mu podařilo přistát. Když po přistání vystupoval z těžce poškozeného letounu, dozvěděl se, že na chvíli vypnul vysílačku a tím donutil operačního kontrolora k několika nevybíravým poznámkám. Poškozený Hurricane musel být spálen. Potom přiletěl do Mingaladonu Wg. Cdr. Carey. Z Akyabu sem doprovodil dva Lysandery IAF (letěli s nimi Sgt. C. H. Fox, RNZAF a australský Sgt. McRae), které měly pomáhat při evakuaci. Sqn. Ldr. Sutton a Sgt. Bunting odletěli v Lysanderech (zde viz foto

, na kterém je Lysander_II, foto je volně přístupné na několika webech.) jako cestující do Prome, zatímco tři opravené Hurricany pilotované Sqn. Ldr. Eldsonem (BE 290), Flt. Lt. Storeyem (BG 876) a Sgt. Paynem zamířili do Akyabu. Když Wg. Cdr. Carey viděl, že tyto různé letouny bezpečně odletěly, dostal rozkaz, aby také odletěl ve společnosti posledního spěšně opraveného Buffala do Zigonu. Buffalo W8191 RD-H pilotoval Flt. Lt. Bingham-Wallis, který vzpomínal:
‚Měli jsme instrukce přistát v Zigonu – na letišti, které bylo postaveno ze dvou polí v blízkosti silnice Prome/Rangún a asi na poloviční cestě mezi oběma místy. Frank měl instrukce, podle kterých jsme měli hlídkovat nad armádními konvoji, kterými se evakuovaly jednotky generála Alexandera z Rangúnu do Prome. Museli jsme se tedy vrátit do Zigonu a po doplnění paliva odletět do Magwe. Během startu ke druhé hlídce mi začal vynechávat ve výšce 50 stop motor a ve 100 stopách umlkl úplně. Potlačil jsem letoun dolů a zapadl do rybníčku.‘
Letoun byl odepsán, ale Bingham-Wallis byl nezraněn. On a ještě tři další byli později ze Zigonu evakuováni štábním automobilem Grp. Capt. Singera.“
Stejného 7. března odstartoval z Akyabu další z Lysanderů, jenž na své palubě převážel mechanika z 31. perutě, a také náhradní díly pro letoun DC-2, který ještě do té doby zůstával v Mingaladonu.
„Mezi Rangúnem a Toungoo se však Lysander ztratil a nakonec, když mu došlo palivo, musel nouzově přistát. Pilot a cestující vyvázli bez zranění. Grp. Capt. Singer přelétl ze Zayatkwinu do Prome s poškozeným Bleinheimem, který měl po tvrdém přistání rozbitou zadní část trupu. Transportní Valencia (JR 8328/B) mezitím přivezla z Kalkaty do Akyabu posilu čtyř dalších pilotů ze 136. perutě – seržanti Frank Wilding, Freddie Fortune, Frredie Pickard a Jimmy Wetherall.“

Barma, neděle, 8. března 1942.
Zbývající Hurricany, Buffala, Blenheimy a Lysandery pak celý tento den, po svém vzletu ze Zirkonu, podporovaly ustupující kolony pozemního vojska spojenců na silnici do Prome. Několik těchto letounů však bylo na tamější špatné vzletové dráze poškozeno, a proto koncem tohoto dne, všechny letouny přelétly na novou letištní plochu, upravenou severně od Prome. Tato letištní plocha byla pak známá jako „Park Lane“. Protože Japonci tuto náhradní a upravenou letištní plochu neobjevili, vzlétali následně spojenecké Hurricany z „Park Lane“ a ze Zigonu 12 až 18 hodin denně pro podporu pozemních vojsk.
„Některé z letounů už nutně potřebovaly opravy a opouštěly Zigon s dřevěnými zátkami, kterými se zamezovalo úniku oleje z motoru. Sgt. Barrick k tomu řekl:
´Odlétal jsem s letounem, který byl poškozen při hloubkovém útoku den předtím. Hurricanu nefungoval rychloměr a ve skutečnosti nepracovaly ani další přístroje! Doletěl jsem do Magwe a bezpečně jsem přistál. Potom, když Hurricane pojížděl na ploše, uviděl jsem nákladní automobil, který přejížděl přes letovou dráhu. Najel přímo do mého letounu! Wing Commander Carey byl z této nehody tak rozčilený, že pohrozil nešťastnému řidiči válečným soudem. ´

Barma, pondělí, 9. března 1942.
Ve chvíli, kdy startovala 8. sentai k útoku na britské jednotky v blízkosti Rangúnu, zaútočily na Moulmein spojenecké letouny. Na letišti byl zapálen ukořistěný Blenheim. Příštího dne (9. března) přelétali Bunting a Fox ze Zigonu do Magwe dva služby schopné Hurricany, ale v prúběhu letu Foxovi vysadil motor a pilot byl nucen z něj vyskočit. Motor Buntingova letounu vysadil nad Magwe, ale podařilo se mu doplachtit až nad letiště. Z tohoto hlediska rozprášený ´X´wing ustoupil do Magwe. Jeho úkoly skončily. První fáze japonského výpadu do Barmy byla celkově zakončena.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 249.

Konec bojů v Barmě, 10. březen – 22. květen 1942.

V době do 10. března 1942 (hlavní město Barmy Rangún, padlo do rukou japonské armády 9. března 1942.) byly spojenecké pozemní jednotky, kterými zde byly jak indické, tak čínské a australské jednotky, stejně jako americko-britské letecké jednotky, opustit Rangún. Do hlavního města tak vstoupily, 9. března 1942, japonské úderné oddíly. Pro anglo-americké letecké síly nastala změna situace. Stejně tak k tomuto datu 10. března 1942, byly hlavní japonské letecké útoky prováděny hlavně, dočasně rozptýlenými jednotkami, operujícími z Malajska. Celková síla, která podporovala japonské jednotky, které směřovaly přes jižní polovinu Barmy, byla v tuto dobu omezená. Ve stejné době vybudovali obránci (Spojenci) u Rangúnu velice výkonnou leteckou varovnou síť. Bylo to možné proto, že Japonci, jejich JAAF (Japonské Letecké Jednotky Armády) měly běžně své základny pro letadla, která startovala proti cílům v Barmě - hodně vzdálená. K tomu dále Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem - Konec bojů v Barmě, na str. 345, 346., a dále píší, cituji:

„Britské jednotky se navíc těšily velké výhodě, kterou nabízely přístavní zařízení v hlavním městě. Umožňovalo to převážení posil a dodávek po moři. Když vše srovnáme s protivníkem, Japonci byli nuceni dovážet veškerý potřebný materiál přes celé území Thajska, nebo Malajska, kde byl velmi nevýhodný terén. RAF a AVG (v Barmě) dosáhly větších úspěchů, než Spojenci v kterékoliv jiné oblasti, na níž Japonci útočili a udržovali a zvyšovali svou sílu. Ztráty, které spojenecké jednotky způsobily, nebyly sice tak velkolepé, jak Spojenci tvrdili, nicméně anglo-americké jednotky (myšleno samozřejmě ty letecké) měly stále určitý stupeň iniciativy a zůstávaly soudržnou silou.“

Na takto popsané situaci nic neměnil ani pád Rangúnu, který přišel v době, kdy nastal i pád Singapuru a blížil se závěr bojů o nizozemskou východní Asii. Byla to i doba, kdy Američané začali také zmenšovat svůj odpor i na poloostrově Bataan, a soustřeďovali se na odpor na ostrově Corregidor. V oblasti, o které nyní hovoříme, měli právě Japonci značnou převahu a soustředili se, aby měli pod kontrolou okolní moře. Obsazením Rangúnu se Japonci pak již plně soustředili na využití doků a přístavu v hlavním městě Barmy. Což pro Brity znamenalo, že byli přinuceni k dlouhé a problémové dopravě přes střední a severní Barmu do Assamu. Pro Brity byl tak nejbližším hlavním přístavem několik set mil vzdálená Kalkata.

„(Japonská) 15. pozemní armáda generála S. Iidy dostala rozkaz zabrat letiště Yenengyaung a Bassein a když to bude možné, obsadit ještě Akyab. Ke splnění těchto úkolů dostal značnou podporu. Japonský 213. pluk z 33. divize, který zůstal v Bangkoku s plukem horského dělostřelectva, byl nyní přednostně, loděmi, převezen do Rangúnu, dne 25. března 1942 byly pak tyto jednotky následovány 56. divizí (bez 146. pluku, který stále ještě zůstával ve Východní Indii a do 19. dubna nepřijel), a dále; 7. dubna 1942, se ze Singapuru dostavila 18. divize (bez jednoho praporu, který tvořil posádku Andamanských ostrovů). S těmito jednotkami dále přijely 1. a 14. tankový pluk. Takto se Iidaova předcházející malá armáda rozrostla do hrozivé síly čtyř plných divizí. Z Rangúnu vedly dvě hlavní trasy – údolím Irawady a údolím Sittangu, které probíhaly souběžně a v Mandalayi, druhém největším městě Barmy se setkaly. Dále na východ je údolí Salween v rozloze od Toungoo na Sittangu, které poskytuje snadný přístup do Šanského státu (poznámka redakce pochází z doby vydání této knihy, tedy – Plzeň 1995 – Oblast v severovýchodní Barmě při hranicích s Čínou. Šanský stát, obývaný kmeny Šanů, tvořilo pět autonomních knížectví, všechny byly vázány smlouvou s Británií. Dnes je Šanský stát součástí Socialistické republiky Barmský svaz.) a posléze k čínským hranicím.“

Ve stejné době, o které hovoří fakta o japonské 15. pozemní armádě, měl generálporučík Alexander (v té době nově jmenovaný velitel pozemních sil Spojenců v Barmě) v údolí Irawady unavenou a oslabenou indickou 17. divizi která byla posílena velice zkušenou 7. obrněnou brigádou ze Středního Východu, vyzbrojenou lehkými tanky Stuart. V údolí řeky Sittang byla v té době rovněž unavená 1. barmská divize, která měla ve svém týlu dvě čínské armády, a to 5. a 6. armádu, které také spadaly pod britské velení. Jenomže každá čínská armáda se svou silou a podpůrnými prostředky vyrovnala jedné britské divizi a tři (čínské) divize se vyrovnaly britským brigádám; všechny jednotky Číňanů měly velmi málo podpůrných zbraní. Na str. 347 a dále, hovoří trojice historiků následovně, cituji:

„(Generál) Alexander rozhodl, že 1. barmská divize ustoupí za 5. čínskou armádu, jejíž 200. divize ( jiný historický zdroj informací – David Rooney, v knize Vítězství v Barmě, str. 11., říká, že se jednalo o čínskou 38. divizi, které velel čínský generál Sun. A generál Stillwel ji poslal generálu Slimovi, jako nejlepší z čínských divizí v Barmě. Divize byla nejen nejlépe vycvičena, ale i velmi dobře vyzbrojena podpůrnými zbraněmi, kulomety, děly i minomety, jakož i zásobou munice pro ně.), převezme frontovou linii v Toungoo. 5. armáda potom bude držet údolí Sittang a krýt Mandalay a se 6. armádou v Šanském státě budou podporovat levé křídlo. 1. barmská divize se přemístí k Irawady, kde se připojí, na začátku naftových polí, ke zbytku britských jednotek. Tuto jednotku nazvanou Burcorps převzal 19. března generálporučík William Slim (zde viz foto



,pod kterým byl popisek, general Slim, foto je volně přístupné na několika webech), tvrdý a úspěšný voják, který předtím bojoval ve východní Africe.“

V této době měli Britové ve velení v Asii jeden velký problém. Totiž již v únoru 1942, vyňal, čínský generalissimus Čankajšek své pozemní armády v Barmě, a to jednostranně, z přímého britského velení a podřídil je americkému generálporučíkovi J. W. Stilwellovi (zde viz foto



, na kterém je general Stilwell spolu s Čankajškem a jeho ženou, foto je volně přístupné na několika webech), jako jedinému velitel Číňanů v Barmě, ale zapomněl zde povýšit čínskou armádu nad náčelníky štábu. A tak 21. března 1942 Stilwell přemístil své velitelství do Barmy a brzy se s generálem Alexanderem spřátelil.

„Ke svému zármutku však (generál Stilwell) shledal, že čínští generálové, kteří mu byli podřízeni, jeho rozkazy neplní, ledaže by byly schváleny přímo generalissimem Čankajškem (O tom, že čínští generálové rozkazy neplnili, a to na přímý a tajný rozkaz generallisima Čankajška, se generál Stillwel dozvěděl až za 2 roky, tedy v roce 1944 – podkladem je zde David Rooney, v knize Vítězství v Barmě, str 12. ). Toto zdržení způsobilo mnoho škod. Uprostřed března začala japonská 33. divize postupovat po silnici Prome-Yenangy-Aung v údolí Irawady, zatímco 55. divize vyrazila údolím Sittangu z Pegu na Mandalay a Meiktilu. 56. divize se hned po příjezdu přemístila do Yaunggi ve směru na Toungoo a Meiktilu, kam byla později následována 18. divizí.
Polní maršál Wavell se po zhodnocení své pozice, jako velitel Indie, začal obávat, že proti takovému tlaku není možné se současnými silami udržet Horní Barmu a doporučil britské vládě, aby rozhodla o dalším boji.“

Tolik tedy zatím i o pozemních bojích v Barmě, do pádu Rangúnu (hlavního města tehdejší Barmy), který byl, jak již bylo řečeno, obsazen 9. března 1942. Později si ještě popíšeme pozemní frontu v dubnu a květnu 1942, a nyní něco o letecké situaci března, jak to vypadalo konkrétně, i po 10. březnu 1942?
Nejvhodnějším letištěm, ze kterého mohl být podporován tzv. Burrcorps, bylo bývalé letiště v Magwe, situovano i řeka Irawady, severně od Prome a jihozápadně od Mandalay. Na západě pak to byl Akyab, který se rozkládá na ostrově u pobřeží pod základnou Arakanského poloostrova. Dne 11. března 1942, se do Magwe přemístily zbytky ´X´ wingu, který zde byl zrušen a pod novým velením Grp. Capt. Seton Broughalla (bývalého velitele Mingaladonu) byl zformován Burwing.

„Pod jeho velením (Grp. Capt. Seton Broughalla) byly 17. a 45. peruť Hurricanů a Blenheimů, 3. peruť AVG s P-40 (zde viz foto



, na kterém je popisek, RAF_P-40_Tomahawks_1941, foto je volně přístupné na několika webech) a letka Lysanderů z 28. peruti pro spolupráci s armádou. Byla zde vybudována radarová stanice, která ustoupila z Rangúnu, ale která zatím neměla hlásnou infrastrukturu. Burwing se stal operačním 18. března a představil se největší úrovní v podpoře leteckého transportu, které mohlo velitelství Indie do té doby nabídnout.
Akwing byl v Akyabu založen pod Grp. Capt. Singerem (bývalý velitel ´X´ wingu) a sestával ze 136. peruti, která byla reformována několika staršími Hurricany (později jich bylo dodáno víc), letkou Hudsonů (zde viz foto



, pod kterým byl popisek RAAF_Lockhed_hudson_8_sqn., foto je volně přístupné na několika webech.) a spojovací letkou BVAF, která převzala Lysandery z 11. perutě IAF, aby je připojila k různým lehkým letounům, které byly dříve majetkem BVAF. Předpokládalo se, že se k wingu ještě připojí 113. peruť, ale nakonec k tomu nedošlo. Své vlastní velitelství zde zřídil i Air Vice-Marshal Stevenson. Pokud Číňané drželi Toungoo, bylo jeho letiště používáno k útokům na japonská letiště ta hranicemi Thajska.“

Použité podklady.

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=180