Fragokratia VI. - vláda Franků v řeckém světě - Archipelágos

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Fragokratia VI. - vláda Franků v řeckém světě - Archipelágos

Příspěvek od t.hajek »

Fragokratia VI. - vláda Franků v řeckém světě - Vévodství Naxos - I. část

Aigaion pelagos čili panství Archipelág 1205-1564(79)

Obrázek

Navazuji na své starší práce týkající se Franků v Řecku. Nyní se podíváme na jejich ostrovní panství, které je myslím známé ještě méně, než pevninské státy.

Na rozdělení Byzance (Partitio Terrarum Romaniae) mezi vítězné dobyvatele Konstantinopole pracovala na podzim roku 1204 komise dvanácti Benátčanů a dvanácti zástupců křižáckých šlechticů. Jako podklad jim patrně sloužil daňový výnos Byzance z roku 1203 a proto nejsou v dělení zaznamenány byzantské ostrovní oblasti Sporad a Kyklad, odkud nepřišli žádné daně, ať už z vlastní vůle místních správců nebo z důvodu bídného stavu hospodářství po nájezdech pirátů. Pouze Andros měl připadnout Benátkám zatímco Lemnos císaři. Benátčané o ostrovech roztroušených v Egejském moři dobře věděli, ale záměrně je ponechali stranou smluvního dělení. Od desátého století zde existoval byzantský správní okrsek neboli théma Egejské moře, které spravoval admirál s titulem dhrungarios. Spadaly sem Kyklady, Sporady, Chios, Lesbos, Lemnos. Centrální moc zde ovšem v době slabší vlády rychle ztrácela kontrolu, a jak sílily loupeživé nájezdy, tak také klesal výběr daní. Na počátku 13. století Kyklady ovládal dřívější byzantský úředník z Rhodu Lev Gabalas, který se nyní tituloval coby caesar a pán Rhodu a Kyklad. Snažil se konsolidovat své panství, ale měl velké problémy s útoky Janovanů a Turků. Obyvatelstvo zareagovalo tradičně ústupem z pobřeží do vnitrozemských vyvýšených oblastí.

Benátky si tedy smluvně zajistili pro ně důležité opěrné body na pobřeží. Většina jich ale nebyla k mání, byli v nich posádky věrné Byzanci, místním vládcům nebo dokonce obsazené Janovany, jako Korfu pirátem Vetranem, či Kelafonia a Zante hrabětem Matteem Orsinim. Životně důležité námořní trasy tedy nebyly zcela zabezpečeny. Tradiční cesta do Konstantinopole či do Sýrie po ose Korfu - Coron – Euboia – Naxos, se do jisté míry kryla s trasou, kterou využíval i Janov Korfu – Monemvasia – Milos –Naxos – Amorgos. A v Benátkách panovala obava, aby se tohoto smluvně nezabezpečeného území neujal Janov, který měl dobré styky s Nikájským císařstvím. Musel mít, aby trochu eliminoval vzestup Benátek a jejich dominanci v Latinském císařství.

Na počátku roku 1205 do Egejského moře skutečně připlula janovská flotila, snažící se získat pod kontrolu některé ostrovy Kyklad a zabezpečit tak své námořní spoje. Janované se uchytili na Naxu a Benátky se okamžitě začaly strachovat o bezpečí svých lodí. Dóže Dandolo s císařovým požehnáním požádal svého synovce Marca Sanuda, aby na Naxos vypravil osm galér. Cílem bylo Janovany vyhnat nebo lépe, příhodné ostrovy rovnou obsadit, aby se Janované neměli kde uchytit ani v budoucnosti. Sanudo pocházel ze starého benátského rodu s vazbami na východní Středomoří. Jeho matka Zabarella byla sestrou dóžete Enrica Dandola a Marco se podílel na křížové výpravě se svým strýcem a bratrem, velitelem benátského loďstva. V Konstantinopoli se stal ve svých cca padesáti letech jedním ze zástupců Benátek a byl jmenován soudcem u konzulárního soudu. Podílel se na jednání o koupi Kréty s Bonifácem z Montferratu a dojednával i příměří mezi ním a císařem Balduinem, při krátké roztržce.

Obrázek
Erb rodu Sanudů

Cílem výpravy se stal tedy Naxos. Hlavní pevnost ostrova Apalyrou bránila janovská posádka spolu s Řeky a útočníkům trvalo pět týdnů, než jí dobyli, snad i s použitím „tradiční“ motivace, když Sanudo nechal spálit lodě, aby vojáci neměli jinou možnost než vytrvat a zvítězit. Dvaapadesátiletý Sanudo nyní přestal být přesvědčeným zástupcem republiky a začal pomýšlet, že se na stará kolena „udělá pro sebe“. Zisk Naxu si odjel nechat potvrdit do Konstantinopole, ale to zde nebyl již nikdo ze zadavatelů celé akce. Císař byl zajat po bitvě u Adrianopole, stařičký dóže Dandolo zemřel v červenci. Konstantinopolský benátský podesta Marino Zeno ponechal Naxos ve vlastnictví Sanuda, ale s tím, že po jeho smrti připadne Benátkám. Sanudovi se to příliš nezamlouvalo a vypravil se rovnou „ke kováři“ do Benátek. Zde informoval senát o smrti Dandola a opět chtěl potvrzení svého záboru. Díky svému postavení se podílel na volbě nového dóžete Petra Zianiho a do Egejského moře si odvážel potvrzení, že si může ponechat Naxos jako osobní vlastnictví a může obsadit i další Kyklady, vyjma těch ostrovů, které byly součástí dělení Byzance a měly připadnout Benátkám. To mimo jiné platilo pro všechny Benátčany. Benátky totiž nechtěly být velkým pozemkovým vlastníkem a nechtěly se příliš zatěžovat dobýváním a správou přislíbených území. Stálo by je to zbytečně mnoho a bylo pro ně lepší, když je spravovali blízcí spojenci.

Taková legalizace inspirovala další iniciativní muže. Franská expanze pokračovala v letech 1206 a 1207, kdy Sanudo kontroloval celé Kyklady. Patřilo mu dvanáct ostrovů s centrem v Naxu, dále Paros, Antiparos, Milos, Kimolos, Ios, Amorgos, Siphnos (Sifantd), Sikinos, Syros (Lasudha), Folegandros a Kythnos. Sanudovy lodě je získaly prakticky bez odporu. Spíše než o dobývání šlo o jejich obsazování. Benátčané přistáli v hlavním městě ostrova a oznámili převzetí moci. Sanudo garantoval místním archontům jejich majetek a svobodu náboženství, prostým obyvatelům pak sliboval ochranu před nájezdy pirátů, což předchozí vládci nebyli schopni zaručit. Silné Benátky, jimiž se zaštiťoval, se zdály jako dobrý argument.

Další ostrovy získali jeho spolubojovníci a pokušitelé štěstěny. Marino Dandolo měl lénem Andros (s tichým souhlasem Benátek), Leonardo Foscolo měl Anaphe, Jakub Barozzi z Boloně držel Santorini (Thera), Quirini měli Astypalai (Stampalia), Andreas a Jeremiáš Ghisi drželi Tinos, Mykonos, Délos a ve Sporadách Skyros, Skopelos a Skiathos. Také získali s pomocí Dominika Michieli a Petra Giustinianiho léna na ostrovech Seriphos (Serfent) a Keos, obsazeném až roku 1212. Tyto ostrovy byli rozděleny na čtvrtiny a svůj díl zde měla i Pisa. Rod Ghisi nyní ovládal osm ostrovů a udržoval úzké kontakty s Benátkami. Patmosu (Sanctus Joannes de Palmasa) s proslaveným ortodoxním klášterem byla Benátkami garantována svoboda a privilegia. Poslední velký ostrov Lemnos, náležející dle smlouvy císaři, obsadili Navigajosi, kteří získali od císaře titul velkých vévodů - megas dukas. Kytheru (Cerigo) obsadil Marco Venier, blízká Antikythéra (Cerigotto) připadla rodu Viari jako jejich leníkům.

Obrázek
Celková situace v Egejském moři

Že nebyla obava Benátek z Janova lichá, se ukázalo i na případě Kréty. Malá benátská osada Spinalonga se nemohla bránit janovským útokům, a když se zde v roce 1206 vylodil s osmi galérami Enrico Pescatore, hrabě z Malty, dobrodruh a pirát, ve jménu Janova nárokoval ostrov a přijal přísahu od místních, podřídil si i Spinalongu. Marco Sanudo se spojil s Benátskou flotilou a zaútočil na janovské lodě. U Spinalongy zajal čtyři nepřátelské galéry. Podřízení Kréty republice ale nechal na benátské flotile Jakuba Tiepola, která odtud Janovany vyhnala. Vše skončilo soudní pří u Inocence III. až roku 1212 a vítězstvím Benátek. Marco Sanudo si raději dojel k novému císaři Jindřichovi pro potvrzení svého ostrovního panství. Sanudo se obratně pohyboval v domácí i zahraniční politice. Pečlivě si i přes častou spolupráci hlídal nezávislost na Benátkách. V roce 1210 se stal vazalem císaře Jindřicha, který jej jmenoval vévodou Archipelágu (to je přes italštinu pokřivený řecký výraz pro egejské moře Aigaion pelagos). Podléhali mu všichni vládci okolních ostrovů kromě rodu Ghisi, který byl také přímým vazalem císaře.

Marco Sanudo ve své doméně rozdělil půdu podle feudálních zvyklostí na léna. Na Naxu vzniklo 56 lén, z nichž více než polovina patřila místním archontům, jejichž práva nový vévoda respektoval. Nově příchozích bylo jako tradičně velmi málo, odhaduje se nějakých cca 10 % populace na Naxu, na jiných ostrovech obvykle kolem 5 %. Z mnoha vojáků se nově stali rytíři a nejvyšší společenská vrstva na ostrovech, stojící nad řeckými archonty. Po zprávách o takovém společenském vzestupu následovala migrační vlna francouzských, španělských a hlavně italských dobrodruhů. Nové elity ale nedokázaly přimět urozené ženy ze západu k cestě na Kyklady a rytíři se zde ženili s místními dcerami archontů. Nově příchozí šlechta a archonti záhy téměř splynuli, používali vesměs italštinu a byli označováni jako Latinové – podle jazyka, na rozdíl od francouzsky hovořících Franků . Vrstva západních vojáků zde také rychle zdomácněla a jejich potomci vzešlí z manželství s Řekyněmi byli nazývání vasmouli. Mohli držet majetek, ale nemohli jej odkazovat svým potomkům. Po jejich smrti vše připadlo lennímu pánovi. Obvykle se z nich rekrutovali posádky hradů nebo lodí.

To vše přispívalo k relativně dobrým vztahům s Řeky a vévoda nebyl ohrožován vnitřními nepokoji. Důležitým aspektem bylo i respektování ortodoxie a absence jakýchkoli negativních projevů vůči místní církvi, na což byli jinak Řekové velmi citliví. Všichni pravoslavní duchovní byli potvrzeni ve svých funkcích a kláštery byly osvobozeny od daní. Na Naxu bylo samozřejmě zřízeno biskupství, kam byl roku 1208 dosazen první katolický biskup. Později bylo povýšeno na arcibiskupství a podléhali mu biskupové na Mélu, Santorini, Tinosu a Syře. Biskup na Androsu podléhal Athénám.

Obrázek
Kyklady v roce 1212

Do místní správy byl bez potíží začleněn feudální systém a zvyklosti vycházející ze zákoníku Latinského císařství. Pro prosté obyvatele zůstaly v platnosti původní zákony, nevolníci mohli vlastnit majetek, ale byli svázáni s půdou a byli považováni za majetek svého lenního pána. Byla zachována byzantská pozemková daň akrostichon a desátek. I nižší vrstvy záhy přejaly nové způsoby a mluvily směsí italštiny a řečtiny.

Vévoda Marco Sanudo panoval přímo na Naxu a Milosu, na dalších ostrovech byli jeho zástupci, zvaní jako poručíci, baili nebo správci. K ruce měl shromáždění šlechty (universitá) jak řecké tak italské, inspirované benátským modelem. Vévoda zde měl ovšem reálně větší moc než například achájský kníže ve svých doménách. Jeho zástupcem v době nepřítomnosti ve vévodství byl vikář a samozřejmě existovaly běžné úřady kancléře, pokladníka (komořího) a velitele vojska (megas kapetanios). Velký vliv si záhy vytvořil hejtman hradní posádky na Naxu, který podobně jako například u nás brzy spravoval i širší okolí hradu, tj. celé vévodství. Oficiálním jazykem vévodské kanceláře a dvora byl benátský dialekt italštiny.

Na Naxu vyrostlo nové přístavní město na antických základech, na akropoli postavili hrad a katedrálu. Vznikly zde další dva hrady. Na Santorini a Keosu vzniklo pět hradů, na Parosu čtyři, na Amorgosu tři, Melos měl dva a vznikl zde přístav Apanokastro. I na dalších ostrovech vyrůstala nová opevnění, obvykle jen hrad v hlavním městě. Vazalové zde příliš nesídlili. Marino Dandolo tak vládl svým územím z benátského paláce, stejně tak Barozzi, pán Santorini, byl více na Krétě než na hradě Skaros. Řada dalších měla léna i na Krétě nebo zastávala nižší i vyšší úřady v benátských državách raději, než by dlouhodobě dlela na poměrně izolovaných ostrovech.

Enrico Pescatore se ale stále držel na Krétě i přes benátské výpravy z let 1207 a 1211. V Paleocastru byl zásobován janovskými loděmi, ale konečně byl v roce 1211 vypuzen. Sanudo snad do bojů na Krétě zasahoval a podle některých náznaků byl krátce i správcem ostrova, dokud nedorazil nově jmenovaný guvernér Giacomo Tiepolo. Benátky ale nepřistoupily ke Krétě příliš prozíravě. Zabavily majetek místním archontům a ani obyvatelstvo nedokázaly získat na svou stranu. Archonti pod vedením Hagiostephanitia brzy iniciovali povstání a guvernér Tiepolo žádal o pomoc nejbližší spojence, tedy Marca Sanuda. Jednak apeloval na jeho benátský původ, jednak mu slíbil za pomoc 30 lén na Krétě. Vévoda z Naxu se záhy vylodil na ostrově v čele svých italských a řeckých vojáků a povstání záhy potlačil. Následně ale došlo k neshodám s Tiepolem. Snad se benátský zástupce zdráhal vydat slíbené majetky, snad chtěl Sanudo využít své popularity u Řeků a získat více, k čemuž jej postrkával místní archont Skordili. Každopádně v červnu 1212 vypukl na základě špatného zásobování otevřený konflikt. Sanudovi a místní řečtí vojáci rychle ovládli hlavní město a Tiepolo musel prchat přestrojen za ženu.

Vévodovi oddíly se zmocnili celého ostrova vyjma pevnosti Témenos, kam se ukryl Tiepolo. Sanudovi vojáci a podporovatelé pak vykřikovali „Ať dlouho žije svatý Marek, ať dlouho žijte Sanudo, krále Candie!“ Pokus o dobytí pevnosti Temenos ztroskotal a Sanudova podpora se začala drolit. Benátky také posílaly další vojáky a v prosinci Sanudo ztratil Candii a další pevnosti, přesto stále držel sedm hradů a velkou část ostrova. V nevýhodné situaci nakonec přistoupil na „čestný mír“. Slíbil, že vydá držené pevnosti, v budoucnu nezaútočí na Krétu a ani na ní nepřicestuje bez povolení krétského guvernéra. Za to odjel z ostrova se sedmi loděmi plnými obilí ze sklizně „své části ostrova“, 2 500 hyperpyrony a také dvaceti archonty, kteří se podíleli na povstání se rodinami a majetkem.

Obrázek
Zbytky hradu na Naxu v současné zástavbě

Jako vazal císaře Jindřicha byl záhy povolán k útokům na Nikájské císařství. V roce 1213 napadl maloasijské pobřeží a obsadil Smyrnu, ale záhy jeho osm lodí podlehlo více než trojnásobné přesile nikájského loďstva a Sanudo byl zajat. Propuštěn byl za vydání Smyrny. Patrně v souvislosti s příměřím mezi Latinským a Nikájským císařstvím došlo k sňatku mezi Marcem Sanudem a sestrou císaře Teodora Laskarise. Ovšem pro potvrzení této teorie chybí potvrzení ze strany byzantských pramenů. V roce 1216 se účastnil i pozemního tažení císaře Jindřicha proti epeirskému despotovi Theodorovi s jednotkou 1 500 vojáků. Záhy se patrně vrátil na Naxos a velení oddílů převzal jeho syn Angelo (z prvního manželství).

Obrázek
Takové galéry vládly válečným střetnutím ve Sředomoří

O obsazení Kyklad a ustanovení vévodství existuje i druhá teorie. Podle ní byl Marco Sanudo soudcem v Konstantinopoli až do roku 1212, kdy odjel pomoci Tiepolovi na Krétu. Tam nedokázal získat vlastní doménu a následně se přidal k útokům proti Nikáje a byl zajat u Smyrny. Po propuštění a svatbě pak své lodě nasměroval na Kyklady a obsadil je, načež roku 1216 u Soluně holdoval císaři Jindřichovi.

Marco Sanudo zemřel patrně na podzim 1228 v Benátkách. Nástupcem se stal jeho syn Angelo. Ten již v roce 1225 velel flotile, která hlídala a omezovala postup nikájských po obsazení velkých ostrovů Samu, Chiu a Lesbu patřících Latinskému císařství. V roce 1230 se stejně jako jeho otec vypravil na Krétu na žádost místního guvernéra Giovanni Storlata při jednom z dalších povstání proti Benátkám. Záhy se ale stáhl a pohyboval se ve vodách svého vévodství, aby odrazil případný útok silné flotily Jana III. Dukase Vatatzese. Nikájské lodě se ale obrátili proti Rhodu a vyhnali z něj exbyzanstkého úředníka a nyní lokálného vládce Lva Gabalese.

Když v roce 1235 zaútočili na Konstantinopol společně Jan III. a bulharský car Ivan Asen, byl Angelo mezi jinými povolán císařem Janem z Brienne na pomoc. Útok skončil neúspěchem a Jan III. alespoň obsadil Sanudův ostrov Amorgos, který později přešel do moci Jeremiáše Ghisi. V roce 1247 blokoval námořní spojení Monemvasie s okolím, když byla obléhána achájským knížetem Vilémem II. S Vilémem jej nakonec poutalo víc. Císař Balduin II. už neměl jak odměňovat věrnost svých největších vazalů, na kterých záviselo jeho udržení Konstantinopole. Alespoň tedy v roce 1248 Viléma II. jmenoval lenním pánem vévodství Naxos. Angelo se pak podílel na Vilémových válkách, jak na Euboii, tak při jeho tažení do Epiru. V bitvě u Pelagonie v roce 1259 byl mezi jinými zajat, velmi rychle se ale dostal na svobodu. V roce 1260 byl Benátkami požádán spolu s velkovévodou z Lemnosu o pomoc Konstantinopoli.

Angelo měl za manželku Macairii de Saint-Ménéhould, pocházející ze Champagne. Jeho nejstarší syn Marco strávil většinu dospívání na andravidském dvoře Viléma II., kde získal rytířský výcvik a mj. se naučil francouzsky. Druhý syn Marino obdržel panství Paros a Antiparos a konečně dcera se provdala za pána Lemnosu Paola Navigaiosa. Po pádu Konstantinopole do rukou Michaela VIII. Palailoga, vyslal Angelo k prchajícímu císaři svou ženu a svého následníka Marca, aby vzdali císaři poslední hold. Marco byl při té příležitosti v Thébách pasován na rytíře. Patrně již nemocný Angelo se této cesty neúčastnil a následující rok umírá.

Michael Palailogos se snažil obnovit byzantskou říši v původních hranicích a jeho snahy se týkaly i Sanudových ostrovů. Byly opakovanými cíli nájezdů byzantské flotily od roku 1263 pod velením admirála Alexia Philanthropena. Latinská moc začínala zvolna ochabovat a na Mélosu vypuklo povstání iniciované jakýmsi mnichem. Posádka byla vyhnána z hradu, ale po připlutí Marcových šestnácti lodí bylo povstání rozprášeno. Prostí obyvatelé se dočkali odpuštění, ovšem mnichovi bylo zápěstí přivázáno ke kotníku a byl vhozen do moře, kde utonul.

Obrázek
Erb rodu Ghisi na hradě Exombourgo na Tinosu

Po smrti Marina Dandola pána Androsu bez dědiců, vévoda Angelo polovinu ostrova ponechal vdově Felise a polovinu předal Jeremiášovi Ghisimu, což odpovídalo zvyklostem. Ghisi ovšem nebyl úplně beránek (prý největší pirát široko daleko) a záhy ovládl celý ostrov. Vdova po Marinovi pak hledala pomoc na Astypalaii u Jacopa Quiriniho s úzkými kontakty na Benátky. Mj. rod Quirini se považoval za vznešenější než vládnoucí rod Sanudo, díky dávnému příbuzenství s císařskou rodinou. Provdala se za něj a Quirini se na Benátky obrátil s rozřešením problému. Z laguny pak přišlo rozhodnutí, aby Ghisi předal ostrov Benátkám, které jej nárokovali na základě smlouvy o dělení Byzance. Ovšem Ghisi se odvolal a mj. protože jeho dcera byla manželkou dóžecího syna, věc se protahovala a protahovala, až vše vyšumělo do ztracena, zejména když zemřeli jak Jeremiáš Ghisi tak Felisa Quirini. Ostrov nakonec připadl vévodovi Marcovi II. Nikdo na něj nevznesl nárok až v roce 1282, dva dny před vypršením lhůty dvou let a dvou dnů zde přistál Niccolo Quirini a požadoval matčin podíl. Vévoda zkusil oddalovat setkání, což se mu povedlo a prohlásil lhůtu za vypršelou. Nicméně ještě se pro jistotu odvolal na achájský dvůr, aby při rozhodli tam (v jeho prospěch). Stejně tak se Niccolo jako jeho otec obrátil na Benátky. Ty po nějaké době předvolaly vévodu k soudu, ohledně stavu „jejich“ ostrova. Odpovědí jim byl dlouhý právní rozbor se závěrem, že žádný vévoda z Naxu nikdy nebyl vazalem Benátek, ale latinského císaře a poté achájského knížete. Nicméně pře byla nakonec urovnána až v roce 1292 a Marco II. Quiriniho nároky vyplatil, přičemž Niccolo si za takto získané peníze postavil v Benátkách palác. Sanudové se pak nazývali pány vévodství Naxos a Andros.

V roce 1265 uzavřel Michael VIII. a Benátky mír, přičemž do něj bylo zahrnuto i vévodství Naxos. Po nějakou dobu byl relativní klid, ale po roce 1273 začala mohutná byzantská ofenziva vedená lombardským rytířem Licariem. Ten v byzantských službách obsadil Euboiu a v roce 1277 pokračoval útoky na ostrovy. Zahájil tažení po severních Sporadech a pod byzantskou svrchovanost vrátil Skopelos, Skyros, Skiathos a Chiliodromiu. Další na řadě byl Lemnos, Paola Navigajosi, s dobře opevněným hlavním městem a posádkou 700 mužů. Velký vévoda již zaniklého císařství Paolo kladl tvrdošíjný odpor a ani nabídka koupě ostrova za 60 000 hyperpyronů jej nepřiměla boj ukončit. Po jeho smrti se situace nezměnila, v odporu pokračovala jeho manželka, sestra vévody Marca II. z Naxosu. Po třech letech ovšem nakonec pobrala, co mohla a s veškerou úrodou toho roku ostrov se svými věrnými opustila. Severní Sporady a Lemnos pak zůstaly v držení Byzantské říše až do jejího pádu.

Obrázek
Kyklady v roce 1276

Mezitím pokračovalo dobývání dalších ostrovů. Ghisi byli vypuzeni z Amorgosu, Seriphosu a Keosu, Barozzi ze Santorini, Quirini o Astypalaia. Ostrov Anaphe ovládaný rodem Foscoli obsadil místní rodák a nyní známý pirát Ioanes de lo Gave. Místní vládci prchali na Naxos či na Krétu, ale také vévoda z Naxosu přišel o Ios, Siphnos, Sikinos a Polykandros. Sanudové a Ghisi byly jediné rody, které se zde udržely za podpory Benátek. Ty si konečně uvědomily důležitost Kyklad a v mírových smlouvách s Byzancí z let 1277 a 1285 již byla ostrovní panství výslovně zmíněna, jen s tím, že zde nesmějí přechovávat a podporovat piráty. Na druhou stranu to ovšem neplatilo a jistá anarchie, kterou vneslo Licariovo tažení do Kyklad způsobilo nevídaný rozmach pirátství. Tedy z pohledu Latinů a Benátčanů, ale do námořního loupení se ochotně zapojovali i místní šlechtici. V roce 1285 navíc císař Andronikos nechal zrušit byzantské loďstvo a nezaměstnaní námořníci si rychle našli nové místo. Navíc mnoho kapitánů si vyjednalo jakési korzárské patenty a pod byzantskou vlajkou napadalo ostatní lodě a méně bráněné ostrovy, přičemž útokům se nevyhnulo ani hlavní město na Mélosu.

Téměř neuvěřitelně zní případ, kdy byl v roce 1286 napaden a vypleněn Tinos, patřící Bartoloměji Ghisi. Mezi jinými byl zcizen i výstavní a drahý osel, který byl následně přeprodán Vilémovi Sanudovi, synovi vévody Marca II. a vládci Syrosu. Hledal jsem všude možně, jestli to náhodou není spíše nějaký kůň, válečný destrier a nebylo to jen špatně přeloženo, ale podle všeho by se skutečně mělo jednat o osla. Ghisi požadoval po Vilémovi finanční vyrovnání, což Sanudo odmítl a vše vygradovalo shromážděním flotily celého rodu Ghisi a obležením Syrosu. Do velmi zamotané situace, kam se trochu s podivem vévoda Marco II. výrazněji neangažoval, zasáhla i anjouovská flotila dlící tou dobou na Mélu. Jednak jejího velitele k záchraně příbuzného ponoukala místní paní Cassandra Sanudo, jednak šlo o prosazení zásad lenního práva. Anjouovští spolu s vojáky vévody Marca II. vypluli na Syros a donutili Ghisi ustoupit. Celá pře byla dále postoupena benátskému bailimu na Euboie, který sjednal smír. O osudu předmětného osla nejsou další informace.

V roce 1267 achájský kníže Vilém II. smlouvou ve Viterbu přenechal Acháju Karlovi z Anjou, ale podržel si knížecí titul až do smrti. Po smrti Viléma II. přešlo lenní panství přímo na Karla z Anjou a Marco II. mu v roce 1278 odjel holdovat. Stejně tak odjel přivítat Galerana z Ivry, když dorazil do Morei jako Karlův zástupce. Nicméně byl to počátek rozvolňování lenních vztahů mezi vévody z Naxu a ať už reálnými nebo formálními knížaty z Acháje. Karel z Anjou měl plány na znovuovládnutí Konstantinopole s podporou Acháje a lodí z Archipelágu, ale Sicilské nešpory jej donutili napřít své úsilí jiným směrem. V rámci této války připlula do Egejského moře v roce 1292 flotila aragonského admirála Rogera z Llurie a zpustošila Kykladské ostrovy Andros, Tinos, Mykonos a Thermii (Fermene), proti čemuž nemohl Marco II. prakticky nijak zasáhnout. V roce 1296 začala další kolo válečného soupeření mezi Benátkami a Janovem, na jehož straně nyní stála Byzanc.

Obrázek
Dolní hrad Andros, za povšimnutí stojí klenba pozdějšího tureckého můstku

Benátky opakovali taktiku z počátku 13. století a nabídly všem možným podnikavcům dobýt ostrovy v Egejském moři. V roce 1301 se dohodl Vilém Sanudo s pirátem Ancônitainem na dobytí Santorini. Cenou bylo pětidenní plenění ostrova. Ovšem předešel jej baili z Euboi Jakub Barozzi. Ten dostal od Benátek nařízeno, aby vypravil lodě proti Řekům a samozřejmě se zaměřil na znovuzískání „svého“ Santorini a Therasie. K tomu se připojili další vyhnaní pánové Ghisi, kteří opět obsadili Amorgos, Kesos a Sephiros. V jejich šlépějích šli Michieli a Giustiniani, ale objevili se také noví dobrodruzi například Schiavi, kteří obsadili Ios a poddali se vévodům z Naxu. Marco II. sice získal část ztracených ostrovů zpět, ovšem zamíchaly se zde feudální vztahy. Marco II. je stále považoval za své leníky, ale nově etablovaní vládci se domnívali, že se k ostrovům domohli díky Benátkám a nikoli díky pomoci svého dřívějšího lenního pána. Mnoho ostrovů bylo zpustošeno dlouhou válkou, která se odehrávala především ve formě přepadů a nájezdů na území nepřítele. Keos mohl mluvit o štěstí, když získal odškodnění za ztráty, které mu způsobila byzantská flotila. Na druhou stranu si už svůj díl štěstí vybral, a když se zde zastavil v roce 1302 na své cestě do Konstantinopole Roger de Flor, odvezl sebou kromě zde získané kořisti i mnoho zajatců, kteří skončili jako otroci. Nicméně zisky Latinů byly výslovně zmíněny v mírové smlouvě s Byzancí z roku 1303.

Po Marcově smrti se stal vévodou jeho syn Vilém. Díky své výchově na andravidském dvoře a třeba i díky účasti na turnaji v Korintu roku 1305 získal pověst proslulého rytíře. Pokoušel se upevnit svou vládu nad ostrovy, ale spíše silou než diplomacií. Když se vracel euboiský baili Jacopo Barozzi do Negroponte, byla zajat vévodovými vojáky a uvržen do věžení. Tomu už Benátky nechtěly a nemohly přihlížet a pohrozily Vilémovi, aby do týdne Barozziho propustil nebo jej budou považovat za nepřítele. To vévoda samozřejmě nechtěl dopustit a Barozziho nechal jít. Bohaté Benátky měly na ostrovech větší moc než vévoda a leníci to dávali náležitě najevo. Vilém ale zcela nerezignoval a prostřednictvím svého věrného muže Domenica Schiava z Iosu se zmocnil kdysi vévodského ostrova Amorgos, který nyní náležel rodu Ghisi.

V roce 1307 obsadil Jan de Corogna, johanita původem z Galicie Siphnos a okolní ostrovy. Vzdal se členství v řádu a prohlásil se za nezávislého pána. Proti tomu protestoval Sanudo, který ostrovy stále považoval za své, dočasně ztracené a nakonec. Janulla Gozzadini původem z Bologni obsadil Anaphe a v roce 1310 Quirini za pomoci rodu Gromani znovuzískali Stampalii a holdovali přímo Benátkám.

V roce 1311 se schylovalo ke konfrontaci staré franské šlechty s nově příchozími vojáky Katalánské kompanie. Vilém vyslal pod praporce athénského vévody oddíl vedený jeho synem Mikulášem. Ten mohl mluvit o štěstí, když padl do zajetí se zraněním ve tváři a na ruce na rozdíl například od Jiřího Ghisi z Tinosu (a desítek dalších), který zde padl http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257 ... os#p127890.

Na vzdálenějším horizontu se také udály majetkové změny, které měly svůj dopad na vévodství Naxos. V roce 1304 vniklo nové latinské ostrovní panství. Chios, do velké míry ovládaný tureckými piráty obsadil Benedetto Zaccaria, admirál a někdejší vyslanec Janova i Byzance. Chios předal svému synovci Tedisiovi a záhy se zmocnil také Samosu a Kosu, které byly z velké míry pusté díky tureckým nájezdům. Císař Andronikos II. mu poté všechny ostrovy udělil v léno na dva roky. V roce 1306 Tedisio obsadil Thasos a Chios přenechal svému strýci, který se oženil s blíže neznámou ženou z rodu Palailogů. Původní dvouletí lhůta pro držení ostrovů byla v tichosti zrušena a Zaccariové se stali dědičnými pány ostrovů.

Roku 1306 Janovan Vignolo dei Vignoli získal dodekanéské ostrovy Kós a Leros a nabídl spolupráci johanitům z Kypru. Ti chtěli stůj co stůj získat svá vlastní území, aby se nemuseli svářit s kyperským králem a tak v roce 1306 vypluli dvě galéry a čtyři nákladní lodě směr Rhodos. Spolu s Vignolovými muži se zde vylodili a po třech letech konečně obsadili celý ostrov. Zanedlouho ovládli i další ostrovy Dodekanés, vyjma Karpathosu, Kassosu a Astipalei za asistence loďstva vedeného vévodovým synem Mikulášem Sanudem. Snad to bylo na jeho popud, aby se o dvacet let později johanité zmocnili Délu (Sdili) a umístili zde svou posádku. Obsazení velkých ostrovů a Dodekanés na východě bylo pro Naxos dobrou zprávou. Chránilo je to před bezprostřední tureckou hrozbou, která se záhy objevila. V roce 1318 turečtí piráti vyplenili Santorini a vylidnili některé ostrovy Kyklad, čímž začal jejich postupný nástup v Egejské oblasti. O nějaké jednotě, spojenectví nebo úzké spolupráci pod vévodským praporcem proti pohanům ovšem nemohlo být ani řeči. Koneckonců správně to odhadl se situací obeznámený historik Marco Sanudo, který v roce 1326 psal, že by se měli všichni spojit, odhodit rivalitu mezi Sanudy a Ghisi a společně se Zaccarii válčit proti nepřátelům křesťanství. Předvídal brzký konec ostrovních panství, pokud by je nebránili johanité a Zaccariové z Chiosu.

Katalánci z Athén díky absenci většího loďstva nemohli na Naxos zaútočit přímo, a tak se spokojili jen s menšími nájezdy. Generální vikář Athénského vévodství Alfonso Frederik napadl Mélos a odvezl odtud na 700 otroků. I nyní se Benátky daly do sporu s Frederikem II. (III.) ze Sicílie, ale ten jim odpověděl, že formálním lenním pánem ostrovů je Achája. Mikuláš vystřídal svého otce v čele vévodství v roce 1323 a jako poslušný vazal vychovaný v rytířské dvorské kultuře se účastnil válek na Peloponésu ve jménu achájského knížete. Pomáhal knížeti Janovi z Graviny v jeho nepříliš úspěšném tažení proti Byzantincům na Pelonésu. Když se Jan vrátil do Itálie, Mikuláš zde nějakou dobu působil jako velitel jeho vojsk a porazil Řeky pod hradem St. Omer. Za jeho nepřítomnosti Turci podnikli první velký nájezd na Naxos a útok na ostrovy opakovali roku 1326, kdy prý v několika nájezdech odvlekli na 15 000 lidí. V odvetě společně s Ghisi a johanity zaútočil na turecké državy. Ovšem vévoda si nebral servítky ani proti souvěrcům a zaútočil na Santorini a Therasii patřící Barozziům a i přes jejich spojenectví s Benátkami je donutil k složení lenního slibu. Roku 1335 jim nakonec ostrovy definitivně odejmul a přičlenil je k vlastní doméně. Barozzi se pak přesunuli na Krétu. Jindy zaútočil na Mykonos a unesl ženu pána ostrova z rodu Ghisi. Při pokusu obsadit Chios Martina Zaccarii poslal byzantskému císaři na pomoc 6 lodí a 100 jezdců, ovšem záhy podporoval johanity a Cattanea z Phokaie v útoku na řecký Lesbos.

Obrázek
Kyklady v roce 1330

Vévoda byl nyní mocnější než v předchozích letech. Mikuláš razil vlastní mince a podléhali mu ostrovy Naxos, Andros, Paros, Antiparos, Melos, Kimolos, Santorini, Syra a Ios. Jeho věrní leníci Schiavi a Grimani měli další léna na Amorgosu, zatímco Gozzadini drželi Kythnos, Thermii a od roku 1336 i pevnost na Santorini. Mimo to ale byli na dalších ostrovech na vévodovi nezávislí šlechtici. Ghisi stále drželi Tinos a Mykonos pod benátskou suverenitou. Po stejném postavení pošilhávali Quirini a Grimani na Stampalii, stejně jako Premarini z Keosu a Bragadini ze Seriphosu. Da Corogna na Siphosu a Gozzadini na Anaphe byli dokonce zcela nezávislí na vévodovi i Benátkách. Tato nejednotnost a vzájemné boje měly za následek roztříštění sil, a když vévodství napadl roku 1341 Omarbeg z Aidinu, nejenže ostrovy opět vyplenil, ale poprvé si vyžádal roční poplatek.

Na Mikulášovo místo po jeho smrti roku 1342 usedl jeho bratra Jan. Připojil se k napadení a obsazení Smyrny roku 1343. O rok později se Turci s janovskou pomocí opět dostali na Naxos, pronikli do města a kromě kořisti odvlekli 6 000 lidí. Další pohromou pro zalidnění ostrovů byla morová rána, která prošla Kykladami v roce 1346. Kromě toho se ostrovy potýkaly s vlnou vystěhovalců, kteří nechtěli dále snášet katalánské a turecké nájezdy a raději se stěhovali se na Krétu. Paradoxně nehostinný Seriphos ve správě Benátčana Ermola Minotta úbytkem obyvatel netrpěl a díky bohatství z místních rudných dolů připomínal s trochou přehánění téměř ráj na zemi.

Obrázek
Hrad na ostrově Skyros

Jan zůstal věrný Benátkám, které jej podporovaly proti tureckým nájezdům a bojoval na jejich straně proti Janovu. Tím si vysloužil nevítaný zájem Janova a než odplul jednat do Benátek, připlulo k Naxu 15 janovských lodí a bylo obleženo hlavní město. Jan kapituloval roku 1354 a byl jako vězeň odvezen do Janova, zatímco Janované dále vyplenili Keos, Melos a další ostrovy, na kterých byly ponechány posádky. V roce 1355 po uzavření míru byl Jan propuštěn a janovské posádky odpluly. Snad i díky válce s Janovem se Jan snažil být více prozíravým politikem než jen válečníkem a pirátem. Tradiční rivaly z rodu Ghisi uklidnil udělením Amorgosu, který jim byl dříve zabaven, naopak si ponechal Santorini a nároky Barozziů definitivně vyřešil finanční platbou.

Jan I. z Naxu zemřel v roce 1361 a zanechal jedinou dceru, Fiorenzu, která byla dříve provdána za Jana dalle Carceri z Euboie. Nyní ale byla vdovou a dědicem vévodství byl její nezletilý syn. K ovládnutí vévodství napřely úsilí Benátky, které se nepřívětivě dívaly na zástupy Janovanů, kteří žádali o ruku Fiorenzi. Fiorenzu varovaly, aby se nevdávala za nepřátele republiky, když lze nalézt vhodného manžela na Krétě, Euboie nebo přímo v Benátkách. Současně baili z Euboie dostal instrukce, aby zabránil sňatku Fiorenzi s nějakým Janovanem jakýmkoli způsobem. Vdova po Janovi diplomaticky odpověděla, že Fiorenza nikdy neměla v úmyslu vzít si za muže někoho nepřijatelného pro Benátky. Ovšem to již Fiorenza pokukovala po Neriovi Acciajuoli, jehož rodu by se takový majetek samozřejmě hodil. Nicméně i jeho republika odmítla. Ovšem vliv rodu Acciajuoli v Neapoli zajistil souhlas Roberta Taranta, knížete Acháje a lenního pána vévodství se sňatkem. A současně Robert poslal vyjádření Benátkám, aby nezasahovaly do záležitostí jeho vazala. Ovšem Benátky opáčily, že Fiorenza je dcerou republiky, vévodství získali její předkové s dovolením Benátek. Nyní jsou ostrovy chráněny benátskou flotilou a mírovými smlouvami benátské diplomacie.

Nicméně velitel benátského loďstva v egejské oblasti dostal rozkazy, aby zabránil přistání Neria na Kykladách. Benátští se raději ještě pojistili a Fiorenzu unesli na Krétu. Zde byla přijata s vévodskými poctami, ale také uslyšela, že pokud se chce vrátit ještě někdy na Naxos, musí se oženit se svým bratrancem Mikulášem Sanudem zvaným Spezzabanda, synem velkého pozemkového vlastníka na Euboie. Možná i pod dojmem Mikulášovi přitažlivosti a určitě pod nátlakem Benátek, Fiorenza souhlasila se sňatkem. Benátky pak slíbily chránit vévodství před všemi nepřáteli. Mikuláš také pomáhal Benátkám potlačovat Krétské povstání v roce 1363. Do tohoto povstání se zapojil i Ghisi z Amorgosu, byl zajat a popraven. Jeho majetky pak připadly Benátkám včetně Amorgosu.

Obrázek
Náčrtek složitého erbu rodu dalle Carceri

Fiorenza zemřela roku 1371 a Mikuláš dál vládl za stále nezletilého dědice vévodství. Jako regent udělil Andros, druhý největší ostrov vévodství, své dceři z prvního manželství Marii Sanudo. To postavení vévody úplně neprospělo. Navíc nový vévoda Mikuláš III. dalle Carceri nebyl nejlepším vládcem. Díky zděděnému majetku na Euboie, nesídlil na Naxu a správu vévodství zajišťoval Januli Gozzadini z Anaphe. Mikuláš se angažoval na Euboie a v roce 1380 pomohl Navarrské kompanii obsadit hlavní město ostrova Negroponte. To se nelíbilo Benátkám, ale ty měly dost práce s dalším kolem válečných střetnutí s Janovem. Mikuláš své nezávislosti zneužil k vydírání svých leníků, po nichž chtěl více peněz. Do čela nespokojenců se postavil Francesco Crispo, původem z lombardské rodiny z Verony, usazené na Euboie. Zde držel panství Astrogidis. Za manželku měl neteř Jana I. Sanuda a po svém tchánovi Markovi se stal pánem Mélu. Osud mu ale nabídl postup na společenském žebříčku a Crispo mu navíc trochu pomohl.

V roce 1383 sebral své spojence a odjel na Naxos, kde měl zrovna pobývat Mikuláš III. Vévoda se odjel bavit na lov. Crispo a spol. si pečlivě připravili plán akce a po obědě za ním vyrazili. Když se družiny setkaly Crispo jel v čele obklopen vévodovým přáteli, takže Mikuláš zůstal naopak s Crispovými společníky. Když byly z dohledu a dostatečně daleko, napadli vévodu a zabili jej. Pak rychle spěchali za Crispem a vykřikovali, jak se náhle objevili neznámí jezdci a vévodu zabili. Crispo v předstíraném úžasu jel zpět, ale byl přemlouván svými druhy, aby se nevystavoval nebezpečí.

Dva jezdci byli vysláni zpět zjistit co a jak a brzy se vrátili se zprávami o smrti Mikuláše. Crispo pak byl svými druhy vyzván, aby obsadil pevnost dříve, než to udělají ti záhadní útočníci. Crispo hrad obsadil a jako blízký příbuzný Sanudů byl všeobecně akceptován coby nový vévoda, zejména, když Mikuláš nezanechal potomky a navíc nebyl oblíben. Francesco Crispo také vyslal svého kancléře, biskupa z Mélu, vyjednat v Benátkách souhlas se změnou v čele vévodství a vybavil jej listy ve svůj prospěch vystavenými na Krétě a podporou prakticky všech šlechticů z Kyklad. Proti byl jen Januli Gozzadini, bývalý správce vévodství.

Obrázek
Erb rodu Crispo

Crispo si začal vytvářet spojenecké vazby a odebral Marii Sanudo Andros, aby jej spolu se Syrou udělil Pietrovi Zenovi, synovi bailiho z Euboie a manželovi své dcery Petronilly. Naopak svého syna chtěl oženit s dóžecí dcerou. Vdova po Mikulášovi III. Petronilla Tocco se ovšem sama oženila se synem dóžete a byla odškodněna vdovským údělem na Euboie, i když dále neúspěšně nárokovala celé vévodství. Maria Sanudo pak byla uchlácholena ostrovem Paros s tím, že se provdá za Gaspara di Sommaripa, potomka markýze Sommerive z Languedocu, který se sem dostal přes Veronu. Gaspar zatím neměl žádné panství a navíc byl v blízkém kontaktu s Carceri a mohl tak působit jako prostředník. Měl také neutralizovat nároky Marie Sanudo, ale ta se nedala a svou při vedla dále v zájmu svého syna Crusina Sommaripy. Její dcera Francesca se pak oženila s nejstarším synem vévody Francesca Giacomem.

Benátky byly nakonec spokojeny, Crispo na Euboie nevznášel žádné nároky po posledním vévodovi a jevil se přístupnějším pro jednání. Benátky se stále více zajímaly o stav vévodství, podporovaly ostrovy při ochraně proti tureckým pirátům a diplomaticky je chránily smlouvami, které uzavíraly. Dokázaly se ale také ozvat, když Crispo napadl syrská města. Prakticky skončila také lenní závislost na Acháji. Již dříve značně volné vztahy definitivně zpřetrhala anarchie způsobená Navarskou kompanií, která obsadila Peloponés a jediným velkým hráčem se staly Benátky. V 1390 vymřel rod Ghisi a ve své závěti odkázal ostrovy Tinos, Mélos a Délos Benátkám. Navíc v osobě Pietra Zena, nového pána z Androsu, našly skvělého diplomata, který se na Východě opravdu velmi dobře orientoval.

Místní obyvatelé byli pod benátskou správou spokojenější než pod jednotlivými šlechtici. Vesničané z Mélu a Tinosu, prohlašovali, že raději odejdou, než aby podléhali Pietrovi Zenovi, pokud by ostrovy Benátky postoupili jemu. Jako doklad nepříliš dobrého jednání s místními poslouží Seriphos, kde po prosperujícím období Ermoly Minotty následovala správa Benátčana Niccola Adolda. Ten raději pobýval v Benátkách, ovšem čas od času odjel vybrat daně a to dost nevybíravě. Při jedné z návštěv jej doprovázela sebranka krétských žoldnéřů. Adoldo pozval přední muže Seriphosu do hradu, ale nechal je uvěznit. Ani při mučení nevyzradili, kde ukryli peníze a cennosti a tak byli hozeni z hradeb na skály pod nimi. Zprávy o tom dorazily i do Benátek, kde se rody Michieli a Giustiniani obrátily na soud, protože jim patřila část ostrova. Adolo byl uvězněn na dva roky v „dolním vězení“, bylo mu zakázáno se na Seriphos někdy vrátit a nadto jeho podíl propadl státu.

Obrázek
Hrad na ostrově Seriphos

Francesco Crispo zemřel v roce 1397 a zanechal pět synů, což znamenalo dělení vévodství na další části. Zatímco jeho nejstarší syn Giacomo I. byl vévodou, druhý syn Jan získal Melos a Kimolos, třetí Vilém Anaphe, čtvrtý Niccolo Syru a pátý Marco Ios. Giacomo se zapojil do Křesťanské ligy, která měla bojovat proti Turkům, momentálně zaneprázdněným boji s Mongoly na východě. Díky diplomatickému umu Pietra Zena byl uzavřen v roce 1403 výhodný mír a vévoda se pak vydal na cestu do Evropy, kde mimojiné navštívil i anglický dvůr Jindřicha IV., ovšem cesta skončila bez nějakého většího diplomatického či vojenského výsledku. S Benátkami udržoval dobré styky a měl povolení dovážet zbraně a dřevo z Kréty. Získával také prostředky z chovu a prodeje koní a mezků na Krétě a skotu na Tinosu.

I když byly Kyklady zahrnuty v mírových smlouvách s Benátkami, turečtí nájezdníci na to nedbali. Ostrovy byly každou chvíli napadány Turky a cílem nebyla jen hmotná kořist, ale také živá síla. Některé ostrovy byli téměř vylidněné. Na Naxu a Siphnosu bylo prý tak málo mužů, že si ženy nebyly schopny najít manžela. Kdysi bohatý Seriphos měl obyvatele, kteří se každý den obávali, aby nepadli do rukou Turků a stejné to bylo na Syře či Parosu. Antiparos a Sikinos byli zcela opuštěné, na druhou stranu rázná obrana Androsu hejtmanem Janulli della Grammatica dokázala ostrov ochránit. Turci respektovali jen status kláštera na Patmosu a nechali jej být.

V odvetu Pietro Zeno i vévoda Giacomo najímali do svých služeb katalánské piráty a napadali turecké území. Páni ostrovů také podnikali kroky k opětovnému zalidnění. Marco Crispo tak kolonizoval los Albánci z Morei a nechal zde postavit nový hrad a město. Sem se obyvatelé každý večer stahovali a ráno vysílali staré ženy jako vyzvědače do polí, zda nejsou na ostrově piráti. V 1413 Jan Quirini někdy zvaný „hrabě“ ze Stampalie, který také spravoval Tinos a Mykonos pro Benátčany, přistoupil k opětovnému osídlení vlastního ostrova. Ten se zatím plně nezotavil z velkého nájezdu Omarbega Morbassana před sedmdesáti lety. Nyní sem zval osadníky z Tinosu a Mykonosu, což dokonce připomínal i nápis v kapli Tinoského hradu. Ovšem to se zase nelíbilo Benátkám a Quirini byl nucen všechny nově příchozí přepravit zpět. Podobně Gozzadini znovu osídlili město Thermia, a na sever Androsu byli z Euboie dosazeni Albánci.

A když v roce 1416 ve Smyrně Giacomo Crispo při setkání se sultánem Mohamedem I. porušil pravidla etikety, velké turecké loďstvo zaútočilo na Kyklady. Bylo opět odvlečeno velké množství obyvatel. Giacomo spolu s benátskými loděmi v odvetě napadl a porazil turecké loďstvo u Gallipoli. Giacomo I. zemřel ve Ferraře v roce 1418 na své cestě do Mantovy za papežem Martinem V. Celý život se bránil nárokům Petronilly Tocco, stále žijící vdovy po Mikulášovi III. Díky své odkládací taktice slavil v této cause úspěch. Svým nástupcem jmenoval bratra Jana a oproti zvyklostem pominul nárok své dcery. Benátky usoudily, že nyní nastala příhodná doba získat celé vévodství. Jejich plán byl obsadit Naxos jménem Crispovi vdovy a její matky a nabídnout ostatním Giacomovým bratrům ponechání jejich majetků a lenního postavení.

Obrázek
Kyklady v roce 1400

Benátský vyslanec předal tyto návrhy Niccolovi Crispo ze Syry, který působil jako správce ostrovů v nepřítomnosti vévody. Ten ovšem s takovým postupem nesouhlasil. Pretendent vévodského stolce Jan měl k Benátkám blízký vztah, jeho manželkou byla benátská šlechtična Francesca Morosini a často ve městě na laguně pobýval. I díky těmto okolnostem Benátky nakonec ustoupily od svého původního záměru a uznaly Jana novým vévodou. Musel ale na oplátku uznat nadřazenost námořní republiky a přísahat jí poslušnost. Své bratry a případné odpůrce uplatil zvětšením jejich lén. Tak Niccolo získal Santorini a Marco Therasii. To bylo zřejmě nevyhnutelné a zabránilo to vnitřní válce, ale vedlo to k dalšímu oslabení vévodovi moci. Jan se pokusil posílit své pozice zabráním ostrovů Paros a Antiparos, kde byl úděl vdovy po zesnulém vévodovi Fiorenzi Sanudo a její matky Marie. Obě ženy vyhnal a návrat jim byl umožněn až po důrazném a opakovaném zásahu Benátek.

Jan II. záhy zjistil, že Benátky nemohou vždy ostrovy chránit, byť posílají na obranu nějaké lodě a v letech 1419 a 1430 vévodu zahrnuly do smluv s Turky. Výslovně se uvádí ostrovy Santorini, Anaphe, Therasia, Astypalaia, Thermia, Amorgos, Ios, Paros, Naxos, Syra, Melos, Siphnos, Keos, Seriphos, Tinos, Mykonos a Andros jako benátské. V roce 1426 ale musela i republika přiznat, že nemůže Kykladám pomoci a Pietro Zeno a Jan II. tak byli donuceni souhlasit s placením tributu a otevření svých přístavů tureckým lodím. Také skončilo předávání signálu varující Euboiu před tureckou flotilou.

Po vyplenění janovského Chiosu Benátčany roku 1431 Janovan Spinola obsadil Naxos a Andros a jen s velkým diplomatickým úsilím vévody bylo zamezeno uvedení Kyklad pod janovskou správu. Vše skončilo jen mírovou smlouvou a dalším výpalným. Nicméně ani Benátky ani Janov se o ostrovy nemohly postarat a vše bylo jen na místních. Jan II. zemřel roku 1433 a jeho nástupcem byl nezletilý Giacomo II. Vládl pod opatrovnictvím své matky Francesci a za účasti svých strýců Viléma, Niccola a Marca.

Pokračování včetně seznamu použité literatury příště..
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Fragokratia VI. - vláda Franků v řeckém světě - Archipel

Příspěvek od jarl »

t.hajek píše: Marco Sanudo ve své doméně rozdělil půdu podle feudálních zvyklostí na léna. Na Naxu vzniklo 56 lén, z nichž více než polovina patřila místním archontům, jejichž práva nový vévoda respektoval. Nově příchozích bylo jako tradičně velmi málo, odhaduje se nějakých cca 10 % populace na Naxu, na jiných ostrovech obvykle kolem 5 %. Z mnoha vojáků se nově stali rytíři a nejvyšší společenská vrstva na ostrovech, stojící nad řeckými archonty. Po zprávách o takovém společenském vzestupu následovala migrační vlna francouzských, španělských a hlavně italských dobrodruhů. Nové elity ale nedokázaly přimět urozené ženy ze západu k cestě na Kyklady a rytíři se zde ženili s místními dcerami archontů. Nově příchozí šlechta a archonti záhy téměř splynuli, používali vesměs italštinu a byli označováni jako Latinové – podle jazyka, na rozdíl od francouzsky hovořících Franků . Vrstva západních vojáků zde také rychle zdomácněla a jejich potomci vzešlí z manželství s Řekyněmi byli nazývání vasmouli. Mohli držet majetek, ale nemohli jej odkazovat svým potomkům. Po jejich smrti vše připadlo lennímu pánovi. Obvykle se z nich rekrutovali posádky hradů nebo lodí.
Z tohoto citátu je možné si udělat obrázek jakým způsobem bylo vévodství Naxos organizačně spravováno, ale rád bych věděl jaká byla jeho ekonomická základna. V článku jsou zmínky o těžbě rud na jednom z ostrovů a chovu skotu, ale předpokládám, že základem ekonomiky bylo zemědělství. Dovedu si představit, že se tu kromě obilí pěstovala i vinná réva a olivy, ale tyto poměrně malé a hornaté ostrovy asi ani v klidných časech neměly předpoklady pro větší výnosy, které by uživily početnější populaci. Další možností by byl rozvoj řemesel a zapojení do dálkového obchodu, ale předpokládám, že kdyby se něco takového ve větší míře dělo, bylo by to v článku uvedeno. Z této úvahy mi vychází, že vlastnictví těchto ostrovů nebylo pro jejich majitele nijak lukrativní záležitostí, ale pokud si mohli dovolit stavět hrady a budovat válečné loďstvo, museli mít slušné příjmy.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Fragokratia VI. - vláda Franků v řeckém světě - Archipel

Příspěvek od Zemakt »

Shodou okolností jsme touto oblastí na podzim proplouvali a co si pamatuji, tak tato část Kyklád byla bohatá na vzácné rudy a horniny. Těžba zlata, stříbra, ale i třeba stavebního kamene, zde byla realizována již od dob starého Řecka. Viz Serifos namátkou.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: Fragokratia VI. - vláda Franků v řeckém světě - Archipel

Příspěvek od t.hajek »

Já se tomu budu trochu víc věnovat v druhé části.

Každopádně kromě zemědělství byl logicky rozšířen rybolov, získávání soli a některé ostrovy měly zisk z přístavů, kde zastavovaly obchodní lodě nebo z těžby kamene a omezeně i rud.

Obecně žádné extra terno, ale zase ne taková bída. A pokud byly místní chráněni před nájezdy pirátů, mohly dávat panství relativně dobrý zisk.

Pro nové pány se ale také jednalo o vzestup na společenském žebříčku. Z nějakého "noname" byl najednou pán odněkud a jeho feudální srdíčko mohlo být spokojené. A tenhle postup potvrzený záhy i sňatky v okolí znamenal postupné hromadění majetku, třeba na Krétě nebo Euboie.

První desetiletí po obsazení ostrovů navíc byl poměrně klid a tedy i peníze. A nedělám si iluze, že jako piráti byli v byzantských kruzích označováni právě noví pánové Kyklad.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Fragokratia VI. - vláda Franků v řeckém světě - Archipel

Příspěvek od jarl »

Děkuji za odpověď a budu se těšit na další pokračování i soupis použitých zdrojů. Pro mě je tahle kapitola řeckých dějin velkou neznámou, takže se rád dozvím něco nového.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“