Fortino Mobile Tipo Pesante
Itálie byla dlouhou dobu členem Trojspolku a až do roku 1914 při plánování případného válečného konfliktu považoval italský generální štáb Francii za svého nejpravděpodobnějšího nepřítele a Německo za svého nejpravděpodobnějšího spojence. Když v létě téhož roku propukla první světová válka, odmítla Itálie dostát svým závazkům, prozatím zůstala stranou konfliktu a později vyhlásila neutralitu. Následovalo devítiměsíční vyjednávání a lavírování s centrálními i dohodovými mocnostmi o to, zda Itálie v tomto konfliktu zůstane pouze neutrální, nebo zda a na jaké straně do něj vstoupí. Nakonec se do války zapojila pod vlivem diplomatického úsilí Dohody až na jaře 1915 poté, co ji velkorysý příslib územních kompenzací na úkor poražených vlákal do války v řadách opačného tábora. Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku 23. května 1915. Byť většinu společné hranice tvořil masiv Alp, nabízel se možný průchod podél Jaderského pobřeží. Italská armáda měla dvojnásobnou převahu, leč z počátku podcenila využití dělostřelectva a ponechala nepříteli měsíc na přisunutí posil. Postup italské armády byl zastaven na řece Soča a obě armády se i zde zasekly v patu zákopové války.
V posledních měsících roku 1916 bylo předloženo k posouzení majiteli firmy Ansaldo Piovi Perronemu, který v té době zastával vedoucí postavení v Itálii v dodávkách vojenského vybavení a střeliva, několik projektů vícestopých bojových vozidel, které lze s trochou nadsázky nazvat tanky. Jeden z nich, vyvinutý majorem Magrinim, se vyznačoval extrémně vysokou technologickou složitostí. Tank byl založen na myšlence "fortino mobile", tedy jakési samohybné pevnosti a v tomto případě byla osazená na osmi úsecích pásů - čtyřmi na každé straně. Takové neobvyklé technické řešení bylo způsobeno touhou zajistit co možná nejvyšší průchodnost terénem v těžko dostupných oblastech. Pro zajištění dostatečného výkonu a kontroly tak složitého stroje se společnost Magrini rozhodla použít pro pohon čtyř motorů. Mělo jít pravděpodobně o kapalinou chlazené motory každý o výkonu 200 koní, které dál poháněly také dva elektrické motory. Stroj o odhadované váze 70 tun se měl rozhýbat až na rychlost 20 km/h. Výzbroj tanku měla tvořit dvě děla ráže 76 mm namontovaná ve věžích "lodního" typu v přední a zadní části trupu. Doplňkovou výzbroj mělo tvořit 10 kulometů zajišťující celokruhovou ochranu. Dva v přední části, po dvou na bocích, dva v zadní části a po jednom v každé věži. Osádku mělo tvořit 15-20 mužů. Navzdory vysoké složitosti vedení Ansalda projekt schválilo a následně jej předalo do rukou vojenských činitelů. Projednávání projektu zástupci Direzione Generale del Genio proběhlo 26. ledna 1917 a bylo srovnáno s obdobným projektem inženýra Turinelliho. Oba návrhy však byly zamítnuty. Téhož měsíce italská vláda rozhodla o pořízení francouzských tanků Schneider CA1, Renault FT-17 a lehkém italském tanku Fiat 2000.
Zdroj:
https://en.topwar.ru/105234-proekt-tyaz ... aliya.html
http://alternathistory.com/neizvestnyj- ... struktsii/
http://aviarmor.net/tww2/tanks/italy/an ... giapan.htm
