Sokolovo - samostatný díl - nepřítel: 6. tanková divize WH
Napsal: 29/5/2020, 18:06
BOJ O SOKOLOVO – samostatná část: NEPŘÍTEL
Pamatuji si, jak jsme dlouho žili v přesvědčení, že protivník, proti kterému bojovali naši vojáci v Sokolově byli příslušníci zbraní SS. Dle pana Fiedlera, ale už v roce 1981 bylo jasné, že to není pravda, ale mýtus vytrval.
Protivníkem našich vojáků totiž byla 6. tanková divize Wehrmachtu. A TAK se na ten svazek podíváme trochu podrobněji. Já totiž zjistil, že tato divize je pro naši zemi nějakým způsobem osudová.
Vznik této divize, která proslula svojí vytrvalostí a bojovým nasazením, je otázkou vzniku jedné z prvních obrněných divizí v německé armádě. Její zárodek byl založen 12. října 1937 ve městě Wuppertal v Porýní-Vestfálsku. Vzniklé vojskové těleso získalo název 1. lehká brigáda. Útvaru velel plukovník Friedrich Wilhelm von Loeper.
Friedrich Wilhelm von Leper, už jako generál major pod Moskvou
Tento útvar potom poprvé zasáhl do běhu věcí naší země, když se stal jedním z mnoha vojskových těles, který se účastnilo obsazení Sudet po Mnichovské dohodě. Byla to sice brigáda, ale její sestava byla skoro divizní. Měl mimo velitelství a brigádní podpůrné, technické a zásobovací jednotky tři velké součásti:
Tankový prapor 65 – připojen jako posila v době Mnichova, někdy označen jako oddíl
Ženijní prapor 57
Průzkumný pluk (motorizovaný) 6
Tankový pluk 11
1. Lehká brigáda po obsazení Sudet šla do reorganizace, byla zrušena a na jejím základě byla vytvořena 1. lehká divize (Leichte Division 1). Bylo jasné, že německo chystá expanzi a bylo potřeba stále více vysoce mobilních a silných útvarů.
Její organizační struktura byla nově tato:
Velitelství a divizní obslužné, týlové a technické součásti
Tankový pluk 11
Dělostřelecký pluk 76
Protitankový oddíl 41
Průzkumný oddíl (motorizovaný) 6
Tankový prapor - oddíl 65, který byl k divizi v očekávání okupace Československa přičleněn natrvalo
Ženijní prapor 57
6. střelecká brigáda
Motocyklistický střelecký prapor 6 který vznikl z jednoho praporu 4. mechanizované jízdního pluku.
Spojovací oddíl 82
Po obsazení Československa divize obdržela československé tanky LT-35, označené novými majiteli na tanky PzKpfw 35(t), které v té době byly lepší než všechny německé tanky s výjimkou PzKpfw III.
V září 1939 byla divize zmobilizována při tažení na Polsko a podřízena XIV. Motorizovanému sboru. V té době měla organizaci:
4. mechanizovaný jízdní pluk – měl tři prapory, jeden byl přeměněn na výše uvedený
6. motocyklový prapor
11. tankový pluk se dvěma tankovými prapory
65. tankový prapor
76. motorizovaný dělostřelecký pluk se dvěma dělostřeleckými oddíly
41. protitankový oddíl
57. ženijní prapor
82. spojovaní prapor
Divizní zásobovací služba
V tomto složení se 1. lehká divize v září 1939 účastnila bojů v Polsku. Do války vyjela vybavena celkově 106 tanky PzKpfw 35(t) a 8 velitelskými vozidly PzBfWg 35(t). Velitelské vozidlo vniklo tak, s radiostanicí FuG 8 vedle standardní radiostanice FuG 2 nebo FuG 5 a gyrokompasem. Pro umístění radiostanice byl demontován přední spodní kulomet. Na krytu motoru byla umístěna anténa.
Nenávratně zničen byl při polském tažení pouze jeden tank, dalších 10 poškozených bylo opraveno.
18. října 1939 po skončení operací v Polsku byla 1. lehká divize přeměněna na 6. tankovou divizi pod velením generálmajora Wernera Kempfa. Roku 1940 prodělaly pěší jednotky divize reorganizaci pod hlavičkou nově ustanovené 6. motorizované pěší brigády (Schützenbrigade 6). 4.mechanizovaný jízdní pluk byl přeměněn na 4. motorizovaný pěší pluk (Schützenregiment 4). Nová bojová organizace byla zavedena v rámci příprav na bitvu o Francii.
Generálmajor Werner Kempf
Organizace ke květnu 1940:
Velitelství divize
6. motorizovaná pěší brigáda
4. motorizovaný pěší pluk (3 prapory)
6.motocyklový prapor
11. tankový pluk (2 prapory)
65. tankový prapor
76. obrněný dělostřelecký pluk (2 oddíly)
41. protitankový prapor
57. ženijní oddíl
82. spojovací prapor
Divizní zásobovací služba
6. tanková divize útočila na Francii v rámci XLI. tankového sboru generálporučíka George Hanse Reinharda. Pro nás je zajímavé i to, že XLI. tankový sbor se skládal ještě z 8. tankové divize vyzbrojené českými PzKpfw 38 (t).
Tanky 6. tankové divize ve Francii, 1940
Řeku Másu překročila u Monthermé 14. května a po překonání francouzské obrany postupovala ke kanálu La Manche, kde se podílela na obklíčení spojeneckých vojsk u Dunkerque. Francouzského tažení se zúčastnilo v rámci 6. tankové divize celkem 118 tanků PzKpfw 35 (t) a 14 velitelských PzBfWg 35(t). Při nájezdu, který odřízl od jihu přístav Dunkerque, urazila 350 km za devět dní, aby nakonec rozdrtila a zajala britskou 145. brigádu v oblasti města Cassel. Poté se účastnila úroku směrem na jih, který Francii definitivně položil a urazila vzdálenost od řeky Aisne ke švýcarské hranici.
Během francouzského tažení bylo poškozeno 45 tanků 6. tankové divize, z toho 11 nenávratně, tedy zničeno
V červenci se vítězná 6. tanková divize vrátila do Německa, kde podstoupila značnou část svých kádrů za účelem zřízení 16. tankové divize. De facto byla rozdělena z pohledu kádrů na dvě poloviny. Její velení převzal nový velitel a to generálporučík Franz Landgraf.
Současně prodělala další reorganizaci. 6. motorizovaná pěší brigáda se rozrostla po připojení 114. motorizovaného pěšího pluku. K 76. dělostřeleckému pluku byl připojen třetí dělostřelecký oddíl. V srpnu se divize přemístila do Východního Pruska, kde byla podřízena 18. Armádě. Blížila se válka se Sovětským svazem.
Organizace 1941 před operací Barbarossa:
Velitelství divize
6. motorizovaná pěší brigáda
4. motorizovaný pěší pluk
114. motorizovaný pěší pluk - každý z motorizovaných pěších pluků sestával ze dvou praporů a pomocné roty s šesti 75mm děly. Jen 6. rota 11. motorizovaného pěšího pluku v tu dobu obdržela polopásové obrněné transportéry SdKfz 251/1.
6. motocyklový prapor
11. tankový pluk – dva tankové prapory
65. tankový prapor
76. obrněný dělostřelecký pluk který tři dělostřelecké oddíly
41. protitankový oddíl
57. ženijní prapor
82. spojovací prapor
Divizní zásobovací služba
Samostatný 65. tankový prapor v podstatě tvořil třetí prapor 11. tankového pluku. Každý tankový prapor měl dvě roty vyzbrojené lehkými tanky a jednu středními. Celkový stav tankového pluku čítal 220 tanků. Nejmodernějších bylo 42 strojů PzKpfw IV (střední tank) s krátkými 75mm kanóny.
Největší počet tanků divize tvořilo 155 tanků PzKpfw 35 (t) a 5 velitelských PzBfWg(t), s 37mm kanóny a třebaže se od roku 1938 už nevyráběly, byly velmi spolehlivé, ale v roce 1941 se nacházely na hranici funkční životnosti. Zbytek tankové síly sestával ze 73 kusů tanků PzKpfw II, vyzbrojených 20mm kanóny. 6. tanková divize byla jedinou tankovou divizí s tak pestrou směsicí typů, které ji nutily od samého začátku bojovat ve smíšených bojových skupinách. Díky tomu ale získala mimořádně cenné zkušenosti.
Tank PZ 35(t) od 6. tankové divize v SSSR, červen 1941
41. protitankový oddíl měl z pohledu toho co divizi čekalo rovněž velmi nedostatečnou výzbroj, a to dvanáct 50mm a čtyřiadvacet 37mm protitankových děl.
76. dělostřelecký pluk měl dva oddíly lehkého dělostřelectva po dvanácti kusech 105mm houfnic a oddíl z dvou baterií s celkem osmi kusy 150mm houfnic a jedné baterie se čtyřmi 105mm kanóny.
6. tanková divize překročila sovětskou hranici 22. června 1941 pod velením generálmajora Franze Landgrafa a bojovala při tažení na Leningrad ve skupině armád Sever v sestavě XLI. tankového sboru spolu s 1. tankovou divizí a 36. motorizovanou divizí. XLI. tankový sbor a LVI.tankový sbor tvořily 4. tankovou skupinu, jejímž velitelem byl generálplukovník Erich Hoepner.
Generálplukovník Erich Hoepner, velitel 4. tankové skupiny v červu 1941
První dva dny útok na SSSR probíhala tak jak bylo pro divizi zvykem. Ale třetího dne byla divize přinucena vybojovat svoji první velkou tankovou bitvu a současně obkličovací operaci proti sovětskému 3. mechanizovanému sboru u města Rossienie v Litvě. 3. mechanizovaný sbor byl v té době pod velením generál-majora tankových vojsk Alexeje Vasiljeviče Kurkina, velel mu od prosince 1940 do 18.srpna 1941. Nadřízené velitelství bylo 11.armáda, Pobaltský vojenský okruh, Vilnius.
Sestava sboru:
2. tanková divize (3.tankový pluk; 4.tankový pluk; 2.motostřelecký pluk; 2.houfnicový dělostřelecký pluk; 2.zvláštní protiletadlový dělostřelecký oddíl; 2.transportní prapor; 2.výzvědný prapor; 2.pontonový a mostový prapor; 2.spojovací prapor; 2.servisní prapor; 2.zdravotní prapor; regulační rota; polní pekárna; 298.polní poštovní stanice; 389.polní pobočka státní banky)
5. tanková divize (9.tankový pluk; 10.tankový pluk; 5.motostřelecký pluk; 5.houfnicový dělostřelecký pluk; 5.zvláštní protiletadlový dělostřelecký oddíl; 5.výzvědný prapor; 5.pontonový prapor; 5.spojovací prapor; 5.transportní prapor; 5.servisní prapor; 5.zdravotní prapor; regulační rota; polní pekárna; 60.polní poštovní stanice; 68.polní pobočka státní banky)
84. motorizovaná divize Tulského proletariátu (41.motostřelecký pluk; 201.motostřelecký pluk; 46.tankový pluk; 74.dělostřelecký pluk; 116.výzvědný prapor;
Sborové jednotky:
122.zvláštní stíhací protitankový oddíl; 349.zvláštní protiletadlový dělostřelecký oddíl; 122.lehký inženýrský prapor; 71.zvláštní spojovací prapor; 169..dělostřelecký parkový oddíl; 102.zdravotní prapor; 122.transportní prapor; 27.servisní prapor; 56.regulační rota; 55.polní pekárna; 103.polní poštovní stanice; 370.polní pobočka státní banky)
1. motocyklový pluk
132. zvláštní spojovací prapor
46. zvláštní motoinženýrský prapor
103. sborová letecká eskadra
15. polní poštovní stanice
67. polní pekárna
Ke dni 22. června měl sbor tyto počty tanků
- 32 strojů KV-1
- 19 strojů KV-2
- 50 tanků T-34
- 57 tanků T-28
- 431 tanků BT-7
- 41 tanků T-26
- 12 chemických tanků
- 166 obrněných automobilů BA-10
- 58 obrněných automobilů BA-20
Mám velké pochybnosti, že by 6. tanková divize narazila na celý 3. mechanizovaný sbor. Spíše se srazila s některou jeho tankovou divizí. Sbor totiž do svého zániku nebojoval jako celek, ale po jednotlivých vojskových součástech. Domnívám se, že se 6. tanková divize srazila s 3. tankovou divizí 3 mechanizovaného sboru, pod velením generálmajora tankových vojsk Semjona Moisejeviče Krivošeina.
Jedna kolona vozů 114. motorizovaného pěšího pluky byla rozdrcena těžkými tanky KV-1 a KV-2. Poté divize přešla do útoku, obratně využívajíc kombinaci svých zbraní v boji s lepšími sovětskými tanky a nepřítele obklíčila a rozdrtila. Na bojišti po něm zůstalo přes 200 tanků. Divize potom postupovala do hloubky sovětského území.
Po necelých šesti měsících kdy jí velel výše zmíněný generál Landgraf, převzal velení divizi nový velitel a ten ji vedl do počátečních bojů proti Rudé armádě. Byl to Wilhelm Josef Ritter von Thoma.
Generál major Wilhelm Josef Ritter von Thoma, většinou ale tento voják bývá spojová s boji v severní Africe,kdebyl součástí Afrikakorpsu.
Za tři týdny urazila neuvěřitelných 750 kilometrů a dorazila k linii stálých opevnění zvaného Stalinova linie a po čtyřech dnech těžkých bojů ji prolomila a stala se první německou jednotkou která se touto linií probila. Podotýkám že Stalinova linie byla sice reálnou linií objektů stálých opevnění, ale její bojová hodnota byla nízká a prorazit ji pro zkušené německé ženisty a pěchotu podporovanou tanky nebyl žádný zásadní problém.
Dne 10. července se 6. tanková divize nacházela ve vzdálenosti pouhých 100 kilometrů od Leningradu. Bojová skupina Raus, nesla jméno podle svého velitele plukovníka Eduarda Rause, která byla vytvořena z vyčleněních bojových podpůrných jednotek 6. tankové divize –dostala speciální úkol.
Byla vyčleněna, stmelena a čekala na další rozkazy. 11. července velitel XLI. Sboru nařídil Rausovi, aby dobyl dva mosty přes řeku Lugu. Raus smělým a rychlým manévrem podjel ustupující jednotky rudé armády a mosty obsadil. Byly tak uchovány. Další čas - uvádí se týden až 10 dnů, svá předmostí proti mohutným protiútokům sovětských sil, které se všemožně snažily rozdrtit německý opěrný bod v takové blízkosti Leningradu. Jeho bojová skupina s necelými 1 500 muži se střetla se dvěma sovětskými divizemi, avšak díky obratné mobilní obraně a osobnímu velení se mu podařilo zmařit každý sovětský pokus prorazit. Tento bojový výkon nijak nesnižuje ani fakt, že nešlo o kádrové střelecké divize, ale divize domobrany.
Generál major Eduard Raus
Rausovy schopnosti byly 1. září oceněny povýšením na generálmajora. Zůstal ve velení své skupiny. Jeho schopnosti byly prověřeny hned vzápětí při útoku na Leningradskou linii. Jednalo se o souvislé opevněné pásmo, místy hluboké až deset kilometrů. Pásmo bylo tvořeno systémem protitankových příkopů, dřevozemních a betonových bunkrů, a dalších prvků uzlové obrany. Oblast u Krasnogvardějska, kousek na jih od Leningradské linie, byla přeměněna na předsunutý opevněný komplex a již úspěšně zadržela několik německých útoků
6. tanková divize podnikla útok ze západu, pronikla touto linií a podařilo se jí Krasnogvardějsk obejít a částečně obklíčit. To vyvolalo ústup sovětských sil, které se obávaly obklíčení zničení. Divize se poté zmocnila samotné pevnosti Krasnogvardějsk po těžkých bojích, kdy - jak uvádí různé zdroje – postupně dobila více než 300 opevněných bodů. Krátce po vítězství u Krasnogvardějska Hitler převelel XLI.tankový sbor na jih, aby asistoval skupině armád Střed při nájezdu na Moskvu.
Jen několik dní po vítězství u Krasnogvardějska byla divize přeložena ke 3. tankové skupině, aby se zapojila v rámci útoku skupiny armád Střed na Moskvu do operace „Tajfun“.
7. října v Sovětském svazu napadl první sníh a začalo období, kdy se tamější komunikace každoročně měnily v moře bahna, znemožňujícího jakýkoli rychlý manévr. Potvrdily se obavy vrchního velení wehrmachtu, že takto pozdě zahájený útok na Moskvu nebude moci být kvůli povětrnostním podmínkám včas úspěšně dokončen.
Hitler, stále ještě věřící v úspěch operace Tajfun, tak nějak povýšil svá přání na realitu, a zakázal velitelům německých prvosledových svazků přijímat případnou kapitulaci Moskvy. 14. října vydalo vrchní velení pozemního vojska rozkaz, aby bylo město sevřené pevným kruhem obklíčení. Do 20. října byly v průběhu „dvojí bitvy" v prostoru Vjazmy a Brjanska zničeny části devíti sovětských armád a do německého zajetí padlo dalších 673 000 vojáků.
Motorizované svazky však byly s to obnovit postup vpřed teprve s příchodem prvních menších mrazů počátkem listopadu. Tehdy se však již střetly s čerstvými, v zimním boji zkušenými sovětskými svazky, které dorazily ze Sibiře.
Generálmajor Erhart Raus byl jmenován velitelem 6. tankové divize 25. listopadu 1941, a pokračoval s ní v náporu na Moskvu. Dostala se na 40 km od hlavního města než odpor nepřítele a vyčerpání stouply natolik, že se německý postup zastavil. Následoval sovětský protiútok a divize musela ustoupit. Po ztrátě tanků a takřka všech motorových vozidel se přeprava divize uskutečňovala asi tisícovko ruských rolnických povozů. 10. prosince 1941 totiž divize přišla o svůj poslední tank.
Raus svou divizi nakonec zachránil a právě tady přišel se svému přídomku, který se mezi jeho vojáky tradoval – měl cit pro rytmus boje a beznadějné situace řešil s velkým nadhledem a svoje jednotky dokázal zachránit i v napohled beznadějných situacích. Od svých mužů díky tomu obdržel přezdívku obdržel přezdívku „Raus zieht heraus“ česky doslova "Raus vás z toho vytáhne".
Počátkem února podnikl zajímaný protiútok, byla to souvislá řada postupných akcí, kdy malé jednotky vedly rozhodné zteče a dokázaly obsadit mnoho malých vesnic – tím pro své vojáky získal zimní ubikace… faktem je, že na svém úseku zatlačil jednotky Rudé armády dost kilometrů zpátky. V dubnu 1942 byla divize stažena a přeložena do severozápadní Francie. Byla rozložena v Bretani a zahájila odpočinek a doplňování lidmi, technikou a materiálem. Prakticky celá jednotka obdržela dovolenou. Místa po padlých byly nahrazeny nováčky, ale také zkušenými vojáky ze zrušené 22. tankové divize.
Zároveň s početním růstem dorazily i tanky.
V červnu 1942 byl 65. tankový prapor začleněn do 11. tankového pluk , který byl zredukován na dva prapory. K divizi byl též přidělen 298. armádní protiletadlový oddíl.
Velitelství 6. motorizované pěší brigády bylo zrušeno: její dva pluky nyní podléhaly přímo veliteli divize. 5. července 1942 byly všechny motorizované pěší pluky v tankových formacích přeznačeny na pluky pancéřových granátníků, jež podléhaly přímo divizi.
11. tankový pluk obdržel 160 tanků PzKpfw III, vyzbrojených 50mm kanony s dlouhou hlavní.
76. obrněný dělostřelecký pluk si ponechal svoji strukturu tvořenou třemi oddíly, první dva měly ve výzbroji po dvanácti 105mm houfnicích a třetí dvanáct houfnic ráže 150mm.
6. motocyklový prapor se stal 6. obrněným průzkumným praporem a jinak zůstala struktura divize stejná.
V půli listopadu 1942 byla divize odvelena znovu na frontu. 28. listopadu se její jednotky zapojily přímo z vlaků do bojů o prolomení obklíčení 6. armády ve Stalingradu. Ale napřed se divize rozmístila v prostoru Kotelníkova, jihozápadně od Stalingradu. Měla zde zaujmout obranu, a zadržet případný postup vojsk Rudé armády . Divize se tak mohla na bojišti trochu rozkoukat a převést z posádkového života – byť naplněného tvrdým výcvikem - do podmínek bojového nasazení. Napřed byla zařazena do sil 7. armády, ale od prosince 1942 byla součástí zvláštní Hothovy armádní skupiny. Divizi se dařilo - ve směru jejího úderu se Hothově tankové skupině podařilo dostat bránící se síly Rudé armády pod tlak a za cenu těžkých ztrát na obou stranách pomalu pronikat k obklíčeným vojskům u Stalingradu.
Během měsíce bojů se divize dostala až na 33 kilometrů k Paulusovým vojáků. Přitom způsobila těžké ztráty protivníkově 51. armádě, 2. gardové armádě a 4. jízdnímu sboru. Ve dnech 12. a 13. prosince 1944 se rozjela k dalšímu náporu, ale narazila s chodu do sestav 4. tankového sboru generála Vasilije Timofejeviče Volského. Rozhodující boj mezi tankisty obou stran byl vybojován 13. prosince o Věrchněkumského a i když 4. tankový sbor téměř vykrvácel, dál už se Němcům ke Stalingradu v tomto úseku postoupit nepodařilo. Na bojiště totiž dorazila sovětská 2. gardová armáda a bylo vymalováno.
Generál Vasilij TImofejevič Volskij, velitel 4. tankového sboru Rudé armády
Raus ale nic nevzdal. Ještě 15. prosince 1942 shromáždil svou divizi k poslednímu výpadu, který měl prolomit obklíčení, a jen se rozhýbala, dorazil opačný rozkaz, jenž odvelel divizi do jiného sektoru, aby zabránila zhroucení rumunských spojenců severně od Stalingradu.
Ačkoli Hothův LVII. tankový sbor zahrnoval ještě 17. a 23. tankovou divizi, ani obě divize dohromady se nevyrovnaly po ztrátách síle kompletně reorganizované 6. tankové divize, která v době kdy vyrážela do boje z Francie měla 10 až 20 procent nadstav.
Po debaklu u Stalingradu byla německá fronta zatlačena zpátky až k řece Dněpr. 7. února generálporučík Raus předal velení divize generál poručíkovi Waltherovi von Hünersdorffovi.
Sovětský útok dosáhl Charkova 12. února a von Manstein podnikl protiútok. Tato skutečnost nemohla nastat v horší čas. Vojska Rudé armády byla vyčerpaná bitvou Stalingradu, roztažena na velkou plochu a právě kolaboval zásobovací systém. Německé tankové divize i když oslabené zaútočili ve velkém stylu a nakonec 22. února sevřely sovětské úderné hroty z Jihozápadního frontu v obrněných kleštích.
Jednu část kleští tvořil II. tankový sbor SS a druhý 6. a 17. tanková divize ze LVII. tankového sboru. Zatímco Němci se znovu probíjeli k Charkovu, 6. tanková divize se 14. března znovu spojila se svými protějšky od SS při druhém obklíčení, tentokrát Charkova samotného. Po ztrátě Charkova, se mohutná sovětská ofenziva, jež následovala po Stalingradu, zhroutila.
A v této situaci 6. tanková divize narazil na 1. československý samostatný polní prapor v ukrajinské obci Sokolovo.
Na levém křídle německých útočných jednotek postupoval přímo na Charkov silný II. tankový sbor SS, uprostřed byl nasazen XXXXVIII. tankový sbor, jehož součástí byla 6. tanková divize, která měla počátkem března za úkol vytvořit předmostí na řece Mža jihovýchodně od Merefy.
Sovětské velení se pokusilo vytvořit novou obrannou linii na řece Mža a na její obranu stáhlo všechny volné jednotky včetně našeho 1. československého samostatného polního praporu. Na obrovském bojišti 6. tankové divizi velel velmi zkušený tankový velitel, plukovník Walther von Hünersdorff, který ale byl jejím velením pouze pověřen a velení převzal až v květnu 1943 současně se jmenováním do hodnosti generálmajora. S plně obnovenou divizí šel do bitvy u Kurska a zemřel na následky zde utrpěných zranění.
Plukovník Walther von Hünersdorff, velitel 6. tankové divize v době boje o Sokolovo
Velitelem XXXXVIII. tankového sboru byl generál tankových jednotek Heinrich Otto Ernst von Knobelsdorff. A sbor patřil do struktury 4. tankové armády, která byla součástí skupiny armád JIH, jejím velitelem byl generálporučík Herman Hoth, zkušený a ostřílený německý tankový velitel.
xxxxx 
Generál tankových jednotek Heinrich Otto Ernst von Knobelsdorff, velitel XXXXVIII. tankového sboru a druhá fotka ukazuje generálporučíka Hermana Hotha, velitel 4. tankové armády.
Německá 6. tanková divize byla předchozími boji značně vysílena, a tak se jí od 2. března nepodařilo obsadit Taranovku bráněnou zbytky 78. gardového střeleckého pluku plk. Kondratije Vasiljeviče Biljutina patřící k 25. gardové střelecké divizi generál majora Pavla Menděleviče Šafarenka. Houževnatá obrana Taranovky zastavila oslabenou 6. tankovou divizi na několik dní a donutila velení změnit operační plány. Divize byla v té době natolik oslabena, že její velitel ze zbytků sil vytvořil tři bojové skupiny, které nesly své jméno dle velitele.
První skupina nesla název Tanková skupina Opeln a velel ji plukovník Hermann von Oppeln-Bronikowski – byla to silná formace tvořená tankovým plukem 11, II. praporem pluku tankových granátníků 114 vybavená polopásovými transportéry Sd.Kfz.251, II. oddílem tankového dělostřeleckého pluku 76 bez jedné baterie a jednou rotou tankového ženijního praporu 57. Samotný von Oppeln-Bronikowski byl vynikající tankový velitel ale měl potíže s alkoholem a tedy i s nadřízenými. Na konci války velel 20. tankové divizi a ta kapitulovala do rukou Rudé armády a americké armády na našem území v Prostoru Teplice – Šanov a Rokycany.
Druhá skupina nesla název Bojová skupina Unrein, velel jí podplukovník Friedrich Quentin a sestávala se z pluku tankových granátníků 4, motocyklového praporu 6, III. oddílu tankového dělostřeleckého pluku 76 posíleného o dvě baterie a roty tankového ženijního praporu 57. I tento důstojník byl zkušený tankový velitel a průzkumník, klidný houževnatý.
xxxxx 
Plukovník Hermann von Oppeln-Bronikowski a podplukovník Friedrich Quentin
Třetí skupina nesla název Zollenkopf, ale tu pomineme – v době boje o Sokolovo pořád bojovala s gardou o Taranovku. První dvě měly Taranovku pomoci dobýt obchvatem. Zbylá měla postupovat dále a pokusit se dobýt Taranovku obchvatem.
Na 7. března obdržela 6. tanková divize rozkaz postoupit k řece Mža a uzavřít přechody přes řeku v úseku od linie dotyku s 11. tankovou divizí až po obec Proletarskoje.
Úkoly pro skupiny byly tyto:
Tanková skupina Oppeln obdržela rozkaz pokračovat "v dosavadním složení včetně nově dopravených plamenometných tanků" z obce Borki po linii dotyku a po uzavření přechodů přes řeku Mža na linii dotyku s 11. tankovou divizí se obrátit zpět a ze severovýchodu přes Kononěnkovo obsadit Sokolovo. Poté proniknout na jihovýchod podél řeky Mža k obci Proletarskoje a uzavřít předpokládaný přechod přes řeku.
Skupina Unrein obdržela rozkaz postoupit kratším směrem přes dvůr Džugun a Pervomajskij a z jihozápadu ovládnout Sokolovo. Poté předat 6. motocyklový prapor tankové skupině Oppeln, zajistit křídlo u obce Pervomajskij a týl u obce Taranovka a uzavřít další neznáme přechody přes řeku Mža jihozápadně od Mirgorodu. Co se týče Sokolova, je v rozkaze doslova uvedeno, že bude-li Sokolovo nepřítelem obsazeno pouze slabě, bude obsazeno skupinou, která se přiblíží jako první, z chodu a bez čekání na druhou bojovou skupinu. Pokud bude obsazeno a bráněno, měl být proveden sbíhavý úder od jihozápade a severozápadu oběma skupina za dělostřelecké podpory, kdy je jasně určeno postavení děl u obce Borki.
Skutečné operace probíhaly přesně v intencích tohoto rozkazu, jen s časovým posunem, neboť německé jednotky v důsledku silné obrany nedodržely stanovené postupové cíle a operace se protáhla na více dní. Štábní mapa operačního oddělení XXXXVIII. tankového sboru a zápisy ve válečném deníku 6. tankové divize plnění tohoto rozkazu potvrzují.
Obě skupiny zahájily plnění úkolů vyplývajících z Divizního rozkazu č. 38, avšak z chodu se jim Sokolovo nepodařilo obsadit, bylo obsazeno naší zesílenou 1. rotou 1. československého samostatného polního praporu s podporou dělostřeleckých prostředků za řekou Mža.
Tanková skupina Oppeln po tankovém střetu obsadila dvůr Michailoce u osady Borki a dále postupovala operačním prostorem 11. tankové divize v souladu s rozkazem zabezpečit přechod přes řeku Mža u Timčenkova. Následně se stočila na jihovýchod k Sokolovu. Poté, co se dostali její předsunuté jednotky pod palbu dělostřelectva z Mirgorodu a jednoho děla ráže 76.2 mm ze Sokolova po čtvrté odpolední, ustoupila zpět jihozápadním směrem do Kononěnkova asi 2 km západně od Sokolova.
Bojové skupině Unrein se též nepodařilo obsadit z chodu Sokolovo, a přestože postupovala přímým směrem z Borki na východ, musela svést těžké boje, aby obsadila dvůr Pervomajskij a teprve po soumraku dorazila do místa soustředění u dvora Kononěnkov. Ve hře byl dle všeho i noční útok na sokolovo v noci ze 7. na 8. března. Ale nedošlo k němu, protože se německé síly nedokázaly shromáždit v určeném čase. Mohlo to být vyčerpáním nebo těžkým terénem… ve válce jsou taková zdržení běžná.
O tom že 6. tanková divize tanky měla, není pochyb a je prokázáno že zde byly i tanky plamenometné. Kolik tanků a jakých to ale bylo?
7. března divizi dorazil doplňek 10 tanků typu Pz.Kpfw. IV s dlouhým kanónem. Viz obrázek:
Kromě toho měla divize
- 8 kusů Pz.Kpfw. II, viz.obrázek níže
- 2 kusy Pz.Kpfw. III s krátkým 75 mm kanónem,
- 7 x Pz.Kpfw. III s dlouhým 50 mm kanónem
xxxxx 
- 3 x velitelský tank.
To by pak znamenalo, že společně s plamenometnými tanky PZ III Flam – 6 kusů a 9 samohybnými děly STUG III, mohla 6. tanková divize disponovat asi 45 kusy těžké obrněné techniky. Jenže dle jiných zdrojů je to víceméně potvrzeno, ale uvádí se jen 6 tanků bylo hned k použití a stejně tak 9 kusů samochodek. 22 tanků bylo v krátkodobé opravě a mezi 10 až 22 kusů mělo být v dlouhodobé opravě.
Samohybné dělo STUG. Typ G…nesmírně nebezpečný bojový prostředek.
Rozpory v hlášení o počtech útočících tanků mohou být dány i tím, že málo zkušená československá pěchota si mohla splést tento druh techniky s jinou obrněnou technikou 6. tankové divize a to obrněnými automobily a obrněnými transportéry. Pravdou je, že jich 6. tanková divize měla – mimo jiné Obrněný průzkumný oddíl 6 měl ve výzbroji 12 typů a početně při plné naplněnosti to bylo 77 kusů obrněných vozidel.
xxxxx 
Obrněný transportér Sd. Kfz. 250 s kulometem MG34 a 6 členným rojem pěchoty a druhý obrázek je varianta Obrněný transportér Sd. Kfz. 250/10 s kanónem
xxxxx 
Obrněný automobil Sd. Kfz. 222 a Obrněný automobil Sd. Kfz. 231
Z 12 typů těchto obrněných vozidel jsem vybral vyloženě namátkou 4 z nich. Ale pohled stačí a je jasné, že záměna v rachotu a dýmu boje za tanky je možná…Kolik jich skutečně bylo použitelných a jestli vůbec byli v boji o Sokolovo použity je otázkou, ale u obrněných transportérů je to vysoce pravděpodobné.
Dopoledne se navzájem oťukávaly průzkumné hlídky a družstva. Útok byl na spadnutí.
První hlášení o útoku je v deníku 1. čs. polního praporu datováno na 13:30 hodin moskevského času. Deník uvádí 14 německých tanků s automatčíky na severozápadním okraji Sokolova. To početně ukazuje na německou tankovou rotě a tolik tanků měla tanková skupina Oppeln k dispozici, možná po opravách i více. Útok byl zahájen přesně dle rozkazu číslo 38. Dnes nelze stanovit, jestli šlo o průzkum bojem a nebo o pokus obsadit Sokolovo z chodu. Já bych asi vsadil na průzkum bojem – Němci nevěděli jak silná je obrana Sokolova, ani jakou má palebnou podporu. To by průzkum bojem zjistil a umožnil správně naplánovat generální útok. Silná palba ze Sokolova i podpůrných prostředků Němce nemohly zaskočit. Jak ukázal další průběh, na místě zůstalo několik obrněnců jakoby poškozených, které posloužily jako blízké pozorovatelny a zcela jistě i dělostřelečtí pozorovatelé. To bylo zásadní pro další dění.
Po odražení útoku či průzkumu bojem se německé jednotky připravily na druhý útok, který probíhal koordinovaně z několika směrů. V první hodině útoku byla vyřazena většina prostředků naší protitankové obrany a kulometných postavení. Byla to daň za nezkušenost- dle všeho to provedly tanky ponechané Němci na bojišti jako zničené, ve skutečnosti ale plně bojeschopné a posádky věděly kam pálit. Na velitelské stanoviště přichází hlášení o těžkých ztrátách. Nyní už přichází hlavní a finální německý útok na Sokolovo.
Kolem 16 00 pronikají větší jednotky obou bojových skupin do Sokolova a začíná krutý boj o každý dům… rozhodujíc roli hrají tanky a plamenometné tanky, proti kterým naše pěchota nemá žádnou obranu.
xxxxx
Plamenometný tank Pz Kpfw III. Flamm a dvojice takových v akci
Navíc kdo si pamatuje film SOKOLOVO? Válečný velkofilm se odehrává v letech 1942 - 1943 a líčí historii vzniku vojenské jednotky v Sovětském svazu a účast českých a slovenských vojáků v bojích na východní frontě. Titul byl koncipován jako součást historické trilogie, jejíž další části tvořily "Dny zrady" a "Osvobození Prahy". Byl to na tehdejší poměry nákladný film a byl natáčen na autentických místech Ukrajiny. V květnu 1975 se konaly četné slavnostní premiéry. Po odchodu Martina Štěpánka do emigrace – byl to představitel Otakara Jaroše -zahraničí se už Sokolovo až do roku 1990 neuvádělo. Nezdálo se vhodné, aby národního hrdinu hrál emigrant. Je to dvoudílný film, ale uváděn byl vcelku.
Proč to ale vše píšu. V tom filmu jsou místo plamenometných tanků použity plamenometné kolopásy. Nevím proč, a nevím kde na to přišli autoři scénáře. Na druhou stranu existuje kniha ing. Vladimíra Kubánka s názvem Historie zbraní hromadného ničení a chemického vojska. Ten přesvědčivě tvrdí, že u Sokolova se účastnilo boje proti našim vojákům několik kusů plamenometných obrněných transportérů označených Sd.Kfz. 251/16 – viz obrázek
To by ale bylo v přímém rozporu s výzbrojí 6. tankové divize a neměla je ani severněji útočící 11. tanková divize. Nejde to úplně vyloučit, ale důkazy prostě nejsou. Navíc dle uvedeného autora dva z těchto pancířů měly být zcela jistě zničeny.
Takto vypadá ta kniha. Jestli chcete číst něco neskutečně našlapaného zajímavými fakty, toto si sežeňte.
Po nástupu hlavních německých sil a jejich průniku do Sokolova rozhodl náčelník štábu našeho praporu kapitán Bohumír Lomský o zasazení záloh. Na levé (jižní) křídlo proti postupující německé pěchotě posílá 3. četu 3. roty pod velením rotmistra Hynka Voráče. Na pravé křídlo proti postupujícím německým tankům byly vyslány tanky sovětské 179. tankové brigády a 3. rota nadporučíka Janka. Tento protiútok se rychle skončil, protože už první tank se prolomil slabým ledem. Tím se řeka stala protitankovou překážkou a velitel praporu Ludvík Svoboda vydal rozkaz Sokolovo vyklidit.
Rozkaz k ústupu k veliteli obrany Sokolova npor. Otakar Jaroš nedostal. Linkové spojení bylo přerušené a vyslané spojky buď padly, nebo dorazily pozdě a už jej nezastihly živého. Všichni příslušníci obrany Sokolova ale znali předchozí rozkaz: „Neustoupit!“, a tak vedli boj v obklíčení s nepřátelskou přesilou až do hořkého konce.
Toto zaznamenává i německá strana ve svém deníku:
"Obec byla obsazena posílenou pěchotou českého původu, stejně tak množstvím protitankových kanónů všech ráží, a musela být od nepřítele vyčištěna až těžkým bojem dům od domu."
Teprve za tmy se mezi obránci rozšířil rozkaz o ústupu a od 21:00 hod. do 04:00 hod. 9. března přicházely zbytky našich jednotek do postavení praporu za řekou Mža.
Naše úporná obrana způsobila nepříteli ztráty a především ho zdržela od dalších úkolů. Další část zápisu v deníku 6. tankové divize z 8. března konstatuje tuto skutečnost, a tak i potvrzuje přítomnost tankové skupiny Oppeln v útoku na Sokolovo. Přítomnost skupiny Urein ale není prokázána na 100%.
Tím, že Sokolovo bylo dobýváno do nočních hodin, tanková skupina Oppeln už 8. března po obsazení Sokolova nepostupovala dále přes Pervomajskij na Taranovku, jak měla nařízeno v divizním rozkaze, ale vrátila se do východiště u dvora Kononěnkovo a na Taranovku zaútočila až 9. března 1943.
Zde přestaneme 6. tankovou divizi sledovat až do konce války, už se s našimi vojáky nesetkala.
Podíváme se až na samotný konec války na území Československa. K tomu využiji velmi zajímavou knihu. Napsal ji pan Zdeněk Prukner, jmenuje se KONEC VÁLKY NA TEBÍČSKU, vydalo ji v roce 2019 nakladatelství Akcent, Drahomír Rybníček v Třebíči. Knihu mi věnoval kamarád, a velmi si jí cením.
Takže nyní tak trochu pytlačení…jinak ta kniha je zpracována tak kvalitně, že ani skupina profesionálních historiků by to lépe nedokázala. Pan Prukner je jak sám píše amatér, ale mnohou současných profíků, mu nesahá ani po kotníky…
Po bojích všude možně, se 6. tanková divize účastnila bojů v Maďarsku a při obraně Vídně tvrdě bránila most Reichsbrucke. Vídeň nakonec padla a divize zahájila ústup po ose Laa- Znojmo. Po bojích okolo Laa se divize přesunula přes Znojmo a Moravský Krumlov do Náměstě nad Oslavou a okolních obcí.
Velitelem divize byl generálporučík rytíř Rudolf von Waldenfels, viz obrázek níže
Divize měla za sebou těžké boje, byla silně opotřebovaná ale pořád to byla velmi silná divize. Měla k 1. dubnu 1945 14 740 vojáků. Po bojích které ji přivedly na naše území zeslábla, ale pořád byla silná a díky mimořádným zkušenostem vojáků a techniků, kteří dokázali stále dokola opravovat poškozenou techniku, byla to právě tato divize, která silným odporem brzdila postup Rudé armády naším územím od Brna na západ.
Divize se bohužel dokonce na příkaz svého velitel dopustila válečných zločinů na civilistech, a to v obcích Petroviče, Třesov, Stříteži, Stropešíně, Rudíkově, Tasově, Brtnici a jinde, největší a nejbrutálnější potom byla hromadná vražda 55 obyvatel Velkého Meziříčí po dlouhém a krutém mučení. Za válečné zločiny nikdy nebyl na našem území stíhán a po propuštění ze zajetí v SSSR v klidu dožil v Rottach-Egern, kde pokojně dne 14.08.1969 zemřel.
Po vyhlášení německé kapitulace vojáci zahájili ničení inventáře divize a jištěni tanky Panter z 11. tankového pluku. Poté co ustupující kolony vyrazily do náruče Američanů, osádky své tanky také zničili a připojili se k ústupu. Amerických pozic dosáhla jen část ustupujících, ale i tak byli vydáni zpět do rukou Rudé armády. Většinu ustupujících zajala sama Rudá armáda Původně byli soustředěni do zajateckého tábora u Nové Bystřice, odtud byli převezeni do pracovních a zajateckých táborů v SSSR. Ze zajetí se vrátili ti co přežili mnoho let zajetí, kde byli určení k obnově zničeného území Sovětského svazu, až v polovině 50tých let.
Zničený německý obrněnec u Třebíče….
Tolik k 6. tankové divizi, divizi která je s naší zemí osudově spojena.
Napřed její 11. tankový pluk obsazoval část Sudet, potom se podílela okupace zbytků Československa. Po okupaci byla vyzbrojena tanky LT-35, které získalo Německo zadarmo na našem území a s nimi se podílela na porážce Polska a Francie. V případě Franci významně.
Deset měsíců jí velel rodák z jihomoravských Olbramovic německý generál Eduard Raus.
Měla tu pochybou čest, že byla první německou divizí na východní frontě, která vybojovala první boj s československou bojovou formací.
A nakonec kapitulovala na území obnovovaného Československa, u nás na Moravě, odkud z Hroznatína na Třebíčsku pocházel velitel toho praporu, se kterým bojovala v Sokolově a který už byl ministrem národní obrany, Ludvík Svoboda.
Její vojáky asi v v březnu roku 1943 ani náhodou nenapadlo, že nakonec budou kapitulovat na území, odkud pocházeli vojáci, kteří tak statečně a do hořkého konce bránili svá postavení v ukrajinské vesnici Sokolovo.
Tolik o protivníkovi, který vedl boj s naší pěchotou v Sokolově. Snad vám to pomůže vytvořit si představu, co to bylo za vojskové těleso.
Vcera som prechadzal NARAu, tusim tam je aj 6. tankova, len to treba pozriet.
Pozri, pouzil si linky s lexikonu der Wehrmacht. Ak si pozries ich forum, tak zistis, ze tam uplne bezne, ak sa rozobera nejaka tema, ludia pozeraju po archivoch atd. V ziadnom pripade som nechcel nejako napadat tento pekny patracov clanok, len ma napadlo, ze ked je tu fakt dilema ohladov nasadenia taknov a niekoho to fakt velmi zaujima, nebude problem sa do toho pustit a pohladat to tuto clenami fora. Ale asi som prestrelil, ledze toto nie je nejako vyslovene historicke forum ako lexikon der wehrmacht. Takze sa ospravedlnujem, ak som sa niekoho dotkol. 
Tak kto by mal chut, moze sa do toho pustit.