PALBA.CZ

ČESKOSLOVENŠTÍ VOJÁCI ŽIDOVSKÉHO PŮVODU V BOJI O SOKOLOVO

Nyní se pustím do této kapitoly, která bude trochu méně obvyklá, než při pracích o prvním boji našich vojáků na území Sovětského svazu bývá zvykem. Odlišná bude tím, že se v ní v ní pokusím přesněji určit, kdo to vlastně nesl hlavní tíhu bojů o tu malou ukrajinskou vesnici.

Jako úplně první vám ale představím jednoho vojáka, československého vojáka, za nic jiného se ten člověk nepovažoval. Je to pár slov o úplně prvním československém vojákovi, který padl v boji po začátku Druhé světové války. Byl to:

Vítězslav (Siegfried) Grünbaum se narodil v Haliči 21. 1. 1913 jako poslední se čtyř dětí hostinského Felixe Grünbauma a jeho ženy Rózy. Celá rodina byla židovské národnosti a v mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku se často stěhovala. V Jeseníku bydleli od roku 1905 na Nádražní ul. 264. Otec měl v nájmu Schinzelův hostinec na Gräfenberku čp. 269. V roce 1927 jej nechal Felix Grünbaum přebudovat na lázeňský dům s restaurací a penzionem. Košer restaurace byla určena pro rozsáhlou židovskou klientelu, která lázně Gräfenberk navštěvovala. V tomto roce Vítězslav již navštěvoval kvartu jesenického reálného gymnázia, ukončil ho roku 1931. V letech 1932-1936 studoval práva na německé univerzitě v Praze, krátce po červnové promoci nastoupil vojenskou základní službu u náhradní roty 37. pěšího pluku v Levoči na Slovensku, kde absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze. 15. 9. 1937 byl přemístěn k 32. pěšímu pluku, zde působil jako instruktor v poddůstojnické škole a od 8.4.1938 jako velitel čety. 1. 10.1938 měl být přeložen do zálohy, ale byl přidržen v činné službě v důsledku mobilizace. V. Grünbaum byl po přemístění k náhradní pomocné rotě demobilizován 16. 12. 1938. Vrátil se k rodičům, kteří byli jako Židé nuceni Gräfenberk opustit a usadili se v Moravské Ostravě.

Odtud JUDr. Grünbaum uprchl po nacistické okupaci Československa do Polska, kde vstoupil do Zahraniční vojenské skupiny československé v Krakově a stal se členem rodícího se Legionu Čechů a Slováků. Po napadení Polska nacistickým Německem se jednotka pod velením pplk. Svobody zúčastnila ústupových bojů směrem na východ na Lvov, Zborov a Tarnopol. 15. září 1939 jednotka přenocovala v Hluboczku Wielkém. Někdy kolem poledne přiletěla nad Hluboczek Wielki skupina německých bombardérů a zaútočila na nádraží. Četař aspirant Grünbaum odrážel jejich útok kulometnou palbou, byl však zasažen střepinou pumy a v noci zemřel v tarnopolské nemocnici.


Toto je současný stav hřbitova v Tarnopolu. Někde v tomto – s odpuštěním – bordelu, sní svůj věčný sen první československý voják padlý v Druhé světové válce…

Na tuto událost vzpomínal velitel Legionu pplk. Svoboda takto:

„Jeden z našich kulometů, upevněný nouzově na dřevěném podstavci, obsluhoval četař aspirant dr. Vítězslav Grünbaum z Ostravy. Vypálil proti letadlům několik dávek, ale vzápětí klesl, zasažen do břicha střepinou pumy. Odnesli ho ihned do místní školy a naši lékaři MUDr. Kodíček a MUDr. Blitz ho okamžitě chtěli operovat. Ale ukázalo se, že nemají ránu čím sešít. Bylo nutno Grünbauma co nejrychleji dopravit do tarnopolské nemocnice. Dali mu morfiovou injekci, zabalili ho do prostěradla a opatrně uložili do jednoho z našich aut. Když se k němu nadporučík Bedřich otevřeným okénkem auta sklonil, vypravil ze sebe Grünbaum: "Já vím, že je se mnou konec. Jen lituju, že jsem je netrefil." V nemocnici ještě týž den skonal. Náš první mrtvý.“

JUDr. Vítězslav Grünbaum byl in memoriam povýšen do hodnosti podporučíka pěchoty a byl mu udělen Čs. válečný kříž 1939. Pohřben byl ve společném hrobě s polskými vojáky a civilními příslušníky v Tarnopoli. Jeho rodiče a zřejmě i bratr a provdané sestry zahynuli za války v nacistických vyhlazovacích táborech. On jediný padl v boji. Celá jeho rodina byla vyhlazena na základě německých rasových zákonů… bez možnosti tomu jakkoliv zabránit.

Že v 1. čs. samostatném plním praporu bojovalo velké množství československých vojáků židovského původu zachytila i historiografie za minulého režimu. Ovšem je zajímavé, že ve všech jednotkách ke dni 5.2.1943 tedy v době kdy prapor byl na cestě k Charkovu a ještě měl sedět 14 dní v ešelonu, neuvádí pravdivé údaje.

K tomu datu totiž byly v SSSR tyto československé jednotky:

1. čs. samostatný polní prapor v počtu 969 osob

záložní pluk 1 v počtu 639 osob

náhradní rota náhradní rota v počtu osob 284

Celkově zde bylo 1982 vojáků i civilistů, a na straně 199, Knihy Vojenské dějiny Československa IV. díl je uvedeno, že zde bylo dohromady celkově 141 osob židovského původu. Je to nesmysl a pravděpodobně úmyslná lež. V dané době naše země tedy tehdy ČSSR byla mimořádně napjatých vztazích se státem Izrael a cokoliv co by mohlo povýšit židy jako národ, bylo tabu. Ale úplně popřít to nešlo tak se data upravila.

Prostě autoři zcela jistě měli k dispozici válečný deník praporu kde jsou úplně jiná data.

Válečný deník k 12.2.1941 neřeší židovské vojáky vůbec, ale 1.5. 1942 měla jednotka 683 příslušníků a toto složení:
110 Čechů, 124 sovětských Čechů a 43 polských Čechů
21 Slováků
19 Zakarpatských Ukrajinců
3 Maďary
286 Židů – tedy 47 % celkového počtu jednotky. Nevím proč tato data nepoužili ale šli cestou jakési podivné fabulace.

Tedy už v době vzniku počet vojáků židovského původu dosahoval významného čísla a to velká část židů svoji příslušnost neuvedla a prohlásili se za Čechy. Mělo to více důvodů a jedním z nich byl strach z antisemitismu.

Pracoval jsem s několika zdroji, například:

Miroslav Brož, Hrdinové od Sokolova, vydalo Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb, Praha 2006, 2. vyd.

Erich Kulka Židé v československé Svobodově armádě, Sixty-Eight Publishers, Toronto 1979; Samizdat (Charta 77), Praha 1981; Naše vojsko, Praha 1990 a vychází mi úplně jiná čísla.

V ešelonu číslo 22 904 bylo naloženo
974 vojáků
26 důstojníků, 10 rotmistrů, 237 poddůstojníků, 663 vojínů
38 žen - 7 poddůstojnic a 31 vojínek

Dnes se dá naprosto prokazatelně tvrdit, že 60 až 65% ze všech těchto lidí byli prokazatelně vojáci židovského původu. A to jen na základě toho, co je v oficiálních spisech. Další a zcela jistě jich nebylo málo svůj židovský původ neuvedli. Asi věděli proč.

Celkem 105 z těchto vojáků se v minulosti účastnilo válečného konfliktu. 26 osob v 1. sv. válce, 6 ve Španělsku a 75 bojovalo v Rudé armádě.

Takže se na to podíváme na příkladech

Z 9 četařů aspirantů bylo 7 židů

Z 25 lékařů několika odborností jich bylo 24 židů, šéflékař byl MUDr. František Engel – zde nejde jen o lékaře u praporu ale ve všech československých jednotkách v dané době v SSSR.

Z 9 velitelů minometných družstev se zbraní ráže 82 mm, jich bylo 7 židů jeden z nich Prostějovák, svobodník Seliger Bedřich.

Prapor měl 12 obsluh těžkých kulometů Maxim viz.1910/30. Z toho počtu střelců a současně velitelů zbraně, bylo 9 židů. Nejznámější byl „španělák“, svobodník Ignác Spiegel. Výše jsem o něm psal. Židovského původu byl i velitel kulometné roty Nadporučík LOHRER-LOM Jaroslav (Emil). Narozen: 4. 1. 1917 Příbor, okres Nový Jičín Velitel roty, kmen. čís. 11/d, Buzuluk 7. 2. 1942 Příslušník oranské skupiny, zástupce velitele obrany Sokolova.

Ze 16 obsluh protitankových pušek – střelec byl současně velitelem zbraně, bylo 11 střelců židů, v Sokolově jich padlo nebo bylo zraněno 6.

Velitelem jednoho ze dvou PT kanónů 45 mm byl také židovský voják-padl

Jde li o ženy v uniformě, bylo jich u Sokolova výše uvedených 38, z toho počtu jich bylo 21 židovského původu
Snajpři: dvě děvčata
Zdravotníci: třicet
Spojaři: jedna
Osvětářka: jedna
Hospodářka a kuchařky: čtyři

Celkově bylo u praporu v době boje o Sokolovo 9 vojáků s titulem JUDr. Většinou absolventů Karlovy univerzity. Dalších 19 doktorů práv se nacházelo v dalších dvou našich jednotkách v Buzuluku.

Pokud by vás překvapil mimořádně vysoký počet lékařů a právníků, má to svoji nelítostnou logiku. Vše začalo mnichovskými událostmi. Došlo k naprosté tragédii, 20 let budovaný demokratický stát byl zbaven síly, ponížen a ožebračen. Bylo potřeba najít viníka. A ten se našel – dílem to byli politici kolem Edvarda Beneše, ale ti většinou rychle zmizeli do emigrace a nebylo na ně možno dosáhnout. A tak se našel druhý viník – židé. Jako už tolikrát v historii…

První, kdo na to narazil, byli českoslovenští občané židovského původu, kteří utíkali do vnitrozemí ze Sudet. Bylo jich skoro 19 000 a je to nekonečný soubor lidských tragedií - naše orgány je odmítaly pustit na nové území, ti lidé ani nemohli zpět do Sudet. Měsíce přežívali v jamách po lesích a polích a žebrali o jídlo pro své děti..

Protižidovská atmosféra druhé republiky však nebyla namířena pouze proti židovským uprchlíkům, neboť československé úřady a zájmové organizace začínaly připravovat či přijímat opatření namířená proti československým občanům židovského původu. Advokátní a lékařská komora si brzy pospíšily vyloučit své židovské členy a zbavit je tak výkonu povolání. 13. prosince 1938 pak vládní prohlášení Beranova kabinetu vyjádřilo potřebu „řešit otázku židovskou“ a poněkud krypticky dodávalo:

„Poměr státu k těm židům, kteří jsou již dlouho usazeni na území republiky a kteří mají pozitivní vztah k potřebám státu a jeho národů, nebude nepřátelský.“

Ve skutečnosti se jednalo o pozměněnou verzi původního návrhu, která byla rozředěna a oslabena z obav o úspěch jednání o britsko-francouzskou půjčku. Nová vláda a ministerstva začala ve skutečnosti urychleně připravovat osnovy protižidovských zákonů. 27. ledna 1939 pak přijala nařízení o odstranění Židů ze státní služby, o přezkoumání státního občanství a nařízení, podle nějž museli všichni „cizinci, pokud byli emigranty“, ve lhůtě od jednoho do šesti měsíců opustit československé území. Politika druhé republiky proti Židům byla na jednu stranu posilována německým nátlakem, na druhou stranu byla ale brzděna obavami před intervencemi západních států (především Velké Británie) a ze ztráty exportních trhů.

K emigraci židovské inteligence a bohatých lidí docházelo už od roku 1933. Ale po Mnichově to nabralo neuvěřitelné otázky a naši ořezanou zemi opustilo několik tisíc lékařů a právníků, inženýrů techniků a průmyslníků- mohli si to dovolit a využili toho, že se jich Druhá republika chtěla zbavit. Mnoho z nich potom po noha peripetiích skončilo v československých zahraničních jednotkách.

V prostějovském muzeu pracuje neuvěřitelný člověk, paní doktorka Marie Dokoupilová. Ta v minulosti v rámci možností zmapovala osudy židovské komunity našeho města. A zmapovala i to, kolik našich spoluobčanů židovského původu sloužilo v armádách bojujících proti Německu a jeho spojencům. Je to ukázková záležitost.

Zde nebudu nic vymýšlet a uvedu přímo část dlouhého a neuvěřitelně podrobného textu paní doktorky:

CITUJI:

Z osob, které emigrovaly, se zvlášť mladší svobodní muži často zapojili do zahraničních armád. Na východě vstupovali do Sovětské armády, na západě do armád Spojenců. Od roku 1940 byly součástí britské armády zvláštní židovské pěší setniny z židovských obyvatel Palestiny, z nichž roku 1942 vznikly tři palestinské prapory, bojující v Egyptě a Itálii. Jejich členy byli samozřejmě i lidé pocházející z Československa, a jak se podařilo zjistit od pamětníků, také muži původem z Prostějova. V Sovětské armádě bojovalo podle údajů prostějovského středoškolského profesora a historika Vojtěcha Janouška šest prostějovských Židů (jmenovitě uvádí štábního kapitána Goldzweiga-Orlova a kapitána Seligera, dva z nich padli – Goldzweigův bratr a Samet), v západních armádách dvanáct Židů. Další se možná mohli zapojit i do ilegálního odboje. O nich zatím nevíme nic konkrétnějšího. Z literatury i archivních pramenů se dosud podařilo sestavit následující seznam:

Bleichfeld Bernard – v Brožově knize je špatné jméno – Natan. (22. 4. 1919 Prostějov), tovární manipulant, 19. 9. 1939 odešel neznámo kam, po válce změna jména na Antonín Bělský, povolil ZNV v Praze 17. 9. 1945, povolání uvedeno rotmistr, v říjnu 1945 bydlel v Praze-Smíchově, Plzeňská 29 – zde mohu doplnit, že s kmenovým číslem 275/n v sestavě našeho praporu byl účastníkem bitvy o Sokolovo. V roce 1945 byl v hodnosti rotmistra spojovacím důstojníkem jednoho z oddílů 1. dělostřeleckého pluku 1. čs.samostatné brigády. Po válce změnil jméno na Bělský Antonín. Viz obrázek.



Brössler Pinchas (15. 12. 1911 Jasina), uprchl na Slovensko, vstoupil do Sovětské armády, po válce se vystěhoval do Izraele.
Goldzweig-Orlov Bertold (3. 11. 1912 Prostějov), obchodní příručí, po válce štábní kapitán, rodiče Josef a Rudolfa Goldzweigovi. Od 30. 8. 1939 do 31. 1. 1940 byl internován v Polsku. Bojoval v Sovětské armádě. Manželka Ludmila roz. Orlova (16. 3. 1924 Kotelniky, SSSR), civilní sňatek 11. 12. 1944 v Rusku. Po válce se vrátili do Prostějova, kde se narodily obě jejich dcery Jiřina (26. 11. 1945) a Lydia (11. 4. 1948). Změnu jména na Orlov povolil ZNV v Brně v prosinci 1946. Od března 1947 bydleli v Milíčově ul. 6 a 7, v říjnu 1950 se odstěhovali do Slavonína.

Goldzweig Rudolf (30. 5. 1920 Prostějov), bratr Bertolda Goldzweiga, obchodní příručí, 1928 do Brna, od 30. 8. 1939 do 31. 1. 1940 internován v Polsku, bojoval v Sovětské armádě, padl.

Knebel Sami, dr. (11. 10. 1908 Jaroslav), maturoval na reálce v Prostějově roku 1926, tajemník Spolku oděvních průmyslníků v Prostějově, uprchl z německého transportu v Polsku do Sovětského svazu, vstoupil prý do čs. armády, zahynul neznámo kdy a kde.

Lewith Walter (15. 3. 1907 Krnov), rodiče Adolf (1872 – 1942) a Janka (1882 – 1931), maturoval na reálce 1924, úředník, manželka Alžběta roz. Poneczová (12. 9. 1913 Opava), evangelička, měli dceru Evu (8. 11. 1932 Prostějov), v září 1935 se rozvedli, v čs. zahraniční armádě, vrátil se. Roku 1946 byl ve Štýrském Hradci u anglické posádky. Změnil si jméno na Vladimír Lom, v prosinci 1946 bydlel v Praze IV.

Richter Kamil (30. 9. 1899 Těšín), roku 1904 se s rodinou přistěhoval do Prostějova, obchodník, manželka Lola, rozená Seligerová, syn Tomáš. Po začátku války uprchl, bojoval v Sovětské armádě. R. 1945 se vrátil do Prostějova, ale jeho žena ani syn nepřežili. R. 1950 se vystěhoval do Rio de Janeiro. „Vojín – nováček“ odvedený 8. 2. 1942 „s vadou“ k autorotě 1. čs. samostatného praporu v SSSR. Někdy Psáno jako Camillo. Níže je jeho fotka:


Samet Bedřich, JUDr. (14. 10. 1912 Prostějov), v letech 1923-1931 studoval gymnázium v Prostějově, v dubnu 1939 odešel do Polska a odtud do SSSR, vstoupil do armády, padl 1943 patrně v bitvě u Sokolova nebo u Kyjeva, podle svědectví Bedřicha Seligera padl v Rusku 1. 1. 1944. Já dodávám, že jak jsem uvedl výše, byl jedním že čtyř důstojníků, kteří přebírali v Buzuluku objekty po polské armádě.

Seliger Bedřich (19. 6. 1920 Prostějov), syn Ignáce (1880) a Anny (1886, roz. Hallerová), polská státní příslušnost, studoval gymnázium v Prostějově, maturoval 1938. Byt Žerotínovo nám. 9. Bojoval v SSSR, byl poručíkem čs. armády. Pobýval v Popradu, do Prostějova se vrátil 20. 5. 1945. S manželkou Jitkou (nar. 27. 11. 1922 Pustiměř, roz. Lamplotová, sňatek v červnu 1945) bydleli v Rejskově ul. 10, od února 1946 v Olomouci.

xxxxx
Seliger Bedřich, minometník, statečný voják. U Sokolova raněn, po válce zjistil že celá jeho rodina byla vyvražděna. Neschopen žít v Prostějově odešel a stal se jedním z nejdůležitějších činitelů našeho slavného sklářského průmyslu. Prostějov navštívil několik let před svojí smrtí na pozvání ředitele gymnázia Jiřího Wolkera - kdysi ho také vystudoval.

Schick Erich (13. 3. 1907 Prostějov), rodiče Sigmund a Josefa (roz. Mandlová), studoval reálku do r. 1921 – 1922, živil se jako konfekcionář, obchodník. V lednu 1940 uprchl do Sovětského svazu (Lvov), vstoupil do čs. zahraniční armády, s ní se vrátil jako četař přes Slovensko v červnu 1945. V srpnu 1945 se oženil se Zdenkou, roz. Duchoňovou, (rozl. Drmolová, 2. 5. 1914 Prostějov). V červenci 1946 mu byla povolena změna jména na Šik. V únoru 1948 se vystěhovali do Argentiny – Buenos Aires i se synem Pavlem (31. 7. 1939 Prostějov).

Poměrně hodně československých vojáků židovského původu bojovalo i na západě a na Blízkém východě.
KONEC CITACE

Naše jednotky ve Franci, Velké Británii, na Blízkém Východě a v severní Africe

Po porážce Francie a rozpuštění 1. československé divize ve Francii, která tabulkově čítala 10 006 vojáků a z toho počtu bylo cca 8 % židů, byli všichni, co chtěli bojovat dál, evakuováni do Velké Británie.

Naše vojsko k 20. únoru 1940 mělo následující personální stav.

Československá armáda čítala 8 535 osob. Z toho 448 důstojníků. Slováků bylo 3 810 mužů, ale pouze 29 důstojníků. Slováci tvořili v této době téměř 45 % stavu armády. Češi poskytli 3 845 mužů, avšak neuvěřitelných 411 důstojníků.

Zbytek byli Němci ze Sudet a Židé. Němců bylo 289 vojáků, z toho tři důstojníci (3,4%). K židovské národnosti se hlásilo 224 vojáků (z toho pouze jeden důstojník), ale k židovské víře se hlásilo 999 osob. To značí cca 11,5% z celkového stavu. Ale mnoho Židů bylo zřejmě i mezi osobami bez vyznání. Prostě po zkušenostech s antisemitismem svůj původ neuvedli. Obtížně uchopitelný je i fakt, že Židům, Němcům, ale i Maďarům bylo v československé armádě ve Velké Británii zakázáno používat svoji mateřštinu. Tento zákaz byl zrušen až v dubnu 1940.

Po uzavření dohody mezi vládou Francie a Československým národním výborem 2. října 1939 bylo rozhodnuto o zformování pěší divize, jejíž výstavba započala ve městě Agde. Velitelem divize byl nejprve divizní generál Rudolf Viest, jediný Slovák který dosáhl za První republiky hodnosti generála. Později byl vystřídaný brigádním generálem Bedřichem Neumannem. Mužstvo se skládalo jak z dobrovolníků (3326 mužů) uprchlých z Protektorátu a Slovenského štátu, tak, od prosince 1939, i z mobilizovaných československých občanů –neuvěřitelných 8169 mužů trvale usídlených ve Francii.

Oficiálně byla 1. československá pěší divize ve Francii založena 15. ledna 1940; ovšem jelikož se ani do května téhož roku nepodařilo nepodařilo dosáhnout plných početních stavů a bojeschopnosti všech útvarů, byla organizační struktura divize zredukována a do bitvy o Francii zasáhly pouze její pěší pluky č. 1, velitel plukovník Jan Mikuláš Kratochvíl a č. 2, velitel plukovník Jan Satorie, přidělené k formacím francouzské armády. Historie používá termín československá divizní pěchota. 13. června poprvé skutečně byly čs. jednotky nasazeny na frontě, na řekách Marna a Grand Morin; vyznamenaly se především v obranných bojích u městečka Gien, kde Čechoslováci hájili most přes Loiru proti útočící 1. horské divizi Wehrmachtu.

Slováci sice tvořili většinu mužstva, veleli jim však čeští důstojníci v duchu politiky „čechoslovakismu“, což hodně dráždilo slovenské vojáky. Nemusíme mít zrovna velkou obrazotvornost, abychom si představili, s jakou chutí tito muži chtěli bojovat za jeho znovuzřízení.

Po skončení bitvy o Francii byly zbytky československých jednotek evakuovány do Británie, kde se staly základem 1. československé smíšené brigády a později Československé samostatné obrněné brigád.

Ale nebylo to tak idylické jak by se zdálo. Počáteční uvolnění, patrné bezprostředně po příjezdu československých vojáků do Velké Británie – pominula bezprostřední hrozba zajetí a perzekuce, vbrzku vystřídala vlna vzedmutých emocí, spojená s událostmi posledních dnů a týdnů. To bylo zřejmé především v táboře pozemních jednotek v Cholmondeley u Chesteru.

Velmi tvrdá kritika zazněla na adresu velení čs. armády především z řad bývalých příslušníků mezinárodních brigád španělské republikánské armády, nichž více než polovina byli členové a nebo sympatizanti Komunistické strany Československa. Navíc zde docházelo k šikaně židů a ta nebyla řešena – nebyla tomu totiž přikládána důležitost. VH/ se těmto událostem věnuje ale antisemitismus důsledně neřeší- proč tomu tak je nevím. Ale v knize již zmíněného Ericha Kulky Židé v československém vojsku na západě, Naše vojsko, Praha 1992. je několik desítek výpovědí, které protižidovské útoky vojáků ale bohužel i důstojníků nejen potvrzují, ale nekompromisně uvádí i nositele antisemitismu - důstojníky. Pokud vás zajímají konkrétní jména, lze je v knihách Ericha Kulky nalézt.

Mimo antisemitismus potom šlo o výbušnou směs naprosto oprávněných připomínek, ale také demagogie a polopravd. Díky tomu se nespokojeným podařilo získat další příznivce. Úplné blbce ze sebe potom udělali komunisté. Chovali se doslova jako idioti – Soudruh Stalin přece jasně řekl, že Německo je přítel a proti příteli Sovětského svazu může bojovat jen imperialista. Takže komunisté využili zaseté nespokojenosti nálad a odmítli dál sloužit v československé zahraniční armádě.

Již 23. července 1940 byli vojáci odmítající setrvání v československé armádě odzbrojeni a shromážděni na odděleném místě tábora. Situace kulminovala v době návštěvy presidenta republiky v Cholmondeley dne 26. července 1940.


Prezident republiky doktor Edvard Beneš hovoří při pokusu uklidnit vzbouřené vojáky s důstojníky,aby zjistil jejich aktuální pohled na situaci

Na přehlídce konané ve vojenském táboře před presidentem defilovala jednotka vzbouřenců pod vedením poručíka Karla Schwartze a ppor. Vrkoče. President pak přijal jejich delegaci. Ani po té však nedošlo k urovnání situace. V důsledku toho bylo 28. července 1940 celkem 539 vojáků - z toho cca 150 bývalých interbrigadistů předáno britským úřadům, které je odsunuly do internačního tábora Oswestry asi 40 km jihozápadně od Chestru. Jedním ze vzbouřených vojáků komunistický poslanec voj. JUDr. Vladimír Clementis. Z Oswestry byli krátce na to převezeni do internačního tábora v Yorku a ve druhé polovině srpna 1940 do tábora Sutton Coldfield u Birminghamu.


Nástup vzbouřených vojáků, který ale přes projev pana prezidenta nevedl k uklidnění situace a došlo k jejich předání do internace.

V internaci pak většina vojáků požádala o zařazení do britských ženijních jednotek - Auxiliary Military Pioneer Corps – zkratka AMPC, kterým „dávali přednost“ před službou v naší armádě. Odmítlo jen asi 180 nejtvrdších, kteří názor změnili až na pokyn londýnského vedení KSČ.

Počátkem října 1940 bylo do AMPC odvedeno asi 460 bývalých čs. vojáků. Zbylí byli odsunuti do tábora Knapdale ve Skotsku a nakonec počátkem roku 1941 propuštěni na svobodu. Z těch, co nastoupili službu, byly vytvořeny dvě ženijní roty čísel 226. a 227., které prošly výcvikem v Ilfracombe v jihozápadní Anglii.
Přestože v prvních chvílích československé velení uvažovalo o nejpřísnějším potrestání vzbouřenců – což bylo jednodušší než si uvědomit že šikana interbrigadistů a antisemitismus nejsou nejlepší ukázkou demokratické armády, v souvislosti s konsolidací situace našich jednotek ve Velké Británii randál pomalu utichal. Řada vojáků svedených komunistickými agitátory ještě z internace opatrně sondovala půdu pro návrat. Naše vojenské úřady nakonec pochopili, že mezi vzbouřenci je řada vlastenců, kteří do armády přišli jako uprchlíci z Protektorátu a ke vzpouře se připojili z nejrůznějších důvodů.

Po vstupu SSSR do války projevili zájem o návrat i komunističtí vojáci. Presidentem republiky pak byla 24. prosince 1941 vyhlášena abolice pro všechny bývalé vojáky, kteří se do 24. března 1942 vrátí do československé armády. Žádost o abolici si nakonec podalo z 539 vzbouřenců celkem 316. K čs. jednotkám jich pak nastoupilo 268, u 48 byla abolice zamítnuta- většinou u komunistů.

Je dochovaný dokument nazvaný: "Pamětní spis židovských vojáků pro prezidenta republiky Edvarda Beneše, 29. srpna 1940".

Vznikl tak, že kvůli projevům nesnášenlivosti vytvořili českoslovenští židovští vojáci ještě před vzpourou v Cholmondeley výbor, který zformuloval memorandum pro prezidenta Beneše. Požadovali, aby se na Židy u jednotek hledělo jako na rovnoprávné spolubojovníky a nedocházelo k jejich podceňování. Žádali, aby se vojenské velení jednoznačně vyslovilo proti projevům antisemitismu v armádě, a kritizovali nedodržování předválečných menšinových práv v exilové armádě. Stížnosti židovských vojáků nevypovídají pouze o očividně poměrně rozšířených projevech netolerance. Zároveň ukazují, v jaké nejistotě se kvůli vylučování ze společnosti ( jež započalo již za druhé republiky) a ohrožení jejich rodin ocitali. Není divu, že někteří českoslovenští židovští vojáci velmi citlivě reagovali na všechny protižidovské poznámky a postoje.

Je to tvrdé čtení, vybral jsem pár odstavců:

V úvodu se praví, že „československé Židovstvo od samého počátku německých útoků na republiku projevilo jasně a odhodlaně svou vůli zapojiti se účinně do řad těch, kdož hájí československou demokracii“ – já dodávám, že to má logiku, naše země byla první v Evropě, která dala ústavou práva občanům židovského původu s plnou rovnoprávností s jinými občany. Vědli co se děje v Německu a dokázali odhadnout, co bude u nás, pokud se staneme obvětí německé okupace…".

Pokračují dále: „Tím větší bylo jejich rozčarování. V nejrůznějších údobích své činnosti, od samého vstupu do československé armády, setkávali se židovští vojáci s činy a projevy, které nutně vyvolaly dojem, že jsou nevítáni a neradi viděni. Tak na příklad židovští dobrovolníci, přicházející nebezpečnými ilegálními cestami z protektorátu, když došli již k prvnímu oficiálnímu exponentu československého odboje v zahraničí na francouzském konsulátě v Budapešti, byli přijati více než nevlídně. První starostí tamního úřadujícího bylo zjistit, zda jsou židovského náboženství. Bylo-li tomu tak, posílal je na židovskou náboženskou obec, že prý se o ně postarat nemůže a nechyběly poznámky, že se netvoří legie židovská, nýbrž československá“

Dále pokračuje: „Agdské ovzduší zůstalo však nadále pro židovské vojáky velmi nevlídné. Incidenty se stále opakovaly a nebyly potlačovány s náležitou přísností a rychlostí. Od počátečních nadávek se věci stupňovaly tak, že se vyskytly i případy tělesného týrání židovských vojáků“ a pokračuje to dále tvrzením, že „ Židé byli vylučováni při výběru k letectvu; našla se úřední žádanka, která při obsazení určitého místa výslovně žádala vojína ‚árijského‘ „ přerostlo to až tomu že: „byl učiněn pokus zavést numerus clausus, což znamená omezení přijímání lidí podle nežádoucího původu".

Je otřesné že je konstatováno, že cituji: „ Až nakonec věci vyvrcholily v návrhu na separování židovských vojáků ve zvláštních útvarech. Nebylo na příklad u různých příležitostí dovoleno, aby se židovští vojáci hlásili k židovské národnosti a vojenské osoby, které prováděly dotyčné zápisy, se pouštěly do nemístných debat o neexistenci židovské národnosti, a pod. Dodávám že československá ústava, ale pojem židovská národnost plně uznávala…takže naši důstojníci šli v tomto případě přímo proti duchu ústavy Republiky československé…

Už jsem uvedl, že osobám, jejichž mateřským jazykem byla němčina, maďarština nebo jiddiš, bylo to způsobem hrubým a za doprovodu protižidovských poznámek vytýkáno a užívání těchto jazyků bylo zakázáno a trestáno.

Ale pokračujme: „Doufali jsme, že zasazením československých jednotek do boje tyto jevy zmizí. Příliš rychlý a nešťastný spád válečných událostí ve Francii měl však následky přímo opačné. Již na frontě a po návratu z ní byla židovským vojákům a Židům všeobecně dávána vina. Byla jim vyčítána zbabělost, deserce, a pod. ba dokonce se množily výroky, že Židé podporují anebo tvoří tak zv. pátou kolonu“ kousek níže se píše že „Bylo použito výroků, že Židé mají být vyloučeni z armády, postříleni, a pod.

Co by jste řekli o důstojnickém sboru který se chová takto: „Na druhé straně pak byla armáda ze strany některých důstojníků posměšně označována jako ‚židovský spolek‘, ‚jerusalémská armáda‘ a řada důstojníků se ostentativně distancovala od židovského mužstva. V oněch dnech, kdy se tábor hemžil nejrůznějšími pověstmi a kombinacemi o příštím osudu armády, došlo v kantíně blízkého tábora k výtržnosti, během níž skupina mladých důstojníků pronesla výroky pro židovské vojáky tak urážlivé, že jen náhodou přítomný židovský duchovní důstojník svým energickým zákrokem zamezil pokračování, které mohlo mít nedozírné následky.

Možná dotyčný rabin měl nechat svoje souvěrce aby těm důstojníkům napráskali. Protože to nabralo úplně jiný vývoj. Zmínění důstojníci pak využili poznámky jednoho z židovských vojínů o tom, že prý československá armáda ve Francii byla rozpuštěna, k podání trestního oznámení na židovského duchovního ppor. Krause, jejž osočili, že on použil tohoto výroku, vykládaného jako podněcování vojáků k neposlušnosti.

POkračuje to takto: "Na základě tohoto trestního oznámení byl téhož večera ppor. Kraus polním četnictvem velitel kapt. Divoký zatčen, přesto, že při konfrontaci ihned mezi ním a por. Hanákem provedené, tento byl nucen odvolat svá obvinění. Zatčení duchovního vzbudilo bouři nevole mezi židovskými vojáky a jen stěží se podařilo je uklidnit a přimět k vyčkání výsledku vyšetřování. Teprve příštího dne v poledne byl ppor. Kraus propuštěn a to po výslechu dalších svědků a po intervenci generála Znamenáčka. Ačkoli se potom jasně prokázalo, že por. Hanák nepravdivě obvinil ppor. Krause a později voj. Brauna z nečestného chování a byl dokonce vlastními svědky usvědčen, nebyl zatčen. Pokud je nám známo, nebyl ani potrestán. Ani tresty, udělené por. Šimandlovi a por. Gutovi za jejich hrubé a antisemitické výroky nepovažujeme za dostatečné".

Jestli se někdo divý že v takovém vojskovém tělese naši občané židovského původu nechtěli sloužit, není mu pomoci.

Ale nyní se vrátíme zpět ke vzbouřencům.

Již na podzim 1941 byly obě „čs.“ roty AMPC sloučeny do jedné, která byla zrušena a o rok později. Asi 120 vojáků, kteří v ní v té době sloužili, bylo převedeno do britské armády. Je zajímavé že šlo z 80% o naše vojáky židovského původu. V britské armádě problém antisemitismu nebyl patrný. Jedním z nich byl např. voj. Abraham Leib Hoch který později používal jméno Ludvík Hoch, pozdější britský mediální magnát Ian Robert Maxwell, který válku skončil v hodnosti kapitána britské armády. Sám Maxwell vždy uváděl, že se přidal ke vzpouře proti československému velení díky otevřené národnostní perzekuci. Je zajímavé, že jeho židovsko-rusínské kořeny jsou všeobecně známé, přesto náš VHÚ používá jen to české jméno. Jinak po tom, co přešel do britské armády, ho čekala zářná cesta vojáka- hrdiny. Vylodil se v Normandii a válku ukončil jako vysoce ceněný voják v Hamburku v hodnosti kapitána. Byl vyznamenán za statečnost britským Válečným křížem, který mu v lednu roku 1945 osobně předal generál Bernard Law Montgomery. To není marné….co říkáte!?

Když se ale vrátíme na východ, můžeme klidně konstatovat, že další další stovky našich občanů židovského původu bojovalo v Rudé armádě a odmítli přejít do našich jednotek. Další bojovali v jednotkách pod velením britské královny po celém světě, v americké armádě a jiných armádách bojujících proti nacistickému Německu a jeho spojencům.

Takže cituji zase z práce paní doktorky Dokoupilové:

CITUJI:

"V soupise uloženém v prostějovském archivu a označeném „Příslušníci zahraničního odboje západního z Prostějova“ jsme identifikovali několik mužů z prostějovských židovských rodin. Pokud nemáme ověřený jejich původ, je u jména otazník. Datum za jménem má označovat den nástupu vojenské služby v zahraničí.

Bleichfeld Bedřich (4. 4. 1915 Prostějov), domovská obec Jaroslav, Polsko, svobodný, rodiče Hersch a zemř. Marie, manipulant, 21. 3. 1939 do Palestiny. Sloužil v židovské brigádě v Palestině.

Bleichfeld Josef (13. 11. 1913 Prostějov), domovská obec Jaroslav, Polsko, svobodný, rodiče Simon a Matylda, student, do Prostějova se přihlásil 2. 2. 1939 z Vídně, Revoluční 6, 13. 3. 1939 do Palestiny. Sloužil v židovské brigádě v Palestině. Údajně padl v boji. Obrázek následuje.



Süsskind Julius (24. 9. 1911 Sanok), 9. 6. 1939 Londýn, bojoval v britské armádě, po válce se vystěhoval do USA

voj. Bedřich Bergel, 17. 11. 1942, nar. 5. 7. 1910 Prostějov, domovská příslušnost Prostějov, skladník, z rodiny Artura (1879) a Pauly (1882) Bergelových, 11. 3. 1939 do Palestiny, do Prostějova se vrátil 10. 11. 1945 ze zahraniční armády, v listopadu 1946 povolena změna jména na Kopecký, v prosinci 1945 se odstěhoval do Opavy.

voj. Bruno Bobasch, 8. 1. 1943, nar. 7. 11. 1913 Prostějov, domovská příslušnost Prostějov, kuchař, z rodiny obchodníka kůží Mořice a Terezy Bobaschových, bratranec Lilly a Pavla Bobaschových, 14. 3. 1939 se vystěhoval do Palestiny, přihlásil se do palestinské brigády. Do Prostějova se vrátil 17. 8. 1945 ze zahraniční armády, 1. 10. 1946 se odstěhoval do Plzně a pak do Izraele. Zemřel 28. 2. 1978 v Izraeli. Viz obrázek:



rtm. asp. Bedřich Holz, 27. 5. 1942, nar. 20. 9. 1911 Prostějov, domovská příslušnost Prostějov, soukromý úředník, z rodiny Josefa (1876) a Elsy (1883) Holzových. V dubnu 1939 odjel do Palestiny, vstoupil do vojska.

Arnošt Hönig, 15. 7. 1942, nar. 24. 3. 1921 Vídeň, domovská příslušnost Prostějov, rodiče Artur a Žofie, soukromý úředník, od 15. 7. 1942 v zahraniční armádě, v palestinské brigádě britské armády. V Palestině se v srpnu 1942 oženil s Halinou Potokowou (26. 3. 1922). Po válce se v prosinci 1945 vrátil do Prostějova jako četař, v lednu 1947 bylo jeho manželství rozvedeno, v říjnu 1947 se oženil s Ditou Heiligovou (04. 5. 1926 Prostějov), která se vrátila z tábora v Raasice. V prosinci 1948 se odstěhovali do Sydney v Austrálii.

Walter Hönig, 15. 7. 1942, nar. 24. 3. 1921 Vídeň, dvojče Arnošta, domovská příslušnost Prostějov, krejčí, v palestinské brigádě britské armády od 15. 7. 1942 do 18. 5. 1945 v hodnosti četaře. V srpnu 1942 se v Tel Avivu oženil s Ruth (roz. Schneider, 30. 4. 1922 Vídeň). Po válce se vrátili do Prostějova, kde jeho žena učila hebrejštině zájemce o vystěhování. Narodila se jim zde dcera Sylvia (11. 9. 1947). V lednu 1949 se odstěhovali do Izraele, kde žili v městečku Raanana.

voj. Felix Husserl, 28. 3. 1940, nar. 15. 1. 1901 Vídeň, domovská příslušnost Prostějov, rodiče Zikmund a Ernestine, číšník.

voj. Vilém Kaufmann, 23. 6. 1942, nar. 10. 2. 1912 Prostějov, domovská příslušnost Prostějov, číšník, tovární manipulant, rodiče Zikmund a Růžena, vystěhoval se v únoru 1942 do Palestiny. S první manželkou Gusti (roz. Salzerová, 20. 8. 1915 Prostějov) se oženil v únoru 1939 v Prostějově, ale v únoru 1946 se rozvedli. Do Prostějova se po válce vrátil začátkem září 1945. S druhou manželkou Františkou (roz. Herrlicková, 9. 8. 1914 Šternberk) se vzali v lednu 1949 v Olomouci, bydleli v Prostějově.

voj. Arnošt Neumann, 12. 10. 1939, nar. 12. 5. 1902 Prostějov, domovská příslušnost Prostějov, úředník, z rodiny Ludvíka (1867) a Kláry (1870) Neumannových. Dle potvrzení vojenského vyslanectví v Paříži z 12. 6. 1945 byl příslušníkem čs. zahraniční armády, roku 1946 žil v Limoges ve Francii.
svob. Karel Neumann, 13. 6. 1940, nar. 12. 8. 1903 Prostějov, domovská příslušnost Prostějov, JUDr., rodiče Ludvík (1873) a Anna (1880), propuštěn z branné moci 11. 12. 1941, 21. 1. 1949 bydlí v USA, Ohio, Columbus, zachoval si čs. občanství.

voj. Karel Sborowitz, 19. 10. 1942, nar. 24. 2. 1919, domovská příslušnost Prostějov, student, z rodiny Maxe (1889) a Irmy (1882) Sborowitzových, viz Uprchlíci. Studoval gymnázium, maturoval 1937. Do zahraničí odešel s rodinou v srpnu 1939.

voj. Adolf Schnabl, 28. 11. 1939, nar. 6. 11. 1898 Vídeň, domovská příslušnost Prostějov, novinář, náboženské vyznání katolické, ale původ pravděpodobně židovský.

voj. Pavel Schwarz, 20. 1. 1940, nar. 25. 9. 1906 Budapešť, domovská příslušnost Prostějov, krejčí, žil ve Vídni s manželkou Gertrudou Ilsou (roz. Rixová, 29. 7. 1899 Baden u Vídně)

voj. Bedřich Spitzer, 23. 1. 1940, nar. 21. 6. 1904 Vídeň, domovská příslušnost Prostějov, mechanik.

voj. Max Eduard Steinschneider, 18. 10. 1939, nar. 14. 3. 1921 Walešin (Německo), domovská příslušnost Prostějov, student. Přestože jeho otec Max (1884) uváděl, že je bez vyznání a matka Vilemína evangelička, jeho původ je po otcových rodičích Eduardovi a Cilli židovský. Koncem srpna byl Max demobilizován z čs. armády ve Francii, roku 1943 byl internován v Buchenwaldu. R. 1947 bydlel v Lyonu, jeho otec v České Kamenici.

čet. Juda Sternküker, 5. 8. 1943, nar. 6. 11. 1911 Narol (Polsko), domovská příslušnost Prostějov, do Prostějova se s rodinou přistěhovali r. 1914, rodiče Abraham a Mina. Pracoval jako exportní a kontrolní úředník firmy Sbor, před válkou odjel s nejmladším bratrem Eliášem (1917) do Palestiny, bojoval v palestinské brigádě britského vojska, po válce se vrátil jako četař do ČSR. Získal vyznamenání za statečnost při osvobozování čs. republiky, udělené 17. 6. 1947. Od dubna 1947 žil v Praze. Měl dceru Evu, která žije ve Švýcarsku. Viz obrázek:



voj. Leo Süsskind, 23. 11. 1939, nar. 15. 3. 1907 Prostějov, domovská příslušnost Prostějov, rolník, bratr Ruth Süsskindové-Schwarzové, viz Emigrace, Poválečná emigrace. Bojoval v palestinské brigádě britského vojska.

voj. Leo Tauber, 4. 8. 1942, nar. 14. 9. 1920 Karlovac (dnes Chorvatsko), domovská příslušnost Prostějov, úředník. 10. 6. 1939 odhlášen do Londýna, Anglie

svob. Robert Wasservogel, 23. 11. 1939, nar. 23. 4. 1906 Prostějov, domovská příslušnost Prostějov, účetní, obchodník, 15. 10. 1945 se vrátil do Prostějova z čs. zahraniční západní armády, tankový prapor, 30. 10. 1945 do Brna, změna jména na Velecký, povolena ZNV Brno 7. 11. 1945

voj. Hugo Adolf Winter, 18. 10. 1939, nar. 18. 9. 1905 Prostějov, domovská příslušnost Prostějov, obchodník, byt Vídeň, mechanik u RAF, zproštěn čs. voj. pro válečný průmysl dnem 24. 10. 1942. Rodiče Bruno (1873 – 1942) a Josefa (1886), 18. 9. 1939 do Itálie. Fotka z roku 1941 níže.


svob. Otto Zwillinger, 27. 5. 1942, nar. 18. 2. 1907 Prostějov, domovská příslušnost Prostějov, soukromý úředník, mechanik, zběhl 15. 4. 1943. Z rodiny Alexandra (1877-1918) a Pauly (1882) Zwillingerových

KONEC CITACE

K antisemitismu u jednotek na západě jsem se už vypsal dost. Ale bylo by nesprávné se nepodívat na tento jev u praporu na východní frontě.

Byl u jednotek v Buzuluku přítomen antisemitismus? ANO – BYL.

Čím byl dán? Měl několik podob a myslím si, že v určité rovině ani o antisemitismus vyformovaný v duších lidí za dlouhá staletí působením církve a mocenských institucí nešlo.

Takže objevilo se několik případů toho nejtěžšího patologického antisemitismu několika jedinců. Jeho nositeli byl jeden lékař a několik vojáků a důstojníků. Jejich chování, slovní útoky a šikana nakonec přesáhly mez únosnou i pro velení praporu, které tomuto jevu nevěnovalo skoro žádnou pozornost. Až dva případy kdy dotyčný zmetek přišel žalovat s rozbitou hubou je donutilo jednat. Nositelé bylo od jednotky odesláni na Blízký východ. Zde se zapojili do bojů a vedli si dobře. Dotyčný lékař dokonce celou válku odbojoval jako palubní doktor britského torpédoborce….

Potom zde byl jev, židy i ve vzpomínkách označený jako antisemitismus. Byl to jev, v mnoha vzpomínkách židovských vojáků popisovaný jako antisemitismus, který ale dle mého antisemitisme nebyl. Bylo to chování vysoce kvalitních důstojníků hranické akademie. Akademie je vychovávala a to velmi ostře v duchu silného pocitu vlastenectví a v duchu teorie čechoslovakismu. Tito lidé se potom jevili jako nacionalisté a arogantní hlupáci. A bohužel to občas přešlo do vážných problémů.

Složení jednotky, kdy lidé sice měli československé občanství ale pocházeli: z Rakouska, Maďarska, Podkarpatské Rusi, ze Slovenska, z Historických zemí, Polska, Německa a zemí SSSR vedlo k tomu, že více než polovina stavu jednotky neuměla česky vůbec a nebo jen málo. A to bylo něco, co ti chlapi z Hranic na Moravě nedokázali nějakou dobu mentálně uchopit a trvalo dost dlouho, než tento stav dokázali akceptovat. Když jsem to, co čtete, dával do hromady, zjistil jsem že 2 sokolováci se narodili ve Vídni, jeden v Berlíně, 3 v Budapešti… a mohl bych pokračovat.

Zkuste se vžít do této situace: Jste důstojník, přesvědčený masaryko-benešovec, vlastenec a velíte jednotce, kde každý druhý je žid, nebo voják kdoví odkud, který umí česky jen pár slov. A vy musíte v těchto lidech vidět československé vojáky. Máte za sebou Mnichov, okupaci, útěky přes několikero státních hranic, internace a výsledek je toto co jsem popsal. Nebylo asi lehké přetvořit myšlení našich důstojníků… Ale podařilo se to. U Sokolova prapor bojoval jako jednolité těleso.

Mám pro to alespoň něco z toho, co jsem popsal jasný důkaz.



Je to unikátní dokument, který jsem objevil v publikaci od dvojice autorů Michala Buriana a Jiřího Rýce. Nese název HISTORIE SPOJOVACÍHO VOJSKA, vydalo MNO v roce 2007.

Tento dopis poslal 27. července 1942 přímo šéf československé vojenské mise v SSSR do Buzuluku - za přečtení rozhodně stojí….

A potom zde byl takový ten lidový antisemitismus, projevující se předsudky, nedůvěrou a urážlivými výroky, jejichž nebezpečnost jejich nositelům ani nedošla, prostě se tak chovali jejich prarodiče, rodiče a tak to považovali za normální i oni. Ale tato forma neměla dlouhého trvání… vymizela sama jak šel výcvik a stmelování jednotek.

Zachytil jsem dokonce výpověď jednoho židovského vojáka, co po roce 1948 odešel do Izrael a ještě 60-tých letech si pamatoval, že slyšel dva vojáky – Čechy, jak se baví o děvčatech. Právě totiž dorazilo několik českých a slovenských děvčat a tak jeden druhému řekl, že je to dobře, že tu nebudou jen samé židovky.

Po počátečních postojích, kdy byl antisemitismus bagatelizován a přehlížen, se provedlo několik razantních opatření a postupně se vytratil – ne že by zmizel – ale byl potlačen rozumem a společnými cíly.

Minimální projevy tohoto zlého jevu se projevovaly i nadále jak naše vojsko v SSSR rostlo. Vždy nová vlna příchozích měla tyto potíže sama se sebou ale i s vojáky, kteří už byli na místě. Jenže to už byl vždy náraz do zdi. Vojáci co přežili těžké boje o Sokolovo, Kyjev, a další místa v roce 1943 byli pevně stmeleni a nositele antisemitismu rychle srovnali do špalků… A to i v případě, že toto chování si se sebou přinesli vojáci a důstojníci došlí z Velké Británie a Blízkého východu pro doplnění stále rostoucího velitelského sboru.

Velký nárůst tohoto jevu ale byl zaznamenán vznikem 2. paradesantní brigády- byla tvořena převážně Slováky- přeběhlíky od Melitopolu, a ti byli antisemitismem prosáklí tak, že se do konce války nepodařilo u této brigády nežádoucí projevy eliminovat. Své neblahé důsledky to neslo i po válce na slovenském území.

Závěrem této kapitoly bych uvedl to hlavní.

U Sokolova bojovalo 974 československých vojáků, a v boji neřešili kdo z nich je jakého původu. Bojovali za obnovení vlasti která byla po Mnichově ponížena a ožebračena, po 14. březnu 1939 okupována a rozdělena na dva celky. Nechtěli nijak zvýraznit svůj původ – prostě byli to českoslovenští vojáci bojující pod československou bojovou zástavou.

Pravdou ale je skutečnost, že uvedená fakta lidi při mých přednáškách překvapují a když jsem to přednášel v Brně před izraelským velvyslancem Jeho excelencí Danielem Meronem, tak ten na to při simultánním překladu nevěřícně koukal. Nakonec celá rozšířená přednáška doplněná o všechna dostupná fakta o židech v tomto boji skončila v jeho rukách a byla přeložena péčí ambasády do angličtiny a hebrejštiny aby sní bylo možno pracovat i v Izraeli. To není špatný výsledek pro amatéra, co říkáte?

Prosím, promiňte mi ten exkurs mimo východní frontu, nemám v plánu se našimi vojáky ve Velké Británii jakkoliv zabývat, ale šlo mi o to ukázat, jak se naše zahraniční vojenské jednotky s antisemitismem vypořádali nebo nevypořádali. Jinak na Palbě je moje rozsáhlá práce na téma naší divize ve Francii, kde se tomuto jevu, ale nevěnuji. V době její tvorby jsem potom neměl tušení...

SAMOTNÝ BOJ O SOKOLOVO A PODIVNOSTI KOLEM NĚJ

Ať si kdo chce a co chce říká, byl to první boj našich vojáků na východní frontě. A od roku 1943 do současnosti je neustále propírán a přemílán a různorůzně vykládám. Kde kdo cítí potřebu říci svoje vidění světa a je zajímavé, že od naprosté glorifikace se lehce dostaneme naprostému zatracení všeho, co se v těch dnech kdy naši vojáci u této vesnice bojovali.

Tak se na to podíváme mýma očima. Jsem autor této práce, bývalý profesionální voják- mohu tedy také napsat jak to vidím já. Naučili mě z pohledu taktiky ledacos a tedy mám před mnoha historiky trochu náskok…

PROPAGANDA.

Je zajímavé, že při popisech této bitvy mnoho historiků neváhá tvrdit, že to byl boj, který měl jediný účel- propaganda a to propaganda komunistická. Můj pohled je jednoznačný: ZLOVOLNÁ A ODPORNÁ LEŽ. Berte to trochu s nadhledem, ale mě toto papouškování blbosti štve.

Začnu tím, že o odjezdu našeho praporu informovala sovětská média jen krátkou zprávou. Bylo to dáno utajením a také tím, že nikdo nevěděl, jak se prapor zhostí svého prvního boje. Takže následovalo jen mlčení. Takže o jakém zneužitím pro propagandu se mluví?

Leč pokračujme. Napřed mapa, která ukazuje konečnou fázi sovětské útočné operace,který skončila razantním německým protiútokem. Podívejte se jak nepatrný kousek bojiště je samotný prostor pod Merefou. Je datována k 1. březnu 1943 vše bylo ještě - jak se jevilo velení Rudé armády - v pořádku.



Situační mapa třetí bitvy o město Charkov, útoční fáze Rudé armády, stav k 1. březnu 1943

Dne 27. února v 8:30 velitel frontu nařídil, aby se prapor do večera 1. března 1943 přesunul po určené ose do Charkova, kde měl být k dispozici veliteli města. Ve stanovený den čelní jednotky praporu v odpoledních hodinách vstoupily do charkovských ulic, kde nadchly obyvatelstvo.

Ubytování praporu již bylo zajištěno v budově školy v ulici Rustaveliho. Vojáci se uložili k odpočinku, aby se zotavili z desetidenního 350 km dlouhého pochodu. 2. března dostal plukovník Svoboda od náčelníka štábu Voroněžského frontu rozkaz - prapor byl prozatím zařazen do zálohy frontu a zůstává v Charkově.



Centrum města Charkov v době kdy tam dorazil náš prapor…

Měl obdržet kořistní automobily, reorganizovat na motorizovaný prapor a poté zasazen do bojů v sestavě 3. gta generálporučíka Pavla Semjonoviče Rybalka, která v té době bojovala asi 60 – 80 km jihozápadně od Charkova. Z toho plynul úkol urychleně vycvičit řidiče. Již odpoledne byl vydán příslušný rozkaz velitelům rot. Náhlé zhoršení situace na frontě však ještě týž den vše změnilo. Němci vyrazili do protiútoku…

Ohrožení charkovského prostoru tankovými jednotkami nepřítele, které po zatlačení pravého křídla Jihozápadního frontu vedly útok z prostoru Lozové do odkrytého boku Voroněžského frontu, vedlo štáb frontu k rychlé organizaci záchytné obranné linie na řece Mža.

Plukovník Svoboda byl 2. března v 18:00 povolán spolu se svým zástupcem do štábu 40. armády a dostal v souladu s prováděným opatřením rozkaz zaujmout v sestavě 25. gsd generálmajora Pavla Mendělejeviče Šafarenka obranu na levém břehu řeky od osady Timčenkov po osadu Arťuchovka. Úkol - vybudovat obranu se zákopy a odolný protitankový rajón.

xxxxx

Velitel 25. gardové střelecké divize generálmajor Pavel Mendělejevič Šafarenko, přímý nadřízení našeho polního praporu. Druhý obrázek Ukazuje jeho podřízeného plukovníka Kondratije Vasiljeviče Biljutina, velitele 78. gardového střeleckého pluku, který bránil vesnici Taranovku. Jak je uvedeno dále, statečný boj jeho vojáků, kteří se prostě odmítli nechat z Taranovky Němci vytlouct, zajistil, že náš prapor dostal šanci – vyhnul se střetnému boji a mohl zaujmout pevnou obranu.

Bylo řečeno, že je nutno očekávat i střetný boj s nepřítelem, který útočí s přesilou tanků od jihu. Úkolem praporu bylo v takovém případě zatlačit nepřítele zpět za řeku Mža a udržet linii řeky ve stanoveném úseku jako součást obrany Charkova. Samotný rozkaz byl naprostý nesmysl a ukazuje zoufalství, kterému právě podlehlo sovětské velení v tomto prostoru. Pěší prapor vyzbrojený jen dvěma slabými protitankovými kanóny a pár protitankovými puškami jako takový nemohl zvítězit ve střetném boji s jakoukoliv tankovou jednotkou nepřítele. Byl by zničen a jeho zbytky zajaty. Díky gardě plukovníka Biljutina k tomu nedošlo. Byly to prostě zatraceně dobří vojáci.

3. března 1943 v noci vyrazil prapor z Charkova a dvěma proudy se zajištěným pochodem přesunoval do určeného prostoru na řece Mža.

2. rota npor. Kudliče postupovala do Arťuchovky.

1. rota npor. Jaroše a 3. rota npor. Janka se zbytkem praporu do Timčenkova a Mirgorodu.
Cíle pochodu dosáhly v pozdních odpoledních hodinách.

jak už víme- zopakoval jsem to 2x a toto je potřetí, díky 78. gsp plk. Biljutina, který zastavil postup nepřítele u osady Taranovka, nedošlo ke střetnému boji. Pochodující proudy byly pouze beze škody napadeny německými letouny.

Když skončil boj o Sokolovo a další aktivity, které nakonec na rozkaz vyššího velení skončily organizovaným ústupem na poslední chvíli, bylo hotovo a teprve tehdy se rozjel kolotoč propagandy. Náš prapor nebyl poslán do boje kvůli propagandě. Kdyby byl zničen a to bylo naprosto pravděpodobné, nikdo by o něm už asi nikdy neslyšel.

Jenže ten náš prapor v konečném důsledku přes krutou porážku při samotném boji o Sokolovo uspěl velmi dobře. A to už propagandistickou hodnotu mělo a to takovou, že to pro morálku Rudé armády mělo hodnotu několika divizí - najednou totiž na tom obrovském válčišti nebyla Rudá armáda sama…. Takže propaganda nebyla zámyslem, ale důsledkem. Je pro mě krajně obtížné pochopit proč i mnoho veteránů tu blbost o tom, že byli oběti propagandy často prezentovalo.

OBRANNÉ POSTAVENÍ - DOBRÁ NEBO ŠPATNÁ VOLBA?

Napřed mapa: ukazuje, německý protiútok a také to,jak nepatrný v rámci celého bojiště byl náš obranný úsek, ale jeho důležitost byla plně srovnatelná s jakýmkoliv jiným na této velké frontě. Jak je jasně vidět, byl to velký průšvih, který skončil těžkou porážkou sil Rudé armády v tomto prostoru a vytvořil potom jižní část Kurského oblouku.



Náš prapor označovaný jako prapor Svoboda, byl – jak už víme - začleněn do 25. gsd. Na poradě s generálem Šafarenkem 3. března 1943 plukovník Svoboda navrhl, aby do obranného postavení praporu byla zahrnuta i vesnice Sokolovo před řekou Mža.

Obranná sestava tak dostala podobu trojúhelníku obráceného hrotem proti směru, odkud se dal očekávat útok nepřítele. Tento hrot měl otupit průraznost útoku a znemožnit nepříteli vytvoření výhodného výchozího postavení pro přechod řeky.



Toto je plán obrany našeho praporu k 8. březnu 1943 v ruském jazyce. Je srozumitelný, ale my budeme pracovat níže s jiným.

Úkolem převzít obranu samotného Sokolova byla pověřena 1. pěší rota pod velením npor. Otakara Jaroše. Rota byla posílena jak na živé síle, tak podpůrnými palebnými prostředky. Celkem zde bylo soustředěno přes 350 osob. Zástupcem velitele byl nadporučík Jaroslav Lohrer-Lom. Níže jsou jejich fotografie, Jarošova je dobová, Lomova předválečná – oba v boji padli a jiné fotky tedy nemohou být.

xxxxx

K protitankové obraně bylo k dispozici:
3 děla 76 mm - posila od Rudé armády
4 protitankové kanóny 45 mm - jeden vlastní, 3 posila od Rudé armády
8 protitankových pušek,
položeno 70 protitankových min.

Zbývá doplnit, že ony 3 protitankové kanóny ráže 76 mm patřily k sovětské 5. baterii II. oddílu 131. gardového dělostřeleckého pluku a jeden z 45mm kanónů patřil přímo 1. praporu, zbylé tři některé nespecifikované sovětské jednotce. Stejně tak pocházelo z protitankové roty npor. Františka Sedláčka zmíněných 8 protitankových pušek Simonov PTRS vzor 1941 ráže 14,5 mm.

Hlavní výzbroj roty tvořily tři rotní minomety Šavyrin vzor 1940 ráže 50 mm, doplněné třemi praporními minomety Šavyrin vzor 1941 ráže 82 mm. K podpoře pěchoty zde bylo soustředěno celkem 6 těžkých kulometů Maxim vzor 1910/30 ráže 7,62 mm a 24 lehkých kulometů Děgťarjov DP vzor 1928 stejné ráže.
Zejména protitankovou výzbroj lze hodnotit jako slabou. Bohužel kanóny ráže 45 mm a PT pušky ráže 14,5 mm v té době dokázaly prorážet pancíř německých tanků pouze na krátkou vzdálenost popř. poškodit pojezdové ústrojí.

Obránci Sokolova navíc věděli, že budou muset tankům čelit – informace o jejich soustřeďování v prostoru před Sokolovem přinesl průzkum. V té době také vrcholily opevňovací práce. Ty byly do jisté míry usnadněny tím, že začala obleva. Oba břehy Mži se rozbahnily a led začal praskat. 8. března již podle vzpomínky Bedřicha Reicina tání vrcholilo:

„Slunce se rozzářilo a řeka roztála do hloubky dvaceti centimetrů. Na některých místech jsem se bořil hlouběji.“

Přesto nebyla nosnost ledu vyzkoušena; buď Svoboda stále počítal s tím, že zamrzlá řeka německé tanky unese, nebo byl rozhodnut bojovat o Sokolovo za každou cenu. To už nelze zjistit, sám Svoboda k tomu nikdy nic nenapsal, zde jsem jen v říši dohadů, ale mohlo v tom být i něco víc než nějaká hypotetická tvrdošíjnost. A to je to, co si já osobně myslím. Ale na to přijde.

Prapor získal čas – garda plukovníka Biljutina dál tvrdošíjně držela Taranovku a Němci se pokusili o její obchvat přes stanici Bespalovka. Zde byla v samostatném opěrném bodu zakopána jedna z čet Biljutinovi gardové pěchoty pod velením poručíka Pjotra Nikolajeviče Širočina. Celkově pětkrát šla německá pěchota podporovaná tanky do útoku a pětkrát byla odražena. Z 24 obránců jich 19 padlo, sám Širočin byl zraněn tak těžce, že po vyléčení už nebyl schopen bojové služby… Ale je pravda, že mám doma stařičkou knihu s názvem Pětadvacet Široninců…. Těžko říci kde je chyba

xxxxx

Velitel obrany stanice Bespalovka poručík Pjotr Nikolajevič Širočin a zničená německá technika v jeho bojovém postavení.

Nakonec ale Němci gardu z Taranovky večer 6. března 1943 a okolí vytlačili a před naším praporem už byl jen nepřítel.

Nám na Palbě známý historik Jiří Fidler v jedné své práci píše, cituji:

„Úkol československé jednotky, označované od 3. března jako "Obranný úsek Svoboda", byl vcelku jednoduchý a jednoznačný – udržet severní břeh řeky Mža a zastavit případný německý pokus o průlom. Přes značnou sovětskou palebnou podporu (celkem sedm dělostřeleckých baterií) by šlo o nesplnitelné zadání, protože úder byť jen jediné německé bojové skupiny (Kampfgruppe), tedy až dvou motorizovaných praporů s podporou roty či oddílu tanků, nemohl pouhý prapor obránců vydržet.

Výhodou československé jednotky však byl terén. V jejím úseku byl severní břeh řeky Mža hustě zalesněn, přičemž tento les podle dobové mapy protínaly tři až čtyři průseky. Nebylo pravděpodobné, že by se Němci v daném úseku vážně pokoušeli o akci většího rozsahu, než by bylo překročení řeky za účelem průzkumu bojem. Naproti tomu se dalo s jistotou počítat, že se Němci budou snažit ovládnout celý jižní břeh řeky Mža, aby kryli pravé křídlo svého hlavního úderného uskupení. Z tohoto hlediska je však rozhodnutí o předsunutí československé obranné pozice na jižní břeh do vesnice Sokolovo nepochopitelné“.

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/ ... enstvi_kuz

Nemohu s tímto závěrem souhlasit.

Za prvé, nikdo a tedy ani Svoboda nemohl vědět, jaká bude síla nepřítele, kterému bude třeba čelit. To víme nyní dávno po boji a tedy pokud na to máme náturu, můžeme si myslet co chceme, můžeme i chytračit. To není případ pana Fidlera, myslím si osobně, že je to jeden z nejpoctivějších historiků, kteří se věnují válce na východě. Ale rozhodovat se odpovědné osoby musely v dané době na daném místě.

Za druhé, proč by mělo jít o nevýhodné a nepochopitelné postavení? Myslím si totiž pravý opak. Byla to podle mého úsudku dobrá volba. Délka našeho úseku obrany byla cca 7 někdy se uvádí 9 kilometrů, nechám to na těch sedmi. Pokud by celý prapor zůstal na severním břehu, byla by obrana možná jen v jedné linii – nebylo dost sil na druhou linii obrany. A hloubka obrany by byla jen pár desítek metrů. Pokud by led zůstal pevný, byla by obrana obtížná – bylo by možno ji prorazit na mnoha místech. Navíc Němci by - sice pod palbou – obsadili celý jižní břeh a bylo by jen a jen na nich kde udeří.

Závěr pana Fiedlera, že by zde Němci nevedli rozsáhlý útok je sice relevantní, ale zase je to jen dohad. V té době nikdo plány Němců neznal. A jde-li o les, Němci v zalesněném terénu bojovat uměli a to velmi dobře.

Tím, že velitel praporu vysunul jednu rotu za řeku, získal tři bonusy.

Primo: Tím že tam ta rota byla a byla dobře opevněna, byla určena jako primární cíl útoku. Tím tedy Svoboda nepřítele donutil udělat to co chtěl. Zaútočit na relativně silný opěrný bod vyztužený protitankovým rajonem.

Sekundo: obrana se stala v úseku praporu dvousledovou a to vždy dobrý základ pro vedení obraného boje proti očekávané přesile.

Tertio: Podívejte se na mapu doleji. Je zde krásný barevný plánek rozmístění sil praporu a posilových prostředků v boji o Sokolovo.



Pokud by Němci udeřili jihozápadně od Sokolova ve směru na postavení třetí roty v Arťuchovce, dostal by se pod čelní palbu této roty a do levého boku by ho pokryla palba z postavení 1. roty v Sokolově.

Pokud by nepřítel udeřil severně od Sokolova na postavení druhé roty, opět by se dostal pod čelní palbu této roty a do pravého boku by ho pokryla opět palbou první rota v Sokolově.

Je pravdou, že mezi Sokolovem a Mží je otevřená rovina, ale pokud by rota musel ze Sokolova pryč, její ústup mohly velmi dobře krýt obránci obou druhosledových rot a podpůrné prostředky vyčleněné od Rudé armády.

Další informace v článku pana Fiedlera jsou zajímavé, ale nemám potřebu je diskutovat.

Najděte si to a uvidíte. Bohužel i on píše o našem praporu jako o oběti propagandy. Což mě dost mrzí. Dokonce píše o marném a zbytečném boji ve jménu Propagandy. Ale je jako jediný reálný v tom, že píše že se tak stalo až po bitvě, kdy jak píše, dosáhl náš prapor ojedinělého bojového úspěchu na tomto úseku fronty. A má dle všeho pravdu. Proto nejde o oběť propagandy, ale o objekt propagandy a to je přece jen příjemnější….

Naopak plně souhlasím se závěrem jeho článku, cituji:

„Nasazení československých vojáků do bojového střetu v prostoru Sokolova má mnoho otazníků. Některé se snad podaří dříve či později objasnit, jiné odpovědi si vzali účastníci s sebou na věčnost a zůstanou proto navždy předmětem více či méně sofistikovaných dohadů. Českoslovenští vojáci jako celek však v období poslední únorové dekády a první poloviny března 1943 dokázali malý zázrak – bez ohledu na vyčerpávající přesuny, bez ohledu na utrpěné ztráty a bez ohledu na mizivé zkušenosti splnila československá jednotka bojový úkol a dokázala uniknout ze ztracené pozice.

Z jednotek, které v první březnové dekádě držely obrannou linii na řece Mža, se podobným hodnocením může pochlubit jen málokterá.

Proto není třeba dále bazírovat na původních propagandistických klišé. Můžeme si dovolit kritizovat rozhodnutí o předsunutí obrany do vesnice Sokolovo, jež nemělo opodstatnění a pro mnoho vojáků se stalo smrtící pastí. Čechoslováci se ve svém prvním bojovém vystoupení na východě ukázali jako velmi schopní, odhodlaní a stateční. Málokterý voják v historii i současnosti dokázal více“.

UKONČENÍ BOJE O SOKOLOVO – PROČ TO NEVYŠLO LÉPE?

Nebudu se v této práci zabývat samotným bojem o Sokolovo. Je toho napsáno strašně moc, ale nelze z toho nic jednoznačného vysumarizovat. Průběh boje prostě nelze hodnověrně rekonstruovat. Ale myslím si, že lze naprosto v klidu zavrhnout nesmyslné závěry pana Klůce, o kterém jsem psal v úvodu.

Zrovna tak je ale nutno zamítnout ztráty vyčíslené Ludvíkem Svobodu. Proč, to už víme z části o nepříteli. Také pan Fidler přispěl svojí troškou do mlýna. Tvrdí že od 8.března do 13. března, kdy náš prapor odešel z bojových postavení Němci v tomto úsek ztratili jen dva tanky.

Býval jsem vojenský logistik, vždy si při studiu vojenských událostí všímám, jak řešili týlové a technické zabezpečení jednotlivé strany konfliktů, které studuji. Dílenské kapacity 6. tankové divize byly na vysoké úrovni a proto zcela jistě mohu napsat, že tanků vyřazených z boje mohlo být klidně i 10 či pokud jde o jiné obrněnce, í více. Vzhledem k tomu, že bojiště ovládli Němci, jen oni vědí jak to bylo skutečně, ale jejich prameny zatím mlčí.

Ale i vozidla poškozená velmi vážně, pokud nevyhořela nebo neexplodovala, bylo možno opravit v časovém horizontu dvou až tří dnů. A vozidla určená k opravě a později opravená se nehlásila do trvalých ztrát… po boji o samotné Sokolovo mohlo klidně na bojišti zůstat dost poškozených a nebojeschopných obrněnců a ty mohli naši vojáci za řekou považovat za zničená a tedy nemuseli lhát.

To není nic vycucaného z prstu, takto to prostě fungovalo a proto mě závěr pana Fidlera sice relevantní, ale rozhodně nereflektující celé spektrum možností, překvapil.

Ale boj proběhl a když se okolo 18 hodiny odmlčelo Jarošovo velitelské stanoviště umístěné na věži sokolovského kostela, bylo na velitelském stanovišti praporu jasné, že obrana Sokolova je v kolapsu. Sám Jaroš i jeho zástupce byli v té době už mrtví a obranu řídil těžce raněný velitel 1. čety 1. roty rotmistr František Němec, který se bránil se zbytky svých mužů v severozápadní části Sokolova.

Vyvstala nutnost vyslat do obklíčené vesnice spojku nebo posily, které by udrželi zoufalou obranu na místě. Přesně v ten okamžik se na Svobodovo velitelství dostavil rotmistr Voráč a prosil velitele praporu, aby mu dovolil jít dobrovolně vpřed pomoci bránit Sokolovo. Těžko říci, co jej k tomu vedlo, dobře věděl o kritické bojové situaci. Podle některých pamětníků chtěl Voráč dokázat, že si své nedávné povýšení opravdu zaslouží, podle jiných chtěl jen pomoci svým kamarádům, které měl v 1. rotě. Ať tak či tak, Svoboda souhlasil a Voráč vyrazil přes stále ještě slabě zamrzlou řeku v čele své čety vstříc ohnivému peklu v Sokolově.

Dorazil právě včas. Když Voráč k rotmistrovi Němcovi dorazil a zjistil situaci, navrhl provést spořádaný ústup za řeku do hlavních postavení čs. praporu. To ale Němec - v té době už nejvyšší hodnost celé obrany Sokolova - s ohledem na rozkazy, které dostal ještě od Jaroše, odmítl.


Zde je špatná, ale přece jen fotka československého vojáka, hrdiny, rotmistra Hynka Voráče

Voráč se nerozhodoval dlouho. Pochopil, že zůstat namístě nic neřeší, ale že je potřeba umožnit evakuaci co nevíce raněných za řeku. Vydal rozkazy a jeho vojáci vyrazili do protiútoku proti německým granátníkům. Jsem přesvědčen, že všem těmto vojákům bylo jasné, že si jdou pro smrt. Nikdo z Čechoslováků nezaváhal. A opravdu, z 34 vojáků útok přežilo jen šest, což znamená, že Voráčova četa byla zničena. Mezi padlými byl i jejich velitel.

Takže pár slov o tomto vojákovi:

Hynek Voráč se narodil 10. listopadu 1914 v Bohuslavicích v okrese Zábřeh na Moravě. Až do vojny pracoval v zemědělství, ale po absolvování základní vojenské služby zůstal v armádě jako délesloužící poddůstojník. Sloužil v řadách elitního Hraničářského praporu 7 nejen v krizovém září 1938, ale až do německé okupace 15. března 1939. Do zahraniční armády odešel v červenci 1939 klasickou cestou přes Beskydy do Polska, kde se stal příslušníkem tamního Česko-slovenského legionu. S ním se dostal v září 1939 během sovětského útoku na Polsko do sovětské internace v Orankách a Suzdalu. Byl mezi těmi, co nebyli odsunuti na Střední Východ, a v únoru 1942 zůstal ve velitelské skupině v Sovětském svazu, kolem níž měla vzniknout naše východní armáda. Ještě během internace prošel řadou zdokonalovacích školení i poddůstojnickou školou a v jihouralském Buzuluku, kam byla naše jednotka po podepsání spojenecké vojenské smlouvy mezi Československem a SSSR nakonec převelena, také vysoce ceněným rotmistrovským kurzem. Do Sokolova jel jako velitel pěší čety a tak také padl.

Tolik pár slov o něm…

Všude jsem četl, že spojení bylo vyřazeno – což je vlastně jisté, po obsazení kostela kde byl telefon a radiostanice, to nemohlo být jinak. Byly poslány spojky, a byly zabity a nebo zmizely. Prostě to nevyšlo. A proto naši vojáci v obci zůstali až do hořkého konce a stáhli se až v nočních hodinách. Byli to skvělí vojáci a měli své rozkazy.

A to je něco, co mi pořád leží v hlavě. Praporu velel Ludvík Svoboda, a jeho důstojníci byli velmi dobře připravení důstojníci z Hranic na Moravě. A ti všichni byli z naší armády zvyklí na používání signálních pistolí. Signální pistole je při správném plánovaní signálů nenahraditelný prostředek pro předání rozkazů a nebo informací.

xxxxx

Sovětské signální pistole OSP-30 a OSŠ-42

Rád bych znal odpověď na dvě otázky.

První je, proč náš prapor nedostal do výzbroje signální pistole, když Rudá armáda je používala úplně běžně. V tabulkách počtů obdržených zbraní nejsou.

Druhá je, že pokud jsou tabulky výzbroje neúplné, proč neexistoval plán použití signálních pistolí pro vydání rozkazů k ústupu, pokud vše ostatní selže.
Faktem je, že pokud by se tak stalo, mohlo hodně našich vojáků svůj první boj přežít. V říši snů je potom možnost použít trasovací munice do kulometů, ani nevím jestli byla taková munice k dispozici.

Více se samotným bojem o Sokolovo nebudu zabývat.

CENA ZA STATEČNOST NEZKUŠENOST A NĚKOLIK PŘÍBĚHŮT

Bylo by asi hodně hloupé tvrdit zde, jak to byla úžasná bitva. Nebyla. Byl to urputný a krutý boj a skončil - jde li o boj o samotnou vesnici Sokolovo - těžkou porážkou našich vojáků.

Počet obětí je velký. Ale i dnes tolik let po válce nejsou konečná čísla k dispozici a asi už nikdy nebudou. Vycházím z dat která jsem posbíral, mohl posoudit a nakonec si myslím, že mohu asi nejvíce odpovídat tomu, co se skutečně stalo.

Narazil jsem na tento článek a úvod jsem zde odcitoval:

„Přímo v sokolovském muzeu je ale velká deska se jmény 114 československých vojáků, kteří tu v březnu 1943 položili své životy. A tak jsme se rozhodli jména psaná ukrajinskou azbukou přeložit a zveřejnit nejen v našem reportu Východní fronta 2012, ale i v rámci tohoto webového materiálu.
Soupis padlých československých vojáků je tedy zpracován podle seznamu umístěného v muzeu v ukrajinském Sokolově.
Jména byla ověřena a opravena podle dostupných zdrojů. Pouze ty osoby, jejichž jména jsou uvedena tučně, se podařilo ověřit v Databázi legionářů a padlých ve 2. světové válce, příp. v Databázi příslušníků čs. vojenských jednotek v zahraničí za 2. sv. války.“

Více zde: https://background.webnode.cz/zajimave- ... -sokolova/

Co jsem dal dohromady já?

Dle mě dostupných dat:

8.3. v Sokolovu padlo 86 čs. vojáků a 57 vojáků bylo zraněno.

9.3. při protiútoku 16 padlých a 49 raněných

Ve válečném deníku praporu dne 8. 3. 1943 je uvedeno 85 padlých a 57 raněných. Dále dne 9. 3. po nočním protiútoku udává válečný deník dalších 16 padlých a 49 raněných, celkem tedy 101 padlých a 106 raněných, v součtu tedy 207 příslušníků praporu.

V Hlášení o činnosti se již ke dni 8. 3. 1943 uvádí ztráty 89 padlých a 57 raněných a ztráty dne 9. 3. 1943 činí 23 padlých a 49 raněných, celkem 112 padlých a 106 raněných. To by znamenalo celkové ztráty 218 příslušníků praporu, což odpovídá přibližně 22 % původního početního stavu 1. polního praporu.

Dne 29. 4. 1943 podle Válečného deníku praporu činil celkový početní stav jednotky celkem 707 osob - z toho 21 důstojníků, 13 rotmistrů, 245 poddůstojníků, 391 vojínů, 37 žen.

Zápis z Válečného deníku ke dni 7. 3. 1943 udává celkový početní stav praporu: „954 důstojníků, rotmistrů, mužů i žen včetně s přidělených jednotkami Rudé armády, 37 mužů zůstává vzadu, zde nevím co to značí, asi nemocní a u týlu.

Rozdíl tedy činí 247 vojáků.

7 raněných vojáků zabily německé nálety při evakuaci na východ, mezi nimi i raněný velitel 2. pěší roty nadporučík Jan Kudlič. Prapor tak ztratil dva velitele pěších rot a velitele kulometné roty i velitele čety protitankových kanónů ppor. Franka Jiřího.

11. března 1943 vnikly tankové jednotky SS do Charkova. Němečtí vojáci v nemocnici zastřelili 400 těžce zraněných vojáků RA a 10 vojáků čs. armády. V CEVH (Centrální evidence válečných hrobů) jsou uvedena tato jména:

prap. František Foltýn
svob. Karel Fridrich
čet. Michal Horovský
voj. Josef König
voj. Albert Kornhauzer
voj. Josef Řepík
voj. Bedřich Scharf
voj. Arnošt Schudmak
prap. Jaroslav Tachecí
svob. Vítězslav Wittmann – já doplňuji, že nebyl zastřelen, ale uhořel v esesáky zapálené nemocnici

Na této desce je uveden i čet. Erik Freschl. Ten ale také nebyl zastřelen, spáchal sebevraždu poté, co na jeho pokoj vnikli vojáci SS. Podařilo se mu ukrýt pistoli a než být zavražděn, vzal si život sám…Je zajímavé, že podle údajů pana Brože tento voják nebyl četař, ale desátník.

Dalších více než 300 těžce raněných vojáků RA bylo upáleno zaživa.

Vidíte a jsem ve vážném rozporu s tou deskou v Sokolově. Mě to vychází na 120 mrtvých vojáků…

Když k tomu připočítáme raněné – celkově 103 vojáků, jsou to ztráty pro samotnou první rotu ztrát hraničící se zničením jednotky a u praporu jako celku se potom ztráty blíží ke ztrátě bojeschopnosti.

Ale to není vše, je zde ještě jedna skupina vojáků- zajatci. Do roku 1989 se o nich nemluvilo.

V bojích u Sokolova padlo do německého zajetí kolem dvaceti čs. vojáků. Pět zajatců bylo převezeno do Protektorátu a využito německou propagandou. Konkrétně to byli:
des. Jiří Šmolík,
des. Imrich Kuric,
des. Karel Egger,
voj. Vasil Maksimišinec a
voj. František Šnajdr – ten vystupoval pouze pod krycím jménem Karel, protože jeho rodina v té době žila v SSSR a on se obával její perzekuce.

Těchto pět vojáků bylo skutečně odvezeno do Protektorátu, velmi důkladně vyslechnuto, což způsobilo další vlnu zatýkání rodinných příslušníků našich vojáků. Potom jezdili po celém území a dělali přednášky, točili je do filmových týdeníků a popisovali, jak to je v československém vojsku samý žid a jak byl celý prapor zničen udatnou německou armádou.

Dohledal jsem osudy tchto pěti vojáků:

Šmolík po splnění této úlohy sloužil v pracovních jednotkách Wehrmachtu, byl Němci občas použit pro propagandu a navštívil i rodnou Volyň. Zůstal v pracovních jednotkách až do svého zajetí na západní frontě, odkud byl vydán do ČSR. Zde byl souzen za zradu a 11. 10. 1946 odsouzen ke 20 letům těžkého žaláře ve vojenské věznici Leopoldov. Dne 22. 7. 1954 byl podmínečně propuštěn na 8 let.

Kuric byl Slovák, a po skončení propagační akce v Protektorátu byl Němci propuštěn a odjel do Bratislavy, kde byl přidělen na úřad propagandy a vedl několik protisovětských přenášek. Po osvobození republiky byl zatčen a při soudním líčení uznán vinným ze spolupráce „s orgány německé nacionálně socialistické propagandy a toho, že spáchal zločin vojenské zrady", za což byl odsouzen k trestu 10 let těžkého žaláře. Původně trest vykonával ve věznici Leopoldov, odkud byl však přeložen do trestnice v Opavě. Zde se mu 4. 8. 1951 podařilo uprchnout z pracoviště, dostal se do Rakouska, odtud do Austrálie a nakonec do USA, kde počátkem 21. stol. zemřel.


Imrich Kuric při poskytování rozhovoru novinářům v Protektorátu

Maksimišinec – po válce zatčen a jako zrádce odsouzen na 15 let. Také on byl dne 22. 7. 1954 byl podmínečně propuštěn na 8 let.

Egger byl jako žid po splnění své mise pro Říši popraven v likvidačním komandu, datum ale není známo.



Jiná fotografie jiného rozhovoru…

Šnajdr se dožil konce války, ale souzen naším soudem nebyl, nebyl totiž československých občanem, pravděpodobně ho zatkla NKVD a to asi znamenalo, že buď byl popraven a nebo zemřel někde v GULAG-u.

Do zajetí padli i další vojáci a jejich osud byl velmi různě těžký – podle stavu v jakém do zajetí padli a podle libovůle Němců.

Část z nich, zejména těžce zranění, byla zavražděna hned v Sokolovu německými vojáky, kteří raněné Čechoslováky házeli do hořících chalup. Tak zahynul například svobodník Václav Kubeš. Dle různých výpovědí těch povražděných mohlo být až 9, ale jsou uvedeni mezi padlými, v zajetí de facto nebyli.
Někteří další zemřeli v německých zajateckých táborech, do této skupiny patří:
vojín Kurt Finkelstein,
vojín Ludvík Hoffmann,
svobodník Egon Presser,
rotmistr František Růžička, ale pan Brož píše, že byl zavražděn přímo v Sokolovu.

Někteří v těchto táborech zmizeli beze stopy, patří sem vojín Walter Blasenstein, vojín Kurt Pressburg a vojín Egon Traub.
xxxxx
Dva vojáci výše zmínění - Presser Egon zemřelý v zajateckém táboře a Blasenstein Walter v zajetí zmizelý beze stopy. Mohl zemřít, mohl být zabit při pokusu o útěk nebo jen zavražděn z rozmaru německých strážných…

Několika vojákům se podařilo ze zajetí utéct, a najít cestu k dalšímu boji. Byli to
vojína Josef Spáčil,
vojín Vladimír Hába a
vojín Dimitrij Jacina. Ten byl ale po návratu k čs. armádě obviněn ze zbabělosti, ale soud jej zprostil obvinění.

Tři naši vojáci padlí do zajetí přežili v německém zajetí celou válku. Byli to
vojín Michal Babič,
vojín Štefan Šelemba a
vojín Michal Keďulič

Po návratu ze zajetí byli vyslechnuti. Nebylo shledáno žádné pochybení – doplnili některé informace o samotném boji o Sokolovo. Nakonec byly na přechodnou dobu zařazeni do armády a byl jim doplacen veškerý uniklý žold - přesně dle válečného práva.

Část těchto údajů jsem čerpal zde, porovnával jsme je s knihou pana Brože, něco upravil a doplnil. Znovu píšu, ten materiál na válka.cz je velmi kvalitní soubor informací… snad se mu trochu vyrovnám.

https://www.valka.cz/15366-Boj-o-Sokolo ... ign=serial

Ne každý je hrdina. Statečnost je vlastnost výjimečná, nikoliv samozřejmá, a tak se tomu nelze divit. Statečné chování je výslednicí noha faktorů pokud některý chybí člověk může ale také nemusí selhat.

Velitel praporu Ludvík Svoboda vzhledem k tomu že musel řešit různá kázeňské a i trestně právní delikty žádal o zřízení polního soudu. Díky tomu že sovětské orgány aktivně bránili možnosti kvalifikovaných vojenských právníků z Velké Británie, nebylo to možno realizovat. Právníků bylo v Buzuluku dostatek, ale válčené právo neovládali a navíc se této roli aktivně bránili.

Během bojů u Sokolova se případy zbabělosti nebo domnělé zbabělosti objevily. Jestli šlo opravdu o zbabělce nebo spíše o oběti okolností nechám na posouzení každému, kdo si toto přečte.
Válečný deník praporu nám sděluje, že 11. 3. 1943 bylo z Arťuchovky, cituji:

„strženo odjíždějícími vlastními – zde je myšlena sovětská pěchota a tankové jednotky - tanky a ustupujícími jednotkami z prostoru Vodpichovka k ústupu bez rozkazu levé křídlo obrany a uvádí, že to byla družstvo desátníka Kaudera a svobodníka Horvátha, svobodníka Čapliára do prostoru Konstantinovka. Toto mužstvo bylo vráceno na zásah velitele praporu i kapitána Lomského. Po návratu však definitivně opustil své stanoviště desátník Kauder a svobodník Boldiš se svými družstvy.“ Konec citace.

Byla to zbabělost? Nebo jen svévole, kdy vše kolem ustupuje a my nejenom že ne, ale ani nevíme, jaká je situace a nikdo s námi nekomunikuje. Osobně neuvěřím, že by celá tři družstva tvořili samí zbabělci. Zde vojáci poslechli svého nejbližšího nadřízeného. Tedy své velitele družstev.

Dne 21. března 1943 nařídil velitel praporu zřídit náhlý soud „k projednání zběhnutí z fronty“, který ovšem neměl žádnou právní oporu v čs. zákonech. Svoboda tedy tyto případy řešil vzetím obviněných do zatímní vazby. Z výše uvedených desátníka Kaudera. Zde to ale dostává zajímavý podtón. Pan Brož uvádí u tohoto jména, že desátník Kauter Robert ukončil válku jako poručík a pobočník velitele pěšího praporu. V 50. letech vyl zatčena uvězněn Propuštěn v roce 1956 s vážně poškozeným zdravím a 16.dubna 1957 zemřel…nějak mi to k zbabělosti nesedí…

Polní soud I. stolice v SSSR nakonec oficiálně vzniknul až 25. 11. 1943, avšak zpočátku byla jeho působnost omezena pouze na činy, u nichž byla zákonem určena ztráta svobody na dobu menší než 5 let. Plk. Svoboda proto tehdy žádal, aby polní soud získal rozšířené pravomoci k vynesení rozsudků smrti.

Hodně jsem nad tím přemýšlel, ale nedokážu si to vysvětlit – nemělo to oporu v československém právním řádu. Možná to bylo tím, že Svoboda byl legionář a ti se popravovali jak v Rusku tak v Itálii poměrně hodně.. i na území Československa v bojích s maďarskou Rudou armádou bylo několik legionářů popraveno.. prostě nevím. Odůvodnil to tím, že má tři zatčené.

Hlavním „zrádcem a zbabělcem“ byl npor. Holzer Max, u kterého je při zatčení uvedeno, že jako hospodář zbaběle opustil v době bojů svoji jednotku, zběhl z fronty s personálem H.S.179 a dopravními prostředky a bojující jednotku v kritických dnech materiálně poškodil. No fakta jsou jaká jsou. V bitvě o Sokolovo byl hospodář praporu, velitel zásobovací čety a byl v prostoru rozmístění praporu.

Dle obvinění tedy 10.3.1943 bezdůvodně opustil sklad proviantu v Charkově a 25.3.1943 se vrátil k praporu. Soud s Holzerem proběhl v červnu 1944 a je údajně probíhal v mimořádně nenávistné atmosféře, kdy se ostatní příslušníci praporu dožadovali trestu smrti. Holzer se hájil objektivními příčinami – špatnou sjízdností cest, které navíc byly pod neustálými leteckými útoky nepřítele. Je nepopiratelné, že příslušníci praporu v poli kvůli nedostatku proviantu jistě trpěli nedostatkem stravy.

Ačkoliv se tedy jistě mnozí vojáci cítili týlovým důstojníkem zrazeni, ukázalo se, že vše není černobílé. Celá řada příslušníků praporu naopak svědčila, že npor. Holzer pomáhal v Charkově organizovat odsun čs. raněných, k čemuž použil i svých týlových dopravních prostředků. Značí to, že díky němu mnoho našich raněných uniklo jisté smrti, nedopadli jak těch 11, o kterých jsem psal výše.

Vše marno. Holzer byl nakonec odsouzen k trestu smrti, proti čemuž se však odvolal k Vrchnímu polnímu soudu v SSSR, který byl oficiálně zřízen 20. dubna 1944. Vrchní soud tvořený justičnímu důstojníky z Velké Británie tento rozsudek zrušil a změnil na 7 let vězení,

Z mě neznámého důvodu, ale Svoboda trval na popravě a odmítal z pozice velitele 1. čs. armádního sboru rozsudek potvrdit. Protože však prakticky neměl jinou možnost, nakonec rozsudek podepsal, avšak npor. Holzera nechal odeslat do trestního oddílu. Jiný zdroj tvrdí, že o zařazení do trestní roty degradovaný nadporučík požádal sám. Trestní jednotka u našeho vojského tělesa byla zřízena přímo Svobodou v přímém rozporu s československým právním řádem. Vojín trestní jednotky Maxmilián Holzer se v bojích na Dukle ukázal jako mimořádně statečný voják.

Padl smrtí hrdiny v bojích u Nižního Komárníku 25. listopadu 1944. Posmrtně mu byla mu vrácena hodnost nadporučíka a obdržel Cs. Válečný kříž 1939… tak jaký zbabělec?

Další byl rtm. Novotný Karel, obviněný z toho, že jako velitel zákopnické čety, který s jedním družstvem a zákopnickým materiálem zbaběle utekl z hlavního obranného postavení praporu. Zbabělci utíkají nalehko. To nikoho nezarazilo, že z postavení vynesl veškerý ženijní materiál?

Přesto byl 15.června 1944 byl polním soudem odsouzen na 15 let (trest odložen po doby války), zařazen do trestního oddílu. V bitvě o Duklu se vyznamenal v boji a utrpěl těžké zranění, následně byl propuštěn z trestného oddílu. Dne 09.08.1945 - z rozhodnutí prezidenta republiky došlo k prominutí a k zahlazení trestu.

A poslední byl už výše citovaný desátník Kauder Robert, 2. rota, který jako velitel družstva odvedl své družstvo v kritickém okamžiku z hlavního obranného postavení praporu.O tom že byl nějak potrestán jsem nenašel nic relevantního.

Dalším čs. vojákem, jenž padl do zajetí, ale po prokázaném zběhnutí, byl voj. Josef Svítek, jenž pocházel z Mirohošťě, okres Dubno na Volyni. Po jejím obsazení sovětskými vojsky v rámci dělení Polska byl v prosinci 1941 zatčen NKVD a odvlečen do pracovního tábora, odkud se v únoru 1942 dostal k našim jednotkám do Buzuluku.

Během bojů u Sokolova upadl do zajetí, a to tak že se ukryl a vzdal se. Ze zajetí ale později uprchl a vrátil se na Volyň. Ta však byla na jaře 1944 znovu obsazena Rudou armádou sovětskými jednotkami a Svítek byl znovu odveden k čs. vojsku. Zde na něj už generál Svoboda podal trestní oznámení ve věci zběhnutí, neboť u Sokolova, cituji:

„při řídké palbě skryl se v zákopech, ú m y s l n ě vyčkával příchodu Němců a dostal se na druhou stranu fronty k Němcům. Tedy se odloučil od své jednotky a úmyslně vyčkával příchodu Němců, což se mu podařilo.“

Čs. polní soud I. stolice v SSSR voj. Svítka 14. 7. 1944 uznal vinným a odsoudil jej k trestu smrti zastřelením, kterýžto rozsudek 16. 10. 1944 následně potvrdil i Vrchní polní soud v SSSR jakožto odvolací orgán. Rozsudek byl vykonán 16. 1. 1945. Poprava byla veřejná. Zde mě velmi překvapilo, že po tom, co 6. října jednotky našeho armádního sboru vstoupily na československé území, nedošlo k revokaci tohoto rozsudku. Já bych to udělal…

Kromě zběhnutí se řešily také další prohřešky, zejména krádeže potravin, např. Rozkaz 1. praporu č. 24 ze dne 21. 4. 1943 nás informuje, že dne 18. 4. byli umístěni „do zajišťovací vazby pro krádež a vyhrožování civilnímu obyvatelstvu voj. Sidor Mikuláš a voj. Melnik Mikuláš, oba z 1. roty.“ Událost pak měla tragickou dohru, neboť voj. Sidor byl o dva dny později zastřelen při pokusu o útěk z vězení příslušníkem polního četnictva.

CO DÁL?

Tato práce je, jak už to u mě bývá zvykem příšerně dlouhá. Jsem zpátky a je mi líto, lepší to už nebude.

Nyní už jen letem světem trochu statistiky a předposlední lidský příběhy.

KURT LANZER

Narodil se v Ostravě-Petřkovicích a v roce 1933 jsme se přestěhovali do Michálkovic, kde už přes dvě stě let bydlel rod Lanzerů, před druhou světovou válkou to bylo šest rodin. Otec měl šest bratrů a tři sestry, provdané za nežidovské muže. Všichni žili v části ostravského obvodu, jemuž se dodnes říká Lanzerovec.
Když vypukla válka, Němci vyhnali všechny židy z Ostravy. Kurtovi bylo teprve jedenáct let. Celá rodina musela prchnout jako nuzáci, přestože každý z rodu Lanzerů měl v Michálkovicích nějakou výnosnou živnost – obchod, řeznictví či povoznictví…našel se jeden dobrý člověk, dal jim nějaké peníze, jídlo a jeho čeledím rodinu převedl do Polska. 3. září- to už probíhali boje Druhé světové války, dorazili do Krakova.

Veškerý jejich majetek němečtí a čeští sousedé bez jakýchkoliv skrupulí rozkradli ihned po jejich vyhnání… utíkali na východ a záchranou měl být Sovětský svaz. A zdálo se, že opravdu bude. Umístěnku dostali ve Lvově. A začal skoro normální život. Kurt chodil do školy, bratr Walter studoval na gymnáziu, otec dělal číšníka v kavárně Ritz a druhý bratr Norbert dělal dlaždiče. Jenže válka přišla i sem, a jako cizinci – ihned samozřejmě špioni, skončili v sovětském lágru. Celá rodina i s maminkou.

Přes rok bydlela rodina v lágru hluboko v tajze. Dostali jeden dřevěný srub, o který se dělili s utečeneckou polskou rodinou. Deset lidí se tísnilo ve třech pokojích. Otec se staršími bratry pracovali v lese, Kurt chodil sbírat hřiby a borůvky. Koncem roku 1941 – právě probíhala sovětská ofenziva u Moskvy, byla rodina přemístěna do Uzbekistánu, kde byli ubytování v táboře u Tadžických hranic. V tamním kolchoze už pracoval při výkopech zavodňovacích kanálů s otcem a bratry i třináctiletý Kurt.

Pak se náhodou – vyslechli nějaký rozhovor - dozvěděli o Buzuluku. Sověti jim řekli naprosto jasně: pokud se chcete vrátit domů, musíte do vznikající československé jednotky. Na následně zveřejněnou výzvu v rozhlase a v novinách se začali sjíždět ze všech koutů Sovětského svazu a to i z GULAGu všichni kdo v této volbě viděli šanci pro život sice rizikem smrti v boji, ale důstojný život vojáka, ne vězně..

Do Buzuluku v prvním kole odjel táta a oba bratři. Kurt s maminkou zůstali v lágru ale podali si písemnou žádost a – Kurtovi nebylo ještě 15 let. V srpnu 1942 přijeli do Buzuluku, kde jsme zjistili, že můj otec již nežije; zemřel na následky těžké infekční choroby dysentérie. On sám onemocněl úplavicí. Přesto narukoval. Jeho bratři už byli součástí bojové jednotky, přičemž jeho starší bratr cestou do Buzuluku omrzl a sloužil s několika amputovanými prsty na nohou. Byl přidělen ke kulometné rotě, v níž sloužil i jeho bratr Walter. Nakonec jako příliš mladý zůstal v týlu u náhradního praporu. Oba bratři a dva bratranci padli hned první den bojů u Sokolova.

Norberet a Walter Lanzerové, Kurtovi bratři, oba padli v boji o Sokolovo. Je zajímavé, že tato velká židovská rodina poskytla 1.čs. samostatnému polnímu praporu celkem 7 vojáků a jednu zdravotní sestru, maminku těch tří…

Kurt prodělal parašutistický výcvik u 2. paradesantní brigády, útvaru vojska speciálně vycvičeného k vysazení ze vzduchu, která byla nasazena do Slovenského národního povstání. Generál Svoboda mu však jako jeho veliteli osobně účast zakázal se slovy, že když mu padli už dva bratři a zemřel otec, není nutné riskovat život dalšího Lanzera. Tak se stal radistou…on to totiž Svoboda slíbil jeho mamince, že nedopustí, aby zůstala úplně sama. Ale i ona sloužila jako voják- zdravotník.

S týlem armádního sboru tak postupovala přes Duklu na Slovensko a potom na Moravu jako zdravotní sestra i Kurtova maminka. Jejich bojová cesta skončila v Boskovicích. Celá jejich jednotka pak byla převelena do Prahy, kde se zúčastnila slavnostní přehlídky. Koncem září téhož roku byl od svého praporu v Turnově propuštěn do civilu. První jeho cesta vedla do rodné Ostravy, z níž se po dvou letech vydal do nově vytvořeného státu Izrael, kde mu o rok později premiér Ben Gurion gratuloval k vyznamenání za mimořádnou statečnost v bojích v Negevské poušti. Byl to v té době jediný voják z Čech, v elitní první paradesantní brigádě nového židovského státu. Měl k tomu všechny předpoklady , absolvoval kurs v rámci akce Důvěrné Izrael.


Kurt Lanzer přebírá v roce 1949 vyznamenání z rukou izraelského premiéra Ben Guriona „Za statečnost“ v bojích s egyptským expedičním sborem v poušti Negev.

Jenže válka o nezávislost skončila on chtěl domů za mámou. Nakonec po mnoha tahanicích získal vízum a chystal se na cestu. Jenže 30. října 1956 vypukla Sinajská válka a jeho jednotka musela do bojů, takže cesta nebyla možná. Až o mnoho let později, když už jeho maminka nežila, mohl k jejímu hrobu. A ten rok se setkal i Ludvíkem Svobodou. Vyřídil mu pozdravy jeho bývalých podřízených důstojníků židů, nyní občanů Státu Izrael.

Ale nyní trochu těch statistik.

Nebude to hezké čtení. Podíváme se v číslech na další osudy Sokolováků v průběhu války.

První ztráty byly 12. října 1943, kdy německé letectvo bombardovalo vlakový transport v prostoru železniční stanice Priluki - Jachnovščina. Celkem při náletu zahynulo 57 vojáků a zraněno bylo 54 vojáků, převážně dělostřelci. 12.-17. října 1943 se brigáda soustředila asi 50 km východně od Kyjeva. Při tomto náletu zahynulo 16 sokolováků a 5 jich bylo zraněno.

Ve dnech 3. až 6. listopadu 1. čs. samostatná brigáda v SSSR byla součástí mohutného bojového uskupení, které mělo osvobodit Kyjev. Na žádost velitele byla nasazena do přímých bojů, její postup byl díky velmi dobré organizační struktuře brigády, inteligentnímu velení plukovníka Kratochvíla a vysoké motivovanosti našich vojáků, se brigáda předvedla v tom nejlepším světle a byli to její vojáci, co jako první dosáhli centra Kyjeva. Za tento úspěch zaplatila překvapivě malými ztrátami. Měla 30 mrtvých, 80 zraněných a 4 pohřešované. Z toho bylo 6 padlých a 6 raněných sokolováků.

Od 7. listopadu 1943 do 8. března 1944 byla brigáda nasazena v operacích u Čerňachova, Komuny Čajky a chutoru Petrivka, v prostoru Vasilkova, v Žitomirsko-berdičevské operaci. Osvobozovala Rudu, Bílou Cerkev. Bránila severní břeh řeky Horní Tikič. Útočila na předmostí u Ostrožan. Byla nasazena na klíčovém úseku v obranných bojích u Žaškova v rámci Korsuň-ševčenkovské operace. I těchto bojích bylo poznat, že si naši vojáci své řemeslo skvěle osvojili. Nejenže dokázali pružně reagovat na vzniklou situaci, ale prokázali též vynikající výcvik a dobrou úroveň vedení boje. Cena byla vysoká, a v této ceně bylo i 34 padlých a 11 raněných sokolováků. Začalo jich ubývat.

Ve dnech 8. září až 28. října 1944 se náš 1. čs. armádní sbor v SSSR účastnil bojů v rámci karpatsko-dukelské operace. Byla to špatně odstartovaná operace a náš sbor do ní vstoupil těžkými ztrátami při nezvládnutém nástupu do operace. Následovalo urputné prolamovaní nekonečné řady pásem německé obrany a náš vojskový celek v těchto bojích vykrvácel.

V létě 1944 se 1. československý armádní sbor skládal z 1. a 3. pěší brigády, 2. paradesantní brigády, 1.tankové brigády, pěti dělostřeleckých pluků (z toho dvou smíšených pluků o jednom oddíle houfnic a dvou oddílech těžkých minometů, dvou motorizovaných protitankových pluků a 5. sborového pluku těžkého dělostřelectva) a podpůrných jednotek: protiletadlových oddílů, 3 ženijních praporů, 4 spojovacích praporů, jezdecké čety a jednotek týlového zabezpečení. Jeho velitelem se stal generál Jan Kratochvíl, kterého jmenovala čs. vláda ve Velké Británii. Před nasazením do Karpatsko-dukelské operace čítal sbor 16 451 vojáků.

Když boje skončili bylo nutno konstatovat, že padlo 935 vojáků, 4518 jich bylo zraněno a neuvěřitelných 756 jich bylo nezvěstných. Mezi padlými bylo dalších 29 sokolováků a 24 jich bylo zraněno a 32 nezvěstných.

Následně se náš armádní sbor probíjel přes celé Slovensko až na Moravu. Boje skončili až 13.května 1945. V nich padlo dalších 6 a bylo zraněno 11 sokolováků a přibylo 11 nezvěstných.

Dalších 9 sokolováků zahynulo jinak – utonutí, dopravní nehody dokonce otravy. Tato kuriosní smrt potkala dva sokolováky. Byli to Kopták Demeter, který omylem při alkoholovém dýchánku vypil dávku etylenglykolu. Zemřel na těžkou otravu, před tím v deliriu zabil dva jiné vojáky. Druhý byl Maximovič Nikolaj který se stal obětí etylenglykolu jinde a jindy.

11 sokolováků odešlo od praporu do brigádní později sborové speciální jednotky. Jak šel plnili úkoly hloubkového průzkumu a nakonec tři z nich zasáhli do událostí na konci Války v Protektorátu.

První byl Mrůzek Alfréd, který byl 25 března 1945 vysazen v Protektorátu-operace „URAGAN“, v prostoru u Nového Strašecí. Jak šli události nakonec se zapojil do bojů v Pražském povstání. Od roku 1955 ve výslužbě. Je to asi jediný voják celého československého zahraničního odboje, co se přímo zapojil do bojů v Praze.

Alfréd Mrůzek na poválečné fotografii, zde jako důstojník hradní stráže prezidenta republiky

Druhý byl Reich Robert, se narodil v chudé rodině židovského podomního obchodníka Izraele Feivela Reicha v Brně na Cejlu čp. 20. Později se rodina přestěhovala na ulici Nádražní a nakonec se usadila v Přízové ulici č. 14. Robert Reich vystudoval reálné gymnázium a po maturitě v roce 1938 začal pracovat jako železniční úředník.

Po příchodu německých okupantů byl zařazen do jednoho z prvních dvou židovských transportů z Protektorátu Čechy a Morava, které byly vypraveny v říjnu 1939 z Ostravy do Niska nad Sanem. Odtud se mu podařilo uprchnout do Sovětského svazu, kde se na jaře 1942 stal v Buzuluku příslušníkem kulometné roty 1. čs. samostatného pěšího praporu později samozřejmě brigády a armádního sboru a účastnil se bojů u Sokolova, Kyjeva, Bíle Cerkve. V posledním místě byl zraněn.

Během dukelské operace v září 1944 působil již v hodnosti podporučíka jako velitel roty 5. praporu 3. čs. pěší brigády a za statečnost mu byl 27. října 1944 udělen již třetí Čs. válečný kříž 1939 a sovětská medaile Za bojové zásluhy.

V prosinci 1944 se dobrovolně přihlásil k plnění zvláštních úkolů v týlu nepřítele ve středisku v Obarově u Rovna. Po skončení výcviku byl ve funkci politického komisaře zařazen do sovětského paradesantu KOMENSKÝ (označován také jako výsadek Gustava Schneidera), vyslaného 4. ukrajinským frontem na území protektorátu.

Skupina seskočila v noci z 21. na 22. ledna 1945 v oblasti německého osídlení u vsi Pohledy na Svitavsku a téměř okamžitě začalo její pronásledování bezpečnostními jednotkami německých okupantů. Při jedné z přestřelek byl 24. ledna ppor. R. Reich v lese u obce Březina postřelen a zajat. Úředníci brněnského gestapa jej převezli do Kounicových kolejích a zde podrobili krutým výslechům. Nakonec byl v únoru 1945 zavražděn ranou do týla na popravišti „Na Písečku“, které se nacházelo na dvorku mezi stěnou bloku A a sálem Kounicových kolejí.

xxxxx

Ne zrovna nejlepší fotografie Roberta Reicha, statečného vojáka a vlastence. Druhá fotogarfie potom ukazuje jeho kámen zmizelých – Stolpersteine.

Třetím potom byl Oskar Beneš. Narodil se 22. 2. 1913 ve Veselí nad Lužnicí
Po svém sňatku s se slečnou jménem Anna, žil v Praze, a byl příznivcem SSSR. V červnu 1939 odchází společně se ženou do SSSR, je přivítán jako přítel a od roku1940 je učitelem ve Stalingradské oblasti.

Dne 12.5.1942 zapsán do stavu jednotky v Buzuluku, kmenové číslo 736/m a zařazen k minometné rotě. Byl účastníkem bitvy o Sokolovo. 15.9.1944 povýšen na podporučíka, ve funkci osvětového důstojníka u štábní roty 2.praporu. na vlastní žádost převelen k oddílu Zvláštního určení.



Mizerná ale přece jen fotografie tohoto vojáka, který zahynul když se rozhodl krýt i za cenu svého života spolubojovníky při ústupu.

Od 25.března 945 byl politickým komisařem výsadku " Národní mstitel" vysazeného na Litoměřicku, kdy hlavním úkolem výsadku byla zpravodajská činnost ve prospěch 4. Ukrajinského Frontu a navazování kontaktů s odbojáři v oblasti jeho působnosti.

Tento voják padl v boji 24.dubna 1945 u obce Zahájí v okrese Mělník společně s dalšími členy oddílu - radistou Nikolajem Vybornovem a uprchlým sovětským zajatcem Andronovem - který se připojil k výsadku, při krytí ústupu ostatních příslušníku skupiny.

Tolik tato zvláštní epizoda v osudech sokolováků.

Ti sokolováci co přežili a neleželi v hromadných hrobech a nebo v lazaretech od Dukly po Vrchovinu, dne 17. května se svými útvary pod svými bojovými zástavami pochodovali před nadšenými Pražany…



Jednu tuto zástavu, zástavu 1. československého samostatného polního praporu v SSSR, nesl ten voják, který jej nesl při slavnostním pochodu při jeho převzetí v lednu 1941 v Buzuluku – dle mě nejpyšnější voják našeho východního vojenského konání - praporečních Osvald Šafařík. Fotografie výše ji ukazuje, jak ji vojáci kteří pod ní bojovali nesou svobodným městem – Prahou.

Co bylo dál?

Všeobecně panuje názor, že komunistické perzekuce po roce 1948 dopadly hlavně na vojáky, kteří bojovali na západních bojištích. Není potřeba s tím složitě polemizovat, ale není to prostě pravda. Tyto perzekuce se dotkly i mnoha vojáků ze Svobodovy armády a měly dvě roviny. Politickou – hlavně a národnostní - jen u vojáků židovského původu „malý“ počet. Ale objektivně je třeba uznat, že represe proti příslušníkům západního odboje byli rozsáhlejší a ničivější.
U sokolováků, je potom nutno říci, že mnoho z nich se jim vyhnulo tím, že z naší země odešli.

Na základě vymyšlených provinění bylo v letech 1948 až 1953 zatčeno a perzekuováno 36 vojáků, kteří prošli bojem o Sokolovo. Tresty byly drakonické, bylo vyneseno i několik 25-letých trestů a 6 rozsudků k trestu smrti.

Ale pouze jeden z těchto 6 vojáků byl skutečně popraven. Byl to čs. žid Bedřich Reicin a byl popraven v procesu se Slánským – šlo celkem o 13 popravených, z toho ale bylo 11 židů. Tento člověk prošel neuvěřitelnou životní cestu.

Sokolovák Bedřich Reicin

Po únoru 1948 byl jmenován do funkce náměstka ministra obrany. I v této funkci se nadále podílel na čistkách v armádním důstojnickém sboru. Pilot generál František Peřina uvedl, že po hádce s ním byl do dvou dnů vyhozen z armády. Koncem roku 1948 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

Po jmenování JUDr. Alexeje Čepičky ministrem národní obrany v roce 1950 došlo na Ministerstvu obrany k mocenským střetům, v rámci nichž se Čepička pokusil zlomit jeho osobní moc a vliv, který si zde předtím vybudoval. Proto nový ministr národní obrany využil řady stížností z okruhu armádních důstojníků na prostředky, kterými si OBZ pod jeho vedením vynucovalo přiznání vyšetřovaných, tedy fyzické a psychické mučení a falšování a výrobu důkazů.

Dne 8. února 1951 byl zatčen a uvězněn. Při zatčení muselo být použito lsti a ze své vily byl vylákán, neboť byl střežen početnou ozbrojenou ochrankou a zatýkající orgány se obávaly krveprolití. Ve vězení byl vystaven výslechovým metodám, které pomáhal zavádět. Paradoxně ale nebyl obviněn z porušování zákonů při výkonu svých funkcí, ale jako jeden ze spolupachatelů tzv. protistátního spikleneckého centra. V rámci soudního přelíčení byl odsouzen k trestu smrti. Dne 3. prosince 1952 brzy ráno byl v Pankrácké věznici popraven. Ještě pod šibenicí vykřikoval slávu Sovětskému svazu a komunistické straně….osbně si myslím, že ho nebyla žádná škoda.


Zatčený brigádní generál Bedřich Reicin na sadě vězeňských identifikačních fotografií…

Ale pokračujme.

Celkově 17 „sokolováků“ v letech 1946 až 1969 emigrovalo na západ. Mnoho dokonce do Německé spolkové republiky, tedy do země svého někdejšího nepřítele. Mezi těmi byl i jeden z našich největších hrdinů - Josef Buršík, Hrdina Sovětského svazu a nositel pěti Československých válečných křížů 1939. Po válce byl jmenován velitelem tankové brigády v Ostravě. Pro svůj protikomunistický postoj byl v roce 1949 obviněn z velezrady a odsouzen na 10 let, ke ztrátě poloviny majetku a odebrání všech vyznamenání kromě Hrdiny Sovětského svazu. Po zhoršení zdravotního stavu ve vězení Mírov uprchl z nemocnice u Olomouce, do které byl převezen.

xxxxx
Major Josef Buršík, poválečná fotografie, zde už ve funkci velitele tankové brigády. Na další fotografii je generálmajor Josef Buršík po roce 1989. Je zajímavé, že zde má i Zlatou Hvězdu Hrdiny SSSR, kterou údajně v roce 1968 poslal do Moskvy …

S manželkou se mu podařil útěk do Bavorska, ale své dvě dcery uviděl až v roce 1963. Jeho jméno, fotografie i zmínky o něm byly v Československu vymazány, jako by nikdy neexistoval. V roce 1955 se odstěhoval do Anglie. Napsal paměti, které publikoval v knize „Nelituj oběti“. Na protest proti okupaci ČSSR roku 1968 vrátil Sovětskému svazu svá vyznamenání. Přes chronickou tuberkulózu se dožil pádu komunismu, své rehabilitace v roce 1990 a povýšení.

Dalších 11 sokolováků emigrovalo po roce 1969. Mezi nimi atypická postava. Byl to v Sokolově vojín Aschkenazy Sodom- po válce změnil jméno na Aškenazy Ludvík. Válku skončil jako styčný důstojník v hodnosti podporučíka. Demobilizoval, stal se dramatikem, komentátorem a spisovatelem. Emigroval po roce 1968. napřed žil v NSR a v roce 1975 odešel do severní Itálie. . jeho dílo je impozantní, mnohastranné a mnohožánrové.

Emigrace měla mnoho důvodů – nesouhlas s nástupem totalitního systému, hrozba perzekuce a někteří odešli po odpykání trestů, které dostali za vymyšlené protistátní skutky.

Je smutnou pravdou poválečného ČSR, že přes znalost osudu naší židovské populace, antisemitismus zůstal. Na Slovensku dokonce došlo k pogromům za účasti armády a v Historických zemích vše rozpoutávali komunisté. Najednou mnoho našich veteránů zjistilo, že jsou znovu ti jiní, ti druzí. Když začalo být zle, přišla nečekaná možnost - Akce "Důvěrné Izrael".

Celkově do Izraele odešlo i s celými rodinami 124 vojáků bojujících u Sokolova.

3 z nich se později vrátili domů a stali se obětí perzekucí.

Odešlí se zapojili do bojů v první arabsko-izraelské válce a do budování nové vlasti. Mnoho z nich bylo až do konce svých dní vysoce respektovanými osobnostmi. Vybral jsem jednoho z nich: Na Palbě je o něm poměrně rozsáhlá – moje – práce.

xxxxx
Je to druhý styčný důstojník naší armády s výcvikovými kursy pro Haganu- izraelskou armádu a kursy pro ni organizované v naší zemi v letech 1948 až 1949. Jmenoval se Leopold Presser, zde v hodnosti nadporučíka. Po emigraci své jméno hebreizoval na Yehuda Parma a stal nosnou osobností vybudování bezpečnostní policejní sítě v celém severním Izraeli. Až do své smrti to byl mimořádně respektovaný občan státu Izrael- národní hrdina.

DRUHÁ STRANA MINCE A POSLEDNÍ LIDSKÝ PŘÍPĚH

Napřed ten poslední příběh - četař- rotný Mečl Karel

Tento voják se narodil 21. července 1908 ve Vojtěšicích- někdy Otěšicích u Přeštic, okres Plzeň. V Buzuluku se hlásil 15. února 1942 a dne 16. února 1942 byl odveden a přidělen jako technik k zásobovací četě. Kmenové číslo 261/m.

9. května 1943, se přesunul poničený, ale nezlomený prapor v počtu 630 bojovníků z obce Veseloje do města Novochopersk, které se nachází jižně od Voroněže. Současně tam přijel i náhradní pluk z Buzuluku v počtu 1 410 příslušníků. Další vojáci ještě později přijížděli. V červenci přibyla slovenská rota o počtu 200 mužů npor. Pavla Marcellyho, který ji převedl na stranu Rudé armády na Kavkaze a která se celá přihlásila do československého vojska. V září téhož roku pak přišla další skupina okolo 150 Slováků.

Velitelský sbor posílilo 9 čs. důstojníků, kteří získali zkušenosti v boji na Středním východě, 8 důstojníků z Velké Británie a 10 zkušených slovenských důstojníků. Z důstojnické školy přišlo 118 absolventů. V Tambově se vycvičilo přes 40 tankistů.

Jestli v praporu z hlediska národnostního byli nejpočetnější židé, v brigádě měli největší početní podíl z hlediska národnostního dobrovolníci z Podkarpatské Rusi a hned v prvním boji za osvobození Kyjeva patřili k těm nejstatečnějším.

Zanedlouho početní stav brigády vzrostl téměř na tři a půl tisíce díky Slovenským vojákům, kteří dezertovali ze slovenských jednotek bojujících na straně Němců nebo se nechali zajmout a přihlásili se do čs. brigády. Tyto přírůstky dobrovolníků umožnily organizovat brigádu.

Četař Mečl Karel, byl v praporu zařazen do zásobovací čety, bojů o Sokolovo se účastnil nepřímo. Měl podíl na úspěšném ústupu a záchraně určitého množství materiálu poté co byla část praporu s týlem překvapena německými tanky.

Stalo se při ústupu když prapor usilovným pochodem procházel obcí Těrnovoje. Po 17. hodině pochodový proud čs. praporu, přibližující se k místu zastávky na okraji lesa, náhle napaden hloubkovým útokem německých letounů. První jednotky praporu dosáhly okraje lesa, kde byl plánován odpočinek. Současně se nedaleko odtud rozhořela prudká palba – to se německé tanky pokoušely probít do vsi Těrnovoje pouhý jeden kilometr daleko. Ve vsi se však ještě v tu chvíli nacházela 2. rota 1. pěšího praporu, těžké zbraně a trén.

Sovětské jednotky pověřené obranou obce zpanikařili a doslova zdrhly. Bohužel prapor musel ve vsi zanechat těžké zbraně a mnoho materiálu naloženého na dvou nákladních autech. O záchranu materiálu se pokusili zpravodajský důstojník rotný Vojtěch Ekstein a osvětový důstojník čet. Jan Mareš, avšak v té době již do centra vesnice pronikaly německé tanky a skupina se ocitla pod palbou. Za této situace nebylo možné materiál odvézt, proto zničili co šlo a sebrali štábní dokumenty, jejichž ukořistění by bylo pohromou pro příbuzné vojáků praporu v Protektorátu.

Byl poslán do Buzuluku, aby zajistil přesun hospodářského materiálu do Novochoperska současně přebíral dodávaný týlový materiál, vozidla potahy a povozy. A zde udělal přestupek. Zapůjčil jeden povoz se spřežením a dva vojáky místní rodině, aby si mohla navozit z lesa dřevo. Byl někým oznámen, zatčen za zneužití vojenského materiálu a dostal 7 dní natvrdo. Jenže den poté co nastoupil do basy, vše co mohlo vyrazilo z Buzuluku do Novechoperska a na místě zůstal jen zpětní odřad a likvidační skupina. Představa, že by zůstal mimo hru způsobila, že s basy utekl a vyrazil po vlastní ose za našimi jednotkami. Ale při cestě se nějak spletl a nastoupil do špatného vlaku. Poté co se rozkoukal, zjistil, že je obklopen vojáky- Poláky a ti ho okamžitě zatkli jako špiona.

Poté co prokázal svoji totožnost, Poláci zjistili, že je zkušený automechanik a řidič, tak ho prostě zrekvírovali. A zůstal u nich. Pustit ho nechtěli a různým způsobem využívali jeho služeb. Naše 1. čs. samostatná brigáda v SSSR už měla za sebou boje o Kyjev, a další místa na Ukrajině a Mečla vedla jako vojenského zběha. Mečl to věděl – vše se dočetl ve vojenském tisku, ale nedokázal najít způsob, jak se od Poláků vymanit a vrátit se ke svým. Nakonec se rozhodl, že se stane dobrovolníkem polské armády v SSSR, a touto cestou se dostane ke svým.

Jenže člověk míní a Poláci mění. Jak ho měli ve stavech, jmenovali ho velitelem autoroty své tankové brigády.

Byla to 1 Warszawska Brygada Pancerna im. Bohaterów Westerplatte ludowego Wojska Polskiego. Byla vytvořena na základě již existujícího 1. tankového pluku stejného názvu v místě jeho dislokace u Sielců v rjazanské oblasti nu řeky Oka v dnešním Rusku. Pluk byl součástí svazku polské armády označené jako 1 Warszawska Dywizja Piechoty im. Tadeusza Kościuszki.

Reorganizaci nařídil svým rozkazem číslo 1. velitel 1. polského sboru generálem Zygmunt Henrym Berling, dne 19. srpna 1943. Kompletní reorganizace byla dokončena 11. listopadu 1943 a začalo doplňování technikou, lidmi a materiálem. Náš voják v té době už byl součástí tohoto pro Poláky v době socialismu legendárního tankového útvaru. Kdo znáte seriál Čtyři z tanku a pes, vězte, že jeto seriál o této brigádě. Nakonec i on jako celá brigáda složil slavnostní přísahu věrnosti Polské republice už na Polském území v Siekierzycach dne 1. července 1944. Pořád hledal cestu jak se vrátit ke svým, jenže to už zde byl jako doma a se svými spolubojovníky ho spojovalo hluboké přátelství.

Nabyl jsem dojem, že je to podobný osud jako u Josefa Františka, kterého my oslavujeme, ale pro Poláky, v jejichž stíhacích perutích bojoval ve Francii a potom ve Velké Británii je to národní hrdina.

Z organizované brigády byl 22. září 1943 vyčleněn 1. tankový pluk, byl podřízen 1. Varšavské pěší divizi a zasazen s touto divizí v Bitvě a Lenino v Bělorusku. Byla to první bitva polské vojenské součásti vycvičené a vyzbrojené na území Sovětského svazu. Až do roku 1991 byl den 12. říjen Dnem Polské lidové armády. Bojovalo se dva dny 12. a 13. října 1943 a Poláci svůj úkol nesplnili. Prolomili první linii obrany ale v druhé uvízli. Němci ztratili okolo 1500 mrtvých a raněných a 326 zajatců. Poláci utrpěli takové ztráty, že je protiútok nepřítele zastavil a nakonec pro ztrátu bojeschopnosti museli být staženi z první linie. Bitvy se jako technik účastnil i náš voják Mečl, kdy na bojišti vyhledával a organizoval evakuaci poškozené a opravitelné techniky. Zbývající brigádní síly a prostředky byly během těchto bojů v táboře Bełomuck.

6. května 1944 byla brigáda přemístěna do prostoru Siomak okres Žitomir, Ukrajina.

Po mnoha dalších přesunech začala boj na polském území. Bojovala pod Studánkami, probila se n varšavské předměstí Praga. Prolamovala Pomořanský val, a podílela se na dobití Gdaňského přístavu a tak se dostala tam, kde válka začala – na poloostrov Wersteplate.

Posléze překročila Odru a nakonec se v sestavě 1. polské armády zapojila aktivně do bojů o Berlín. Celé této těžké bojové cesty se účastnil i námi sledovaný voják Karel Mečl.

Je to prokazatelně jediný československý voják, který se aktivně účastnil Berlínské operace.

Postupně byl podřízen těmto velitelům brigády:
Plk.Jan Mierzycan (1. IX. 1943 – 29. VIII. 1944)
pplk. Michał Sobolew ( 29. VIII. — 8. IX. 1944)
pplk. Aleksander Malutin (8. – 14. IX. 1944)
brigádní generál Jan Mierzycan (14. IX. – 16. X. 1944)
pplk. Aleksander Malutin (od 17. X. 1944)

Během této událostmi nabité bojové cesty byl třikrát zraněn, z toho jednou natolik těžce, že ze zdravotních ale i technických důvodů – Poláci ho prostě nechtěli pustit, sloužil v polské armádě až do dubna 1946. Potom byl uvolněn a s poctami poslán domů.

Dne 2.května 1946 se hlásil na posádkovém velitelství Praha. Po zjištění kdo je, byl okamžitě zatčen - byl totiž stále evidován jako vojenský zběh a byl předán vojenské policii a prokuratura zahájila předběžná zjištění. Při nich bylo zjištěno jak se věci mají. Měl potřebné dokumenty, výkaz služby v polské armádě, tři vyznamenání a propouštěcí dekret, kde bylo uvedeno, že je to voják mimořádných kvalit.

Ale basa se mu nevyhnula- vyfasoval 7 dní po službě za svémocné odloučení od jednotky a byla mu odebrána hodnost rotného. Hodnost praporčíka, kterou si vybojoval u Poláků mu ale byla přiznána. Demobilizoval podruhé a šel do civilu.

Pracoval v průmyslu, potom v zemědělství a v 70-tých letech byl dokonce předsedou nějakého zemědělského družstva.

Jenže život v socialistickém státu nebyl procházkou růžovou zahradou. Přes opakované žádosti na MNO za všech ministrů, přes jednání a dopisy veteránským organizacím a svazům, byl stále veden jako vojenský zběh a nedosáhl tak na nic, na co modle práva nárok. Nakonec poté co ovdověl, jako vojskému zběhovi mu nebyl přiznán žádný příspěvek ani vdovský důchod. Nedožíval úplně v nouzi, ale vděčná vlast - myšleno pouze a jen ironicky - na něj kašlala. Nebyl sám.

No když jsem v předchozí kapitole ukázal statistiku a příklad brutální perzekuce sokolováků, příslušníků východního vojenského odboje, musím ukázat i tu druhou stranu. Mnoho z nich po válce – někdy i s přechodným obdobím také těžké perzekuce – udělalo neobyčejnou kariéru. Což je fakt a stav, který nebyl zaznamenán ani u jednoho příslušníka odboje západního. Je to neoddiskutovatelný fakt a těžký zločin minulé doby.

Bedřich František – vyhnul se všem perzekucím. V roce 1950 se stal velitelem 8. mechanizované divize, v letech 1968 až 1969 byl náčelníkem Hlavní politické správy ČSLA, potom vojenský přidělenec v Bulharsku, generálporučík

Drnek Václav – zástupce velitele dělostřelectva ČSLA, a nakonec náčelník protektor Vojenské akademie, generálmajor

Janko Vladimír, skončil válku jako velitel 1. čs. samostatné tankové brigády, v letech 1950 až 1956 byl velitelem tankového vojska ČSA. V roce 1957 zástupce náčelníka generálního štábu, potom první náměstek ministra obrany. Dosáhl hodnosti generálplukovník a spáchal sebevraždu 14. března 1968. Fotografie níže.



Kilián Ladislav- byl velitelem zvláštního vyčleněného oddílu 1.čs. armádního sboru, který jako první dorazil dne 10. května 1945 do Prahy.Byl velitelem pěchotního učiliště a potom velitelem posádky Praha. Dosáhl hodnost plukovník

Machač Jaromír – byl v v době bitvy o sokolovo příslušník kulometné čety. PO válce zastával vysoké funkce ve vojenském školství , byl náměstek ministra obrany a šéfem vojenské kanceláře prezidenta republiky. Unikátní je, že byl vedoucím skupiny vojenských expertů v Egyptě. Dosáhl hodnosti generálporučíka.

Rychter- Rytíř Otakar, náčelník štábu polního praporu. V roce 1945 velitel dělostřelecké brigády 1. čs. samostatné brigády , velitel 1. vojenského okruhu, v letech 1956 až 1958 první náměstek MNO, potom byl 1. náměstek MNO a náčelník GŠ a nakonec předseda UV Svazarmu. Dosáhl hodnosti armádní generál, zemřel v roce 1977.



Zde je fotografie tohoto vojáka. V 90-tých letech o něm vyšlo několik článků a bylo v nich tvrzeno že to byl autor asi jediné knihy o operačním umění a válečné strategii v možné budoucí termojaderné válce. Ale rukopis po jeho smrti zmizel doposud se neobjevil. Kdoví, možné to je. Mozek na to měl.

Lenc -Lomský Bohumír – v září 1939 byl velitelem letky polského letectva a byl zástupcem velitele našeho praporu. Byl to tvrdý voják, po válce byl velitele2. pěší divize, náčelník štábu 1. vojenského okruhu a od roku 1956 dokonce ministr národní obrany. . V březnu 1968 podal s celou vládou demisi a v roce 1970 byl přeložen do zálohy. Dosáhl hodnosti armádního generála.

Byl to asi jeden z nejnadanějších vojáků své doby. Byl to takový věčný náčelník štábu. Ale byl chytrý a uměl správně hodnotit rizika. Díky němu byly ztráty našeho vojskového tělesa na východní frontě velmi nízké oproti zvyklostem na tomto bojišti. Byl to vlastenec a masarykovec, přesto dlouho po válce v stoupil do KSČ. Ale ještě před tímto vstupem se stal terčem vyšetřování.

Armádní kontrarozvědka založila přesto na Lomského podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu operativní svazek, v němž je označován jako "sabotér výstavby armády podle sovětského vzoru a zrádce". V době procesu s protistátním spikleneckým centrem v čele s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským přibyl poté do svazku další cejch - rejcinovec - Bedřich Reicin, šéf obranného zpravodajství, byl spolu se Slánským a dalšími komunistickými pohlaváry popraven – přestože Reicina bytostně nesnášel. Nikdo z historiků nenalezl dosud odpověď na otázku, proč na popravišti neskončil i Bohumír Lomský. Dost možná ho zachránila smrt sovětského diktátora Stalina, po němž skonal vzápětí i ten československý - Gottwald.


Kapitán Lomský, všimněte si, jak pyšně nosí svůj letecký odznak.

Jako ministr národní obrany se stal jedním z autorů koncepce totální jaderné války. Když byl nicméně generální tajemník Novotný počátkem roku 1968 zbaven všech funkcí, další vhodnou osobou na odstřel "ze starých časů" byl shledán Lomský. Tak trochu si to ale spískal sám: neuvědomil si, že dlouho plánovaná a také uskutečněná mobilizace dvou divizí může být chápána jako zastrašování reformních změn pražského jara.

Z armády byl definitivně propuštěn s hodnocením: "Po srpnu 1968 aktivně vystupoval na veřejnosti proti vstupu spojeneckých vojsk do Československa. Tento fakt u bývalého ministra národní obrany, kterému především měla být jasná otázka pevného spojeneckého svazku v rámci Varšavské smlouvy a její úlohy, se jeví jako zvlášť závažný."

No řekněte sami. Není to půvabné?

Sedláček Jaroslav -od roku 1950 přednosta operačního oddělení GŠ, potom velitel 1. vojenského okruhu, vojenský přidělenec v SSSR a v roce 1970 byl z armády propuštěn do zálohy jako generálporučík.

Šmoldas Miroslav – v době boje o Sokolovo příslušník štábu, v Buzuluku zapsán 7. února 1942 s kmenovým číslem 20/d, jako spojovací důstojník praporu. Na Dukle byl těžce zraněn. Po válce byl náčelníkem spojovacího oddělení generálního štábu naší armády. V letech 1950 až 1953 byl náčelníkem pohraničních vojsk, náčelník-rektor Vojenské akademie Brno a nakonec vedoucí naší delegace v Dozorčí komisi neutrálních států v Koreji. Dosáhl hodnosti generálplukovníka.


Miroslav Šmoldas, v době před rokem 1968

Tesařík Richard – se zapsal v Buzuluku 7. února 1942 pod kmenovým číslem25/m, a později byl začleněn do 2. pěší roty jako velitel její 1.čety a tedy byl současně zástupcem velitele roty. 9.března 1943 byl zraněn, po vyléčení nastoupil do Tambova do tankového učiliště. Za hrdinství v bojích o Kyjev byl vyznamenán Titulem Hrdina Sovětského svazu. Na Dukle byl těžce raněn- přišel dokonce o oko. V roce 1945 byl velitelem čestné stráže prezidenta republiky.

Jinak po válce měl život opravdu pestrý. Po válce v říjnu 1945 odešel studovat na tankovou akademii v Moskvě. Po návratu ze SSSR byl jako člen KSČ rozladěn skutečnými poměry, které v Československu panovaly, a dostal se do konfliktu s ministrem národní obrany Alexejem Čepičkou.

Byl přemístěn na nižší funkci na Slovensko a poté byl tajně 9 měsíců uvězněn. Jeho propuštění bylo výsledkem iniciativy Nikity Chruščova – při své návštěvě naší země chtěl vidět některé vojáky a zjistil, že jsou po kriminálech a nebo vyhozeni do civilu… Československá vláda se snažila vyžádat od SSSR souhlas k odejmutí titulu Hrdiny SSSR, ovšem to bylo sovětskou stranou odmítnuto.


Plukovník Richard Tesařík v roce 1952.

Jeho dva synové - bratři Tesaříci - založili skupinu Jo-Jo Band. Jeden už zemřel ale když o svém tátovi mluví ten druhý, vždy je to super povídání – závažné ale i vtipné a je vidět že svého tátu měl, má a vždy bude mít rád.

Byl z vězení propuštěn a v roce 1954 velel 13. tankové brigádě a potom 8. tankové divizi. Stal se zástupcem velitele nového vojenského okruhu a roku 1959 odešel na studia Akademie generálního štábu SSSR do Moskvy. Zde měl na banketu konflikt s důstojníkem Národní lidové armády NDR, kterého Tesařík nazval fašistou. Zanedlouho byl za „nevhodné chování“ ze studií odvolán, v listopadu 1960 byl vyloučen z KSČ (členem od roku 1946) a propuštěn z armády.
Odešel do civilu a začal studovat práva. Kvůli podlomenému zdraví studium přerušil. Do roku 1966 pracoval jako dispečer autobusové dopravy ČSAD, poté jako bezpečnostní technik v AVIA-Letňany. 27. března roku 1967 zemřel – dostal i infarkt.

Kolegové, jestli chcete trochu proniknout do tajů ČSLA, prostudujte si tento dokument.
http://www.praguecoldwar.cz/tesarik1.htm
Je to fakt síla. Ale ukazuje to, že Tesařík byl velmi složitou osobností…a abych nezapomněl- zemřel jako generálmajor v záloze.

Tím tento výběr končím. A ano, neuvedl jsem zde Ludvíka Svobodu. Už několik let se o něm snažím vytvořit nějakou práci ale. Takže někdy v budoucnosti…

ZÁVĚR

Boj našich vojáků O Sokolovo byl jaký byl. Splnili to k čemu se zavázali. Následně bojovali další dva roky a nakonec se probili až na Moravu. Dnes se stali stejnou obětí despektu a přezírání, tak jako po roce 1948 se touto obětí stali vojáci bojující na západních bojištích. Jsou dehonestováni, jejich boj je deklasován na pouhou propagandistickou hru. Snad jsem maličko přispěl k tomu, že pokud si to přečtete a kriticky přečtené vyhodnotíte, uvidíte ty dnešní nesmysly trochu jinak.

Nakonec vkládám dvě citace:

„Vedeni příkladem svých vůdců, velitele divize i velitele pluku tankových granátníků 4, kteří se zbraní v ruce postupovali v čele svých granátníků, se vojáci opět zformovali a přibližně ve 14.00 hodin pronikly první jednotky I. praporu pluku tankových granátníků 4 a obrněného průzkumného oddílu 6 do Sokolova. Obec byla obsazena silnou pěchotou českého původu, převážně Židy a četnými protitankovými děly. Musela být vyčištěna v náročných bojích dům od domu.´“ - hlášení 6. tankové divize

Účast bojové skupiny 11. divize na útoku na Sokolovo však není příliš pravděpodobná. V zápisu z 10. 3. 1943 se ve zpravodajském deníku 11. tankové divize se ale uvádí:
„ Pozoruhodný je výskyt českého praporu před pravým sousedem (pozn.:6. tankovou divizí). Příslušníci tohoto praporu pocházejí z velké části z táborů nucené práce. Byli doplněni převážně Židy. Prapor byl prakticky zničen.“

Boj o tuto vesnici a následující bojová cesta sokolováků až domů si zaslouží, aby se o nich psala pravda, ne smyšlenky. Není potřeba z nich dělat superhrdiny. Oni sami se za ně nepovažovali. Pro mě jsou to skvělí lidé a vojáci, vlastenci a myslím si, že je jejich bojová cesta, přes všechny průšvihy a nedostaky, snese jakoukoliv kritiku. Jsou součástí naší historie, která nás šlechtí a dělá nám čest.

Děkuji za čas, který jste tomuto spisu věnovali. S úctou Pátrač

Moc zajímavé! Díky za tu práci. To, kolik židů v československých jednotkách bylo (a že vlastně Češi a Moravané nebyli zdaleka tak zastoupeni, jak bych čekal), je pro mě asi největší překvapení, a také důvod k zamyšlení...

Děkuji. Mě to překvapilo když jsem na to přšel také, a tak jsem původní přednášku přepracoval a nakonec mám na toto téma přednášky tři. Jádro je stejné ale liší se v tom, na jaké publikum je cílena. Rozhodně je to zajímavé. Kdybych dělal podobnou práci na téma boj o Kyjev, bylo by to převážně Rusínech...ještě jednou díky.

Ty mě nemáš rád... měl jsem včera prát, a ne celé odpoledne číst!
No, pro mě, pravda, nic nového, ale pro jiné nepochybně. Skvělá práce!

Krásná důkladná práce! Díky!!
Jen tak na okraj. Mluvil jsem kdysi s vojákem (volyňákem) gen. Svobody. Docela si stěžoval na Židy ve velení jednotky. Říkal, že většina velitelů a funkcionářů byli Židi, ti ovšem samozřejmě protežovali své soukmenovce a tak se Židům dostávalo lepšího zacházení, nepoměrně častých odměn a povyšování... Vzpomínal ten veterán, že třeba mívali i hlad, zatímco velitelé a jejich kohorta měli jídla a i pití dost. Vždycky si prý obsadili lepší ubytování a to ovšem na úkor gojímů, kteří mrzli, dostávali horší práce a tak. A kdejaká žena ovšem připadla samozřejmě zase jim. On byl tehdy ovšem mladý kluk, tak mu to bylo líto. Když si začal z děvčetem někdo z mužstva, pak bylo zle. Když se to přihodilo Židovi, přešlo se to... No, je ten veterán už ovšem dávno po smrti. Příjemný člověk. Akorát se hrozně rozčiloval, že on, voják Svobodova vojska má celkem pendrek, zatímco jiný soused, veterán wehrmachtu dostává důchod v markách...
Dneska je to jedno, všecka sláva -polní tráva. Dneska se takovému vyprávění říká, myslím, "oral history", i když to historickou cenu nemá... jen tak pro zajímavost, jak to viděli přímí účastníci, obyčejní lidičkové, kteří nejsou ve knížkách.

Vlastimile nedovedu až tak moc posoudit. V boji o Sokolovo bylli na významějších velitelských nebo náčetnických funkcích jen tři důststojníci židovského původu. Hosdně židů bylo ale veliteli obsluh zbraní, ale to byl jen kanonefutr. V boji o Kyjev jich bylo kolem 20, u sboru to mohlo být i cca 40 ale ne více. Tedy není možné aby to bylo jak píšeš. Prostě jich bylo příliš málo na to, aby mohli něco významnějšího ovlinit a na tyto velkopanské manýry jsem nikde nenarazil. Nevěděl bys jmého toho veterána? Zkusil bych o něm zjistit něco více. Díky

Pan Samec je už dávno po smrti. Myslím, že u Sokolova nebyl, protože, jak říkám, byl to volyňák a jestli jsem si to vyprávění správně zapamatoval, tož se k vojsku připojil, (byl povolán?) až později. No, oni ti obyčejní vojáci nemají až tak moc smysl o ty Velké dějiny války , ve které bojují. Vzpomínal spíš na to, kde mrzli, kde si odfoukli, jak je ten či onen oficír poslal tam, kde se jim to nelíbilo ma jak měli chuť poslat do toho místa temného právě toho oficíra. Prostě jsou to historky, které se v učebnicích nevyskytují.
Ale pozor! S ohledem na místo bydliště, jsem měl daleko více příležitostí mluvit s bývalými vojáky wehrmacht. A ujišťuju co nejvíc, že i jejich vzpomínky se zaměřují stejným směrem. Jaká pěkná děvčata jsou v Norsku, a jak jejich velitel chtěl, aby po válce zůstali s ním na jeho statku, jak se dobře napili v jakési vesnici ve Francii, jak přítulná jsou děvčata v... Jak je vítali v Livonsku... a tak. Z bojových zážitků jsem slyšel jenom, jak uklízeli spousty a spousty mrtvol žen po bombardování v Hamburgu. No a ti co sloužili u toho Kriegsmarine, tak jak je honili Angličani. Prý ten sonar byl v U-Bootu slyšet jako by kladívkem klepal na trup.
Ani od jedněch jsem neslyšel žádná hrdinská vypravování...čím to?

Žádná hrdinská vyprávění jsem od veteránů taky vlastně nikdy neslyšel. Ti veteráni se kterými jsem mluvil já o válce mluvili neradi a na besedách jen povšechně všeobecně. Za hrdiny se nepovažovali tak by tedy dle nich hrdinského měli vyprávět. Zítra sem vložím 5 skenů, a budeš překvapen ja věcně a bez podrobností které by mu nejspíše pomohli popisuje ten člověk svůj válečný život.

S tou propagandou bych to viděl celkem jasně: zkusili je poslat do boje a když to vyšlo, tak to samozřejmě propaganda využila. Kdyby ne, tak by o tom asi nepsali. Jaký byl např. tlak neustupovat kvůli propagandě neumím posoudit.

Moc pěkné, tradičně velmi obsáhlé

Bohužel nevím už kde, ale relativně nedávno jsem četl, že sovětský velitel (nevím na jakém stupni) měl s Čs. praporem původně stejný problém jako Britové s Čs. obrněnou brigádou v roce 44 na západě.
A tedy kam sakra tu malou jednotku bez záloh nasadit, aby byla splněna politická obiednávka vrchního velení k jejímu bojovému nasazení a současně, aby nebyla jednotka ihned zničena.
Nakonec byl prapor rychle nasazen, když sovětům docházely zálohy.

K propagandě, ono objekt a oběť se myslím dá někdy dost dobře zaměnit a rozdíl se stírá viz. Stachanov.

Děkuji autorovi za skvělý článek. O některých jsem neměl ani ponětí. Snad nejvíc mě překvapily persekuce proti vojàkům bojujících na vÿchodní frontě. I když na druhé straně si vzpomínám na příběh našeho rodáka generála Šimona Drgáče, kterého si jako kluk pamatuju. Ten to za Komančů neměl zrovna lehké - ačkoliv byl spolubojovníkem generála Svobody v legiich, byl v politickém procesu v padesátých letech odsouzen a několik let vězněn.

Octaviusi - dal jsem do toho poměrně dost práce a když to přednáším lidi nevěří vlastním uším. Myslím že se mi podařilo dost dobře popsat 6.tankovou divizi ale bylo to dost pracné. Ve zbytku už jsem pracoval pro památku našich lidí a chtěl jsem aby to bylo pokud možno padni komu padni.

No, politická objednávka.
Asi bych problém formuloval jinak.
Přece zde byl případ Poláků, kteří se zdekovali a bylo životním zájmem londýnské vlády prokázat, že peníze, které ji zapůjčil SSSR ( leden 1942?) na vybudování vojenské jednotky, byly Stalinem investovány účelně.
Tedy prokázat, že Londýnská vláda je oprávněným členem protihitlerovské koalice.