Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 270.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 270.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 270.
Zde viz náčrt

Obrázek

, na kterém je nakreslen celý průběh Bitvy v Korálovém moři od 28. dubna až do 11. května 1942. Pro Palbu jej, z mnoha dalších náčrtů, nakreslil malíř Roz.
Bitva v Korálovém moři.
Jako za nejnovější historickou studii „Bitvy v Korálovém moři“, považuji soubor historických faktů, který shromáždil a napsal pan profesor Robert W. Love, jehož článek je, jako Kapitola 5 - Vrchol bláznovství – Bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway, uveden v knize – Průvodce válkou v Pacifiku, autora a zároveň editora Daniela Marstona, který je také i autorem jednoho z článků této knihy. Kniha – Průvodce válkou v Pacifiku, má ještě celý název s přídomkem – Od Pearl Harboru po Hirošimu. Kniha Průvodce válkou v Pacifiku, od Pearl Harboru po Hirošimu je z anglického originálu The Pacific War Campanion: From Pearl Harbor to Hiroshima, přeložena panem Janem Krejčím a v angličtině vyšla v roce 2005, u nás byla vydána B4U Publishing s.ro., v roce 2013. Dál zde ještě provedu seznámení i s profesorem Robertem W. Love, které jsem nalezl v uvedené knize. Pan profesor získal doktorát na kalifornské univerzitě v Davisu a od roku 1975 přednášel vojenské a námořní dějiny na námořní akademii Spojených států amerických (United States Naval Academy), je autorem dvousvazkových dějin History of the US Navy (1992). Má také desítky článků z oblasti diplomacie a námořní historie a je redaktorem a spoluautorem Pearl Harbor Revisited (1995), The Year of De-day: The 1944 Diary of Admiral Bertram H. Ramsay (1944) a Chiefs of Naval Operations (1980). V současné době (myšleno v roce 2013 kdy byla kniha vydána) připravoval monografii Cold War and New World Order: America and the Powers since 1945.
Začátek článků profesora Love:
https://www.usna.edu/History/Faculty/Love.php

mne zaujal názvem: Vrchol bláznovství, ale když si jej přečtete, tak uvidíte, že od strany 81., až do strany 103, dokazuje, že obě bitvy, jak dílčí a prvá - „Bitva v Korálovém moři“, tak i „Bitva u ostrova Midway“, byly skutečně „bláznovstvím“ japonského císařství, neboť ta prvá končila strategickou prohrou Japonska (Japonci se vzdali – na čas -, čas, který se již nikdy nevrátil – dobytí Port Moresby a navíc po této bitvě, musely do opravy dát dvě letadlové lodě - Zuikaku a Šókaku - , které jim pak tolik chyběly při operaci – „MI“ - Midway) a ta druhá bitva –„Bitva u ostrova Midway“, pak skončila pro Japonce totálním debaklem, debaklem, který byl předzvěstí pozdější japonské porážky, která vyvrcholila Bezpodmínečnou kapitulací v srpnu 1945.
Článek profesora Lova bude jedním s mých historických pramenů, když tím druhým bude přímo japonský historický pramen – Micuo Fučida a Masatake Okumiya, a jejich kniha Midway: Rozhodující bitva v Pacifiku. Oba tito spisovatelé mají společného jmenovatele v tom, že jak fregatní kapitán Masakate Okumiya, jehož služební zařazení se přímo týkalo letectva na letadlových lodích, a my již z předchozího víme, že Micuo Fučida přímo vedl prvý letecký nálet na Pearl Harbor, ale i další útoky. V řečené knize, v autorském úvodním slově, doslova Fučida (zde viz foto

Obrázek

mladého Micuo Fučidy, a zde je foto

Obrázek

Micuo Fučidy po válce, kdy publikoval, fota jsou volně přístupná na několika webech.) o Okumiyovi říká,: „Přišlo mi proto velmi vhod, když fregatní kapitán Masatake Okumiya, jehož znám už dlouhá léta, vyslovil ochotu pomáhat mi a stal se mým velmi účinným a povolaným spolupracovníkem. Je stejně jako já námořní letec a plně sdílí můj názor, že je velmi důležité, aby byl vypracován přesný záznam o bitvě z japonského hlediska“. Tohle napsal Fučida v únoru 1951.
Samotný Okumiya pak ke svému letectví přiznává i to, že měl již zkušenosti s operacemi letadlových lodí (pozorný čtenář Okumiya nalezne při útoku na Aleuty). Vše shrnuto ještě doplňuje, když píše: „V červnu 1942 jsem už měl jisté zkušenosti s operacemi svazů letadlových lodí a moje služební zařazení mi poskytlo velmi výhodnou možnost sledovat průběh celé bitvy (zde měl na mysli onu Bitvu o Midway).“ Důležité pro tvorbu jejich knihy pak bylo, jak sám Okumiya říká: „Abych získal dodatečné údaje, procestoval jsem po válce kromě toho třikrát celé Japonsko a hovořil s bývalými námořními důstojníky, kteří se bitvy účastnili.“

Zajímavý je i dodatek pilota, technika i spisovatele Okumiya, který útočí i do svých vlastních řad, když říká: „Že tuto tichomořskou válku zahájili lidé, kteří vůbec nerozuměli moři, a že v ní bojovali lidé, kteří nerozuměli vzduchu.“ Navíc pak dodává: „Kdyby byli lépe rozuměli moři a vzduchu, bylo by Japonsko pečlivěji vážilo, zda je moudré do války vstoupit. A i kdyby se rozhodlo, že mu nic jiného nezbývá, mohlo se vyhnout mnoha osudným chybám. Japonsko si svůj tragický osud předem připravilo tím, že posuzovalo moře podle pozemních měřítek a metody námořních bojů uplatňovalo ve vzdušné válce.“ Tak tohle napsal Masatake Okumiya v roce 1951 v stejném – Autorské úvodní slovo.
Třetím, kterému já děkuji, že mě nikdy, po celých více jak 30 předchozích let, neopustila chuť se tichomořskými operacemi zabývat, je třetí autor historického pojednání o Bitvě v Korálovém moři - český historický spisovatel Miloš Hubáček (český historik Miloš Hubáček
, viz Wikipedii:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A ... A1%C4%8Dek
, si zde určitě zaslouží nejméně odkaz na jeho knihu - Pacifik v plamenech. Knihu vydala Panorama, nakladatelství a vydavatelství v roce 1990.

Když jsem v roce 2020 začal psát články, nebo přímo tento článek o „Bitvě v Korálovém moři“, přemýšlel jsem předtím dlouho čím začít. Nakonec jsem se rozhodl, že asi tím nejsprávnějším začátkem bude, když začnu výkladem historických faktů, které pro začátek této „dílčí bitvy“ před Japonci naplánovanou operací „MO“ – což mělo být obsazení Port Moresby, popíši vzniklou „Bitvu v Korálovém moři“, která pak měla velký vliv na operaci „MI“, Bitvu u Midway. Zásadní to bitvu, která vyzněla vítězně již zcela pro USA, a postupně spěla, v čase, k úplné porážce císařského Japonska. Vše začnu právě plánováním dalšího postupu císařského námořnictva v Pacifiku, od ledna do května 1942, dle historických dokumentů, které shromáždili a popsali Micuo Fučida a Masatake Okumiya, v knize Midway: Rozhodující bitva v Pacifiku, na stranách 55. až 103., kde nám dají pohled pro další pochopení všeho, co se v oněch měsících, od ledna do června 1942, vlastně nejen, ale hlavně, v plánování bojů v Pacifiku, stalo s japonskými plány, a postupně jak plány skončily. A dozvíme se též celou japonskou invazi v roce 1942.
Po japonském pohledu na jejich plánování, bude následovat pohled na plánování a taktiku, kterou zvolily v US NAVY, a to ve stejném období – leden až duben, či květen 1942. A poté reakce na vývoj bojů a i na přišlou Bitvu u Midway
Další postupem pak bude i pohled našeho historika Miloše Hubáčka, z jeho vnímání, dle historických pramenů, které zvolil na stejné období únor až květen 1942, v knize – Pacifik v plamenech, str. 289 až 323.


Pojďme nyní nejprve k japonským historikům, kteří svá historická fakta začali vkládat do článku Diskuse o budoucí strategii – Postup na východ či na západ? Zde mají na mysli - jaký postup má zvolit japonské námořnictvo a i pozemní vojsko, a to po prvých vítězstvích ve vějířovitých útocích po Pearl Harboru (zde viz mapu

Obrázek

, na které jsou vějířovité útoky Japonska spuštěné po 7. prosinci 1941 v Asii a Pacifiku, po napadení Pearl Harboru, mapa je volně přístupná na několika webech.)? Bude dobře, že se s tím seznámíme, snáze se nám pochopí slova profesora Love, a jeho – „Vrchol bláznovství“.
Svá prvá fakta oné doby vkládám pod název článku - Jak dál po Pearl Harboru – Východ či západ., když jsem si část názvu článku vypůjčil od Micuo Fučidy a Masatake Okumiya, z jejich názvu ze str. 55 – Postup na východ či na západ?

Jak dál po Pearl Harboru – Východ či západ?
Je zde asi dobré si všímat jednoho důležitého faktu, že japonské štáby, námořní i pozemní, měly všechny své akce pečlivě naplánované a po schválení je pak důsledně dodržovaly, a když nepřítel zareagoval jinak, chyběla japonským velitelům všech stupňů improvizace, reakce na změny válečných, ale i jen místně bojových situací.
Pojďme se tedy seznámit s tím, jak zareagovaly japonské štáby po zahájení tichomořské války. Nejlépe bude, když zde ocituji oba historiky, které jsem si zvolil jako prvé, a kterými jsou - Micuo Fučida a Masatake Okumiya, a kteří na str. 55, charakteristicky, nezapomenou, po válce (psáno na začátku 50. tých let 20. století), i na kritiku do svých vlastních řad:

„Při zahájení tichomořské války byli japonští strategičtí plánovači tak zaměstnáni okamžitým problémem získání naftových zdrojů, že nevypracovali konkrétní strategický program pro další průběh válečných akcí, až bude těchto zdrojů dobyto. Kromě toho si velmi dobře uvědomovali, že zahajovací operace přinášejí četná rizika – jedním, ne právě nejmenším takovým rizikem byl Pearl Harbor – a naprosto si nebyli jisti výsledkem. Proto se rozhodli vyčkat, jak se budou operace vyvíjet, než se pokusí formulovat další válečnou strategii.“

Věřte, že v tomto odstavci jsou velice důležité informace!
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 270.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 271.

S předchozími, ale dalšími myšlenkovými vývody obou japonských historiků, kterými jsou zde Micuo Fučida a Masatake Okumiya, souhlasí většina všech historiků a souhlasí i má maličkost. Souhlasím i s jejich dalšími vývody o všech počátečních vítězstvích, země vycházejícího slunce, jak je někde, spíše v té lehčí literatuře, japonské císařství, Japonsko, nazýváno. V mnohé historické literatuře jsou úspěchy Japonska, v začátku války v Pacifiku, připomínány i renomovanými historiky před dalšími bitvami, jak si i mi zde o chvíli také řekneme. Jsou většinou pak připomínány i před bitvami méně úspěšnými, a jednotlivě i před porážkami Japonska, při popisu jednotlivých bitev, které pak Japonsko svádělo i od poloviny roku 1942.

„Začátkem ledna 1942 japonské úspěchy na všech frontách plánovače ujistily, že operace první fáze budou dokončeny bez závad, a na základě toho se začalo uvažovat o budoucí strategii. Vyskytovaly se tu četné životně důležité problémy. Až Japonsko dosáhne počátečních strategických cílů, má přejít do obrany, aby udrželo to, co získalo, nebo odvážně rozvíjet útok a usilovat o zlomení bojové odhodlanosti Spojenců? Bude-li rozvíjet útok, má nejprve udeřit na západ proti britským državám, nebo na východ proti Spojeným státům? Jaká konkrétní útočná akce by byla nejúčinnější?“

V dalších historických sestavách faktů, hlášení, ale i rozhovorů s tehdejšími plánovači těchto štábů, jak tehdy přemýšleli důstojníci generálních štábů Japonska, pak oběma historikům, vyšel správný výsledek, seznámit nás s tehdejší hierarchií japonských štábů v daném období, když všechno o nich shrnuli do těchto vět, cituji ze str. 55 a 56:

Teoreticky bylo formulování pozemní a námořní strategické politiky úkolem generálních štábů pozemních vojsk a válečného námořnictva, které působily jako odbory císařského vrchního velitelství. Náčelník námořního generálního štábu byl současně náčelníkem námořního odboru císařského vrchního velitelství a v této funkci vydával vrchnímu veliteli Spojeného loďstva rozkazy a směrnice vyjadřující základní strategická a operační rozhodnutí. Ve skutečnosti však při vytváření námořní strategie mělo často rozhodující slovo spíše velitelství Spojeného loďstva než námořní generální štáb.
V dřívějších dobách byl vrchní velitel Spojeného loďstva opravdovým námořním velitelem Nelsonova typu, jenž vedl loďstvo do boje a vydával rozkazy z velitelského můstku své vlajkové lodi v ohni nepřátelské palby. Když však námořní síly podstatně vzrostly a válčiště se rozšířila, bylo pro vrchního velitele nesnadné ponechat si celkové taktické velení, jestliže vyplul s bojovým svazem na moře. Velitelství Spojeného loďstva se tak stalo především orgánem se sídlem na pevnině, který vedle plánování a řízení taktických operací vyvíjel účinný a často rozhodující vliv na formulování základní námořní strategie.“

Na jiném místě, kde jsme si říkali o přípravě plánu na agresi Japonska v Tichomoří, za ovládnutím nafty, a o přípravě prvého útoku, útoku do Pearl Harbor (zde viz začátky:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8326
a poté další články), bylo řečeno, že admirál Jamamoto (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech.) a jeho štáb Spojeného loďstva dosáhl svého a námořní generální štáb byl tak trochu postaven na druhou kolej. Následné vítězství v Pearl Harbor, ač ne zcela bez chyb, ještě více zvedlo prestiž námořního štábu Spojeného loďstva, který pak vystupoval, v dalším plánování, mnohem sebevědoměji, kdežto námořní generální štáb si pak počínal vůči Spojenému loďstvu mnohem skromněji. Správně pak oba historici, Micuo Fučida a Masatake Okumiya, a zřejmě i z jejich popsané myšlenky ostatní historici říkají, že se není co divit, že to bylo formulování námořní strategie pro druhou fázi války od Spojeného loďstva a jeho štábu, které zvítězilo. Že to byl námořní štáb Spojeného loďstva, kdo sice po dalších menších bitkách s nejvyšším orgánem, generálním štábem námořního velení, po překonání jeho odporu – určoval v lednu a dalších měsících roku 1942 námořní strategii v Japonsku. O vývoji celé další strategie námořních tažení, po Pearl Harbor, pak oba japonští historici na str. 56., napsali v 50tých letech 20. století, cituji:

„Náčelník štábu Spojeného loďstva, kontraadmirál Matome Ugaki, se začal problémem zabývat v polovině ledna (1942) na palubě vlajkové lodi Nagato, zakotvené v Hirošimském zálivu. Podle zápisu v jeho deníku věnoval čtyři dny klidnému a vyčerpávajícímu studiu. Odhadoval, že první fáze ofenzívních operací bude v podstatě dokončena v polovině března, což znamenalo, že o další strategii je třeba rozhodnout nejpozději do konce února.“

Jedním ze závěrů, ke kterým kontradmirál Ugaki (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek – admirál Ugaki Matome, foto je volně přístupné na několika webech a byla upravena velikost fota) tehdy dospěl, bylo, že japonské ozbrojené síly nesmějí přejít k obranné strategii. Nesmí za žádnou cenu, v této době, přenechat jakoukoliv iniciativu nepříteli. Musí s veškerou svou připravenou silou a s co největším důrazem rozvinout útok. Dále pak, na str. 56 a 57., oba historici pokračují, cituji:

„Pokud jde o směr příští útočné akce, uvažoval (Ukagi) o třech hlavních alternativách: Austrálie, Indie nebo Havaj. Nakonec se rozhodl pro akci proti Havaji, jíž měla v červnu (1942) předcházet předběžná operace – dobytí ostrovů Midway, Johnston a Palmyra. Jakmile by byly na tyto předsunuté základny přesunuty dostatečné vzdušné síly, byly by zahájeny obojživelné operace přímo proti Havaji; hlavní síly Spojeného loďstva by přitom postupovaly do havajských vod, aby podporovaly invazi a podle možnosti vyprovokovaly flotu USA k rozhodné bitvě.“


Kontradmirál Matome Ugaki pak svému deníku svěřil, i v bodech, že pro svou myšlenku kam útočit, se rozhodl proto, že mu takový plán vycházel z důvodů, které měl zformulovány v těchto bodech, cituji:

„1/ Dobytí Havaje a rozbití amerického loďstva by bylo nejničivější ranou, jakou bylo možno Spojeným státům zasadit.
2/ Přes zřejmé riziko spojené s pokusem o invazi a s námořní bitvou v blízkosti Havajských ostrovů byla naděje na úspěch značná, neboť japonské loďstvo mělo trojnásobnou převahu letadlových lodí a značnou převahu i v bitevních lodích.
3/ Čas pracoval proti Japonsku, jelikož Spojené státy měly podstatně větší národní zdroje. Jestliže tedy Japonsko neobnoví brzy útočné operace – čím dříve tím lépe - , bude nakonec odsouzeno k tomu, aby nečinně vyčkávalo na americký protiútok. Kromě toho, třebaže se Japonsko všemožně snažilo připravit na dlouhotrvající válku, rozhodně by mu prospělo válku pokud možno zkrátit, a o to se mohlo pokoušet jedině útočnou strategií.
4/ Jestliže se Německu podaří obsadit Anglii, pak by bylo třeba počítat s možností, že britské „Domácí loďstvo“ (Home Fleet) posílí americké námořní síly v Tichomoří a zdvojnásobí tak tlak na japonské loďstvo. Nejspolehlivějším způsobem, jak tomu zabránit, by bylo zničit americké loďstvo dříve, než taková situace nastane. S britským loďstvem by pak bylo možno se vypořádat později. Zničení těchto dvou spojeneckých loďstev by poskytlo nejlepší naději na rychlé ukončení války.“


Když kontradmirál Matome Ugaki zformuloval takto, ve čtyřech bodech, své čtyřdenní úvahy, okamžitě pak nařídil svým štábním podřízeným důstojníkům, aby co nejpodrobněji prozkoumali – „Možnosti uskutečnění předloženého plánu!“ Štábní důstojníci, při detailním zkoumání, dospěli ke třem negativním závěrům, „ze tří základních příčin“:

„a) Japonci už nemohli počítat s prvkem překvapení jako za útoku na Pearl Harbor.

b) Bylo nad možnosti japonských vzdušných sil, které by tam bylo možno nasadit jak z letadlových lodí, tak z pozemních základen, aby ovládly vzduch nad tak rozsáhlým prostorem, jako jsou Havajské ostrovy, kde má nepřátelské letectvo širokou síť základen.

c) V souboji mezi lodním a pobřežním dělostřelectvem by převaha byla na straně dělostřelectva pozemního.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 270.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 272.

Z historických zápisů, zde pak i z deníku kontradmirála Ukagiho, je známo, že kvůli pro něho nepříznivým závěrům, ke kterým došel jeho štáb, musel náčelník štábu Spojeného loďstva upustit od svého plánu o čtyřech bodech. Hned tedy uložil svým důstojníkům štábu, aby prozkoumali alternativní možnost útočných operací na západ, kterou doporučoval vrchní operační důstojník, námořní kapitán Kurošima. I když Ukagi s jeho názory tak úplně nesouhlasil, uložil štábním důstojníkům jako celku, aby při zkoumání Kurošimova plánu přihlíželi k těmto okolnostem, které jim dal ve čtyřech bodech:

„1) Třebaže nehrozilo okamžité sovětsko-japonské střetnutí, je třeba náležitě přihlédnout i k takové možnosti.
2) Podobně je třeba dostatečně zajistit schopnost odrazit nenadálé výpady amerických operačních svazů letadlových lodí od východu.
3) S jakýmikoli operacemi na západě je třeba vyčkat, dokud nebude obnoven bojový stav námořních sil do dokončení první fáze operací, a pak je třeba tyto operace synchronizovat s německým útokem na Blízkém a Středním východě.
4) Cíle západních operací musejí být od počátku přesně definovány. Bude to:
a/ zničení britského loďstva.
b/ dobytí strategických opěrných bodů a eliminování nepřátelských základen.
c/ navázání styku mezi ozbrojenými silami Japonska a evropských mocností Osy.“

A tak se musel námořní štáb Spojeného loďstva zabývat studiem Kurošimova plánu. Což ve své podstatě, znamenalo, „že navrhované západní operace by byly součástí přesně koordinovaného útoku Osy ze dvou směrů“. Jenomže štábem zkoumaná koncepce byla zmařena, již 19. ledna 1942 novou trojstrannou vojenskou dohodou Osy, ve které se říkalo , jen tak na okraj, o německém postupu na východ a japonském postupu na západ, ale nikde se nehovořilo o budoucí možnosti společného útoku. Když konečně dostalo i Spojené loďstvo opis této mezinárodní smlouvy byl kontradmirál Ugaki značně zklamán a pak dospěl k názoru, že nebude účelné, aby se nějakým způsobem pokoušel jeho štáb o koordinaci námořních akcí s evropskými mocnostmi Osy. Přesvědčil prý sám sebe, že Japonsku nejlépe prospěje, když v celkovém úsilí Osy vypracuje svou vlastní strategii, která bude nezávislá. Trojice japonských historiků na str. 58 a dále, pak k tomuto pokračuje dalšími hádkami a prosazováním vůle Spojeného loďstva, když píše, cituji:

„Od myšlenky na společný útok se tedy upustilo a Spojené loďstvo nadále uvažovalo o západních operacích, jako o čistě vojenském projektu. Základním taktickým cílem mělo být zničení britské floty, dobytí Cejlonu a ovládnutí vzduchu nad Indickým oceánem. Širším strategickým cílem bylo zajistit Nizozemskou Východní Indii a Malajsko proti ohrožení ze západu a usnadnit brzké navázání styku s německými ozbrojenými silami na Blízkém Východě.“

Byl konec února 1942, když bylo ve štábu Spojeného loďstva dokončeno tzv. Zkoumání a byly vypracovány předběžné plány. Následovalo ověřování plánu ve velitelsko-štábním cvičení, které bylo uspořádáno na palubě gigantické bitevní lodi Jamato (, někdy také YAMATO, zde viz foto

Obrázek

, na kterém je zakotvená japonská bitevní loď YAMATO, Jamato, a zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, přeloženo, Japonská loď YAMATO, říjen 1941, foto je volně přístupné na několika webech, a byla zde upravena jen velikost), která se v té době stala vlajkovou lodí Spojeného loďstva.

„Cvičení probíhalo čtyři dny a zúčastnili se ho i důstojníci námořního generálního štábu. Na základě získaných poznatků vypracoval ‚Námořní generální štáb‘ oficiální námořní plán západních operací a předložil jej společné konferenci odboru pozemních vojsk a válečného námořnictva císařského vrchního velitelství v polovině března 1942.“
Námořní plán, který zahrnoval obojživelné operace proti Cejlonu, přirozeně předpokládal účast pozemních vojsk. A tady byl kámen úrazu, neboť Velitelství pozemních vojsk okamžitě vyslovilo ostré námitky, když tvrdilo: „Že musí být ve střehu proti Sovětskému svazu a nemůže si proto dovolit jakékoli další rozptylování sil v jihovýchodní Asii“. Námořnímu štábu se zdálo hledisko pozemních sil jako vykonstruovaný argument, a to vzhledem k tomu, že operace pozemních sil, které tehdy probíhaly v Barmě:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8637
až pak zde je konec o Barmě:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8736
, nebyly náročné na počty jednotek. Jenomže odmítnutí spolupráce pozemního vojska znamenalo, že navrhovaný útok v Indickém oceánu nemůže být uskutečněn, jako celek, jako obojživelná operace (viz. zde pak skutečný popis námořní operace v Indickém oceánu , a skvělý popis od kolegy Jarla:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8744
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8754
a další pak zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8760
).

„Velitelství Spojeného loďstva bylo však nadále přesvědčeno, že musí co nejdříve někde zaútočit. Proto se znovu začalo zabývat plány útočných operací na východě; tentokrát však poněkud slevilo z dřívějšího Ugakiho plánu na dobytí Havaje a omezilo se na operace, které mohly uskutečnit námořní síly sami, jen s minimální účastí pozemních vojsk. V tomto stádiu byla stěžejním faktorem vzrůstající znepokojivá činnost nepřátelských operačních svazů letadlových lodí, které od počátku února úspěšně napadly Marshallovy ostrovy, Rabaul, Wake, ostrov Marcus a Východní Novou Guineu. Plánovači Spojeného loďstva dospěli k názoru, že má-li být tato činnost omezena, bylo by záhodno obsadit ostrov Midway, vzdálený pouhých 1 130 mil od Havaje, a zřídit na něm předsunutou základnu leteckého průzkumu. Počítali s tím, že akcí proti Midway bude vylákáno nepřátelské loďstvo a bude moci být zničeno v rozhodné bitvě. Ugaki se štábem Spojeného loďstva dospěl teď v přípravných pracích tak daleko, že mu nezbývalo než čekat na rozhodnutí vrchního velitele. Admirál Jamamoto se dosud do plánování svých podřízených nevměšoval ani nezaujímal stanovisko ve vleklé diskusi o postupu na východ či západ. Teď však musel říci své slovo on a rozhodl se rychle a důrazně pro navrhovaný útok ve východním směru. Ve dnech 29. a 30. března 1942 byly vypracovány na velitelství Spojeného loďstva předběžné plány midwayské operace.
K vypracování definitivních plánů chyběl teď už jen souhlas Námořního generálního štábu. Ten byl asi v polovině března informován, že velitelství Spojeného loďstva zkoumá plány útoku na Midway, dále se však o věci nediskutovalo. Proto byl 2. dubna 1942 vyslán fregatní kapitán Jasudži Watanabe, operační důstojník štábu admirála Jamamota, do Tokia, aby tam oficiálně předložil předběžný plán Spojeného loďstva. Watanabe brzy poznal, že ho tu nečeká snadná plavba.“

Varianta plánu Austrálie.
Když se plánovaly varianty druhé fáze japonského námořního postupu v lednu, únoru a březnu a dubnu roku 1942 v Spojeném loďstvu, nezahálel, dle historických dokumentů, ani Námořní generální štáb Japonska. Japonský Námořní generální štáb, jeho důstojníci, nezaměřovali tehdy svou pozornost ani na jednu z obou základních alternativ (myšleno úzkoprse jen východ nebo západ), které v té době prozkoumávalo Spojené loďstvo. Námořní generální štáb totiž v řečené době, dle historických dokumentů, prozkoumával jinou oblast a tou byla tzv. - „oblast jihovýchodní, jejímž těžištěm byl australský subkontinent“.

O dalších faktech pak příští pondělí.



Použité historické podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=200
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“