PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 279.
Zde viz náčrt



, na kterém je nakreslen celý průběh Bitvy v Korálovém moři od 28. dubna až do 11. května 1942. Pro Palbu jej, z mnoha dalších náčrtů, nakreslil malíř Roz.
V předchozích článcích jsme si řekli o plánech Japonců v druhé fázi jejich expanze do Pacifiku, do jižní Asie, s cílem uchvátit tamější ostrovní území. Pohled byl proveden z obou stran, tedy z japonské strany prostřednictvím lidí, kteří se konfliktu zúčastnili a poté po válce, ke svým praktickým zkušenostem přidali historické dokumenty – historici Micuo Fučida a Masatake Okumiya. Dále pak z nejnovějšího amerického historického zpracování Bitvy v Korálovém moři, od profesora Roberta Love, jsme se též dostali až k začátku této bitvy (viz: Č 276., a dále), která pak byla vlastně předehrou Bitvy u ostrova Midway („MI“), počátku ještě dlouhého konce této války v Tichomoří. V mnohém již byla řečena podobná historická fakta, a někde byly historické informace rozšířeny o další. Pojďme a řekněme si ještě pohled na stejné období před - Bitvou v Korálovém moři - od Miloše Hubáčka, našeho českého historika, na kterém mnozí z nás vyrůstali, na jeho knize – Pacifik v plamenech. Já pak určitě. Přečteme si mnohé stejné, což znamená nejméně trojí ověření historického faktu, ale protože byl Miloš Hubáček historický detailista, rozšíří nám některá kusá historická fakta o další detaily, anebo větu, s historickými fakty, větu nerozvitou, nám někdy rozvine do několika vět, ve kterých zjistíme další historická fakta. Mnohde nám dokonce dodá, pro nás neznámé detaily. Přečtěme si tedy historické pohledy, od Miloše Hubáčka, období od února 1942 až do začátku dění v prvých květnových dnech, kdy byla Bitva v Korálovém moři připravována. Miloš Hubáček například nejpřesněji popíše, složení námořních eskader Japonců, které se připravovaly celkově na bitvu u Midway, a budou plnit i další úkoly, jako bylo vylodění na Tulagi, a pak ještě měly splnit operaci „MO“ – vylodit se také na Port Moresby, což se jim, dáno touto Bitvou v Korálovém moři, již, dle původního plánu – 10., či 13. května 1942 – prostě nepodařilo. Některé pasáže historického pojednání od historika Hubáčka budu citovat, a některé budu psát vlastními slovy. Začnu citací, která nás uvede do sice z předchozích dvou studií známých, ale rozšířených historických faktů, na počátku roku 1942. Cituji z - Miloše Hubáčka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A ... A1%C4%8Dek

, Pacifik v plamenech, str. 296, 297:

„Již koncem měsíce února 1942 se podařilo japonským generálům a admirálům dosáhnout prakticky všeho, co si předsevzali v rámci realizace ‚první fáze‘ svých agresivních plánů, úspěchy jejich pozemních sil dokonce předčily očekávání. Ovládli Nizozemskou Východní Indii – ostrovy Sumatra, Jáva, Celebes, Amboina, Bali a Timor byly pevně v jejich rukou. Obsadili Rabaul na nové Británii považovaný za jeden z nejlepších tichomořských přístavů, a přebudovali jej na významnou námořní a leteckou základnu. Zmocnili se přístavů Lae a Salamaua na pobřeží severovýchodní Nové Guineje a jejich invazní jednotky obsazovaly ostrovy v Šalamounově souostroví směrem (na jih) k Tulagi a Guadalcanalu.“

Mapa japonských agresí do srpna roku 1942



, kde jsou i místa, o která jde při Australské variantě, mapa je volně přístupná na několika webech. V dalším textu se i Miloš Hubáček, náš český historik, vyjadřuje stejně, nebo podobně o původních plánech japonských stratégů, kteří skutečně předpokládali, že jim bude stačit pět měsíců, ve kterých by se měli zmocnit Filipín, Malajska a Nizozemské Východní Indie. V předpokladech tokijských stratégů také bylo, že obsazování ropných polí, které měl nepřítel silně zničit, bylo, že se budou muset ropná pole dalších šest měsíců opravovat, než z nich Japonci naftu získají. Skutečnost, jak se ukázalo, byla však jiná. Území byla dobyta za polovinu času. Jasné však je, že opravy v ropných polích, být provedeny musely. Miloš Hubáček pro nás nalezl, jaké ztráty měly jednotlivé japonské složky při útoku (ty se jinak, někdy hledají hůře). Dále nás seznamuje s japonským plánem, který zde již byl oběma historickými stranami (americkou i japonskou) představeny v předchozím textu. Nejprve tedy plánované ztráty a skutečné ztráty, poté japonské plány, cituji ze str. 295:

„Ztráty (japonského) válečného námořnictva měly, podle předpokladu, činit mezi 20 a 30 % lodí a živé síly Spojeného loďstva. K 1. květnu 1942 ale Japonsko ztratilo pouze 23 bojová plavidla, a přitom žádné z nich vyšší třídy než torpédoborec, a 67 obchodních a transportních lodí o celkové tonáži 314 805 tun.
Povzbuzeni těmito výsledky vedoucí japonští militaristé trvali na urychlení dalších výbojů, především na okamžitém posunutí takzvaného obranného pásma. To v praxi znamenalo:

1) Zmocnit se ostrova Tulagi v jižní části Šalamounových ostrovů, který se měl stát základnou pro hydroplány k podpoře dalšího postupu na jihovýchod a ke krytí operace namířené proti Port Moresby. Obsadit Port Moresby na jižním pobřeží Nové Guineje a tak získat základnu k útokům na letiště a přístavy v severní Austrálii a k podpoře postupu na Novou Kaledonii, Fidži a Samou. Tím by japonské síly získaly plnou kontrolu nad oblastí Korálového moře.

2) Obsadit atol Midway a západní Aleuty, tím rozšířit obranné pásmo na sever a současně přimět americké Tichomořské loďstvo k rozhodujícímu střetnutí.

3) Zmocnit se Nové Kaledonie, Fidži a Samoy, a přerušit tak námořní cesty mezi Spojenými státy a Austrálií a izolovat Austrálii.

Podle časového rozvrhu plánovaných operací měla být ještě v květnu 1942 provedena akce s kódovým označením ‚MO‘ – okupace Tulagi a Port Moresby.“

V této „druhé fázi plánování“ japonské vrchní velení předpokládalo, že všechny přípravy na útoky („MO“ a „MI“) nebude možno pro Spojence utajit. Vždyť japonský nepřítel, tedy Spojenci, měli v severní Austrálii celkem 200 letadel a navíc tam byl silný americký letecký průzkum, který denně vykrýval rozsáhlou oblast, když jeho průzkum zasahoval až k Novému Irsku. Japonští plánovači však velké obavy neměli, neboť předpokládali, že v době, kdy budou útočné operace spuštěny, nebudou mít již Spojenci v jihozápadním Tichomoří mnoho sil. Dokonce v době plánování věřili, že v řečené oblasti mají jen jednu americkou letadlovou loď. Také proto ani japonské síly určené k provedení operace „MO“ neměly představovat tak velkou sílu jaká byla použita pro útoky na Pearl Harbor a Cejlon. Ostatně ono Japoncům nic jiného nezbývalo, neboť, dle plánů, probíhala příprava daleko vážnější akce, která byla namířena proti Midway a Aleutám („MI“), tedy příprava na mnohem závažnější akce, kde Japonci očekávali, že dojde k střetnutí s hlavními silami Nimitzova Tichomořského loďstva. A právě v těchto přípravách na operaci „MI“, byla zainteresována největší část Jamamotova Spojeného loďstva, především pak silný 1. Úderný svaz letadlových lodí admirála Naguma (zde viz foto




, pod kterým byl popisek_admiral_Chuichi_Nagumo, foto je volně přístupno na několika webech.
Cituji z Miloše Hubáčka, Pacifik v plamenech, str. 296:

„Konečný plán operace ‚MO‘ zahrnoval následující síly:

Invazní skupina Port Moresby sestávající z 11 transportních lodí vezoucích armádní a námořní výsadkové jednotky, chráněných eskadrou torpédoborců;
menší skupinu transportních lodí s oddíly určenými k obsazení Tulagi;
podpůrnou skupinu jedné mateřské lodi pro hydroplány s ochranným doprovodem torpédoborců;
krycí skupinu složenou z letadlové lodi Šóhó, čtyř těžkých křižníků Aoba, Kako, Kinugasa a Furutaka a jednoho torpédoborce, které velel kotradmirál Aritomo Gótó (zde viz foto



, na kterém je kontraadmirál Aritomo Gótó, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zvětšeno.), a nakonec úderný svaz viceadmirála Takea Takagiho (zde viz foto



, na kterém je admirál Takeo Takagi, foto je volně na několika webech, a bylo zvětšeno.),
tvořený letadlovými loděmi Zuikaku a Šókaku, těžkými křižníky Mjóko a Haguro a dvěma divizemi torpédoborců.
Vrchním velitelem celé operace (‚MO‘) byl ustanoven viceadmirál Šigejoši Inoue
(zde viz foto



, na kterém je viceadmirál Shygeoshi Inoue, počeštěno Inouje, foto je volně přístupné na několika webech.), velitel 4. loďstva, zdržující se na své vlajkové lodi, školním křižníku Kašima, zakotveném v rabaulském přístavu.
Jako první měl být 3. května 1942 obsazen ostrov Tulagi. Poté krycí skupina admirála Gótóa a úderný svaz admirála Takagiho zajistí ochranu invazní skupině, jež vypluje 4. května z Rabaulu a 10. května se vylodí v Port Moresby.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 280.

Bylo již řečeno, a to několikrát, od předchozích historických zdrojů, že Američané nejen předpokládali, že ze strany Japonců útok, jako „druhá fáze“ od námořnictva a pozemních jednotek přijde. Z radiové korespondence mezi Jamamotem a admirálem Inouem v Rabaulu, se po Pearl Harboru Američané dozvídali podrobnosti naplánované operace „MO“ (Port Moresby – operace „MO“). Admirál Nimitz byl totiž již od 17. dubna 1942 informován, že skupina japonských transportních lodí, která je chráněna lehkou letadlovou lodí Šóhó a také úderným svazem dvou dalších letadlových lodí (Zuikaku a Šókaku) vpluje do Korálového moře. Od 20. dubna si byl admirál Nimitz naprosto jist, jak tvrdí historické dokumenty, že hlavním cílem Japonců bude Port Moresby, a že proti němu hodlají zahájit vyloďovací akce. V jeho přesvědčení ho podporoval i velitel Spojeneckých vojsk v jihozápadním Tichomoří, generál Douglas MacArthur, který měl své velitelství v Austrálii. Pokud by se nic neudělalo, hrozilo by, že obsadí-li Japonci Port Moresby, bude ohrožena Austrálie. Obsazením Port Moresby by pak Japonci získali prvotřídní námořní a leteckou základnu, což by byl odrazový můstek pro další výboje. Bylo zde řečeno, jaká byla situace v letadlových lodích USA. My si připomeňme, že Saratoga byla v opravě a ostatní o letadlových lodích je popsáno přesně v Č 278. Připomeňme si tedy od Miloše Hubáčka, Pacifik v plamenech ze str. 297 fakta, která jsou známá i z ostatních historických podkladů, cituji:

„Jedinými letadlovými loďmi, které měl Nimitz k zastavení japonské invaze okamžitě k dispozici, byl Yorktown (TF17) 17. operačního svazu kontradmirála Franka Jacka Fletchera (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno.), operující již po nějakou dobu v jižním Pacifiku, a Lexington (zde viz foto



, pod kterým je popisek – CV_2_USS_Lexington,_1941_foto je volně přístupné na několika webech.) kontradmirála A. W. Fitche (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Aubrey_W_Fitch, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno.). Dne 14. dubna dostal Fletcher příkaz doplnit na základně v Tongatabu, jihovýchodně od ostrovů Fidži zásoby a pohonné hmoty a připravit se k bojovým akcím. Dne 16. dubna 1942 vyplul po třítýdenním pobytu v Pearl Harboru na jih Lexington. Ve snaze posílit Fletcherův svaz přikázal Nimitz britskému kotradmirálovi J. G. Graceovi, veliteli 44. spojeneckého operačního svazu, připojit se k Fletcherovi s americkým křižníkem Chicago a australské křižníky Hobart a Austrálie, které se zdržovaly v Sydney.
V 6 hodin 15 minut 1. května 1942 se Lexington setkal s Fletcherovým svazem v jihovýchodní části Korálového moře a kontradmirál Fletcher, který den předtím oslavil své šestapadesáté narozeniny, převzal taktické velení spojeneckých sil. Začal tím, že dal okamžitě u všech lodí doplnit palivo. Yorktown (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_USS_Yorktown_CV_5_Coral_Sea_Korálové_moře_april_1942, foto je volně přístupné na několika webech a muselo být několikrát zmenšeno.) a jeho doprovodná plavidla tankovaly z cisteren tankeru Neosho, Fitchova skupina několik mil západněji z nádrží tankeru Tippecanoe. K Fitchovi se také již připojily křižník Chicago a torpédoborec Perkins, vyslané napřed admirálem Gracem. Fletcher ukončil tankování dřív, proto ve večerních hodinách 2. května zamířil s Yorktownem zvolna na západ a Fitchovi přikázal spojit se s ním v ranních hodinách 4. května v pozici 15 stupňů jižní šířky a 157 stupňů východní délky. Měl za to, že se mu s plně připraveným loďstvem podaří dorazit v pravou chvíli do prostoru, kde s určitostí zastihne nepřátelské invazní síly.“

Zde je místo, kde bychom si měli říci, jak se v té době do 1. až 3. května 1942 vyvíjela situace v japonské eskadře, která šla za úkolem – provést operaci „MO“. Obsadit Tulagi a plynně pokračovat hlavním úkolem – obsadit Port Moresby. Dáme slovo těm nepovolanějším, kterými jsou v tomto případě japonští historici Micuo Fučida a Masatake Okumiya, Midway; Rozhodující bitva v Pacifiku, na str. 97, 98, píší následující historická fakta předcházející Bitvě v Korálovém moři. Fakta budou o již známých skutečnostech, ale budou doplněna o fakta nová, která k danému tématu oba historici shromáždili, cituji:

„Ještě když se Midwayská operace zkoumala a prověřovala, byla už hluboce ovlivněna vývojem událostí, ke kterým došlo téměř 3 000 mil odtud, na severovýchod od Austrálie. Viceadmirál Šigejoši Inouje tam se 4. loďstvem zahájil dlouho plánované invazní akce proti Tulagi v Šalamounově souostroví a Port Moresby na Nové Guineji, jež dne 7. května vyústily ve střetnutí v Korálovém moři.
Podle původního plánu z ledna (1942) měly být invazní akce proti Tulagi a Port Moresby uskutečněny krátce po obsazení Lae a Salamauy, na počátku března. Když se však v oblasti objevily americké námořní síly, jež podle odhadu tvořily dvě velké letadlové lodi, čtyři těžké křižníky, čtyři lehké křižníky a více než deset torpédoborců, velitelství Spojeného loďstva operaci odložilo a nařídilo 4. loďstvu, aby vyčkalo, až bude posíleno divizí letadlových lodí z Nagumova svazu a několika těžkými křižníky. Tyto posily, které tvořily zejména 5. divize letadlových lodí (Zuikaku, Šókaku) a 5. divize křižníků (Mjóko, Haguro), připluly, konečně v posledních dubnových dnech na domovskou základnu 4. loďstva v Truku. Kromě toho přidělilo velitelství Spojeného loďstva 4. loďstvu pro tyto operace lehkou letadlovou loď Šóhó.
Protože se, jak 5. divize letadlových lodí, tak 5. divize křižníků podle plánu měly účastnit pozdější midwayské operace, zahájil viceadmirál Inouje operace 4. loďstva neprodleně. Podle jeho operačního plánu měl být ostrov Tulagi dobyt 3. května a hlavní úder na Port Moresby měl následovat o týden později. Invazním konvojům měly po jejich vyplutí z Rabaulu poskytovat bojové zajištění dva hlavní hladinové svazky – první z nich, skupinu přímého zajištění, tvořily lehká letadlová loď Šóhó, čtyři těžké křižníky a jeden torpédoborec a velel jí kontradmirál Aritomo Gótó. Druhý svaz, úderný svaz letadlových lodí, tvořily Zuikaku a Šókaku, dále dva těžké křižníky z 5. divize křižníků a šest torpédoborců; velel mu viceadmirál Takeo Takagi. Takagimu podléhal kontradmirál Čuiči Hara, velitel 5. divize letadlových lodí, jenž byl pověřen řízením leteckých operací z letadlových lodí. První svaz vyplul z Truku 30. dubna, druhý 1. května.“

A nyní se zapojme již přímo do bitvy v Korálovém moři, když pro její vylíčení nejprve použijeme nejnovější historický zdroj z roku 2005, fakta od pana profesora Roberta W. Love, jeho článku v – Kapitola 5., název článku – Vrchol bláznovství – Bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway, který na str. 87 k vzniku bitvy píše, cituji:

„K prvním akcím v rámci Bitvy v Korálovém moři, došlo 3. května 1942, když malá útočná skupina doprovázená letadlovou lodí Šóhó obsadila Tulagi. Letadlová loď se pak rychle přesunula k invazní skupině čekající před Rabaulem. K odražení invaze u Port Moresby vyslal Nimitz dva operační svazy. Operačnímu svazu TF 17 velel kontradmirál Frank Jack Fletcher a tvořily ho letadlové lodě Lexington a Yorktown se svým doprovodem. Úkolem tohoto svazu bylo najít a zničit letadlové lodě (Poznámka 12/ - profesor Love upozorňuje, že se má odlišovat spolehlivý a nespolehlivý historický zdroj, když říká - Lundstrom, John. Frank Jack Fletcher Got a Bum Rap. Naval History. Léto 1992, sv. 6, č. 2. S. 22-27. Naprosto nespolehlivý zdroj, neboť obsahuje spoustu faktických chyb. Jedinou spolehlivou biografií Fletchera je Regan, Stephen D. In Bitter Tempest: A Biography of Admiral Frank Jack Fletcher. Iowa State University Press, 1994.). svaz křižníků, skládající se z australských křižníků Austrália a Hobart, amerického křižníku Chicago a torpédoborců, měl pod velením kontradmirála Johna G. Grace bránit Port Moresby tím, že zablokuje invazním silám přístup na břeh.
Poté, co se Fletcher dověděl o nové základně nepřítele na Tulagi, nařídil tankovací lodi Neosho, aby doplnila palivo Lexingtonu plujícímu na sever. Měl spolu s Yorktownem zaútočit na Tulagi. Při útoku 4. května byl potopen jeden dopravní torpédoborec a tři menší plavidla a útok Japonce upozornil, že se v okolí nachází přinejmenším jedna americká letadlová loď (zde v poznámce 13 pan profesor Love upozorňuje na fakt, který vznikl, když američtí piloti útočili proti lodím, které Japonci měli tehdy u Tulagi, a nechali je tam bez letecké ochrany. Viz jeho poznámka – piloti /amerických/ bombardérů útočících na Tulagi si později stěžovali, že při přechodu do střemhlavého letu ve výšce 6 100 metrů /20 000 stop/ se jim během sestupu zamlžila čelní skla a mířidla. Proto 7. května přešly bombardéry z Yorktownu při útoku na Šóhó do střemhlavého letu ve výšce 4 600 metrů /15 000 stop/ a zaznamenaly devět přímých zásahů a dva těsně vedle. Z nejasných důvodů však totéž nezopakovaly následující den, což představovalo‚ jeden z hlavních důvodů špatného výkonu, kterého dosáhli piloti útočící na Zuikaku a Šókaku‘ 8. května. Specifický problém vyřešila nová ochranná vrstva na skle, kterou letadla dostala ještě před bitvou u Midwaye. Historickým podkladem zde je: Buell, Harold L. Coral Sea Rembered. Foundation. Jaro 1992, sv. 13, č. 1. S. 52.). TF 17 se znovu spojil o dva dny později (6. 5. 1942). Tehdy Fletcher zase ze svých lodí vytvořil jedinou skupinu krytou clonou složenou z křižníků a torpédoborců. Mezitím se blížila japonská invazní skupina plující ze Šalamounova moře směrem na severovýchod a ze severu připlul do Korálového moře Takagiho úderný svaz ‚MO‘.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 281.

Velmi stroze, v poměrně nerozvitých větách, jsme se v konci Č 280., seznámili s prvními kroky americké strany od profesora Love ke dni 6. května 1942. Pojďme a stejné, jen o trochu více, v rozvitějších větách, si řekněme, co od 2. května 1942, a to až do 6. května, říkají historici nepřítele, japonští historici a přímý účastníci těchto dnů a bojů, Micuo Fučida a Masatake Okumiya, Midway; Rozhodující bitva v Pacifiku, kteří na str. 98, píší o dalším vývoji v Bitvě v Korálovém moři, následující věty o japonském loďstvu, cituji:

„Výsadek na Tulagi byl proveden úspěšně podle plánu 3. května a příštího dne (4. května) vyplul z Rabaulu k Port Moresby invazní konvoj čtrnácti transportních lodí, doprovázených lehkým křižníkem a šesti torpédoborci. Ale sotva se vydal na cestu, udeřily nepřátelské letouny z letadlových lodí na předmostí v Tulagi a potopily nebo poškodily tam několik menších japonských námořních plavidel. Bylo zřejmé, že nepřátelský svaz letadlových lodí je někde nablízku a viceadmirál Takagi, jehož úderný svaz letadlových lodí byl stále ještě dosti daleko na sever od Šalamounových ostrovů, se ihned velkou rychlostí vydal na jih, aby nepřítele vypátral a donutil k boji. Konvoj směřující k Port Moresby nebyl ještě ohrožen a pokračoval v plavbě, těsně kryt svazem kontradmirála Góta. V noci na 6. května (z 5. na 6. května) obeplul Takagi se svým svazem jihovýchodní cíp Šalamounových ostrovů a k ránu veplul do Korálového moře, avšak teprve příštího dne (7. května) konečně navázal dotyk s nepřítelem.“

Tady se vrátíme ke starému dobrému českému historikovi, Miloši Hubáčkovi, a řekneme si jeho popis, od 3. do 6. května, který bude mnohem rozvinutější, bude v něm mnohem více informací a faktů, než v trochu strohých, i když historicky správných informací japonských historiků a amerického profesora. Dny od 3. do 6. května včetně, by nám měly Bitvu v Korálovém moři a její přípravu, ještě více v mnoha podrobnostech přiblížit. Cituji někdy jednotlivé dny, někdy je popisuji vlastními slovy. Jedná se o dny 3., 4., 5. a 6. května 1942, od Miloše Hubáčka, Pacifik v plamenech, str. 298 a 299. Hubáčka jsme opustili, když psal, že Fletcher 2. května 1942 zamířil s Yorktownem na západ a kontradmirálu A. W. Fitchovi nařídil, aby se s ním v ranních hodinách dne 4. května spojil v pozici 15 stupňů jižní šířky a 157 stupňů východní délky, kdy náš historik doslova napsal další větu – „Měl za to, že se mu s plně připraveným loďstvem, podaří dorazit v pravou chvíli do prostoru, kde s určitostí zastihne nepřátelské invazní síly.“ Dozvíme se i další údaje o položení jednotlivých loďstev, stejně jako se detailně dozvíme o těchto jednotlivých dnech. A nyní cituji ze str. 298., další fakta od Hubáčka:



„Japonci ale zvrátili předpoklady amerického admirála. Již v ranních hodinách 3. května 1942 se jejich jednotky vylodily na plážích ostrova Tulagi, zatímco Fletcher byl dosud 500 mil daleko a 100 mil jej dělilo od Fitchovy skupiny. Až v sedm hodin večer (3. května) obdržel z Austrálie od generála MacArthura radiovou depeši oznamující, že průzkumné letouny z australských základen zpozorovaly japonské transportní lodě vysazujíc vojska na Tulagi a v blízkosti se nacházelo několik nepřátelských plavidel.
Fletcher začal okamžitě jednat na vlastní pěst, protože nechtěl-li prozradit svoji přítomnost, nemohl se s kontradmirálem Fitchem spojit rádiem, a přitom šlo o každou minutu. Do prostoru kde se měl příštího dne ráno s Fitchem setkat, odeslal tanker Neosho doprovázený torpédoborcem Russell s tím, aby Fitchovi předal rozkaz, posunující dobu setkání na rozbřesk 5. května, 300 mil jižně od Guadalcanalu. Sám rychlostí 24 uzly, kterou zakrátko zvýšil na 27, vyplul na sever s cílem napadnout vyloďující se Japonce palubními letouny Yorktownu.
Japonci zatím ale vylodění dokončili a své hlavní krycí síly stahovali. Vycházeli z předchozích zkušeností, které je poučili, že když jednou provedou úspěšné vylodění, spojenecké námořní a letecké síly se již o protiakce nepokoušejí. Proto v průlivu mezi Tulagi a Guadalcanalem ponechali jen několik menších válečných plavidel, zatímco krycí skupina kontradmirála Gótóa s letadlovou lodí Šóhó a čtyřmi těžkými křižníky a podpůrná skupina kontradmirála Kuninoriho Marušiga s nosičem hydroplánů a dvěma lehkými křižníky Tacuta a Tenrjú odpluly již před polednem 3. května, poté, co ostrov byl pevně v japonských rukou.“

Úmyslně jsem zde podtrhl a zesílil některé věty, neboť historik Hubáček v nich nejen dodává informace, které předchozí historici neupřesnili, ale navíc ještě jejich historické informace doplňuje i o data, ve kterých se ta která událost stala.
Kontradmirál Fletcher pak po celou noc z 3. na 4. května, udržoval se svým TF 17 (Yorktown a jeho doprovod) severní kurs a až kolem 7 hodiny ráno 4. května 1942 se nacházel 100 mil jihozápadně od ostrova Guadalcanal. Ve stejnou dobu, která byla řečena, tedy v 7 hodin, předal velitel tankeru Neosho kontradmirálu Fitchovi rozkaz, který měnil původní dispozice setkání a o dvě hodiny později pak se k Fitchovi připojil kontradmirál Grace, který připlul se svými křižníky Hobart, Australia a torpédoborec Whipple, z Austrálie.

„Fitchova skupina se nyní nalézala 250 mil jižně od Fletchera, což nepředstavovalo zrovna šťastnou konstelaci; v případě potřeby nemohl Fitch Fletcherovi pomoci, a navíc, jakmile Lexington vyplul na jihovýchod, k nově určenému místu setkání, vzdalovala se obě uskupení od sebe ještě více. Bylo skutečně Fletcherovým štěstím, že Japonci své hlavní síly kryjící vylodění stáhli a letadlová loď Zuikaku a Šókaku (zde viz foto




, pod kterým byl popisek, Japanese_aircraft_carrier_zuikaku, foto je volně na několika webech a zde bylo foto několikrát zmenšeno a zde je foto



, pod kterým byl popisek, Shokaku_Pearl_Harbor_I_vlna, foto je volně přístupné na několika webech.), z 5. divize letadlových lodí kontradmirála Tádaičiho Hary, jež tvořilo jádro úderného svazu Takagiho, se zdržely přepravou letounů do Rabaulu a dosud se nacházely značně daleko, severně od ostrova Bougainville v severozápadní části Šalamounových ostrovů.“

Bylo po sedmé hodině ráno, když dne 4. května 1942 dal kotradmirál Fletcher rozkaz ke startu útočné skupině, ve které bylo 12 torpédových bombardérů Douglas Devastátor, TBD – 1 (zde viz foto




, pod kterým byl popisek_Douglas_TBD_1_Devastator, foto je volně přístupné na několika webech, foto muselo být zmenšeno.) a 28 střemhlavých bombardovacích letounů typu SBD-2 Dauntless (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - na letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, byl několikrát zmenšeno.). Bohužel stíhacích Wildcatů F4F3 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Grumman_F4F_3_Wildcat, a dále přeloženo volně, na palubě CV_3 LL Saratogy, v lednu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, foto bylo zmenšeno) bylo na palubě Yorktownu jen 18. Musely se ve třech směnách střídat, jako PVO letadlové lodi a nemohly být jako doprovod bombardérů uvolněny (zde bylo velké štěstí, že Japonci ještě na Tulagi neměli letiště se svými stíhačkami). Pro bombardéry a torpédové letouny to znamenalo, že kdyby byly napadeny, musely by se bránit jen svými palubními zbraněmi. „Naštěstí Japonci byli natolik ukolébáni pocitem bezpečí“. Takže ani Japonci své jednotky na Tulagi letectvem zprvu nechránili. Zde je pak na str. 299., u Hubáčka, výsledek amerického útoku, cituji:

„V 8 hodin 15 minut (4. května 1942) dvě skupiny amerických bombardérů zaútočily na vyloďovací plavidla shromážděná u pobřeží. Útok dosáhl chabých výsledků. Půltunové pumy a torpéda potopili pouze jeden nepřátelský torpédoborec, dvě minolovky a několik malých vyloďovacích plavidel. Všechny americké letouny se v 9 hodin 30 minut vrátily na Yorktown a palubní personál okamžitě přivážel nové bomby a torpéda. Za hodinu vzlétla druhá vlna 27 střemhlavých bombardérů a 11 torpédových letounů. Tentokrát se jim podařilo poškodit hlídkový člun a zničit dva hydroplány – opět hubený výsledek, navíc zaplacený ztrátou jednoho letounu, neboť druhý nálet již zastihl japonskou protiletadlovou obranu (protiletadlové kanóny) připravenou daleko lépe.
V odpoledních hodinách Fletcher vyslal třetí vlnu 21 střemhlavých bombardérů. Opět padaly půltunové pumy a výsledek byl žalostný: čtyři potopené výsadkové čluny. Ve 4 hodiny 32 minut se letouny třetí vlny vrátily na palubu letadlové lodi a Fletcher dalšího bombardování Tulagi zanechal. Admirál Nimitz později k Fletcherově operační zprávě poznamenal:
‚Operace Tulagi byla vzhledem ke spotřebované munici a dosaženým výsledkům v každém případě zklamáním.‘
Měl naprostou pravdu. Palubní letouny Yorktownu během tří náletů vyplýtvaly 22 torpéd, 76 půltunových pum a 83 000 kulometných nábojů.
Fletcher zamířil na jih, k rannímu setkání s Fitchem.“

Mnohde je za své příkré hodnocení občas Hubáček kritizován na téma, "zlehčuje činnost letců a námořníků ve své době v Pacifiku", ale my jsme zde již četli, i některá slova profesora Love, u Tulagi, že úplně vše při tomto útoku, technicky v pořádku nebylo. Stejně tak, na některém místě, i profesor Love vyjadřuje, že až Wildcaty F4F-4, které byly již u Midway, byly lepší než F4F_3 v Bitvě v Korálovém moři, i v souvislosti s japonskými Zery.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině drhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=200