Zrod sumerské falangy a nové válečné taktiky
Obyvatelé Mezopotámie se naučili zemědělství a postupně zakládali osady a města - Ur, Lagaš, Kiš, Eridu a další. Města postupně bohatla a rozrůstala se, vznikly tak první městské státy, zpočátku řízené primitivní demokracií. Jenže mezi městy docházelo k častým konfliktům a velmi krutým válkám. Sumerská vojska se sestávala ze všech svobodných bojeschopných mužů a šlo tak tedy o jakési milice. Na významu získali vojenští velitelé, z nichž se postupně stali králové a tito vládci si vytvářeli vlastní ozbrojené družiny. Sumerské vojsko tvořila především pěchota, jejíž výzbroj sestávala ze zhruba dvoumetrových kopí, měděných seker, kyjů a velkých štítů. Ochranu těla tvořily kožešinové suknice a přehozy, plstěné pláště a kuželové čepice z tvrdé kůže. Zámožnější bojovníci měli přilby z mědi a z drahých kovů. Velitelé a zámožní mužové pak bojovali z válečných vozů (čtyřkolové a dvoukolové) a později se začínají objevovat i luky. Přibližně od roku 3 000 př.n.l. byla sumerská města v permanentní válce mezi sebou a z východu dotírali Elamité. Kvůli neustálému ohrožení si městské státy budovaly trvalé armády o počtu několika set vojáků. Vznikla tak specifická skupina obyvatel, která se nevěnovala řemeslům nebo jiné činnosti, ale výhradně se připravovala na boj. Brzy se ukázalo, že kvalitní výcvik a zkušenosti je vhodné pojistit rovněž kvalitnějším vybavením - každý voják měl dlouhé kopí, velký dřevěný štít potažený kůží, obrněný plášť a bronzovou přilbu. Změna se ale týkala rovněž samotné taktiky boje. Profesionální vojáci byli pevně semknuti v neproniknutelnou řadu podobnou pozdější falanze. V tehdejším válečnictví to byla převratná novinka, která vyžadovala dokonalou organizaci, systém rozkazů, kázeň a jednotný výcvik. Vynaložené úsilí se rychle vyplatilo a proti sehrané falanze neměl nikdo šanci. Nový způsob boje ale převzaly prakticky všechny okolní městské státy a počáteční výhoda tak byla dorovnána.
Do dějin válečnictví se ale nesmazatelně zapsal vládce města Akkadu, které se nacházelo severozápadně od městských států Mezopotámie. Sargon (asi 2300-2215 př.n.l.) byl semitského, nikoli sumerského původu a k jeho mládí se vážou zajímavé legendy. Jedna z nich říká, že jej matka pustila na vodu v košíku (podobně jako Mojžíše), dostal se na dvůr krále Ur-Zababy a stal se jeho číšníkem; jak se stal vládcem, již ale legendy nevysvětlují. Jisté je, že netrvalo dlouho a obrátil život v Mezopotámii vzhůru nohama. Jako první podlehl jeho armádě Uruk a další města rychle následovala. Některá jen dobyl a ponechal zničená, jiná začlenil do nově vznikající říše. Aby mohl řídit tak velké území, vytvořil systém úředníků a byrokratů. K ochraně zemědělských oblastí a obchodních cest zbudoval mnoho pevností a pořádek udržovala akkadská armáda, která čítala kolem 5 400 mužů, což byla nevídaná síla. Samotný Sargon vládl neuvěřitelných 54 let a vedl 34 válek. Během nich dobyl většinu Sumeru a Elamu, hranice své říše rozšířil až k Perskému zálivu a směrem na západ až k pohoří Libanon. Tohoto úžasného úspěchu se podařilo dosáhnout kombinací již zmíněných falang, útočící po zdrcující spršce šípů. Nutno zmínit, že právě Akkaďané vynalezli skládaný luk, který měl podstatně větší dostřel než konvenční kusy. Lučištníci způsobili v řadách nepřítele díry, do kterých následně vstoupila falanga. Po obsazení města byly hradby strženy a obyvatelé pobiti nebo zotročeni. Jelikož i vlastní vojsko utrpělo ztráty je pravděpodobné, že po dobytí města část podrobených vojáků naverbovali do vlastní armády. Ti pak sloužili v jiných částech říše, aby se zamezilo případným vzpourám. Zároveň vznikly jakési regionální kontingenty, které mohly v případě potřeby dodávat vojáky bojující armádě. Sargon vládl říši železnou rukou, podrobená města musela platit vysoké poplatky, které zajišťovaly blahobyt hlavnímu městu. Město Akkad bylo důležitým obchodním centrem a přístavem, kotvily v něm lodě přivážející zboží až z Egypta či Indie. Především šlo o dovoz nedostatkových surovin (především dřeva, kamene a kovů) který byl přímo kontrolován účinnou byrokracií. Nutno dodat, že tvrdá vláda nebyla podrobeným národům po chuti a docházelo tak k mnoha povstáním. Byť se je dařilo potlačovat, přicházelo nebezpečí i od sousedních Elamitů a říše se rozpadla.
