PALBA.CZ

Sturmgeschűtz III - verze s StuK 37 L/24

Ačkoliv téměř každý slyšel o německých tancích Tiger a Panther a samohybnými Ferdinandy se to na východní frontě přímo hemží, málokdo zná pravou podobu obrněných sil Německa. Základním typem tanku a taky jediným vyráběným strojem po celou dobu války byl Panzer IV. Ale on nebyl nejmasověji produkovaným typem těžké obrněné techniky. Tím bylo útočné samohybné dělo Sturmgeschűtz III. Toto samohybné dělo představovalo pro pozemní jednotky nenahraditelný prostředek prakticky po celou dobu války.

První myšlenka na vytvoření obrněného prostředku pro přímou podporu pěšího či tankového úderu se datuje do poloviny třicátých let. Tehdy ještě generál von Manstein sepisuje memorandum, požadující vývoj útočného samohybného děla schopného ničit zodolněné překážky, bunkry, zákopové systémy a další podobné úkoly ve směru postupu vojsk. Dle jeho názoru měla každá pěší divize disponovat praporem útočných děl. V dalších letech se začalo vážně uvažovat o konkrétních řešeních, někteří důstojníci ale preferovali vývoj speciálního tanku pro doprovod pěchoty. Byla ale přijata jednodušší a účelnější koncepce, zároveň se jednalo o využití podvozku z již zavedeného typu. Byl vybrán podvozek a vana z tanku Panzer III. Jako výzbroj byl vybrán krátkohlavňový kanón ráže 75 mm, vycházející ze zbraně použité v tanku Panzer IV. Na vývoji a výrobě se podílely firmy Daimler Benz (podvozek včetně motoru) a Krupp (pancéřová nástavba).

Nultá série byla vyrobena v roce 1937 a čítala pět kusů. Jako základ byl použit podvozek tanky Pz III Ausf. B, tedy verze s poměrně složitým podvozkem. Pohon i převodovka pocházely ze stejné verze tanku. Nástavba byla vyrobena z měkké oceli, StuG byl určen jen ke zkouškám.
Jako jediná výzbroj byl použit krátkohlavňový kanón StuK 37 L/24 ráže 75 mm. Ten vydržel ve výzbroji těchto vozidel i u dalších verzí. Byl zabudován tak, že mohl měnit odměr o 12° na každou stranu, náměr se pohyboval v rozmezí -10 až + 20°.

Jelikož vzniklo poměrně hodně verzí StuG III, budu se je snažit popsat zvlášť.

Ausf. A
Toto první sériové provedení bylo již postaveno na podvozku Pz III Ausf. F se šesti pojezdovými koly. Z něj pocházely i další komponenty pohonu. Nástavba již byla postavena z tvrzené pancéřové oceli a odpovídala tvarem vozidlu nulté série. Posádku tvořili čtyři muži – vpředu vlevo seděl řidič, za ním střelec a úplně vzadu velitel vozu. Napravo od děla
měl místo nabíječ. Řidič používal při jízdě pancéřovou klapku Fahrerklappe 50 nebo binokulární periskop Fahreoptik KFF2. Střelec měl k dispozici dělostřelecký zaměřovač Rblf 32. Velitel většinou sledoval situaci vysunutý z poklopu nad svým stanovištěm!
Pancéřování odpovídalo tanky Pz III Ausf. F, čelní stěna nástavby měla sílu 50 mm, boky a zadní stěna 30 mm, strop 11 mm. Na bocích nástavby se montovaly přídavné pancéřové krabice síly 9 mm, nedaly se však využít pro uložení žádného materiálu.
Jako jediná výzbroj byl použit krátkohlavňový kanón StuK 37 L/24 ráže 75 mm se zásobou 44 střel. Vozidlu citelně chyběla rychlopalná zbraň, velitel či nabíječ mohl používal samopal MP 38, ale to pouze po vysunutí se ze vstupního poklopu...
Mezi prosincem 1939 a dubnem 1940 bylo dodáno 30 vozidel.

Ausf. B
Nástavba se do verze A téměř neliší, změna nastala v použití podvozku z verze Pz III Ausf. H. Jako jediná měla tato verze únikové otvory na bocích vany. U stroje je použita šestistupňová převodovka ZF SSG 77 Aphon. Výzbroj zůstává schodná jako u předchozí verze A. Od června 1940 se vyrobilo 320 strojů

Ausf. C
Od verze B se liší úpravami na nástavbě, mizí čelní průzor střelce, používá periskopový zaměřovač Sfl-Zeilfenrohr vysunutý nad střechu. Je chráněn ocelovými klíny. Od března do května 1941 se vyrobilo 100 strojů.

Ausf. D
Od verze C se liší jen technologickými úpravami které nelze na fotografiích rozpoznat. Identifikace verze D je možná jen podle výrobního čísla. Od května do září 1941 se vyrobilo 150 strojů.

Ausf. E
Poslední verze s kanónem StuK 37 L/24. Krabice na bocích jsou zrušeny a daří se zvýšit palebný průměr na 50 kusů střeliva. Do výzbroje patřily dva samopaly MP 38 zavěšené na stěnách interiéru. Řidič používá ke sledování přístroj Scherenfernrohr 14Z, střelec RblF 32/Sfl ZF 1. Od září 1941 do března 1942 se vyrobilo 284 strojů.

Pokračování příště...

Použité zdroje:
I. Pejčoch – Obrněná technika 2

0.séria

V předchozí části jsem popisoval verze útočné samohybného děla Sturmgeschűtz III s kanónem StuK 37 L/24. Tento kanón se v průběhu války ukázal jako nedostačující pro nové použití tohoto samohybného děla. Ze samohybného děla se postupem času stal více obrněný prostředek určený k boji proti tankům.

Po vpádu na sovětské území se Wehrmacht dostal do složité situace. Proti němu stála obrovská materiální převaha tanků a co bylo horší, v poměrně velkém počtu se začaly objevovat moderní sovětské tanky, zejména skvělé střední T-34. Ten byly vyzbrojen velmi dobrým dlouhohlavňovým kanónem ráže 76,2 a solidním pancéřováním. Pokud chtěly německé tanky Pz III a Pz IV zlikvidovat T-34, musely se přiblížit na poměrně malou vzdálenost a to přinášelo riziko zničení.

V průběhu počátečních bojů se ukázalo samohybné dělo Sturmgeschűtz III jako účinná zbraň v boji proti moderním sovětským tankům, třebaže bylo vyzbrojeno jako Pz IV. jeho výhodou byla výrazně nižší silueta, která zhoršovala protivníkovi možnost zamíření. Jelikož Hitler rozhodl urychleně vyzbrojit tanky Pz III a Pz IV dlouhohlavňovými variantami používaných děl (ráže 50 a 75 mm), bylo rozhodnuto o přezbrojení účinnější výzbrojí i Sturmgeschűtz III. Vzniklo několik verzí s dlouhohlavňovým kanónem


Ausf. F
Toto sériové provedení bylo vyzbrojeno kanonem StuK 40 L/43, což byla úprava kanónu KwK 40 L/43 používaného u tanku Pz IV Ausf. F2 a G. Rozdíl byl v umístění brzdovratného zařízení – tankový kanon ho měl po stranách, StuK 40 nad hlavní. Odměr hlavně byl 10° vlevo i vpravo, palebný průměr 44 nábojů ráže 75 mm. Na střeše se objevil elektrický ventilátor, byl výrazně změněn tvar přístupů k pohonné jednotce a výfukového systému. Změny doznalo radiové vybavení – používaly se přijímače Fu 15 nebo Fu 16.
Zásadní změnou bylo zesílení pancéřování čelního pancíře na 80 mm, na vanu i korbu byly přišroubovány 30 mm desky. Poslední sériové bloky byly vyzbrojeny kanónem L/48. Od března do července 1942 se vyrobilo 364 strojů.

Ausf. F/8
Od verze F se lišil v použití kanonu StuK 40 L/48. Jako doplňková výzbroj se na střeše kulomet MG 34 ráže 7,92 obsluhovaný nabíječem s palebným průměrem 600 nábojů. Ten byl následně dodatečně montován i na některé starší provedení StuG III.
Důležitá změna nastala u podvozku, byl použit podvozek z tanku Pz III Ausf. J. Změny se dotkly i systému sání vzduchu a přístupu k motoru. Na část produkce se na boky vozu zavěšovaly přídavné plechy Schűrzen, sloužící jako přídavná ochrana před kumulativními střelami.
Od září do prosince 1942 se vyrobilo 250 strojů.

Ausf. G
I u této verze dochází k zesílení čelního pancíře deskami, posléze se ale vyrábí jako homogenní 80 mm pancíř. Boky nástavby již nejsou kolmé, jsou skloněny pod úhlem 79°. Kulomet dostává plechový štít, pozdější verze mají kulomet ovládaný dálkově z bojového prostoru. Štít má potom ostře šípová tvar, střelec je při manipulaci s kulometem solidně chráněný ze stran i zepředu. Během výroby (1944) se začal montovat i druhý kulomet spřažený s kanonem, umístěný vpravo od něj. U verze G byl zvýšen palebný průměr na 54 kusů střeliva ráže 75 mm. Také se u počátečních výrobních sérií montují zadýmovací granátomety NbK 39 ráže 90 mm, u pozdějších verzí se montuje na střechu výmetnice šrapnelů ovládaná nabíječem.
Od listopadu 1943 se objevuje na části produkce odlévaný štít kanónu Saukopfblende (prasečí hlava), výroba ho však nedokáže dodávat v dostatečném množství. Běžnou výbavou se stávají přídavné plechy Schűrzen, často se aplikuje antimagnetická pasta Zimmerit. V průběhu války se ukazuje nutnost šetření strategickými surovinami, začínají se montovat celoocelové podpůrné kladky bez gumové bandáže.
Verze G se vyráběla od prosince 1942 až do konce války a vyrobeno bylo 7 834 vozidel. To lze srovnat jedině s celou produkcí tanku Pz IV za celou válku...

Sturmhaubitze 42
Paradoxně po zavedení účinnější výzbroje proti tankům se stává StuG spíše bezvěžovým tankem. Není schopen plnit původní zadání, tankový kanon není vhodný pro ničení bunkrů a zodolněných postavení. Koncern Alkett koncem roku 1941 zpracovává studii útočného děla s lehkou polní houfnicí FH 18 ráže 105mm. Do konce roku 1942 vzniká devět ověřovacích vozidel. Od března 1943 se rozbíhá sériová výroba na základě StuG III Ausf. G. Samohybná houfnice dostala název Sturmhaubitze 42. Hlaveň má délku 28 ráží, palebný průměr je 36 nábojů ráže 105 mm. Houfnice měla stranový odměr 10° do obou stran, náměr byl -6° až +20°, maximální dostřel až 12 300 m. Do konce války se vyrobilo 1299 strojů.

Tolik o základních verzích Sturmgeschűtz III, zkoušela se i plamenometná verze Sturmgeschűtz (Flammenwerfen), vyrobených deset kusů sloužilo asi k výcviku. Ve velmi malém množství vznikl i stroj pro dopravu munice, místo kanonu bylo zaslepeno.

Sturmgeschűtz III bojoval téměř na všech bojištích druhé světové války, určité množství bylo dodáno spojencům Německa. Finsko odebralo 59 strojů Ausf. G, Bulharsko 55 ks, Maďarsko 40 ks, Rumunsko 120 strojů označených StuG 40. Do Itálie zamířilo jen pět kusů, Španělsko deset StuG 40.
Sýrie nasadila dokonce tyto stroje ve válkách proti Izraeli, naposledy dokonce roce 1973!

Použité zdroje:
I. Pejčoch – Obrněná technika 2

A něco pro děti - StuG z Lega

<> Pokračování <>
(doplnění 2. dílu, tak jak v předchozím, navazující, opakující informace tímto písmem, odvolání na úvodní článek takto )

Německé samohybné útočné dělo StuG III

Další verze samohybného útočného děla StuG III
Verze Ausf. F : Výroba verze E byla zastavena po operaci Barbarossa. Ve střetech se sovětskými tanky T-34 a KV-1 se kanon 7,5 cm KwK L/24 s krátkou hlavní neosvědčil. ( Nutnost přezbrojit, viz úvodní článek).
Kanon také obdržel nový kryt o tloušťce pancíře 30 mm. K novému kanonu byl také dodán nový typ periskopového zaměřovače Sfl ZF 1a/RbF 36. Zesílen pancíř (80 mm), zvýšena hmotnost vozidla o 450 kg a tím se snížila rychlost (na 38 km/h). Bylo proto zaměněno zavěšení kol, nové vycházelo z podvozku užívaného u tanku PzKpfw III Ausf. J.
U vozidel vyráběných od srpna 1942 byl změněn úhel sklonu pancéřových desek. Osádky často prováděly vlastní přestavby, které měly posílit ochranu před nepřátelskou palbou, a to naléváním betonu na čelní pancíř.
Od této verze se toto samohybné dělo označuje rovněž jako StuG 40.

Verze Ausf. F/8 Inovace se dotkla především korby vozidla, mj. tvaru jeho bočních pancéřových desek, byla zjednodušena konstrukce předních držáků lan, a upraveno též pancéřování vozidla (vpředu o 30 mm, vzadu o 20 mm), dále pancéřovní (tzv. Schürzen), tím nárust hmotnosti vozidla na 23,4 t. (Vyrobeno pravděpodobně 334 vozidel).

Verze Ausf. G : Poslední verze samohybného děla StuG III byla označena písmenem G. Bylo v ní využito mnohých frontových zkušeností, jež umožnily odstranění zjištěných slabin této konstrukce. (dále viz. úvodní člákek) Poněkud byla zvětšena nástavba, mj. zvýšením zadní části bojového oddílu, což nabíječi poskytlo větší volnost pohybu. U této verze obdržel velitel pozorovací věžičku, vybavenou sedmi periskopy, které mohly být zvedány nebo spouštěny. Věžička byla zpočátku otáčivá, ale od listopadu 1943 do října 1944 byla z důvodu nedostatku materiálu (chyběla ložiska) montována jako nepohyblivá.
Zásoba střeliva 54 kusů. Bylo doporučeno, aby polovinu zásoby střeliva tvořily PzGr. 39 (protipancéřové střely) a zbytek SprGr. (tříštivotrhavé). Podle možnosti se zásoba měla doplňovat několika náboji PzGr. 40 (podkaliberními protipancéřovými střelami s wolframovým jádrem, s velkou úsťovou rychlostí). Čtvrtým typem byly Gr. 38 HL ( kumulativní průpalné střely), které bylo možno brát namísto příslušného počtu SpGr.
Brzda a vratník kanonu byly chráněny svařovaným krytem o síle 45 - 50 mm. (Od listopadu 1943 nahrazen 80 mm krytem - Saukopfblende).



Odvozené konstrukce samohybného děla StuG III
Podle konstrukce StuG III byla postavena samohybná houfnice StuH 42 (Sturmhaubitze 42)( více viz úvodní článek).

Na podvozku samohybného děla StuG III bylo rovněž postaveno bojové vozidlo vyzbrojené těžkým polním kanonem, jehož úkolem bylo ničit silně opevněné body nepřátelského odporu. Instalací těžkého polního kanonu 15 cm sIG 33 L/11,4 ráže 150 mm s krátkou hlavní vzniklo doprovodné dělo 15 cm Sturminfanterienschütz 33 , vyrobené v počtu 24 exemplářů, a to v září a říjnu 1942.
V letech 1942 a 1943 ukořistila Rudá armáda velký počet PzKpfw III a samohybných děl StuG III. S ohledem na velký nedostatek samohybných děl v Rudé armádě byla část podvozků použita k přestavbě na samohybná děla SU-76i (písmeno ,,i'' znamenalo inostrannaja - zahraniční), vyzbrojená tankovým kanonem F-34 ráže 76,2 mm z raných verzí tanků T-34. V letech 1942 až 1943 vzniklo v závodě č. 37 celkem 201 těchto vozidel (totéž dělali Němci např. s ukořistěnými francouzskými tanky), přičemž 12 kusů bylo vyzbrojeno houfnicí M-30 ráže 122 mm a dalo tak vzniknout samohybné houfnici SU-122i.

Vývoz samohybného děla StuG III
Jistou část vojenské výzbroje Němci prodávali nebo předávali svým spojencům. To se také týkalo samohybného děla StuG III Ausf. G (dále více rozvedeno). Do prosince 1943 se 55 vozidel dostalo do bulharské armády (po přechodu Bulharska na stranu Spojenců se tato děla zúčastnila v letech 1944 - 1945 bojů s německou a maďarskou armádou na území Maďarska a Rakouska). Ve stejném roce zakoupili Italové pět děl (po kapitulaci této země děla převzali zpět Němci), 59 děl StuG III Ausf. G se dostalo do finské armády, v jejichž řadách bojovala v Karélii s Rudou armádou. Maďaři obdrželi 40 vozidel, která se zúčastnila např. obrany Budapešti v roce 1945. Nejvíce samohybných děl (118 kusů) se dostalo do výzbroje rumunské armády, kde byla nazvaná TAS T-III. Také tyto stroje, stejně jako v případě bulharských vozidel, se po přechodu Rumunska na stranu Spojenců zúčastnily bojů s Němci na Slovensku, 10 vozidel StuG III prodali Němci do Španělska, kde byla v provozu ještě v polovině 50. let.
O zakoupení těchto vozidel měly zájem také Chorvatsko, Švédsko, Portugalsko, Turecko a Švýcarsko. Obchodní jednání vedená s těmito státy však nebyla úspěšná.



Charakteristické znaky a technická data StuG III
Charakteristické znaky :
> nízký profil
> chybí věž, hlavní výzbroj je umístěna ve středu nepohyblivé nástavby vozidla
> svislá zadní stěna nástavby
Technická data : StuG III Ausf. G
> celková hmotnost : 23 900 kg
> osádka : 4 muži
> rozměry : délka 6770 mm, šířka 2950 mm, výška 2160 mm,
> výzbroj : kanon 7,5 cm StuK 40 L/48 ráže 75 mm, 1-2 kulomety MG 34 nebo MG 42
> pancíř : vepředu 80 mm, vzadu 50 mm
> pohon : benzínový, řadový dvanáctiválcový motor Maybach HL 120 TRM o výkonu 221 kW (300 HP)
> maximální rychlost : silnice 38 km/h, terén 12-15 k/h
> dojezd : silnice 155 km, terén 95 km
> spotřeba paliva : 196 l/100 km
> překážky : příkopy až 2,3 m

<> Pokračování <>

Organizace jednotek samohybného dělostřelectva

Organizace jednotek samohybného a útočného dělostřelectva
Jednotky samohybného dělostřelectva se v organizačních strukturách Wehrmachtu objevily v listopadu roku 1939. Podle tehdejších plánů měla být největší samostatnou jednotkou baterie samohybných děl složená ze tří čet. Každá četa se měla skládat ze dvou samohybných děl StuG III, jednoho polopásového transportéru Sd.Kfz 253 v roli obrněného vozidla řízení palby a jednoho polopásového transportéru munice Sd.Kfz 252 s přívěsem. Tyto stroje se ale jako doprovodná vozidla neobjevovaly vždy. V první úloze mohly stejně dobře vystupovat transportéry Sd.Kfz 251 a ve druhé pak zastaralé, z bojového nasazení stahované tanky PzKpfw I Ausf. A, z nichž byly pro tento účel odstraněny věže. Později se používaly obyčejné nákladní automobily.
Zpočátku byly vytvořeny tři baterie samohybných děl (640, 659, 660) a hned po zahájení francouzské kampaně další čtyři (665, 666, 667 a SS Sturmgeschütz Batterie).
V dubnu 1940 byla pro připravovanou invazi do Velké Británie založena větší organizační jednotka, 600. prapor dělostřelectva se zvláštním určením, do něhož měly být začleněny výše zmíněné první tři baterie.
Přesně rok nato začaly být organizovány další prapory smohybných děl, vytvářené podle stejného organizačního schématu, čili skládající se z 18 samohybných děl StuG III. V listopadu 1941 obdržela každá baterie další, sedmé samohybné dělo, které dostal k dispozici velitel, pozorovací vozidla byla převedena z úrovně baterie na úroveň praporu. V prosinci 1942 byla provedena další reorganizace : každá baterie se od té doby skládala ze tří čet, v každé po třech samohybných dělech. Navíc sem bylo zařazeno, stejně jako dříve, vozidlo velitele baterie, což znamenalo celkem 10 vozidel na baterii. Takto vzrostl počet samohybných děl v praporu na 31 (tři baterie po 10 dělech a vozidlo velitele praporu). V roce 1943 se samohybné dělostřelectvo dočkalo i vlastní školy připravující specialisty pro tuto zbraň. Vznikla v obci Burg nedaleko Magdeburgu.
V březnu 1943, po zahájení výroby samohybných děl StuH 42, se objevila koncepce zřízení jednotek, skládajících se z obou typů samohybných děl. Každá taková baterie se měla skládat ze sedmi děl StuG 40 a tří děl StuH 42.
Další změna byla zavedena v roce 1944, kdy byly od února zaváděny baterie, jež se skládaly ze tří čet. Tři baterie byly vyzbrojeny děly StuG 40 a jedna děly StuH 42. Každá četa měla obdržet tři samohybná děla. Ve velitelské sekci se mělo ocitnout po jednom dělu každého typu. Jelikož existovaly baterie se třemi nebo čtyřmi četami, počet děl v praporech se lišil.

Kolona obrněných vozidel se samohybným dělem StuG III v čele projíždí sovětskou vsí (východní fronta, prosinec 1941)

V roce 1943 došlo k významné změně v nomenklatuře jednotek samohybných děl. Namísto dosavadní Sturmgeschütz Abteilung se objevila Sturmgeschütz Brigade. Zčásti to bylo způsobeno snahou o získání lepšího psychologického efektu z vlastnění větších a silnějších jednotek samohybného dělostřelectva. Počet samohybných děl zůstával na předchozí úrovni (tj. 31 vozidel).
V zimě 1944 se z důvodu nedostatku tanků na východní frontě objevila myšlenka vytvořit větší jednotky samohybných děl, tedy brigády samohybného dělostřelectva, které by mezery ve výzbroji zaplnily. Samohybná děla byla levnější a také jejich výroba byla rychlejší než u tanků. Tyto brigády měly být složeny ze 45 samohybných děl (33 StuG 40 a 12 StuH 42). K některým pěším divizím a divizím horských myslivců byly přiděleny roty samohybných děl.
Ne všechna bojová vozidla StuG 40 a StuH 42 byla zařazena do zvláštních jednotek samohybného dělostřelectva. Z důvodů citelného nedostatku tanků (německé továrny nebyly schopny dodávat dostatečné množství těchto vozidel, nutných k nahrazení ztrát a formování nových jednotek) byly některé tankové jednotky přezbrojovány samohybnými děly. Generál Heinz Guderian, který se v březnu 1943 stal generálním inspektorem tankových vojsk, byl příznivcem posilování úlohy samohybného dělostřelectva jako protitankové zbraně, a to dokonce na úkor počtu tanků v tankových jednotkách. V porovnání s klasickým dělostřelectvem bylo totiž samohybné dělostřelectvo účinnější a v porovnání s tankovými jednotkami zase méně náročné a podstatně levnější co do vybavení. Namísto rot tanků se tedy od roku 1943 začaly objevovat roty samohybných děl, jež tvořilo 14 vozidel (tři čety po čtyřech dělech a navíc dvě děla ve velitelské sekci) nebo 22 vozidel (čtyři čety po čtyřech dělech a navíc dvě děla ve velitelské sekci). Roty samohybných děl byly přidělovány mj. do divizí obrněných granátníků.
V roce 1944 se problém s nedostatkem tanků ještě prohloubil, a to z důvodu vyřazování obrněných vozidel PzKpfw III z tankových jednotek, ty totiž i přes mnohé modernizace na bojištích stále častěji prohrávaly souboje se silnějšími tanky nepřátelskými. Náhradou mířilo do tankových jednotek ještě více samohybných děl.
Dalším způsobem využití samohybných děl StuG 40 byly pluky stíhačů tanků.
Ve formacích Waffen-SS se samohybná děla objevila již za francouzské kampaně, kdy byla zmíněná SS Sturm Batterie zařazena do motorizovaného pluku Liebstandarte SS Adolf Hitler. V únoru 1941 byla baterie samohybných děl zařazena do motorizované divize SS Das Reich. Po zahájení operace Barbarossa vznikly stejné jednotky také v motorizovaných divizích SS Totenkopf (červenec 1941) a Viking (září). Na podzim 1942 byl již během reorganizace SS divize Liebstandarte SS Adolf Hitler vytvořen prapor útočných děl. V říjnu téhož roku byly také rozšířeny jednotky samohybných děl v divizích SS Das Reich a Viking. Nově vznikající divize Waffen SS obdržely své jednotky útočných děl také. V následujících letech, stejně jako u jednotek Wehrmachtu, se samohybná děla stávala náhradou tanků v tankových jednotkách divizí obrněných granátníků a tankových divizí.
Na přelomu let 1942 a 1943 se samohybná děla dostala také do právě vznikajích polních divizí Luftwaffe. Vzniklo celkem osm těchto Sturmgeschütz Batterien. Nakonec se samohybná děla objevila také v pěších divizích a divizích horských myslivců, a to v podobě protitankových rot.
Jak je vidět, projevila se samohybná děla StuG III (a v menší míře také StuH 42) jako nenahraditelný bojový prostředek, používaný v nejrůznějších formacích německé armády.



Bojová taktika samohybného a útočného dělostřelectva
Taktika využití samohybného dělostřelectva se měnila v závislosti na průběhu války, jelikož Wehrmacht byl až do poloviny roku 1943 stranou útočící. Po bitvě u Kurska však již vedl takřka bez vyjímky činnost pouze obrannou. Tak ztratila samohybná děla možnost podporovat útočící pěchotu (jen kromě lokálích útoků) a byla nucena změnit se v obrannou zbraň, ve stíhače tanků. Zvláště od zavedení kanonu 7,5 cm StuG 40 L/43 (u verze F) a později L/48 ráže 75 mm bylo dělo známé též jako StuG 40 častěji používáno jako stíhač tanků, než jako původně zamýšlené bojové vozidlo podpory pěchoty. Jako takové se stalo díky svému nízkému profilu a velice dobré výzbroji velmi nebezpečnou zbraní. Podle německých údajů mělo na svém účtu již na jaře 1944 na 20 000 zničených sovětských tanků a samohybných děl. Proto se v březnu 1943 objevila jeho nová verze, samohybné dělo StuH 42 vybavené houfnicí ráže 105 mm, které mělo navázat na původní určení samohybného děla.
Němci včak formálně až do konce války taktiku úzké součinnosti samohybných děl s pěchotou neopustili, proto se dokonce v Řádu užití samohybných děl z roku 1944 klade důraz právě na tento aspekt boje. Ve smyslu tohoto předpisu vycházela hlavní síla bojového nasazení samohybných děl ze spojení jejich palebné síly, mobility a aktivity, což mělo v konečném efektu nepřítele zaskočit. Díky těmto vlastnostem měla samohybná děla poskytovat pěchotě přímou bojovou a morální podporu (a ve vzpomínkách německých pěšáků z období války je skutečně samohybné dělostřelectvo líčeno jako formace, která jim svou přítomností dodávala odvahu a mnohokrát jim pomohla z potíží).
Důležitou vlastností, již v souvislosti s činností samohybného dělostřelectva nelze nezdůraznit, byla koncentrace sil. Samohybná děla neměla být nasazována jednotlivě, ale vždy ve větších formacích. Boj s nepřátelskými tanky byl zvažován pouze v nutných případech, souhlas s použitím samohybných děl jako stíhačů tanků však požadován nebyl. Během nepřátelských útoků musela zůstávat samohybná děla v záloze, aby mohla útočící tanky v příhodné chvíli zaskočit. Při útoku nebo pronásledování muselo samohybné dělostřelectvo působit jako úderná skupina a rychle překonávat obranné body nepřítele. Během prolomení vlastní obranné linie nebo při odpoutání od nepřítele bralo na sebe úlohu zadního voje. Plnění funkce klasického dělostřelectva při ostřelování nepřátelských pozic bylo přípustné pouze v případech, kdy jiné dělostřelecké jednotky nebyly schopny tento úkol plnit anebo pokud to nenarušovalo plnění vlastních úkolů samohybného dělostřelectva.
V zásadě však neměla být samohybná děla ve statických bojových operacích vůbec používána. Jejich hlavní bojovou náplní měla být spolupráce s pěchotou, obrněnými granátníky a s tanky při jejich operacích.
Jednotky samohybného dělostřelectva se neměly dostat pod velení jednotek menších než pluk.
Čím většího momentu překvapení se jim v boji podařilo dosáhnout, tím lepší byl výsledek střetu. Nejlépe se osvědčilo, když se příchod jednotek samohybného dělostřelectva na pozice a poslední přípravy před bojem odehrávaly v noci. Samohybná děla se neměla zúčastňovat dělostřelecké přípravy před vlastní akcí.
Obrnění granátníci byli povinni v první řadě samohybná děla během každé fáze bitvy chránit. Měli upozorňovat na zjištěné pozice protitankového dělostřelectva, na minová pole a další překážky, zajišťovat samohybná děla při cestě na bojové pozice i během odpočinku za první frontovou linii. Tvar i všechny ostatní vlastnosti terénu, po němž se samohybná děla pohybovala, mohly totiž mít zásadní vliv na jejich provoz, plné využití teréních podmínek značně zvyšovalo hodnotu jejich palebné síly, snižovalo ztráty a chránilo ostatní výzbroj.

<> Pokračování <>

Použití samohybného děla StuG III v boji a ve službě v cizích armádách

Nasazení samohybného děla StuG III v bojových akcích
Francouzská kampaň v roce 1940
Invaze do Francie se zpočátku zúčastnily tři baterie samohybných děl (640., 659. a 660.), k nimž se v červnu připojila další, 665. Sturm Baterie. V boji se natolik osvědčily, že bylo přijato rozhodnutí vytvářet další jednotky tohoto druhu. Během počáteční kampaně byla samohybná děla StuG III nejčastěji používána v souladu s jejich původním určením, tzv. jako přímá podpora pěchotních akcí. Nejednou se jejich přítomnost ukázala být rozjodující pro úšpěšné splnění úkolu, zvláště v situacích, kdy pěchota narazila na silně opevněná obranná stanoviště nepřítele. Již tehdy však docházelo k případům, kdy se samohybná děla projevila přínosně též jako podpůrná vozidla pro tanky, jelikož německé lehké tanky si často nedokázaly s lépe pancéřovanými tanky francouzskými nebo britskými poradit.
Dalším bojištěm, na němž byl nový druh zbraně testován, byl Balkán v roce 1941. Akcí na území Řecka a Jugoslávie se zúčastnily tři prapory samohybných děl (184., 190. a 191.) a dvě menší jednotky.



Východní fronta 1941 - 1945
Skutečná zkouška prospěšnosti a účinnosti čekala samohybné dělostřelectvo během operace Barbarossa. Od začátku se do ní zapojilo 12 praporů. Ve skupině armád Sever se vyznamenala četa 185. StuG Abteilung, když v bojích u Volchova zničila 30 tanků T-34/76 a KV-1. Nejlepší z nich byl poručík Joachim Lützow ze 667. StuG Abt. Jen od 12. září do 19. září 1941 zajala jeho jednotka 6500 nepřátelských vojáků, zneškodnila 225 bunkrů a 301 kusů těžkých zbraní a kulometných hnízd.. V řadách armády Střed bojoval také 192. StuG Abt., který za bojů o letiště v Gomelu zničil více než 20 tanků T-26 a T-28. Ne vždy však byla samohybná děla takto úspěšná, např. v lesích u Janova zničily hned na začátku války těžké tanky KV-1 dvě samohybná děla ze 243. StuG Abt. Do armádní skupiny Jih byly přiděleny tři prapory samohybných děl StuG III, a to, 190., 197. a 244. Tyto jednotky se zúčastnily například bojů o Krym.
Samohybná děla bylo možno najít na každém důležitějším úseku fronty. V řadách Armádní skupiny Sever bojovala o dobytí Leningradu a v kotli u Děmjanska. Mnoho úspěchů zaznamenala ve střední části fronty. V době srpnové bitvy o Ržev zničil 667. StuG Abt. 83 sovětských tanků (jen osádka poručíka Klause Wagnera 18). Dne 9. září zaútočila na německé pozice silná formace více než 50 sovětských tanků. Proti nim mohla 3. baterie 667. StuG Abt., již velel poručík Wagner, postavit pouze pět bojeschopných strojů, z nichž nakonec zůstal na bojišti jen stroj poručíka Baumana. Když však do útoku nastoupila sovětská pěchota, byl její útok odražen právě oním jediným samohybným dělem. Takže nezdařený útok připravil Sověty o 33 tanků. Asi o týden později, sice na jiném místě, ale na úseku bráněném stejnou baterií, se jiný sovětský útok rozvinul mnohem slibněji, prolomil německou obrannou linii, jenže netušil, že na cestě vedoucí k rozšíření průlomu stojí připravena osamocená dobře maskovaná četa 3. baterie. Němci nechali projít čelní sovětské tanky a pak započali z křídla svoji ničivou střelbu. Při palbě z výhodných pozic ze vzdálenosti 700 m neměli potíže ani s přesností střelby, ani s prorážením pancířů sovětských tanků. Sovětský útok zastavila pouhá tři děla StuG III, která během něj dokázala zničit 24 nepřátelských tanků.
V roce 1942 bojovalo jen v Armádní skupině Jih 13 praporů samohybných děl (na celé výchoní frontě jich bylo asi 20). Již 17. ledna 1942 vyřadila v oblasti Melitopole jedna z čet 190. StuG Abt. z boje 16 sovětských tanků. V pozdějších bojích o Kerč tento prapor, vyzbrojený již novými stroji StuG III F/8 s kanonem s dlouhou hlavní ráže 75 mm, zničil 80 tanků, 6 raketometů, 102 děla, 14 protiletadlových děl, 42 protitankových děl a také 7 bunkrů. V červnu bojovala u Sevastopolu rovněž 197. StuG Abt. Samohybná děla vystupovala hlavně ve své původní roli jako podpůrné dělostřelectvo pěchoty. Slavné bitvy u Stalingradu se zůčastnily dva prapory samohybných děl (244. a 245.), a oba byly zničeny.
Byly-li tankové divize ,,mečem německé armády'', jak to napsal jistý spisovatel, pak samohybná děla a stíhače tanků byly jejím štítem. A od poloviny roku 1943 Wehrmacht potřeboval spíše štít než meč. Na severu jednotky samohybného dělostřelectva bojovaly mj. u Staré Russy a u Nevlu, přičemž po celou dobu pokračovaly v obléhání Leningradu. Při těchto akcích vyřadilo 41 samohybných děl, náležejícím do 226. StuG Abt. z boje 210 sovětských tanků (hlavně nebezpečných T-34 a KV-1), přičemž jednotka přišla jen o 13 vlastních vozidel. Tak značné rozdíly mezi vlastními a nepřátelskými ztrátami byly zásluhou kvalit jak výzbroje, tak úrovně výcviku osádek.
Nejnáročnější zkouškou ohněm pro samohybná děla byla v roce 1943 operace Zitadelle. V kurském oblouku bojovala 185. StuG Brigade, jejímž úkolem byl útok na Orel. Dne 10. června zničila osádka podporučíka Trispela během půlhodiny 12 tanků T-34/76. V bojích u Kurska a Charkova v červenci a srpnu 1943 zničila 911. StuG Abt. (Brigade) 219 tanků, dva obrněné automobily BA-64, 106 protitankových děl, 32 kanonů a houfnic a tři protiletadlová děla, k tomu navíc ještě sestřelila letadlo.
V polovině roku 1943 bojovalo na celé výchoní frontě 26 brigád a praporů samohybného dělostřelectva, které měly 752 děl StuG III různých verzí a 57 děl StuH 42. Byly to jedny z nejúčinnějších německých jednotek na východní frontě.
Přestože Rudá armáda měla často přímo drtivou převahu, připsalo si německé samohybné dělostřelectvo jen od ledna do srpna 1944 na své konto 4667 zničených sovětských tanků, přičemž ztratilo pouze 713 vlastních strojů. Na východní frontě bojovalo celkem 32 brigád samohybného dělostřelectva, které měly 615 děl StuG III a StuH 42.



V lednu 1945, po zahájení zimní ofenzívy, se mnohé německé brigády samohybného dělostřelectva ocitly ve vážných potížích. V obklíčeném Pobaltí uvízla 912. StuG Brigáde. Za tři první týdny ledna 1945 jen 1. rota této brigády zničila 57 obrněných vozidel Rudé armády, z nichž 11 si na svůj účet připsal poručík Schubert. O několik týdnů později, 11. března 1945, zničil poručík Schubert za noční bitvy se sovětskými tanky tři T-34. Během bojů v roce 1945 vyřadil tento důstojník z boje celkem 37 nepřátelských tanků.
Samohybné dělostřelectvo vedlo těžké boje také na území Východního Pruska a Gdaňských Pomořan. V bojích o Královec a Elblag byla zničena 278. StuG Brigade. U Královce zničila Rudá armáda také 279. StuG Brigade. Naopak západně od Gdaňska zničila samohybná děla podporučíka Forstera a strážmistra Seidela ze 190. StuG Brigade 26 těžkých nepřátelských tanků IS-2.
Berlín bránila 249. StuG Brigade, která dříve bojovala např. při obraně Gdaňska. Již na místě obdržela tato jednotka nová samohybná děla, vyrobená v berlínské továrně Alkett. Během dvoutýdenních bojů o město zničila tato brigáda 180 sovětských obrněných vozidel.

<> Pokračování <>

(pokračování - 2. část)
Použití samohybného děla StuG III v boji a ve službě v cizích armádách

Samohybná děla v řadách Afrikakorpsu v roce 1942
V květnu 1942 bojovala jediná četa tří samohybných děl StuG III Ausf. D jednotky Sonderverband 288 u Al-Ghazaly. Na podzim 1942 byl vytvořen nový prapor samohybných děl, určených k bojům v Africe. Nakonec však skončily dvě baterie v Rusku a pouze jedna, čítající šest samohybných děl StuG III F/8, byla vyslána do Tuniska. Tam byla zařazena nejprve do 90. dělostřeleckého pluku a později do parašutistické brigády Ramcke, která bojovala se spojenci až do kapitulace v květnu 1943.



Samohybná děla na západní a italské frontě 1943 - 1945
Drtivá většina jednotek samohybného dělostřelectva bojovala na východní frontě. Na území Francie byla již od poloviny roku 1943 umístěna čerstvě zformovaná 341. StuG Brigade. Po vylodění Spojenců v Normandii byla převelena do Avranches, kde v červenci 1944 podstoupila těžké boje.
V Normandii bojovala také 394. StuG Brigade. Dne 6. července zničila při odrážení útoků silné americké tankové skupiny 26 tanků Sherman. Později se však ocitla v obklíčení u Falaise, odkud se podařilo zachránit pouze jedno samohybné dělo. Tato brigáda byla později v Německu obnovena a vržena do bojů za ofenzivy v Ardenách v prosinci 1944.
U Falaise byla zničena také další brigáda samohybného dělostřelectva, Fallschirmjäger StuG Brigade XII, jedna ze dvou jednotek samohybných děl Luftwaffe nasazených na západní frontě. V té době bojovalo v Itálii rovněž několik brigád samohybného dělostřelectva.

Samohybná děla StuG III ve službě v cizích armádách
Samohybná děla StuG III v československé armádě
Takřka okamžitě po ukončení bojů byla ukořistěná bojeschopná samohybná děla StuG III, převážně verze G, zařazena do výzbroje tvořící se dvou tankových brigád (21. tankové brigády a 22. tankové brigády), které vznikly v rámci výstavby nových tankových jednotek poválečného Československa. V pozdějším období měly tyto tankové brigády tvořit základ nových motorizovaných divizí. Do armády byly zařazeny 1. října 1945 pod vojenským označením ShPTK 40/75N, tedy samohybný protitankový kanon vz. 40, ráže 75 mm (německý).
Po skončení války zůstalo totiž na území Československa velké množství obrněné techniky. Do března 1947 zajistila armáda na našem území vraky 3636 bojových vozidel, v různém stupni poškození. V průběhu roku 1948 objednala armáda u ČKD rekonstrukci 50 ks ShPTK 40/75N a celkový počet strojů v roce 1949 vzrostl na 103 kusů.
K 1. únoru 1949 byl stav provozuschopných samohybných děl StuG III u 11. tankové brigády ČSLA 20 kusů, 12. tanková brigáda jich měla 16. kusů, 24. tanková brigáda 9 vozidel a Tankové učiliště jich mělo 11, celkem tedy 56 kusů.
Část vozidel byla uskladněna v úložkách a po reorganizaci armády na podzim roku 1949 byla zařazena do stavu vytvořených tankosamohybných dělostřeleckých pluků (351. pluku a 352. pluku), přičemž každý pluk tvořilo 6 baterií po 5 strojích ShPTK 40/75N. K 1. září 1950 bylo v provozuschopném stavu 90 kusů této techniky. Koncem roku 1950 vznikly z jednotlivých baterií těchto pluků samostatné tankosamohybné prapory a roty zařazené do vševojskových divizí. Stroje byly na počátku 50. let pro značné opotřebení postupně vyžazovány. Mezitím si však zahrály v několika československých válečných filmech.



Samohybná děla StuG III v Sýrii
Dalším poválečným, poměrně exotickým provozovatelem samohybných děl StuG III byla Sýrie. Předpokládá se, že syrská armáda měla k dispozici 28 vozidel StuG III Ausf. G. Dodavatelem bylo Československo (12 kusů), další kusy dodaly pravděpodobně Španělsko, Francie a zřejmě i Rumunsko. V Československu byla podepsána smlouva na prodej 12 kusů samohybných děl StuG III syrské armádě 11. května 1955. Sýrie zařadila děla spolu s podobně zakoupenými středními tanky PzKpfw IV do výzbroje a sloužila v první linii až do poloviny šedesátých let. Ještě v roce 1967 je syrská armáda použila v tzv. šestidenní válce proti Izraeli. Většinu z nich zničily britské Centuriony izraelské armády. Naposledy nasadila Sýrie samohybná děla StuG III do bojů v roce 1973, i když už jen jako stacionární palposty, na Golanských výšinách.

<> Zdroj : časopis Tanky (Czolgi šwiata), s laskavým povolením nakl. Polskie Media Amer.Com (Cz produkt Česká Media Amercom) <>
<> Superfota : převzato z google images <>

Odlievaný štít sa volal Topfblende, nie Saukopfblende.

Predsériových StuH 42 bolo vyrobených celkovo 12, nie 9 ks.

Zosilnenie čelného pancierovania u verzie Ausf.F na 80 mm bolo prevedené až u posledných 11 ks strojov vyrobených v 6/1942 a plná produkcia takýchto strojov pokračovala od 7/1942. Teda nieje to znakom celej produkcie Fka.

Kanón L/48 dostávali Fka od 121.vyrobeného stroja v 6/1942.

Guľomet na F/F8 nieje pravidlom. Jeho lafetácia na streche bojového priestoru sa experimentálne testovala v posledný mesiac produkcie F8 v 12/1942, kedy sa uplatnil u následnej produkcie Ausf.G z rovnakého mesiaca. Nieje to štandardom.

Pro ,,brano : Se vším bych bez námitek souhlasil, ale projížděl jsem co se dalo, ale všude, kde jsem najel se uvádí : Odlévaný štít se nazývá Saukopfblende a ne jak uvádíš Topfblende
Zde je malá ukázka, převzato z ,,panzernet''



StuG III Ausf. G se štítem Saukopf a přídavným bočním pancéřováním

Tak mě napadá, není význam těch slov stejný (já cizí řeči neumím), v každém jazyce je přece víc slov pro jednu věc, ne?

Topf je hrnec a Saukopf je prasečí hlava

Co ty další připomínky?

Hansi děkuji za překlad, souhlasí, německé osádky samohybných děl StuG III nazývaly pancéřový kryt kanonu ,,Saukopf'' (prasečí hlava).
Ty ostatní připomínky (hlavně počty vyrobených kusů) by byly jen zbytečnou diskuzí (i na to jsem se díval), počty se rozchází, co zdroj, to jiné počty (byť jen v minimálních rozdílech několika kusů), každý by si chránil ten svůj ,,100%'' zdroj.

Už nejakú dobu je známe, že Saukopfblende (označenie, ktoré spopularizoval pravdepodobne W. J. Spielberger) je chybné a prekonané. Topfblende je skutočné pomenovanie pre takéto odlievané kryty pre všetky stroje, ktoré využívali tento tvar, čiže nielen pre StuG, ale i napr. Jagdpanther. Zatiaľ najserióznejším zdrojom sú páni Jentz a Doyle a ich séria Panzer tracts, resp. ich publikovanie v Osprey publ. .

Treba vychádzať z novších a serióznejších zdrojov, než Polskie Media Amer.Com. Sumár informácií je síce zaujímavý, ale často čerpajú zo starých zdrojov, často rovnako poľských. Jediná zaujímavejšia pasáž je Samohybná děla StuG III v československé armádě a Sýrii...evidentne čerpali z mojich sumárov napr. : http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/144251#144251

Přidělení STUG III k 22.6.1941
SS
1. div. SS AH - oddíl 21ks
2. div. SS DR - bat. 6ks
3. div. SS T - bat. 6ks
5. div. SS W - bat. 6ks
16.div.SS - bat. 10ks
1. inf. brig. SS- bat. 10ks
Wehrmacht
9.A - oddíl - 184,210,189 / 7.,20.,9.sb/
18.A- oddíl - 185 /1.sb/
1.Ts -oddíl - 191/3. ts/
4.A - oddíl - 192,201,203,226 /12.,7.,9.sb/
2.A - oddíl - 600 ?
16.A - bat. - 659,660/2.sb/665,667/28.sb/
11.A - oddíl -190
6.A. - oddíl - 244/29sb/
17.A - oddíl - 245,243/54.,4.sb/
Záloha vrchního velení - oddíl 640 /16.sb pl.GD/

Ačkoliv se to možná nezdá, tak STUG III patřil mezi vůbec nejúspěšnější obrněné prostředky WW2. Na těchto strojích zahájilo kariéru nejedno německé tankové eso jako například Michael Wittmann. Do jara 1944 se osádkám na těchto strojích (postaveno bylo přes 10.500 strojů všech verzí) podařilo zničit kolem 20.000 nepřátelských obrněných prostředků!!! Skutečně více než úctyhodné číslo. Jeho kariéra pokračovala ještě několik desetiletí po ukončení bojů WW2, protože jako kořistní zbraň se dostal mimo jiné do výzbroje Sýrie, která jej používala až hluboko do šedesátých let. Některé zdroje uvádějí jejich nasazení i ve válce s Izraelem v roce 1967.

Video k tomuto zajímavému tématu.
https://www.youtube.com/watch?v=08wP9JODO78

Neprišli americkí a nemeckí konštruktéri k podobmému výsledku(aspoň naoko)?

-

Nemáte někdo tušení, co je to za vozítko v tom videu v čase 46:55 ?

Lehký nosič náloží Goliath

IgorT píše:Neprišli americkí a nemeckí konštruktéri k podobmému výsledku(aspoň naoko)?

Tohle bych vůbec nesrovnával. V případě T-28 (celý článek ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=333&t=5072) se jednalo o zcela jinou koncepci těžkého průlomového tanku. Vnější vzhled je podle mě jen souhra náhod.