Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 288.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 288.
Zde viz náčrt



, na kterém je nakreslen celý průběh Bitvy v Korálovém moři od 28. dubna až do 11. května 1942. Pro Palbu jej, z mnoha dalších náčrtů, nakreslil malíř Roz. A zde je pak pohled na Bitvu v Korálovém moři, den 8. května 1942, kterou, jako nejnovější historický popis (2005 Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013.) podává profesor Robert Love, v - Kapitola 5. /Kniha Daniel Marston editor – Průvodce válkou v Pacifiku, podtitulek - Od Pearl Harbor po Hirošimu/, - ve svém článku s názvem - Vrchol bláznovství, s podtitulkem - Bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway, str. 88., až 92.,někde i s plnými technickými popisy a k nim i historické zdroje, cituji:

„Oba admirálové (Fletcher /zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno./ a japonský Inouje / zde viz foto



, na kterém je viceadmirál Shygeoshi Inoue, počeštěno Inouje, foto je volně přístupné na několika webech/) očekávali rozhodující boje 8. května 1942. Zatímco japonské lodě částečně zakrývala fronta (špatného, deštivého počasí s nízkými mraky) TF 17 se během noci stáhl na jih a za svítání měl nad sebou čisté nebe. V 6.15 vyslaly japonské letadlové lodě sedm průzkumných letounů do vzdálenosti 460 kilometrů (250 mil) a při čekání na hlášení zbrojily námořní bombardéry. Sečteme-li obě letecké skupiny, bylo operačně připraveno 95 ze 109 letadel. V 7.00 se úderný svaz MO stočil na jihozápad, aby se setkal se dvěma těžkými křižníky, jež posílily jeho protivzdušnou obranu. Jamamoto (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech.) předpokládal, že sedm hydroplánů z Rabaulu a Tulagi prohledá severní část Korálového moře, ale povětrnostní podmínky v Rabaulu nedovolily letadlům vzlétnout, a průzkum tak byl omezený. TF 17 plul plnou parou na západ. Z celkového počtu 128 letadel na lodích jich 117 bylo provozuschopných. Fletcherův velitel leteckých sil kontraadmirál Aubrey Fitch nařídil Lexingtonu (zde viz foto



, pod kterým je popisek – CV_2_USS_Lexington,_1941_foto je volně přístupné na několika webech.), aby s osmnácti střemhlavými bombardéry SBD Dauntless (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - na letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.), provedl průzkum po plných 360 stupních (Střemhlavý bombardér SBD-2 Dauntless, který se dostal do amerického námořnictva v roce 1940, měl na počátku války největší dosah ze všech amerických letadel startujících z letadlových lodí. Mohl provádět průzkum s jednou 227kilogramovou /500librovou/ bombou na prostředním závěsu nebo útočné akce s jednou 454kilogramovou /1 000librovou/ a dvěma 45kilogramovými /100librovými/ bombami zavěšenými pod křídly. Dosah útočných formací letadel SBD byl omezen doletem doprovodných stíhaček a doprovázejících torpédových letadel TBD. I když byli piloti SBD vyzbrojeni pro vlastní ochranu, snažili se nepřátelským stíhačkám vyhnout.). Dvanáct Dauntlessů prozkoumalo severní sektor do vzdálenosti 370 kilometrů (200 mil), šest dalších jižní sektor do vzdálenosti 240 kilometrů (150 mil). Když v 6.25 ranní hlídky odletěly, bylo nebe jasné.“

Stejně jako u japonské dvojice historiků, je i u profesora Love potvrzeno, že přibližně ve stejném čase objevily letecké průzkumy obou nepřátelských stran, tu druhou stranu, druhou námořní sílu, když na str. 88., svého nejnovějšího historického pojednání píše (my si i u českého historika Hubáčka postupně, později, ověříme stejné časy, historické zápisy tak mluví stejnou řečí a ani za více než 60 let, od události a napsání článku, nedošlo k nějaké změně, stejně jako i u dalších důležitých historických událostí této bitvy, zde u profesora Love se dozvíme, z amerických historických zápisů, i jméno velitele Dauntlessu SBD-2, který japonský letadlový svaz nalezl, onoho 8. května 1942 ráno.), cituji:

„Protivníci objevili jeden druhého ve stejnou dobu. V 8.20 zpozoroval letadlové lodě úderného svazu MO poručík Joseph Smith v Dauntlessu. Jeho první hlášení bylo zkomolené, takže se dostalo k Fitchovi v 8. 38. Fitch (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Aubrey_W_Fitch, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno.) otočil lodě, aby se přiblížil k nepříteli, a připravil ke startu všechna letadla na palubě. Z Yorktovnu vzlétlo 33 bombardérů a šest doprovodných stíhaček F4F-3 Wildcat (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Grumman_F4F_3_Wildcat, a dále přeloženo volně, na palubě CV_3 LL Saratogy, v lednu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, foto bylo zmenšeno.) v 9.00, z Lexingtonu 27 bombardérů a devět letadel doprovodu v 9.17. Fitch nad každou z letadlových lodí ponechal čtyřčlenné krytí.“

Dále je pak vzpomenuto, že v roce 1942, ještě Japonci, na rozdíl od Američanů, neměli ve svých námořních svazech, žádné přehledové radary, a proto se museli spoléhat jen na včasné varování od svých hydroplánů (startujících v tomto případě z Rabaulu a Tulagi), a také menších plovákových letadel, které pak startovaly z křižníků ve svazu. Od profesora Love a stále str. 88, tedy bylo napsáno doslova nejen to, ale i další důležité historické informace, cituji:

„Japonci neměli žádné palubní radary, a tudíž se museli spoléhat na včasné varování od svých hydroplánů a menších plovákových letadel, startujících z křižníků. Tak mohli ponechat stíhačky A6M2 Zero určené k blízké stíhací obraně (PVO letadlových lodí a celého svazu) na palubě, dokud nebudou útočníci v dohledu, a šetřit palivo. Výsledkem bylo, že příliš záviseli na blízké obraně, která fungovala vždy lépe za jasného počasí. Protože úderný svaz MO zakrývala fronta (pokrývala je mračna), když ho Dauntlessy z Yorktownu v 10.32 našly, kroužily nad ním do 10.57. Pak střemhlavé bombardéry přešly do útoku a z výšky 6 100 metrů (20 tisíc stop) se pod úhlem 70 stupňů řítily k hladině rychlostí 555 km/h (300 uzlů), nezaznamenaly však jediný zásah. Letecká skupina z Lexingtonu našla nepřítele v 11.30, poté co uletěla 370 kilometrů (200 mil). Japonský úderný svaz zpozorovala 28 kilometrů (15 mil) západním směrem. Doprovodné Wildcaty F4F-3 přemohly japonskou stíhací obranu, a umožnily tak bombardérům dostat se k lodím. Jedenáct torpédových letadel TBF-1 Devastator (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Douglas_TBD_1_Devastator, foto je volně přístupné na několika webech, foto muselo být zmenšeno.), zaútočilo na Šókaku v 11.42, avšak devět torpéd bylo vypuštěno příliš daleko od lodi, která rychle měnila směr plavby a vyhnula se tak všem torpédům. Z třinácti stíhaček chránících úderný svaz MO byly dvě ztraceny, ale obránci během obou náletů sestřelili dva Dauntlessy a tři Wildcaty F4F-3 (zde je v poznámce u článku prof. Love následující text: ´Stíhačka Mitsubischi A6M2 00 Zero byla prvním námořním letadlem, které svými parametry předčilo ´pozemní ´ protějšky. Jeho dva kulomety ráže 7,7 milimetru střílely svítící střelivo, aby umožnily stanovení vzdálenosti cíle, a dva 20milimetrové kanony /zde bylo napsáno 20mm kulomety/ se používaly pro boj zblízka. Zera nejdříve létala v letech 1940-1941 v Číně, kde dosáhla pozoruhodných úspěchů. Brzo se však ukázalo, že jejich vážné slabiny tvoří nepřítomnost pancíře chránícího pilota a špatná japonská bojová taktika´.). Když letecká skupina z Yorktownu odlétala, Śókaku hořela (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_carrier_Shokaku_under_attack_at_Coral_sea_1942, volně přeloženo – Japonská letadlová loď Šhokaku, pod útokem v Korálovém moři 1942, foto bylo volně přístupné na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.). Zuikaku , skrytá za stěnou deště, zůstala nepoškozena.“

Asi tak ve stejné době, jako nad japonskými letadlovými loděmi, začal i útok proti americké TF 17, když její palubní radary měly kontakt v 9 hodin a 48 minut. Jenomže Wildcaty v rámci PVO, které svaz chránily, japonské lodě neviděly až do 10,03. To už se letadla pro útok nacházela 28 kilometrů (15 mil) od amerických letadlových lodí. Profesor Robert Love, na str. 89. a 90., pak pokračuje:

„Fletcher nařídil Fitchovi, aby poslal do vzduchu další stíhačky. Kromě toho vyslal kapitán Frederick Sherman v 10.12 Dauntlessy z Lexingtonu a nechal je kroužit v malé výšce nad lodí jako ochranu proti nízkoletícím torpédovým letadlům, přestože tím, jak vzpomíná jeden z letců, ´vyřadil část střemhlavých bombardérů potřebných k potopení dvou nepřátelských letadlových lodí´později (výrok je z - Buell. Corall Sea Remembered. S. 53. – Vzpomínka na Korálové moře. Str. 53.). Všichni si velice brzy uvědomili, že reagují na falešné poplachy. Pak v 10.55 radary obou lodí nahlásily přilétající letadla vzdálená 126 kilometrů (68 mil). Protože stíhací obrana neměla dost paliva, aby je napadla daleko od lodí, což byla taktika, které Američané dávali přednost, nařídil Fitch Lexingtonu, aby z něj odstartovalo dalších pět Wildcatů a pět Dauntlessů. Devět obránců bylo nasměrováno do vzdálenosti 28-37 kilometrů (15-20 mil), šest dostalo za úkol napadnout nízko letící japonské torpédové B5N2 Kate (zde viz foto




, pod kterým byl popisek Nakajima_B5N_Kate, foto je volně přístupné na několika webech), (Poznámka v knize pro Kate – Torpédový bombardér Nakajima B5N2 typ 97 Kate bylo stabilní letadlo s rychlostí 345 km/h /185 uzlů/ schopné nést dvě 227 kilogramové /500librové/ bomby nebo jedno torpédo o váze 798 kilogramů /1 760 liber/. Japonské torpédo byla velmi přesná a smrtící zbraň, avšak slabě pancéřovaná letadla Kate byla pomalá a neobratná a kvůli zbraním střílejícím pouze vpřed byla prakticky bezbranná proti nepřátelským stíhačům.). Osm letadel ze stíhacího krytí zůstalo kroužit nad letadlovými loděmi.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 289.

Japonci svůj útok na americké letadlové lodě rozvinuli v několika málo minutách. Celkem 18 torpédových letadel Kate (B5N2, type 99) se dostalo z 3000 metrů nejprve na 1200 metrů a poté se chystalo k útoku na úrovni hladiny moře. Další pak popisuje profesor Robert Love, v - Kapitola 5. /Kniha Daniel Marston editor – Průvodce válkou v Pacifiku, podtitulek - Od Pearl Harbor po Hirošimu/, - ve svém článku s názvem - Vrchol bláznovství, s podtitulkem - Bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway, str. 90., i s plnými technickými popisy a k nim i historické zdroje, cituji:

„Čtrnáct jich zaútočilo na Lexington, čtyři na Yorktown. Hlídkující stíhačky a Dauntlessy sundaly tři z osmnácti útočníků a ostatním ztížila akci střelba protiletadlových děl. Kapitán Eliot Buckmaster začal s Yorktownem prchat a v 11.19 měl již rychlost téměř 60 km/h (32 uzlů). S lodí prudce manévroval a podařilo se mu uniknout většině útočníků. Když Sherman v 11.18 zpozoroval, že nepřítel mohutně zaútočil na Lexington, nařídil loď otočit, aby se vyhnula torpédům. Jeho loď byla ale nejdelší na světě a na kormidla reagovala pomalu. Sherman pokračoval v otáčení v 11.20, aby se vyhnul druhé salvě torpéd, když byla loď zasažena jedním torpédem do přídě a druhým ve středu na straně odvrácené od věže. Již za několik okamžiků‚ z jejich komínů vycházely mraky hustého kouře‘, jak zaznamenal kontradmirál Thomas Kinkaid, a‚ začala se prudce naklánět na levobok‘ (v poznámce byl autor historického textu, který v uvozovce – Lunsdrom, John B. The First Team: Pacific Naval Air Combat from Pearl Harbor to Midway. Annapolis: Naval Institute Press, 1984. S. 257.).
Útok střemhlavých bombardérů Val (Aichi D3A1 Val type 99., zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Aichi_D3A1_Val_the_carier_Akagi, autorem je zde Wikipedie.) začal v 11.21. Ve výšce 4 300 metrů (14 000 stop) přešly do střemhlavého letu, vyhnuly se zuřivé protiletadlové palbě z Lexingtonu, v 300 metrech (1 000 stop) shodily protipancéřové bomby a začaly prudce stoupat (poznámka knihy od p. profesora Love – Střemhlavé bombardéry Aichi D3A1 typ 99 Val, které se u spojeného loďstva objevily v roce 1938 a zúčastnily se bojů v Číně v roce 1940, při srovnání se svými americkými protějšky SBD Dauntless propadaly. Nejenže měly menší bojový dosah, ale vinou svého pevného podvozku jen zřídka dokázaly překonat rychlost 370 km/h /200 uzlů/. Val byl vyzbrojen jednou bombou o váze 250 kilogramů /550 liber/ zavěšenou pod trupem a dvěma 27kilogramovými /60librovými/ bombami pod křídly. Bylo to obratné letadlo, stabilní při střemhlavém letu a přijatelně přesné při bombardování.). Jedna bomba zasáhla letovou palubu na levé straně, prošla dřevěnou palubou a vybuchla; další zasáhla levou stranu komína nad úrovní paluby. Ostatní loď těsně minuly a vybuchovaly ve vodě tak, že se námořníci‚ domnívali, že loď zasáhla další torpéda‘ (Lundstrom. The First Team. S. 257.)., zatímco se Valy řítily dolů na Yorktown, Buckmaster plul s lodí plnou parou na jih, pryč od bombardování. Jeho stíhací obrana byla dobře rozmístěna a připravena na útok. Yorktown zasáhly Valy jen jednou, a to v 11.27 kdy jedna 250kilogramová bomba pronikla letovou palubou, prošla dalšími čtyřmi palubami a vybuchla ve skladišti. Bomby, které loď těsně minuly, také naděly nějaké škody – jedna vybuchla pod hladinou pod středem lodi a narušila vnější sváry na palivové nádrži. Japonští piloti, kteří se domnívali, že potopili obě letadlové lodě, se probíjeli stíhacím krytím a Dauntlessy zpět k údernému svazu MO. První bitva v námořních dějinách, kterou vybojovaly pouze letadlové lodě byla u konce.“

Když po Bitvě v Korálovém moři, která de facto skončila v poledne 8. května 1942, shromáždil admirál Takagi svá letadla na poškozených palubách svých letadlových lodí, nařídil svému údernému svazu odplout směrem na sever. Dále pak k tomu profesor Love na str. 90 a 91 píše o ztrátách, cituji:

„Japonské ztráty letadel ´byly katastrofální´ (Poznámka je z: Lundstrom. The First Team. S. 257.). Pouze 77 ze 108 letadel se dostalo na japonské letadlové lodě a jen 24 stíhaček, devět Valů a šest letadel Kate bylo schopno znovu vzlétnout. S tím se těžko dal podniknout druhý útok, který také Takagi rozumně nenařídil. I když byla Zuikaku nepoškozená, Šókaku zasáhly tři bomby a letadla z ní nemohla startovat. Poté co poskytla leteckou ochranu údernému svazu, vyrazila letadlová loď v 15,00 v doprovodu dvou křižníků a torpédoborce na sever na setkání s cisternovou lodí. Palubní zpravodajci nahlásili Jamamotovi, že útočníci potopili nejen Lexington, ale i Yorktown.“

Také admirál Fletcher tehdy rozhodl, že nezaútočí podruhé a poté se letadla z Lexingtonu, přesunula ve 13.52 na Yorktown. Další Fletcherův rozkaz zněl, aby svaz odplul plnou možnou rychlostí směrem na jih.

„Když ve 14.22 přišlo chybné hlášení, že byla v oblasti zpozorována další japonská letadlová loď Kaga, zvážil Fletcher situaci. Jeho stíhačky byly zdecimovány, že nemohl bombardovacím letounům poskytnout doprovod. Žádný hladinový útok nepřicházel v úvahu bez stíhací obrany, kterou nemohl vyslat, a ztráta tankeru Neosho znamenala, že TF 17 nemůže riskovat a podniknout akce vyžadující vysokou rychlost. A tak se nakonec rozhodl stáhnout. Pak v 15.25 otřásl Lexingtonem další výbuch (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, volně přeloženo – Velká exploze na letadlové lodi Lexington 8. května 1942, foto bylo volně na několika webech a zde je zmenšeno.). V 15.28, se požár vymkl kontrole. Fletcher se obával, že by se nepřítel mohl vrátit, a v 16.00 rozdělil TF 17 na dvě eskadry. Kinkaid se dvěma křižníky a třemi torpédoborci měl zůstat s Lexingtonem, skupina Yorktownu odplula (zde viz v angličtině více o Yorktownu, také z Bitvy v Korálovém moři,titulek článku v překladu - Vzpomínka na roli loděnice v bitvě u Midway – včetně co bylo i do Midway:
https://shipyardblog.wordpress.com/2016 ... of-midway/
). Kapitán Sherman v 17.07 nařídil 2 770 námořníkům na Lexingtonu opustit loď, když byli pryč, dostal v 18.41 torpédoborec Phelps rozkaz poslat na letadlovou loď pět torpéd. Lexington se převrátil a zmizel pod hladinou.“

Na japonské straně si velitelství Spojeného loďstva dělalo starosti s tím, že se admirál Inouje (Inoue) stáhl, po bitvě, z Korálového moře. Proto se úderný svaz admirála Takagiho (zde viz foto



, na kterém je admirál Takeo Takagi, foto je volně na několika webech, a bylo zvětšeno.),
vydal již 9. května, po doplnění paliva, na jih. Začal tak marně pátrat po americkém operačním svazu, který měl zbývat. Velmi brzy však bylo jasné, že všechny ztráty letadel znamenaly, že letadlové lodě nemohou poskytovat ochranu invazním silám a ani poskytovat přímou podporu po vylodění. Admirál Jamamoto až do 10. května odmítal přiznat porážku, tedy fakt, že k vylodění nemůže dojít. A až skutečně 10. května, odvolal invazi, dle plánu „MO“, vylodění v Port Moresby, „dokud se v létě nevypořádá s americkými letadlovými loděmi“.
Další velice důležité statě i s hodnocením a odkazy na historické zdroje sem musím dát od profesora Love napřímo, tedy jako přímou řeč, a to pro jejich důležitost. Cituji od profesora Love, ze str. 91 a 92.:

„Admirálové King a Nimitz si uvědomovali, že Bitva v Korálovém moři zastihla Tichomořské loďstvo v okamžiku, kdy byly jeho letadlové lodě rozděleny mezi Helseyho TF 16 vracející se ze severního Pacifiku po tokijském náletu a Fletcherovu TF 17 dole v jižním Tichomoří. Nimitz nařídil Hornetu, aby spěchal do Pearl Harboru, Halseymu přikázal, aby s Enterprise a dvěma cisternami (tankery) plul na jih. Základna japonského loďstva na Truku bránila rychlému spojení obou amerických skupin. Devátého května nařídil Nimitz Fletcherovi, aby doplnil palivo na Tongatabu a vrátil se do Pearl Harboru. King si přál, aby Halsey uskutečnil další nálet ve středním Pacifiku, ale Nimitz byl netrpělivý a chtěl, aby Enterprise posílila linii Havaj-Midway.
Tichomořské loďstvo zaznamenalo v Korálovém moři strategické vítězství nejen tím, že zabránilo vylodění Japonců v Port Moresby (operaci MO), ale také tím, že narušilo časový rozvrh jejich operací. Spojené loďstvo získalo taktické vítězství potopením Lexingtonu, ovšem za cenu zničení dvou frontových skupin, což vyřadilo Zuikaku a Šókaku na celé měsíce. Wildcaty sestřelily tři Zera za cenu šesti Wildcatů. Hlídkující Wildcaty sestřelily tři japonské Valy a jedno Kate a lodní protiletadloví dělostřelci si připsali tři letadla Kate a jeden Val. Další japonská letadla šla pod hladinu na otevřeném moři a řada jich byla poškozena. Z 23 amerických letadel blízké stíhací obrany sundali Japonci tři Wildcaty a pět Dauntlessů. Ministerstvo námořnictva už pracovalo na lepších stíhačkách první linie, a když se loďstvo dostalo do dalšího boje, nahradily F4F-3 ve všech perutích Tichomořského loďstva F4F-4 /zde viz foto




, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech/ (tady dává profesor Love odkaz na historický zdroj, ze kterého čerpal - Viz Tillman, B. American and Japanese Aircraft at Midway. In: Cressman, R., a spol. A Glorious Page in Our History: The Battle of Midway, 4-6 June 1942.. Missoula , Montan: Pictoral Histories Publishing, 1990. S. 206; Tillman, B. Wildcat: F4F in W W II. 2. Vyd. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press 2000.). Střemhlavé bombardéry zaznamenaly nejvíce zásahů během Bitvy v Korálovém moři hlavně proto, že je stíhací obrana nemohla sledovat od chvíle, kdy se převrátily do střemhlavého letu, a také proto, že pro palubní dělostřelce představovaly rychle se pohybující cíle s velmi malou siluetou. Nezdar v Korálovém moři přinutil Japonce přehodnotit svou základní strategii (Poznámka profesora Love o historickém zdroji zde zní: Dobrou a informovanou studii taktického velení na nejvyšší úrovni obsahuje Barde, R. E. The Battle of Midway: A Study in Command. Nepublikováno. Dizertační práce /PhD/. University of Maryland, 1971. Výsledky Bardova výzkumu jsou zahrnuty v Prange, G., Goldsein, D. M. a Dilon, K. V. Miracle at Midway. New York: McGraw-Hill, 1982. Jsou zdůrazňovány mnohé ´zázraky´, jež údajně přispěly k výsledku bitvy.).“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 290.

A nyní si dáme ten třetí historický zdroj z 90. let 20. století, kterým je zde český historik pan Miloš Hubáček. Jako vždy zde, oproti předchozím historickým zdrojům, dostaneme od něho mnohá rozšíření nových faktů a stejně tak i doplnění faktů o některé skutečnosti, které v předchozích dvou podáních, o dni 8. května 1942, v Bitvě v Korálovém moři nebyla řečena, nebyla napsána. Chce to jen pečlivě číst, a třeba se i vrátit, nebo si statě raději přečíst několikrát, ale především je číst celé, a nejen část. Cituji tedy hned od začátku dne 8. května, z – Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 312 až 323.:

„Nadešel 8. květen 1942. Ještě před rozbřeskem oba protivníci vyslali průzkumné letouny. Fletcher nevěděl, že se Takagi stahuje, a japonský admirál, i když dostal příkaz k přesunu, který plnil, nehodlal ztratit přehled o pohybu nepřítele. Pokud šlo o poměr sil, Američané disponovali 124 palubními letouny. Japonci jich měli 98. Na japonských letadlových lodích bylo více stíhaček a torpédových letounů, což jim poskytovalo nezanedbatelnou výhodu; na druhé straně Fletcher měl radar. Američané měli na palubách svých lodí více protiletadlových děl; tuto přednost, ale snižovala skutečnost, že značný počet z nich tvořily nevyhovující ráže 28 mm. Rozhodující výhodu poskytlo Takagiho údernému svazu v ranních hodinách 8. května počasí. Zatímco japonské lodi vpluly do studené fronty, která nad nimi vytvořila téměř souvislé pole hustých nízkých mraků, Američané se ocitli v pásmu jasně slunečné pohody s dokonalou viditelností, která na velkou vzdálenost odhalovala jejich uskupení nepřátelským průzkumným letadlům.“

Japonský admirál chtěl být první a tak již brzy ráno, popisovaného 8. května, v sedm hodin, vzlétlo ze Zuikaku a Šókaku (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Japanese_aircraft_carrier_zuikaku, foto je volně na několika webech a zde bylo foto několikrát zmenšeno, a zde je foto



, pod kterým byl popisek, Shokaku_Pearl_Harbor_I_vlna, foto je volně přístupné na několika webech.), celkem 69 letadel proti Fletcherovu svazu. Přibližně hodinu poté přikázal Takagi zvýšit rychlost svých lodí na 30 uzlů a odklon z dosavadního kursu ve směru, kde, jak se domníval, s největší pravděpodobností americký svaz pluje. Obě letadlové lodi, Šókaku a Zuikaku, v tu dobu pluly paralelně od sebe osm mil, každá z nich byla chráněna dvěma křižníky a několika torpédoborci. Český historik Miloš Hubáček, v knize Pacifik v plamenech, pokračuje, na str. 312 až 323., slovy, cituji:

„V 8.30 jeden z japonských průzkumných letounů Fletcherovy lodi objevil a ohlásil jejich pozici. O něco později, když se již vracel, setkal se s útočnou skupinou. Obrátil se a vedl japonské bombardéry přímo na Yorktownu a Lexingtonu, i když to pro něj znamenalo jistou záhubu, protože mu nezbývalo tolik paliva, aby se poté mohl ještě vrátit na mateřskou loď.
Fletcher, který po celou noc plul jihovýchodním kursem, čekal nyní netrpělivě na zprávu od svého leteckého průzkumu, jež by sdělovala, že se podařilo nepřítele najít. V 8.15 pilot jednoho z vyslaných letounů poručík J. G. Smith zahlédl dírou v mracích japonskou skupinu. Protože mu ale hned nato zmizela pod valy mračen, hnaných větrem, mohl ohlásit její přesnou polohu až o dvacet minut později, když je spatřil znovu. Ve stejnou dobu radiostanice Lexingtonu zachytila hlášení japonského průzkumného letounu, který oznamoval polohu a složení amerického svazu. Oba protivníci nyní měli přesné informace a Fletcher věděl, že nepřátelský nálet na sebe nenechá dlouho čekat. Nemohl proto otálet ani minutu – ten komu se podaří zasadit první úder, má velkou naději, že strhne vítězství na svou stranu. Proto již krátce po deváté hodině vzlétlo z palub Yorktownu a Lexingtonu 84 letounů k útoku na japonské lodi. Skupina 39 letadel z Yorktownu zahlédla nepřítele ve tři čtvrtě na jedenáct. Střemhlavé bombardéry počaly nabírat výšku, vyšplhaly se na 6 000 metrů, skryty v mracích čekaly, až dorazí pomalejší torpédové letouny. V 10 hodin 57 minut byla již letadla Yorktownu připravena k zahájení útoku. Protože Zuikaku zatím zmizela v náhlé dešťové přeháňce, vybrala si za cíl Šókaku. Korvetní kapitán Joe Taylor s 5. torpédovou eskadrou udeřil první, zatímco stíhačky Wildcat se pustily do divokých soubojů s japonskými Zery. Střemhlavé bombardéry následovaly Taylorovy torpédové letouny.“

Ukázalo se, že torpédové letouny v tomto případě zklamaly, neboť letouny vypouštěly torpéda z příliš velké výšky a také z velké dálky a ta pak buď minula cíl, nebo nevybuchla. Naopak střemhlavé bombardéry úspěch měly, když jedna puma zasáhla příď letadlové lodi a způsobila rozsáhlý požár nádrží leteckého benzínu. Druhá puma pak prorazila na zádi letovou palubu a zničila přitom i dílnu, kde se prováděly opravy leteckých motorů. Japonské záchranné čety se pak okamžitě vrhly na příď letadlové lodi Šókaku, kde v dané době hrozilo největší nebezpečí. Okamžitě začaly azbestovými deskami uzavírat všechny otvory, kterými mohl proudit do podpalubí vzduch stále více se rozdmýchávajícími plameny. Hasicí přístroje chrlily ohromné proudy bílé pěny na rozpálené lodní přepážky. Úsilí mnoha desítek horečně pracujících japonských záchranářů požár stále více utlumovalo a za několik minut začaly plameny uhasínat. Český historik Miloš Hubáček, v knize - Pacifik v plamenech, pak dále, z dalších pramenů uvádí, na str. 313., cituji:

„Jestliže bombardérům Yorktownu přálo štěstí alespoň natolik, že dvakrát nepřátelskou letadlovou loď zasáhly, letounů z Lexingtonu se držela smůla od samého začátku. Krátce po startu se tři stíhačky musely vrátit, neboť v mracích ztratily s bombardéry kontakt a už se jim je nepodařilo nalézt. Později, když útočná skupina dorazila do prostoru, kde se měl podle původního hlášení průzkumného letounu nepřátelský svaz nalézat, nebylo po něm ani stopy. V prvním hlášení se totiž pilot poručík Smith při stanovování souřadnic polohy nepřátelských plavidel zmýlil o 25 mil a nedopatřením nebyl velitel útočné vlny Lexingtonu o opravě již informován. Pouze část letounů – 11 torpédových bombardérů, 4 střemhlavé a 6 stíhaček – nakonec po dlouhém pátrání japonské letadlové lodi nalezla, ostatní se musely vrátit pro nedostatek paliva. V 11 hodin 40 minut letadla Lexingtonu zaútočila. Japonské stíhačky se na ně sesypaly ze všech stran, sestřelily tři Wildcaty a útočnou formaci bombardérů uvedly ve zmatek. Oběma letadlovým lodím se podařilo pozorným manévrováním snadno uhnout z dráhy torpéd, a tak jediného zásahu dosáhl střemhlavý bombardér, jehož puma dopadla na Šókaku.
Zatímco americké letouny odlétaly pronásledovány stíhačkami Zero, kontradmirál Hara (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, kontradmirál Chuichi Hara, foto bylo pro Palbu několikrát zvětšeno. Foto je volně na několika webech.) na Zuikaku obdržel podrobnou zprávu o škodách způsobených oběma nálety na Šókaku. Požáry se podařilo zvládnout a jejich rozšíření již nehrozilo; naopak podle hlášení protipožárních družstev bude za hodinu oheň zlikvidován úplně. Hůř ale vypadala situace na letové palubě, jejíž přední část byla natolik poškozena, že z ní nemohly letouny vůbec startovat. V průběhu náletů a při likvidaci požárů zahynulo 108 mužů posádky a 40 bylo zraněno.“

Příště budeme pokračovat podáním českého historika Hubáčka, a to po skončení náletů obou nepřátelských stran, někdy v poledne 8. května 1942.


Použité podklady:


Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.



Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=220